1-13: Horší než život

Kapitola třináctá, jak již její číslo napovídá, šťastná. V této kapitole se dočkáme spousty akce a brutálního vraždění. I některé důležité postavy zemřou. Některé dokonce i víckrát. Vždy ale ku prospěchu děje, který by se jinak příliš vlekl a nechvátal dopředu tak zběsilým a dynamickým tempem, jak tomu nakonec ve skutečnosti bude.

Horší než život

Finále

Blížící se závěr školního roku byl předznamenán posledním kolem fotbalové sezóny. To se odehrálo o posledním květnovém víkendu. V sobotním utkání o čest – tedy o to, neskončit poslední – udržel Peklospár třetí místo, když porazil Brzybol 3:1. Oči všech přátel kvalitního, méně kvalitního i nekvalitního fotbalu byly upřeny k neděli. Přátelé kvalitního fotbalu sledovali zahraniční ligy, přátelé méně kvalitního fotbalu Gambrinus ligu a konečně zhruba dvě stovky přátel nekvalitního fotbalu se sešly na hřišti polenské školy, aby zhlédly rozhodující zápas o první místo ve školní lize mezi Zmizeluzlem a Poblilvírem.

Zápas nebyl zdaleka tak dramatický, jak očekávali fanoušci alespoň nějakého fotbalu. Přestože vzhledem k výsledkům dvou předchozích jarních kol byla psychická výhoda na straně hráčů Poblilvíru, tři góly v jejich síti během prvních sedmi minut tuto výhodu rychle smazaly. I dále se hrálo výhradně podle zmizeluzelských not a v poločase již Poblilvír prohrával 6:0. Garry marně navrhoval, ať ke druhému poločasu nenastoupí, že pak prohrají kontumačním výsledkem 5:0. Ostudu kontumace ale McDonaldová nepřipustila a Garry tak byl nucen odchodit i druhý poločas. Naštěstí se moc namáhat nemusel, zdržoval se poblíž středového kruhu, odkud se stejně každou chvíli rozehrávalo.

Se závěrečným hvizdem získala školní liga nový rekord – výsledek 11:0.

„Přistoupili jste k tomu dost lehkomyslně!“ zuřila profesorka McDonaldová v kabině, zatímco na trávníku vypukly zmizeluzelské oslavy. „Druhé místo je sice náš nejlepší výsledek za posledních jedenáct let, ale to není důvod takhle vzdát boj o místo první!“

„Aha!“ vykulil na ni oči Garry, „a proč jste nám tohle neřekla před zápasem?“

Teorie…

Aniž by Garryho někdo varoval, koncem školního roku bylo nutné absolvovat zkoušky. Ani v příštích letech si Garry nikdy nebyl s to tak úplně vybavit, jak je vůbec dokázal všechny složit. A to patrně proto, že je všechny složit nedokázal. To bychom ale předbíhali událostem, které tvoří dramatické napětí této kapitoly.

Abychom Garrymu nekřivdili, podařilo se mu složit zkoušku ze stylu hry; ani profesor Krotitel ho nenechal propadnout, přestože při zkoušení z tvorby karet zarputile tvrdil, že srdce jsou černé a piky červené. Navíc při písemce neustále vyrušoval, když stepoval ananasem po lavici. Profesor Krotitel to odbyl poznámkou, že slavní mají své vrtochy. Tento vrtoch ukončila Hormona, když Garrymu ananas vytrhla z ruky a praštila ho s ním po hlavě.

Největší radost měl Garry z úspěšného absolvování rozdávání a míchání, byť byl – slovy profesora Grapea – ohodnocen nejhorším závěrečným hodnocením v historii polenské školy karbanu a karet, čtyři mínus mínus.

Poslední teoretickou zkouškou, která je čekala, byly dějiny karet. Protože profesor Pims ihned po zadání písemky usnul za katedrou, Garry se pokusil opsat výsledky testu od Hormony. Okem, na které ještě viděl, potom test opsal od Palmy Patlalové.

…

„Máme to za sebou,“ oddechl si Von, když po písemce z dějin vyšli před hrad, posadili se na svah a pozorovali hladinu rybníka Peklo.

„Postřeh,“ usmála se Hormona a opřela se o úzký kmen.

Garry se podrbal na zadku. „Co to má kurva znamenat,“ postěžoval si, „ta jizva mě poslední dobou bolí čím dál víc – už mě občas bolela i dřív, ale nikdy ne tak často.“

„Tak si zajdi na ošetřovnu,“ nadhodila Hormona.

„Nejsem nemocný!“ namítl Garry. „Spíš myslím, že je to nějaký druh znamení…“

Hormona souhlasila jen částečně: „Fyzicky nemocný nejsi, to je pravda. Znamení? Něco jako kruhy v obilí? Co by to tak asi mohlo být za znamení?“

„Mohlo by to být znamení, že tě brzo někdo pořádně nakope do zadku,“ napadlo Vona.

„Fakt vám děkuju za vaše rady,“ zašklebil se Garry. „Spíš jsem myslel, že by to mohlo znamenat blížící se nebezpečí, které nám hrozí od doktora Vrsrdrm… od Vy-tušíte-koho.“

„Jaké nebezpečí?“ zapochybovala Hormona. „Že nám posprejuje hrad?“

„NE! Že nás všechny prokleje, zavraždí, zakope dvacet metrů pod zem, zase vykope, nějakým strašlivým zakázaným obřadem oživí, a pak nás zabije znova!“ ztratil sebekontrolu Garry.

„Nesmíš číst tolik hororů,“ podívala se na něj soucitně Hormona.

„Ale já přece nečtu…“

„Promiň,“ opravila se Hormona, „nesmíš se tolik dívat na horory.“

„Nedramatizuj,“ řekl Garry, „sem tam se na nějaký horor podívám, ale nijak mě to zatím nepoznamenalo.“

V Garryho kapse zazvonil telefon a Garry se skácel k zemi.

„Co mu je?“ podivila se Hormona a vyndala Garrymu mobil z kapsy. „DRSOŇOVI. To ho tak vyděsilo, že mu volá rodina?“

„To bude asi kvůli tomu, že jsme se včera v noci dívali na Kruh,“ odhadl Von a pokusil se Garryho vzkřísit. Neúspěšně – Garry jen něco zamumlal a upadl opět do bezvědomí.

Telefon nepřestával zvonit. „Já to vezmu,“ usmála se Hormona a přijala hovor: „Kancelář pana Pokera, co si přejete?“

„Co? Co? Cože? Chci mluvit s Garrym!“ ozval se na druhé straně překvapený nerudný hlas.

„Bohužel, pan Poker momentálně nemá čas, je,“ Hormona zaváhala, „zaneprázdněn přepočítáváním své hotovosti. Mám mu od vás nechat vzkaz?“

„Přepo… Podívejte, mladá dámo, já na tyhle vtipy nemám čas. Chci hned mluvit s Garrym!“

„Předám vám jeho zástupce,“ navrhla Hormona, nečekala na odpověď a podala telefon Vonovi, „hezkou zábavu.“

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ pronesl Von tak vážným hlasem, jakým dokázal.

„JÁ CHCI MLUVIT S GARRYM!“ zařval mu do ucha pan Drsoň tak, že ze stromu nad nimi vzlétly vyplašené pěnkavy.

„Pan Poker vám zavolá, až bude mít čas,“ řekl Von a vyprskl. Nakonec se ale ovládl a ještě dodal: „Předám vám jeho sekretářku, aby s vámi domluvila konkrétní termín.“

„Dobrý den,“ zašvitořila Hormona, „vyhovovalo by vám, kdyby vám pan Poker zavolal dnes mezi osmou a devátou večer?“

Z telefonu se už ozývalo jenom funění.

„Pane, jste tam?“

Pan Drsoň se nezmohl na odpověď a do sluchátka opět jenom zlostně zafuněl.

„Pane, do telefonu funí jenom úchylové. Jste úchyl?“

To byla poslední kapka. Pan Drsoň vztekle mrštil telefonem o zem a rozdupal ho.

„Asi to položil,“ odložila telefon Hormona vedle stále spícího Garryho.

…a praxe

„Tak co Garry, připravoval ses na tu zítřejší praktickou zkoušku z karetních her nebo ses zase celou noc díval na horory?“ vyzvídala u oběda Hormona.

Garry se na ni podíval skrz list hnědného salátu[1] napíchnutý na hliníkové vidličce. „Tak trochu,“ zavrčel.

„Tak trochu co?“ ptala se Hormona dál.

„Tak trochu moc zvědavá, ne?“ odsekl Garry a pozřel sousto salátu.

„Já jenom, že je to tvůj poslední pokus opravit si tu známku, jinak propadneš,“ nedala se Hormona, zkušeně otřela ubrouskem nečistoty ze své lžíce a začala jíst polévku.

„To vím moc dobře i bez tebe,“ položil otráveně vidličku Garry, „Co kdybys místo těch řečí šla na tu zkoušku radši za mě?“

„Mistr Wan je sice slepý, ale asi by mě poznal po hlase,“ nesouhlasila Hormona.

„Mistr van?“ probudil se Von a zvedl hlavu z bramborové kaše, v které před chvílí usnul. „Garry bude dělat zkoušku u nějakého instalatéra?“

Hormona se na něj dlouze zadívala. „Mistr Wan je starý tibetský učenec, který na naší škole vyučuje východní karetní hry a záchod,“ vysvětlila. „A bude Garryho dneska zkoušet.“

„Wan zkouší tak, že si s tebou zahraje – když vyhraješ, projdeš, když prohraješ, propadneš,“ ozval se Onen, který dosud nevěnoval rozhovoru pozornost, protože společně s Tím stavěli na ubruse věž z bramborové kaše.

„A on je slepý?“ zaradoval se Garry. „To bych mohl projít.“

„A bezruký,“ doplnil Onen.

„Hurá!“ zakřičel Garry a pokusil se u stolu vyvolat mexickou vlnu. U ostatních se ale myšlenka neujala.

„Moc se neraduj,“ zamračil se Ten, „dělal jsem u něj reparát a málem jsem prohrál.“

„V čem?“ vyzvídal Von. „Že ses doma nepochlubil?“

„Hráli jsme prší,“ vzpomněl si Ten, „a musím říct, že umí držet karty nohama opravdu dobře. A doma jsem to říkal – když všichni spali, tak jsem to pošeptal na záchodě, snad mě máma neslyšela.“

„Ale jak může hrát, když je slepý?“ divil se Von. „Ony snad existují Brejlovy karty?“

„Ne, Braillovy karty nejsou,“ zavrtěla hlavou Hormona, „on prý dokáže vycítit z karet jejich auru.“

Ke stolu přiběhla udýchaná Brownie Levandulová. „Garry! Garry,…“ vysoukala ze sebe.

„Co je?“ otočil se k ní Garry.

Brownie ještě chvíli vydechovala, posadila se, znechuceně pohlédla na jejich talíře a spustila: „Garry!“

„To už jsme slyšeli,“ zašklebila se Hormona, „Fast forward.“

Brownie se na ni ošklivě podívala, ale neřekla jí nic. Otočila se zpátky na Garryho: „Garry,“ začala znovu a zkoumavě se ohlédla na Hormonu, jestli to bude komentovat. Ta předstírala, že nevnímá a krájela svoji kaši.

„No tak se vymáčkni,“ nevydržel to Garry.

„Tak já ti nic neřeknu, když jsi na mě takový!“ řekla uraženě a odešla. Garry nechápavě vzdychl a věnoval se opět svému obědu; chtěl konečně odstranit zbytky peří z nedopečeného krůtího stehýnka.

V tom ke stolu přiběhla Palma Patlalová. „Garry!“ vydechla a posadila se na volnou židli, „Garry!“

Hormona gestem naznačila zamknutí pusy a klíček spolkla. Garry si oddechl, že tentokrát nebude nic komentovat.

„Co je?“ obrátil se na Palmu.

„Před chvílí jsme s Brownie na chodbě slyšely Grapea, jak se baví s mistrem Wanem o tvojí zkoušce…“ Palma se zarazila a rozhlédla se kolem stolu. „Říkám vám to jako první, doufám?“ zeptala se.

Hormona pokrčila rameny a ukázala, že má zamknutou pusu.

„No vlastně…“ začal Von, ale Garry ho pod stolem umlčel kopnutím.

„Jo, to víš, že jo,“ přikývl Garry.

Palma se usmála a pokračovala: „A zaslechla jsem… Zaslechly jsme, jak Grape Wanovi radí, aby tě vyzkoušel ze záchoda. A Wan souhlasil!“

„Grape má něco v plánu,“ zamračil se Garry, „určitě mu jde o to, abych tu zkoušku neudělal!“

„A proč by potom chtěl, abys ten reparát dělal ze záchodu?“ oponovala Hormona, „Vždyť je to úplně nejjednodušší hra – navíc proti slepému a bezrukému! Ten shodí záchod už v prvním kole!“

Garry se zamračil ještě víc. „To bude určitě nějaký ďábelský záludný zákeřný plán,“ nedal se, „při kterém má navíc vypadat jako dobrák!“

„Grapeovi přece nezáleží na tom, jak vypadá,“ vložil se do rozhovoru Von, „to je snad jasně poznat z toho, že nosí růžový hábit.“

„To je grepová!“ opravily ho dvojhlasně Hormona a Palma.

…

Odpoledne opět využili hezkého počasí a usadili se pod svůj oblíbený stromek na svahu nad Peklem. Garry vytáhl z kapsy karetní balíček a začal trénovat záchod. Von se k němu přidal, ale prakticky po každé vytažené kartě stavěli záchod znova. Hormona vstala, přejela pohledem louku nad nimi. Spokojeně se posadila, vytáhla z kapsy malou kovovou krabičku a začala si balit joint.

„Krabička poslední záchrany?“ usmál se Garry.

Hormona joint zapálila a spokojeně vydechla: „Ty se radši starej o ten svůj záchod, ať se můžeme těšit z tvé přítomnosti v druhém ročníku.“

„Není třeba“, řekl Garry, „odhalil jsem Grapeův trik. Už vím, proč chce, abych dělal ten reparát ze záchoda!“

„Protože ví, že jsi naprosto neschopný a jinak bys to nikdy neudělal?“ navrhla Hormona.

„Ne!“ chytil se Garry za hlavu. „Grape chce, abych zítra tu zkoušku udělal a nemyslel na nic jiného. A on se mezitím vloupe do té zakázané chodby a ukradne modré žaludové eso! Ale to mu nevyjde!“

„A proč ho neukradl dřív? Vždyť jsme ho v chodbě už několikrát viděli,“ podivil se Von.

„Protože,“ gestikuloval rozčíleně Garry, „tehdy ještě nevěděl, jak se dostat přes všechna zabezpečení, co tam jsou. Ale teď už je určitě odhalil. Navíc musí to eso ukrást dřív, než začnou prázdniny.“

„Proč?“

„Protože prvního července se modré žaludové eso přesune do muzea – psali to v Kartáři.“

„Od-odkdy čteš noviny?“ zakuckala se překvapením Hormona.

„Samozřejmě, že nečtu noviny,“ vyvrátil sprosté podezření Garry, „slyšel jsem Debila, jak se o tom po telefonu baví s babičkou. Ve městě kvůli tomu bude velká slavnost a Debil s babičkou se tam pojedou podívat.“

„To jako zítra místo zkoušky půjdeš hlídkovat do třetího patra?“

„Neboj, mám plán,“ zasmál se Garry. Hormona zaúpěla. S Garrym to nehnulo a pokračoval: „Ta zkouška je od devíti, tak to udělám, jak nejrychleji to půjde – jedna partička záchodu nemůže trvat tak dlouho – a potom hned vyrazíme do té chodby.“

„Asi ses přeřekl,“ svraštila obočí Hormona, „omylem jsi řekl ‚vyrazíme‘ místo ‚vyrazím‘.“

„Nepřeřekl,“ zašklebil se Garry. „Vy jdete snad se mnou, ne?“

„Jasně, stejně nemám zítra co dělat,“ pokrčil rameny Von. Garry se podíval na Hormonu.

„No dobře,“ vzdala se, „radši půjdu s vámi, než vás někam pouštět samotné.“

„Super,“ zamnul Garry rukama, „tak zítra krátce po deváté na střeše ubytovny.“

„Proč na střeše?“ podivila se Hormona.

„Spustíme se tam oknem, dveře jsou přece zamčené,“ vysvětlil Garry. „Vone, mohl bys od Toho a Onoho půjčit ty jejich provazy?“

„Na co potřebujete provazy, Pokere?“ ozval se jim za zády chladný hlas profesora Grapea. „Snad se nám nechcete oběsit? To by byla nepředstavitelná ztráta.“ V mžiku stáli na nohou (na čem taky jiném) a otočili se na Grapea.

„Na nic…“ koktal Garry. „Chci si s nimi… vyzdobit pokoj!“

„Zvláštní vkus,“ zasyčel Grape, „Ale u vás mě to vůbec nepřekvapuje. Nepřejte si mě, jestli vás nachytám, jak s těmi provazy provádíte nějaké pokroviny.“

„Budu se snažit, abyste mě nechytil, pane profesore,“ odvětil snaživě Garry.

„To není odpověď, kterou jsem čekal,“ povzdechl si Grape a pátravě se rozhlédl po ostatních. Vona jen ledabyle přejel pohledem a zastavil se u Hormony. „Zajímavá voňavka, slečno Dangerová,“ odtušil, „co používáte? Eau de Marihuana?“

„Obyčejná svěží vůně jarních travin,“ opáčila Hormona a schovala ruku žmoulající joint za záda.

„Velmi vtipné – alespoň od člověka s mozkem otupělým pochybnými opiáty,“ ucedil Grape. „Jestlipak víte, že školní řád přísně zakazuje kouření na pozemcích školy, v článku 9, i držení jakýchkoli omamných látek, a to v článku 22, odstavec 3?“

„Opravdu 3?“ ujistila se Hormona. „Myslela jsem, že je to odstavec 4…“

„Třeba 5,“ mávl rukou Grape, „to na výši trestu nic nemění. Ať vás s tím víckrát nevidím!“

„Budu se snažit, abyste mě nechytil, pane profesore,“ usmála se Hormona.

„To je odpověď, kterou jsem čekal,“ odpověděl Grape, otočil se a energickým krokem zamířil zpátky k hradu.

„Jak to, že ti ani neodečetl žádné body!“ rozčílil se Garry, když usoudil, že je Grape bezpečně z doslechu. „On je doopravdy zasedlý jenom na mě! Divím se, že mi neodečetl deset bodů za to, že tady sedím vedle tebe a dýchám to!“

„Na,“ nabídla mu Hormona, „šlukni si, ať se uklidníš.“

„Mínus dvacet bodů pro Poblilvír, Pokere,“ ozvalo se od brány hradu, „kouřit marihuanu ve škole se nesmí!“

Garry vztekle mrskl jointem na zem a zašlápl ho.

„Co blbneš?!“ strčila do něj Hormona. „Vždyť zbývala ještě dobrá půlka!“

Na střechu a ještě dál

„Tak jo, je 9.05, jak dlouho myslíš, že to Garrymu bude trvat?“ zeptala se Hormona, když se vysoukala na střechu poblilvírské koleje.

Von, který mezitím dalekohledem sledoval chodbu, se otočil: „Říkal, že nejpozději v devět a tři čtvrtě odtamtud odejde, i kdyby to měl vzdát a dobrovolně propadnout.“

Hormona se naklonila přes okraj hradeb na nádvoří. „Myslím, že tak dlouho to trvat nebude,“ ukázala na povědomou postavu, která právě vcházela do budovy kolejí. Zkusila zamávat, ale Garry si jí nevšiml a vstoupil dovnitř. „Nevypadal moc nadšeně,“ povzdechla si.

„Tak to jsem v prdeli,“ chytil se za hlavu Von.

„Ty? Snad von, ne? Teda von jako on, ne jako ty.“

„Ale já taky!“ zhrozil se Von. „Slíbil jsem mu, že když propadne, tak si zopakuju ročník s ním a ještě ráno jsem to domluvil s Trumpálem!“

…

„Nazdar,“ vykoukla ze střešního poklopu Garryho čupřina. „A dáme si to ještě jednou! Zůstávám v prvním ročníku!“ Von zaúpěl.

„Koukám, že to bereš celkem s humorem,“ řekla Hormona. „Jak jsi proboha mohl prohrát se slepým a bezrukým? To nechápu.“

„Jednoduše,“ pokrčil rameny Garry a vyhoupl se na střechu, „začínal jsem.“

„Ty jsi ten záchod shodil hned prvním tahem?“ rozčílil se Von. „A já kvůli tomu budu opakovat ročník?“

„No tak hned nešil,“ uklidňoval ho Garry, „bude to prdel.“

„Jo, to teda jo,“ kvílel Von, „obzvlášť doma z toho budou mít všichni hroznou prdel.“

„Prosím tě, vždyť je vás tam tolik, že si toho vaši ani nemůžou všimnout.“

„To by ses divil.“

„Nechceš propadnout s námi, Hormono?“ navrhl Garry.

„Ne, díky,“ odmítla Hormona, „ale mám v plánu dokončit školu v tomhle století.“

„Vždyť sotva začalo, máme rok 2004,“ podivil se Von. „Do roku 2100 to přece hravě zvládneme!“

„Koukám, že sebevědomí vám nechybí.“

„To teď není podstatné,“ přerušil je Garry, „jsme tady kvůli něčemu jinému.“

„To je fakt,“ přikývla Hormona, „dneska nás čeká vyvrcholení.“

„Vyvrcholení?“ vykulil oči Garry. „No, jestli chceš, tak…“

„Vyvrcholení příběhu,“ uťala ho Hormona. „Čtenáři chtějí taky nějaké akční scény. Zatím se dočkali tak akorát stovky stránek bohapustého tlachání.“

„Já za to nemůžu, že místo akce pořád jenom pronášíš moudra!“ rozhorlil se Garry. „Když zmizíš z děje, tak se hned stane něco dynamického – honička na střeše, silvestrovská party…“

„To proto, že když na scéně není postava, která by mohla pronést něco vtipného nebo inteligentního, tak se to musí zamaskovat rádoby akčním dějem,“ usmála se na něj medově Hormona. „Když jsem v ději, tak to má aspoň hlavu a patu!“

„Ale čtenáři nestojí o hlavu a patu,“ nesouhlasil Garry. „Zajímají je úplně jiné části těla!“

„Tak jim je poskytni!“ odsekla Hormona.

„Ale já je nemám!“ rozhodil Garry rukama. „Takže si musím vystačit s akčními scénami. Od teď přebírám otěže příběhu do svých rukou!“

„Nepůjdeme?“ navrhl Von.

„No jo,“ souhlasil Garry.  Hormona si něco bručela pro sebe, ale nakonec vykročila pomalým krokem za nimi.

…

„Proč tam vlastně lezeme dopoledne?“ nadhodila Hormona, když přes věž přelezli na střechu jižního křídla hradu. „Nenapadlo tě, že když se budeme spouštět do okna za bílého dne, tak nás někdo uvidí?“

„Budeš se divit,“ usmál se Garry, „ale na to jsem myslel. Požádal jsem Palmu a Pastu ať předvedou na hlavním nádvoří striptýz.“

„Aha,“ zvedla Hormona obočí, „od toho máš ten monokl pod pravým okem.“

„Ne, ten mám od Brownie. Urazila se, že jsem o to nepožádal ji,“ vysvětlil Garry.

„No,“ pokývala hlavou Hormona, „koukám, že potom, co jsi převzal ty otěže příběhu, tak se to začíná dost zvrhávat. Co bude závěrečná scéna? Gruppensex?“

Garrymu se rozsvítily oči. „Super nápad!“ souhlasil.

„Ani na to nemysli!“

„Proč ne, mně by se to líbilo,“ zasnil se Von.

„Ty bys tam stejně nebyl,“ zpražil ho Garry. „Co bych z toho měl, kdybys tam byl?“

„Nespustíme se radši do té chodby?“ přerušila je Hormona.

„Dobře,“ souhlasil Garry. „Prozvoním Pastu a Palmu a za pět minut se můžeme začít spouštět. Vone, uvaž to lano za komín.“

…

„Ještěže je horko a to okno bylo otevřené kvůli větrání,“ oddychl si Garry, když se ocitli v zakázané chodbě ve třetím patře, „nevzal jsem kladivo.“

„Nějak bys to otevřel. Když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava,“ připomněla mu Hormona poblilvírské heslo.

Von se rozhlédl po chodbě. „Co to támhle je?“ ukázal na opačný konec chodby, na řadu pěti černých kabinek napojených na masivní kovovou blikající skříň.

„To bude ten automat, v kterém je ukryté to modré žaludové eso!“ vykřikl vzrušeně Garry a rozběhl se tam. Von a Hormona ho po chvilce zaváhání následovali.

Uprostřed přední stěny automatu našel Garry svítící displej. „Probíhá hra – Player 1 – kabinka 1,“ přečetl informace z displeje, „Co to má znamenat?“

„Že Grape už je tady,“ špitl ustrašeně Von.

„To snad ne!“ vykřikl Garry. „Jak se sem mohl dostat?“

„Sledoval jsem tu chodbu dalekohledem celou dobu,“ podivil se Von, „musel nám proklouznout během té hádky.“

„Jenom jestli,“ zapochyboval Garry, „určitě jsi celou dobu koukal do těch dívčích sprch.“

„V devět ráno se tam nikdo nesprchuje!“ zaťukal si na čelo Von.

„A kde vlastně Grape je? Uvnitř?“ napadlo Garryho a zaklepal na obří kovovou skříň.

Hormona zatím začala zkoumat podivné černé kabinky napojené svazkem tlustých kabelů k automatu. První kabinka byla zamknutá a zevnitř se ozývalo tiché elektrické bzučení. Druhá kabinka už byla otevřená a Hormona opatrně nahlédla dovnitř.

Zavolala na ně: „Myslím, že vím, kde je ten, kdo tady je a o kom si myslíš, že je to Grape, i když podle mě je to pěkná blbost, ale nikdo mě neposlouchá.“ Garry ani Von nejpozději od poloviny věty přestali vnímat a tak jen ukázala na kabinku číslo jedna: „V téhle zamčené kabince!“

Garry s Vonem k ní přešli. „Dovnitř se nedostaneme, je neprodyšně uzavřená,“ zkonstatoval Garry. „To by mě zajímalo, co tam dělá.“

Hormona otevřela druhou kabinku a ukázala její obsah. „To nevím,“ pokrčila rameny, „je to celé nějaké uhozené. Uvnitř kabinky je cyklistická helma, takové divné rukavice a spousta barevných drátů. Vůbec to nechápu.“

„Ale já jo!“ rozsvítilo se Garrymu. „To je virtuální realita!“

Connected

Garryho prsty se rozeběhly po klávesnici pod obrazovkou. „Blue Ace Adventure Game,“ přečetl rozblikaný nápis, „to zní zajímavě.“

„Pěkně ubohá grafika,“ nakoukl mu přes rameno Von, „ještě jsem neviděl 2D virtuální realitu.“

„Ty už jsi viděl nějakou virtuální realitu?“ podivil se Garry.

„Ne.“

„Co to má sakra znamenat?“ strčila do Garryho Hormona.

„To je přece úplně jasné,“ ukázal Garry na obrazovku. „To eso je ukryté v tomhle přístroji a dostane ho ten, kdo vyhraje tu gamesu. Konečně něco, v čem můžu ukázat svůj talent!“

„A jak se tam dostaneme?“ vyzvídala Hormona nedůvěřivě.

„Tady nastavíme hru a potom se v kabince připojíme a spustíme to,“ odpověděl Garry, zatímco zkoumal možnosti hry, „Hele, tady jsou vidět právě probíhající hry – Player 1 je v levelu 2-1, měli bychom si pospíšit!“

„A je to bezpečné? Trumpál přece říkal, že tady můžeme zemřít pomalou a bolestivou smrtí!“

„To je blbost,“ mávl rukou Garry, „ledaže bychom zůstali připojení ke hře tak dlouho, až bychom umřeli hlady a žízní, ale to je nesmysl, za hodinku nebo dvě to máme dohrané.“

„No dobře,“ vzdala se Hormona, „ale jestli to nepřežijeme, tak tě zabiju!“

„Klídek, máme tři životy.“

„Myslím doopravdy!“

„Spusť už tu hru,“ pobídl Garryho Von, který si zatím prohlížel menu hry. „Multiplayer?“

„Jo jo,“ potvrdil Garry, „Multiplayer > 3 Players > New Game. A je tady výběr postav. Barbar, ženská a trpaslík se sekerou. Já budu trpaslík.“

„Já ženská!“ vykřikl Von.

„Tak na to zapomeň!“ nesouhlasila ostře Hormona.

„Ženská bude Hormona,“ rozhodl Garry, „jinak byste se mi furt pletli. Tak – ještě zadám obtížnost a můžeme jít hrát!“

Nasadili si v kabinkách helmy, rukavice, boty a po krátkém váhání i tříselnou zásuvku. Vše propojili barevně označenými kabely s patřičnými zásuvkami a Garry spustil hru.

Level 1-1: Hloupek

Rázem se ocitli v dlouhé kamenné chodbě, osvětlené pouze spoře svítícími loučemi. Zelená blikající šipka jim ukazovala směr.

„Hustý,“ vydechl Von a začal se kolem sebe rozmachovat mečem.

„Nech toho, ty idiote, ještě nás zabiješ!“ uskočila Hormona na druhou stranu chodby.

„A zůstali nám dokonce naše obličeje!“ zaradoval se Garry, „Ještě, že Von není ženská, na to by se nedalo dívat!“ Vykročili do chodby. Zhruba v polovině cesty Von do něčeho kopl.

„Koukejte, tady leží na zemi nějaká píšťalka!“

„Tak ji seber,“ poradil Garry, „Možná nám k něčemu bude. Když narazíte na nějaký předmět, tak ho seberte, vždycky se může hodit!“

Tam, kde se domnívali, že je konec chodby, byl pouze její roh a chodba zahýbala doleva. Jakmile zašli za roh, stěna za nimi se uzavřela.

„To se mi vůbec nelíbí,“ pískl Von.

„Klid, je to jenom hra,“ řekl Garry a zkusil, neúspěšně, zničit stěnu sekerou.

„Támhle něco je!“ ukázala Hormona dopředu, odkud jim něco čtyřnohého právě vykročilo naproti. Podivná neidentifikovatelná příšera, která vypadala, jako by ji do hry někdo vložil z Malování a pak se jí marně pokusil dát třetí rozměr. Vypadala tak proto, že přesně tak se do hry dostala.

„Fuj, co to je?“ zašklebil se Von. „Jezevec? Nebo Orangutan?“

„Možná ježek?“ napadlo Hormonu. „Co budeme dělat?“ Obluda se mezitím přiblížila jen na pár kroků od nich a vydávala při tom odporné zvuky připomínající dávení nahrané přes nekvalitní mikrofon. Zněly tak proto, že přesně tak se do hry dostaly.

„Zabijeme to,“ řekl Garry, tasil sekeru a vyskočil proti obludě. Dopadl těsně vedle ní a začal do ní sekerou sekat. Příšera si toho nevšímala a začala šťouchat do Garryho čumákem. Nebo něčím, co čumák připomínalo.

„Dělejte něco, ubírá mi to životy, už jsem jenom na 65%!“ zařval Garry.

Hormona se rozeběhla a bodla do jezevcoorangutana z druhé strany. Její meč se ale jenom sklouzl po jeho povrchu. Obluda znatelně zrychlila své pohyby a začala šťouchat i do Hormony.

„Vone, pomoz nám!“ vykřikla Hormona.

„Ta píšťalka!“ napadlo Garryho. „Zahraj na tu píšťalku!“

Von vytáhl z kapsy píšťalku a začal na ni pískat. Po několika strašlivých tónech se příšerka přestala pohybovat a vypadalo to, že usnula.

„Nepřestávej hrát a opatrně projdi kolem,“ instruoval Vona Garry a sám se pomalu přemísťoval na druhý konec chodby.

„To bylo o fous,“ oddechla si Hormona.

„To jo,“ souhlasil Garry, „možná jsem mohl nastavit lehčí obtížnost.“

„COŽE?“ zaječela Hormona, „TY jsi tu hru nepustil na nejlehčí obtížnost?!“

„To je vždycky hrozná nuda,“ řekl Garry, „chtěl jsem si pořádně zahrát, tak jsem to dal rovnou na Expert Mode.“

Píšťalka přestala hrát, protože Von ji odhodil a s napřaženým mečem se rozeběhl na Garryho. Ten uhnul kotoulem a svalil Vona na zem. Rvačku jim přerušila Hormona, která je odstrkávala od sebe a jezevcoorangutan, který se k nim začal přibližovat.

„Rychle, sem!“ ukázala Hormona. „Jsou tady otevřené padací dveře!“

„Ale je tam tma,“ nakoukl do hlubiny Von. „Co když se zabijeme?“

„Klid, je to jenom hra,“ zopakoval Garry svou mantru a skočil dolů. Respektive byl strčen obludou, která už se dobatolila za jejich záda. Když to Von a Hormona viděli, neváhali a skočili dolů také.

Level 1-2: V zajetí flóry

Padali dolů a dolů dlouhé desítky sekund. Na dně šachty je čekal pořádný náraz a jejich těla, bezvládně ležící na zemi, se rozblikala.

„Co to má znamenat?“ vyděsila se Hormona, která dopadla o kousek dál než Garry a Von.

„To jsme jenom přišli o život,“ vysvětlil Garry, když blikání přestalo a všichni opět stáli, živí a zdraví, „ještě máme každý dva.“

„To mě tedy fakt uklidňuje,“ usmála se kysele Hormona.

Rozhlédli se po kobce, v které se nacházeli. Sotva se otočili k zadní stěně, ze všech spár mezi cihlami vyrašily dlouhé zelené šlahouny a začaly Garryho a Vona obmotávat. Jediná Hormona stihla ještě vytáhnout meč a usekávala výhonky, které se mezitím přiblížily i k ní. Šlahounů ale přibývalo a postupně ji zatlačily až k poslední volné stěně.

„Kéž bych je tak mohla upálit!“ vykřikla Hormona a velkým máchnutím uťala všechny blížící se výhonky. Na jejich místo se ale okamžitě připlazily další.

„No jasně! Spal je! Použij kouzlo!“ řval na ni Garry, kterého už přes zelenou hradbu nebylo téměř vidět.

„Nejsem čarodějka, pitomče!“ zasyčela Hormona a odrazila další útok šlahounů.

„Ve hře jo!“ křičel Garry. „Použij tu modrou lahvičku, co máš u pasu!“

Hormona odzátkovala podivnou čutorku, která slabě modře světélkovala, a čas se na chvíli zastavil. Nad nimi se zjevila obří dračí hlava a sežehla popínavé rostliny prudkým plamenem. Potom zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„Tak to je fakt hustý,“ zamrkal překvapeně Von a oprášil si popel z ramenou.

„Prý ‚Nejsem čarodějka!‘ To jste nikdy nehráli žádnou arkádu, že vám musím všechno vysvětlovat?“ rozohnil se Garry. „Takhle to můžu odehrát sám.“ Pod bradou se mu setkaly špičky dvou mečů.

„Pozor na jazyk!“ zúžila Hormona oči. „Nebo z tebe udělám trpasličí sekanou!“

„No dobře, dobře,“ uklidňoval ji Garry, „Proč se hned rozčilujete, to byl jen vtip. Teď radši přijděte na to, kudy dál.“

„Není tady východ,“ rozhlédla se Hormona, „někde tady bude muset být tajná chodba.“

„Konečně začínáš chápat, jak se to hraje,“ rýpl Garry.

„Ta trpasličí sekaná pořád platí, tak radši mlč a hledej.“

Produpali celou místnost a osahali všechny zdi, ale tajná chodba se nikde ne a ne otevřít. Až se Von úplně zoufalý opřel unaveně o stěnu a otřel si zpocené čelo. Stěna za ním se znenadání rozestoupila a Von upadl do úzké vlhké chodby.

„Myslím, že jsem to našel!“ zaúpěl a masíroval si naraženou kostrč.

Level 1-3: Find the key

Protáhli se chodbou, přičemž cestou nasbírali několik různě barevných diamantů. Chodba končila malými kovovými dveřmi, které ústily na plošině nad prostornou šedivou místností. Přestože zde nebyl žádný viditelný zdroj světla, bylo dobře vidět. Seskočili z plošiny na zem a pokračovali dál. Museli překonat tři příkopy plné žhavé lávy a jedno ozubené kolo. Na něm přišel Von o druhý život.

Za kolem se ocitli v rozlehlé síni. Pohlédli vzhůru, kde pod stropem poletovaly drobné barevné předměty. Prošli celou halu a na druhé straně narazili na další kovové dveře. V těchto dveřích byly ale tři barevné zámky – červený, zelený a modrý.

„Co je zase tohle?“ zalomcoval dveřmi Von.

„Přístup odepřen,“ odpověděly dveře.

„Tři zámky, tři klíče,“ řekl Garry, „musíme najít červený, modrý a zelený klíč. Ale kde?“

„Nahoře?“ otočila Hormona hlavu k barevným flíčkům pod stropem.

„Myslíš jako modlit se?“ vykulil na ni oči Garry. „To nevím, jestli by pomohlo…“

„Ne, nahoře pod stropem, ty demente!“ ukázala Hormona mečem vzhůru.

„Ale jak se tam dostaneme?“ přemýšlel Von. „Když nemáme tryskový kaťata?“

Garry nenápadně pár kroků poodstoupil. „Možná jsem při nastavování možností neměl zaškrtnout ‚Zakázat tryskové kalhoty‘, co?“ nadhodil opatrně.

„Toho můžeš litovat ve svém příštím životě, ty nepovedenej zelenej skrčku!“ otočila se k němu Hormona a opsala mečem ve vzduchu několik osmiček.

„Klid, je to jenom hra,“ ustupoval Garry.

„Tak teď rychle vymysli, co udělat!“ křičel hystericky Von. „Stěny se začínají zužovat!“ Garry se rozhlédl a uviděl, že Von má výjimečně pravdu. Boční stěny místnosti se začínaly pomalu přibližovat k sobě.

„Určitě na to existuje nějaký cheat!“ napadlo Garryho. „Pokud jsem je teda taky nevypnul v nastavení.“

„Cheat? Co je to cheat?“ zeptala se Hormona, a až teď sklopila meč k zemi.

„Prostě podvod,“ mávl Garry rukama. „Třeba kdybych řekl Cheat 5 – RedKey a ten klíč se objevil v mojí ruce. Hele, ten klíč se objevil v mojí ruce!“ Garry zajásal, podal klíč Vonovi a rychle vyzkoušel i cheaty 6 a 7. Oba fungovaly stejně spolehlivě jako cheat 5. Z haly už zbýval sotva třímetrový pruh a dále se ztenčoval, tak se rychle rozeběhli ke dveřím. Ty se po vložení všech klíčů otevřely a Garry, Von a Hormona jimi doslova přepadli do další místnosti, jak se rychle tlačili ze zužující se síně.

„To byla teda z prdele klika,“ ulevil si Von. „Přiznej se, Garry, že tys to už někdy hrál?“

Level 2-1: Vone, nezlob se

Před očima se jim objevil ohnivý nápis a oznámil jim, že právě úspěšně dokončili první úroveň. Za to jim sice naskočil slušný bodový bonus, ale stále jim chybělo několik tisíc k získání extra života. Nápis zhasl a za ním se rozestoupila obrovská železná vrata. Vstoupili do druhé úrovně.

V tmavé místnosti kruhového tvaru se postupně začala rozsvěcet světla a ozářila herní plán umístěný uprostřed. Na něm stály čtyři červené a čtyři zelené figurky. Uprostřed ležela téměř výhružně obrovská molitanová kostka.

„Člověče, nezlob se?“ zamrkal překvapením Von.

„Asi budeme muset hrát,“ odtušil Garry a ukázal na hrací plochu. Z domečku červených vedlo schodiště dolů do podzemí. To bylo také jediným východem z místnosti.

Vstoupili na herní plán. V ten okamžik zmizely tři červené figurky. Garry, Von a Hormona se váhavě postavily na jejich místo. Kostka se přesunula k nim, Garry hodil čtyřku. Potom se kostka přesunula k zeleným. Za zelenými figurkami se objevilo obří mechanické klepeto, které kostku uchopilo a hodilo trojku.

„Super, začínáme,“ zaradoval se Garry a uchopil opět kostku, která se objevila opět u nich. „Kdyby něco, tak jeho pošleme jako prvního,“ dodal a ukázal čtvrtou figurku, která doplňovala jejich počet. Figurka nesouhlasně vypískla.

Než se jim konečně podařilo hodit šestku, byly už dvě zelené figurky na dráze. Ale Bruno, jak svého spoluhráče pojmenovali, se ve hře dlouho neohřál. Po pár tazích byl vyhozen a ocitl se zpátky mezi nimi. Naštěstí ale Garry hned hodil další šestku.

„Teď už musíme jít my,“ povzdechl si. „Jinak bychom se do domečku dostali bůhví kdy. Já půjdu první, potom Von a pak Hormona,“ rozhodl a vykročil na startovní pole.

„Tak mě tady necháš trčet jako poslední?!“

„Nepruď.“

Podařilo se jim vyrazit v celkem krátkém sledu, přesto ale zelený už mezitím dorazil první figurkou domů a zbylé tři měl na cestě. Garry opět začal zkoušet nazdařbůh různé cheaty, ale neměl štěstí jako v předchozím levelu. Postupovali však celkem rychle a dokonce se jim podařilo vyhodit i dvě zelené figurky. Tedy vlastně jednu, ale dvakrát krátce po sobě.

Dostali se už do těsné blízkosti domečku. Garry stál na posledním políčku před vstupem, Von i Hormona byli s malými rozestupy kousek za nimi.

„To je v prdeli,“ zkonstatoval Garry, když hodil kostkou.

„Proč?“ zeptal se Von.

„Pětka,“ ukázal Garry na kostku, jako by to vysvětlovalo vše.

„Proč?“ nechápal stále Von.

„Spočítej si políčka. Jeden z nás se bude muset vrátit do domečku,“ vysvětlila mu Hormona. „Já to naštěstí nebudu, protože jdu jako poslední.“

„Proč?“ houkl opět Von.

„Tak podívej,“ ukázal Garry na hrací plán, „Já stojím těsně před domečkem, takže dál jít nemůžu, musím počkat, až padne jedna až čtyři. Pokud potáhneš ty, vyhodíš mě. Když potáhne Hormona, vyhodí tebe.“

„Tak proč netáhneme Brunem?“ navrhl Von.

Garry se zamyslel. „To je blbost,“ řekl pak, „Bruno je daleko a nás by v příštím tahu mohla vyhodit támhle ta zelená potvora.“

„Ale já nechci zpátky na start!“ zakvílel Von.

„Klid, je to jenom hra,“ řekl Garry, jako v každém levelu, „A při hře se občas musí něco obětovat. Třeba teď musíme obětovat tebe.“

„Ale proč mě?“ nesouhlasil Von. „Proč nemůžu já vyhodit tebe?“

„Protože takhle se zároveň přiblížíme k cíli a utečeme zelenému. Když bys ty vyhodil mě, mohli bychom v dalším kole přijít i o Hormonu.“

„Ale já nechci!“

„Sorry. Vyhoď ho, Hormono,“ zavelel Garry.

Von zklamaně opustil své políčko a mířil zpátky do startovního chlívečku. Uprostřed cesty se ale najednou začal rozmazávat.

„Co to má znamenat?“ rozkřičel se zoufale, „Píše mi to tady GAME OVER!“

„Jéžiši, promiň!“ uvědomil si Garry, co se děje. „Tys měl poslední život!“

„Sakra, to ne! Já chci ještě hrát! Zrovna mě to začínalo bavit!“

Garry vyděšeně pozoroval mizícího Vona, pak na něj ještě stihl zavolat: „Až tě to odpojí, zkus zaskočit za Trumpálem a vyřídit mu, že Grape se tady pokouší ukrást…“

„…modré žaludové eso,“ dodal šeptem, když Von definitivně zmizel.

„Brutální,“ vydechla Hormona.

„Kurva, další pětka!“ mrštil Garry vztekle sekerou o zem v dalším kole. Hormona spokojeně zamnula rukama a uchechtla se.

„Na to ani nemysli!“ zasyčel Garry. „Tentokrát už musíme táhnout Brunem!“

„Škoda.“

Díky další šestce a dvěma pětkám pokročil Bruno ještě značný kus cesty, než se konečně podařilo Garrymu i Hormoně vstoupit do domečku. Bruno ještě dokázal vyhodit jednoho zeleného a za pár tahů k nim přibyl také.

„Vyhráli jsme!“ zaradovala se Hormona.

„Aby ne,“ zasmál se Garry, „když jsme jenom tři. Sem tam se vyplatí obětovat nějakého bezvýznamného pěšáka.“

„To bylo hnusný,“ zamračila se Hormona.

„Ale ze života.“

Za jejich zády se se skřípěním otevřela železná branka a uvolnila jim cestu na schodiště vedoucí o patro níž, do dalšího levelu.

Level 2-2: Troll

Vstoupili do spoře osvětleného sklepení. Sklepení mělo klenutý strop a šlo vlastně o chodbu, která se táhla až do nedohledna. Klenba byla podpírána sloupořadím, které opticky dělilo sklep na dvě poloviny, dvě dlouhé chodby.

„Co to tady tak hrozně smrdí?“ zhrozila se Hormona.

„Sorry, tak jsem si uprdnul, to je toho,“ omluvil se Garry a jeho postava vykročila podél sloupů.

„Virtuálně?“

 „Ne. Doopravdy,“ vysvětlil Garry, „ale čichové vjemy virtuální realita zatím neumí napodobit, takže cítíš to, co ve skutečnosti.“

„Ale stejně, myslela jsem, že ty kabinky jsou neprodyšně uzavřené,“ povzdechla si Hormona.

„Kdyby byly neprodyšně uzavřené, tak se tady udusíme…“

„To se udusíme tak jako tak,“ zavrčela Hormona, „protože nos si teď můžu zacpat jenom virtuálně!“

„Tak už to nerozmazávej a pojďme radši dál,“ pobídl ji Garry.

…

„Co to tady leží?“ podivila se Hormona zvláštní hromadě kamenů, kterou zahlédla přes sloupy.  Garry opatrně přišel blíž a balvany si prohlédl.

Otočil se a syknul: „Jdeme.“ A bez meškání vyrazil rychlým krokem dál.

Hormona ho dohnala několika rychlými kroky. „Co to bylo?“ zeptala se.

„Troll,“ šeptl Garry a ještě více zrychlil.

„Troll? Živý troll?“

„Mrtvý,“ ohlédl se opatrně Garry, „ale každou chvíli se může hra načíst znovu a v tom okamžiku ten troll obživne. Snad se nám podaří proběhnout tenhle sklep dřív, než se to stane.“

„Ale kdo ho zabil?“ otočila se také Hormona, „Von už je přece mimo hru a…“

„Grape, přece!“ vykřikl Garry. „Myslím, že je pořád v tomhle levelu, proto jsou tady ty mrtvé příšery.“ Garry na vysvětlení ukázal do druhé poloviny chodby. Tam zrovna ležely dvě zelené želvy, otočené krunýřem dolů.

„Nemysli si, že jenom proto, že příběh se teď odehrává ve tvé režii, tak ten, kdo se sem vloupal, je Grape,“ nesouhlasila Hormona.

„Samozřejmě, že to udělal Grape, to je snad od začátku jasné!“ řekl přesvědčeně Garry.

„To tedy není!“ osočila ho Hormona. „Může to být kdokoli! Třeba i Trumpál, co když tu senilitu jenom předstírá?“

„Prostě je to Grape a basta!“ dupl si Garry. „Vzal jsem to do svých rukou, a proto v závěrečné scéně porazím svého úhlavního nepřítele – Grapea!“

„To by bylo hrozně prvoplánové! Hlavní podezřelý přece nemůže být pachatel!“ odfrkla si Hormona. „Navíc, nemůžeš se rozhodnout, kdo bude pachatel, až teď na konci příběhu. To už musíš mít od začátku promyšlené a naznačovat to nenápadnými indiciemi, ale zároveň to trochu zamlžit, aby pak čtenáře čekal moment překvapení…“

„Grape! Grape! Grape!“ opakoval dokola Garry a začal přihlouple poskakovat svou postavičkou. Hormona mu nastavila nohu a Garry se zřítil na zem a rozplácl se.

„A dost!“ položila Hormona Garrymu na prsa špičku meče. „Od teďka už žádné zasahování do logiky příběhu. Slibuješ?“

„No dobře,“ zasípal Garry, „slibuju.“

Hormona ho nechala vstát a vyrazili svižným krokem dál.

„Mrcha… Takhle mi to pokazit… měl jsem to tak hezky vymyšlené a ona…“

„Říkals něco?“

„Nic. A klid, je to jenom hra.“

Zastavili se. Na podlaze před nimi se nacházela řada mastných fleků; očividně tam někdo pár příšerek s gustem rozšlapal.

„Vidíš?“ rozhorlil se Garry. „Něco takového by určitě udělal jenom Grape!“

…

Konečně se v dálce před nimi objevily dveře. Garry na ně mžoural a měl pocit, že jsou dokonce přiotevřené. V soustředění ho ale přerušilo mohutné zařvání, které se ozvalo za nimi. Zároveň se přímo před nimi vynořila zpoza sloupu želva s červeným krunýřem. Hormona o krok ustoupila a zamávala jí mečem před hlavou. To co udělal Garry, ji ale překvapilo. Vyskočil do výšky a skočil želvě na krunýř. Želva se přetočila krunýřem dolů a znehybněla.

„Můžeš mi říkat Super Gario,“ usmál se Garry.

„Cože?“

„Super Gario podle vzoru Super Mario,“ gestikuloval Garry.

„Možná, kdybys radši věnoval pozornost té hordě příšer, co jde za námi,“ ukázala Hormona na dav monster rozmanitých tvarem i nebezpečností, který se hrnul chodbou za nimi.

„Maličkost,“ řekl Garry a ledabyle kopl do krunýře. Ten se rozjel proti příšerám a jednu po druhé srážel.

„Wow,“ vydechla překvapeně Hormona.

„To jsi fakt nikdy nehrála Super Maria?“ nechápal Garry, zatímco se rozběhli co nejrychleji ke dveřím.

„Ne.“

„Duke Nukem?“

 „Taky ne.“

„Dangerous Dave?“

 „Ne.“

 „Prince of Persia?“

„Hm… ne.“

„Golden Axe?“

„Ne?“

„Smutné dětství.“

…

Dveře na konci chodby nebyly zamčené, takže jimi rychle proklouzli a dostali se tak do dalšího levelu.

Level 2-3: Logic quest

Garry se rozhlédl po další místnosti. Grape ji prošel nejspíš velmi rychle, protože tady už nebyl. Ostatně místnost byla velmi malá. Proti nim se nacházela černá stěna, stěnu po levé ruce představoval zelený oheň, po pravé ruce červený oheň. Garry se otočil a zjistil, že dveře, kterými přišli, zmizely. Za nimi se nyní nacházela stejná neprostupná černá stěna jako proti nim. Po chvíli si všimli, že uprostřed stojí malý karetní stolek. Přistoupili k němu a uviděli, že na něm leží devět karet, tři řady po třech.

„Co je zase tohle?“ zakroutil Garry hlavou. „Vytáhni si kartu?“ nadhodil a sáhl po jedné z nich.

„Idiote!“ okřikla ho Hormona a zdůraznila to tím, že Garrymu málem přerazila ruku.

Garry reflexivně vytáhl sekeru a rozštípl Hormoně lebku.

„Sorry!“ vykřikl, když si uvědomil, co udělal a klekl k blikající Hormoně. „To bylo úplně automatický!“

„Ty jsi fakt idiot,“ zaskřípala zuby Hormona, „to nemůžeš nejdřív myslet?“

„Myšlení je luxus, který si můžeš dovolit jenom při tahové strategii,“ ospravedlňoval se Garry. „Když na mě někdo zaútočí, tak ho nejdřív killnu a pak se teprve ptám, co je zač!“

„No fajn,“ objevily se Hormoně v očích blesky. „Chtěla jsem jenom, aby sis nejdřív přečetl ten návod,“ ukázala na papír, který byl připíchnutý zepředu na hraně stolku.

Garry něco zamručel a vzal si papír do ruky.

Hormona mu nahlédla přes rameno. „Chceš to přečíst?“ nabídla se.

„Díky, umím číst,“ odvětil Garry a začal slabikovat:

Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí

„Až od této chvíle?“ vylekala se Hormona. „Tady má někdo hodně perverzní smysl pro humor.“

„Nepřerušuj,“ sykl Garry a pokračoval:

Buď se dostaneš ve hře dál, nebo zůstaneš tady – to zní divně a navíc se to vůbec nerýmuje, tak začnu radši znova:

Jen pikové eso umožní ti pokračovat,

Srdcové tě vrátí zpátky – musíš hru restartovat.

(to už je lepší – pozn. autora)

„Ale ne o moc,“ ušklíbl se Garry a četl dál:

Vytáhneš-li si káry, musíš zůstat tady,

což je však chyba, neboť není odsud cesty a tak chcípneš hlady.

A nakonec kříže, ty pro tebe znamenají smrt,

game over a vyhraješ prd.

Nakonec věz, že jenom jeden pokus máš,

je jen na tobě, co s ním uděláš.

Budeš si muset poradit vlastní hlavou,

cheaty či triky ti tady nepomohou.

„Tak to jsme definitivně v prdeli,“ vzdychl Garry.

Hormona se podezíravě zadívala na list s básničkou. „Někde tady musí přece být nějaká nápověda,“ zamračila se, „jinak si přece nemůžeme poradit hlavou, ale bylo by to jen tipování.“

Garry papír otočil. „Co tohle?“ nadhodil a pokračoval ve svém přednesu:

Jste-li chytří aspoň tak,

abyste byli schopní otočit papír naopak,

pak pomůže vám snad tenhle tahák:

(a jestli ne, tak pak už nevím)

Mezi K a M to písmeno co stojí,

takový obrazec káry, když otočíš je, tvoří.

Dva rohy a jeden bok, to je trojice tref,

však ten trojúhelník-li vytáhneš, procedíš kref!

Zbývají dvě karty, co ohněm tě provedou,

tak jsem zvědav, co tvé závity dovedou,

poslední rada je tak prostá, že to sem snad ani nebudu psát.

…

…

…

…

No tak dobře: černé tvoří řad!

„Hm, tak teď jsme opravdu definitivně v prdeli,“ ulevil si Garry. „Něco takového nemůžeme nikdy vyluštit.“

„Klid, je to jenom hra,“ usmála se Hormona a přelítla text ještě jednou.

Garry ji nevěřícně sledoval. „Chceš poradit?“ zazubil se, „Mezi K a M je L.“

„Díky,“ podívala se na něj Hormona chladně. „Docela mě překvapuje, že ses dostal v abecedě tak daleko.“

„V abecedě?“ lekl se Garry. „Co to má společného s abecedou?“

„No v abecedě je přece L mezi K a M,“ chytila se za hlavu Hormona.

„V abecedě taky?“ hlesl překvapeně Garry. „Já myslel, že je to narážka na ty aerolinky – KLM.“

„Oceňuju tvoji snahu,“ vzdychla Hormona, „ale už to mám vyřešené. Bylo to totiž dost jednoduché, ostatně můžeš si to zkusit sám.“ Hormona nabídla papír Garrymu.

„Ne, díky,“ téměř uskočil Garry, „až budu chtít, aby mi explodovala hlava, strčím si jí do mikrovlnky.“

„Co to plácáš?“

„Ale nic,“ mávl rukou Garry, „tak která karta je která?“

„Tady vlevo uprostřed je pikové eso a vpravo nahoře srdcové,“ ukázala Hormona.

 „Každý můžeme vytáhnout jednu kartu,“ zauvažoval Garry, „A protože ty s Grapem bojovat nechceš, dál půjdu já. Navíc já mám pořád dva životy a ty už jenom jeden. Ty si můžeš zahrát znovu.“

Hormoně se zachvěly rty, ale nadávku na poslední chvíli polkla a pak se nečekaně vrhla ke Garrymu a objala ho.

„Hormono!“

„Garry – jsi naprostý idiot, abys věděl.“

„Díky za důvěru,“ usmál se Garry. „Jsi si jistá, že tahle karta je určitě to pikové eso?“

„Určitě.“

„Vytáhni si první,“ ukázal na stolek nedůvěřivě Garry.

„Ach jo,“ pokrčila rameny Hormona a zvedla ze stolku srdcové eso. Červené plameny se rozestoupily a Hormona mezi ně zamířila. „Tak zatím, já jsem za chvíli zpátky,“ zamávala ještě Garrymu a zmizela.

„Sakra, která karta to byla!“ vyděsil se Garry. Pak si hluboce oddechl, když si všiml, že kartu už otočil a vstoupil mezi rozevírající se zelené plameny.

…

Přeskočil grafiku, která mu oznámila, že ukončil druhou úroveň, a vstoupil do bonusového levelu hry.

Někdo už tam byl, ale nebyl to Grape. Dokonce to nebyl ani Vrdlmrsmrst. Dokonce to nebyl ani Trumpál ani McDonaldová. Nebyl to ani Plyš. Ani ta obzvlášť ošklivá kuchařka z jídelny. Nebyla to ani žádná jiná ošklivá kuchařka. Dokonce ani kapitánka Hooková. Garry nemohl uvěřit vlastním očím, ale nebyla to ani slečna, která roznášela občerstvení ve školním vlaku.

---

[1] Zelný salát je zelený a dělá se ze zelí. Hnědný salát je hnědý a dělá se z… hnědí. Je lepší nevědět, co to je. V jídelně taky občas podávají ještě červný salát.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát