Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 30. srpna 2015

2-3: Odjezd

Kapitola třetí, v které proti logice názvu nejprve někdo přijede. Pak se již v souladu s ní odjíždí nakupovat. To se nakonec podaří všem, i když každému trochu jinak. Nejvíc dobrodružství při tom samozřejmě zažije Garry Poker, který zavítá tam, kam vždy zavítat chtěl. A v závěru trochu sladké romantiky i drsného násilí.

Odjezd


Rozjímání

Venku se pomalu rozednívalo a životodárné slunce se vydalo na další pomalou pouť po obloze. Ta byla bez mráčku a dávala tak každému stvoření naději na krásný nový den. Kapky rosy se stříbřitě leskly v ranních paprscích a v zarostlé strouze se právě rozvíjely květy leknínů, aby si ze sluneční záře také ukrojily svůj podíl. Nemotorný jezevec se pod strání ukládal ke spánku a na šťavnatém zeleném pažitu lesní louky se pásly srnky. Rušil je v tom snad jen radostný zpěv ptáčků a kvákání žab z nedalekého rybníčku, jehož hladinu čeřil mírný vánek. A zatímco romantici nadšeně vzdychali a nejeden cynik zvracel z té scenérie v koutě, Garry měl právě za sebou noc strávenou v Támhletině komnatě.
Ani si nevybavoval, co všechno mu vykládala. Když od něj čekala reakci, souhlasně mručel, přikyvoval, případně řekl, že má pravdu, jednou se dokonce odvážil říct i ‚To mě taky vždycky trápilo‘. Vypadalo to ale, že Támhleta od něj nic víc nechtěla, tak soustředil veškerý svůj intelektuální potenciál na to, aby se nenápadně přisunul co nejblíže k ní.
„… když mám dvacet starších bratrů a žádnou sestru. To si snad dovedeš představit. Rozumíš, co tím chci říct?“
„Rozumím,“ přikývl Garry, „taky nemám sestru.“ Škoda, kdybych ji měl, mohl bych ji pozorovat klíčovou dírkou při převlíkání, rozvinul úvahu jen pro sebe. K čemu by ale byla sestra Támhleté? Copak je lesbička? To jsem sem lezl zbytečně?
„Můžu se o tebe opřít?“ zeptal se, aby rozptýlil rostoucí pochybnosti.
„Když ty mi tak rozumíš, Garry,“ usmála se Támhleta. „Tady si se mnou nikdy nikdo nepovídá, všichni se pořád baví o fotbale, nebo hrají fotbal, mamka pořád vaří, uklízí nebo křičí. Tak jsem ráda, že jsi přišel, myslela jsem si, že si o mně třeba myslíš… víš, pořád jsi nechodil, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.“ Garry si její odpověď vyložil jako ano a opřel se o její rameno.
„Víš, vždycky jsem si myslela, že…“ Támhleta větu nedokončila a jen si povzdychla.
„Nemohl bych se přikrýt? Sedím tady celou noc a je mi docela zima,“ nadhodil Garry. Nečekal na odpověď, vlezl pod peřinu a přitiskl se.
„Škoda, že za chvilku budeme muset jít na snídani.“ Támhleta se začervenala. „Vydržela bych tady s tebou jen tak sedět celý den. Nic nedělat, povídat si. Ach jo.“
Garryho ruka se mezitím odvážně vydala tam, kam se dosud ruka (alespoň ta jeho) nevydala. V tom zaslechli zvenku skřípění brzd a vzápětí se po celém domě rozlehlo hlasité troubení.
Támhleta vyskočila z postele. „Co je to?“ vyjekla.
„Jdeme se podívat,“ řekl zklamaně Garry a cestou ke dveřím chrlil v duchu nadávky na hlavu neznámého rušitele, proklínal veškeré jeho příbuzenstvo, vymýšlel způsoby, kterak toho člověka (dá-li se ta zrůda vůbec za člověka označit) zavraždit co nejkrutějším způsobem a vůbec mu sliboval nejrůznější druhy utrpení, proti nimž by oheň pekelný byl jen vítaným zpestřením nedělního odpoledne.
„Počkej!“ vykřikla vyplašeně Támhleta, když už bral za kliku. „Nemůžeš jít dveřmi. Musíš zase oknem! Na chodbě by tě mohla vidět mamka.“
Vylezl ven a podél obvodové zdi nenápadně proklouzl na příjezdovou cestu. Na poslední chvíli uskočil před taxíkem, který právě odjížděl, a z nepohodlné pozice pod šípkovým keřem si prohlížel nevítaného návštěvníka.
„Ahoj, Garry, ráda tě vidím,“ zamávala mu s úsměvem Hormona Dangerová a vykročila ke vchodu do Brajglu. Garry si vztekle odplivl.
Ve dveřích se Hormona srazila s Támhletou, která málem spadla na zem. Hormona ji na poslední chvíli chytila za ruku.
„Garry leží támhle v příkopě,“ ukázala, když na ni Támhleta jen vyplašeně zírala. „A ahoj, já jsem Hormona,“ dodala, ale to už byla Támhleta pryč.

Pátá a každá další noc v Brajglu

Jen co Hormona vešla dovnitř, seběhli se kolem ní všichni Vlezlý a zasypali ji lavinou pozdravů, otázek, koláčů a bůhvíčeho ještě, což jí velmi nevyhovovalo. Garrymu ani Támhleté, která mu ošetřovala rozbité koleno, tak nevěnoval nikdo pozornost, což jim velmi vyhovovalo.
Další dny v Brajglu běžely rychleji než číšník, který nese Hybridovi pivo. Co nevidět přišel srpen a s ním i psaní ze školy. Trumpál jako správný čmuchal samozřejmě věděl, kde se nacházejí, takže všechny dopisy dorazily jednoho dne ráno rovnou do Brajglu.
Hormona to zklamaně okomentovala: „Jak ví, že jsem tady?“
„Snad sis nemyslela, že když si přebarvíš vlasy, tak tě nevypátrá? Ten starý…“ Támhleta si dala pozor, aby slovo blázen nevyslovila nahlas, „ví úplně všechno.“
„Cože?“ vyhrkl překvapeně Von. „Ty sis nechala přebarvit vlasy?“
„A já už si myslela, že si toho nevšimnete.“
„Jak bychom si toho asi mohli všimnout, když mají pořád stejnou barvu?“ nedal se Von.
„Původní barvu mám plavě hnědou a tohle je střední kaštanová,“ strčila Hormona Vonovi před obličej jednu ze svých kadeří. Jak se k němu naklonila, měl co dělat, aby neztratil vědomí. Nakonec ale s vypětím všech sil dodržel své předsevzetí, které si dal začátkem prázdnin, že v druhém díle bude omdlévat podstatně méně než v díle prvním.
„Jo, copak jste úplně slepí?“ přidala se k ní Támhleta.
„Jak to můžeš poznat ty, když jsi Hormonu ani neviděla s původní barvou?“ podivil se Garry.
„Vždyť je to snad na první pohled poznat, že má nabarvené vlasy.“
Hormona ji probodla očima. „A to na krabičce psali stoprocentně přírodní vzhled.“
„A jak dobře kryje šediny?“ zajímal se Von, který se mezitím trochu vzpamatoval.
Od jisté smrti ho zachránil jen Garryho telefon, který právě začal vyzvánět.
„Garry, Garry Poker,“ ohlásil se Garry, Garry Poker.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ NEPŘÍTOMNOSTI!“ zaburácel hlas v telefonu tak, že by se ve vitríně v jídelně rozklepal zdobený čínský porcelán, pokud by tedy u Vlezlejch nějaký byl. Dlabané dřevěné korýtko z počátku minulého století zůstalo ležet zcela nepoznamenáno.
Další dny v Brajglu běžely rychleji než číšník, který nese Hybridovi pivo. Co nevidět přišel srpen a na Starém Bělidle bylo lautr hovno co dělat. Zvlášť, když letos na návštěvu nepřijela Vonova babička, stará paní Vlezlá. Omladina trávila většinu času couráním po lese a sbíráním borůvek, což je činnost obzvlášť nudná, uvážíte-li, že v srpnu mají borůvky dávno po sezóně.
„Nepůjdeme se vykoupat?“ navrhl Von.
„Do toho smradlavýho žabince?“ nakrčila nos Hormona. „Ne díky.“
„Kde jinde se tady ale chceš umýt?“
„Bohatě mi stačí vaše koupelna, děkuju,“ odvětila Hormona.
„Co?!“ vyděsil se Von. „My máme doma koupelnu?“
„Ostatně, stejně s sebou nemáme plavky,“ škaredila se Támhleta.
„To by vůbec nevadilo,“ zašklebil se Garry.
Když byl návrh zamítnut, začali se Garry s Vonem věnovat jiné zábavě, totiž šermování uschlými větvemi. Hormona se posadila na vichřicí shozený kmen a vytáhla z batůžku kovovou krabičku.
„Budeš tady stát, čučet na něj a vzdychat, nebo se taky posadíš?“
„Co?“ otočila se zmateně Támhleta.
„Ale nic, posaď se, prosím tě.“ Támhleta na to nic, ale posadila se.
„Dáš si?“
„Ne, díky,“ zavrtěla se Támhleta, „bojím se, že bych pak byla mimo.“
„Podle toho, jak jsi mimo, bych řekla, že jedeš v něčem tvrdším,“ ušklíbla se Hormona.
„Co?“
„Uděláš mi tu radost a budeš se chvíli soustředit? Zatímco ti dva blázni zkoušejí vylézt na smrk nohama napřed, můžeme si v klidu popovídat.“
„Ráda si povídám s Garrym,“ zasnila se Támhleta a opřela si hlavu do dlaní.
„Co?“
„Že si ráda povídám s Garrym,“ zopakovala Támhleta.
Hormona se překvapením zakuckala. „S Garrym Pokerem? Ty si ráda povídáš… prosím tě, když říkáš ‚povídáš‘, myslíš opravdu ‚povídáš‘?“
Támhleta se začervenala. „Jo.“
Hormona rychle natáhla dva šluky, aby jí pomohly vyrovnat se s takovou nečekanou informací. Šok byl ale tak velký, že si musela vzápětí zapálit druhý joint.
Támhleta se na ni nesměle podívala. „Chtěla… chtěla jsem tě poprosit, jestli… nemohla bys… jít se večer třeba projít,“ polkla, „aby Garry mohl. Budu mít narozeniny. Chápeš.“
„Přijít si s tebou povídat?“
Támhleta přikývla a schovala hlavu do dlaní. Hormona si zapálila třetí joint.
Další dny v Brajglu běžely rychleji než číšník, který nese Hybridovi pivo. Co nevidět přišel srpen a s ním i Támhletiny narozeniny. Jaký dárek dostala od Hormony, již víme. Ale dostala něco od Garryho? Přinese jí něco, kromě nabídky kvalitního sexu, kterou Hormona na jaře tak pošetile odmítla?
„Víš, že Támhleta má zítra narozeniny?“ houkl na Garryho Von, když se večer myli v rybníčku (koupelnu nenašli).
„Jo, Hormona mi to řekla po večeři,“ přikývl Garry, zatímco přemýšlel, k čemu je ten bílý kousek mazlavé hmoty, který jim paní Vlezlá dala s sebou. Opatrně ukousl. Chutnalo to jako směs hydratovaných alkalických solí vyšších alifatických karboxylových kyselin přírodního původu. Neměl ponětí, k čemu by něco tak odporného mohlo sloužit.
„Jak to ví, sakra?“
„Netuším,“ řekl Garry, kterého Vonova otázka vyrušila z jeho vědeckých úvah, „ale už jsem si tak nějak zvykl, že ví všechno.“
„A proč ti to vůbec říkala?“ nechápal Von.
„Nevím,“ pokrčil rameny Garry, „byla celá nějak vedle. Mlela něco o tom, že večer půjde na dlouhou, opravdu dlouhou procházku, že by mě to mohlo zajímat, kdybych si chtěl s někým popovídat. A pak řekla ‚Támhleta má narozeniny‘. Dává ti to nějaký smysl?“
Von se zamyslel. „Třeba chtěla, abychom šli s ní a vymysleli pro Támhletu nějaký společný dárek k narozeninám!“ blesklo mu hlavou.
„A jo,“ plácl se Garry do čela.
Když se vrátili do Brajglu, Hormona byla už pryč. Pan Vlezlej a paní Vlezlá šli právě spát.
„Nechtěl bys za ní jít sám?“ nadhodil Garry, když se za nimi zavřely dveře ložnice. „Když tady Hormona není, tak konečně můžu zase… Jsem nějak utahanej, asi si půjdu radši lehnout.“
„To mám jít sám?“ zhrozil se Von. „Co když se mi něco stane?“
„A co, proboha? Vždyť v lese není nic, čeho by ses měl bát.“
„Je! Hormona!“
Když Von konečně opatrným krokem zmizel do lesa, vypravil se Garry pro svůj žebřík. Prozíravě si ho schoval blíže, jako by tušil, že ho ještě bude potřebovat, takže pro něj nemusel jít dva kilometry k posedu.
„Ahoj, můžu dál?“ zašeptal, když vylezl po žebříku k oknu a opatrně ho otevřel.
„Neruším? Chtěl jsem ti popřát všechno nejlepší a přinesl jsem ti,“ v panice prohrabal kapsy, ale jediné, co našel, byla mentolka, „bonbón.“
„Máš aspoň radost, že jsem tady?“ naklonil se blíž. „Právě byla půlnoc, takže už ti je patnáct a to znamená…“ Támhleta tvrdě spala.
Opatrně poodhrnul peřinu. Spí v pyžamu, tady není nic k vidění, povzdechl si, položil bonbón na polštář vedle její hlavy a zklamaně zmizel oknem ven.
Další dny v Brajglu běžely rychleji než číšník, který nese Hybridovi pivo. Co nevidět přišel srpen, čehož si jistě už všiml i čtenář s poruchou krátkodobé i dlouhodobé paměti.
Dopoledne Garryho probudil dívčí smích. Existuje sice jen málo příjemnějších způsobů probuzení, tenhle byl ale příliš pronikavý a trval i na jeho vkus moc dlouho. Vyšel z pokoje a na schodišti objevil svíjející se Hormonu.
„Čemu se proboha tak blbě tlemíš?“
Když ho uviděla, začala se smát ještě víc, i když Garry nevěřil, že to je ještě možné. „To snad… ne, to není… já nemůžu…“ vysoukala ze sebe, když se trochu vzpamatovala, a utřela si slzy. „Támhleta říkala, panebože, tohle fakt ne,“ přerušil její vysvětlování opět záchvat smíchu, „říkala, že jsi hrozný…“
„Idiot?“
„Ne, romantik, ty idiote!“
„Já?“
Odpovědí mu byla opět salva smíchu. „Čemu se tady asi celou dobu směju? Prý, že to je tak hrozně romantický, jak jsi tam nechal… prosím tě, chytni mě, nebo spadnu… ten bonbón. Bonbón!“
To už její smích přilákal i Vlezlý sourozence, kteří se nahrnuli na vrchol schodiště a nechápavě celou scénu pozorovali.
„Co se děje?“ přejížděl Von pohledem z jednoho na druhého.
„Kde ji to držíš?“ zamračila se Támhleta, která vykoukla zpoza Toho a Onoho. Garry vyplašeně pustil Hormonino… rameno a ta se skulila k patě schodiště, kde se jen s velkou námahou postavila zpátky na nohy.
Otočila pohled na Garryho a Támhletu. „Romantik,“ vyprskla a odbelhala se na záchod.
„Čemu se smála?“ chmuřila se dál Támhleta. „Co to mělo znamenat?“
„Jen obdivovala mou romantickou povahu,“ odtušil Garry.

Tak si vezmi taxi

Další dny v Brajglu běžely… však to už znáte. Nákup učebnic a dalších hovadin do školy již nebylo možné déle odkládat. I rozhodli se Vlezlý, že velký výlet do Oblé ulice uspořádají poslední srpnovou sobotu.
„Kudy se jde na autobus?“ zeptal se Garry, když vyšel ráno před Brajgl.
„Autobus?“ podivil se pan Vlezlej. „Pojedeme autem!“
Garry s nedůvěrou pohlédl na béžový, místy spíše rezavý žigulík, který byl zdrojem jeho příjemných vzpomínek z cesty k Vlezlejm. „Opravdu?“
„Určitě, jen tak se dostaneme nejrychleji rovnou tam.“
„Nejsem si jistý, jestli se tam chci dostat nejrychleji,“ zapochyboval Garry, „bohatě mi bude stačit, když se tam dostanu celý. A nevím, jestli mi tohle auto může takový komfort poskytnout.“
„Co blbneš?“ obrátil se na něj Von. „Vždyť už toho tolik vydrželo. Je to prostě auto do nepohody.“
„Já mám teda radši cestu do pohody.“
„Tak si řekni Hormoně, určitě ještě něco má.“
„Cože?“ přerušila ho paní Vlezlá. „O čem to mluvíte?“
„Ale, o ničem,“ zahučel Von. „Garrymu není dobře, tak jsem myslel, jestli Hormona nemá nějaké vitamíny.“
„Myslíte si, že jsem pitomá?“ zbrunátněla paní Vlezlá.
„Jsme pod přísahou?“ zeptali se jednohlasně Ten a Onen a jen o fous se sehnuli před rozmáchnutou kabelkou.
„Stejně,“ zamlouval celou situaci raději Garry, „do auta se vejde pět lidí a nás je, pokud dobře počítám,“ rychle si na prstech zopakoval desítkovou soustavu, „osm. A já v kufru teda nepojedu!“
„Ahoj,“ pozdravila Hormona, která právě vyběhla z domu. „Tak jedeme?“
„Garrymu není dobře, nemáš pro něj nějaké vitamíny?“ přeměřila si ji pohledem paní Vlezlá.
„Vitamíny? Kde bych je vzala?“
„Třeba v té krabičce energitu, kterou držíš v ruce?“
Hormona si krabičku prohlédla, jako by ji viděla poprvé v životě. „Máte pravdu, zrovna ji Garrymu nesu,“ řekla a podala mu ji. „Ale tady venku to radši neotvírej, ještě bys to rozsypal. A co nejdřív mi tu krabičku vrať, taky mi není nejlíp.“
„Jak teda pojedeme?“ zeptal se Garry a krabičku rychle schoval do kapsy.
„Já nevím,“ rozhodila ruce Hormona. „Kudy se jde na vlak?“
„Vlak? Pojedeme autem!“ vyhrklo současně několik Vlezlejch okolo.
„Škoda, že žádné nemáte,“ ucedila Hormona.
„A co je tohle?“ poklepal pan Vlezlej na kapotu žigulíku, až upadl blatník.
„Aha,“ zvedla Hormona překvapeně obočí. „To ale dává slovu auto úplně nový význam. Ještě, že mám turistickou mapu okolí. Půjdu radši pěšky.“
„Tak to jdu asi radši s tebou. Nejsem tak vlezlej, abych se mačkal celou cestu v tom jejich autě,“ řekl Garry.
Hormona odfoukla pramen neposlušných vlasů z čela. „Zase by ses mohl mačkat s Támhletou. Když půjdeš pěšky, tak se s nikým moct mačkat nebudeš.“
„Ne?“ zvedl Garry vyzývavě obočí.
„Když pominu, že bych se od tebe nenechala osahávat, ani kdybys byl poslední živá bytost ve vesmíru, nestojím o to, aby mi Támhleta vyškrábala oči.“
„Pokud si vezmeš delší sukni, tak bych se mohl ovládnout a celou cestu na tebe nešáhnu,“ sliboval Garry.
„Vezmi si radši taxíka,“ poradila mu Hormona a zmizela v lese.
Využití taxislužby se záhy ukázalo jako nutnost. Pan Vlezlej, poté co žvýkačkou přilepil blatník zpátky na místo, již déle nečekal, až se dohodnou. Žigulík zmizel v oblaku smrdutého prachu. Naštěstí Garry v domě našel kartičku s telefonním číslem na karbanickou taxislužbu. Teď už si jenom vzpomenout, jak se jmenuje ta ulice.

Oblblá ulice

„To je opravdu ono?“ podivil se Garry, když taxík zastavil před velkým obchodem zbožím erotickým.
„Jo, šéfe, řikal ste přece Oblblá ulice ne?“ kývl taxikář.
„No, není to sice to, kam jsem chtěl, ale vypadá to jako to, kam jsem vždycky chtěl,“ řekl Garry prohlížeje si při vystupování výlohu sexshopu. „Nejste kouzelná víla, co každému splní tři přání?“
„Jo, tak vo tom nic nevim,“ uhladil si taxikář knír, „ale pokud máte ještě dvě, tak to můžeme vozkoušet.“
„Přání bych měl,“ přikývl Garry, „ale jsem si stoprocentně jistý, že vy mi je splnit nemůžete. Nemáte na to potřebné… kvality. Aspoň doufám. Takže nashledanou.“ A zabouchl dveře drožky.
Na ulici nebylo ani živáčka, tak Garry využil příležitosti a vklouzl dovnitř. Prodavač byl otočený zády, protože zrovna přerovnával masážní gely na poličce za pokladnou, tak Garry rychle zaplul mezi regály. Nerad by se s prodavačem hádal kvůli svému věku; dost pochyboval, že okopírovaná občanka Mojmíra Drsoně na něj zapůsobí.
Tak se začetl (přesnější výraz je spíše „zakoukal“) do jednoho z vystavených pornočasopisů, že málem přeslechl, že dovnitř vstoupil další zákazník. Garry se chtěl hned raději schovat za hromadu panen[1], ale zvědavost mu nedala. Opatrně vykoukl, aby se podíval, jaký typ zákazníků – kromě něj – může navštívit tento obchod. Čekal někoho alespoň tak slizkého, jako byl úlisný prodavač s ulízanými řídnoucími vlasy. Proto ho nepřekvapilo, když k pultu kulhavým krokem přistoupil muž středního věku s podivně vypadajícími dlouhými červenými vlasy. Zvláštní vzezření doplňovaly černé brýle a hůlka s vyřezávanou hlavicí ve tvaru pikového listu, o kterou se muž opíral. V druhé ruce držel velkou papírovou krabici ovázanou provázkem.
„Co k nám přivádí tak vznešenou návštěvu, pane Malejfuji?“ pronesl prodavač tak sladce, že by se z jeho slin dal vyrábět turecký med.
„Do prdele, pane Bordelline,“ praštil návštěvník vztekle brýlemi o desku stolu, „kolikrát vám mám říkat, že mě nemáte ve svém obchodě oslovovat jménem! Chodím sem inkognito! In-ko-gni-to! Víte, co to znamená? Co kdyby mě tady někdo viděl?“
„Omlouvám se, omlouvám se,“ klaněl se hluboce pan Bordellin, „už se to nikdy nestane, pane Malejfuji… sakra! Nic jsem neřekl!“
„Nemůžete si dávat větší pozor? Víte, jaký by se strhl povyk, kdyby se někdo dozvěděl, že sem chodím?“
Pan Bordellin se omluvně ukláněl tak, že jeho hlava téměř nebyla za hranou stolu vidět. „Nebojte se, pane Mal…, nemusíte se bát, u mě je vaše tajemství v bezpečí. Navíc dneska tady stejně nikdo není.“ Na důkaz svých slov mávl rukou po prázdném obchodě. Garry za regálem s kondomy se instinktivně přikrčil.
„A za jakým nákupem jste dnes přišel?“ pokračoval pan Bordellin. „Mám pro vás skvělou nabídku! Pokud byla vaše žena minule spokojená, mohl bych vám nabídnout tři balení za cenu dvou!“ vytáhl zpod pultu pohotově několik růžových balíčků.
„Dnes nejdu kupovat, pane Bordelline, ale prodávat,“ řekl pan Malejfuj. Přetrhl provázek na krabici a vysypal její obsah – velmi slušnou, tedy vlastně neslušnou, sbírku videokazet – na nákupní pult.
„Domácí video?“ nadhodil pan Bordellin s patrnou nadějí v hlase. „To se dneska moc dobře prodává.“
„Ne, vy prasáku,“ zpražil ho pan Malejfuj pohledem, „to jsou jenom nějaké kazety, které jsem u vás kdysi koupil. Čekám domovní prohlídku kvůli daňovým únikům a nestojím o to, aby se tam někdo šťoural v tomhle. Potřeboval bych, abyste si to vzal zpátky.“
Prodavač vzal jednu z kazet štítivě do ruky. „Takovéhle ohrané kazety, o ty bude mít už jen těžko někdo zájem,“ řekl, „takže vám za ně nemůžu dát víc, než dejme tomu… dva fialové žetony.“
„Jste prachsprostý vyděrač,“ zavrčel pan  Malejfuj, „tahle sbírka mě u vás kdysi stála nejmíň dvacet zlaťáků!“
„Časy se mění, pane Malej… nic jsem neřekl! A dneska se prodávají prakticky jen dévédéčka.“
„Vidíte,“ chytl se jeho slov pan Malej… nic jsem neřekl, „takže to má určitě historickou hodnotu. Alespoň jeden modrý byste za to mohl dát.“
„Že jste to vy,“ zvážněl pan Bordellin, „dám vám čtyři fialové. Poslední slovo.“
„Dobře,“ ucedil pan Malejfuj, „ale tohle si beru jako dárek.“ A shrábl do kapsy růžové krabičky, které mu tam předtím pan Bordellin vystavil.
„Je radost s vámi obchodovat, přijďte zas,“ zašklebil se na něj pan Bordellin a ukázal mu dveře, jak slušně to jen dokázal.
„Ještě se uvidíme, pane Bordelline.“
„O tom nepochybuji,“ usmál se prodavač. „A sundejte si tu směšnou paruku!“ křikl, když si byl jist, že jeho vážený zákazník je z doslechu.
Garry, který celý výjev nevěřícně sledoval, počkal, až se pan Bordellin otočí, a pokusil se nenápadně vyklouznout ven. Elektronické rámy ve dveřích začaly pípat, protože si nemohly nevšimnout množství cenných časopisů a DVD, které si Garry nacpal pod svetr. Zrychlil tempo svého běhu, takže když pan Bordellin vyběhl před své království, viděl jen postavu mizející v oblaku zvířeného prachu.
Garry zběsile pádil po Oblblé ulici, takže přehlédl to, co za normálních okolností přehlédnout nejde, a vrazil do Hybrida.
„Garry, co tady proboha děláš?“ zeptal se polenský expery…mentální zahradník a hajný, když ho zvedal ze země.
Garry začal rychle sbírat rozsypané porno. „Jel jsem taxíkem na nákupy a on mě vyhodil tady, v Oblblé ulici,“ vysvětloval, zatímco své úlovky házel do batůžku, aby zbytečně nepřilákaly Hybridovu pozornost. „Jak se hergot jmenuje ta ulice, kde jsme byli loni?“
„Přece Oblá, Garry,“ mračil se Hybrid, „tady na Oblblý nemáš vůbec co dělat! Tahle ulice je přístupná až vod vosumnácti let! Kdyby tě tady někdo zahlíd… radši deme!“ Popadl Garryho za loket a rychlým krokem ho vedl pryč.
„Co tě to sakra napadlo toulat se po Oblblý ulici?“ vrčel.
„To nebyl můj nápad,“ bránil se Garry, „nepamatoval jsem si jméno ulice a ten taxikář mě prostě vysadil tady! Navíc po ulici jsem se vůbec netoulal, celou dobu jsem byl… to je jedno. Opravdu je tahle ulice přístupná až od osmnácti let?“
„Jo, sem děti nesměj.“
Garry se rozhlédl, ale nic tak zajímavého jako obchod pana Bordellina už nezahlédl. Několik vývěsních štítů sice budilo určité naděje, ale ve výlohách nebylo k vidění nic zajímavého. Za chvíli došli na křižovatku, kde už Garry poznal Oblou ulici.
„Hybride,“ napadlo Garryho, „co jsi vlastně hledal na Oblblé ulici ty?“
„Že máme letos docela teplý léto,“ změnil Hybrid téma a zaujatě si začal prohlížet oblohu.
„Co jsi tam dělal?“
„A jmelí! Všim sis, kolik se letos urodilo jmelí?“ zamlouval vytrvale Hybrid.
„Co to sakra plácáš, Hybride? Jmelí přece roste v zimě!“ překvapil Garry znalostmi z biologie i sám sebe. Hybrid zabručel něco o služebních záležitostech a raději se vytratil. Garry se posadil na lavičku a začetl se do jednoho ze svých nových časopisů.
„Garry! Garry! Tady jsem!“
Garry vzhlédl a uviděl Hormonu Dangerovou, jak stojí na bělostném schodišti Ústřední karbanické knihovny. ‚Zabilo by ji, kdyby vydržela aspoň o prázdninách bez knížek?‘ pomyslel si. Rozeběhla se k němu tak rychle, až za ní husté hnědé vlasy vlály. Konkrétně těch vlasů si nikdo nevšiml, ale jinak si její běh získal pozornost celé ulice. Hm… popsat se to nedá, budete si muset počkat na filmové zpracování. Garry rychle schoval časopis.
„Ahoj,“ přisedla si Hormona. „Ty sis něco četl?“
„Jenom jsem si něco prohlížel,“ zamumlal Garry, „já nechodím do knihovny i o prázdninách.“
„Ty nechodíš do knihovny ani o prázdninách,“ opravila ho Hormona. „A já jsem tam taky nebyla. Měli zavřeno.“
„Překvapuje mě, že ses tam nevloupala,“ podivil se Garry. „Ta knihovna nemá v přízemí žádné okno?“
Čekali ještě dobré dvě hodiny, než se celá ulice zaplnila kouřem z benzínu říznutého fritovacím olejem a hlukem, proti kterému je start proudového letadla ukolébavkou na dobrou noc, což dávalo tušit, že se blíží Vlezlejch auto. Zápach spálené gumy a vysoký skřípot jim pak napověděl, že brzdí.
A opravdu, již po deseti minutách se smrdutá mlha začala rozplývat a Garry s Hormonou spatřili siluety všech členů Vlezlejovic rodiny.
„Měli jsme po cestě párkrát poruchu a potom nám v bance nechtěli dát peníze, přestože tam máme účet,“ vysvětloval zdržení pan Vlezlej.
„A uložili jste si na něj něco?“ zeptal se Garry.
„Ne, proč? Kde bychom na to asi vzali, copak krademe?“ Na to už Garry neměl co říct.
Po dalších deseti minutách, až se všichni se všemi pozdravili, zavelela paní Vlezlá: „Za hodinu se všichni sejdeme v knihkupectví u Krkala a Kance, abychom nakoupili ty učebnice.“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ obrátila se Hormona na Garryho s Vonem, „že zrovna vy dva si založíte knihkupectví.“
„A který je který?“ zajímala se Támhleta, ale Hormona její otázku raději přešla mlčením.

U Krkala a Kance

Znuděný vláček čítající rodinu Vlezlejch a Garryho Pokera neochotně následoval nadšenou Hormonu do nitra obchodu Krkal a Kanec – Drahé knihy. Život knihkupce je mnohem jednodušší, má-li na trhu karbanické literatury monopol.
Knihkupectví působilo liduprázdným dojmem; alespoň do té míry, jak může působit prostor, v kterém se nacházejí Vlezlý. Garry si hned po vstupu všiml brýlatého muže v šedivém kabátě, který si prohlížel regál s učebnicemi, ke kterému mířili. Hormona snad také, i když momentálně mu zmizela z dohledu někam mezi beletrii. Muž očima nervózně těkal po knihách a občas se opatrně rozhlédl kolem. ‚Že by zloděj?‘ pomyslel si Garry. Kdo by byl tak hloupý a kradl učebnice? Muž se ještě jednou zklamaně podíval na poličku s učebnicemi pro karbanickou střední školu a chystal se k odchodu.
V tom se mezi něj a Garryho nahrnul dav žen rozmanitého věku i rozměrů. Garry nechápal, kde se vzaly, ještě před chvílí knihkupectví opravdu působilo liduprázdným dojmem. Odněkud se dokonce vynořilo několik fotografů, kteří hned začali pořizovat snímky.
„Vždyť to je Viewegh!“
„No jo, Martin Viewegh!“
„Ona je ta autogramiáda už dneska?!“
„Ale já přece nejsem Michal Viewegh,“ marně uhýbal muž označovaný alespoň částečně tímto jménem před ataky svých, tedy vlastně jeho fanynek, „já jsem se sem jen přišel podívat, jestli mi už konečně vyšla moje knížka…“
„Jé, ona mu vyšla nová knížka!“
„No právě, že nevyšla,“ vysvětloval Neviewegh, zatímco se vyprošťoval ze sevření. „Napsal jsem novou učebnici obrany proti švindlování, ale…“
„Hurá!“
Konečně se mu podařilo se vysmeknout a rozběhl se ven z obchodu. Horda fanynek mu ale běžela v patách. V tom si prchající všiml Garryho a tvář se mu rozzářila. Garry vzápětí pochopil proč, muž se za něj schoval a použil ho jako živý štít.
„Já nejsem ten, kdo si myslíte, že jsem,“ vysvětloval zoufale. „Jestli chcete podpis, ať se vám do památníčku podepíše tady Garry Poker,“ ukázal na zkoprnělého Garryho a tryskem zmizel. Zmatený dav se pak během chvilky rozešel, jen několik fanynek, patrně ještě pod zákonem, žadonilo i Garryho autogram. Když si za něj řekl o fialový žeton, s brekem odešly.
„Co to tady bylo za povyk?“ podivovala se Hormona, která přišla s košíkem plných knih.
„Byl tady nějaký spisovatel a choval se jako pošuk,“ odpověděl Garry.
„Tak to jste si určitě výborně rozuměli,“ zasmála se Hormona. „A jaký spisovatel?“
„Nevím, nějaký Výfuk nebo jak se jmenoval.“
„Myslíš Viewegh? Michal Viewegh?“
„Jo. Tak ten to nebyl,“ souhlasil i nesouhlasil Garry.
„Cože?“
„Aspoň říkal, že to není on.“
„To byu pvece ten…“ luskl prsty Von, který k nim došel až teď, poté co opustil pult u pokladny, kde byla mísa s bonbóny pro zákazníky zdarma. Byla.
„Tak Ten to určitě nebyl, tvého bratra snad poznám,“ zavrtěl hlavou Garry.
„Vech me domuuvit,“ vekl Von, „chtěu jsem víct, ve to je ten novej ufiteu obvany pvoti uindvování.“
„Nemohl bys polknout nebo vyplivnout alespoň část těch bonbónů, než promluvíš?“ zavrčela na něj vztekle Hormona.
Von vyplival bonbóny do igelitového pytlíku a dal si je do kapsy. „Víkám,“ vysvětloval, „teda říkám, že to byl náš nový učitel obrany proti švindlování.“
„A jak se jmenuje?“ zajímala se Hormona.
„To si nepamatuju,“ pokrčil Von rameny. „Ale vím, že mamka říkala, že je prý hrozně podobný Marku Vieweghovi.“

* Varování: romantická scéna!

Garry nakoupil všechny potřebné učebnice a vyšel před obchod. Na dveřích ho zaujal velký plakát oznamující zítřejší autogramiádu Michala Viewegha. Venku se rozhlédl a spatřil na lavičce brečící Támhletu. Jako správný emocionální ignorant se jí chtěl vyhnout a nenápadně zmizet, ale bylo pozdě. Už si ho všimla.
Posadil se k ní. „Nebul,“ pokusil se ji utišit.
Támhleta smrkla a otřela si slzy z tváří. „Když naši koupí knížky pro bratry, tak na moje už jim nezbudou peníze,“ vzlykla.
‚Do prdele, to tady takhle hysterčíš kvůli učebnicím?‘ zuřil uvnitř Garry. „Tak si vezmi moje,“ podal jí svou tašku, „stejně jsem si je koupil úplně zbytečně, protože když jdu znova do prvního ročníku, tak žádné nové knížky nepotřebuju.“
Otočila k němu své zelené oči a usmála se. Jemně naklonila hlavu. Jeho a její rty se přibližovaly k sobě pomalu jako tektonické desky, se stejnou jistotou vzájemné srážky. Nejprve se dotkly jen letmo a pak…
„Co to tady předvádíš, Pokere?“ přerušil je známý, ale rozhodně nevítaný hlas Cracka Malejfuje. „To má být scéna z nějakého špatného románu pro ženy?“
„On snad existuje nějaký dobrý román pro ženy?[2]“ stoupl si Garry proti němu. „Dej si odchod, Cracko!“ křikl a objal Támhletu kolem prsou, pod tlakem její ruky pak kolem pasu.
„Tak ty máš další holku, Pokere?“ zašklebil se Malej Cracko. „Co na to říkají Palma a Pasta, dvorní striptérky tvého fanklubu?“
„Cože? Další?“ vykroutila se Támhleta z Garryho objetí. „Jaká Palma a Pasta?“
„Ale to jsou jen kamarádky…“
„Tak kamarádky, jo?“ hodila mu igelitku s učebnicemi k nohám. „A to ti předvádějí striptýz všechny kamarádky?“
„Bohužel ne,“ zamračil se Garry. „Počkej! Kam jdeš? Neodcházej!“
„Vypadá to, že tvoje akcie nějak klesly, Pokříčku,“ zachechtal se Cracko Malejfuj.
„Za tohle tě zabiju, Malejfuji,“ probodl ho Garry – zatím jen – pohledem. „Vždyť jsem ten striptýz tehdy ani neviděl!“

* Varování: scéna plná násilí!

Pan Vlezlej s obavami mířil k pokladně. Výlohou zahlédl Garryho, jak si venku usedá na lavičku k jeho dceři. Nazoomoval zrak, aby lépe viděl, zda nedochází k nějakým nepřístojnostem.
„Ale, ale, ale – to je přece pan Vlezlej!“ ozval se přímo za ním Mufius Malejfuj.
Pan Vlezlej úlekem nadskočil. Rychle se ale ovládl, chytil rukou brýle, které se mu svezly z nosu, a otočil se.
„Dobrý den, Mufiusi,“ řekl bez sebemenší známky nadšení v hlase.
„Slyšel jsem, že teď máte na ministerstvu spoustu práce,“ řekl pan Malejfuj. „Všechny ty finanční kontroly jsou určitě časově náročné. Doufám, že vám aspoň platí přesčasy?“
„Nezůstávám v práci přesčas,“ zamračil se pan Vlezlej.
„To se divím,“ ucedil Mufius Malejfuj. „Zůstával bych v práci dvacet čtyři hodin denně, kdybych bydlel v takovém domě, jako je ta vaše barabizna, s takovou rodinou, jako je ta vaše…“
Větu nedořekl. Vlezlej se rozmáchl svým košíkem s knihami pro své děti. Malejfuj uhnul překvapivě elegantním půlobratem doprava, takže pan Vlezlej nezasáhl. Košík mu setrvačností vyletěl z ruky a rozboural pyramidu Vybíjených, připravených na zítřejší autogramiádu.
„Vedle, sračko,“ zašeptal mu samolibě do ucha Mufius Malejfuj, který se objevil za jeho ramenem jakoby odnikud. To neměl dělat. Loket pana Vlezlýho vystřelil a zasáhl neuvěřitelnou rychlostí bradu elegantního blondýna. Malejfuj se odpotácel několik kroků dozadu a dlaní si otřel krev ze zkrvavených rtů. Oba bojovníci jen na půl ucha vnímali, že se kolem nich shromáždili ostatní návštěvníci knihkupectví a začali pokřikem fandit té nebo oné straně (Ten fandil té a Onen oné).
Malejfuj si odplivl a našlápl na špičky. „Za tohle mi zaplatíš,“ zasyčel. „Teda zaplatil bys, kdybys měl nějaké peníze. Takhle dostaneš jenom pořádně přes držku.“
„Od koho asi?“ ušklíbl se pan Vlezlej. „Myslíš, že se zaleknu každého velkohubého lihovarníka?“ Jen matně zaslechl zoufalý výkřik své ženy, která se právě sesypala. Utrhl od pokladny čtečku čárových kódů a v kruhu obcházel Malejfuje, který právě popadl do ruky Velký atlas světa a zašermoval s ním nad hlavou.
„Hezké,“ zatnul zuby Vlezlej. „A umíš tohle?“ opsal čtečkou ve vzduchu několik osmiček.
„To je všechno?“ zasmál se Mufius Malejfuj. „Já umím jenom tohle,“ řekl a mrštil atlasem přímo proti Vlezlýho hlavě. Ten se vyhnul zásahu piruetou doleva. Plánoval přejít z piruety rovnou do útoku kvartou, přehlédl ale v cestě regál se slovníky. Vrazil do něj v plné rychlosti a police se na něj celá překlopila.
Malejfuj na něj chystal ještě s gustem šlápnout, aby potvrdil své vítězství. V tom se ozval zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta paní Vlezlý, kterou její synové právě vzkřísili, ‚Hybrid je tady‘, byla v této situaci zcela nadbytečná.
„Co se tady děje?“ zafuněl Hybrid a oklepal si z ramen zbytky výlohového skla. Aniž by zajistil důkazy o vině či nevině, popadl Mufiuse Malejfuje za klopy a vyhodil ho z obchodu ven. Pak lehce nadzvedl regál, pod kterým ležel sípající pan Vlezlej. Ten se jen ztěžka posadil.
„Ste v pořádku?“ houkl na něj Hybrid.
„Jo, díky,“ vydechl pan Vlezlej, „nemusíš se starat, Hybride.“ To neměl říkat. Hybrid se přestal starat a regál opět pustil. Pan Vlezlej dostal další zásah do hlavy a zakřičel bolestí. Ten a Onen polici opět rychle zvedli.
„Opravdu dáváš svým dětem skvělý příklad… prát se na veřejnosti!“ zahromovala nad ním paní Vlezlá. Vzápětí dostal do hlavy další úder tupým předmětem, patrně nejnovějším vydáním Hercula Poirota. Víc už si nepamatoval.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Kapitola nabitá dějem a napětím (bude Garry odhalen v obchodě pouze pro dospělé?), ale i romantickými scénami (při čtení prvního odstavce jsem si nebyla jistá, jestli jsem klikla na správnou stránku,) se opět četla jedním dechem. S radostí jsem si znovu vychutnala scény, v nichž důležitou roli hrál kořalečník Mufius Malejfuj.
Díky
denice

Garry Poker řekl(a)...

Spoiler alert: do obchodu pro dospělé se Garry podívá i v šestém díle. A tentokrát v tom bude hrát roli kořalečník junior, Cracko Malejfuj.
(já vím, že tyhle spoilery jsou dost na prd pro ty, kdo četli Harryho Pottera :D)

Anonymní řekl(a)...

Možná, ale těšit se můžu i tak :-D
denice