Garry Poker: 3-11: Únor bílý, Flek sílí

Každý správný fotbalový tým má aspoň jedenáct hráčů. Každá správná kniha má aspoň jedenáct kapitol.

Kapitola jedenáctá:

Únor bílý, Flek sílí

Pche

„Stejně je to záhada, jak se mohl Grape o mých kopačkách dozvědět,“ mudroval Garry nad problémem, který mu ležel v hlavě celé vánoční prázdniny. „Kdo mu to mohl prozradit?“

„Třeba to někomu uklouzlo,“ pípla Hormona.

„Jak by to mohlo někomu uklouznout?“ zahuhňal Von s plnou pusou. Neochotně podal tác se zbytky od silvestrovské oslavy Garrymu.

„Já nevím,“ pokrčila Hormona rameny. „Dobrý den. Dobré ráno, pane profesore, jak se máte? Ani se neptejte, celou noc si nějací zmetci kopali pod mým oknem míčem o zeď. To byli asi Garry s Vonem. To vím sám moc dobře, že to byli oni dva, proto také říkám dva zmetci. Garry totiž dostal kopačky. Copak? Amputovali mu pravou ruku? Nemyslím kopačky jako rozchod, dostal kopací boty. Nějaké hrozně drahé.“

„Chceš říct, že jsi Grapeovi o těch kopačkách řekla ty?“ zarazil se Garry.

„Ehm,“ začervenala se Hormona. „Říct jsem to nechtěla, spíš jsem se podřekla. Doufala jsem, že si to nedomyslíte. A neříkej mu Grape, jmenuje se teď G. Rape!“

„Tečka sem, tečka tam. To nemůžeš držet jazyk za zuby?“ obořil se na ni Garry. „Volal jsem na místní zastoupení Asiasu a nabídli mi drobnou sumu, pokud budu nastupovat v jejich botách. Mnohem drobnější, než jsem čekal, ale takhle nedostanu ani to, když mi McDonaldová zakázala v těch botách hrát!“

„Za to nemůžu!“ zamračila se Hormona. „Jak jsem mohla vědět, že je něco špatného na tom, že jsi ty boty dostal? Kromě toho, že si je vůbec nezasloužíš.“

„To je jedno,“ mávl rukou Garry, „stejně by ses s Grapem neměla bavit.“

„Rapem!“ zavrčela Hormona. „Teda G. Rapem!“

„A už vůbec ne o mně, to je paktování s nepřítelem! Velezrada! Za to je v každé slušné společnosti trest smrti!“

Hormona se nakvašeně zvedla. „Ve slušné společnosti trest smrti není,“ odfrkla si. „A prosila jsem vás třikrát, jestli byste mi nemohli nechat aspoň pár těch chlebíčků s česnekovou pomazánkou, ale vy jste to samozřejmě museli sežrat úplně všechno!“

„Bylo to tady volně na stole,“ bránil se Von a odložil poslední máslový krekr, který mířil do jeho úst. „Dáš si?“

„Ne!“

…

Ani se nenadáli a znovu začala výuka. To poslední, na co se těšili, byla hodina péče o obyčejné tvory. Představa, že stráví odpoledne v mrazu pod širým nebem zíráním na oblázky, nemohla zahřát nikoho. Hybrid je ale překvapil; většinu už tím, když ho viděli umytého, oholeného a ostříhaného. Pro ty, kteří neomdleli hned při této příležitosti, si pak připravil poutavý program. Vypravili se do lesa, kde pozorovali zvěř a zkontrolovali krmelce, což způsobilo další vlnu ztrát vědomí. Zbytek pak ve skupince ještě stihl vyrobit ptačí krmítko.

Garry se obával zejména první hodiny obrany proti švindlování. Profesor Lotkien na svůj slib, naučit Garryho bojovat proti zlu, zjevně nezapomněl a odchytil si ho hned po první hodině při odchodu z učebny. Přes Garryho pasivní odpor se s ním domluvil na praktickém cvičení obrany ve čtvrtek večer.

„Myslíš, že je opravdu vlkodlak?“ sledoval Von odcházejícího profesora Lotkiena.

Garry přikývl.

„A není to nebezpečné, vídat se s ním častěji než… nikdy?“ zeptal se Von úzkostně.

„Pche,“ ozvalo se jim za zády. Byla to Hormona.

„Co má znamenat to tvoje pche?“ utrhl se na ni Garry. „Baví se s tebou snad někdo?“

„Pche znamená pche,“ řekla Hormona pohrdavě. „A pak to znamená taky to, že byste mohli konečně pochopit, že vídat se s Lotkienem není o nic nebezpečnější než vídat se se mnou.“

„Ty jsi taky vlkodlak?“ lekl se Von.

„Samozřejmě že ne,“ zavrčela Hormona tak výhrůžně, že by se o tom dalo s úspěchem pochybovat. „Zkuste trochu zapojit šedou kůru a třeba vám dojde, co je profesor Lotkien zač.“

Garry mávl rukou. „Nic nevíš,“ odbyl ji, „jenom se snažíš upoutat naši pozornost, protože se s tebou nikdo nebaví.“

„Kdybych chtěla opravdu upoutat vaši pozornost, miláčkové,“ pohodila hlavou, „tak na vás rozhodně nebudu mluvit.“

„Jenom kecá,“ odvážil se Von, když odešla. „Určitě by se nesvlíkla kvůli tomu, aby si získala naši pozornost. Vždyť ignorujeme to, co říká, už dva roky, a viděli jsme ji akorát párkrát v pyžamu.“

…

Ve čtvrtek v půl deváté se Garry zvedl z postele a šouravým krokem vyrazil do kabinetu profesora Lotkiena.

„Jdeš pozdě,“ zamračil se R. J. J. Lotkien, když Garry vstoupil. Profesor ani nezvedl hlavu a něco si psal. „Boj se zlem nevyhraješ tak, že se budeš celý den válet v posteli. Proti zlu musíš být připravený.“

Garry se otráveně posadil proti profesorovi. „Ve všech filmech, které jsem viděl, dobro nakonec zvítězilo, i když se proti němu postavili až patnáct minut před koncem.“

„Tohle není film, Garry!“ zašermoval profesor Lotkien pěstí. Až teď se na Garryho poprvé podíval.

„To není,“ odtušil Garry a pozorně se rozhlédl. „Všiml bych si kamer,“ mrkl.

Profesor Lotkien vstal a teatrálně rozpřáhl ruce. „Garry!“ prohlásil důrazně. „Boj proti zlu je vážná věc. Ano, padouch musí být v závěrečné bitvě poražen, ale čím lépe se na ten boj připravíš, tím déle může trvat!“

„Déle?“ vyděsil se Garry. „Myslel jsem, že chceme, aby byl co nejkratší!“

„Vidím, že toho o věčné partii mezi dobrem a zlem ještě mnoho nevíš,“ povzdechl si Lotkien a svěsil ramena. „A přitom pravidla jsou celkem jednoduchá: První táhne zlo, protože to válku začíná. Dobro je rozdrceno, ale ne poraženo. Vždycky zbude hrstka statečných, kteří sbírají síly. Zlo má drtivou převahu, ale hrdinové jsou stateční a houževnatí, odrážejí spoustu útoků a pomalu přicházejí na to, jak temnou stranu porazit,“ gestikuloval tak nadšeně, až se Garry začal obávat o jeho duševní zdraví. „Proto kdyby boj trval jenom krátce, vyhrálo by zlo. Čím déle trvá, zvyšuje se pravděpodobnost konečného vítězství dobra.“

„Hm,“ přikývl Garry lehce, protože nevěděl co na to říct.

„Ale co je nejdůležitější!“ zvedl profesor Lotkien prst. „Záporný hrdina má vždycky, opravdu vždycky nějakou osudovou slabinu! Zdánlivou maličkost, která ale významně usnadní jeho pád. Armáda jeho následovníků se pak sesype jako domeček z karet.“

„Aha,“ řekl Garry na znamení souhlasu, i když si jím vůbec nebyl jistý. „A v které části hry se právě nacházíme?“

Profesor Lotkien přešel k malému šachovému stolku. „Rozestavujeme síly,“ zašeptal vzrušeně a vysypal na stolek sadu figurek. „Klíčový okamžik zápasu, který může rozhodnout o všem.“

Garry začal třídit figurky na černé a bílé. „Tak dobře,“ potěžkal v ruce bílého krále, „kdo vede naši stranu?“

Lotkien mu vytrhl krále z ruky. „Říkal jsem, že začíná zlo!“ vykřikl. „Bílý král je Doktor Vrdlmrsmrst!“

„Zlo je bílé a dobro je černé?“ rozhodil Garry ruce. „Není to trochu… matoucí?“

„Nesmíš se nechat zmást,“ řekl Lotkien chraplavě a naklonil se přímo k němu. Garry si tak mohl zblízka prohlédnout chlupy v jeho nose a s překvapením zjistil, že tam žádné nemá. „Zamysli se nad černými.“

„Zamysli se nad černými?“ vyskočil Garry do výše. „Takhle mě chcete učit bojovat proti zlu? Přemýšlením o černých figurkách?“

„My jsme černé figurky!“ prohlásil Lotkien.

Garry se ušklíbl, ale rozestavil si před sebe šestnáct černých figurek. „Jsou hezky vyřezávané,“ řekl po chvilce.

Profesora Lotkiena to neuspokojilo. „Kdo je kdo?“ zeptal se tiše.

Intrikánské intermezzo III

„Říkáš, Rohne, že Garry pořád tvrdil, že on je král? Že nesmí zemřít, jinak by boj se zlem skončil?“ otázal se Nigrus Trumpál.

„Přesně tak,“ potvrdil R. J. J. Lotkien. „Jakoukoli jinou roli hrát odmítá.“

„Zajímavé,“ řekl Trumpál suše. „Ale dobře. Přijměme tedy premisu, že Garry Poker je opravdu ten vyvolený, který jako jediný může porazit Doktora Vrdlmrsmrsta. I když to znamená, že v turnaji tří karbanických škol budeme muset obětovat jiného pěšáka,“ sevřel do ruky malou černou figurku. „Ach, omlouvám se, Rohne, ulomil jsem tvému panáčkovi hlavičku.“

Profesor Lotkien mávl rukou. „To nevadí, já to pak přilepím. Vraťme se k důležitější otázce: Jak rozehrát partii proti zlu?“

„Nechápu, co s těmi šachy máte,“ zamračil se Australus G. Rape. „Je to jenom hra.“

„Je to královská hra,“ odvětil profesor Trumpál. „A budeme-li věřit předpovědím profesorky Tříhlavňové, jedině Garry nám může prozradit, byť nevědomky, koho postavit na šachovnici.“

„Věřit věštbám profesorky Tříhlavňové je stejně pošetilé, jako vyrazit na Saharu v pláštěnce a gumákách, protože jednou tam přece konečně musí zapršet,“ zatvářil se profesor G. Rape nezúčastněně a otevřel si knihu.

„Můžeš se tomu smát, Australusi,“ řekl Trumpál, „ale já si myslím, že po dnešku nám začíná být rozmístění sil o něco jasnější.“

„Vždyť ani nevíme, jestli nějaká válka se zlem bude!“ zvýšil Grape hlas. „Doktor Vrdlmrsmrst se ukrývá, jeho služebník Flek je na útěku… proč by měla být nějaká válka proti zlu?“

„Garry Poker dospívá a je čím dál tím silnější,“ vysvětloval Trumpál. „A když je silnější Garry, je silnější i Doktor Vrdlmrsmrst. Až bude Garrymu osmnáct, Temný hráč se vrátí. Tak bylo předpovězeno.“

„Profesorkou Tříhlavňovou,“ dodal G. Rape kousavě. „A nebudete po mně doufám nikdy chtít, abych pana Pokera oslovoval Světlý hráč?“

„Zlo je bílé, Dobro je černé,“ zabručel si Lotkien spíš pro sebe.

„No dobře,“ zahleděl se G. Rape na šachovnici po krátké odmlce. „Dejme tomu, že pan Poker je král, kterého ve hře nemůžeme obětovat,“ řekl zamyšleně. „I když osobně si myslím, že něco takového je velká chyba. Kdybychom mu dali pod košili semtex a poslali ho na nějaký turnaj proti Pánu falešných karet, stačilo by pak jen v pravou chvíli zmáčknout spínač.“

„Australusi!“ napomenul ho Trumpál. „Nezapomeň, že my podvádět nesmíme!“

G. Rape překvapeně zvedl obočí.

„Jsme přece strana dobra!“ přidal se k Trumpálovi profesor Lotkien. „Musíme se aspoň tvářit, že hrajeme fér!“

„Takže pan Poker je černý král,“ sevřel G. Rape v pěsti příslušnou figurku. „Kdo bude dáma, Rohne?“ mrkl významně na profesora Lotkiena.

„Na mě se nekoukej, já dáma být nikdy nechtěl,“ bránil se oslovený. G. Rape se pobaveně uchechtl.

„V boji proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi odvedu jednoznačně nejvíc práce já,“ utišil ho gestem Trumpál, „proto nemůže nikoho překvapit, že to já budu dáma.“

„Jak jinak. Šaty dělají člověka?“ ulevil si Australus G. Rape. „Mohu se zeptat, jaká role čeká mě? Kdybych mohl poprosit, ocenil bych nějakou figurku stojící co nejdále od Pokera.“

„V tomhle směru ti rád vyhovím,“ usmál se Trumpál šibalsky. „Mám svoji představu, ale zatím je na to příliš brzo. Rohne, zkus od Garryho příště zjistit víc. Hlavně o klíčových postavách,“ přejel prstem zadní řadu černých figurek, „na koho se nedostane, může dělat pěšáka vždycky.“

Poblilvír vs. Peklospár

Vyučování i nadále probíhalo konstantní rychlostí, přibližně pět školních dní za týden. Garry pravidelně navštěvoval profesora Lotkiena, který ho intenzivně připravoval na souboj se zlem formou zírání na šachovnici. Jediné, co si tak z těchto schůzek odnesl, byl zánět spojivek. Po víkendu stráveném na ošetřovně zjistil, že se blíží jarní část fotbalové sezóny, což s sebou neslo další nemilou povinnost: tréninky.

Z jednoho se Garry zrovna vyčerpaně vracel, když před vstupními dveřmi na ubytovnu potkal Debila Dlouhého Z.

„Nechce tě to pustit dovnitř? Zase to blbne?“ zeptal se. „Většinou stačí odmontovat kryt a resetovat to. Ten a Onen mi ukazovali, jak na to.“

„To mi nepomůže,“ povzdechl si Debil, „zapomněl jsem heslo. Nechal jsem si na vrátnici vygenerovat hesla na celý týden a někde jsem ten papír asi nechal.“

„Jak tě znám, tak asi uvnitř,“ zachechtal se Garry a naťukal do alarmu příslušné kódy. Půl minuty se nedělo nic, pak se ozvala tři krátká pípnutí a dveře se odjistily. Debil rychle vystartoval ke schodišti, protože po dlouhém z. čekání už nutně potřeboval na jistou místnost.

Garry se ještě zašel podívat do společenské místnosti, jestli tam nepotká nějaké obdivovatelky nebo aspoň kamarády. K jeho zklamání tam byli jen Hormona s Vonem, přičemž každý seděl v opačném rohu místnosti a věnoval se svým záležitostem. Hormona chrápala s hlavou přikrytou komiksem a Von si přepisoval poznámky z kanasty. Garry si promnul oči a uvědomil si, jak musel být dnešní trénink náročný. Samozřejmě, že Von chrápal s hlavou přikrytou komiksem a Hormona si přepisovala poznámky z kanasty.

„Co se stalo?“ šťouchl nejdřív do Vona. „Vy se spolu nebavíte?“

Von se zachmuřil. „Zeptej se slečny Kočky-prostě-žerou-myši, proč! Pištivka nebyla žádná myš, bylo to morče!“

„Bylo?“ zarazil se Garry.

„Pištivka je mrtvá!“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Garry. „Nenatáhla se jenom? Určitě si pamatuješ, jak jsme ji loni už málem pohřbili. Když jsme ji dávali do země, začala najednou žrát kořínky.“

Von se vysmrkal. „Rozhoďnožka ji sežrala,“ postěžoval si. „Našel jsem jenom prázdnou klec.“

„Nemohla utéct?“

„Bylo to morče!“ zalomil rukama Von.

„Třeba se ještě najde. Vzpomeň si, jak ti ji Dan tehdy zahrabal do pilin,“ uklidňoval ho Garry. „Hledali jsme ji týden.“

„Tohle jsem našel vedle klece,“ vzdychl Von a ukázal na téměř neznatelný černý chomáč na stole. „Chlupy té zatracené kočky!“

„To jsou Danovy vlasy,“ prohlédl si Garry předmět doličný. „Díval ses do těch pilin pořádně?“

„Ta její pitomá kočka ji zabila,“ trval na svém Von, „a ona se odmítá jakkoli omluvit!“ Zahrozil prstem přes celou místnost.

„Je to Hormona,“ pokrčil Garry rameny a odešel vyslechnout si druhou verzi.

„Co se stalo?“ přisedl si k Hormoně. „A nemohla bys prosím dát pryč aspoň polovinu těch sešitů? Jsem z nich trochu nervózní.“

Hormona zaklapla několik sešitů, ale stále většinu pozornosti věnovala poznámkám z kanasty. „Nic se nestalo. Dělám úkoly – jako každý večer.“

„Dobře víš, že myslím mezi tebou a Vonem,“ zamračil se Garry. „Je mi celkem jedno, jestli se spolu bavíte, ale cítím se líp, když pronáším svá moudra početnějšímu publiku a nemusím je opakovat. Mimochodem, nebudete po mně doufám chtít, abych vám dělal prostředníka a pokoušel se vás udobřit, že ne?“

Hormona si opřela hlavu do dlaní. „Von je blbec, to se stalo. Myslí si, že Rozhoďnožka snědla Pištivku, a odmítá pochopit, že to tak být nemohlo. Přilítl k nám na pokoj jako šílený a ukazoval mi Danovy vlasy jako důkaz. Přitom Rozhoďnožka byla celé odpoledne se mnou na pokoji.“

„Taky jsi poznala, že to jsou Danovy vlasy?“ zasmál se Garry.

„Brownie to poznala, byla u toho,“ začervenala se Hormona. „Všechny čtyři rozhoďnožky byly celé odpoledne se mnou na pokoji.“

„Celkem mě naštvaly, myslel jsem, že se přijdou podívat na trénink,“ zamračil se Garry. Z nudy zalistoval Hormoninou učebnicí kanasty. Okamžitě ji ale vyděšeně položil zpátky.

„Co plašíš?“

„Ten obrázek,“ ukazoval Garry na ilustraci v otevřené učebnici. „Na vrchu balíčku leží křížová trojka!“

„Na tu v kanastě občas nevyhnutelně narazíš,“ řekla Hormona. „Neexistuje žádná Smrtrojka – předzvěst smrti.“

„Ale proč je na ní ta rozšklebená lebka?“ děsil se dál Garry.

„Tu jsem tam přikreslila já,“ odpověděla mu Hormona klidně. „Když jsem se to učila minule.“

„Učíš se to dvakrát a ještě máš čas čmárat do učebnice?“ vyjekl Garry. „Nemáš náhodou stroj času?“

…

První jarní zápas byl na programu dříve než obvykle – už začátkem února. Profesorka McDonaldová domluvila předehrávku zápasu s Peklospárem, který měl jinak přijít na řadu až 1. dubna. AFK Casino Peklospár po podzimní části prakticky ztratil šanci na jakékoli dobré umístění, tak se jeho trenér rozhodl vyjít profesorce McDonaldové vstříc, a to ve všech ohledech. Ostatně peklospárští vždy vynikali v logickém myšlení.

Když se to Garry od Duba dozvěděl, pojal blížící se zápas jako nekonečnou sebeprezentaci. Nazul si své kopačky Asias a vyrazil na procházku po hradě. V patách se mu celou dobu hrnul dav fanynek a fanoušků. Večer zamířil do jídelny, kde boty vyložil na stůl, aby je všichni mohli obdivovat.

„Tvoje večeře?“ přerušil nadšené vzdychání chladný hlas. „To už jsi na tom tak špatně, že musíš jíst boty?“

„Chápu, že jsi nikdy neviděl kvalitní boty na fotbal, tak nemůžeš poznat, jak mají vypadat,“ otočil se Garry na Cracka Malejfuje. „Dobře si je prohlédni, protože tahle podrážka,“ zvedl botu proti Malejfujovi, „se v dubnu důvěrně seznámí s tvými ledvinami.“

Celá poblilvírská společnost kolem stolu se rozchechtala. Cracko zúžil oči. „Jen aby ses našeho zápasu dožil,“ zamračil se, „třeba tě zítra zase trefí nějaký letící profesor.“

„V těchhle kopačkách uhnu i před nadzvukovou stíhačkou,“ holedbal se Garry.

„Pokere!“ ozval se opět hlas za jeho zády. Protože Malejfuj stejně právě couval pryč, Garry se otráveně obrátil na profesorku McDonaldovou. „V těchhle kopačkách především hrát nebudete!“

„Budu!“

„Už jste je měl na sobě?“ zeptala se profesorka.

„Ano…“ řekl Garry váhavě, protože nechápal, kam tím McDonaldová míří.

Profesorka McDonaldová si s bezbarvým výrazem natáhla jednorázové polyetylenové rukavice a sebrala kopačky se stolu. „Dostanete je po skončení studia nebo po vyloučení z kolejního mužstva. Což při vašem chování patrně nebude trvat dlouho.“

…

Na rozdíl od začátku podzimu byly podmínky pro zahájení jarní sezóny téměř ideální. Svítilo chabé zimní slunce a foukal lehký větřík. Půda byla zmrzlá, takže nehrozilo, že by se tentokrát soupeř zakopal. Ostatně když vycházeli na hřiště, nevypadalo to, že Peklospár bude dělat nějaké problémy. Jeho hráči se shromáždili podél postranních čar; u každé postával jeden hlouček zabraný do rozhovoru. Garrymu přišli všichni peklospárští hráči velmi nervózní a snad i o hlavu menší než na podzim.

„To nasadili samé prváky?“ zeptal se Duba.

„Podívej se pořádně,“ usmál se Dub. „To nejsou prváci. Nejmladší je myslím Nora Nguyenová, která chodí do druháku.“

„Cože?“ zaostřil Garry na své protihráčky. „Oni proti nám nasadili ženské mužstvo? Myslel jsem, že tohle je sport pro tvrdé chlapy,“ zvedl co nejvíc ramena.

„McDonaldová říkala, že se postará, abychom tenhle zápas vyhráli za všech okolností. Když už se nám nedaří zvýšit kvalitu našeho družstva, musíme snižovat kvalitu těch ostatních.“

„Copak holky můžou nastupovat ve školní fotbalové lize?“ divil se Garry.

„Samozřejmě, že můžou,“ přikývl Dub. „Akorát se do toho nikdy moc nehrnuly. Jediná hráčka v historii školní ligy, která odehrála celou sezónu, byla nějaká L. Ebargová.“

„To mi říkáš až teď?“ rozzuřil se Garry. „Kdybych tohle věděl, snažil bych se do mužstva… družstva nějaké holky protlačit. Tréninky a hlavně sprchování po trénincích by byly mnohem zajímavější. To bych se toho sprchování i účastnil. Nebo bych se aspoň díval.“

Jejich rozhovor přerušilo zapískání kapitánky Hookové. Rozehrával Peklospár, ale žádná jeho hráčka se k tomu neměla, všechny pořád debatovaly na okrajích hřiště.

„To jim nikdo nevysvětlil aspoň základní pravidla?“ rozhodil rukama Garry.

„Asi ne,“ usmál se Onen. „Podle toho, co mi říkala Klára Čistovodová, základní kvalifikací pro přijetí do týmu byla odpověď ‚Nic‘ na otázku ‚Co víte o fotbale?‘. Což taky vysvětluje, proč tady nevidím žádnou holku, s kterou bych se bavil aspoň čtvrt hodiny.“

Peklospárské dívky už si všimly, že se nejspíš něco děje, tak přišly diskutovat s poblilvírskými chlapci do středu hřiště.

„Ahoj,“ usmál se Garry na usmívající se Asioevropanku[1]. „Ro-zu-míš če-sky?“ slabikoval na ni pomalu.

„Samozřejmě, že ano, ty idiote, narodila jsem se tady,“ vyprskla na něj tak rychle, že měl problémy s porozuměním on.

„Aha, to je fajn,“ mrkl a napřáhl ruku. „A nejsem idiot, jsem Garry Poker.“

„Já jsem Nora Nguyenová.“

„Podávat ruce si můžete po zápase!“ zakřičela kapitánka Hooková. „Teď už koukejte hrát!“

„Myslíš, že bys mi mohla kopnout ten míč, Noro?“ navrhl Garry sladce. „A kdyby ti to nevadilo, doběhl bych s ním k vaší brance.“

„K naší brance?“ divila se.

„To neřeš,“ odbyl ji Garry, „jen mi dej ten míč. Já s ním na chvilku odejdu, ale pak se vrátím, takže tady na mě počkej.“

„Dobře.“

„Myslel jsem kopni, ale teď už je to jedno,“ ušklíbl se, když kapitánka Hooková pískla ruku.

…

„Kolik to je?“ zeptal se Garry, když se po poločase unaveně posadil na trávník.

„Vedeme dvanáct ku čtyřem,“ pochvaloval si Oldřich Dub, „a je skvělé, že se snažíš dát co nejvíc gólů, ale mohl bys dávat pozor, ke které brance běžíš.“

„Trochu jsem se ztratil v těch kličkách,“ omlouval se Garry. „Ty vlastňáky mě mrzí.“

„Nemusels ty kličky vůbec dělat, nikdo po tobě nešel,“ řekl Ten a rozesmál se. „Akorát Nora po tobě zjevně jede. Při rozehrávce kopala míče jen tobě. Nebo se o to aspoň pokoušela.“

Druhý poločas začínal Poblilvír, takže skóre se brzy změnilo na 13:4. Když se hráči znovu stavěli k rozehrávce, ozvala se z křovin za plotem ohlušující rána. Garry se otočil tím směrem. Těsně kolem hlavy mu proletěl profesor Lotkien a přistál mezi ječícími peklospárským hráčkami.

Garry k němu došel, převrátil ho na záda a rozječel se také. Lotkien neměl obličej. Garry ztratil vědomí a spadl tváří přímo na profesorovu hlavu. Ta se rozlétla na kousky. Ozvala se další rána a vedle Lotkiena přistál profesor Pims. Onen se k němu opatrně sehnul.

„Jsou to voskové figuríny!“ vykřikl a spolu s Tím a zbytkem týmu se rozeběhli k lesu.

Zatímco se kapitánka Hooková snažila marně přemluvit peklospárské ženstvo, že když hráči Poblilvíru utekli, může klidně vstřelit gól, vyletěla proti ní její vlastní figurína. Profesorka ji chytila v letu hákem, mrštila s ní o zem a rozdupala ji.

Od hájenky se po chvíli vynořil poblilvírský tým, který ve svém středu vedl tři vzpouzející se postavy v černých kápích. A od hradu přibíhal živý (tj. nemrtvý) profesor Lotkien.

„Co se tady stalo?“ volal.

„Tihle výtečníci,“ zalomcoval Dub s jednou z černých postav, „ukradli ze síně slávy dělo z třicetileté války a stříleli s ním po Garrym voskové figuríny profesorů. Ty ukradli v muzeu voskových figurín profesorů.“

„Ve škole je nějaké muzeum voskových figurín profesorů?“ probral se Garry.

„Vážně by sis měl přečíst tu příručku o škole, co je rozdávají v knihovně,“ zavrtěl pohoršeně hlavou Ten. „Nebo sis toho muzea mohl všimnout na Pu…ůdě?“

„Ukažte, co skrýváte,“ vyzval profesor Lotkien zahalené příslušníky nové generace přestupníků zákona. Asi nikoho nepřekvapilo, že pod plášti se skrývali Malejfuj, Svrab a Hnůj.

„Pana Pokera jste ošklivě vyděsili,“ poznamenal.

„To není nijak těžké,“ ušklíbl se Malejfuj. „Možná by stačilo, kdybych zadul na tribuně na lesní roh.“

„Nebudete sabotovat náš boj proti zlu!“ vystoupil Lotkien proti němu. „Vás podlý a zbabělý pokus vyřadit poblilvírského záložníka ze hry nezůstane nepotrestán! Odečítám za každého z vás Zmizeluzlu padesát bodů! A počítejte, že se o tom dozví profesor Trumpál! Ostatně právě přichází.“

„Také musí být všude,“ zasyčel profesor G. Rape.

„Stejně jako ty, Australusi,“ zavrčel Lotkien.

„Jsou to žáci mé koleje,“ vysvětlil G. Rape a mávnutím ruky pokynul Malejfujovi a jeho společníků, aby ho následovali na hrad. „A nikdy bych si nenechal ujít fotbalovou eleganci v podání pana Pokera.“

Oheň na střeše

Malejfuj, Svrab a Hnůj dostali navrch ještě školní trest, museli dát do pořádku síň slávy a muzeum voskových figurín, takže měli celou noc co dělat. Co dělat bylo celou noc i na poblilvírské ubytovně, kde se oslavovalo vítězství nad Peklospárem. Po incidentu s létajícími učiteli sice zápas ještě pokračoval, ale na hřišti zůstala jen rozzuřená kapitánka Hooková. Všichni ostatní odešli do hradu.

Tvrdé jádro alkoholiků, narkomanů a dalších živlů – tedy v podstatě celá poblilvírská kolej – se shromáždilo na střeše.

„Není divné, že tady nejsou ostřelovači?“ podivila se Palma, když za sebou zavřeli poklop.

„Mají pracovní dobu od sedmi do tří,“ vysvětlil Onen. „Ministerstvo už nemá peníze platit je po celý den.“

„Pravda, že pokud se sem Sirénus Flek pokusí dostat, tak jedině v pracovní době,“ přikývl s potlačovaným smíchem Garry.

Ten a Onen zapálili uprostřed střechy oheň a na pár hodin se vytratili. Vrátili se s několika sudy různých nápojů a spoustou potravin. Garry s Vonem zase nabídli část svých zásob sladkostí. Sklep Honigstumu teď chodili vykrádat každý týden, takže i Von začínal mít cukrovinek dost; ostatně v době, kdy Garry ležel na ošetřovně se zánětem spojivek, Von si tam léčil zánět zubů.

Všude panovalo veselí, jen jedna osoba se radovánek příliš neúčastnila. Hormona si u komína rozložila chlupatou deku a s baterkou v ruce si četla v tlusté knize s názvem: Čím se po večerech baví čeští nekarbaníci.

„Ahoj, Hormono. Čím se po večerech baví čeští nekarbaníci?“ zeptal se konverzačně Garry.

„O tom si myslím svoje,“ odtušila Hormona, „ale v téhle knížce o tom není jediná zmínka.“

„Byla ses vůbec podívat na zápas?“ zeptal se.

„Byla. Ale po prvních pěti gólech mě to přestalo bavit. Mohli jste být trochu víc galantní,“ ošila se.

„To je fotbal, ne taneční,“ bránil se Garry.

„Jako bys to mohl ze svých zkušeností srovnávat,“ otočila Hormona stránku.

„Párkrát jsem byl na diskotéce,“ pokrčil rameny Garry. „Pečeme s Vonem na ohni kuře, nechceš si dát s námi? Teda, aspoň doufám, že je to kuře.“

„Radši ne, musím tuhle knihu do zítřka dočíst,“ sevřela Hormona rty. „A někdo by mě taky mohl obvinit, že jsem to kuře zabila a snědla.“

„Blázníš,“ uklidňoval ji Garry, „Von už ti dávno odpustil a…“

„Škoda, že tady není Pištivka,“ povzdechl si v tu chvíli Von za jeho zády, „fondánové bonbóny měla moc ráda.“

„Jestli někdo krmí svoje morčata čokoládou,“ řekla Hormona nahlas, aby ji slyšel, „tak se pak nemůže divit, když mu chcípnou.“

„Garry,“ otočil Von hlavu, „kdyby se tě na to někdo ptal, tak Pištivka neumřela, ale sežrala ji ta blbá Rozhoďnožka.“

„Fúúj!“ zašklebila se Brownie. „Nikdy bych nejedla morčecí maso.“

„Garry,“ zvedla Hormona hlavu, „kdyby náhodou někdo tvrdil, že Pištivku sežrala moje kočka, odpověz mu, že tvrzení nestačí, ale musí také unést důkazní břemeno.“

„Břemeno? Kam by se Von měl tahat s nějakým břemenem? A proč bych měl pořád něco vyřizovat!“ rozčílil se Garry. „Myslím, že se asi brzo přestanu bavit s vámi oběma, jdete mi na nervy.“

Chvíli poté přisupěla na střechu profesorka McDonaldová a oslava byla rozpuštěna. Všichni se s hlasitými protesty odebrali na pokoje.

„Do svého pokoje, Pokere!“ zakřičela ještě profesorka a všichni se s ještě hlasitějšími protesty odebrali na své pokoje.

…

Garryho probudilo děsivé vřeštění. Ospale se zvedl z postele.

„Zase jsi měl mokrý sen?“ zamručel na Debila. Ten ale neodpovídal, jen zvýšil tón svého hlasu. A nebyl sám, i Von seděl vyděšeně na posteli a ječel.

„Já rozsvítím,“ ozval se Dan Koumes a vstal z postele. V tom okamžiku se pootevřely dveře ložnice a nezřetelný stín vyklouzl ven.

Na chodbě před pokojem se postupně začaly objevovat hloučky zvědavců. Garrymu se zatím úspěšně podařilo umlčet Debila učebnicí rozdávání a míchání a teď zápasil s Vonem.

„Co se tady zase děje, Pokere?“ vstoupila do ložnice profesorka McDonaldová s rozzlobeným výrazem.

„To bych taky rád věděl!“ vykřikl Garry. „Někdo tady byl a od té doby Debil a Von pořád ječí. Teda Debil už teď neječí, děkovat mi nemusíte.“

„To rozhodně nemám v úmyslu,“ stáhla se tvář profesorky McDonaldové. „Pane Vlezlej, jste schopný vysvětlit nám, co se tady stalo?“

Když na Vona profesorka promluvila, udělal to, co vždy, když se s ním pokoušela hovořit během hodiny. Zmlkl.

„Můžete nám říct, proč jste si uprostřed noci hrál na požární sirénu?“

„Byl tady!“ vyjekl Von. „Viděl jsem ho!“

„Koho?“

„Skláněl se nad mou postelí… byl oblečený ve špinavých hadrech, rozcuchané vlasy, zarostlý… trochu smrděl,“ mlel Von.

„Co jste prováděl, Pokere?!“ zaječela McDonaldová.

„Já nic,“ ohradil se Garry, „mluví o někom jiném rozcuchaném, zarostlém… hm…“

„Něco si pro sebe šeptal a v ruce měl samopal Thompson M 1928,“ navázal Von ustrašeně.

„Pokere, okamžitě ten samopal odevzdejte! Dostanete ho na konci školního roku!“

„Já to opravdu nebyl. Nemusím mít prsty ve všem,“ vrtěl hlavou Garry. „Vezměte si jako příklad Hybridův zadek…“

„Pokere, okamžitě sklapněte!“ neudržela klid profesorka McDonaldová. „A VY, VLEZLEJ, MI OKAMŽITĚ ŘEKNĚTE, KDO TADY BYL!“

„Kdo asi?“ vypískl Von. „Sirénus Flek, přece…“

„Jak by se mohl Sirénus Flek přes bezpečnostní dveře?“

„Například, kdyby si někdo nechal hesla vytisknout dopředu a pak je někde zapomněl?“ ujelo Garrymu.

„Všichni okamžitě opustí budovu,“ rozhodla profesorka a vyšla ke dveřím.

Dan Koumes se zarazil: „Máme opustit budovu, protože Sirénus Flek je teď venku?“

„Protože jsem to řekla!“ vyštěkla profesorka McDonaldová. „A pana Dlouhého Z. okamžitě proberte a odveďte do mé kanceláře.“

Stránky

Úvod

pondělí 31. srpna 2015

3-11: Únor bílý, Flek sílí