2-8: Blízké setkání několikátého druhu

Kapitola osmá je už třetí kapitolou v řadě, která měla ambici dovést děj až do Vánoc, kdy se konečně začnou dít zajímavé věci. V cestě nám ale stojí epizodní vyprávění o (zatím) nenaplněné lásce. Budou popřeny všechny zákony fyziky a dozvíme se, jak funguje přitažlivost mezi dvěma severními póly magnetu nebo mezi dvěma elektrony, zjistíme, že srážka hmoty a antihmoty nemusí nutně skončit katastrofou. Připravte si k ruce velké balení papírových kapesníčků a nalaďte se na romantický příběh o řasence, kakau a pruhovaných podkolenkách.

Blízké setkání několikátého druhu

Karty jsou rozdány

Možná bychom při hodině stihli probrat i celý odstavec, kdyby tady nebyl velectěný pan Debil Dlouhý Z., král druhého ročníku, kam se nějakým záhadným způsobem dostal. Je tak těžké míchat karty točením palcového mlýnku? A teď už je zase rozsypal. A to jsem po něm už dávno přestal vrhat své pověstné zlostné pohledy, aby nebyl pořád tolik nervózní a byl schopen se aspoň trochu soustředit na výuku.

Ostatní studenti sice také chápou látku rychlostí slimáka přejetého nákladní tatrovkou, ale přeci jen dokážou jejich mozečky vstřebat aspoň něco. Někdy. Zběžně kontroluji výsledky jejich snažení, aniž bych je nějak vnímal. Po pár letech se z toho stane automatika, studenti jsou pořád stejní.

Ovšem, pak je tady ta průměrně snesitelná šprtka. Pohledem zabrousím do první lavice. Co to má zase znamenat? Ona si tam snad vykládá pasiáns… někdy mám pocit, že mě pořád jenom provokuje. Jako minulý týden, když přišla v těch síťovaných punčochách a natáhla si nohy. To skutečně nebylo jednoduché, zkoncentrovat se na výklad.

Léta praxe udělají svoje, takže několika neslyšnými kroky se přesouvám k její lavici. Hm, obyčejný solitér. A evidentně se na něj vůbec nesoustředí. Ostatně, od té doby, co jsem ji před začátkem školního roku potkal na nádvoří, jsem ji při smyslech snad ještě neviděl. Ten nedávný výstup s lahví v ruce, to se také moc nepředvedla. „Dejte tu křížovou šestku na srdcovou sedmičku, jste slepá?“ říkám a přiznávám, že jedovatě.

Její pistáciové oči se poplašeně zvedly nahoru. Mám co dělat, abych se nezačal smát. Vypadá, že se konečně probudila, protože obratně sbírá karty do balíčku. To jí jde opravdu dobře, to se zase musí nechat.

Není to ode mě hezké, ale vyžívám se v tom, když na mě takhle koukají a čekají, co bude dál. Mínus pět bodů? Mínus deset bodů? Mínus dvacet bodů? „Škoda tak dobře rozehraného solitéru,“ rýpnu si jenom a zamračím se.

Čekám nějakou vtipnou repliku, abych jí přeci jen mohl odečíst nějaké body za drzost, ale ona jen zaraženě kouká a mračí se.

…

Možná bychom při hodině stihli probrat i celý odstavec, kdyby Debil nebyl… debil. Je tak těžké míchat karty točením palcového mlýnku? Otáčím se, zle se na něj zamračím a karty se mu opět sypou na podlahu.

No nic, povzdechnu si. Tohle není správné, znervózňovat ho, když se chudák tak snaží. Mé škodolibé já si ale nemůže pomoct. Už jsem holt taková. Možná bych občas mohla být milejší. Při té představě automaticky pohledem přejíždím Brownie Levandulovou, která ve vedlejší lavici právě zaplňuje desky svého sešitu srdíčky a přitom civí do prázdna… Ne, asi nemohla. Brr!

Znuděně znovu pročítám dnešní lekci, ale to mě nemůže zaměstnat na dlouho. Grape kontroluje žáky na druhém konci učebny, tak opatrně vykládám na stole pasiáns. Stejně mu ale nedokážu věnovat žádnou pozornost. Musím za ním dneska zajít. Nestačilo by požádat ho o ten podpis na konci hodiny? Trojka na čtyřku, čtyřka na pětku. Prostě by mi to podepsal… nebo nepodepsal… a bylo by. To by ale nebylo…? Co by to nebylo? Proč jsem si zamanula, že za ním musím zajít? Desítka pod junáka. Jen si přiznej, proč sis vzala od Garryho ten papír k podpisu. Chceš vidět Grapea? Kvůli tomu nemusíš lézt do jeho kanceláře, stačí se otočit, někde vzadu teď brousí po učebně. A tu dvojku můžu přece vyhodit. Chceš ho slyšet?

Najednou se nade mnou objeví grepový stín. „Dejte tu křížovou šestku na srdcovou sedmičku, jste slepá?“ Kde se tady vzal tak rychle? Vyděšeně zvednu hlavu a jediným pohybem ruky sbírám karty do úhledného balíčku.

„Škoda tak dobře rozehraného solitéru,“ mračí se na mě.

To si ze mě střílí nebo co? S chutí mu oplatím nepříjemný pohled. Grrr. Proč je zase jako chodící márnice? Od té doby, co jsem ho před začátkem školního roku potkala na nádvoří, se pořád chová takhle. Grrr. Neustále nabroušený. Chce mi tím svým ustavičným mračením něco naznačit? Vím, že dokáže být i docela příjemný, tak nevím, co se snaží mi dokázat. Nebo sobě? Grrr.

Nerušte mé kruhy

Po hodině rozdávání a míchání s druhým ročníkem jsem chtěl zmizet z učebny co nejrychleji. Ostatně jako studenti. Teda kromě Dangerové, která nepřítomně hleděla z okna a tužku držela tak, že jsem se opravdu bál, aby si nevypíchla oko. Asi stárnu a měknu, napadlo mě. Čím více studentů na ošetřovně a méně v hodině, tím lépe.

Nikdy si neodpustím štiplavou poznámku. „Budete tady vysedávat až do soudného dne?“ popoženu ji. Sbírá si své věci a se zvláštním, jakoby smutným výrazem odchází. Ve dveřích se na chvilku zastavuje, myslím, že mi chce něco říct, ale nakonec vystřelí na chodbu a skoro běží pryč. Uvědomuji si, že na ni koukám, dokud nezmizí za rohem, konečně zamykám učebnu a odcházím.

Ještě, že si to oko nevypíchla, bez ní by ty hodiny snad ztratily význam. Jediná, kdo si z hodiny odnese víc, než sešit pomalovaný nevzhlednými srdíčky (jako Levandulová) nebo lebkami, rakvemi či krvavými dýkami (jak víceméně všichni ostatní projevují na svých pomůckách své city k mému předmětu nebo přímo ke mně).

Do kabinetu už se vracet nebudu, rozhodl jsem se. Teď už mě nikdo shánět nebude, půjdu rovnou na ubytovnu.

Chyběla by mi, je to tak. Bez ní můžu rovnou přednášet před prázdnou třídou, efekt bude stejný. A to nemluvím o těch punčochách. Na co to proboha myslíš?, uvědomuji si s hrůzou. Takové myšlenky nemohou skončit dobře. Ten, kdo vymyslel nevzhledné školní uniformy, dobře věděl, co dělá, i když mám neodbytný pocit, že sukně jsou rok od roku kratší a život tím pádem těžší. Zelená by jí slušela víc než ta odporně jásavá poblilvírská modř. Sakra, vzpamatuj se.

Konečně se můžu v klidu posadit. Je pátek, půl páté, takže nic hrozného mě snad už dneska nečeká. Rozhodně nic horšího. Po dopolední dvouhodinovce s  Pokerem a odpolední s Dlouhým Z. opravdu ne. Při té vzpomínce se přistihuji, že bezmyšlenkovitě svírám v ruce hrnek tak silně, že jsem ho málem rozmáčkl. Loni jsem si myslel, že nic víc ubíjejícího než hodina, v které se vyskytuje najednou Poker a Dlouhý Z., mě potkat nemůže. To byl bláhový omyl. Loni jsem je měl během dopoledne z krku, letos mám čas strávený dohromady s těmito individui rozředěný do čtyř nesnesitelných vyučovacích hodin, což je jako pomalá otrava. Pomalá a mučivá smrt. Když o tom přemýšlím, ani se nedivím, že mě ředitel neustále žádá, abych mu pomohl odejít z tohoto světa, kdyby jeho syfilis pokročila do konečného stádia. Snad ho ještě pár let čeká, popřál jsem mu v duchu upřímně. Jinak by se ředitelkou stala ta bláznivá čarodějnice McDonaldová…

Abych zaplašil čím dál nepříjemnější myšlenky, musím se něčeho napít. A konečně se v klidu posadit do křesla u krbu a dočíst Na dvou židlích. Co si ale dám? Kávu nebo čaj? Na něco ostřejšího je asi ještě brzy, musím si dávat pozor, abych neskončil jako Urquell na protialkoholické léčebně. Hlavní chybu ale Urquell udělal už před lety, když se oženil. To já v úmyslu rozhodně nemám.

Proč bych si vlastně nemohl udělat kakao, došlo mi najednou. Už hrozně dlouho jsem neměl dobré kakao, naposledy před nějakými… hm… pětadvaceti lety? Je to možné, že už jsem ho roky neměl? Čas neuvěřitelně utíká. Ano, dám si kakao, když už mačkám v ruce ten hrnek.

Musím přiznat, že o čtvrt hodiny později jsem nebyl svému vysněnému kakau ani o kousek blíže. Ze společné spižírny se mi sice podařilo přinést všechny ingredience, ale tím úspěchy skončily. Při otevírání krabice se mi podařilo vylít polovinu mléka, po celém stole byl rozsypaný hnědý prášek a čertví, jak jsem zabodl tu lžíci do stolu. Možná bych měl říct Hybridovi, ale nemůžu ho přece volat pokaždé, když dělám něco složitějšího než neslazený černý čaj. Loni jsem přece dělal kakao pro školní jídelnu, jak to bylo? To už si bohužel nepamatuju, v takovém množství jsem se tak nebál, že udělám chybu, jako teď. Tehdy stačilo jen nasypat několik pytlíků kakaa do obrovské nádoby s mlékem a trochu zamíchat. Ale co mám dělat teď, když mi zbývá materiál na jeden hrnek kakaa. Možná na dva.

To je zoufalé, musel jsem připustit, když jsem pozoroval podivné hnědé hrudky, plavající v hrnečku mléka. Proč se to nerozpouští? Tak si říkám, jestli mi ve výrobním postupu neunikl nějaký důležitý bod.

V tom někdo ťuká. Jestli to bude nějaký student, vlastnoručně ho v tom kakau utopím a Trumpálovi pak řeknu, že to byla nešťastná náhoda. Sem studenti nemají co lézt. Třeba to vzdá, zadoufám, ale v tom se ozve druhé zaťukání. Tady mám evidentně co dočinění s nějakým vytrvalým zločineckým mozkem.

No co, otírám si zamazané ruce do košile a otevírám dveře, připraven vraždit.

Chci! Nechci! Chci! Nechci!

Stačí, když se ho zeptám po hodině, než odejde z učebny. Jenom ho zastavím a zkusím to. Podepíšeš, nepodepíšeš, kousavá poznámka a nazdar, zmizni zpátky do své ulity. Ale… ale… To by vůči němu nebylo fér, jen tak ho odbýt rozhovorem v učebně. Mohl by si myslet, že mi jde jenom o ten pitomý podpis. Samozřejmě, že jde o ten podpis! Jdu za ním kvůli tomu podpisu, tak je přece jedno, jestli ho o něj požádám tady, na chodbě, v kabinetě nebo kdekoliv jinde. Co si to nalhávám? Chce si se mnou promluvit? Ale přece se mnou nechce mluvit tady nebo na chodbě. Co si to zase nalhávám? To já chci mluvit s ním, ne on se mnou. A chci s ním mluvit o samotě, ne před celou zatracenou třídou!

Uklidni se a uvažuj chvíli logicky. Proč bych s ním vůbec měla chtít mluvit? Jak jsem si mohla myslet, že by mi podepsal žádost o půjčení Převléků nejmocnějších? Řekne mi akorát: ‚Co v ní hledáte tak zajímavého? O konopí se tam nic zajímavého nedozvíte, to vám mohu říct rovnou, slečno Dangerová,‘ nebo: ‚Potřebujete převlek, aby vám v samoobsluze prodali alkohol, slečno Dangerová?‘ v horším případě: ‚Pan Poker si neumí přijít pro podpis sám, když potřebuje nějakou knihu pro své nekalé rejdy, slečno Dangerová?‘ Co mu na to řeknete, slečno Dangerová?

Nic. To nemá žádný význam. Ale stejně bych za ním měla zajít.

Z myšlenek mě vyruší nepříjemný hlas: „Budete tady vysedávat až do soudného dne?“ Nikdy si neodpustí štiplavou poznámku.

Bastard! Rozdrtím to slovo mezi zuby. Odtrhávám pohled od okna a pokládám tužku…Au! Málem jsem si vypíchla oko! Vzpamatuj se! Když vidím jeho nepříjemný pohled, balím si věci a zvedám se. O ten podpis si mu řeknu teď a pak už ho nechci nikdy vidět.

Tak, stačí mu podat ten papír a říct jedinou kloudnou větu. Zvládnete to, slečno Dangerová? Ještě loni bych se vysmála každému, kdo by o tom pochyboval. Ale teď? Zastav se, dej mu ten papír. Stojí v těch dveřích a tváří se, jako by mě chtěl uškrtit. Nechci s ním mluvit, nechci ho vidět! Utíkám pryč, v ruce zmuchlanou žádost o půjčení Převléků nejmocnějších.

A já kvůli němu ještě konspiruju s tím idiotským frackem Malejfujem, jenom aby ho Garry nepodezíral. Může mi někdo říct, proč se namáhám?

Zastavuji se až za rohem. Opírám se o zeď a hlasitě smrkám.

„Přece bys nám tady neplakala, Dangerová?“ My o vlku a Cracko Malejfuj za zadkem. Zrovna, když tak moc toužím ho vidět. „Snad ti někdo nepošlapal kytičky?“

„Co tě to zajímá? Starej se raději o svoje kšeftíčky,“ a zvýšíš tak pravděpodobnost, že se dožiješ dospělosti. Těžko, dospělost je stav, kterého muži zřejmě nedosáhnou v žádném věku.

„Chceš mě zavraždit pohledem?“ šklebí se jako psychopat. „To už zkoušelo tolik lidí, že jsem si proti tomu vytvořil protilátky. Neposadíme se?“

Konsternovaně pozoruju sama sebe, jak si sedám vedle něj na lavičku před učebnou výpočetní techniky.

„Hodná holčička.“

Tohle už je na mě moc. No tak, vytáhni ten pepřový sprej a nastříkej mu ho celý do ksichtu. „Musím tě varovat, nikdo, kdo o mě řekl, že jsem hodná holčička, to nepřežil.“ To nebyla špatná odpověď, ale sprej by byl lepší. Chci být chvilku sama, potřebuju si srovnat myšlenky.

„Opravdu? Umlátila jsi vlastní rodiče i prarodiče barbínou?“

„Ne. Nikdy jsem barbínu neměla. A moji rodiče měli dost rozumu, aby mi tak nikdy neříkali.“

„To moji ne. Ale ušetřil jsem jejich životy.“

„No, když jsou tak bohatí, tak se to asi vyplatí,“ šklebím se zase já. „Opravdu ti tví rodiče říkali, že jsi hodná holčička?“

„Ne! Samozřejmě mi říkali hodný chlapeček!“

„Samozřejmě.“ Konečně něco, čemu se můžu dneska od srdce zasmát. Kdo by řekl, že budu dneska brečet smíchy. Rozhodně jsem si ale potřebovala pobrečet. Že smíchem, to vůbec nevadí.

„Nesměj se, Dangerová,“ zamračí se, „udusíš se.“

„Promiň,“ vypísknu nepřirozeným, smíchem změněným hlasem a otírám si zaslzené oči, „hodný chlapečku.“

Sevře rty. Asi mu opravdu říkali ‚hodný chlapečku‘, místo aby ho připravovali na setkání se všemi těmi zlými lidmi kolem. Třeba se mnou.

„Měla by ses jít přelíčit,“ říká nakonec, „takhle nemůžeš mezi lidi.“

„Nevím, jestli chci dneska ještě nějaké lidi vidět.“

„Nerad ti to říkám,“ naklání se ke mně, „ale jsou všude kolem nás. Nevyhneš se jim.“

Dej tu pracku pryč! To je moje rameno, a jestli se ho dotkneš, tak vyrvu ze stěny támhle to topení a… ucuknul, škoda, potřebuju se nějak odreagovat.

Trhnu sebou a zvedám se. „Asi bych měla jít.“

„Mezi lidi?“

„To rozhodně ne.“

„Tak se měj, drzá huličská šmejdko.“

„Trhni si, sladký hodný chlapečku. A díky.“ Provokativně mu zamávám a odcházím.

„Za co?“

Za nic, hlupáku. Neotočím se, i když bych ráda viděla, jak se tváří.

Mizím za další roh, kde snad už nikoho nepotkám. Bohové jsou tentokrát naštěstí milosrdní. Opravdu bych ráda byla chvíli sama a přemýšlela. Je jen jedno místo, kde si může člověk v klidu sednout a probrat svoje myšlenky sám se sebou nebo, nemáte-li vlastní rozum, s Pastou Patlalovou či jinou drbnou.[1] Dívčí záchodky. Proto tam je vždycky fronta. V pátek odpoledne je ale na hradě tak pusto, že ani tam nikdo není.

Je to jednoduché. Za prvé: musím za ním zajít do kabinetu. Už se tam vůbec nějaký student dobrovolně odvážil? Ha. Za druhé: když tam budeš, nezapomeň ho požádat o ten podpis. Ha ha. Za třetí: nech konverzaci na něm, stejně si potřebuješ s někým hezky pomlčet. Ha ha ha. Za čtvrté: do osmi doma. Ha ha ha ha. Za páté: jsem nebezpečná osoba, která mluví sama se sebou a směje se vlastním myšlenkám. Ha ha ha ha ha.

Za šesté: mám takový pocit, že jsem na něco zapomněla. No nic, jdeme na to.

Sakra! I když, co by tady ještě dělal? Mohlo mě napadnout, že v pátek odpoledne se nebude zdržovat v kanceláři. Zoufale zalomcuji zamčenými dveřmi. Ještě, že tady nikdo není a těch pár nadávek si vyslechnou jen kamenné stěny.

Vyjdu ven a v průchodu potkávám Garryho a Vona. Koukají na mě jako na idiota. Garry otevírá pusu, jako by chtěl něco říct. Přidávám do kroku. Teď na tebe tak mám náladu. Občas mi připadá, že jsou oba úplně mimo. Hm, to není přesné; občas mi připadá, že oba úplně mimo nejsou. Ale opravdu jen občas.

„Hormono, máš…“ slyším ještě za sebou.

Nemám ten podpis, blbečku, a asi ani nikdy mít nebudu. Ale budu, už jen proto, abych ti ten papír mohla vmést do obličeje, tak ho prostě získám. Jdu za ním hned. Svírám pěsti, měním směr a místo do Černého mířím do Zlatého domku. Smí se tam vůbec?

Byt číslo třináct, to jsem si mohla myslet. Opatrně zaťukám a stáhnu ruku zpátky, jako by dveře byly rozpálené. Vidíš, nic není slyšet, nikdo neotvírá, není tady. Můžeš jít k sobě a konečně dočíst Na dvou židlích. Zaklepej ještě jednou.

Vetřelec

Otevírám dveře. Proboha! Co se jí stalo? Opláchla si obličej v inkoustu? Samozřejmě, že ne…

„Můžu dál, pane profesore,“ řekne a usměje se, což vytváří s tím rozteklým líčením a zarudlýma očima až hrůzostrašný kontrast.

Nevadí vám, jak vypadáte?… no to je dost hloupá otázka. Byla jste se vybrečet, než jste za mnou přišla?… ta je asi ještě horší. Ráda navštěvujete lidi s tváří umazanou od líčidel? Dá se to léčit?

„Tak můžu?“ ozve se znovu a slyším v jejím hlase trn netrpělivosti. Takový, jaký by studentům rozhodně procházet neměl. A jak hází těmi vlasy, tak… vyzývavě. Zároveň si ale uvědomuju, že bych ji v tomhle stavu neměl nechávat stát na chodbě před svými dveřmi. Pokynem ruky jí naznačuji, ať vstoupí.

Nevěděl jsem, že ten školní maškarní ples je už dneska. Strašíte ráda děti, slečno Dangerová? A dost, Australusi. Studentky většinou brečí, až když odcházejí ode mne, ne předtím, než za mnou přijdou. Muhehe. Já to nevydržím, musím říct něco jízlivého, nebo se zblázním!

Prochází kolem mne a míří k mému stolu, jako by jí to tady patřilo. Má hezký krok, takový ladný. A zvlášť vynikne v té krátké sukni. Džíny by jí vůbec neslušely. Bohové! Soustřeď se na to podstatné – jak ji odsud co nejrychleji vypakovat.

„Víte, že…“ začínám, ale zcela výjimečně nevím jak dál. …že se vám rozpouští obličej? …že máte pěkné nohy? …že tady nemáte co dělat?

Pokládá si tašku na židli – proč, když hned půjde zase pryč? – a otáčí se. „Chtěla jsem… potřebovala jsem…“ Rozhodila rukama, jako by to bylo tak jasné.

Není. Přecházím za svůj stůl, snad pro ten iluzorní pocit bezpečí. A neuvidím její nohy, což mi pomůže přetvořit toto nesouvislé blábolení v něco, co by se dalo označit jako rozhovor. „Zkuste dát dohromady nějakou jednoduchou větu. Podmět – přísudek – a jestli se odvážíte, můžete to dále rozvinout,“ říkám. Já to pak taky zkusím.

Pistáciové blesky v jejích očích. Je to dobré nebo špatné znamení? „Víte, je to asi trochu směšné, ale,“ začíná, a konečně tak říká něco, s čím mohu bez výhrad souhlasit, „chtěla jsem po vás… ráda bych vás poprosila, jestli byste mi nemohl…“ Loví něco z kapsy, co to je? Papírový kapesník? „…nemohl pode… Do prdele! Já jsem ten posranej papír zmačkala! Sakra… já se omlouvám, pane profesore,“ chytá se za pusu. Dost pozdě, zavřít ji měla už před pár minutami. 

Pevně doufám, že spojení ‚posranej papír‘ je jen přirovnání. „Odečítám Poblilvíru dvacet bodů za váš vulgární jazyk,“ říkám ledově, ale mám co dělat, abych se nerozesmál. „A teď,“ ignoruji další smršť blesků, nakláním se dopředu a téměř šeptám, „mohl bych na vás mít otázku, která je – podle všech dostupných měřítek – intimní a nevhodná?“

V jámě lvové

Už pomalu nakračuju, že odejdu, když se dveře jeho ubytovny prudce otevřou. Zase se tak hrozně šklebí a… proboha, co to má na košili? Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Můžu dál, pane profesore?“ ptám se a nemůžu se přitom aspoň neusmát. On ale jen stojí a zírá na mě, jako by viděl oživlou mrtvolu s krvavou sekerou v ruce. Proč tak divně kouká, mám snad já něco na sobě? Prsa, ale to nevysvětluje, proč tak zaraženě hledí na můj obličej. Zapomněl, kdo jsem?

To neslyšel ten otazník? „Tak můžu?“ zkusím se zeptat znovu a pohodím hlavou, abych ho probudila z nepřítomnosti. Teatrálně se ukloní a gestem ukazuje dovnitř. Služebníček. Kašpar!

Je to tady takové… temné není to správné slovo, rozhlížím se. Nebrownieovské nelevandulovské to vystihuje asi nejlíp, napadá mě, když přejdu ke stolu. Rukou pohladím jeho desku. Vkusné. Žádná růžová. Překvapivě ani žádné lebky, pentagramy a vycpaní havrani, uchichtnu se. Trochu tmavé odstíny, ale kdyby roztáhl ty závěsy… Chceš se sem snad nastěhovat? Slyším, že něco zamumlal, ale nerozumím co. Zaprášené. Neuklizené. Prostě nebrownieovské nelevandulovské.

K věci. Odkládám si tašku na židli – proč, když hned půjdu zase pryč – a otáčím se k němu. „Chtěla jsem,“ abyste mi podepsal žádost o půjčení Převléků nejmocnějších. Musím to říct nahlas celé. „Potřebovala jsem“ vás vidět a popovídat si, ale vy se pořád šklebíte, tak si trhněte, podepište mi to a já zase půjdu. To je zoufalství! Jen rozhodím rukama.

Chce mě uškrtit, škobrtnu dozadu, když vyrazí proti mně. Zatím asi ne, obchází mě a zastaví se za stolem.

„Zkuste dát dohromady nějakou jednoduchou větu. Podmět – přísudek – a jestli se odvážíte, můžete to dále rozvinout,“ říká jedovatě. Proč je pořád takový kousavý… zatímco ty jsi sladká a milá jako plyšový medvídek namočený v jahodovém sirupu, ozve se mi v hlavě druhý hlas, kterého se nikdo o nic neprosil.

Propálím Grapea pohledem. „Víte, je to asi trochu směšné, ale,“ začínám opatrně, „chtěla jsem po vás… ráda bych vás poprosila, jestli byste mi nemohl…“ Vytahuji z kapsy předmět doličný, papír od Garryho. „…nemohl pode… Do prdele! Já jsem ten posranej papír zmačkala!“ Kurva, já jsem to řekla nahlas!, chytám se za pusu. „Sakra…“ pokračuju opět skvělým způsobem nahlas, „já se omlouvám, pane profesore.“ Do prčic, to je takový trapas! Já tady nechci být! Nechci! Probuď se, tohle se ti jenom zdá!

Nezdá. „Odečítám Poblilvíru dvacet bodů za váš vulgární jazyk,“ říká chladně. Jdi do hajzlu, nebo ti ještě předvedu vulgární jazyk.[2] Kdyby pohled dokázal zabíjet, zbyla by po něm jen hromádka popela.

„A teď,“ říká potichu a naklání se ke mně – co je to najednou za důvěrnosti? –,„mohl bych na vás mít otázku, která je – podle všech dostupných měřítek – intimní a nevhodná?“

Nervózně se prohrábnu ve vlasech a překvapeně se na něj podívám. Na co se chce hergot zeptat? „Klidně se ptejte,“ pokrčím rameny, ale pochybuji, že mi uvěří mou předstíranou lhostejnost. Musí si všimnout, jak se mi klepou ruce. „Víte, já bych se vás taky ráda na něco zeptala. Co to máte…“

„Vy se můžete ptát až potom,“ ucedí. „Jestli vám na to ještě zbudou nějaké nervy.“ Ještě jedna takováhle poznámka a umřu smíchy. Nebo ho zabiju. Každopádně, jeden z nás tenhle rozhovor nepřežije.

„Nechcete se na to raději posadit?“ navrhuje a pohledem zkoumá strop, jako by se ho celý dialog vůbec netýkal. Nevím, jestli se nemám začít bát. Na co se může zeptat? Intimní a nevhodná otázka? ‚Jakou máte velikost podprsenky, smím-li se zeptat?‘ To by mohl umět odhadnout a k čemu by mu to bylo? To už teď shání vánoční dárky? ‚Už jste se někdy milovala ve výtahu?‘ To by ho nemělo zajímat. ‚Používáte antikoncepci?‘ No a tohle už vůbec ne. ‚Smím vás políbit, slečno Dangerová?‘

„Ne. Teď ne.“ Teď ne? Kdy?

„Potom už bude pozdě, slečno Dangerová. Vnímáte mě vůbec?“ probere mě jeho hlas. „Opravdu se nechcete posadit? Když dáte pryč ten svůj batoh, rázem budete mít kam posadit tu svou…“ Cože? To snad…? „kam se posadit,“ opravuje se. Co to mělo znamenat? Vždyť on málem řekl…

Zúžím oči. „Zůstanu stát.“

„Dobře, tak poslouchejte, slečno Dangerová.“ Tak co z tebe vypadne. „Možná jste si toho nevšimla, ale,“ kape slovo za slovem, jako by čekal, které se pro mě ukáže být smrtelnou dávkou, „máte všude po celém obličeji rozteklou řasenku… nebo co to je. Víte o tom?“

Cože? Cože? Cože? „Cože?“ podaří se mi napočtvrté vyhrknout přes sevřené hrdlo. S hrůzou se chytám za obličej. Proč mi to sakra nemohl říct hned? „Do prčic, máte tady někde zrcadlo?“ rozhlížím se marně.

„V koupelně snad nějaké je,“ mávne rukou znuděně. Na jeho očích je ale vidět, jak se v duchu skvěle baví.

Poskočím na místě. „Snad?“ On neví, jestli tam má zrcadlo? Vybavím si náš, přijde mi skoro pravěký, rozhovor na nádvoří. K čemu by mu bylo, vždyť on…

„Víte přece, že se v zrcadle neodrážím,“ řekne. Hm, zjevně si ho pamatuje taky. Tohle je teda zase situace. Můj vyučující se mi snaží namluvit, že je nemrtvý, já vypadám jako vykoupaná emařka začátečnice a nutně potřebuju jeho koupelnu. Opravdu nutně? Není to už jedno?

Hřbetem ruky si aspoň trochu otřu tváře a konečně se posadím. „A ta intimní a nevhodná otázka?“ usměju se nevinně. A usilovně se snažím nemyslet na to, jak vypadám.

„To byla ona,“ zasyčí, „a vy to dobře víte.“

„V tom případě,“ poposednu nejistě, „můžu teď něco říct já?“

„Na vlastní riziko,“ probodne mě očima, snad aby mě varoval před tím, co chci říct. „Ale já se na to raději posadím,“ říká a svá slova hned dokazuje činy. „Nevím, jestli to unesu ve stoje. Přeci jen, ubrečené drzé šprtky za mnou nechodí každý den, aby… proč jste vlastně tady?“

„To už není důležité. A nejsem ubrečená.“ Přisednu si blíž ke stolu a položím si na něj ruce. „Podívejte, co takhle, kdybyste si odpustil svoje jedovaté poznámky, a já si odpustím svoje?“ usměju se sladce. V tom nejhorším významu, který slovo ‚sladce‘ má. „Měla jsem dneska opravdu těžký den,“ dodám, jako bych si myslela, že něco takového ho může obměkčit.

„To mohu jen těžko považovat za férovou nabídku,“ protáhne se na své židli. A takhle to je férové, když vy mě pořád urážíte a já musím držet jazyk za zuby? „To je to, co jste mi chtěla říct?“ sepne ruce. „Že máte těžký den?“

„Ne.“ Neovládnu se a musím se zasmát. Ach jo, to je tak trapné, říkám si a zakrývám si rukou obličej. Když se vysměju, rozevřu prsty a podívám se mu do očí. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli víte, že máte celou košili zamazanou od… já teda doufám, že… je to kakao, pane profesore?“

Predátor

Vyzývavě si prohrábne vlasy a koketně na mě zamrká. Na co si hergot myslí, že se jí chci zeptat? „Klidně se ptejte,“ pohodí rameny. Každým pohybem mě tady svádí a přitom se jí klepou ruce. Ona je tak… „Víte, já bych se vás taky ráda na něco zeptala. Co to máte…“ drzá.

„Vy se můžete ptát až potom,“ zastavím ji. „Jestli vám na to ještě zbudou nějaké nervy.“ A jestli zbudou nějaké nervy mě. Nevsadil bych si na to.

„Nechcete se na to raději posadit?“ navrhuji raději a snažím se dívat jinam. Stejně koutkem oka registruji, jak nepřítomně kouká skrz mě.

„Ne. Teď ne,“ řekne. Co? To se chce posadit až potom?

„Potom už bude pozdě, slečno Dangerová,“ podotknu. „Vnímáte mě vůbec?“ dodám, když vidím její zasněný výraz. Prohlížím si ji, jak ani na moment nedokáže vydržet v klidu stát a pořád sebou šije. Měla by si sednout, sjíždím pohledem níž. „Opravdu se nechcete posadit? Když dáte pryč ten svůj batoh, rázem budete mít kam posadit tu svou…“ brzdím na poslední chvíli a rychle se opravuji, „kam se posadit.“

Australusi, Australusi, nepřemýšlej o tom, na co se díváš, ale o tom, co říkáš. Radši vůbec nemluv, když přemýšlíš o tom, na co se díváš. A když se díváš, na co se právě díváš, tak snad radši vůbec nepřemýšlej. Ale co je vůbec nejdůležitější, okamžitě se tam přestaň dívat! Vracím se očima k jejímu obličeji.

Snad si toho ne… všimla. A došlo jí to, to je vidět z toho bojovného výrazu. Aspoň se ale přestala klepat a začala se soustředit.

„Zůstanu stát.“ Jak jinak, má malá hrdopyško.

„Dobře, tak poslouchejte, slečno Dangerová.“ To neustojí. „Možná jste si toho nevšimla, ale máte všude po celém obličeji rozteklou řasenku… nebo co to je. Víte o tom?“

A teď se sesype. „Cože?“ zachrčí nepřirozeně a začíná si ohmatávat obličej. To si myslí, že tu barvu najde po hmatu? Ale pořád se drží na nohou, je lepší, než jsem si myslel. Sleduju, jak se zoufale rozhlíží. „Do prčic, máte tady někde zrcadlo?“

Ne, chodím se holit naproti ke K. F. C. McDonaldové. Můžeme tam teď spolu zajít, určitě to pochopí. „V koupelně snad nějaké je,“ mávnu rukou tím směrem. Kde by tak jinde mohlo být? Jsou tam dvoje dveře – jedny se sprchujícím se andělíčkem a druhé s čůrajícím ďáblíkem, snad pochopíte, co je koupelna. Když si mimoděk připomenu tento odporný dárek, prokleju ředitelův vkus. Kdyby aspoň netrval na tom, že to tady musím mít.

 „Snad?“ kulí oči, jako kdyby jí někdo ukradl barbínu. I když ona asi barbínu nikdy neměla.

„Víte přece, že se v zrcadle neodrážím,“ řeknu kousavě. Vím, kdy je úplněk, neodrážím se v zrcadle, navštěvuji po nocích nevinné panny… tedy, vlastně ony navštěvují mě.

Nevinná panna – nepřemýšlej nad tím, jestli je nebo není! Neřeš to! – si zatím rozetřela své válečné líčení do všech stran, takže teď vypadá – Nemysli na to! Proč tě to vůbec napadlo? – ještě strašidelněji než předtím. Zapomeň na to! Není. Ne, určitě je, vždyť…

„A ta intimní a nevhodná otázka?“ usměje se, což v kombinaci s tou rozteklou a rozmazanou řasenkou vypadá hrozně.

Intimní a nevhodná otázka mě napadá momentálně jedna. A na tu se tedy nahlas rozhodně nezeptám. Ale ta nesnesitelná… průměrně snesitelná šprtka není hloupá a muselo jí dojít, že intimní a nevhodná byla má poznámka ohledně jejího líčení. Ona si ze mě střílí! „To byla ona a vy to dobře víte.“

„V tom případě, můžu teď něco říct já?“ Ona je nezničitelná.

„Na vlastní riziko,“ zahrozím jí, i když silně pochybuji, že to bude mít nějaký účinek. „Ale já se na to raději posadím,“ dodávám, protože ironie by na ni zabrat mohla. „Nevím, jestli to unesu ve stoje. Přeci jen, ubrečené drzé šprtky za mnou nechodí každý den, aby… proč jste vlastně tady?“ No jo, vlastně, proč je vlastně tady?

„To už není důležité. A nejsem ubrečená,“ odporuje mi zarputile. Ona si sem snad přišla jen tak poklábosit. Odvážná. Když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava, nebo jak zní to praštěné poblilvírské heslo. Ale ona přece jinak vůbec není typická Poblilvírka, jako třeba ten tupec Poker. Navíc ta myšlenka, že by si za mnou někdo ze studentů přišel jen tak potlachat, je naprosto utopická.

Přisedne si blíž ke stolu, nakloní se nad něj a položí na něj ruce. Nejen ruce. Když si tak prohlížím její kolejní svetr, připadá mi zvláštní čím dál víc, že je v Poblilvíru. Peklospár – určitě. Zmizeluzel – proč ne, ale Poblilvír? Uvědomuju si, že na mě mluví. „…si odpustil svoje jedovaté poznámky, a já si odpustím svoje?“ vyšle ke mně jeden ze svých úsměvů indiána na válečné stezce. „Měla jsem dneska opravdu těžký den.“

Mám pocit, že nějak ztrácím iniciativu v téhle konverzaci. Ona má dneska těžký den? Aby teprve nepoznala, co je to opravdu těžký den. Myslí to vůbec vážně? Poblilvír chce udělat nový rekord v záporném skóre? „To mohu jen těžko považovat za férovou nabídku,“ říkám. Mínus padesát bodů pro Poblilvír, dělej, řekni to. Mínus sedmdesát bodů pro Poblilvír za neskutečnou troufalost. „To je to, co jste mi chtěla říct? Že máte těžký den?“ sepnu ruce. Neřekneš? Mínus sto bodů pro Zmizeluzel za zbabělost před nepřítelem.

„Ne,“ odpoví mi sebevědomě a ještě se mi začne smát. Schválně, co z ní vypadne, říkám si, když vidím, jak schovává obličej. A jestli řekne nějakou další pitomost, tak odsud vyletí rychleji, než stihne říct cannabis indica.

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli víte, že máte celou košili zamazanou od… já teda doufám, že… je to kakao, pane profesore?“

A dost! Vstávám a ona taky. Dívám se na svou košili a až teď mi dochází, kam jsem si utřel ruce, než jsem jí šel otevřít. Zatímco si se zoufalstvím prohlížím svoji košili, vypadá to, že pochopila, že ji chci vyhodit, a sama odcupitala ke dveřím. Slyším nějaké cvaknutí, to ale neznělo jako vstupní dveře… co dělá u mojí kuchyňské linky?!

Léta praxe udělají svoje, takže několika neslyšnými kroky se přesouvám přímo za ní. „Co tady u všech čertů děláte?“

Nadskočí a pustí na zem lžičku. Rychle ji ale zvedne a otočí se. „Nemůžete se pohybovat trochu hlučněji?“ řekne vyčítavě. „Takhle mě z vás trefí šlak.“

„Zatímco mně z vás nic takového rozhodně nehrozí,“ řeknu sametovým tónem. „Přijdete si sem přestrojená za frontmanku Kiss, pak tady nadáváte, koketujete, vysmíváte se mi, teď jste ještě vtrhla do mé…ho kuchyňského koutu. A šlak z toho nakonec trefí vás! A já pak budu muset vysvětlovat, jak se v mém bytě vzala mrtvola studentky.“ To ale budu muset vysvětlovat zřejmě tak jako tak, jestli okamžitě nevypadnete.

„Jestli vám tady tak hrozně vadím,“ zvážní a vztekle mrskne se lžičkou o pult, „tak řekněte a já odejdu.“ Tak dělej, řekni to, řekni to a ona odejde. Celou dobu chceš, aby odešla, a teď, když už jde sama, ji tady snad budeš ještě držet. Řekni to! Vadíte mi tady! Řekni to nahlas, ona zcela evidentně neumí číst myšlenky.

„Ale jestli ne,“ loupne po mně těma pistáciovýma kukadlama, „tak bychom mohli zkusit udělat to kakao.“ Pass. Pokládám karty. Nemůžete vyhrát žádnou hru, pokud neznáte její pravidla (není-li vám pouhý jeden rok a nejste jeden nejmenovaný černovlasý fracek).

Hned zítra složím funkci čestného předsedy Přátel ironie, sarkasmu a suchého humoru.[3] Vzdávám se, přejel mě parní válec marihuanového optimismu. Měl jsem sice pravdu, že nabídka vzájemného příměří jedovatých poznámek by nebyla férová, ale začínám si myslet, že já bych nebyl ten, kdo by na ní tratil. Ona by to nevydržela, nejpozději do hodiny by praskla, kdyby nemohla upustit páru nějakou kousavou větičkou. Chybí jí trochu vnitřního klidu a vyrovnanosti.

„Budete tady stát a koukat, nebo mi přinesete nějakou utěrku?“ založí ruce v bok.

„Ano, madam,“ brouknu a mířím do prádelníku. To asi nečekala, třeba ji odrovná tohle. Každou chvíli si musí uvědomit, že je naprosto absurdní, aby jí profesor Grape podával utěrku, a v panice zdrhne. Musí se probrat, potom jí to dojde, uteče odsud a zastaví se až v Havlíčkově Brodě. Jak dlouho tak může účinkovat jedna marihuanová cigareta?

„Děkuju,“ vytrhne mi utěrku z ruky, když se vrátím zpátky a úslužně ji jí podávám. „To jste se pokoušel nechat to kakao nakynout?“ šťouchá lžičkou do nerozpustitelných hrudek plavajících v hrnku mléka.

„Kakao kyne?“ říkám překvapeně. Proto mi to asi nešlo, nemám kypřící prášek.

„Samozřejmě, že ne,“ uchechtne se a rukou si odrhne vlasy z čela, takže si teď po obličeji rozmaže ještě kakao. Sluší jí to. „Můžu to vylít?“

„Nemáme dost mléka,“ vysvětluju. „Zbytek by na jeden hrnek ještě vystačil, ale když už to kakao byl původně můj nápad, tak nějak jsem doufal, že by mohlo vyjít i na mě.“

„Tak to sceďte,“ řekne trpitelsky a podává mi hrnek s mým pokusem o kakao. No, spíš s pouhou přípravou. Když tak na něj koukám, je to sotva nějaká nižší forma účastenství kakaa.

Opatrně hrnek přebírám. „Víte,“ snažím se o co nejklidnější tón, „kdybych vám při hodině rozdávání a míchání řekl, ať si rozdáte samá esa z balíčku, který vidíte poprvé v životě a nemáte možnost si ho zamíchat, věděla byste jak na to?“

„Samozřejmě,“ otře si prsty od mléka o pravou tvář, „stačí při rozdávání přece vždy lehce nadzdvihnout levý dolní roh a…“

Umlčím ji rázným mávnutím ruky a překvapivě to funguje. „Asi jsem se špatně vyjádřil. Zapomněl jsem, že jste taková otravná šprtka, která všechno ví, všechno zná a všude byla dvakrát.“ No, tady je naštěstí poprvé. „Dám vám lepší příklad: kdybych Debilu Dlouhému Z. při hodině řekl, ať sejme z balíčku kteroukoli kartu, věděl by jak na to?“ Kde máš ten revolver, Australusi? Přirovnávat sám sebe k Debilovi Dlouhému Z., za to jediný možný trest – zastřelení před nastoupenou jednotkou.

Lžička jí zase padá na zem. V nelíčeném šoku si obě ruce přiložila na tváře. Její make-up nabyl opět nových podob. Pořád jí to sluší. „Snažíte se mi naznačit,“ lapá po dechu, „že nevíte, jak scedit mléko?“

„Obdivuji váš brilantní úsudek,“ řeknu medově. Opět se shýbá pro lžičku. To si nemůže dřepnout? Takhle to vypadá hrozně vyzývavě. „A když mi napovíte, třeba se vám s mou skromnou pomocí podaří dodělat to kakao před půlnocí. Je to jen kakao, to byste mohla se svými schopnostmi zvládnout i vy.“

Teatrálně spráskne ruce a nasadí tvář Brownie Levandulová 1 – mrkající nevinnost. Je ale vidět, že tenhle výraz rozhodně nacvičený nemá. „Jak bych mohla dokázat něco tak těžkého, když jste si s tím neporadil ani vy, takový schopný a statečný muž!“

„Tenhle výraz vám vůbec nejde,“ ušklíbám se. „A na mě stejně neplatí.“

Řekl jsem si o propalující pistáciový pohled. „A co tenhle, ten mi jde?“ zamračí se. „Přestože si to ani trochu nezasloužíte, tak vám to kakao udělám, ale budete mlčet a dělat, co vám řeknu. Zvládnete to?“

Magdaléna Dobromila Dangerová

Energicky vstane, tak vyskočím taky. Nelíbí se mi, když se na mě dívá svrchu. Prohlíží si s překvapeným výrazem svoji košili, copak si to uvědomil až teď? Je snad možné mít upatlanou košili a nevšimnout si toho? A je snad možné mít řasenku až na bradě a nevšimnout si toho? Brownie by ze mě dostala infarkt, mozkovou mrtvici a těžký šok k tomu. Koukám, že si všímá jen té košile, tak se jdu podívat, co v té kuchyni natropil. Vždyť loni přece zvládl udělat kakao v jídelně, tak ohřát si jeden hrnek mléka je snad jednodušší, ne? Hm, evidentně ne. Opatrně vysvobodím lžičku, kterou bůhvíjak zapíchnul přímo do linky.

Zkoumám tu kakaovou spoušť a najednou někdo přímo za mnou zašeptá: „Co tady u všech čertů děláte?“ Vyskočím snad metr vysoko a lžička mi padá na zem. To nemůže chodit jako všichni ostatní lidi?

„Nemůžete se pohybovat trochu hlučněji?“ zahučím dotčeně, když lžičku zvednu. „Takhle mě z vás trefí šlak.“

„Zatímco mně z vás nic takového rozhodně nehrozí,“ řekne nečekaně jemným hlasem. „Přijdete si sem přestrojená za frontmanku Kiss, pak tady nadáváte, koketujete, vysmíváte se mi, teď jste ještě vtrhla do mé…ho kuchyňského koutu. A šlak z toho nakonec trefí vás! A já pak budu muset vysvětlovat, jak se v mém bytě vzala mrtvola studentky.“ V duchu vrčím vzteky. Ať už těch jedovatostí nechá! Jak to mám vydržet?! Působím na lidi taky tak? Určitě ne, já přece takhle hnusná nejsem. Nebo jo? Ne! Takže koukej zmlknout, jinak jdu pryč. Přece doopravdy nechce, abych odešla? Nebo jo? Ne!

Z rozčílení třísknu lžičkou o pult. „Jestli vám tady tak hrozně vadím, tak řekněte a já odejdu.“ Hlas se mi trochu rozklepe, ale on nic neříká. Přece nechce… neřekne… Stojí a jen mě sleduje. Mlč! Neotvírej tu pusu! Jeho obličej je naprosto neprostupný. Jestli mě chce vyhodit, tak to řekne do pěti vteřin. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Nechce.

„Ale jestli ne,“ pohodím hlavou, „tak bychom mohli zkusit udělat to kakao.“

On zkameněl. Copak upíři můžou zkamenět? Myslela jsem, že když je zasáhne sluneční paprsek, tak se rozpadnou na prach, ale zkamenět? Nebo se mu porouchal generátor sarkasmů, což je v podstatě totéž, jako kdyby přišel o řeč. Okamžitě něco řekni, běsním v duchu, nebo něco řeknu já a toho budeš setsakramentsky litovat. A já potom asi taky. Takže budu asi radši mlčet…

 „Budete tady stát a koukat, nebo mi přinesete nějakou utěrku?“ vyletí ze mě neplánovaně. To nevydržíš chvilku držet jazyk za zuby?

„Ano, madam,“ zahučí zastřeně a někam odchází. On jde pryč? Jde si pro pistoli a zastřelí mě? Ne, on jde snad opravdu pro tu utěrku… To je přece naprosto absurdní, aby mi profesor Grape podával utěrku. Možná na ni nakapal chloroform a teď mě uspí, zavraždí a zakope někde v lese.

Ale jestli to neudělal do teďka, tak už se na to asi nezmůže. Není tak silný charakter, jak jsem si myslela. Už je tady a se špatně hraným výrazem služebníčka mi ji podává. Je vidět, že tuto pózu rozhodně často netrénuje. „Děkuju,“ vyškubnu utěrku z ruky.

Přehlížím ho a raději se zájmem zkoumám, jak dopadl jeho experiment ‚vaříme kakao‘. „To jste se pokoušel nechat to kakao nakynout?“ rýpnu do něj a zároveň lžičkou do jedné z nerozpustitelných hnědých hrudek v hrnku.

Zatváří se vyděšeně. „Kakao kyne?“ říká. On to snad myslí vážně? To přece nemůže myslet vážně… ale tváří se tak.

„Samozřejmě, že ne,“ usměju se a odhodím si vlasy z čela. Nemá tady nějakou sponku? Asi nemá. „Můžu to vylít?“ navrhuju.

„Nemáme dost mléka,“ ozve se nešťastně. „Zbytek by na jeden hrnek ještě vystačil, ale když už to kakao byl původně můj nápad, tak nějak jsem doufal, že by mohlo vyjít i na mě.“ Je vidět, že ho ta ironie ještě úplně nepřešla.

„Tak to sceďte,“ podám mu to jeho nekakao.

Bere ode mě hrnek do ruky, jako by měl každou chvíli explodovat. Pokud do toho nenadrobil semtex, tak to snad přežijeme. „Víte, kdybych vám při hodině rozdávání a míchání řekl, ať si rozdáte samá esa z balíčku, který vidíte poprvé v životě a nemáte možnost si ho zamíchat, věděla byste jak na to?“ ptá se najednou.

Ach jo, trochu mléka mi vycáklo na ruku. A co on to blábolí? Samá esa? Vybavím si příslušnou pasáž ze Zamíchej a rozdávej. Copak si myslí, že o té knížce nevím, když ji nemáme jako povinnou literaturu? „Samozřejmě, stačí při rozdávání přece vždy lehce nadzdvihnout levý dolní roh a…“

Gestem ruky netrpělivě zastaví mé vysvětlování. Tak proč se mě na to ptal? „Asi jsem se špatně vyjádřil,“ říká a mává při tom tím hrnkem tak, že se bojím, aby ho nevylil na zem. „Zapomněl jsem, že jste taková otravná šprtka, která všechno ví a všechno zná. Dám vám lepší příklad: kdybych Debilu Dlouhému Z. při hodině řekl, ať sejme z balíčku kteroukoli kartu, věděl by jak na to?“

To se mi pokoušel říct tohle? Lžička mi z toho šoku opět padá na zem. Nevěřícně se plácnu dlaněmi do tváří. Hlavou mi prolétne, jak teď musím vypadat hrozně. „Snažíte se mi naznačit, že nevíte, jak scedit mléko?“ hlesnu, když se trochu vzpamatuju.

„Obdivuji váš brilantní úsudek,“ odpoví rádoby sladkým hlasem, zatímco zvedám tu spadlou lžičku. „A když mi napovíte, třeba se vám s mou skromnou pomocí podaří dodělat to kakao před půlnocí. Je to jen kakao, to byste mohla se svými schopnostmi zvládnout i vy.“

Sám to nezvládne ani nalít do hrnku, aniž by zasvinil půlku linky a sporák, ale hlavně, že mě tady bude komandovat. Sprásknu ruce a zamrkám na něj jako nejnevinnější andílek pod sluncem. Nazvala bych ten pohled Brownie Levandulová 1, ale po jejím vyprávění, co prováděla s Garrym, jsem si ji nějak s nevinností přestala spojovat. „Jak bych mohla dokázat něco tak těžkého, když jste si s tím neporadil ani vy, takový schopný a statečný muž!“

„Tenhle výraz vám vůbec nejde,“ ušklíbne se. „A na mě stejně neplatí.“

Tak to na tebe zkusím jinak, když po dobrém to na tebe evidentně nezabírá. „A co tenhle, ten mi jde?“ mračím se. „Přestože si to ani trochu nezasloužíte, tak vám to kakao udělám, ale budete mlčet a dělat, co vám řeknu. Zvládnete to?“

Romantické posezení u hořícího krbu

„Docela ucházející, už jsem pil horší,“ ucedí. Když jde o to něco ucedit, jde mu to rozhodně lépe než něco scedit.

Usrknu ze svého hrnku. „Nemusíte to pít, jestli vám nechutná.“

„Těším se na hrnek něčeho teplého už tak dlouho,“ řekne otráveným hlasem, „že bych teď vypil i kouřící lávu posypanou ocelovými pilinami.“

„Vidím, že jste muž s nekonečnou zásobou komplimentů,“ oplatím mu nepříjemný pohled. „Po vás musí šílet každá žena.“ Tmavé oči se zalesknou, ale neřekne na to nic.

„I přes vaši gurmánskou vybíravost si myslím,“ pokračuju tedy v rozhovoru, „že kakao posypané skořicí je lepší než láva s ocelovými pilinami.“

„Snad nečekáte, že připustím, že máte pravdu,“ zamračí se. „A říkal jsem, že to chci skořicí jen jemně poprášit a vy tam nasypete snad celý vagón. Protentokrát ale váš bídný život ušetřím.“

Koukám, že mu nějak otrnulo. Ale teď už se nenechám otrávit, teď už ne. Je to jenom falešná mlha. To křeslo je divné, určitě se na něm dá sednout si nějak pohodlněji.

Pokládám hrnek na stůl. „Nebude vám vadit, když si sundám boty,“ začínám, „a zkřížím si…“

„Bude,“ sykne.

„Proč?“ zeptám se a s pobavením sleduju jeho vyděšený výraz. „Mám čisté ponožky, co si myslíte? Co se vám nelíbí?“

„To by byl dlouhý seznam,“ cukne koutkem. „Ale teď a tady se mi nelíbí hlavně dvě věci. Za prvé, že se na mě tak hloupě usmíváte. A za druhé, že si chcete sednout do tureckého sedu. Nepletu se?“

„No a?“ skrčím jednu nohu pod zadek.

Dává si se špatně skrývaným úšklebkem ruku před obličej. „Vždyť jste tak chytrá,“ řekne, „tak mi neříkejte, že vám nedochází, co se stane, když si sednete do tureckého sedu v krátké sukni.“

„Vždyť mám kalhotky,“ bráním se, ale cítím, jak mi hoří tváře. Podržte mě, sedím u Grapea v bytě a mluvím s ním o svých kalhotkách.

„Nepochybuji, že je máte,“ napije se konečně pořádně svého kakaa, „ale necítím potřebu ověřovat si to na vlastní oči.“ Podržte mě, sedím u Grapea v bytě a on mluví o mých kalhotkách.

Chtěla sis s ním povídat, tak tady máš výsledek. Chce mě vyhodit nebo znásilnit? „A nemůžete se tam prostě nedívat?“ Jsou všichni chlapi opravdu stejní prasáci?!

Ještě má tu drzost obrátit oči v sloup. „Víte vůbec něco o mužích?“ povzdechne si. „Myslel jsem, že když se přátelíte s dvěma nejprimitivnějšími zástupci tohoto pohlaví, panem Pokerem a panem Vlezlym, pochytíte alespoň základní reflexy ohledně toho, co by mělo a co by nemělo být vidět.“

Chce mě poučovat, jak se mám oblékat? „Dobře, tak já si sednu takhle na bok,“ zabručím a přehodím si nohy přes opěradlo. Tohle je… tak nefér! Proč se nemůžu oblíkat, jak chci, sedat si, jak chci… „Ale nevím, proč bych se měla přizpůsobovat já? To se nemůžou muži prostě ovládat? Copak je tak těžké nekoukat se chvíli do výstřihu nebo pod sukně?“ rozlítím se a až teď si uvědomuju, že to všechno s překvapeným výrazem poslouchá. „Proč se nemůže holka oblíknout, jak se jí líbí, aniž by riskovala…“ Rozhořčení mi vžene slzy do koutků očí.

„Možná proto,“ odpovídá klidným hlasem a podává mi kapesník, „že nízkým pudům rozumem neporučíte. Rozvoj společnosti předběhl evoluci; v hloubi duše jsme všichni pořád lovci mamutů.“

„Ale,“ suším si oči a na kapesníku zůstávají černé pruhy, „to přece ještě není důvod pořídit si dalekohled a každý den očumovat holky v brzybolských sprchách.“ Otírám si kapesníkem vzteky rozpálené čelo. „To je přece tak nízké! Neříkejte mi, že není možné ovládnout se aspoň v tomhle.“

„Cože?“ vyprskne kakao na stolek před sebou. „Snad si nemyslíte, že…“ zabrousí pohledem k oknu. Následuju jeho zrak a všímám si velkého dalekohledu na parapetu.

Ale ne! „Já jsem nemyslela vás,“ vysvětluju chvatně a vyletím ze svého pohodlného sedu. „Já vím, že přece… to Garry a Von… oni mají taky dalekohled a… Jéžiši…“ chytám se za hlavu.

Položí svůj hrnek. Jak dokáže tak nepříjemně ťuknout porcelánem o sklo? „Mně je jasné, že nemyslíte mě,“ ušklíbne se, „mám okna na druhou stranu. Odsud mohu sledovat leda Hybrida a ten se, pokud vím, nesprchuje.“ Nerozčílil se. S úlevou se zase usazuju, nohy skládám tentokrát pod sebe, to opěradlo hrozně tlačí do podkolenní jamky. „A vyřiďte panu Pokerovi a panu Vlezlýmu, že společně připravili Poblilvír o sto bodů.“

„To nemůžete! Já vám to řekla off-record,“ rozhazuju rukama, „a v emocionálním vypětí!“

„Proč se jich zastáváte?“ změří si mě pohledem. „Co z toho máte?“

„Nic,“ pokrčím rameny. Co z toho máš? „Já vím, že jsem pitomá. Ale jsou to moji kamarádi a nemůžu je přece… Sakra, nezradím je přece jenom proto, že jsou to idioti.“ Kdyby Garry věděl, že o něm před Grapem řekneš, že je idiot, možná by to jako zradu bral. A Von by jen otevřel pusu a v lepším případě by řekl: ‚Co?‘. „Neměla jsem vám to vůbec říkat!“

Nezúčastněně se opět napije. „Pozdě. Ale nechápu, o co vám tedy jde. Nejdřív se kvůli tomu rozčílíte, jak je to nechutné, a když za to mohou být potrestáni, tak je najednou zase bráníte.“

„Jenže tím nepotrestáte je, ale celou kolej,“ vzdychnu, „a oni tam budou čumět vesele dál. Jediné, co by je od toho mohlo odradit, by bylo, kdybyste se v tom okně objevil vy a vyplázl na ně jazyk.“

„Doufám, že nečekáte, že něco takového udělám,“ ohradí se s lehkým úsměvem. „I když připouštím, že ta myšlenka je docela lákavá. Ale bojím se, že by mi ředitel neodpustil, že jsem přivedl Pokera do blázince.“

„Někdy by si to zasloužil,“ zašeptám. Založím ruce na prsou. „A zamluvili jsme to hlavní. Že ženy mají mnohem těžší život než muži. Garry běhá chvíli za Támhletou a pak zase za támhletou, a ještě se tomu směje. A já…“ sedím v křesle u svého profesora a vysvětluju mu svoje názory na rovnoprávnost. A právě jsem mu málem řekla…

„Prosím vás, už mi neříkejte nic o panu Pokerovi,“ zastavuje moje myšlenky roztaženou dlaní. „Už teď o něm vím více, než jsem si kdy přál. A kromě toho, nemohu s vámi souhlasit v tom, že ženy mají obecně komplikovanější život než muži.“

„Je to tak,“ zamračím se.

„Nedomnívám se,“ ušklíbne se, „že můj život je jednodušší a prostší problémů než třeba život sester Patlalových.“

„Chcete říct, že si život komplikuju sama?“ zvednu obočí. A kdo ti ho teda komplikuje? Karkulín ze střechy?

„Chci říct,“ opáčí chladně, „že jednodušší lidé mají zpravidla jednodušší život bez ohledu na pohlaví. Čím víc přemýšlíte, tím víc se vám život zkomplikuje. Zatímco vy všechno v duchu rozebíráte, prostí tvorové, jako je vámi zmíněný pan Poker nebo mnou zmíněné sestry Patlalovy, ale i trochu komplikovanější stvoření, třeba pavouci, neuvažují o následcích svých činů a konají.“

Přesně takovýhle rozhovor jsem potřebovala. Jen nevím, jestli věřím, že je skutečný. Marihuana přestane každou chvíli účinkovat a… Jak dlouho jsem si vlastně už nezakouřila? Od začátku školního roku? Možná proto jsem od té doby tak mimo. Ne, tím to nebude.

Vysmrkám se. „Viděla jsem pavouky, jak si tkali plachetnici a hráli si na piráty.“

Po rtech mu lehce přeběhne úsměv. „Vidět jste to mohla. Ale myslím, že když se na to místo půjdete podívat někdy střízlivá, uvidíte jen obyčejné pavouky a obyčejnou pavučinu.“

„Co si to o mně myslíte?“ zavrtím hlavou a popotáhnu. Jen tě provokuje, nenech se rozhodit. A oplať mu to. „Nebudete se zlobit, když si sundám ty podkolenky, pane profesore? Koušou a navíc je tady od toho krbu dost teplo.“ Nečekám, co odpoví, a stahuju si první ponožku.

„Jistě, jako doma,“ rozpřáhne ruce. „Nedělejte si násilí, klidně si potom vyložte nohy na stůl. Jen mi prosím neskopněte můj hrnek.“

Inteligentní společnost má holt své temné stránky. Ale nebudu si dělat násilí, když si to nepřeje. Natahuju si nohy na roh stolku. Je dost vratký.

„Ne, to jsem nechtěla!“ vykřiknu zoufale a ucukávám nohama zpátky, ale to už je stolek na zemi a všude kolem střepy z dvou tmavě zelených hrnků v louži zbývajícího kakaa. „Já se hrozně omlouvám,“ zvedám se, „já to hned…“

„Zůstaňte v tom křesle a ani se nehněte!“ zakřičí a já ztuhnu. Co chce udělat? Vstává. „Přece si nechcete pořezat chodidla. Při tom, v jaké jste formě, by to jinak nemohlo dopadnout.“

Sedím, svírám kolena rukama a bojím se jen špitnout. Pozoruju, jak uklízí tu spoušť, a děkuju osudu, že skleněná deska stolku to zázrakem přežila.

„Jste živelná pohroma, víte o tom? Příště, až vás budou kousat ponožky, tak zkuste jinou aviváž,“ zabručí a odhazuje špinavý hadr do kýblu. Slabě přikývnu a opřu si bradu o kolena. „Snad ani Dlouhý Z. by tady nenapáchal tolik škody.“

Posadí se zpátky. „Tak, teď už vím, proč jste tady doopravdy,“ seká slabiky jednu za druhou, „abyste mi rozbila mé nejoblíbenější hrnky a zničila můj koberec. Ale pořád ještě nevím, pod jakou záminkou jste sem vtrhla. Prozradíte mi to?“

A naopak: krbu hořícího u posezení romantické

„Docela ucházející, už jsem pil horší,“ přiznávám nerad. Těch deset minut mlčení a přisluhování mi na náladě rozhodně nepřidalo.

Zato ona se tváří jako čerstvě zvolená imperátorka vesmíru. „Nemusíte to pít, jestli vám nechutná,“ zakření se. Do nízkorozpočtového hororu by ji vzali hned. Nechce si konečně umýt ten obličej? Nemudruj, vždyť je to… sexy. A to je nebezpečné.

„Těším se na hrnek něčeho teplého už tak dlouho, že bych teď vypil i kouřící lávu posypanou ocelovými pilinami.“ Snad nečekala, že jí budu vděčností líbat… nepředstavuji si to! Snad nečekala, že jí budu vděčný?

„Vidím, že jste muž s nekonečnou zásobou komplimentů,“ předvede mi další ze zásoby svých šklebů. „Po vás musí šílet každá žena.“ Co se mi tím snažíte říct, slečno Dangerová? Šílíte snad po mně? „I přes vaši gurmánskou vybíravost si myslím,“ pokračuje mezitím a jsem rád, že sama vybruslila z tenkého ledu, „že kakao posypané skořicí je lepší než láva s ocelovými pilinami.“

Skořice je dobrá věc, pokud netvoří na hladině kakaa souvislou půlcentimetrovou vrstvu. „Snad nečekáte, že připustím, že máte pravdu. A říkal jsem, že to chci skořicí jen jemně poprášit a vy tam nasypete snad celý vagón,“ podotýkám. „Protentokrát ale váš bídný život ušetřím.“

Pokládá hrnek na stůl. Připadá mi, že se tváří nějak nejistě. „Nebude vám vadit,“ souká ze sebe, „když si sundám boty, a zkřížím si…“

Kde ta holka nechala rozum? Ať mi nikdo neříká, že jí to nedochází. „Bude,“ zasyčím dřív, než udělá to, co podle všeho udělat chce.

„Proč?“ směje se na mě, že bych ji nejraději uškrtil. „Mám čisté ponožky, co si myslíte? Co se vám nelíbí?“

Tak opravdu si nemyslím, že máš špinavé ponožky. „To by byl dlouhý seznam,“ říkám. „Ale teď a tady se mi nelíbí hlavně dvě věci. Za prvé, že se na mě tak hloupě usmíváte. A za druhé, že si chcete sednout do tureckého sedu. Nepletu se?“

„No a?“ řekne lhostejně a skrčí jednu nohu.

Zastavte ji někdo. Zakrývám si raději výhled rukou. „Vždyť jste tak chytrá, tak mi neříkejte, že vám nedochází, co se stane, když si sednete do tureckého sedu v krátké sukni,“ upozorňuji ji, když jí to samotné nedocvakne.

„Vždyť mám kalhotky,“ ozve se ten její nemožně bezelstný hlas. Skládám ruku dolů a pozoruji, jak jí červenají ty kousky tváří, které jsou ještě vidět. Doufám, že jsem odhalil všechny Trumpálovy štěnice, protože jestli poslouchá tohle, je tady policie do pěti minut.

To, že má kalhotky, je rozhodně pozitivní zpráva. „Nepochybuji, že je máte, ale necítím potřebu ověřovat si to na vlastní oči,“ objasňuji jí svůj postoj k této informaci a upíjím své kakao. Spíš, ujídám svou skořici. Tak teď si snad sedne nějak normálně a bude chvíli klid.

„A nemůžete se tam prostě nedívat?“ zaslechnu troufalou otázku. V očích jí planou světle zelené plamínky a vypadá, jako by se právě chystala bojovat proti všem nespravedlnostem světa.

Obrátím oči v sloup. Tady někdo akutně potřebuje injekci krutého realismu. „Víte vůbec něco o mužích?“ vzdychnu. „Myslel jsem, že když se přátelíte s dvěma nejprimitivnějšími zástupci tohoto pohlaví, panem Pokerem a panem Vlezlym, pochytíte alespoň základní reflexy ohledně toho, co by mělo a co by nemělo být vidět.“ Copak to není jasné? Je snad možné producírovat se v tak krátké sukni a takovým výstřihem a čekat, že se jí budou všichni dívat jenom do očí?

Pozoruji, jak jí to zuřivě šrotuje v hlavě. Chce se hádat? „Dobře, tak já si sednu takhle na bok,“ odfrkne a přehodí si nohy přes opěradlo. Nechce, pochopila. Chytrá holčička. „Ale nevím, proč bych se měla přizpůsobovat já?“ začne najednou zase protestovat. Nepochopila. Hloupá a zlobivá holčička. „To se nemůžou muži prostě ovládat? Copak je tak těžké nekoukat se chvíli do výstřihu nebo pod sukně?“ skoro křičí a opatrně zvedá hlavu, jako by se bála, co jí na to teď řeknu. Ale její hněv už asi nejde zastavit. Vypadá to, že si prostě potřebuje postěžovat na muže. Chce snad rozebírat nějakou svou nešťastnou lásku se mnou? Australus Grape – školní psycholog a důvěrný rádce? Při té představě se otřesu. „Proč se nemůže holka oblíknout, jak se jí líbí, aniž by riskovala…“ začíná natahovat.

Snažím se ji uklidnit a rychle jí podávám kapesník. Nechci, aby plakala. Co se to se mnou děje? Měl bys ji zpražit a vyhodit, ať se rychle vrátí do reality. „Možná proto, že nízkým pudům rozumem neporučíte. Rozvoj společnosti předběhl evoluci; v hloubi duše jsme všichni pořád lovci mamutů,“ poskytuji jí místo lekce praktického života teoretické vysvětlení.

Beru do ruky hrnek, abych se znovu napil. „Ale,“ osuší si oči a zoufale se na mě podívá, „to přece ještě není důvod pořídit si dalekohled a každý den očumovat holky v brzybolských sprchách. To je přece tak nízké! Neříkejte mi, že není možné ovládnout se aspoň v tomhle.“

„Cože?“ vyprsknu a drobné kapky kakaa pokryjí stolek. Co tím u všech křížových spodků myslí? Oči mi automaticky zabloudí k dalekohledu, kterým pozoruji hvězdy. „Snad si nemyslíte, že…“ začínám a s hrůzou sleduji, jak se její pohled zastavil na parapetu.

Vyskočí jako splašená. „Já jsem nemyslela vás,“ koktá a mává rukama. „Já vím, že přece… to Garry a Von… oni mají taky dalekohled a… Jéžiši…“ Zoufale se chytá za hlavu a očima těká po místnosti.

Uklidni se, říkám jí v duchu a pokládám svůj hrnek. Každopádně jsem rád, že se to vysvětlilo.  Byť za tu cenu, že jsem se dozvěděl některé podrobnosti o zvycích Pokera a Vlezlýho, které jsem rozhodně znát nemusel. „Mě je jasné, že nemyslíte mě, mám okna na druhou stranu. Odsud mohu sledovat leda Hybrida a ten se, pokud vím, nesprchuje,“ říkám co nejklidněji, ale trochu mi cukají koutky vnitřním smíchem. Vypadá, že se trochu uklidnila, protože si dřepla zpátky do křesla. „A vyřiďte panu Pokerovi a panu Vlezlýmu, že společně připravili Poblilvír o sto bodů,“ dodávám se zadostiučiněním. Jen nevím, jak to zformuluji do oficiálního zápisu.

„To nemůžete! Já vám to řekla off-record a v emocionálním vypětí!“ hází rukama.

„Proč se jich zastáváte?“ pohlédnu na ni zkoumavě. To by mě opravdu zajímalo. „Co z toho máte?“

Pokrčí rameny a podává opravdu výborné vysvětlení. „Nic,“ špitne. „Já vím, že jsem pitomá,“ dodává. To tedy ano. „Ale jsou to moji kamarádi a nemůžu je přece… Sakra, nezradím je přece jenom proto, že jsou to idioti.“ Zarazí se, jako by mi to říct nechtěla. Proč, není to nic, co bych o nich nevěděl. „Neměla jsem vám to vůbec říkat!“ zamračí se.

Raději se rychle napiju, když chvíli mlčí. „Pozdě,“ usměju se na ni. Měla by si to holka trochu ujasnit. „Ale nechápu, o co vám tedy jde. Nejdřív se kvůli tomu rozčílíte, jak je to nechutné, a když za to mohou být potrestáni, tak je najednou zase bráníte.“

„Jenže tím nepotrestáte je, ale celou kolej, a oni tam budou čumět vesele dál,“ vzdychne a já musím nerad připustit, že má asi pravdu. Na druhou stranu, mohlo by jí být jasné, že na pocitu nespravedlnosti v poblilvírských komnatách mi nijak zvlášť nezáleží. „Jediné, co by je od toho mohlo odradit, by bylo, kdybyste se v tom okně objevil vy a vyplázl na ně jazyk,“ předkládá mi další ze svých nemožných úvah. Musím ale připustit, že by to nejspíš zabralo. Ta průměrně snesitelná šprtka má smysl pro humor, jen nevím, jestli ho používá na bezpečných místech. Ale ano. Jen si přiznej, že už bys jí nedokázal odečíst ani půl bodu, aniž bys potom proplakal celou noc. Jsi sentimentální, měkkosrdcatý a máš pro toho drzého skřeta slabost. A ona moc dobře ví, že teď už jí projde všechno.

„Doufám, že nečekáte, že něco takového udělám,“ ohradím se a snažím se nerozesmát nahlas. „I když připouštím, že ta myšlenka je docela lákavá. Ale bojím se, že by mi ředitel neodpustil, že jsem přivedl Pokera do blázince.“

„Někdy by si to zasloužil,“ zašeptá potichoučku, snad abych to neslyšel. Hlídání při písemkách mi ale procvičilo sluch dokonale. „A zamluvili jsme to hlavní,“ ozývá se zase nakvašeně. To nemůže chvíli mlčet? „Že ženy mají mnohem těžší život než muži. Garry běhá chvíli za Támhletou a pak zase za támhletou, a ještě se tomu směje. A já…“ vzdychá mi tady.

Naznačuju jí, ať je raději zticha. „Prosím vás, už mi neříkejte nic o panu Pokerovi,“ říkám. Další detaily z jeho života bych už asi neunesl. Musí o tom spratkovi pořád mluvit. Kdybych nevěděl, že má mozek, myslel bych si, že zdrojem jejího trápení je on. „Už teď o něm vím více, než jsem si kdy přál,“ říkám nahlas. „A kromě toho, nemohu s vámi souhlasit v tom, že ženy mají obecně komplikovanější život než muži.“ To jsem si myslel, že vytasí něco lepšího než takovéhle banální feministické téma.

„Je to tak,“ nevzdává se a mračí se jak Medúza.

Ale není. Jestli jí její život přijde složitý proto, že ho porovnává s Pokerovým… Dovedu si představit i přejetého ježka s bohatším intelektuálním životem. Zkusím ti to vysvětlit na prostém praktickém příkladu: „Nedomnívám se, že můj život je jednodušší a prostší problémů než třeba život sester Patlalových.“ Je to jasné?

„Chcete říct, že si život komplikuju sama?“ svraští čelo. Přemýšlením nebo vztekem?

Ještě dnes dopoledne bych na to řekl jen cynické ‚bingo‘ a nechal ji, ať se v tom vykoupe sama. Není přece hloupá, nemusíš jí to dál vysvětlovat. Přesto pokračuji: „Chci říct, že jednodušší lidé mají zpravidla jednodušší život bez ohledu na pohlaví. Čím víc přemýšlíte, tím víc se vám život zkomplikuje.“ Ona to přece nechce vysvětlit, ona to dobře chápe. Chce si o tom jen s někým promluvit. A z nějakého záhadného důvodu si přišla popovídat se mnou. „Zatímco vy všechno v duchu rozebíráte,“ a já také, dodávám si pro sebe, „prostí tvorové, jako je vámi zmíněný pan Poker nebo mnou zmíněné sestry Patlalovy, ale i trochu komplikovanější stvoření, třeba pavouci, neuvažují o následcích svých činů a konají.“

Na tváři se jí konečně rozlije úsměv. Co bych neudělal pro spokojenost svých studentů. Přece vždy, když nějaká studentka potřebuje rámě, na kterém by se mohla vyplakat, neběží za nikým jiným než za mnou. Co ti ta mrcha nasypala do toho kakaa? Kromě skořice nic. Bohužel, nemáš se na co vymluvit.

Tiše smrkne do mého kapesníku. „Viděla jsem pavouky, jak si tkali plachetnici a hráli si na piráty,“ povídá.

Zase si ze mě utahuje. I když, po dobrém jointu… „Vidět jste to mohla,“ připouštím. „Ale myslím, že když se na to místo půjdete podívat někdy střízlivá, uvidíte jen obyčejné pavouky a obyčejnou pavučinu.“

„Co si to o mně myslíte?“ popotáhne, ale nevypadá, že by chtěla začít zase brečet. Proč se na mě tak zkoumavě dívá? Uteč, dokud je čas, ona má zase něco za lubem.

„Nebudete se zlobit, když si sundám ty podkolenky, pane profesore?“ říká suverénně a aniž by čekala, co řeknu, začíná si jednu pomalu stahovat. Šlo by jí to rychleji, ale pořád se jí trochu klepou ruce. „Koušou a navíc je tady od toho krbu dost teplo.“

Doufám, že až si bude chtít sundat něco dalšího, tak se taky zeptá, abych ji stihl zastavit. „Jistě, jako doma,“ rozpřáhnu ruce v ironickém gestu. „Nedělejte si násilí, klidně si potom vyložte nohy na stůl. Jen mi prosím neshoďte můj hrnek.“ Přemýšlím o tom, že v pátek večer jednou za čas přichází profesor Trumpál se svou praštěnou myšlenkou společných drinků. No, jeden z těchto hloupých večírků pořádal minulý týden, tak snad dnes nepřijde. Temně červené nehty na nohou?! Tohle by asi opravdu neměl vidět, tohle by neměl nikdo vidět.

Z myšlenek mě probere hlasitá rána. To snad ne.

„Ne, to jsem nechtěla!“ křičí vyděšeně. Stolek převrhnutý, mé nejoblíbenější hrnky na padrť a kakao na perském koberci. Ještě, že deska stolu je z plexiskla. „Já se hrozně omlouvám,“ koktá a chce se zvednout, „já to hned…“ Vždyť se ještě pořeže!

„Zůstaňte v tom křesle a ani se nehněte!“ okřiknu ji a vidím, jak ji to vyděsilo. Hned skrčila nohy a sevřela je rukama. „Přece si nechcete pořezat chodidla,“ vysvětluju ji s notnou dávkou jedu v hlase. Ona by snad šlápla bosýma nohama do těch střepů. Kde se zase toulají její myšlenky? „Při tom, v jaké jste formě, by to jinak nemohlo dopadnout.“ Co ti na ní tak záleží? Proč tak panikaříš, když ona si málem ublíží?

Naštěstí mlčí. Snad jí došlo, že úplně všechno by jí projít nemuselo. No, když už jí prošlo tohle… Tomu by nikdo neuvěřil. Slečna Dangerová mi právě zničila hrnky a koberec a já klečím u jejích nohou a uklízím to. Zasloužila by přehnout přes koleno a seřezat. Kalhoty jsou mi v rozkroku hned těsnější; tohle je taky jedna z myšlenek, které tě nikdy neměly napadnout. Ještě, že zítra je sobota, protože mám pocit, že dneska opravdu neusnu.

 „Jste živelná pohroma, víte o tom?“ vrčím na ni přes rameno a snažím se vyhnat z hlavy ty představy, které se tam nezvaně nahrnuly. „Příště, až vás budou kousat ponožky, tak zkuste jinou aviváž,“ dodávám a mrsknu hadrem do kýblu. Ona jen ustrašeně přikývne a schová bradu mezi kolena. Takhle se mi líbí. „Snad ani Dlouhý Z. by tady nenapáchal tolik škody,“ dodávám ještě jednu zcela evidentní lež a odnáším kýbl pod kuchyňskou linku.

Posadím se zpátky. „Tak, teď už vím, proč jste tady doopravdy, abyste mi rozbila mé nejoblíbenější hrnky a zničila můj koberec,“ zaháním ji do defenzívy a sleduji, jak se bojácně krčí. „Ale pořád ještě nevím, pod jakou záminkou jste sem vtrhla. Prozradíte mi to?“ usměju se na ni upřímně.

Převléky nejmocnější

Tak nějak jsem doufala, že se to zamluví. Zřejmě mu to ale pořád vrtá hlavou. Tak jsem prostě tady, mohl by z toho mít radost a nevrtat v tom. „Musíte to vědět?“ podrbu se na lýtku. „Je to takové hloupé a… teď už je to stejně jedno, ne?“

„S čím jste přišla?“ prohlédne si mě. „Pochopte, pokud si dovolíte vtrhnout sem, musíte mít zatraceně přesvědčivý důvod. Tohle by si málokdo dovolil. I profesorka McDonaldová raději nejdřív zavolá, když ode mě něco potřebuje.“

Ta představa mě rozesměje.

„Na tom není nic k smíchu,“ zamračí se. „Jak jste si mohla myslet, že vám to projde?“

„Copak mi to neprošlo?“ pípnu. „Když vám to řeknu, můžu se pak zase na něco zeptat já?“

Zamračí se ještě víc. „Tuhle hloupou hru už jsme jednou hráli, slečno Dangerová,“ syčí. „Hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě, a možná odsud vyjdete živá a zdravá.“

Takhle vypadá, když je v dobré náladě? A co, když odsud nechci nikam jít? Nevšímám si svého pudu sebezáchovy, který se mi snaží nacpat do pusy roubík. „Já se stejně potom zeptám,“ hlesnu.

Trochu se usměje, což ale v jeho případě nemusí být vůbec dobré znamení. „Vy odsud zřejmě nechcete odejít,“ – Ne! Ne! Ne! –,„živá a zdravá, co? Jen uvažuji,“ kývne hlavou, „jestli vás zavraždím před tím, než se zeptáte, nebo až potom.“

„Jestli můžu poprosit,“ osmělím se, „tak už předtím. Když vás pak budu otravovat ze záhrobí, budete mě brát mnohem víc vážně než teď.“

„Dávejte si pozor na ten svůj drzý jazýček,“ zašklebí se na mě. „Méně tolerantní a výbušnější vyučující by vám mohl ošklivě zatopit.“

Na tom křesle se nedá pořádně pohodlně sedět. Zkusím se přetočit takhle na bok, opřít se hlavou o to ucho a skrčit nohy… „Nezničte mi ještě křeslo, slečno Dangerová, snažně vás prosím,“ okomentuje moje snažení.

„Nicméně,“ navazuju na jeho předchozí větu, když se jakžtakž poskládám, „měla jsem za to, že nejméně tolerantní a nejvýbušnější vyučující jste vy, pane profesore. Všichni to říkají.“

Vypadá, že ho to trochu zaskočilo. „Když to říkají všichni chytří a světem protřelí lidé, jako jsou vaši spolužáci, tak to bude bezesporu pravda,“ zúží pohled, až to vypadá skoro nenávistně. „Tím spíš byste mi měla co nejrychleji prozradit, pod jakou chabou záminkou jste si za mnou přišla poklábosit.“

On to ví. Úplně od začátku ví, že jsem přišla jen a jen za ním. A dělá si z toho legraci. A co je nejhorší, mně to nevadí a nechám si to líbit. Zvednu se na kolena a vylovím ze zadní kapsy ten pitomý pomačkaný papír, kvůli kterému jsem sem přišla. Nebo spíš: přinesla jsem ho kvůli tomu, abych sem mohla přijít.

Se zájmem si ho vezme a pročítá si ho. „To je nějaký nepovedený žert?“ sklopí ten zmučený list a podívá se na mě. „Přece jste nemohla myslet vážně, že bych vám podepsal tohle?“

„Proč ne?“ nechápu.

Zvedne papír k očím a pobaveným hlasem mi ho předčítá: „Dovoluji Garrymu Pokerovi, aby si z oddělení s omezeným přístupem zapůjčil knihu Převléky nejmocnější za účelem studia.“

„Říkala jsem, že je to hloupé a…“ sednu si zase a sevřu rty. Sakra! Proč to ten blbec napsal takhle? Nesnaž se, na něj to nehodíš, mohla sis ten papír aspoň přečíst, než jsi sem s ním šla. Když už jsem tady jen kvůli tomu. To musím být sarkastická sama na sebe? To mi nestačí, jak je na mě hnusný on?

„…mohla jste si ten papír aspoň přečíst, než jste sem s ním šla,“ baví se na můj účet. „Jak jste se mohla dopustit takového amatérismu?“ Trhni si. Nemůžeš to zmačkat, zahodit a zapomenout na to?

„A proč ta žádost vypadá, jako by vám ji cestou rozžvýkal pes?“ zamává papírem, který teď drží mezi palcem a ukazováčkem.

Chceš to opravdu vědět? „Protože jsem po hodině zuřila a zmačkala jsem ho,“ vzdychnu. „Už jsem vám říkala, že jsem měla dneska těžký den.“

„A co vám bránilo,“ odhazuje štítivě papír na stůl, „požádat mě o ten podpis hned po hodině? Měla jste na to spoustu času.“

Hlavně, že se výborně baví. Já vím, že tady nejsem kvůli tomu papíru, on to ví taky, tak nechápu, co tady řešíme. Vezmu si ten papír zpátky k sobě. „Zapomeňte na to,“ zavrčím a trhám ho na malé kousky. A menší. A ještě menší. Na molekuly! Na atomy! „Já jsem… Přišla jsem sem… chtěla jsem vás vidět. A chtěla jsem si s vámi popovídat. A vy to moc dobře víte, tak přestaňte s těmi teatrálními přihlouplými otázkami!“ vyhrknu a zavrtávám se co nejhlouběji do křesla, snad abych se schovala před následky svých slov.

„Pokud jste si přišla popovídat,“ říká překvapivě klidným hlasem, „tak proč se teď mračíte jako nějaký zapšklý starý bručoun?“

Nevěřícně otevřu pusu. Já se chovám jako zapšklý bručoun? To mi říká nejzapšklejší a nejubručenější muž pod sluncem. „Jste na mě zlý,“ odfrknu si.

„To je něco s čím jste musela počítat,“ povídá, „a skoro bych řekl, že se vám to líbí. Proč byste sem jinak chodila?“

Samozřejmě, že se mi to nelíbí! Mám vás ráda přesto, že jste tak jedovatý, protivný a panovačný! Mám na vás ráda všechno to ostatní! Jako třeba… Kdybyste byl trochu milejší a neměl pořád ty svoje poznámky… tak bych se s tebou do pěti minut začala nudit. Okamžitě mi přestaň číst myšlenky, které jsem si zatím nestihla přečíst ani já sama!

Pozoruju, jak se vítězoslavně usmívá, a hryznu se do rtu. „Asi máte pravdu. Ale přiznejte,“ začínám další kolo, „že jste rád, že jsem za vámi přišla.“

„Chcete to po mně písemně?“ ušklíbne se.

Nemůže někdy normálně odpovědět na položenou otázku? „Ne,“ zavrtím se a přesedávám si na druhý bok, „chci jen, abyste to přiznal. Řekněte mi, jestli jste rád, že jsem tady. A nezkoušejte se z toho vykroutit. Ale klidně mi to dejte i písemně, ale přijímám jen úpisy podepsané krví.“ Blýsknu po něm nazlobený pohled. Brzdi, brzdi, brzdi! Rozjetou horskou dráhu z kopce nezastavíte.

„Vlastní krví?“ předkloní se. „Nebo si mohu ve svém bytě opatřit i nějakou jinou?“

„Vlastní!“ poposednu dopředu a rukou týrám potah opěradla. Takové hloupé výhružky na mě neplatí. „A koukejte odpovědět.“ Brzdy selhaly a vláček se neovladatelně řítí dolů.

„Nechápu, proč to tak nutně potřebujete slyšet,“ odvětí nevrle.

Vozíky v zatáčce pod kopcem vylétávají z dráhy. „Jste rozkošný, když jste v úzkých,“ usměju se. „Prostě jsem si usmyslela, že to od vás chci slyšet. Takže pokud bych vás měla parafrázovat: hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě.“

Koukám, že svírá opěradla stejně jako já. Pasažéři horské dráhy dopadají na tvrdou betonovou dlažbu a jako by to nestačilo, padají na ně trosky hořícího strašidelného domu. Každou vteřinou vypění, chytí mě pod krkem… přehne si mě přes koleno a… při té představě se zajíknu. Strachem. Nebo… vzrušením?

Pouští opěradla a sevře ruce do sebe, snad jako by se modlil. „Na základě zcela neakceptovatelného psychického násilí doznávám, že jsem rád, že vás tady vidím,“ cedí skrz zaťaté zuby. „Spokojená? Víc ze mě nedostanete, aniž bych si sám sebe přestal vážit.“

Tvář se mi rozjasní širokým úsměvem. Řekl to.

„A teď, když jsem vám namasíroval ego,“ zvedne tázavě obočí, „na co jste se mě to chtěla předtím zeptat? Teď už snesu všechno.“

„Už jste mi odpověděl,“ zašeptám.

…

Je vidět, že se jí vůbec nechce odpovídat. Evidentně podcenila dělostřeleckou přípravu a přišla sem s něčím dětinským, o čem sama musela dobře vědět, že jí to nemůže projít. Teď tady sedí, ošívá se a nervózně si tře lýtko. „Musíte to vědět? Je to takové hloupé a… teď už je to stejně jedno, ne?“

To je mi jasné, že je to hloupé. A má i pravdu, že teď už je to jedno. Ale já chci, aby se mi ta malá mrška kajícně vyznala ze svých hříchů. „S čím jste přišla?“ provrtávám ji. „Pochopte, pokud si dovolíte vtrhnout sem, musíte mít zatraceně přesvědčivý důvod. Tohle by si málokdo dovolil. I profesorka McDonaldová raději nejdřív zavolá, když ode mě něco potřebuje.“ Takže mi koukej obnažit svou duši. Kam ksakru chodíš na tahle hloupá přirovnání, Australusi?

Čekám, co řekne. Místo, aby se pokorně přiznala, začíná se smát.

„Na tom není nic k smíchu. Jak jste si mohla myslet, že vám to projde?“ Proč to vlastně chci tolik vědět? Už jenom proto, že mi to ta potvora nechce říct.

„Copak mi to neprošlo?“ hlesne potichu. Samozřejmě, že ne. Jenom ti tady uvařila kakao, zula se, sundala si ponožky, rozbila ti hrnky a polila koberec. Ale rozhodně se nestalo nic, co by jí prošlo. Ještě aby, jak bych se pak vůbec mohl podívat sám sobě do očí. „Když vám to řeknu, můžu se pak zase na něco zeptat já?“ obrací se na mě.

Ona se rozhodla mě zničit. „Tuhle hloupou hru už jsme jednou hráli, slečno Dangerová,“ říkám naštvaně, aby se s tímhle pitomým nápadem rychle rozloučila. „Hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě, a možná odsud vyjdete živá a zdravá.“

„Já se stejně potom zeptám,“ nevzdává se. Je mi úplně jasné, že se zeptá, ale proč by přitom měla mít pocit, že je to chytré, bezpečné a dovolené. Je mi úplně jasné, že se zeptá; ani kdybych jí přiložil na krk nůž šéfkuchaře z teleshoppingu zacákaný od krve, tak ji to nemůže zastavit.

Usmívám se, a kdo by tento úsměv označil jako vlídný, bude na místě mrtev. „Vy odsud zřejmě nechcete odejít živá a zdravá, co?“ Rozhodně se tváří, že odsud nechce odejít. Živá a zdravá. „Jen uvažuji, jestli vás zavraždím před tím, než se zeptáte, nebo až potom.“

Drze pohodí záplavou středně kaštanových vlasů. „Jestli můžu poprosit, tak už předtím. Když vás pak budu otravovat ze záhrobí, budete mě brát mnohem víc vážně než teď.“

„Dávejte si pozor na ten svůj drzý jazýček,“ nebo o něj přijdete, rýpnu si, ale obávám se, že to má stejný význam jako rýpat do malinového želé. Vždycky se jen zatřese a vrátí se do původního tvaru. „Méně tolerantní a výbušnější vyučující by vám mohl ošklivě zatopit.“

Vždyť to říkám, už sebou třese. „Nezničte mi ještě křeslo, slečno Dangerová, snažně vás prosím,“ zahučím na ni.

„Nicméně,“ pokračuje, když se konečně zase usadí, „měla jsem za to, že nejméně tolerantní a nejvýbušnější vyučující jste vy, pane profesore. Všichni to říkají.“

Také jsem si to až do dneška myslel. Ale zřejmě nejsem a ještě jsem se z toho šoku nevzpamatoval. „Když to říkají všichni chytří a světem protřelí lidé, jako jsou vaši spolužáci,“ říkám jí kysele, „tak to bude bezesporu pravda.“ Prohlížím si ji, jak se na mě sebevědomě usmívá a oči jí září. Jak může být někdo tak neuvěřitelně drzý? Budu muset přitvrdit: „Tím spíš byste mi měla co nejrychleji prozradit, pod jakou chabou záminkou jste si za mnou přišla poklábosit.“

Konečně. Konečně to vzdá a vysype nějakou pitomou výmluvu. Vytahuje z kapsy ten svůj bájný ‚posraný papír‘ a ostýchavě mi ho podává.

S lehkým škubnutím ho přebírám a začítám se. Dovoluji Garrymu Pokerovi… přece ani ta nejnaivnější duše pod sluncem by si za mnou netroufla zajít s prosbou, abych něco dovolil Garrymu Pokerovi. Jediné, co bych mu dovolil, je opustit tuhle školu a už v životě mi nechodit na oči. Něco tak hloupého by na mě přece nezkusil ani přívěsek na klíče slečny Patlalové (ať už kterékoli) ve tvaru růžového srdíčka… aby si z oddělení s omezeným přístupem zapůjčil knihu Převléky nejmocnější… Garry Poker patří na oddělení s omezeným přístupem, ale rozhodně v úplně jiném zařízení, než je knihovna… za účelem studia. A to nejlepší nakonec, za tohle si určitě zaslouží bod. Lepší žert myslím dlouho neuslyším.

„To je nějaký nepovedený žert?“ probodnu ji laserovým pohledem. „Přece jste nemohla myslet vážně, že bych vám podepsal tohle?“

„Proč ne?“ podívá se na mě s upřímným překvapením. Aha. Ona ten papír ani nečetla. Pokerovi to samozřejmě nikdo s IQ pohybujícím se v kladných hodnotách nemohl podepsat. A ona to zkusila místo něj. A šla za tebou. Ani si to nepřečetla, ten papír zmačkala, pak si pobrečela, a stejně šla za tebou. Nic ji nezastavilo.

Uvidíme, jak ji to pobaví. „Dovoluji Garrymu Pokerovi, aby si z oddělení s omezeným přístupem zapůjčil knihu Převléky nejmocnější za účelem studia,“ předčítám text z toho kusu zplihlého hadru, který byl asi kdysi rovným papírem. Nic ji nezastavilo a přišla.

Posadila se. „Říkala jsem, že je to hloupé a…“ kouše se do rtu.

„…mohla jste si ten papír aspoň přečíst, než jste sem s ním šla,“ usmívám se. „Jak jste se mohla dopustit takového amatérismu?“ Nic ji nezastavilo a ty se v tom teď vyžíváš a mučíš ji. Proč?

Mé zlé já, tedy to víc zlé z mých dvou zlých já, se nenechá odradit: „A proč ta žádost vypadá, jako by vám ji cestou rozžvýkal pes?“ Nic ji nezastavilo a tohle má jako odměnu. A i kdyby věděla, že to takhle dopadne, přijde tak jako tak.

Povzdechne si: „Protože jsem po hodině zuřila a zmačkala jsem ho. Už jsem vám říkala, že jsem měla dneska těžký den.“

„A co vám bránilo,“ pokládám ten prokletý papír na stůl, „požádat mě o ten podpis hned po hodině? Měla jste na to spoustu času.“ Přestaň do ní rýt. Chceš, aby to řekla nahlas, aby se ti přiznala. Nic ji nezastavilo, tak se přece nezastaví teď.

Bere si list ze stolu. „Zapomeňte na to,“ vrčí a ve zvláštní kombinaci zuřivosti a pečlivosti ho škube na maličké kousíčky. „Přišla jsem sem…“ Snad se konečně neuráčila prozradit mi své sladké ‚tajemství‘. „Chtěla jsem vás vidět. A chtěla jsem si s vámi popovídat. A vy to moc dobře víte, tak přestaňte s těmi teatrálními přihlouplými otázkami!“ vychrlí ze sebe.

No sláva. Vidíte, že to jde, že se umíte vyjádřit. „Pokud jste si přišla popovídat,“ říkám vlídněji, ale ten, kdo by mě za vlídného značil, by byl i teď na místě mrtev, „tak proč se teď mračíte jako nějaký zapšklý starý bručoun?“ Máš ze sebe radost? Máš ze sebe radost?

„Jste na mě zlý,“ zamračí se. Zajisté, že jsem zlý. Každý vám potvrdí, že jsem zlý, jsem prototypem zlého vyučujícího. Když někdo na téhle škole řekne ‚zlý‘, všem ostatním bych se měl automaticky vybavit já. Tak se netvař, že se ti to nelíbí. Jsi tady právě proto.

„To je něco s čím jste musela počítat, a skoro bych řekl, že se vám to líbí. Proč byste sem jinak chodila?“ říkám jí nemilosrdně.

Vidím, jak jí v očích hoří plamínky. Bojuje s tou představou, nechce si to sama přiznat, snaží se vysvětlit si to jinak, ale prohrává. Prohrává a moc dobře to ví. A já jsem vyhrál.

„Asi máte pravdu,“ přiznává schovaná v hloubi křesla. Vyhrál jsem. „Ale přiznejte,“ pokračuje zase v metání ohně, „že jste rád, že jsem za vámi přišla.“ Prohrál jsi. Chvíli se budeš cukat, ale už teď jsi poražený, mrtvý, zašlapaný v písku kolosea.

„Chcete to po mně písemně?“ ušklíbnu se.

 „Ne, chci jen, abyste to přiznal,“ tlačí na mě. „Řekněte mi, jestli jste rád, že jsem tady. A nezkoušejte se z toho vykroutit. Ale klidně mi to dejte i písemně, ale přijímám jen úpisy podepsané krví.“ V jejím výrazu je vidět, že se nevzdá. Nic ji nezastavilo, nic ji nezastaví. Zaháněls ji tak dlouho do kouta, až se v tom koutě najednou krčíš sám.

„Vlastní krví? Nebo si mohu ve svém bytě opatřit i nějakou jinou?“ Proč to zkouším?

„Vlastní!“ zasyčí a nakloní se nad stůl. „A koukejte odpovědět.“ Koukám, jak se z toho vyvléknout. Koukám, že se mi to nepodaří.

„Nechápu, proč to tak nutně potřebujete slyšet,“ zavrčím a zmáčknu opěradla křesla. Křeslo je ještě tak to jediné, nad čím tady máš navrch.

„Jste rozkošný, když jste v úzkých,“ usmívá se. „Prostě jsem si usmyslela, že to od vás chci slyšet. Takže pokud bych vás měla parafrázovat: hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě.“

Nic ji nezastaví, zuřím v duchu. To ona by tě byla schopná zavraždit, kdyby chtěla. Ty jí tím dokážeš jen vyhrožovat, a i to povětšinou jen ve svých myšlenkách. Sepínám ruce a prosím všechna známá božstva o milost.

„Na základě zcela neakceptovatelného psychického násilí doznávám, že jsem rád, že vás tady vidím,“ drtím ta slova v ústech. Už jen proto, aby mi bylo co nejméně rozumět. „Spokojená? Víc ze mě nedostanete, aniž bych si sám sebe přestal vážit.“ Což jsem právě přestal. Ale hrdost jde stranou, když musím bojovat o holý život.

Roztáhne ústa do upřímného úsměvu. Není tak zlá, jak jsem se bál.

„A teď, když jsem vám namasíroval ego,“ zvednu zrak, „na co jste se mě to chtěla předtím zeptat?“ Nesmí si myslet, že vyhrála tak lacino. „Teď už snesu všechno,“ pobízím ji. Tahle psychologická hra může trvat ještě hodně dlouho. A příští kolo je moje.

„Už jste mi odpověděl,“ špitne, spíš pro sebe než pro mě. Proč se pořád hraje podle jejích pravidel?

Krátké črty z bytu č. 13

Už zase si přesedává sem a tam. To je tak těžké vydržet chvíli sedět v klidu? Copak si neuvědomuje, jak se při tom vrtění pořád vlní? Takhle mě neustále rozptyluje a já se nedokážu soustředit ani na tu nejjednodušší myšlenku.

„No nemám pravdu?“ vyruší mě z přemýšlení její naléhavý hlas.

Přikývnu. „Určitě.“

…

„Nezadavte se smíchy,“ okřikne mě a sám se pokouší se mračit. Jeho pokus je ale k uzoufání marný.

To ale nemá smysl. Nemůže přece čekat, že se nebudu smát něčemu takovému. Ach bože, otírám si slzy smíchu po tvářích sem a tam. Už se těším, až sama sebe uvidím v zrcadle.

Můj řehot vybuchne nanovo.

„Není na tom nic k smíchu,“ říká s přehnanou vážností.

Párkrát se zhluboka nadechnu a trochu se uklidním. Aspoň tak, abych byla schopná vyslovit souvislou větu. „Ale… ale…“ snažím se najít vhodná slova. „Tomu prostě nevěřím, že jste měl růžového plyšového králíčka se jménem Hopsálek. To je prostě absurdní.“

Zmrazí mě tím svým vševědoucím pohledem. „Tomu, že mám na předloktí vytetovanou lebku s hadem, jste taky nevěřila a musela jste se přesvědčit. Mám snad zajet ke svým rodičům a toho pitomého králíka vyhrabat někde na půdě a přivézt vám ho?“

Propukám v další vlnu smíchu.

…

Pobaveně sleduji, jak s vyplazenou špičkou jazyka zamyšleně pozoruje situaci na šachovnici. Nakonec se rozhoduje a sahá po svém bílém střelci.

„Myslíte si, že je to dobrý nápad?“

Sevře figurku v pěsti a opět soustředěně přejíždí pohledem celý herní plán. „Jo,“ řekne nakonec sebejistě.

„Proč netáhnete raději koněm, abyste si bránila dámu?“ usměji se.

„Chci na to přijít sama,“ zavrčí. „Nepotřebuju, abyste mi pořád radil.“

„Koneckonců, stejně je to jedno a prohrajete jako minule,“ posmívám se jí.

„Nějak vám narostl hřebínek,“ brání se srdnatě a vesele se při tom šklebí. Už se ani nepozastavuji nad tím, co všechno si dovolí. „V piškvorkách jste prohrál čtyři hry z pěti a vyhrál jste jen proto, že jste si přimaloval kolečko, když jsem šla postavit na čaj. Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla.“

Drzá, drzá a ještě jednou drzá. A kolik toho nadělá kvůli jednomu kolečku. Nahlas však odpovídám: „Na rozdíl od vás nemám čas trénovat piškvorky šest hodin denně při vyučování.“

„Viděl jste mě někdy hrát při hodině piškvorky?“ čuří se.

„Ne,“ zašklebím se. „Ale dovedu si představit, čím se zaměstnáváte při tak zábavných hodinách, jako jsou třeba dějiny karet.“

Znovu přeběhne pohledem po šachovnici a poklepává si střelcem o nos. Působí to dost eroticky, ale mám takový pocit, že na mě začíná eroticky působit vše, co udělá. „Dějiny mě náhodou baví.“

„A co takové pozemky?“ navrhuji další předmět.

„Tam nemám po ruce papír ani tužku,“ pokrčí rameny a vrátí se zrakem k rozehrané partii. „Možná máte pravdu, asi radši potáhnu tím koněm.“

„Pozdě,“ zamračím se. „Už jste se dotkla figurky.“

…

Pořádně si loknu a dívám se na dno dalšího hrnku čaje. „Udělám ještě jednu konvici,“ vstávám. Zpomal, už máš čtvrtý hrnek, celou noc nebudeš dělat nic jiného než pořád chodit na záchod.

„Možná,“ usrkne si pomalu ze svého hrnečku, a přestože sedí a já stojím, dívá se na mě spatra, „kdybyste zkusila pít jako dáma a ne jako velbloud, tak by vám ten čaj déle vydržel.“

Jednou ho zabiju. Ale ne teď, ne dneska.

Nekoukejte. Sedněte si. Pište

Narovnám se a opatrně spustím nohy na dávno uschlý koberec. Je pozdě. Kolik vůbec může být? No, nedá se nic dělat. „Asi bych měla jít,“ vydechnu. „Nerada bych prošvihla večerku.“ To je dost hloupá výmluva, hrozně ráda bych prošvihla večerku, ale… to je přece… nemůžu tady zůstat, to nejde. Začínám se pomalu obouvat.

S klidem sleduje moje počínání. „Je půl desáté,“ podívá se na hodinky, jako kdyby to říkalo vše. Co tím myslí? Že je ještě brzo nebo už moc pozdě. Cože, půl desáté? To už je opravdu tolik? Musím… už opravdu musím jít. Už je pozdě… proč je pozdě tak brzo?

Na třetí pokus se mi podaří roztřesenými prsty zavázat si tkaničky. Který sadista vymyslel něco tak složitého? No tak, zvládla jsi to už ve školce, tak proč ti to najednou jde tak pomalu, jako bys to dělala poprvé. Naskočí mi husí kůže.

„Opravdu musím jít,“ podotknu s úsměvem. „Jinak po mně vyhlásí pátrání.“

„Snad vás vaši přátelé nepostrádají,“ ušklíbne se. „Ale už dobrých pár hodin čekám, kdy sem vtrhne policejní komando.“

„Budou se divit, kde jsem celou dobu byla.“ Živě si představuju Brownie, jak zvědavostí hoří. Určitě ještě nebude spát, až přijdu. „A slušná dívka by měla být v deset v posteli, to byste měl vědět,“ říkám rázně a vstávám. A já jsem slušná dívka?

Taky se zvedá ze svého křesla. „To si pletete,“ opravuje mě škodolibě a zvláštně se usmívá. „Slušná dívka by měla být v posteli už v osm. Aby stihla být v deset doma.“

Rozevřu oči. Co? Uch. Co se tímhle snaží naznačit? Co? Jen si se mnou pohrává. Co čeká? Čeká, co mu na to řeknu. Pořád musí zkoušet takovéhle psychologické hry. Nečeká přece, že mu po téhle větě skočím do postele. Automaticky mrknu pohledem po zmiňovaném kusu nábytku ve vzdáleném rohu místnosti. Nebo nečeká vůbec nic, prostě mě jen popadne za vlasy a do té postele mě odvleče. Co?! Nekoukej tam! Přišla sis jenom popovídat. Je to tvůj vyučující. Za vlasy? Kam chodíš na takové perverzní nápady? Tohle by prostě… to nejde… zapomeň na to. Co? Jenom mě provokuje, zase oči zúžím, je zvědavý co mu řeknu. Co si proboha myslí, že mu řeknu? Co? Proč za vlasy?

„Chcete pořád tu knihu?“ říká najednou. Co? O čem to mluví? Koho ta pitomá kniha ještě zajímá? Jak může takhle změnit téma. Dívám se, jak přechází k psacímu stolu a pokládá na něj čistý list.

„Co?“ řeknu konečně jedno ze svých ‚co‘ nahlas.

Opře se levou rukou o stůl. „Nekoukejte, jako kdybyste právě spadla z Měsíce, tady se posaďte a pište,“ poťukává prsty po desce. Co? Co? Co?

Proč se v tom tak vyžívá? Nekoukejte. Posaďte se. Pište. Dělá mu dobře mě komandovat? A jak si může být tak jistý, že poslechnu a udělám, co řekne? Nenech si to líbit, zuřím v duchu a sedám si za jeho psací stůl. Hezká propiska, co je na ní napsáno?

„Tužky slouží k psaní, ne ke čtení,“ zahučí nade mnou. „Neumíte snad psát?“

Ať nekouká tak protivně. „Ne,“ zavrčím zpupně. „Všechny úkoly za mě vždycky psala Palma Patlalová,“ zvednu pohled k němu, „neříkejte, že jste to nepoznal?“

„Chcete tu knihu?“ přestává se mračit. „Napište si tu žádost znova a já vám to podepíšu.“

„Proč?“

„Chci vám udělat radost,“ zatne zuby. „Těší mě, když se usmíváte.“

Dělá pro to teda opravdu všechno, bastard jeden. To by mě zajímalo, kde vyčetl, že se člověk začne usmívat, když ho někdo mučí. Ráda bych si to taky přečetla. „Co tam mám napsat?“ kouknu na něj hloupě a zahryznu se do propisky.

„Dobrou chuť,“ sykne. „Pište: Dovoluji Hormoně Dangerové,“ píšu: Dovoluji slečně Hormoně Dangerové. Ó, můj ty plameni ješitnosti. „Aby si vypůjčila knihu Převléky nejmocnější z oddělení s omezeným přístupem.“ To můžu nechat. „Spokojená?“

Spokojená? Radujte se, projevil jsem vám milosrdenství. „Žádná žena není nikdy úplně spokojená,“ zazubím se na něj. „Podepište mi to.“

Bere mi papír z ruky. „S radostí, slečno.“

„Tak já tedy půjdu,“ postavím se a překládám list se žádostí na polovinu.

Váhavě se na mě podívá. „Než půjdete,“ řekne s úsměvem, „tak si prosím umyjte obličej. Nebo si budou vaše inteligentní spolubydlící myslet, že tady mučím studentky.“

„To si všechny myslí i tak,“ vyprsknu. „Ale nemají tu odvahu přijít si to vyzkoušet na vlastní kůži.“

„A když jste si to vyzkoušela,“ řekne po krátké odmlce, „cítíte se zmučená?“

„Ne.“

„Tak si padejte umýt ten obličej.“

Tak si padám umýt ten obličej. No výborně, má tady i zrcadlo. Kristepane! To je hrůza. Bubetka v celé své kráse. Nejdřív jsem se vyděsila, ale teď se musím začít smát. Jak se vůbec se mnou dokázal bavit s vážnou tváří. Strkám obličej pod proud studené vody. Brr. To mi taky udělá dobře.

„Co teď?“ ptám se svého odrazu, když jsem si opláchla to krásné malování a utřela si obličej. A zničila mu ručník. Co je to za nápad, používat bílé ručníky? Podívám se na sebe znovu. Co teď? Musíš jít, Hormono Dangerová; jestli tady zůstaneš jen o minutu déle, tak neručíš za to, co se stane.

Proč bys za sebe nemohla ručit? Co se bojíš, že by se stalo? Copak to není uhozené, aby tě přitahoval někdo, kdo s tebou bude celý život komunikovat stylem ‚Nekoukejte, sedněte si a pište‘? Proč? To se nemůžeš zakoukat do nějakého ušlápnutého trouby, který ti všechno odkývá? Třeba… no, na výběr by jich bylo opravdu dost. On má pravdu, jediný, kdo mi komplikuje můj život, jsem já sama. A občas mám pocit, že si ho komplikuju ráda. Spíš pořád.

Ještě jednou si otřu obličej ručníkem a vycházím pomalým krokem z koupelny. Zastavím se až téměř u něho. Nebezpečně blízko.

„Tak já půjdu,“ hlesnu. Musím. Já to vím, vy to víte. Beru si školní tašku, zanechanou u psacího stolu.

„Jděte,“ kývne. Žádné ‚Ještě nechoďte‘, ‚Bylo mi potěšením vás vidět‘, ‚Rád jsem strávil večer ve vaší společnosti‘ nebo něco podobného. Ne. Jen jděte. Nekoukejte, sedněte si a pište. Proč neřekne ‚Přijďte zas‘, když už tady musí rozkazovat?

Otevírá mi dveře. Vycházím na chodbu, jak nejpomaleji to jde, a jen čekám, kdy se mi ozve za zády sarkastické ‚Pohněte!‘, ale nic takového nepřichází. Chodba od odpoledne potemněla. Že by to bylo tím, že už je noc?

Otáčím se. Stojí ve dveřích a pozoruje mě. „Já zase přijdu,“ řeknu potichu.

Usměje se. „Přijďte,“ kývne. „Ale příště si vezměte nesmyvatelnou řasenku. Slečna Levandulová vám určitě nějakou ráda půjčí.“

„Snad si nemyslíte,“ kopnu lehce špičkou boty do prahu, „že jestli k vám ještě někdy přijdu, tak se budu předtím malovat?“

„Budete,“ odpoví, jako by rozhodování o tom, co já udělám, byla pro něj samozřejmost. Stejně si budu dělat, co chci. A… namaluju se. „Dobrou noc, slečno Dangerová.“

„Dobrou noc, pane profesore,“ zamávám mu, ale to už zavírá dveře.

A podepište

„Asi bych měla jít,“ ozve se, když se posadí rovně a dá si nohy na zem. „Nerada bych prošvihla večerku.“

Do večerky je snad dost času, říkám si v duchu klidně, ale pohled na hodinky mě vyvede z omylu. „Je půl desáté,“ připouštím se značným překvapením. Trávím tady s tou přidrzlou šmudlou už pět hodin. Jenom pět hodin. Zavazuje si tkaničky. Je vidět, jak je roztěkaná, vypadá, jako by to dělala poprvé. Ještě jedna takováhle asociace a začnu koktat. Jako by si poprvé zavazovala tkaničky, samozřejmě!

 „Opravdu musím jít. Jinak po mně vyhlásí pátrání,“ usměje se na mě, když se její předchozí věta nedočkala žádné reakce.

„Snad vás vaši přátelé nepostrádají,“ rýpnu si. Kvůli nim přece nikam nemusí. Ale bez ohledu na to, asi by jít měla. „Ale už dobrých pár hodin čekám, kdy sem vtrhne policejní komando.“

„Budou se divit, kde jsem celou dobu byla,“ dodává. Pokud jim to prozradíte, což se doufám nestane, tak se budou divit ještě víc. Zase se ozývá: „A slušná dívka by měla být v deset v posteli, to byste měl vědět.“ Zvedá se z křesla, tak vstávám taky.

Co se tímhle snaží naznačit? Co čeká, že jí na to řeknu? Na to se snad nic říct nedá, kromě toho starého hloupého vtipu. „To si pletete. Slušná dívka by měla být v posteli už v osm,“ usmívám se. „Aby stihla být v deset doma.“

Vykulí oči, ty se rozsvítí jako dva reflektory z temně pomalovaného obličeje. Kouká trochu zaraženě. Snad si nemyslí, že jsem tím myslel… To by bylo absurdní, vždyť… Stejně by řekla ne. A já bych samozřejmě také řekl ne. Co by si pomyslela, že ses s ní bavil jen proto, abys jí zatáhl do postele. Všímám si, jak tam zabloudil její pohled.

To byl hloupý nápad, říct něco takového. Radši začínám o něčem úplně jiném. „Chcete pořád tu knihu?“ ptám se. Přemísťuju se k psacímu stolu a nacházím čistý papír. To je dobré. Přišla přece kvůli té knize, ne? Nepřišla.

„Co?“ pípne zmateně.

Nemůže se chvíli soustředit? „Nekoukejte, jako kdybyste právě spadla z Měsíce, tady se posaďte a pište,“ zaťukám na desku.

Probere se a usedá za stůl. Urovná si před sebou papír a vybere si jednu z propisek na stole. Se zájmem si ji prohlíží. Musí být tak nemožně zvědavá? Je to jen obyčejná propiska s nápisem Český svaz zahrádkářů. Nestojím o to jí vysvětlovat, že jsem ji dostal od jejich ředitele, zatímco se mi tady bude chichotat.

„Tužky slouží k psaní, ne ke čtení,“ nakloním se nad stůl. „Neumíte snad psát?“

„Ne,“ odsekne. Zvedne hlavu a drze si vymýšlí: „Všechny úkoly za mě vždycky psala Palma Patlalová, neříkejte, že jste to nepoznal?“

Kdyby to tak bylo, tak bych to poznal podle prvního písmene. Palma Patlalová dokáže udělat ozdobnou kudrlinku i v písmenku ‚i‘, zatímco ona seká svá slova stručně a úhledně. Žádné zbytečné klikyháky kolem dokola. „Chcete tu knihu? Napište si tu žádost znova a já vám to podepíšu.“

„Proč?“ zeptá se.

Proč vám to podepíšu? To bych také rád věděl. Protože… „Chci vám udělat radost,“ přiznávám. „Těší mě, když se usmíváte.“

„Co tam mám napsat?“ dělá hloupou a kousne do konce propisky. Proč mi tohle musí dělat? Musí tady předvádět taková erotická gesta? Ne, to jenom já je musím ve všem vidět.

„Dobrou chuť,“ zaplaším je a diktuji jí: „Pište: Dovoluji Hormoně Dangerové aby si vypůjčila knihu Převléky nejmocnější z oddělení s omezeným přístupem.“ Jako kdyby na tak jednoduchou větu nedokázala přijít sama. Zvládl to přece napsat i Poker. To mi připomíná, že bych ji tam s chutí nechal připsat ještě: ‚A zakazuji, aby se cokoli z této knihy dozvědělo nějaké pochybné individuum, například Garry Poker‘, ale zeptám se jen: „Spokojená?“

Ušklíbne se na mě. „Žádná žena není nikdy úplně spokojená.“ Tak tohle sdělení se snad radši ani nebudu pokoušet dešifrovat. „Podepište mi to,“ pokračuje.

Yes, madam, vaše přání je mi rozkazem. Vezmu jí žádost z ruky. Dovoluji slečně Hormoně Dangerové…? „S radostí, slečno.“

Slečna vstává. „Tak já tedy půjdu,“ řekne a přehne si papír na polovinu.

Překvapeně zvednu obočí? Chce odejít takhle? „Než půjdete, tak si prosím umyjte obličej,“ připomínám jí. „Nebo si budou vaše inteligentní spolubydlící myslet, že tady mučím studentky.“

„To si všechny myslí i tak,“ uchechtne se. „Ale nemají tu odvahu přijít si to vyzkoušet na vlastní kůži.“ To je možná dobře, jedinou další studentku, která by mě sem přišla takhle mučit, bych asi nepřežil. Myslím, že kteroukoli jinou bych ale dokázal zastrašit nebo přímo vyhodit, a pevně doufám, že si to jen nenamlouvám.

„A když jste si to vyzkoušela,“ zajímá mě, „cítíte se zmučená?“

„Ne,“ nakrčí směle nos. Chtěla by se snad tak cítit?

„Tak si padejte umýt ten obličej,“ zavrčím na ni a ona poslušně jde. Pochybuji ale, že by mě ještě vnímala jako nějakou autoritu. Prostě si dělá, co se jí zlíbí, a bůhvíproč se jí zlíbilo, že mě bude poslouchat. Občas.

Vnímám zvuk tekoucí vody a v duchu si přehrávám těch posledních pár prazvláštních hodin. Čím tě ta průměrně snesitelná šprtka tak fascinuje? Jak to, že se s ní bavíš, jako bys ji znal odjakživa? Proč jí všechno odpustíš? Proč tě elektrizuje každý pohyb, který udělá?

A proč ji komanduješ a pořád do ní rýpeš, i když bys ji nejraději objal, přitiskl k sobě a hrál si s jejími vlasy?

A to nesmíš. Musíš vydržet, musíš odolat pokušení. Ale dokážeš to?

Ne, něco takového svému svědomí slíbit nedokážu. Nevím, jestli vydržím. Asi ne. Dveře koupelny cvaknou. Asi ne. Musím, aspoň dneska vydržet musím. A dál děj se vůle boží. Respektive, v tomto případě spíš ďáblova, zabořím zrak do podlahy.

„Tak já půjdu,“ špitne. Ano.

Kývnu. „Jděte.“ Jděte, bude to tak lepší. Přijďte zas.

Vykročím, abych jí mohl otevřít dveře. Pomalu míří ven, šourá se tak, že kdyby šla ještě pomaleji, tak by už musela couvat. Projde kolem mě a najednou se otočí. Konečky jejích vlasů mě šlehnou do tváře. Uch.

„Já zase přijdu,“ řekne a usměje se.

Oplatím jí úsměv a přikývnu. „Přijďte,“ řeknu s nadějí v hlase. „Ale příště si vezměte nesmyvatelnou řasenku. Slečna Levandulová vám určitě nějakou ráda půjčí.“

Poťukává si botou do okraje prahu. „Snad si nemyslíte, že jestli k vám ještě někdy přijdu, tak se budu předtím malovat?“

Zase provokuješ? „Budete,“ odpovím sebejistě a vím, že mám pravdu. „Dobrou noc, slečno Dangerová.“

„Dobrou noc, pane profesore,“ řekne a do zavírajících se dveří mi zamává konečky prstů.

…

Nepřijde, říkám si pro sebe a rozvážným krokem jdu uhasit krb. Nepřijde, byl to jen nádherný sen, který se nebude opakovat. Už ji neuvidím, jak si rozpatlává kakao po tváři, už ji neuvidím, jak se směje králíčku Hopsálkovi. Chci, aby přišla, potřebuji, aby přišla.

Teď potřebuji především studenou sprchu. Hodně dlouhou a hodně ledovou. Nebo bych mohl strčit hlavu do mrazáku.

Ale ona přijde, říkám si, když se zastavím u psacího stolu. Beru do ruky přeložený list. Dovoluji slečně Hormoně Dangerové, aby si vypůjčila knihu Převléky nejmocnější z oddělení s omezeným přístupem. Zapomněla tady ten papír, kvůli kterému sem nešla. Takže pro něj bude muset jít znova.

Trhnu sebou, když uslyším slabé zaťukání na dveře. Že by se vrátila tak brzo? Došlo jí to už po cestě a hned vyrazila zpátky. S papírem v ruce a s úsměvem na tváři otevírám dveře.

„Dobrý den, Australusi. Vidím, že máš velkou radost, že mě vidíš. To je snad poprvé, co tě vidím se takhle upřímně usmívat.“ Ve dveřích se na mě zubí Nigrus Trumpál. Upřímný úsměv mi tuhne na rtech.

„Nečekal jsem vás,“ zmůžu se po chvilce na odpověď. To tedy opravdu nečekal. „Co vás sem přivádí?“ Která vaše špatná vlastnost? Která mocnost pekelná?

„Myslel jsem, že bychom si mohli ještě připít,“ vytahuje zpoza zad ruku s lahví Tripple Ace Whisky. „Doufám, že nejdu příliš pozdě nebo nevhod.“

Pozdě ne, kdybys přišel dřív, bylo by to horší. Ale nevhod to je v každém případě. „Ne, pojďte dál,“ zvu ho dovnitř s nechutí. „Zatím se posaďte, já přinesu skleničky.“ Nějaké hodně malinké, ať máme ten přípitek rychle za sebou.

Sedá si do jednoho z křesel u krbu, ale hned zase vstává a něco zpod sebe vytahuje. „Co to tady máš?“ zamává na mě pruhovanou podkolenkou. Skleničky mi málem vypadnou z ruky, sevřu prsty v poslední chvíli. Co si tady všechno ještě zapomněla? Začínám se bát jít do koupelny, co tam najdu.

Pokládám skleničky na stolek. Trumpál je snad neshodí a nerozbije. „Ale, to jsou moje ponožky na doma,“ mávnu rukou. „Jsou příjemně teplé, tak je nosím za chladných večerů. Jsou to dobré ponožky, jen trochu koušou.“ Jak mohla proboha jít bez ponožek?! Ještě na nádvoří nastydne. A dobře jí tak, aspoň si to bude pro příště pamatovat.

Pátravě se na mě zadívá a několikrát přehodí ponožku v ruce. „Není nějaká malá?“ prohlíží si ji podezíravě. „Myslel jsem, že máš nejmíň desítky a tohle je sedmička, možná osmička,“ říká. Ten chlap nosí v hlavě převodní tabulky velikosti nohou?

Proč tu ponožku tak zkoumá, co je na tom tak zvláštního, že tady leží červeno-žluto-zeleno pruhovaná podkolenka? „Jsou elastické, dají se natáhnout,“ syknu. Nech už tu ponožku být.

Samozřejmě to musí hned vyzkoušet. „Nepůsobí pružně,“ mrkne na mě spiklenecky. Brr.

„Mám je už od dětství,“ zkouším další hloupý výstřel do tmy. „Nedokážu je vyhodit, mám k nim citový vztah.“

Zvedne tázavě obočí. „Vždyť vypadají úplně nové.“

Hergot! Dědku, přestaň v tom vrtat. „Jestli chcete slyšet pravdu,“ zavrčím nepřátelským tónem, „servala je tady ze sebe jedna nadržená studentka, když se mi vrhala do postele. Spokojen?“

„Nechápu, proč musíš být pořád tak sarkastický,“ usmívá se vesele. Tak vesele, že bych mu teď nejradši vykopal všechny zbývající zuby. „Abys věděl,“ nakloní se ke mně a ztiší hlas, „já ti rozumím. Ani nevíš jak. Rád si oblékáš dámské věci. Jsou to sice zatím jen ponožky, ale každý nějak začíná.“ Se starostlivým výrazem mě poklepe po koleni.

Okamžitě strč tu ruku pryč! Nebude mě osahávat nějaký transvestita! Takový hezký den to byl a skončí tím, že na mě šmatá můj ředitel, o kterém jsem se právě dozvěděl, že se rád obléká do ženského prádla. Sakra, nepředstavuj si to! Proč si musíš všechno tak živě představovat!

Kopnu do sebe panáka whisky. „To je neuvěřitelné, jak vy vždycky všechny prohlédnete,“ hlesnu. „Ale teď byste měl asi jít, mám ještě něco na práci.“

---

[1] Třeba s Palmou Patlalovou.

[2] Tohle vůbec není dvojsmysl!

[3] Přátelé ironie, sarkasmu a suchého humoru (PISS) – sdružení otevřené všem fanouškům humoru, založeného (překvapivě) na ironii a sarkasmu, kteří psychicky přežijí vstupní rituál. Spolek se příliš často nesetkává, jeho členové spolu z neznámých důvodů zrovna dvakrát dobře nevycházejí.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna