5-17: Vánoce na konci světa

Kapitola sedmnáctá, v které naši hrdinové oslaví Vánoce i Silvestra a absolvují jednu přínosnou a jednu nepřínosnou návštěvu.

Vánoce na konci světa

Žádní falešní rysové!

Krakonoš mávl svou kouzelnou sukovicí a Rysí boudu zasypal v dalších dnech vydatný sníh. Při pohledu na závěje přes Garryho protesty opustili myšlenku na další lyžování a pustili se do vánočních příprav. Támhleta napekla cukroví, Von snědl cukroví, Brownie uklidila společné prostory, Garry přinesl z lesa stromek (a znečistil s ním společné prostory), Kuba upekl kubu, Anče udělala bramborový salát, hajnej šel nachytat kapry a teď už se všichni věnovali zdánlivě nemožnému – vyzdobit Rysí boudu a udělat z ní tak útulné místo.

„Kdy se konečně seznámíme s tím tajemným správcem?“ zajímala se Hormona, když na Štědrý den dopoledne zdobili jídelnu chaty.

„Až přijde čas,“ odpověděl Garry. „Drží se stranou od lidí, jak to jen jde. Ale slíbil mi, že na Silvestra za ním můžeme zajít. Má brloh dole vedle kotelny.“

Von se zaklepal. „Byl bych radši, kdybys tomu říkal třeba pokoj… takhle aby se člověk bál, že ho pokouše!“

„Když nebudeš dělat prudké pohyby, tak ne,“ uklidnil ho Garry.

„No bezva,“ odfrkl si Von.

„Nechtěl bys nám třeba konečně říct, jak ses o něm dozvěděl?“ zajímala se Hormona, zatímco nandávala na vycpané hlavy zvířat v jídelně falešné plyšové parůžky.

„Slíbil jsem Hybridovi, že to nikomu neřeknu!“

„Proč?“ nechápal Von. „Co je tak tajného na tom, že má Hybrid bratra?“

Garry zašeptal: „Stydí se za něj, protože je retardovaný.“

„Možná je trochu pomalejší, ale je s ním sranda a má srdce na správném místě… no, aspoň myslím. Musíme s ním promluvit! Neměl by se za Hybrida stydět!“ prohlásila přesvědčeně Hormona.

„Ale ne,“ zavrtěl Garry hlavou, „obráceně! Hybrid se stydí za svého bratra.“

„Aha,“ hlesla Hormona. „Každopádně, když jsi nám řekl tohle, tak už nám snad můžeš říct všechno, ne?“

„Hybrid mi kladl na srdce, ať neprozradím ani o slovo víc, než by řekl on!“

„Tak na co čekáš!“ zvolal Von. „Povídej!“

„Jeden víkend v listopadu jsem se nudil, tak jsem zašel za Hybridem,“ začal vyprávět Garry. „Byl opilý a…“

„K věci! Věci, které se rozumí samosebou, můžeš vynechat,“ pobízela ho Hormona.

„Byl zrovna na odchodu do lesa a nesl s sebou mísu opečených žebírek a sud piva. ‚Tajná párty v lese?‘ prohodil jsem a on na to: ‚Jak jsi přišel na to, že mám bratra? Nikomu jsem to neřekl!‘ Tak jsem odpověděl, že o jeho bratrovi nic nevím a on, že to mi to teda musí povykládat. A tak jsem se dozvěděl, jak je to s Hybridovým bratrem.“

„Myslela jsem, že nám řekneš, jak to s ním je! Ne, jak ses o něm dozvěděl!“ zamračila se Hormona.

„Příště,“ špitl Garry, když zaslechl kroky na schodech.

„Dárky se budou předávat tady?“ nakoukla dovnitř Támhleta.

„Do společenské místnosti nemůžeme, tam jsou zavření tvoji rodiče,“ vysvětlil Garry.

„To s námi nebudou na Štědrý večer?“ ohrnula ret Támhleta.

„Ale budou,“ chlácholil ji Garry, „v našich srdcích. Nebo aspoň ve vašich.“

Támhleta založila ruce v bok. „Copak bys je nemohl probudit aspoň na Štědrý večer?“

Garry zaváhal. „Promluvím o tom s Griotusem,“ souhlasil nakonec, „ale bojím se, že už je pozdě. Účinky Hybridova šláftruňku tak rychle neodezní.“

…

Nakonec se podařilo Vlezlý rodiče do jídelny přivést, byť stále nebyli příliš při smyslech – paní Vlezlá se na všechny okolo mile usmívala a pan Vlezlej všem ochotně rozdával rady, jak investovat do nemovitostí a drahých kovů.

„Kde jsou dárky?“ zvolal překvapeně Von, když se přesunuli k vánočnímu stromku.

„Dárky!“ vykřikla Támhleta. „Já věděla, že jsem na něco zapomněla!“

„Máte tady ode mě zápisníček na domácí úkoly,“ ukázala Vonovi, Garrymu, Támhleté a Brownie Hormona.

„Vždyť říkám: kde jsou dárky?!“ křičel zoufale Von a štítivě odhodil balíček do plamenů krbu.

„Dělala jsem si legraci,“ ušklíbla se Hormona. „Říkala jsem si, že by se vám třeba taky hodila krabička poslední záchrany. Jestli chápeš, co tím myslím.“

„Uááá!“ zaječel Von a vrhl se k ohni.

Ten se posadil ke stromku. „Divný Štědrý den, když člověk nedostane ani jeden svetr,“ povzdechl si.

„K čemu svetr, když už jich máte tolik?“ zasmála se paní Vlezlá.

„Tohle je naprostá katastrofa!“ posteskl si Onen.

„To vůbec nevadí, synu,“ chytil ho za ruku pan Vlezlej. „Po každé katastrofě ceny zlata a diamantů stoupají, to mi můžeš věřit.“

Griotus

„Pojďte,“ pobídl Garry Vona s Hormonou. Ukryti tmou šlapali úzkou pěšinou prošlápnutou sněhem k lesu. Zapluli mezi stromy a mířili svahem nahoru.

„Do kopce?“ brblala Hormona. „Jestli jsi chtěl oslavit příchod nového roku na Sněžce, tak ta je opačným směrem. A měli jsme vyrazit dřív, za půl hodiny dojdeme tak maximálně do…“

„Pst!“ sykl Garry. „Už jsme blízko.“

„Nemám z toho dobrý pocit,“ rozhlédl se Von.

Stezka je zavedla do husté kleče, kterou se po chvilce prodrali na úzkou mýtinu.

„Jsme tady,“ rozhlédl se Garry. „Vidíte tu boudu?“

„Hm, vidíme,“ řekl bez většího nadšení Von, když si všiml polorozpadlé chatrče skryté pod smrkem na severní straně. „Pořád z toho nemám dobrý pocit.“

„Jak z toho nemůžeš mít dobrý pocit?“ divil se Garry. „Tak jdeme. Hezky potichu. A měli bychom se držet pohromadě.“

„Teď z toho teprve nemám dobrý pocit.“

Hormona najednou zmizela. „Au!“ ozvalo se ze země. „Pitomej pařez!“

„Ticho!“ zavrčel Garry. Udělal krok dopředu, pomalu vzal za dveře chatky a otevřel je. Uvnitř bliklo světlo a ven vyhlédl vysoký urostlý muž s plnovousem a pozorně si je prohlížel.

„Dobrý den,“ pozdravil je.

„Aho-oj,“ zakoktal Von. „Já Von. Kamarád jeho,“ ukazoval zuřivě na Garryho. „Přítel. Neublížit mi, prosím!“

„Nezmínil ses, že tvůj kamarád je tak trochu… hm…“ muž mrkl na Garryho a významně zatočil prstem kolem spánku.

„Dobrý den,“ řekla Hormona. „Garry, co to má znamenat?!“

Garry se zatvářil ještě nechápavěji než obvykle. „Nemám tušení,“ rozhodil rukama.

„Račte dál,“ pobídl je Hybridův bratr. „A omluvte mi, že jsem se dosud nepředstavil. Griotus, jméno mé.“

„Jsi určitě v pořádku, Griotusi?“ zamračil se Garry a vešel. „Chováš se dneska nějak… jinak.“

„Tím myslíš, že nevydávám hrdelní zvuky, ale plynule mluvím, chodím po dvou, že jsem umytý, ostříhaný a oblečený?“ podíval se na něj tázavě Griotus.

„Hm… ano,“ připustil Garry. „Teda – ne, že by mi to takhle vadilo! Zvlášť to poslední!“

Griotus jim pokynul, aby se posadili k malému stolku u okna a sám zaujal místo na posteli proti nim.

„Vypadá to,“ poškrábal se ve vousech, „že toho mám hodně co vysvětlovat.“

Přikývli.

„Omlouvám se, že jsem tady Garryho v minulých dnech tak zmátl svou vizáží a vystupováním,“ řekl Griotus, „ale musím se maskovat.“

„Jestli nechcete, aby někoho vůbec napadlo, že jste Hybridův bratr, pak by možná bylo lepší maskovat se takhle,“ namítla Hormona.

„Rumeusův bratr,“ opravil ji bezděčně Griotus.

„Ale Rumeus se přece jmenuje Hybrid,“ nechápal Von.

„Ne, Rumeus se nejmenuje Hybrid, on je hybrid,“ zavrtěl hlavou Griotus. „A já jsem taky hybrid. A technicky vzato nejsme tak úplně bratři jako spíš… hm… jak to říct… stejná série.“

„Stejná série?“ vykuckala Hormona.

Griotus vylovil ze zásuvky stolu pomačkaný novinový papír a pečlivě ho urovnal.

„To je přece prázdninový Betl,“ všimla si Hormona. „Ten nesmyslný článek o Shrekovi v Polné! Udělali v něm z Hybrida tupé monstrum, výsledek laboratorních pokusů! Teda… bez urážky… nemyslela jsem to nijak… ehm… přece doopravdy nejste… Ten článek sesmolila na koleně Irrita Hrdličková!“ chytila se Hormona stébla. „Je to snůška blábolů!“

„Autor toho článku musel mít velmi dobré informace,“ oponoval Griotus. „I když si to asi sám neuvědomoval. Považoval to jen za kachnu, kterou lze někoho zesměšnit, za skvělý blábol hodný okurkové sezóny, ale…“

„Ale?“ odsunul se Von nenápadně o kousek dál.

„Rok výroby 1944,“ zašeptal zachmuřeně Griotus. „гибрид 03A. Sovětský pokus o vytvoření supervojáka.“

„A úspěšný?“ přeměřil si Von okem vzdálenost mezi židlí a dveřmi.

„Až na jednu zanedbatelnou maličkost ano,“ ušklíbl se Griotus. „Fyzická vybavenost všech Hybridů je na vynikající úrovni, v boji jeden na jednoho jsou téměř nepřemožitelní, práh bolesti skoro ani nemají, na svoji výšku a váhu jsou překvapivě mrštní, skvěle míří, dokážou se výborně maskovat…“

„A ta maličkost?“ nevydržel to Garry.

„Ani ta největší medvědice nedokáže porodit dospělého muže.“

„To je… nějaká metafora?“ zarazil se Garry.

„Ne, to není metafora,“ řekl Griotus a poklepal mohutnou rukou na noviny. „Jsme sice výsledkem laboratorních pokusů,“ hodil ošklivý pohled po Hormoně, „ale pořád jsme museli nějak přijít na svět, musel se najít příjemce zárodků. Jako nejvhodnější se ukázali medvědi. Narodili jsme se ale samozřejmě jako kojenci, takže naše využití ve válce nepřipadalo v úvahu.“

„To je celé naprostý nesmysl,“ zašklebila se Hormona. „A i kdyby to nějakým šíleným způsobem mohla být pravda, tak byste nám to tady určitě nevykládal!“

Griotus ale povídal dál: „Když druhá světová válka skončila, náš projekt pokračoval. Byli jsme ukryti v přísně střeženém výcvikovém středisku na Sibiři; z důvodu studené války se tak nějak počítalo, že bychom se mohli hodit. Když nám bylo deset, ten nejlepší z nás při tréninkovém běhu uprchl. Až letos jsem se dozvěděl, že to přežil. Dostal se do Československa, kde mu obrovsky pomohl Nigrus Trumpál.

„Hybrid,“ domyslel si Garry. „Teda… Rumeus.“

„V roce 1972 bylo rozhodnuto o využití Hybridů jako tajných agentů,“ pokračoval Griotus. „Tři Hybridové byli se zvláštními úkoly vysláni do USA a západní Evropy. Mise fatálně selhala.“

„Ukázalo se, že dva a půl metru vysocí vousáči jsou trochu nápadní?“ hádal Garry.

„To by nebyl až takový problém. Ale hlavně se přišlo na to, že všichni Hybridové trpí extrémní elokvencí.“

Von zamrkal. „Myslel jsem, že elokvenci mají jenom netopýři!“

„To je echolokace,“ zavrčela Hormona. „Elokvence je výřečnost, což znamená…“

„…že vykecají i to, co nevědí,“ doplnil ji s úsměvem Griotus. „Při kontaktu s libovolným člověkem mají tendenci vyžvanit úplně všechno. Což je pro využití v tajných službách poněkud nepraktické. Z tohohle pohledu bylo zapojení papoušků do vývoje Hybridů asi chyba.“

„Papoušků?“ zopakovala nevěřícně Hormona. „Tak to už je absolutní nesmysl, genetický kód papoušků a lidí…“

„Na druhou stranu, hodně to zlepšilo naše maskovací schopnosti. V deštném pralese jsem prakticky neviditelný,“ ignoroval ji Griotus. „Škoda, že jsem tam nikdy nebyl.“

„Měli využít chameleona,“ ozval se Garry. „S výřečností by nebyl problém a navíc bys měl super lepkavý jazyk! V kině bys mohl sníst popcorn všem okolo a nikdo by si toho nevšimnul!“

„Velká škoda, že ses nenarodil o sto let dřív, Garry,“ ušklíbla se Hormona. „Jednak bys mohl být slavný sovětský přírodovědec, druhak – a to především – bychom se nikdy nepotkali.“

Griotus se pousmál. „Zbývá objasnit poslední věc: jak jsem se dostal až sem. V devadesátých letech byl náš výcvikový tábor zrušen. My zbylí Hybridové jsme byli přeřazeni k běžným armádním jednotkám, ale postupně se většina z nás dostala ‚do soukromých rukou‘ – jako nájemní hrdlořezi, atentátníci, osobní strážci a tak podobně. Já jsem se takhle jako bodyguard mafiánského bosse dostal do Čech a tady jsem se potkal se svým bratrem Rumeusem.“

„A to jste se poznali? Po padesáti letech?“

„No, jsme si trošku podobní,“ rozchechtal se Griotus. „Ale za všechno může ten článek. Rumeusovi to tak vrtalo v hlavě, až přesvědčil Trumpála, aby mu pomohl zjistit, co je na tom pravdy. Pak už stačil jen jeden Trumpálův telefonát do kremelských archivů a Hybrid věděl vše potřebné. A to nejen o mně, ale i o Vodkusovi, Brandysovi, Koňakusovi…“

„Ta elokvence je koukám opravdu nezastavitelná,“ podotkla Hormona. „Nemohli bychom se dostat do problémů, že tohle všechno víme?“

„Snad jen, kdyby se to domákla ruská rozvědka,“ zašklebil se Griotus. „Pak by vás asi museli zabít.“

„Ale to snad… není moc pravděpodobné, ne?“ pokusil se Von o chabý úsměv.

„Těžko říct. Co vím, tak já, Hybrid a Koňakus jsme poslední žijící Hybridové. A mám podezření, že Vodkuse a Šnapsuse odpravili právě ruští agenti,“ vykládal Griotus tlumeně. „A to přesto, že Šnapsus sloužil u kolumbijských drogových dealerů – přímo uprostřed deštného pralesa!“

Venku se ozval strašlivý rachot a Von se v bezvědomí skácel k zemi.

„Jdou po nás!“ vykřikl Garry a zděšeně si kryl hlavu rukama.

„Nebojte se,“ uklidňoval je Griotus. „Kdyby po nás skutečně šli, bylo by to tak rychlé, že by vám to došlo až v márnici. Sejmul by nás nejspíš nějaký elitní odstřelovač[1] a jediné, čeho byste si mohli všimnout, by bylo červené světýlko na čele.“ V tu chvíli venku zase zahřmělo a záblesk ozářil Griotusovu tvář do ruda. Garry zavyl.

„Není to půlnoční ohňostroj?“ napadlo Hormonu, a než ji Garry stačil zastavit, otevřela dveře.

…

„Teda, ten Griotus si umí vymýšlet, co?“ ozval se Von, když se vraceli po tmě zpátky k chatě a jemu se postupně vrátilo vědomí, zrak, sluch a hlas.

„Pověděl nám pravdu, nic než pravdu, k tomu mu dopomáhej…“ zarazil se Garry. „No, já nevím, co by mu k tomu mělo dopomoct.“

„Alkohol,“ utrousila Hormona, když přelézali vyvrácený strom. „Já bych řekla, že si pořádně přihnul. Papoušci křížení s medvědy ve službách KGB…“

„Samozřejmě, že si pořádně přihnul, je to Hybridův bratr,“ přikývl Garry. „Ale Hybridové tak prostě fungují. Alkohol je pro ně základní potravina, bez které nedokážou žít, nemá na ně žádný omamný vliv jako na nás!“

„A ty sis koukám taky musel loknout,“ nedala se Hormona. „Alkohol že nemá na Hybrida vliv? Vždyť jsme ho viděli opilého snad tisíckrát… vlastně jsme ho skoro nikdy neviděli střízlivého!“

„Ano, ale za to nemohl alkohol,“ vysvětloval Garry, zatímco po úzké pěšince vyšlapané ve sněhu mířili k osvětlené verandě Rysí boudy. „Na Hybridy má omamný účinek voda!“

„Voda?“ vyvalila oči Hormona. „Chceš snad říct, že v těch obrovských páchnoucích demižonech si Hybrid pálí domácí Evian?“

„V těch si samozřejmě vyrábí samohonku,“ nenechal se Garry vyvést z konceptu, „ale tu pije proto, že to jeho tělo potřebuje. Když se chce opít… copak vám nikdy nebylo podezřelé, že když se Hybrid chce opít, tak jde do hospody na pivo? Na pivo, které má 95 % vody?“

„Takže podle tebe je pro Hybrida pivo něco jako pro normální lidi absint?“ zamračil se Von.

„Přesně tak!“

Zastavili se před vchodem. Hormona zavrtěla hlavou. „Nesmysl, něco takového je pravděpodobné asi jako…“

Dveře chaty se otevřely a v nich se objevila Támhleta s nervózním výrazem.

„To je dobře, že si tady Garry,“ řekla ustaraně. „Čeká tady na tebe profesor Grape a je pěkně rozčílený!“

„…jako tohle,“ dořekla Hormona.

„Moc vtipné, ale dneska je prvního ledna, ne prvního dubna,“ ušklíbl se Garry. „Takže panu profesorovi vyřiď, ať si uřízne ten svůj křivý nos, hodí ho do polívky a tu si pak nalije trychtýřem do ucha, protože…“

„A proč mu to neřeknete sám, Pokere?“ zjevil se na verandě neslyšně grepový stín.

„Protože jsem na toho pablba alergický,“ ulevil si Garry. „Moc povedený kostým, nechápu, že vám to stálo za to, se s tím… Ten nebo Onen? Můžu třikrát hádat?“

„Máte štěstí, že mi ředitel výslovně zakázal vás zabít, přestože jsem ho opakovaně žádal o svolení, Pokere,“ zasyčel údajný Grape.

„A zkoušel jste kouzelné slovíčko?“ zachechtal se Garry.

„Garry!“ zaúpěla Támhleta a zoufale se otočila na profesora Grapea. „Prosím vás, omluvte ho, on je…“

„Idiot?“ navrhl Grape.

„Garry Poker, těší mě,“ podal mu Garry ruku.

Vnitrobrana

„Dobré ráno, Pokere,“ probudil Garryho chladný hlas.

Garry rozlepil víčka a rozhlédl se. Nacházel se na lavici uprostřed jídelny a hrozivě se nad ním skláněla silueta Australuse Grapea. Otráveně zabručel: „Spíš špatné ráno.“

„V tom s vámi musím souhlasit. Nevybral jsem si tento způsob trávení svátečního dne,“ povzdychl si profesor.

Garry se popleskal po tvářích. „Koukám, že jsem ještě nevystřízlivěl. Horší kocovinu jsem na prvního ledna snad ještě neměl. A to jsem se jednou probudil v kožených trenkách v šatnách podolského bazénu s hlavou v kýblu nakládaných herynků.“

„Detailů svého pubertálního života mě ušetřete,“ zasténal profesor Grape. „Poslal mě sem ředitel Trumpál. Požádal… hm… poprosil… přikázal mi,“ ušklíbl se, „abych vás začal doučovat.“

„Doučovat? Mě?“ zakuckal Garry. „Copak já něco takového potřebuju?“

Grape sevřel pěsti. „Máte štěstí, že mi ředitel opakovaně kladl na srdce, že vám nesmím ublížit. Asi sedmsettřicetšestkrát,“ zasyčel. „Podle pana ředitele vám zjevně nikdo nesmí zkřivit na hlavě ani vlásek!“

Garry se rozčíleně chytil za spánek. „ALE VY JSTE MĚ PRAŠTIL. JEN JSEM SE VÁM PŘEDSTAVIL A VY JSTE MĚ ÚPLNĚ BEZ DŮVODU PRAŠTIL!“

„Rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou profesor. „To byl můj kolega pan svícen. Obávám se, že s ním si pan ředitel zapomněl promluvit. A teď k věci – vaše doučování. Dle přání pana ředitele vás budu doučovat dvě hodiny každý týden. Budete docházet do mého kabinetu každý čtvrtek v osm hodin večer,“ ukrajoval slabiku za slabikou. Lehce se ušklíbl: „Ostatním řekněte, že chodíte na doučování z rozdávání a míchání, tomu musí uvěřit každý, kdo vás kdy viděl držet balíček karet. To, co vás ale chci… ehm… musím – na příkaz pana ředitele – naučit, je…“

„JÁ VÁM KAŠLU NA TO, CO MĚ CHCETE NEBO… EHM… MUSÍTE NAUČIT!“ vyskočil Garry. „JE MI TO ÚPLNĚ JEDNO! NA ŽÁDNÉ DOUČOVÁNÍ K VÁM CHODIT NEBUDU!“

„Budete u mě studovat vnitrobranu,“ řekl Grape, jako by se ho to vůbec netýkalo. „A jestli se okamžitě nezačnete chovat normálně, požádám pana svícna, jestli by mi u toho nechtěl asistovat. Je to velmi talentovaný a užitečný pomocník.“

„JÁ VÁS NESLYŠÍM!“ ječel Garry a strčil si prsty do uší. „VŮBEC NEVÍM, CO ŘÍKÁTE, A JE MI TO ÚPLNĚ U PRDELE!“

„Uklidněte se!“ vyštěkl Grape, který se pomalu přestával ovládat. „Jste akorát namyšlený arogantní fracek! Jako váš otec! Celé ty tři nekonečné roky, co vás znám, se musím dívat na to, jak jste úplně stejný jako ten zas… tracený všivý parchant!“

Garry si vyndal prsty z uší a šokovaně Grapea poslouchal. „VY JSTE TO VĚDĚL!“ vykřikl najednou. „VY JSTE TO CELOU DOBU VĚDĚL, VY…! OD ZAČÁTKU VÍTE, ŽE MŮJ OTEC JE DOKTOR VRMLDRSPRST!“

„Vrdlmrsmrst,“ opravil ho Grape bezděčně. „A ano, váš brilantní úsudek opět bezchybně zafungoval, věděl jsem to celou dobu,“ pousmál se.

„JÁ VÁS ZABIJU!“ rozeřval se Garry a rozeběhl se proti profesorovi. „ZABIJU VÁS!“

Profesor Grape v posledním momentu uhnul a Garry se rozplácl jak široký, tak dlouhý, tak bystrozraký o dřevem obloženou stěnu jídelny. Profesor se naklonil nad jeho bezvládné skučící tělo.

„Koukám, že dneska už vás asi nic nenaučím. Takže budeme pokračovat tento čtvrtek, v osm hodin, v mojí kanceláři,“ řekl. „Zkuste být dochvilný.“

---

[1] Teď je to správně takhle.

---

Seznam kapitol 5. dílu:

1: Polibek pro Davida*2: Sezimovo náměstí 13*3: Nigrusův ehm řád *4: Vznešený a starobylý rod Fleků*5: Ministerstvo financí - sekce karetních her a hazardu - oddělení dohledu nad nezletilými karbaníky*6: Hanka Hatebadová*7: Celkem nic podstatného*8: Profesorka Bumbrlíková*9: Školní trest*10: Tamten a Slunečník*11: Polenská vrchní výchovná poradkyně*12: U Sedmi kulí*13: Trumpálova armáda*14: Piky a kříže*15: Noční můra*16: Ďábel na horách*17: Vánoce na konci světa*18: Bimbo v šachu*19: Věci neviděné i předvídané*20: Grapeova nejhorší vzpomínka*21: Kariérní poradna*22: Maturita*23: Dělostřelecká příprava*24: Pal!*25: To je vše, přátelé