4-II:Noc první

Noc první

„Co má tohle všecko znamenat, Trumpále?“ zeptala se paní Maršová-Melová sladce, jak bylo jejím zvykem.

„Já bych to rád slyšel také, Trumpále. Chcete si z toho udělat malé polenské mistrovství?“ odkašlal si profesor Károlyi a jeho oči planuly rudě jako opékaný uherský salám.

Trumpál jen nevinně zamrkal. „Nejsem o nic méně překvapený, než vy. Proč se na mě oba díváte, jako bych s tím měl něco společného?“

„Existují snad nějaké intriky, s kterými nemáš nic společného?“ zamračil se Károlyi.

„Hm, určitě ano,“ zaťukal Trumpál zamyšleně na okraj svého cylindru. „Třeba… stačí, když ti najdu nějaký příklad do dvaceti čtyř hodin?“

„Takže co teď budeme dělat?“ položila si paní Maršová-Melová kulatou tvář do dlaní.

„Pravidla jsou naprosto jasná,“ zapojil se do debaty pan Skroun a položil na nerezový kuchyňský stůl hromádku přihlášek. „Do soutěže se mohl přihlásit každý, kdo dosáhl věku osmnácti let. Účastníkem se pak stává ten přihlášený, který dorazí do tábora během prvního táborového dne. Úderem půlnoci je zahájeno losování, v kterém jsou z přítomných přihlášených vylosováni vždy jedna dívka a jeden chlapec za každou školu. Těchto šest soutěžících pak soupeří o Ohnilý pohár, přičemž vítěz je vyhlášen v mužské i ženské kategorii zvlášť.“

„A co se děje v případě, když z některé školy nikdo nepřijede? Nebo třeba přijedou jen chlapci?“ zajímal se Chlodo Pytlík. „Nebo zmutovaní dinosauři s třetí rukou?“

„Dinosauři nemají ruce. A s ničím takovým prostě pravidla nepočítají,“ odvětil suše pan Skroun.

„Jak potom můžete říkat, že pravidla jsou jasná?!“ zaječela paní Maršová-Melová.

„Jsou jasná,“ pokrčil rameny pan Skroun. „O půlnoci jednoduše rozdělím tyto přihlášky na šest hromádek, vyhodím přihlášky těch, kteří nedorazili, a ze zbytku vylosuji šest – nebo méně – účastníků turnaje.“

„Le sem baszom! To je neuvěřitelné!“ protestoval Károlyi. „Nebudu se dívat na to, jak tady dva žáci z Polné soutěží o dvě první místa! Tábor se musí zrušit nebo odložit!“

„Termín konání se domlouvá daleko dopředu a s jeho případnou změnou by museli souhlasit ředitelé všech tří pořádajících škol…“

„Igen.“

„Já souhlasím.“

„Já také souhlasím,“ plácl Trumpál k velkému překvapení svých kolegů důrazně do stolu.

„… nejpozději tři měsíce před termínem konání,“ dokončil pan Skroun.

„Taková smůla,“ zavrtěl Trumpál teatrálně hlavou. „A nemůžeme prostě změnit tohle pravidlo?“

„Jistě, to by šlo,“ přikývl pan Skroun, „ale…“

„…ale uzavírka pro změny pravidel byla tři měsíce před termínem konání,“ zasyčela paní Maršová-Melová.

„Přesně tak. Nyní už je možné přijímat pouze drobné organizační úpravy ohledně vlastní soutěže.“

Károlyi obrátil rozkacenou tvář se na Trumpála a zvedl kostnatý ukazováček.

„Omlouvám se, že ruším,“ nahlédl znenadání do místnosti profesor Grape dřív, než Károlyi stihl vznést nějaké obvinění, „ale je nepochybné, že za tuto věc je nějakým způsobem zodpovědný přímo Poker. Profesor Trumpál nenese žádnou vinu za to, že Garry Poker věčně porušuje kdejaká pravidla. Od té chvíle, co k nám nastoupil, nedělá nic jiného, než…“

„Děkuji ti, Australusi,“ přerušil ho Trumpál rázně, „ale nevím, co by s touto záležitostí mohl mít Garry společného, takže nechápu, o čem mluvíš. A taky mi není jasné, jak ses tu vůbec vzal, když jsme tu údajně zamčení.“

„Mluvím o tomhle!“ vytáhl Grape zpoza zad ohořelý předmět. „Někdo si dal tu práci a do doutnajících zbytků táboráku umístil nádobu s propan-butanem! A tohle je prkýnko z pánských latrín, které následkem toho vletělo před pár minutami oknem do mojí chatičky!“

„To musíš vyřešit sám, Australusi,“ naznačil mu Trumpál gestem, aby odešel, „řešíme tu důležitější věci.“

„Důležitější než záchodové prkýnko, které mi málem zapálilo postel?“

„Australusi, prosím!“

„Chcete tedy říct,“ vzala si slovo paní Maršová-Melová, „že se opravdu budeme muset dva týdny rozhodovat, jestli je nejlepší soutěžící z Polné nebo soutěžící z Polné?“

„Máte pravdu,“ zakýval Trumpál hlavou. „Pokud by chlapec a dívka s Polné bojovali úplně sami, navíc každý ve vlastní kategorii, turnaj by skutečně neměl žádný náboj.“

„Konečně dostáváš rozum, Trumpále,“ zavrčel Károlyi.

Trumpál se usmál. „Jsem proto ochoten udělat ústupek. Ať soupeří proti sobě a vítěz bude jenom jeden. Na výlet do Las Vegas pak samozřejmě pošleme oba dva.“

„Tomuhle říkáš ústupek?“ rozhodila ruce paní Maršová-Melová.

„Pokud nesouhlasíte,“ protáhl Trumpál hlas a podíval se na hodinky, „tak bych vám doporučoval, abyste se poohlédli po nějakých soutěžících. Máte na to zhruba čtyřicet minut.“ Károlyi zamračeně založil ruce na prsou, ale paní Maršová-Melová nemeškala a pospíchala někam pryč.

„Omlouvám se, že ještě jednou ruším,“ objevil se ve dveřích profesor Grape, hned jak z nich vyběhla jamenská ředitelka, „ale má v tom určitě prsty Poker!“

…

„Tak abychom zahájili losování, ne?“ navrhl Trumpál.

„Ještě dvě minuty,“ řekl pan Skroun odměřeně.

„Má cenu na něco čekat?“ zabručel Trumpál, odložil cylindr na stůl a otřel si čelo.

„Na půlnoc,“ řekl Skroun.

Velká ručička se posunula na poslední čárku před dvanáctou a téměř splynula s tou menší. Rozrazily se dveře.

„Pánové,“ usmála se vítězoslavně paní Maršová-Melová, která do místnosti přivedla opálenou, nervózně se usmívající hnědovlasou dívku, „představuji vám svou studentku Viktorii Rumovou.“

„Podvod!“ křičel Trumpál. „Kde je jistota, že je to skutečně vaše studentka? Chci občanský průkaz, výkaz o studiu, potvrzení o bezinfekčnosti…“

„Všechny dokumenty jsou tu,“ položila paní Maršová-Melová na stůl obálku. „Viktorie bydlí tady v Jamném, takže se jí ta patálie se zkaženým jídlem vůbec nedotkla.“

„Chcete říct, že moje škola bude jediná, která nebude mít v turnaji zastoupení?“ zasyčel Károlyi.

„To se s jistotou dozvíte zhruba za deset minut,“ pohlédl na něj ledově pan Skroun. „Až ukončím losování.“

…

Pan Skroun úhledně složil poslední přihlášku a vhodil ji do klobouku označeného číslem 2.

„Teď poprosím pana Pytlíka, aby všechny klobouky řádně promíchal, aby nedošlo k žádným pochybnostem ohledně regulérnosti losování.“

Profesor Trumpál s paní Maršovou-Melovou si začali něco vzrušeně šeptat.

„Mohl bych vás poprosit o klid?“ napomenul je pan Skroun.

„Jen jsem ujišťoval paní Maršovou-Melovou, že nemusí mít žádné obavy. Jde o úplně jiného pana Pytlíka, než toho, co se zapletl do té kauzy se zmizením vzácného prstenu. Aspoň podle dokladů, které předložil,“ zašvitořil Trumpál.

„V tom případě zahajuji losování,“ zadeklamoval obzvlášť vážným hlasem pan Skroun. „Jen upozorňuji, že student, který bude vylosován, nemůže účast odřeknout a je povinen celý turnaj absolvovat. Tady mi prosím podepište, že jste o tom byli poučeni a nebudete vznášet vůči výsledkům losování žádné námitky.“

„Námitky mám už teď,“ zavrčel Károlyi, ale načmáral na papír svůj podpis. Trumpál i Maršová-Melová učinili vzápětí totéž.

Pan Skroun zalovil v prvním klobouku. „Soutěžícím číslo jedna je… chvíle napětí…“

„Aspoň ty řeči si odpusťte, tohle není televizní šou,“ sykl Károlyi.

„…Igor Igory z Polné. Jako číslo dvě bude soutěžit… Klára Čistovodová z…“

„Polné?“ zasmála se paní Maršová-Melová jedovatě.

„Ano, z Polné,“ povzdechl si pan Skroun. „V kloboucích číslo jedna a dvě byli polenští účastníci. Jestli vás to potěší, v kloboucích tři a čtyři jsou přihlášky z Jamného.“

„Přihláška.“

„Soutěžící číslo tři bude,“ ignoroval ji pan Skroun a lovil rukou v dalším černém klobouku, „nikdo. Bohužel. Zkusíme tedy klobouk číslo čtyři. Moje ruka šmátralka pátrá a pátrá… a nalezla tuto přihlášku!“

„Nechcete té komedie nechat?“ vztekal se profesor Károlyi. „Vypadal jste na první pohled jako neškodný suchar, ale bohužel nejste. Ani neškodný, ani suchar!“

Ani teď se pan Skroun nedal vyvést z míry. „Soutěžící číslo čtyři byla vylosována Viktorie K. Rumová z Jamného.“

„Jaký šok. Vytáhněte z toho klobouku ještě králíka a můžeme jít,“ rozesmála se paní Maršová-Melová a začala se zvedat.

„Losování musí být dokončeno za přítomnosti vás všech,“ zahromoval Skroun. „Nechte mě dělat svoji práci a já vás nechám dělat tu vaši. Já vám taky neradím, jak máte ve škole umývat tabule.“

„Z pátého klobouku nebyl pro nedostatek platně přihlášených vybrán nikdo,“ vrátil se pan Skroun k losování. „Stejně tak z klobouku číslo šest. A z klobouku číslo sedm je vylosován…“

„Z jakého sedmého…?“

„…Garry Poker z Polné.“

„Co má znamenat tenhle sedmý klobouk?“ vyjekla šokovaně paní Maršová-Melová.

Pan Skroun se zmateně podíval na stůl a začal počítat na prstech. „Jen jsem vylosoval přihlášky ze všech klobouků na stole.“

„Omlouvám se,“ sklopil oči Nigrus Trumpál, „jenom jsem si tady nedopatřením odložil svůj cylindr.“

„A přihláška Garryho Pokera se v něm objevila taky nedopatřením?“ vykřikla paní Maršová-Melová.

„Ostudným nedopatřením. Koncem května za mnou byl Garry Poker a jeho kamarádi, aby se mohli přihlásit. Garryho jsem ale odmítl, protože mu ještě nebylo osmnáct let. Během června za mnou pak Garry přišel s vyplněnou přihláškou ještě jednou sám a přemlouval mě, aby se mohl turnaje účastnit. Hrozně ho štvalo, že se nemůže účastnit, zatímco jeho kamarádi ano.“

„No a?“ nechápala paní Maršová-Melová.

„Nenechal si vysvětlit pravidla, tak jsem mu řekl, ať si přihlášku strčí za klobouk,“ vysvětlil Trumpál s ledovým klidem. „Garry ale klobouk nenosí, tak jsem souhlasil, že ji může strčit za ten můj.“

„Nebyl tedy řádně přihlášen,“ prohlásil Károlyi. „Je snad jasné, že jeho účast v turnaji není platná!“

Pan Skroun pečlivě studoval papír vytažený z Trumpálova klobouku. „Přihlášku vyplnil, osmnáct mu již je, byl vylosován. Obávám se, že se podle pravidel nejen může, ale i musí zúčastnit.“

„Teď je to teprve skandální!“ zuřil Ištván Károlyi. „Tři soutěžící z Polné?“

„Pravidla jsou pravidla,“ zašeptal Nigrus Trumpál. „Bylo vylosováno a stížnosti se nepřipouští, sám jsi to podepsal, Ištváne.“

 „Na to ti, Trumpále, můžu říct jen jedinou věc,“ zakoulel očima Károlyi. „Nyald ki a seggem!“

„S radostí.“

„Turnaje na Táboře tří karbanických škol se zúčastní: pod číslem jedna Igor Igory z Polné, pod číslem dvě Klára Čistovodová z Polné, pod číslem čtyři Viktorie K. Rumová z Jamného a pod číslem sedm Garry Poker z Polné,“ shrnul pan Skroun svoje poznámky a podal je paní Maršové-Melové. „Tady je oficiální zápis. Jako ředitelka pořádající školy máte tu čest vyhlásit je na slavnostním setkání po snídani.“

Před odchodem si ještě přeměřil Trumpála pohledem. „Pamatuj: co máš doma, ale nečekáš to!“

…

Deník s nějakým vtipným jménem. Datum: zítřejší (nemůžu usnout)

(strana 13)

Nadpozemský klid. Božské uklidňující ticho, jen já a hvězdy. Cvrčkové cvrkají a prckové konečně ztišili své aktivity na únosnou míru, takže při poslední (v 2:00) obchůzce v „demilitarizované zóně“ mezi chlapeckou a dívčí částí tábora jsem občas slyšel i vlastní kroky.

Naši studenti bohorovně obsadili všechny chatičky, ale když žáci z ostatních škol nepřijeli, je to asi jedno. V čísle popisném 1 se samozřejmě usídlil Poker. Momentálně ale bude někde na „společenské návštěvě“, protože je tam naprosté ticho. Ten parchant má snad neviditelný plášť, nechápu, jak mi mohl proklouznout! V čísle 4 se zase koná strašně nenápadná a tajná party pánů Vlezlejch, takže cinkající skleničky jsou slyšet jen zhruba každou půlminutu. Opravdu by mě zajímalo, kdo s sebou na letní tábor tahá skleničky. Kam se poděly staré dobré zvyky z našich časů, pít aspoň v polních podmínkách z lahve?

Cracko Malejfuj zabral jednu chatku jen pro sebe, druhou pro zavazadla a třetí pro personál. To v kostce vysvětluje způsob, jakým 26 studentů dokáže beze zbytku rozebrat chatky s celkovou kapacitou snad 80 míst. A potom se stejně téměř všichni snaží přelézt deset plotů, aby se mačkali celou noc na jedné chatičce.

U brány jsem krátce po půlnoci potkal McDonaldovou, která dělá babysitting v dívčí části tábora a podle všeho to tam vypadá úplně stejně. Prohlásila, že „děvčata z chatičky číslo pět mají moc krásnou výzdobu, pověsily si nad dveře nádhernou červenou lucerničku“. Spíš by mě zajímalo, jestli ta červená lampička je něčí povedený vtip nebo řízená akce slečen domácích: Levandulové, Patlalové a Patlalové. Otázka za pět miliónů: opravdu je McDonaldová tak naivní? Zkusíte hádat nebo chcete nechat poradit od publika?

Vzhledem k tomu, že si posléze postěžovala, že na chatce číslo 3 si prý někdo potřebuje zatopit, protože z okna se valí dým jak z Tušimic před odsířením, nevsadil bych na její úsudek ani Pokerovu hlavu. A poslední otázka dnešního večera za deset miliónů: proč je v dřevěných chatičkách zakázáno kouřit? Po nápovědě 50:50 nám tu zůstaly možnosti A) Jen tak pro srandu králíkům a C) Kvůli nebezpečí vzniku požáru.

Snad bych mohl jít spát, ale když slyším Hybridovo hromové chrápání z příkopu za táborem v pravém uchu a téměř ultrazvukové hvízdání McDonaldové z dvě stě kroků vzdáleného dívčího tábora v levém uchu, tak neusnu, ani kdybych si dal na hlavu tři polštáře (jako že je tady stejně jen jeden a dvě plesnivé deky). Ještě, že nikdo další už nepřijel, nedokážu si představit, že bych měl se svými kolegy koexistovat pod jednou střechou.

(strana 14)

Volám taxíka a odjíždím se vyspat domů do Polné. O budíček se určitě zvládnout postarat Hybrid s McDonaldovou. Nastane-li problém, mohou vzbudit Trumpála, on jim se vším určitě rád poradí a pomůže.

Tales of the Holiday Camp. Datum: Podle slunce už je asi další den.

(strana 17)

Uáááá! Zabijte mě někdo!

Nejúžasnější a nejrůžovější deníček. Datum: 2. den tábora, ale já mám ještě noc!

(strana 6)

V sobotu nás čekal budíček v půl osmé. To bylo teda hodně pekelné, protože v pět jsem určitě byla ještě vzhůru. Šimek odněkud přinesl tequilu a prohlásil, že ji musíme do svítání vypít. Tou dobou ale bylo už nejmíň půl hodiny světlo, tak jsme ji zkoušeli vypít v záporném čase. Asi se to nepovedlo. Někdo zakřičel, že došla sůl, a to je ta poslední věc, kterou si pamatuju. Potom už si vybavuju jenom ten strašlivý zvuk trubky, který mě probudil a z kterého mě nejspíš tak příšerně bolí hlava.

Mnohem horší než budíček bylo uklidit chatku. Teprve, když jsme to dodělaly, došlo nám, že to bylo úplně zbytečné, protože večer pokračujeme a bobříci pořádku se na tomhle táboře nerozdávají (asi ani žádní jiní bobříci). Ale zvládly jsme to s Palmou bleskurychle, až rychlublesce – během deseti minut jsme měly plných sedm pytlů odpadků, dokonce roztříděných na sklo, plasty, papír, směsný odpad, toxický odpad (vesměs nedopité lahve) a vyhořelé jaderné palivo (nikdo netušil, kde se tam vzalo). Taky jsme vykopaly z chatičky sedm lidí: Dana, Šimka, Kamila, Vona a dva kluky a jednu holku z vesnice, které jsem v životě neviděla. Ta holka se ale za chvíli vrátila, protože se ukázalo, že je to Pasta (je to sice ostuda, že jsme ji nepoznaly hned, ale jí to trvalo taky pěkně dlouho). Tak mě napadá, kde byl Garry celou noc?

Právě jsem od Palmy a Pasty zjistila, že jsem nespala vůbec, jenom mám od pěti do půl osmé okno. To vysvětluje, proč byla ranní rozcvička ještě horší než úklid chatky. Na trávníku uprostřed tábora se nás sešlo pět, z toho tři jsme začali cvičit. A já i Palma jsme se po šesti cvicích letěly vyzvracet do křoví za chatkou. To jsou fakt pitomé nápady, cvičit v osm ráno! Kromě toho, Pasta povídala, že jsem nad ránem cvičila ažaž. Mohla si teda taky všimnout s kým… jak teď vypadám…

Na snídani nejdu. Dobrou noc, nejúžasnější a nejrůžovější deníčku na světě, vzbuď mě odpoledne, až se půjde na koupaliště. Nemůžu se dočkat, až všem ukážu své nové nejúžasnější a nejrůžovější plavky!

---

Seznam kapitol 4. dílu:

Část I.: Pohádky lidské babičky

Část II.: Milé deníčky z letního tábora
Den první*Noc první*Den druhý*Noc druhá*Den třetí*Noc třetí*Den čtvrtý - Den sedmý*Noc sedmá*Den osmý*Noc osmá - Den devátý*Noc devátá*Den desátý*Den jedenáctý*Den dvanáctý

Část III.: Varrrle vrrrací úderrr