Kapitola sedmá, v které se žáci Střední školy karbanu a hazardu v Polné dozví hudební formou vše podstatné o tom, co je v tomto školním roce čeká a nemine. NIGRUZZZ RULEZZZ! Polná goez mad!
Celkem nic podstatného
Škola hrou
Světla zhasla a na nebi se objevil další ohňostroj. Když se
reflektory opět rozsvítily, na pódiu stáli čtyři muži ve výstředních barevných
kostýmech. Garry zpozoroval, že každý kostým odpovídá jedné koleji a její
barvě. Na pravé straně seděl na židli muž ve splývavém červeném plášti zdobeném
bílými a černými srdci, na hlavě měl blikající červený cylindr a oči mu
zakrývaly černé brýle srdcového tvaru. Asi aby ho nerušila světla a mohl klidně
spát, protože přesně to dělal, přestože měl před sebou rozloženy klávesy.
„To je profesor Pims!“ všimla si Támhleta. „A na druhé
straně je Krotitel Zkrocený!“ ukázala na žlutého chlapíka s kytarou, který
zuřivě poskakoval po pódiu a zvonil rolničkami, kterými měl pošitý celý oblek.
Zdálo se, že si představení užívá.
Muž za bubny už se tak nadšeně netvářil. Jeho kostým,
pokrytý zelenými pikovými listy z lesklého materiálu pošitého flitry,
zakrýval vše kromě hlavy, na které byla usazená černostříbrná koruna se
svítícími zelenými žárovičkami na hrotech.
Žádný z kostýmů ale nemohl překonat oblečení muže u
mikrofonu v popředí. V modře nabarvených vlasech a vousech měl
zapletené křížové karty, kterými divoce pohazoval, obličej měl pomalovaný
modrou a žlutou barvou a na nohou měl zářivě modré kanady, z kterých do
všech stran trčely zlaté cvočky. Garry pevně doufal, že za elektrickou kytarou
na jeho bedrech se skrývají aspoň trenky.
„Zdravíme Polnou!!!“ zakřičel ředitel. „Ahóóój!“
„Říkám, že zdravíme Polnou, vy zkurvysyni!“ zakřičel znovu
Nigrus Trumpál, když jediná odpověď, které se dočkal, bylo zaražené ticho.
„Ukažte mi, jak umíte řvát!“
Atriem to zašumělo.
„VÍÍÍC! Neslyším vás!“
Pár studentů začalo křičet a postupně se přidávali další.
„Ukažte, jak křičíte, když vás McDonaldová vyhodí od
zkoušky!“ snažil se dál Trumpál. „Chci slyšet vztek, zuřivost a šílenství!“
„Copak on se neslyší?“ zavrtěla hlavou Hormona.
„Co říkáš? Neslyším tě?!“ zaječel na ni Von.
„Ještě pár decibelů, ať zboříme tuhle posranou školu!!!“
vykřikl Trumpál, což mělo konečně žádoucí efekt a studenti se jeden přes
druhého rozkřičeli.
Trumpál si po chvíli položil prst na ústa. „A teď se prosím
ztište,“ uklidňoval je, „nikdo z nás nechce ve skutečnosti školu zbourat.
Naše skupina The Headmaster and His
Sorting Package vám teď zahraje zbrusu novou písničku, která se jmenuje…
Celkem nic podstatného! A to si zaslouží potlesk!“ burcoval obecenstvo. „Celkem
nic podstatného! The Headmaster and His
Sorting Package!“
„Končím s hulením,“ prohlásila Hormona, zatímco se
Trumpál se Zkroceným předháněli, kdo zahraje složitější a delší kytarový rif –
bohužel každý s úplně jinou melodií. „Jestli je realita takováhle, tak hulení
postrádá smysl.“
Trumpál postoupil na samý okraj pódia, vytáhl odněkud dva
balíčky karet a rozhodil je do pódia. „Celkem nic podstatného!“ vykřikl znova.
„Už je to tady! Ale ještě než začneme, musíte se naučit refrén, abyste ho mohli
zpívat s námi!“
„Ne, jestli je realita takováhle, tak realita postrádá smysl,“ oponoval Hormoně Garry.
„Je to takhle,“ zabořil Nigrus Trumpál prsty do strun. „Celkem nic podstatného! Celkem nic
podstatného! se neděje, boha jeho! A všichni…“
Polenští žáci začali jeden po druhém opakovat refrén a
snažili se chytit rytmus, který Trumpál bušil do kytary.
„Polná! Nigrus Trumpál! The
Headmaster and His Sorting Package! Jedemeee!“
Za dávných dob, když
jsem byl mlád,
a možná ještě dřív!
Panovala v Polné
jednota,
kterou jinde neuzříš!
Ba určitě dřív, já přece
nejsem snad
starý jako tenhle
hrad!
Čtyři věrní přátelé!
Čtyři zakladatelé! Postavili tady školu ze všech nejlepší na světě, kde…
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Společně učme
potomstvo, pravili,
ale netušili!
Že je jim od počátku souzeno,
by se rozdělili!
Všichni známe jejich
jména, vládl mezi nimi mír,
Poblilvír!
Pak moudrý starý
Peklospár,
Pimsi, nespi, to je
tvůj part!
Ale zradil je všechny
Zmizeluzel,
zlo všech zel!
No a pak existuje taky
nějaký Brzybol, ale to je úplně jedno, protože tam…
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Každý podle svých
možností,
každému podle jeho
zásluh!
„Ne, to je vlastně jiná písnička,“ zastavil Trumpál hudbu.
„Poslední sloku znova!“
Každý podle svých
možností a předností
skončí v koleji,
do které se hodí svými
vlastnostmi
a já se opakuji!
Je však důležité, co
chci říct,
tak si to, kurva,
pamatujte!
Ač každý z nás
navenek jiný je,
myšlenka je stejná!
Teď všechny čtyři
slavné koleje,
musí sjednotit svá
hejna!
Náš nepřítel je teďka
společný,
jeho jméno víme,
i když, buďme upřímní,
vyslovit ho neumíme!
A to je tak všechno,
co jsme chtěli sdělit, než začnu vás podle práva do kolejí dělit, protože…
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Jo, ničeho se nebojte
a věřte ministerstvu,
Vrdlmrsmrst se
nevrátil,
ani klubko smrtikibických
červů!
Jo, není se čeho bát,
vládne pohoda a klídek,
Vrdlmrsmrst se
nevrátil,
ani jeho smrdutý
chlívek!
Takže…
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Celkem nic
podstatného! Celkem nic podstatného
se neděje, boha jeho!
Boha jeho! Boha jeho!
Boha jeho! Nigruzzz Rulezzz!
Dozněl poslední akord, členové kapely znehybněli a světla se
rozblikala. Chviličku bylo hrobové ticho, a pak se ozval jásot a aplaus.
„To bylo super!“ vykřikl Von a zvedl ruce. „Nigruzzz
rulezzz!“
„Přidat! Přidat! Přidat!“ začal skandovat dav.
„Bohužel, skupina The Headmaster
and His Sorting Package se s vámi loučí!“ uklonil se Trumpál. „Po mé
levé ruce… Čeněěěěěěěk Pims! Klávesy, triangl a chrápání! Čeněk Pims! Po mé
pravé ruce… báječný improvizátor, beatboxer, můj druhý hlas a nejlepší
baskytarista, který kdy chodil po dlažbě téhle školy… Krotiteeeeel
Zkrooooceeeenýýýýý!!! A vzadu za mnou, skrytý mezi činely, bubny a paličkami,
váš nejmilovanější a nejoblíbenější učitel - Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa,“ protahoval
Trumpál první písmeno tak dlouho, až mu došel dech. „A… A… Australus Grape! A
všemu tomu velí samozřejmě moje maličkost! Nigrus Trumpál, jméno mé! Děkujeme
za pozornost!“
Kotel pod pódiem se znovu rozkřičel a kolem Trumpála začaly
přistávat kalhotky a podprsenky.
„Jestli můžu poprosit,“ nahnul se ještě ředitel
k mikrofonu, „tak jenom kalhotky, podprsenek už mám dost. A kdyby byly
nějaké podvazky a punčocháče, tak bych se vůbec nezlobil. Polná! Milujeme vás!“
„A teď rozřazování!“ předstoupila před ředitele profesorka
McDonaldová se seznamem studentů prvních ročníků v ruce, čímž si
vysloužila řádnou dávku pískotu a bučení. „Ábrfábrdomine, Eman!“
„Kam zmizela Hormona?“ rozhlédl se Garry.
Támhleta lehce pokrčila rameny. „Asi běžela za bubeníkem pro
autogram, co já vím.“
Hra školou
„Tohle mi tak chybělo,“ zacpal si Garry nos, když ho do něj
udeřil zápach dušené kapusty, mokrých hadrů a připáleného tuku, nezaměnitelný
odér školní jídelny. Posadili se k volnému stolu u dveří a všimli si, že
něco není v pořádku. Respektive, že všechno je v nejlepším pořádku –
okno výdejny je zavřené a visí na něm cedule ‚MIMO PROVOZ‘.
„Jak říkám,“ usmála se Hormona. „Jestli je realita
takováhle, tak hulení postrádá smysl.“
„Nebojte, to je jen pro dnešek,“ uklidnil je Trumpál, který
právě vešel (naštěstí už oblečen). „Zítra ráno přijedou deratizátoři a od oběda
vaříme zase normálně.“
„Normálně nebo jako předtím?“ zeptal se Von.
„Ale dneska…“ rozzářil se Trumpál, „…pizza pro všechny!“
„Škoda, že se Vy-tušíte-kdo nevrátil dřív,“ zamyslel se Von
a hladově sledoval, jak poslíček pokládá na stůl čtyři krabice. „Zdá se, že
Trumpálovi to jenom prospívá, pizza k večeři, to tu ještě… cože? Jenom
Margarita?!“
„Ahoj Garry!“ přiřítil se ke stolu Kamil Křivý se svou menší
kopií a okamžitě si je několikrát vyfotil. „Tohle je můj bratr, Kenny Křivý![1] Je
to taky tvůj fanoušek! Tak ahoj, my zase běžíme, Jožin nám támhle drží místo!“
Když dojedli, Trumpál vstal a lehce poklepal na stůl, aby si
zjednal ticho.
„Vítám vás zpět v Polné,“ zahlaholil. „A ty, kteří jsou
zde nováčky, vítám v Polné poprvé. Rád bych vás nyní poprosil, abyste
věnovali trochu pozornosti několika upozorněním, tak nezbytným na začátku
každého školního roku. Nejen prvním ročníkům bych rád zdůraznil, že je přísně
zakázáno opouštět pozemky školy. Snad jedině, pokud jste hrdiny karbanického
světa,“ mrkl skoro neznatelně na Garryho, „dalo by se něco takového prominout.
Ale pro většinu z vás platí: šlápnete mimo školní parcely a jste zpátky
doma dřív, než řeknete ‚To není fér‘! Dále: dobrá duše této budovy, školník pan
Plyš, mě požádal, abych vám připomněl, že nesmíte… no, to je jedno, přečtěte si
to ve školním řádu nebo na dveřích kanceláře pana Plyše. Nemůžete je přehlédnout,
jsou oblepené spoustou červených cedulí.
Jako každý rok došlo také k menším změnám
v profesorském sboru. S potěšením vítám mezi vyučujícími na naší
škole Fifinku, která bude zastupovat svého páníčka Hybrida po dobu jeho dočasné
nepřítomnosti, po jejíž příčině by neměl nikdo pátrat.“ Přerušil na chvíli svou
řeč, aby Hybridův lovecký jorkšír mohl vyskočit na stůl a všem se představit
hlasitým štěkotem. „A druhou posilou učitelských řad, neméně kvalitní, je
profesorka Mercedes Bumbrlíková, která vás bude učit obranu proti švindlování.
„Informace ohledně kolejních fotbalových mužstev dostanete…“
„Frk!“ přerušila Mercedes Bumbrlíková jeho proslov a
postavila se.
„Chcete něco říct, Mercedes?“ posunul si Trumpál na nose své
půlměsíčkové brýle.
„Frk,“ potáhla profesorka Bumbrlíková nosem. „Děkuju vám,
pane řediteli, za vlídná slova na uvítanou,“ pokusila se o milý úsměv.
„Já tu ženskou znám,“ zúžil zrak Garry. „Ona byla na mém
řízení. Seděla hned vedle Fuče!“
Von se poškrábal na bradě. „Já ji znám taky. Když jsem
jednou byl kdysi dávnou za taťkou na ministerstvu, nějaká strašná ženská mě tam
nechtěla pustit na záchod, že tam zrovna vytřela. Tak mě vyděsila, že jsem se
pak ještě tři roky počurával! To je ona!“
„No ano!“ zvolal Garry. „To musí být ona, o které nám říkal
Onen… nebo ta, o které nám říkal Ten… to je jedno. Fučovu náměstkyni přece dělá
bývalá hajzlbába!“
„Dobře, ale co dělá v Polné?“ nechápala Hormona.
„O tom Ten přece taky mluvil… nebo o onom Onen přece taky
mluvil,“ chrlil ze sebe Garry. „Pokud ředitel neobsadí místo nějakého učitele,
může ho jmenovat ministerstvo!“
„Předpokládám, že Trumpál to místo nabídl i Fifince, ta
udělala loužičku a schovala se pod křeslo,“ odtušila Hormona.
„Určitě, nikdo přece nechce učit obranu proti švindlování,“
přikývla Támhleta.
„Pak si asi Fuč s Bumbrlíkovou naběhli na vidle,“
ušklíbl se Garry.
…
Projev Mercedes Bumbrlíkové sice trval jen necelou
půlhodinu, přesto v počtu uspaných hravě překonal Trumpálův loňský
dvanáctihodinový fidelovský výkon. Hned po něm se ale všichni probrali a rychle
se vypařili do kolejních ložnic.
Garry, Von a Hormona se usadili ve společenské místnosti a
sledovali přicházející. Von a Hormona si dělali do notýsků záznamy, jestli
z jejich ročníků dorazili všichni, a Garry jen tak zíral na vnady
procházejících spolužaček.
„Jsou rok od roku menší,“ povzdechl si.
„Ne, to jenom ty jsi rok od roku větší… prase,“ zpražila ho
Hormona.
„STEJNĚ, CO NA MĚ VŠICHNI TAK ČUMÍ! PADEJ, NEMÁŠ CO NA
PRÁCI?!“ utrhl se Garry na prváka, který se podle jeho mínění zdržel
v místnosti příliš dlouhou dobu. Kluk radši rychle zmizel. „COPAK JSEM
NĚJAKÁ POUŤOVÁ ZRŮDA?!“ křikl za ním ještě Garry.
„Nemusíš na každého hned řvát,“ zamračila se Hormona. „Po
těch událostech s Doktorem Vrdlmrsmrstem si řada lidí musí myslet, že…“
„TO NEBYLY ŽÁDNÉ UDÁLOSTI! ON SE VRÁTIL! ON SE VRÁTIL,
CHÁPEŠ?! ZABIL IGORYHO, ALE MOHL JSEM TAK KLIDNĚ SKONČIT I JÁ!“
Ozvalo se tiché zaklepání a dovnitř stydlivě nakoukl bledý
chlapec s kruhy pod očima.
„Pořád nemůžu nikde najít Noru. Nevíš, kde je, Garry?“
„VYPADNI! JSI MRTVÝ!“ hodil po něm Garry botu. „Vážně, ten
člověk nemá kousek vychování! Nejdřív si umře, a pak se tady potuluje, jako by
se nechumelilo!“
„Možná je to ode mě trochu kacířská myšlenka,“ ťukla Hormona
špičkou propisky do svého bloku, „ale nenapadlo vás, že by Igor mohl být
naživu?“
Garry zavrtěl hlavou. „Vypadá, jako by ho právě vytáhli
z márnice.“
„Ahoj, Garry,“ vešli dovnitř Dan Koumes a Šimek Fňukal.
Hormona si udělala do sešitu dvě čárky. „Jak ses měl?“
„Bezvadně,“ zalhal Garry. „A ty?“
„Určitě líp než Šimek,“ ušklíbl se Dan a rozchechtal se.
„Jeho máma ho sem nechtěla pustit.“
„Proč?“ ptal se Von.
„Hm,“ odkašlal si Šimek, „tak trochu tady kvůli…“
„Kvůli tomu krbu?“ ukázal Garry za záda. „Říkám si, že je
zázrak, že jsme ještě nevyhořeli. Nehlídaný krb v domě plném puberťáků, to
je mi nápad!“
„Ne, spíš…“
„Kvůli Debilovi? Taky se bojím, kdy někoho z nás
zabije.“
„To ani tak ne, ale…“
„Pak to musí být aligátoři ve sklepení!“ napadlo Garryho.
„Podle mě je nejlepší na ně nemyslet. Vůbec tě nesmí ani napadnout, že tam
jsou, musíš prostě jakoukoli myšlenku na aligátory úplně vytěsnit!“
„Tak ti fakt díky!“ rozklepal se Von. „Aligátoři…“
„Spíš tak trochu kvůli tobě,“ dostal se Šimek konečně ke
slovu.
„KVŮLI MNĚ?!“ vyskočil Garry okamžitě na nohy.
„Nejenom,“ prohrábl si Šimek nervózně vlasy. „Kvůli tobě a
Trumpálovi. Psalo se v Kartáři, že…“
„NEZAJÍMÁ MĚ, ŽE TVOJE MATKA VĚŘÍ NĚJAKÝM SLINTŮM
V KARTÁŘI! JESTLI TI TAK VADÍME, TAK SI NAJDI JINOU ŠKOLU! DOKTOR
VRDLMRSMRST SE VRÁTIL A ZABIL IGORA IGORYHO! KAŽDÝ, KDO BYL NA TÁBOŘE, TO VÍ!“
„To je právě to,“ svraštil čelo Šimek. „Nikdo kromě tebe nic
neviděl. Proč by se Ty-tušíš-kdo najednou vracel? A jak ti máme věřit, že je
Igor mrtvý? Zrovna jsem ho potkal na nádvoří!“
„TAK TO BUDEŠ MUSET BRZO UDĚLAT DŮLEŽITÉ ŽIVOTNÍ ROZHODNUTÍ,
FŇUKALE!“ zařval Garry. „VĚŘÍŠ SVÝM OČÍM NEBO TOMU, CO TI ŘÍKÁM?! JESTLI SVÝM
OČÍM, TAK RADŠI HNED VYPADNI A NEPŘIBLIŽUJ SE KE MNĚ!“
„Garry,“ poklepala mu na rameno Hormona, když Dan
s Šimkem vyděšeně utekli, „já, Von a tenhle svícen bychom si s tebou
rádi promluvili o tvém přístupu k lidem. Může pan svícen začít?“
…
„Dobře,“ oprášila si Hormona ruce, „co si myslíš o tom, co
vykládala po večeři Bumbrlíková?“
Von se přikrčil. „To se budeme bavit sami? Bez Garryho?“
Hormona se usmála. „Nemusíme se bavit pořád jenom
s Garrym. Navíc Garry je tady,“ poklepala nehybné tělo na zemi. „Tak co si
myslíš o jejím projevu?“
„My-myslím?“ vykoktal ze sebe nevěřícně Von, jako by se ho
Hormona právě zeptala, kolik kilometrů dneska uletěl nebo jakou barvu má jeho
perníková chaloupka. „Nevím… já jsem ji moc neposlouchal.“
„To je chyba,“ odtušila Hormona, „protože to bylo velmi
poučné.“
„Poučné?!“ zděsil se Von. „Proboha, co je ta ženská zač?“
„Bývalá toaletářka, alespoň podle toho nebo onoho, co jste
povídali.“
„A co teda říkala?“ udržoval Von nervózně konverzaci.
„Kdybys to měla nějak stručně a co nejjednodušeji shrnout.“
„Říkala, že ministerstvo se teď bude polenské škole do všeho
plést,“ zamračila se Hormona.
„A to ji Trumpál rovnou nezabil, když řekla něco takového?“
Hormona neodpověděla, protože do společenské místnosti
vstoupily další dvě postavy, které na první pohled vypadaly jako turisté na
výletě. Měly na sobě šortky a lehké havajské košile, oba byli hodně opálení. Jeden
měl bohaté černé afro a knírek, druhého zdobily hnědé dredy a obrovské sluneční
brýle.
„Hledáte něco?“ obrátila se na ně Hormona.
„Bonžorno!“ zvolali oba naráz, načež se slova ujal ten
s afrem. „Nos forejn študentos! My hledat…“ otáčel před obličejem zmateně
nějaký papír, „…Poplilvír!“
„To jste tady správně,“ připustila Hormona a podezíravě si
je oba prohlížela.
„El direktor Trumpálo nám dal tahle dokumenta,“ podal údajný
student s afrem papír Hormoně. „Nos tutaj for van jír, kapišto?“
„Where are you from?“ zkusila to Hormona anglicky.
„Ví ár…“ začal pomalu dredovatý. „…pekéňo karibik islo. Big
mišmaš! Mluvit trochu espaňol a trochu pingvin ingliš.“
„Myslíte pidžin ingliš?“
„Sí sí!“
„Aha,“ pokývala Hormona hlavou. „Už to vidím. Caribbean
Republico dos Cardos. Ani jsem nevěděla, že taková země existuje.“
„Velnoun turistika,“ zubilo se na ni afro.
„Každopádně, jestli dobře rozumím těm vaším dokladům, jmenujete
se… Tenerifos Dredoín Numero Uno a Ounennéz Afroman Sexybeast,“ přečetla pochybovačným
tónem. „Je to tak? Eto tuos ďamos?“
„Yes, mučačíta!“
„Budete chodit do třetího ročníku. Drite aňo. Vaším vedoucím
– el šéfo - je tady Von Vlezlej. Ráno u snídaně vám určitě podá všechny
potřebné informace. Nebo ho můžete navštívit na pokoji dos van draj,“ ukázala
na Vona a oba cizinci nadšeně přikyvovali. „Ráda vás poznávám. Vítejte
v Poblilvíru!“ ukázala jim cestu ke schodišti.
„Danke, seňorita, danke!“ volal vesele ten s dredy.
„Hepi ňú skúl jír!“ přidal se druhý a zavlnil afrem.
„Taky si myslíš to, co já?“ obrátila se Hormona
k Vonovi.
Von přikývl. „Trumpál se definitivně pomátl. Jako by
nestačilo přijímat šílené učitele, to musí přijímat i šílené studenty?“
„Tak to jsem zrovna nemyslela.“
„Jestli
narážíš na jejich účesy, tak jim docela seknou.“
[1]
Ano, vzhledem k závěrečné bitvě o Polnou je to jméno tak trochu spoiler.
Žádné komentáře:
Okomentovat