2-12: Paragog

Kapitola dvanáctá, tak temná, že kdyby byla ještě temnější, bylo by možné ji číst jen pod silným halogenovým světlem. Pavouci, noční můry, autodlaci a v hlavní roli Garry Poker. Brr! Nenechte se zmást nevinným začátkem a pamatujte: maminka má vždycky pravdu!

Paragog

Gen

Útoky opět ustaly, a přestože k oficiálnímu zrušení školy se nikdo neměl, tato se začala během následujících týdnů rozpadat zcela samovolně. Mnoho rodičů své děti ze školy stáhlo a co hůř (nebo možná líp pro žáky zbývající), polenskou školu karbanu a hazardu začala opouštět i její galerie elity, tedy její učitelé. Profesorce McDonaldové, která byla po Trumpálově odchodu řízením školy dočasně pověřena, se tak tato staroslavná vzdělávací instituce doslova hroutila pod rukama.

Garry a Hormona se pokoušeli navštívit Vona, ale nově zavedená bezpečnostní opatření na ošetřovně jim to nedovolila.

„Nemůžeme riskovat,“ odsekla jim madam Pommes-Fritesová přísně. „Protože hrozí, že by se útočník mohl vrátit, jsou všichni napadení na ošetřovně v izolaci a nikdo je nesmí navštěvovat. Vůbec nikdo!“

Garry si občas přehrával v duchu Trumpálova slova, která pronesl, než se se školou patrně provždy rozloučil. „Každopádně, ve škole začíná být opravdu nebezpečno a je třeba, aby studentům někdo poskytl ochranu a zastání. Aby někdo, jak se říká, nastavil hruď místo nich a zabránil všemi dalším útokům, byť by to jeho samotného mělo stát život. Je potřeba, aby se v Polné dostalo od vedení školy pomoci každému, kdo o ni požádá,“ řekl tehdy v Hybridově srubu. K čemu byla ale Garrymu tahle slova platná, když tím někým Trumpál nemyslel sebe a radši zmizel do zahraničí. Snad jen k tomu, aby je napsal na papír a tím papírem si pak… Koho teď mají požádat o pomoc? Vzdychl a rozklepal se, když ho napadlo, že by snad měl podniknout něco on jako detektiv Garrylock Pokrmes.

Den

Na lučiny kolem hradu přišlo léto. Dobroutovský potok, zmohutnělý po nedávných deštích, hučel v dáli. Bory rozprostřené na skalinách nad rybníkem tiše šuměly ve větru a v ovocném školním sadu se skvěly jara květy.

Zde na chladné Vysočině byl koloběh přírody vždy o něco opožděný.

Sen

Hormona Dangerová se převalila v posteli a zamračila se. O patro výš cvakly dveře a byly odtamtud slyšet tlumené hlasy. Co tam ti pitomci zase vyvádějí ve dvě v noci? A zrovna se mi zdál takový hezký sen… Bezvýsledně zamlaskala na Brownie Levandulovou, ta ale chrápala spokojeně dál.

Ven

„Ahoj, tebe už pustili z ošetřovny?“ zamrkal překvapeně Garry, když do jejich pokoje vstoupil uprostřed noci Von Vlezlej. „Myslel jsem, že máš pořád zlomenou nohu! A že z ošetřovny teď nikdo nesmí!“

„To bylo jenom škrábnutí,“ mávl Von zafačovanou rukou. „Ale vzpomněl jsem si na něco důležitého!“

„Na co?“ zeptal se Garry a posadil se na své posteli. Bezvýsledně zamlaskal na Dana Koumese, ten ale chrápal spokojeně dál.

„Víš, jak jste byli tehdy u Hybrida, když ho odvedli?“ řekl Von. „Říkals mi, že přece povídal něco takového jako: ‚Esli chce někdo něco zvědít, ať se drží pavouků!‘“

„To říkal nejspíš proto, že byl totálně nadranej,“ usoudil Garry.

„To jsem si taky myslel,“ přikývl Von, „ale po tom, co jsem viděl dneska na ošetřovně… hned po půlnoci začaly ze všech koutů vylétávat lodě tkané z pavučin, různých tvarů a velikostí. Chvíli kroužily po místnosti a pak vylétly oknem ven a zamířily k lesu.“

„Proboha,“ vyděsil se Garry, „co ti Pommes-Fritesová píchla, že meleš takhle z cesty?“

„Podívej se z okna,“ ukázal Von tou rukou, kterou toho byl schopen.

Garry přešel k oknu a vyhlédl ven. Nad nádvořím se vznášely drobné, bíle průzračné lodě. Jedna připlula k oknu a Garry spatřil, jak je obsypaná drobnými černými pavoučky. Jeden z nich mu zamával a loď zmizela.

„Musíme do lesa!“ rozhodl Garry a začal se oblékat. Nakonec vyhrabal z věcí svůj oblíbený úchylácký plášť a přehodil ho přes sebe.

„Víš,“ pípl Von, „když jsem na ty pavouky upozorňoval, nemyslel jsem, že je nutně budeme sledovat. Spíš bychom mohli zmizet někam jinam…“

„Nekecej a pojď,“ odbyl ho Garry, „nebo ti těch pavouků dám nažrat.“

Von vyděšeně polkl a poslušně vyrazil za Garrym, který se zatím vykradl na chodbu.

„Taky se může stát,“ mudroval Von, když vyklouzli z hradu, „že v lese ty pavouky vůbec neuvidíme. Bude tam určitě tma a nebudeme vědět, kam jít.“

Garry se na něj úkosem podíval.

„Třeba jsem se taky spletl. Možná to jen vypadalo, že míří do lesa, a ve skutečnosti plují na druhou stranu do města,“ rozplétal Von dál své úvahy, které byly v přímém rozporu s flotilou pavučinových lodí nad jejich hlavami.

Dorazili k Hybridově boudě, která byla nyní opuštěná. Nebylo zamčeno, takže prošli vnitřkem na kraj lesa. Uvnitř se k nim hlasitým štěkotem přihlásila Fifinka. Když se jí nezbavili ani několikanásobným odkopnutím, tak ji nakonec nechali jít s nimi.

Když vstoupili mezi stromy, Garry vytáhl z kapsy baterku a rozsvítil ji. Přímo před paprskem světla spatřili drobnou rybářskou loďku, na které jako o život veslovali dva pavoučci. Lodička pomalu mířila do hloubi lesa. Von si povzdechl.

Procházeli mlčky lesem, jen při každém zašustění listí nebo prasknutí větvičky pod jejich nohami sebou Von vyděšeně trhl. Šli nejméně půl hodiny a les kolem nich houstl. Prodrali se mlázím, v kterém si Von pořádně zanadával, protože mu potrhalo svetr, zatímco Garry velebil svůj nezničitelný kabát. Les se konečně rozestoupil a ocitli se na cestě. Něco zahoukalo.

„Co to bylo?“ zajíkl se Von.

„To byla jen sova,“ řekl Garry a baterkou přejížděl okolí, zda někde nespatří pavoučí lodě.

„Takhle sova nehouká,“ rozhlížel se Von ustrašeně.

V tom se pod kopcem rozlilo modré světlo a z jeho středu k nim vyrazil temný obrys. Fifinka se zuřivě rozštěkala a zaběhla zpět do mlází. Garry popadl Vona za rukáv a strhl ho tamtéž. Ukryli se mezi náletové smrčí a Garry zhasl baterku. To už se modré blikání nebezpečně blížilo.

„To ne! To ne! Zabije nás to!“ ječel Von.

„Ticho!“ okřikl ho Garry. „Nebo nás uslyší!“

„Už to přece slyšelo Fifinku,“ špitl Von a skrčil se mezi nízkými smrčky.

Záhadný tvor na cestě se pomalu plazil k nim a tiše při tom bručel. Garry na něj namířil baterku a rozsvítil[1] ji. Von jen zoufale zakvílel.

„To je přece naše policejní auto!“ vykřikl Garry nadšeně a vyskočil na cestu.

„Cože?“ nechápal Von a neochotně se škrábal za ním.

„Celou dobu bylo tady v lese!“ prohlížel si Garry auto potěšeně. „Podívej! V lese zdivočelo…“

„A ty sis myslel, že na ošetřovně něco píchli mně?“ prohlédl si ho Von podezíravě. „V čem u všech bohů jedeš ty?“

„Asi se tady samo nudilo, tak se začalo toulat po lese na vlastní pěst,“ přemýšlel Garry a obcházel auto. „Stal se z něj takový autodlak – ve dne auto a v noci… taky auto, ale takové co jezdí samo.“

„Je to jenom auto!“ hučel do něj Von. „Posloucháš se vůbec, co říkáš?“

„Napadá tě lepší vysvětlení?“

„Někdo do něj strčil a dojelo sem samospádem,“ navrhl Von, ale bylo vidět, že svému tomu sám moc nevěří.

„Přijelo sem zpod kopce,“ ukázal Garry. „Pojď, musíme najít, kam míří ti pavouci.“

Von na to neřekl ani slovo a ani se nepohnul. S vyděšeným výrazem upíral pohled nahoru nad Garryho, do větví kývající se borovice.

„Co je?“ otočil se na něj Garry. Vzápětí zvedl hlavu tam, kam se díval Von. Viděl jen rychle se mihnuvší černý stín, který se k němu spustil s hlasitým cvakáním. Obrovský černý pavouk s bílou kresbou ho uchopil do svých dlouhých chlupatých nohou a vznesl se s ním zpátky do koruny borovice. Strachem přimražený Von tuto hrozivou scenérii nesledoval dlouho, během pár vteřin se pro něj spustil druhý pavouk. Z mlází vyběhla Fifinka, s růžovou mašlí úplně potrhanou, a začala zuřivě výt. Z borovice se neslyšně snesl pavouk velikosti přerostlého zakrslého králíka a chytil ji do kusadel.

Paralyzováni strachem byli unášeni obrovitými pavouky do nitra temného lesa.

„Ty se bojíš pavouků, protože ti je tví bratři strkali do pusy,“ syknul Garry na Vona, „a já se jich bojím proto, že pavouci si strkají do pusy mě!“ Neúspěšně se pokusil uvolnit sevření chlupaté nohy. Von místo odpovědi jen něco zaskučel. Garry se po něm ohlédl a viděl, že je šílený strachy.

Konečně je pavouci pustili. Garry, Von i Fifinka s žuchnutím dopadli na zem obrovské mýtiny, kterou osvětloval měsíc. Garry si promnul zmučené klouby a rozhlédl se kolem. Původně uvažoval o útěku, ale nyní viděl, že něco takového nepřichází v úvahu. Obstoupilo je nejméně deset pavouků, stejně obrovských a odporných jako ti, kteří je přinesli. Pod jejich nohami pobíhal nespočet menších pavouků.

Pavouk, který ho přinesl, zacvakal kusadly. „Paragogu, Paragogu,“ zaslechl Garry v tom cvakání nesrozumitelné slovo.

Pavouci se rozestoupili a za nimi se vynořil obrovitý šedý pavouk, tedy ještě obrovitější než ostatní obrovití pavouci, kteří mu teď uvolňovali cestu. Na jeho osmi očích byly velké černé brýle o osmi sklech a v každé z předních nohou držel pavouk bílou hůlku. Byl slepý.

„Co se děje?“ zeptal se pavouk, pro svou velikost a barvu snadno zaměnitelný se slonem.

„Lidé,“ cvakl jeden z pavouků opovržlivě a šťouchl kusadlem do Garryho. Ten polekaně uskočil.

„Hybrid?“ zeptal se Paragog a udělal pár opatrných kroků dopředu.

„Cizí,“ odpověděl pavouk, který přinesl Vona, a hrozivě zacvakal.

„Zabít,“ rozevřel Paragog doširoka svá olbřímí kusadla. I těmito kly slona trochu připomínal, ale to nyní zajímalo Garryho a Vona ze všeho nejméně. „Zrovna jsem spal…“

„Jsme Hybridovi přátelé!“ vykřikl Garry a postavil se.

Paragog překvapeně zacvakal kusadly a pak se rozchechtal. Smích starého pavouka zněl jako přesýpání písku. Postupně se k němu přidávali ostatní pavouci, ale smích brzy zanikl v chřestění kusadel. Pavouci se vrhli na Garryho, Vona a Fifinku a začal strašlivý masakr. Do udusané země mýtiny se vsákla lidská krev. A psí.

Jen

Ne! Hormona se s výkřikem posadila na své posteli. To byl sen, jen sen, opakovala si. Přešla přes pokoj k umyvadlu, opláchla si zrudlý obličej a napila se chladné vody z polenského vodovodního řadu.

Obrátila si peřinu a zachumlala se pod ni. „Maminka má pravdu, když říká, že nemám hulit před spaním. Pak se mi zdají takovéhle hrozné sny,“ šeptala si pod peřinou pro sebe. „Maminka má vždycky pravdu.“

---

[1] Překlad pro Moraváky: rozsvítil = rozžal.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna