2-6: Vítkovy nejhorší narozeniny

Kapitola šestá nás letem světem provede podzimem. A stále temnější je nejen obloha nad polenským hradem ale i děj příběhu. Jako by nestačilo to příšerné počasí, ještě se musí porouchat vodovodní trubky. A do toho všeho ta příšerná oslava!

Vítkovy nejhorší narozeniny

Říjen

Přišel říjen, jak už to po konci září většinou bývá, a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, vlezlý chlad. S rodinou Vlezlejch neměl nic společného, byť otravný byl také dost. Za madam Pommes-Fritesovou se každý den hrnuli nachlazení žáci i učitelé. Protože jediné, co jim předepisovala, byl ibalgin nebo acylpyrin, řada studentů vyhledala raději pomoc Cracka Malejfuje. Jeho životabudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě dlouho kouřilo z uší. Dokonce i Garry vypadal tak přepadle, že neochotně vyhledal záhadný horký alkoholický nápoj prodávaný jeho úhlavním nepřítelem.

Aby toho nebylo málo, hrad byl neustále kropen ledovým deštěm; hladina Pekla stoupla, všechny záhony se rozmočily blátem, snad jen Hormonina hydroponie, bezpečně ukrytá ve skříni, zůstala bez úhony. Jinak déšť zničil vše, včetně Hybridových těžce vypěstovaných dýní. Ačkoli byl Garry vyřazen z fotbalového kádru, tréninků se účastnit musel i v tomto počasí.

Jediné, co spokojeně kvitoval, bylo, že se přestalo mluvit o Hormonině avantýře s Grapem. Hlavním tématem se stalo právě Garryho vyřazení z fotbalového mužstva, obzvlášť v souvislosti s prvním kolem, v kterém Poblilvír bez Garryho jednoznačně přehrál Peklospár 3:0, zatímco Zmizeluzel a Brzybol se rozešli smírně 1:1.

Jednoho krásného, tedy vlastně dost ošklivého dne se takhle vracel právě z fotbalového tréninku. Aby si trochu zlepšil náladu, nabral si na boty pořádně bláta a rozšlapával ho po chodbách školy. Byl tím tak zaměstnán, že málem vrazil do toho, kdo šel proti němu. Vítek Svrab.

Co tady dělá bez Malejfuje?

„Ahoj,“ pozdravil ho zmatený Svrab.

„Ahoj,“ odpověděl mu Garry.

„Přijdeš na ty narozeniny?“ zeptal se ho Vítek Svrab. „Bude velká pařba.“

Sakra, ono se na to ještě nezapomnělo? „No jo, asi jo.“

„Tak to je fa…“ Zbytek Svrabovy věty zanikl v pronikavém vřeštění. Podívali se na zem a zjistili, že u Garryho nohy poskakuje jako pominutá Plyšova opice, soudružka Vopičková. Vítek Svrab se dal na útěk. Garry už se jí chystal nakopnout, když se zpoza rohu vynořil udýchaný Plyš.

„Co je to tady za bordel?“ vykřikl a podezíravě si Garryho prohlížel.

„To já ne, to on,“ ukázal Garry na mizejícího Svraba.

„A proč máte teda špinavé boty?“ zakoulel očima Plyš. „Už toho mám dost, půjdete se mnou, Pokere!“

V Plyšově kanceláři Garry předtím ještě nikdy nebyl. Když tam vešel, ujistil se, že rozhodně o nic nepřišel. Šlo o malou ponurou místnost obloženou plesnivějícím umakartem. Osvětlovala ji slabá blikající zářivka a hned jak Garry vešel, ucítil, že se tu hodně dlouho nevětralo. Drobné, pavouky plně obsazené okýnko těsně pod stropem této sklepní prostory k tomu ostatně příliš možností neposkytovalo. Kolem stěn stály kartotéční skříně, které, jak bylo patrno z informačních štítků, obsahovaly informace o všech žácích. Garry vystrašeně polkl, když uviděl, že celé čtyři přihrádky jsou nadepsány Pok, zatímco například celé A a B se vejdou do jedné. Konkurovat mu mohlo snad jedině Vle s třemi přihrádkami.

Plyš se posadil za nízký stůl ze slisované dřevotřísky a zamnul si ruce. „Udělám z vás odstrašující příklad.“ Otevřel horní zásuvku stolu. Plastové držátko mu zůstalo v ruce, tak ho rozzuřeně zahodil a vytáhl z nitra zásuvky formulář na šedém papíře.

„Ze mě?“ podivil se Garry. „Tomu nikdo neuvěří.“

„Jméno… Garry Poker. Zločin…“

„Bylo to jen trochu bláta!“ namítl Garry.

„Pro vás jen trochu bláta, ale pro mě to znamená hodinu uklízení navíc!“ rozčílil se Plyš.

„Jako kdybyste tady někdy uklízel,“ zamumlal Garry.

„Zločin… znečištění hradu. Doporučený trest…“

„Vzpomínáte si, jak jste loni říkal, že opisování je docela dobrý nápad na trest?“ nadhodil s nadějí v hlase Garry.

„Pch,“ odfrkl si Plyš. „Doporučený trest…“

V tom okamžiku, kdy Plyš začal vyplňovat další kolonku, někdo třikrát kopl velkou silou do dveří. Plyš vztekle vyskočil a vyběhl z kanceláře na chodbu. Bylo slyšet rychle mizející kroky na schodišti a Plyš vyrazil za nimi. Po pár krocích se vrátil, zamkl dveře kanceláře a se supěním opět zmizel.

Garry se posadil ke stolu a začal zkoumat papíry na stole. Nakreslil sprostý piktogram na druhou stranu formuláře o svém prohřešku a všiml si obálek s prospekty. Zahodil leták Kauflandu a Globusu a se zájmem se začetl do letáku ve žluté obálce, který se ukázal být přihlašovacím formulářem.

To by mě zajímalo, co je to za amatérskou firmu, když si vytváří nadpisy ve WordArtu, pomyslel si. Pak si všiml, že je již napůl vyplněný a zvědavě se do něj začetl.

„Jméno… Pórkus Plyš. Adresa…“ mumlal si pro sebe. „Úroveň… úplný začátečník?“ Copak Plyš není karbaník? On neumí hrát karty? Zaujatě četl dál: Lekce první: Jak držet karty (několik užitečných rad). Copak on nestudoval zdejší školu? Každopádně, pokud neumí hrát karty, vysvětlovalo by to jeho vztah ke studentům.

V zámku zachrastily klíče a dovnitř vpadl zmoklý a zuřící Plyš. Pohlédl na Garryho a ten rychle odhodil obálku od Rychlokaret zpátky na stůl.

„Vy jste – vy jste četl…“ vykoktal ze sebe Plyš a déšť na rozpálené pleši se mu začal odpařovat.

„Ne,“ zalhal Garry bleskurychle a také naprosto zbytečně.

„Vy jste četl moje soukromé… teda, ono to vlastně ani není moje… ale… je to pro moji ženu…“ koktal nesouvisle. „Vypadněte!“ ukázal Garrymu dveře a ten se raději rychle zvedl a zmizel na chodbu.

Ve dveřích se ještě otočil a škodolibě se usmál: „Vaše žena se taky jmenuje Pórkus Plyš?“

Oslava

Den Svrabových narozenin se blížil a Garry čím dál častěji proklínal slib svých přátel, že přijde na oslavu. Nepřátelství s Malejfujem bylo obnoveno a on neviděl důvod, proč by se měl ukazovat na zmizeluzelské oslavě. Zvlášť když věděl, že ten den se koná tradiční koncert v letním kině, na kterém si loni užili tolik zábavy.

„Sliby se mají plnit,“ zdůrazňovala mu Hormona, když v onen osudný den seděli ve společenské místnosti.

„Sliby se maj` plnit o Vánocích,“ zabručel na to Garry a šťoural se pohrabáčem v krbu. „A ty budou až za dva měsíce.“

„To si pleteš,“ řekl. Von. „Slipy se maj` měnit o Vánocích.“

…

V sedm večer se Von a Hormona zvedli z klubovny a vyrazili do pokoje 213 pro Garryho, který se vytratil už dřív. Bylo ale zamčeno.

Von zabušil na dveře: „Otevři!“

„Teď ne!“

„Dělej, už musíme jít!“

„Nejdu,“ ozvalo se zevnitř.

„Hormona také zaklepala. „Otevři a pojď, nebo ty dveře vyrazíme!“

„Ach jo.“

Bylo slyšet nějaké štrachání, a když už se Von rozebíhal, aby dveře vyrazil, pootevřely se. Proklouzla jimi Brownie Levandulová zahalená jen v ručníku s oblečením v náručí. Zachichotala se a odcupitala ke schodišti. Hormona v poslední chvíli zachytila padajícího Vona a několika fackami ho probrala zpět k životu. Vzápětí se mezi veřejemi objevil Garry.

„A oblíkni se, prosím tě!“ zhrozila se Hormona.

„Toho naděláš,“ usmál se Garry, „vždyť mám trenky.[1]“

„Tak si vezmi nějaké s gumičkou!“

…

Nakonec se Garry za hlasitých protestů oblékl, a mohli odejít na večírek. Zmizeluzelská klubovna, kde se akce konala, se nenacházela v přízemí jako ta poblilvírská, ale bylo nutné sejít do sklepení Černého domku. Normálně zde patrně svítily obyčejné žárovky, ale speciálně pro tuto příležitost vybavili zmizeluzelští chodbu loučemi. Rozhlíželi se po neútulné chodbě. Když dorazili ke dveřím společenské místnosti, ozval se hlasitý dunivý zvuk a celá chodba se otřásla.

„To má být hudba?“ vyjekla Hormona a přikryla si instinktivně uši.

„Techno,“ zakýval Garry hlavou do rytmu.

Dveře se otevřely a objevil se v nich Cracko Malejfuj. „Pojďte dál,“ vyzval je.

„Vzali bychom nějaký dárek,“ pokrčil rameny omluvně Von, „ale stejně bychom nejspíš přinesli flašku a tu bychom tak jako tak koupili u tebe.“

„To nevadí, pití je tady dost,“ usmál se Malej Cracko, „pivo, víno, vodka, fernet, rum… dneska všechno platím já.“

„Mohla jsem vzít aspoň kytku,“ špitla Hormona.

Zmizeluzelská sklepní místnost poskytovala více prostoru než klubovna Poblilvíru, ale na úkor útulnosti. Také strop byl mnohem nižší, což vysvětlovalo, proč Aneta Alzheimerová, tančící na stole, má kolem hlavy obvaz a na čele dvě náplasti. Hormona si toho všimla a usmála se na ni. Garry s Vonem si toho nevšimli, věnovali pozornost spíše její opálené kůži a bílému spodnímu prádlu, ale usmáli se na ni také.

Popřáli Vítku Svrabovi vše nejlepší a rozptýlili se do davu. Von ihned připlul k stolům s jídlem a jal se postupně likvidovat zdejší zásoby. S Hormonou se hned chtěla dát do řeči Aneta Alzheimerová; jak seskočila ze stolu, musela se Hormona pustit do jejího ošetřování. Garry se otráveně rozhlédl, vzal si jednu láhev vína a natáhl se na jednu z pohovek umístěných podél zdi.

„Au, to bolí!“ pištěla Aneta, když jí Hormona kápla do ranky na hlavě dezinfekci.

„Jak ses proboha mohla praštit čtyřikrát po sobě do toho samého stropu?“ divila se Hormona.

„Víš, že jsem… jau! Trochu to… no… trochu… víš co?“

„Zapomnětlivá?“ navrhla Hormona.

„To taky,“ poškrábala se Aneta ve vlasech a sykla bolestí. „Ale chtěla jsem říct, že jsem roz…to…“

„Roztočená? Roztomilá? Roztoužená?“ hádala Hormona. „Roztržitá?“

„Asi jo.“

„Asi co?“

„Asi to všechno,“ usmála se Aneta Alzheimerová. „A on si mě stejně nevšímá.“

„Von?“ vyprskla na ni Hormona právě nalitý trumf citrus. „Tobě se líbí Von?“

„Ne!“ Aneta se chytila za hlavu a zaječela. „Auvajs! Ne Von ale on!“

Hormona se usadila proti ní. Než se jí podaří zjistit to jméno, večer příjemně uteče. „On?“ zeptala se. „Tím se nám sice zúžil výběr na zhruba tři miliardy lidí, ale pořád je to takové dost neurčité.“

„No přece on! Náš hrdina!“

„G-Garry?“ zakuckala se Hormona. „Sakra, já chci aspoň jeden trumf taky vypít!“

„Ten taky ne,“ plácla se Aneta do čela. „To bolelo! Co to mám na čele?“ ohmatávala si nevěřícně své náplasti.

„To je dobře,“ oddychla si Hormona. „Na Garryho by ses stejně musela zapsat do pořadníku.“ Nalila si další citrus.

„Profesor Grape, přece!“

„Ghrk!“ Hormona se pokusila otřepat další trumf citrus z prsou a stehen. „Jdu se převléct,“ vstala a pokusila se usmát na Anetu. „Doufám, že až se vrátím, tak se konečně napiju.“

 …

Když se vrátila, Aneta seděla na stole a držela se opět za hlavu. Hormona si nechala od Cracka nalít raději křížovou vodku, a to ze dvou dobrých důvodů. Je silnější a nebarví.

„Jak se bavíš?“ Garry se jí objevil za zády jako duch. Hormona leknutím nadskočila a vodka jí stekla po ruce.

„Do prčic, to se nemůžu jednou napít?!“ vykřikla, když se otočila. Rezignovaně si znovu nalila.

„Takže se bavíš dobře, vidím,“ usmál se Garry. „Já taky, ale na té pohovce se nedá pořádně spát, cítím se úplně rozlámaný…“

„To ne!“ vykřikla vyděšeně Hormona a uskočila za Garryho. Přitom se jí podařilo si opět vylít skleničku.

„Tak hrozné to zase není,“ uklidňoval ji Garry, „jenom mě trochu bolí za krkem.“

„Ale to ne,“ mávla rukou Hormona a opatrně vyhlédla zpoza jeho zad. „Támhle se podívej,“ ukázala.

Garry se otočil podle pokynů. „Myslíš tu šerednou, tlustou, chlupatou ženskou s hadrem na podlahu na hlavě?“

„Jo.“

„Co je s ní?“ nechápal Garry.

„To je Hrozná Hroznata, strašidlo z holčičích záchodů v prvním patře! Co tady proboha dělá?“

„Ona straší na dívčích záchodcích?“ podivil se Garry. „Kde se dá podat přihláška do takového zaměstnání?“

„Ty jsi idiot,“ sykla Hormona. „Je to uklízečka a většinu času tráví na těch toaletách v prvním patře. Ona tam snad i bydlí nebo co. Je to cholerická stará čarodějnice, každému nadává, hází po nás kartáče a stříká vodu.“

„A ty se jí bojíš?“ uchechtl se Garry.

„Ne, ale nechci s ní mluvit,“ zamířila Hormona do neosvětleného rohu místnosti. „Od určité doby mě nemá moc ráda.“

„Od kdy?“

„Asi od tehdy, kdy jsem jí řekla, že je blbá neschopná kráva,“ odtušila Hormona s nevinným výrazem. „Byla jsem v kabince a ona mi odmítla podat toaleťák.“

„Nechápu, jak ji něco takového mohlo naštvat,“ zakroutil hlavou Garry a až příliš okatě předstíral překvapení.

„Prosím tě,“ zatahala Hormona za rukáv Cracka Malejfuje, „kdo sem pozval tu příšernou ježibabu ze záchodků?“

Malejfuj se ohlédl. „Myslíš paní Svrabovou?“ zamračil se. „Vítku, tady Dangerová ti chce něco říct o tvojí matce!“

„Ups, asi bychom měli jít,“ rozloučila se spěšně Hormona a začali s Garrym couvat ke dveřím.

„Ups, asi bychom měli jít,“ přitočil se k nim Von Vlezlej. „Než si všimnou, že jim došly všechny chlebíčky.“

„Ahoj,“ zamávala Hormona Crackovi a hmátla po jedné z lahví křížové vodky na stole. „Tohle si bereme s sebou, nevadí?“

Vyběhli kvapem ven a pospíchali do poblilvírské části ubytovny. Když tam dorazili, rychle za sebou zastřežili vchod a posadili se na schodech.

„Já se na to vykašlu!“ zařvala Hormona a zvedla svou láhev dnem vzhůru. „Je tam dvacet flašek a já musím vzít tu jedinou prázdnou!“

„Ticho!“ okřikl ji Garry a přiložil ucho ke zdi. „Slyšeli jste to?“

„Ne,“ zavrtěli hlavami Von a Hormona. „Co?“

„Hlasy,“ řekl Garry. „Někdo mluvil z té zdi.“ Zaklepal na ni, ale odpovědi se mu nedostalo.

„Pohleďte, Garry Poker – hrdina karbanického světa, který slyší hlasy!“ pozvedla Hormona ruce.

„Já myslel, že jsi nic nepila,“ podíval se na ni Garry podezíravě.

V tom jejich rozhovor přerušilo strašlivé vřeštění z hlavního křídla hradu. Zvedli se a hnali tam. Podle zvuků přiběhli do chodby v přízemí jižního křídla.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se Von. „Nic tady nevidím!“

Hormona ukázala na roh chodby: „Podívejte!“

Přivázaná za ocas se tam bezmocně zmítala Plyšova opice. Když přišli blíž, uviděli, že za ní na zeď někdo nasprejoval velký nápis:

TAJEMNÁ STOKA JE ZNOVU OTEVŘENA.

NEPŘÁTELÉ ZŮSTAVITELE, MĚJTE SE NA POZORU!

Přistoupili blíž a málem všichni tři uklouzli; na podlaze byla obrovská kluzká louže.

„Kdo to sem napsal?“ zkoumal nápis Garry. „A co je to zůstavitel?“

„Asi nějaký stavitel,“ napadlo Vona. „Jako je Bořek Stavitel, tak je Zů Stavitel.“

„Zůstavitel je ten, kdo zemřel,“ řekla Hormona.

„Takže tady došlo k vraždě!“ zvedl prst Garry. „Ten pan Zůstavitel měl nějaké nepřátele a byl zavražděn! A teď se chystá pomsta – tohle je jasné varování! Je na čase, aby se tomu někdo postavil!“

„Ne!“ zaúpěla Hormona.

„Ale ano,“ usmál se Garry a na tváři mu hrál samolibý úsměv. „Tohle je situace jako stvořená pro detektiva Garrylocka Pokrmese a jeho pobočníka – Votsona.“

„Ach jo,“ vzdychla Hormona. „Neměli bychom tu opici aspoň odvázat?“ Soudružka Vopičková byla stále živá, ale byla už tak vysílená, že přestala řvát.

„Nemůžeme sahat na předmět doličný!“ protestoval Garry.

„A neměli bychom radši zmizet, než nás tady někdo uvidí?“ přišel s jiným konstruktivním návrhem Von Vlezlej.

Na to už bylo ale pozdě. Dveře chodby se rozvalily a dovnitř se nahrnul zástup studentů. Zmizeluzelští zaslechli to šílené vřeštění také a přiběhli.

„Nepřátelé zůstavitele, mějte se na pozoru!“ vykřikl do ticha Cracko Malejfuj, který se prodral do čela. „Příště je řada na vás, vy…“ zarazil se. „Pořád jste nikdo nevymyslel nadávku pro ty, co pocházejí z nekarbanických rodin?“

První podezřelý, druhá podezřelá

„Co se to tady děje?“ Z druhé strany chodby se přiřítil Pórkus Plyš, přivolaný vřískotem a křikem. Když uviděl svou opici, zděšeně si zakryl tvář. „Co se jí stalo? Moje opice! Moje opice!“

„Taky bych chtěla mít opici,“ povzdechla si Hormona a smutně se podívala na láhev, kterou stále svírala v ruce.

Plyšovy oči zatěkaly po řadě studentů a našly si Garryho. „To vy!“ vřískl. „Vy jste zabil soudružku Vopičkovou! Za to zabiju já vás! Vy jste…“

„Uklidněte se,“ ukázal Garry na visící opici, „vždyť všichni vidíme, že je živá.“

Plyšův obviňující prst se přiblížil ke Garryho obličeji. „Ale zabil byste ji, kdybyste měl tu příležitost!“

„Teď když tady visí, tak jsem ji mohl klidně podříznout a neudělal jsem to,“ bránil se Garry. „Nemám nůž… a vůbec, to bych nikdy neudělal!“

Plyš ale pořád zuřil: „Já vás zabiju! Určitě jste jí to provedl vy!“

„Pórkusi!“ Ze tmy dorazil Trumpál a objal svého školníka kolem ramen. „Rád vás zase vidím! Jak se má vaše roztomilá opička?“

Plyš jen vzteky sevřel pěsti, až mu zbělely klouby na rukou. „Děláte si ze mě srandu?! Podívejte se, co jí udělal Poker a spol.!“

„Mě z toho vynechejte,“ ohradila se Hormona Dangerová.

Nigrus Trumpál přistoupil blíže k pověšené opici. Nevšiml si ale rozlité vody a rozplácl se na zem. Zástup studentů se rozchechtal.

Trumpál se zvedl ze země a pokoušel se vyždímat vodu ze svého hábitu. „Všichni co jste tady, dostanete školní trest!“ zaječel.

„Mě z toho vynechejte,“ ohradila se znovu Hormona Dangerová.

„Říkám všichni!“ dupl si Trumpál a přikročil opět blíže, tentokrát opatrněji, aby nespadl. Jemně odvázal opici z provazu a podal ji K. F. C. McDonaldové. „Odneste ji na ošetřovnu,“ pokynul jí.

„Proč zrovna já? Jsem váš poskok?“ brblala profesorka McDonaldová, ale odešla.

Trumpál si několikrát podrobně přečetl nápis na zdi. „Tohle musel napsat buď nějaký zlý černokarbaník nebo někdo hodně zhulený,“ usoudil.

„Říkám vynechejte mě z toho,“ zamračila se Hormona. „Je to takový problém?“

 

U Pop-Arta

Profesor Pop-Art se nabídl, aby nastalou situaci vyřešili u něj v kabinetu a nikoli před zvědavým davem dosavadních účastníků Svrabova večírku. Pak se jen tiše posadil do rohu své kanceláře a modlil se, aby tento incident nepřinesl škole zvýšenou publicitu.

„Byl to on, určitě v tom má prsty Poker!“ nepřestával Pórkus Plyš obviňovat Garryho a výhružně po něm pošilhával.

Trumpál se pohladil ve vousech a řekl: „To by žádný druhák, tedy prvák – promiň, Garry,“ opravil se pohotově, „nedokázal. Té vaší zpropadené opici se všichni studenti snaží ublížit už tolik let, tak mi netvrďte, že by se to najednou povedlo zrovna Garrymu.“

„Možná je to tím, že jsem prostě dobrej,“ usmál se Garry samolibě.

„Už je to tu zase!“ zakvílel Von. „Jestli nás za to budete nějak soudit, chci samostatného obhájce!“

Plyš si ale nedal říct. „Byl to on!“ křičel jako smyslů zbavený. „Viděl můj dopis od Rychlokaret. On ví, že jsem… že neumím hrát karty!“

Trumpál se na něj shovívavě podíval skrz brýle. „Pórkusi,“ řekl tiše, „to, že jste se tuto školu pokoušel vystudovat dlouhých dvanáct let a stejně se vám to nepovedlo, přece všichni vědí.“

Garry, Von a Hormona se na něj překvapeně podívali. Hormona se neudržela a rozchechtala se.

„No, tak teď už to vědí opravdu všichni,“ usmál se Trumpál.

Ozvalo se zaťukání a do kabinetu vstoupil profesor Grape. „Právě jsem se vrátil z koncertu,“ vysvětloval profesoru Trumpálovi, „a profesorka McDonaldová mi řekla, co se tady stalo. Prý se k tomu nějakým záhadným způsobem připletl námi všemi zbožňovaný Garry Poker a jeho suita.“ Rozhlédl se po společnosti usazené v Pop-Artově kanceláři. „Vidím, že je to nejspíš pravda,“ odtušil. „Nevadí, když se připojím?“

„Ne,“ ukázal mu Trumpál volnou židli.

„Ano!“ ukázal mu Garry dveře.

„Věřte mi, jednou na svoji drzost doplatíte,“ ušklíbl se na něj Grape. „Abyste věděl, ač nerad, věřím, že je možné, že Poker a jeho přátelé byli prostě jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Patrně byli na nějakém večírku, a když se vraceli, zatoulali se sem. Což není divu, protože jsou velmi pravděpodobně opilí.“

„To není pravda,“ ozvala se Hormona. „Neměla jsem ani kapku ničeho. Klidně mi můžete vzít krev a uvidíte, že…“

„Snad bych vám to i věřil, slečno Dangerová,“ usmál se Australus Grape sladce, „kdybyste v ruce pořád nedržela tu lahev Křížové vodky.“

„Tuhle?“ podívala se Hormona na láhev ve své ruce, jako by ji viděla poprvé v životě. „Ale ta je přece prázdná!“

„A není to proto, že ji někdo vypil?“

„To… zalévám s ní kytky,“ řekla nervózně Hormona. „Když se ozval ten zvuk, tak jsem sem rychle vyrazila. A protože jsem předtím právě zalévala kytky, ta láhev… mi zůstala v ruce.“

„Ve vašem případě není nejlepší výmluvou ani zalévání kytek,“ zamračil se Grape.

Hormona chtěla něco říct, ale svou repliku polkla a zavřela pusu.

„Přesto,“ pokračoval Grape, „že Poker a jeho přátelé mohou být ve všem nevinně, domnívám se, že obzvlášť panu Pokerovi by měly být odebrány některé výsady, kterým se těší.“ Grape mluvil pomalu se zvláštním důrazem na každé slovo. „Myslím, že do doby, než se celá situace vyšetří, by mu mělo být zakázáno hrát fotbal za kolejní mužstvo.“

„To je přece naprostý nesmysl, Australusi,“ bránil Garryho Trumpál. „Přece celý příběh je o tom, jak se z Garryho stane nejlepší fotbalista světa.“

„Vidíte,“ sykl Garry na Hormonu a Vona, kteří se tvářili kysele.

„Takže Garry by měl hrát fotbal dál,“ shrnul svůj názor profesor Trumpál.

„Ale,“ ozvala se Hormona, „vždyť ho z mužstva stejně dočasně vyloučili za to, že nebyl na tréninku!“

„Opravdu?“ usmál se Grape a spokojeně si začal prsty točit mlýnek. „Poblilvír si už opět vybírá do týmu hráče podle jejich kvalit?“

---

[1] Aspoň víte, jestli je Garry trenkař nebo slipař.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna