V pohádkách prý nakonec vždycky vítězí dobro nad zlem.
Ale v příběhu, kde se žádné kladné postavy nevyskytují, to není vůbec jednoduché. Také proto, že tohle ještě není konec.
Kapitola šestnáctá:
Pohádka začíná
Na muří nožce
„Co to Hybrid říkal o kasuárech?“ zajímal se Von a nalil si
z termosky čaj. Protože při tom mluvil, většinu rozbryndal a čaj teď tekl
po konstrukci posedu mezi překvapené mravence. Ti si brzy uvědomili své štěstí,
protože tento čaj obsahoval – přesně podle Vonových chuťových priorit – víc
cukru než vody, čaje či čehokoli jiného. Pomalu tuhnoucí sladká lepkavá hmota
tak byla pro mravence pravým požehnáním. Není proto divu, že neznámý cizinec ve
vojenských botách, o kterém předali do mraveniště zprávy mravenčí průzkumníci,
byl prohlášen královnou za božstvo a nazván VON – Velký Ocukrovaný Návštěvník.
„Nevěřím tomu, že by sem z inspekce měli teď přijet a
zabavit je. Kdo kdy viděl státního úředníka pracovat v sobotu večer?“ O
tom musel mít ostatně Von Vlezlej nejlepší přehled, když jeho otec pracoval už
šestnáctým rokem na ministerstvu financí.
„A co tedy říkal ten Hybrid?“ naléhal Garry.
„Říkal: MUSÍTE MI POMOCT! MUSÍTE MI POMOCT! NESMÍTE DOVOLIT,
ABY SI JE ODVEZLI! ESLI TO UDĚLAJ, UCHLASTÁM SE K SMRTI!“ zopakovala
Hormona Hybridova slova. „Jste oba dva hluší? Vždyť jsme tam byli před dvaceti
minutami!“
„Hybrid se nemůže uchlastat k smrti,“ nesouhlasil
Garry. „On se může k smrti jedině ustřízlivět.“
„Před čímž ho opravdu skvěle uchráníme, když budeme trčet
tady na tom posedu,“ utrhla se na ně Hormona. „Na co tady čekáme? Až do nás
uhodí blesk a vám dvěma se konečně rozsvítí?“
„Plán – ke kterému bys snad mohla mít trochu respektu, když
jsi ho sama napsala – říká, že máme nechat odjet auto s kasuáry,“ vysvětlil
Garry. „Tak ho necháváme odjet.“
Hormona si odfrkla a zapila růžovou pilulku.
„Budeš se tím cpát celý večer?“ zeptal se Garry.
Hormona se zašklebila: „Dokud mě nepřestane bolet hlava.“
„Odkdy dáváš přednost Zentivě před vlastní zahrádkou?“
podivil se Von.
„Krátkodobý převis poptávky nad nabídkou z důvodu
zvýšeného stresu a další sklizeň bude až začátkem června,“ posteskla si
Hormona, a rozsvítila baterku, aby si mohla přečíst pár stránek z Rozdávání a míchání pro pokročilé.
„Musíme být nenápadní! Zhasni to!“ vytrhl jí Garry učebnici
z ruky. „A kromě toho, rozdávání a míchání jsi udělala už předevčírem.“
„A za jedna,“ zašklebil se Von, „šprtko.“
„Co kdybyste se starali o sebe? Můžu si číst, co chci, a
můžu mít známky, jaké chci – na rozdíl od vás,“ rozčertila se Hormona. „Tohle
je sprostá šikana ze strany nadřízených důstojníků!“
Garry si povzdechl a otočil se k temné siluetě hradu.
„Je něco vidět?“ vyzvídal Von.
„Moc ne, už je tma,“ řekl Garry a přiložil k očím dalekohled.
„Jediná zajímavá věc, kterou jsem objevil, je okno do zmizeluzelských sprch. Budu sem asi chodit častěji, protože
brzybolské holky nemají proti téhle blondýně nejmenší šanci.“
„Blondýně?“ podivila se Hormona. „Do Zmizeluzlu žádná
blondýna nechodí. Všichni si tam barví vlasy na havraní čerň, aby bylo vidět,
jak jsou zlí. Samozřejmě kromě Cracka Malejfuje.“
Dalekohled sletěl do křoví pod posedem. „Musela to být
černovláska,“ hláskoval pomalu, „jsem si stoprocentně jistý. Měla na hlavě
mydlinky, což mě trochu zmátlo a z té dálky jsem si myslel, že je
blondýna. Ale teď si zcela jasně vybavuju, že to nemohl být nikdo se světlými
vlasy, v žádném případě to nebyl muž a ani omylem Cracko Malejfuj!“
„To víš, že ti věříme,“ uculila se Hormona. „Skoč pro ten
dalekohled, já to zatím pohlídám.“
Garry se bez rozmyslu vrhl přes zábradlí posedu dolů.
„6.0 za technické provedení a 6.0 za umělecký dojem!“
zavolala na něj.
Z ostružiní pod posedem se ozvaly rozčílené nadávky. Za
chvíli se Garry oblepený přichycenými šlahouny vyplazil zpátky. „Nebyl to
Malejfuj, nemohl to být on. Malejfuj vypadá úplně jinak!“
„Ticho!“ sykla Hormona. „Slyším motor!“
Garry a Von nenápadně nahlédli přes okraj zábradlí. Z kraje
lesa nedaleko od nich se vynořilo nákladní auto a po rozblácené cestě se pomalu
plazilo pryč od hradu.
„Co je to zač?“ divil se Von.
„Nákladní auto,“ odpověděl Garry. „Avia se skříňovou
nástavbou.“
„To vidím taky, ale co tady dělá?“
„Podle zamřížovaných oken jde o vůz určený k přepravě
vězňů nebo nebezpečných zvířat.“
„Což může znamenat jen jedinou věc,“ dodala Hormona, „buď
právě dopadli Sirénuse Fleka, nebo odvážejí kasuáry.“
Garry se na ni podíval. „Co kdybys z těch dvou možností opravdu zvolila jen
jedinou věc?“
„Dopadli Fleka,“ zvážila Hormona pečlivě. „Případ je vyřešen,
můžeme jít domů.“
„Řekl bych, že ne,“ odporoval jí Garry. „Podle plánu máme
přece nechat odjet auto s kasuáry, nikoli auto s Flekem.“
„Chceš říct, že jestli v tom autě odvážejí Sirénuse
Fleka, měli bychom je zastavit?“ zamračila se Hormona nad jeho logikou.
„Musíme to auto dostihnout a zjistit koho vezou,“ zamudroval
Von. „Když kasuáry, tak je necháme odjet. Když Sirénuse Fleka, tak… je taky
necháme odjet, ale budeme pak mít výčitky svědomí.“
„Běžíme!“ vykřikl Garry. Von se ihned rozeběhl, ale
neuvědomil si, že při opouštění posedu je vhodné použít žebřík. Sletěl po hlavě
do zbytků ostružiní, které před chvíli zlikvidoval Garry.
„Něco se mě snaží sežrat,“ zašeptal, když se Garry a Hormona
s obavami vyklonili dolů. „Ožužlává mi to ruku!“
Hormona vyprskla. „To bude asi lef. Chce si tě vychutnat hezky
pomaloučku.“
„Okamžitě sem pojďte a vysvoboďte mě! Nemůžu se pohnout!“
Podlehli psychickému nátlaku a slezli dolů. Naštěstí stačilo
přeříznout tři šlahouny ostružin a Von byl venku. Celý bledý se posadil.
„A teď rychle zneškodněte tu bestii, co mě chce zabít,“ sykl
a hlavou nenápadně kýval ke své pravé ruce.
Hormona tím směrem namířila baterku.
„Klid, Vone,“ usmál se Garry, „to je jenom Pištivka.“
„Uf,“ ulevil si Von. „Ta mě teda vyděsila.“
„Pištivka?“ sklonila se nevěřícně Hormona.
„Nikdy jsi neviděla Pištivku?“ vzal Von své morče do náruče.
„Tvoje kočka ji sežrala a ty si ani nepamatuješ, jak vypadá?“
„Pištivka?“ zopakovala Hormona. „Ta Pištivka, kvůli které
jsi se mnou asi dva měsíce nemluvil, protože umřela?“
„Promiň,“ řekl sklíčeně Von, „mrzí mě to, už jsem to tobě i
té hloupé kočce odpustil.“
Hormona se ušklíbla. „Nemusíš se omlouvat, byly to ty dva
nepříjemnější měsíce, co jsem v Polné zažila. Nicméně, až ti dojde, že
Pištivka není mrtvá, můžeš se mi omluvit ještě jednou.“
„Pištivka je mrtvá!“ vyjekl Von a pohladil ji jemně po
zádech. „Zabila ji ta tvoje kočka a ty to moc dobře víš!“
„A co teď držíš v náručí?“
„Pištivku,“ odpověděl Von bezelstně.
„Živou?“ povytáhla Hormona obočí.
Von zvedl morče k očím a důkladně si ho prohlédl.
„Jasně, že živou. Řekl bych, že i docela přibrala.“
Hormona zatřásla s Vonovou hlavou. „Když je živá,
nemůže být zároveň mrtvá! Není to Schrödingerovo morče!“
Von se zamyslel: „Chceš říct, že nikdy neumřela? Že jenom
utekla?“
„Vypadá to tak. Jediné, co mě na tom štve,“ zamračila se
Hormona, „je, že ta ježibaba měla zase pravdu. Věštění z karet je přece
naprostý nesmysl!“
„Co kdybychom se věnovali důležitějším věcem?“ přerušil je
Garry a mávl rukou do lesa. „Kvůli tomu zombie-morčeti nám ujelo auto se
Sirénusem Flekem!“
„Co kdybychom se shodli na tom, že to bylo auto s kasuáry
a nechali ho podle plánu odjet?“ navrhla.
Garry přiklekl k zemi a začal zkoumat otisk pneumatiky.
Pokýval hlavou: „Máš pravdu. Jde o modrou avii inspekce životního prostředí se
zpevněnou skříní, která se používá pro převozy zabavených nebezpečných zvířat.
Poznávací značka 3A6 9485, kabina je na levém boku poškrábaná desetikorunou.
Posádku tvoří černovlasý řidič vysoké postavy s hnědýma očima a další dva muži
v šedých kabátech.“
„To všechno se z toho dá vyčíst?“ zvedl se překvapeně
Von a nahlédl mu přes rameno.
„Těžko,“ uculila se Hormona, „protože tudy projel tak akorát
lesnický traktor. Auto s kasuáry jelo támhle po té druhé cestě. Jestli si
můžu taky zahrát na detektiva, domnívám se, že Garry to auto už dneska viděl. A
patrně i objel desetikorunou, nemám pravdu?“
„Taky zkazíš každou radost,“ zamračil se Garry. „Přistupme
k dalšímu bodu: Sledovat prostor na východ od hradu. Četo, na můj povel
pochodem v chod východ!“
„Tak vchod nebo východ?“ rozhlížel se zmateně Von.
Hormona ho postrčila: „Prostě jdeme!“
V začarovaném lese
„Kudy?“ zeptal se Von, když došli k plotu školního
areálu. „Zase přes Hybrida?“
„Kdepak,“ zavrtěl Garry hlavou, „myslí si, že už jsme dávno
zpátky na hradě. Jen bychom vzbudili podezření.“
„Nemohli jsme vzbudit podezření už tím, že jsme tam přišli
v plné polní a vyplížili se do lesa?“ nadhodil Von.
„U Hybrida?“ řekla pochybovačně Hormona. „Myslím, že ani
kdybychom tam přišli ve skafandrech a ptali se na loňský vývoj lombardní sazby
České národní banky, u Hybrida žádné podezření nevzbudíme.“
„Prostě už jsme u Hybrida byli a je nesmysl se vracet,“
rozhodl Garry. „Máme sledovat prostor na východ od hradu, tak bych šel z východní
strany podél plotu. Vona určitě potěší, že dojdeme až ke vchodu. A když
nenajdeme nic zajímavého, utáboříme se v těch malých smrčcích naproti
vrátnici a budeme pozorovat situaci.“
„Tábořit ve smrčcích?!“
„To je nuda,“ zazíval Von.
„Vzal jsem karty,“ řekl Garry. „Můžeme si zahrát třeba
svlékací poker.“
„Hrát svlékací poker ve smrčcích?!“
…
„Koukněte se támhle!“ začal Von zběsile hýbat hlavou dopředu.
Protože v náručí nesl Pištivku, nemohl ukazovat rukama. Když vykopl nohou
před sebe, pochopili, že myslí nízké křoví na cestě. „Vidíte ty stíny? Někdo
tam stojí!“
„Nestojí,“ chytil ho za rameno Garry. „Jsem tady jenom já,
Hormona… počkej… já, Hormona a ty. Nikdo další.“
Přistoupil blíž a stíny zmizely. Když rozhrnul větve, nikoho
neobjevil, jen patrně opuštěnou jezevčí noru.
„Já tam nejdu!“ zaúpěl Von.
„Kdybyste si mysleli, že vás kdosi pozoruje, ignorujte to a
nekoukejte furt kolem sebe,“ zamával mu Garry papírem před nosem.
„Ale tam se opravdu někdo krčil!“ trval na svém Vlezlej. „Já
dál prostě nepůjdu! Radši se propadnu do země, než abych udělal ještě krok
dopředu!“
Jak řekl, tak se stalo: Von se raději propadl do země.
Hormona překvapeně nahlédla do kouřícího otvoru, který po něm zůstal.
„Kdo psal ten plán, opravdu nebyl hloupý,“ povzdechla si.
Najednou za ní něco zasyčelo. Opatrně se otočila. Podél plotu kráčela velká bílá husa a
natahovala k ní krk.
„Co to má znamenat?“ nechápal Garry.
„Zrovna jsem chtěla říct: Ať mě husa kopne, jestli se Von opravdu
propadl do země,“ odtušila Hormona. Pták se nečekaně hbitě přikolébal a nakopl
ji do kotníku.
„Ať do mě hrom bací, jestli rozumím, co se tady děje,“ zavrtěl
nevěřícně hlavou Garry.
Hormona kotrmelcem odskočila co nejdále od Garryho a vylekaně
vzhlédla k nebi, ale nic se nestalo. Být hloupý je někdy nečekaná evoluční
výhoda, pomyslela si.
„Radši opatrně, myslím, že cokoli řekneme, se nám může
splnit.“
„Jestli jsem Garry Poker, ať se tady objeví tisíc nahých
nadržených blondýnek!“
„Nevyšlo ti to,“ řekla Hormona úlevně, když otevřela oči a
rozhlédla se. „No samozřejmě,“ plácla se do čela. „O tom se taky píše
v plánu: úsloví napoví – působí jen všeobecně známá pořekadla, nemůžeš
plácnout, co tě napadne, a čekat, že se ti to splní!“
„Pokud to znamená, že se tady nadržené blondýnky neobjeví,“ posmutněl,
„měli bychom se zkusit propadnout za Vonem.“
„Asi jo,“ souhlasila Hormona a pokusila se vlézt do díry,
která po Vonovi a Pištivce zbyla.
„Říká se, že kudy projde hlava, projde celé tělo,“ ušklíbl
se Garry a pobaveně sledoval, jak se marně pokouší vecpat dál než do půli
stehen. „Ale možná to platí jen u koček.“
„Děkuju za užitečnou radu,“ zabručela Hormona a pokusila se
vyškrábat se zase ven. „Aby tě koza potrkala za ty tvoje kecy.“
„Bloody!“ zaradoval se Garry, když viděl přibíhat svou
poštovní kozu, ale úsměv mu brzy ztuhl. „Bloody brzdi! Zastav!“
Teď to byla Hormona, kdo se dobře bavil. Garry odletěl do
kupy jehličí, Bloody k němu znovu přiklusala a nabrala ho na rohy. To
Garryho spíš potěšilo, protože kupa jehličí už měla spoustu pracovitých
obyvatel[1],
s kterými netoužil sdílet společnou budoucnost. Pak ho odhodila, což už ho
tolik nenadchlo, a cválala zpátky k hradu.
„Tohle si vypiješ!“ zasípal Garry a obrátil se s větví
v ruce k Hormoně.
„Ať se propadnu do země, jestli nevypiju!“
Hormona zmizela.
„Tak to mi ho teda vyndej!“ hlesl Garry.
Mezi permoníky
Garry dopadl na mramorovou podlahu. Oprášil si kolena,
zapnul si poklopec a rozhlédl se. Hned vedle něj se sbírala ze země Hormona.
„Kde to jsme?“
„Pod zemí,“ prohlásila Hormona lakonicky. „Vypadá to jako
opravdu malá stanice opravdu malého metra.“
Garry musel uznat, že má pravdu. Stáli na podzemním
nástupišti, které měřilo dohadem padesát metrů. Podél něj vedla úzkorozchodná
kolej, která v obou směrech mizela v tunelu; ostatně pod zemí ani
jinam mizet nemohla. Stěny byly obloženy keramickými deskami a celý prostor
osvětlovaly mléčné zářivky. Velký kovový nápis na stěně za kolejí oznamoval, že
se nacházejí ve stanici ŠKOLA KARBANU. Graffiti pod ním tuto informaci
doplňovalo o poznatek, že ŠKOLA KARBANU ‚stojí za hovno!‘
„Je tu někde Von?“
„Patrně odjel předchozím spojem,“ usoudila Hormona, která
zatím sledovala ceduli za Garryho zády. „Jelo to před pěti minutami.“
„Cože?“ vydechl Garry a naklonil se nad kolejiště. „Tady
opravdu něco jezdí?“
Přerušil je ženský hlas z reproduktorů: „Nevstupujte
prosím za bezpečnostní pás.“ Garry rychle cukl dozadu.
„Podle mapy to vypadá jako okružní linka spojující všechna
důležitá karbanická místa v Polné a okolí,“ informovala ho Hormona.
„Školu, nádraží, Húdlary, Sezimovo náměstí, domov karbanických důchodců, ústřední
karbanický archív, žetonárku…“
„Žetonárku?“ divil se Garry.
Hormona zaváhala. „Někde se žetony asi vyrábět musí,“
usoudila.
„Co se píše v plánu?“
„Další bod nejde přečíst,“ rozbalil papír Garry, „je to
utržené.“
„Jak to?“ divila se Hormona.
„Protože jsem to utrhl,“ objasnil Garry.
„A proč jsi to utrhl?“ pokračovala Hormona v boji
s větrnými mlýny.
„Aby se mi to vešlo do kapsy,“ pokrčil Garry rameny. „A
vršky písmen jsou pořád vidět, mohlo by to být třeba nastupujte.“
„Nebo nenastupujte.“
„Kdy jede další?“ zeptal se a otočil se také k ceduli.
„Za půl hodiny,“ odvětila Hormona. Rozhlédla se po
nástupišti. Spatřila patu schodiště, které podle směrovek vedlo do hradu. Vyrazili
ho prozkoumat. Nad schodištěm byl malý vestibul, odkud vedly další schody a
výtah. Cedule informovaly, že schody ústí ve sklepení hradu a výtah vede přímo
do Trumpálovy pracovny. Garryho samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než výtah
přivolat. Kabina s hučením přijela a dveře se otevřely. A vystoupil
z nich Nigrus Trumpál v uniformě brigádního generála.
„Ahoj Garry, ahoj Hormono,“ pozdravil je.
„Dobrý večer, pane generále,“ zasalutovali automaticky.
„Napadlo mě, že bych vás tu mohl zastihnout,“ oznámil jejich
šokovaným tvářím. „Potřebuji vám sdělit ještě jednu důležitou věc.“
„Ještě jednu?“ ujistila se Hormona.
„Zapomněl jsem vám říct, že Sirénuse Fleka držíme ve sklepě
pod ošetřovnou. U stropu jsou tam malá, pevně zamřížovaná okna, ale kdyby se
vám za ty mříže podařilo zapřáhnout stádo kasuárů, mohly by povolit.“
Garry vyvalil oči: „My máme zachránit Fleka? Copak on není
zločinec?“
„Samozřejmě, že není,“ vysvětloval Trumpál trpělivě, „vždyť
se na to přišlo jen díky vám.“
„Nevybavuju si, že by se nám podařilo obnovit soudní proces
se Sirénusem Flekem,“ zamračila se Hormona.
„To se vám taky nepodařilo,“ zavrčel Trumpál, kterého
trpělivost začala opouštět, „ale spravedlivý trestní soud nám teď může být všem
ukradený. Přesvědčili jste o jeho nevině mne, což je mnohem důležitější. Soud
ať si trhne nohou.“
„Čím jsme vás přesvědčili?“ poškrábal se Garry na hlavě.
„Copak si to nepamatujete?“ divil se ředitel. „Právě jste mi
vysvětlili, jak se to celé událo, a já vás poslal Fleka zachránit. Kráčet ve
svých stopách…“ poklepal si významně na nos.
Garry rozhodil ruce. „Nemohl jste si nás s někým splést?“
Hormoně se najednou na tváři rozlil chápavý výraz. „Nebo…
nemohl jste si nás splést s někdy?“
Trumpál se zmateně podíval na hodinky. „Je jedna hodina. Před
pěti minutami jsem s vámi mluvil ve své kanceláři.“
Hormona ukázala na hodiny na nástupišti. „Je teprve jedenáct!“
„Samozřejmě, že tady je jedenáct, však jste se taky vraceli
zpátky,“ zahleděl se na ni Trumpál svými asymetrickými brýlemi. „Ale před
chvílí jste byli v mé pracovně a byli jste tam v jednu hodinu.“
„Nebyli,“ pípla Hormona. „Před pěti minutami jsme se sem
propadli ze školních pozemků!“
„Aha, takže vy nejste ti vy, s kterými chci mluvit, ale
jiní vy před dvěma hodinami. A vám bych nic říkat neměl, takže zapomeňte, že
jste mě potkali, a pokračujte si svou cestou.“ Trumpál si prohrábl zamyšleně plnovous:
„Nemáte představu, kde bych tak mohl najít ty správné vás?“
Zavrtěli hlavami.
„V tom případě,“ mrkl na ně spiklenecky, „když už jste to
slyšeli, vybavte si to v pravý čas – v jednu hodinu, ať vás nemusím dál
hledat. Teda ne vás, ale ty druhé vás. A vlastně ne v jednu hodinu, ale
v jedenáct. Ale až podruhé jedenáct, teprve potom, co bude jedna hodina.
Rozumíme si?“
Optimisticky zvedl palce a nastoupil zpátky do výtahu.
„Co to mělo sakra znamenat?“ podivil se Garry, když Trumpál
zmizel.
U zlého draka
„Jak to myslíš, že mi nemůžeš nic prozradit?“ dorážel Garry
na Hormonu, když scházeli po schodech zpět do metra. „Zjevně něco tušíš, tak to
vyklop. Co jsi myslela tím, že nás potkal někdy
jindy?“
Hormona se nadechla, aby ho znovu odbyla, když si všimli, že
k nim z druhého konce nástupiště běží vyplašená postava Vona
Vlezlýho.
„Vone?“ vykřikl překvapeně Garry.
„Je tady!“ ječel Von. „Jde za mnou! Sebral mi Pištivku,
rozebral ji a…“ Von ztratil hlas a jen zuřivě gestikuloval za sebe. Nakonec se
zhroutil a nebýt Hormony spadl by na podlahu.
„Propadl jsem se pod zem,“ šeptal Von zpola při vědomí,
„ujelo mi metro… a vy jste ho stihli! Viděl jsem vás… Pak jsem vyšel po tamtěch
schodech nahoru… a tam byl on… rozmontoval Pištivku!“ Zběsile přitom ukazoval
na konec nástupiště, odkud přiběhl.
Garry si utáhl pásek v maskáčích. „Jdu se tam podívat,“
hlesl.
„Tu uniformu bys mohl nosit častěji,“ usmála se Hormona.
„Sluší mi, viď?“ mrkl Garry.
„To ani ne, ale máš v ní aspoň odvahu zachytitelnou
běžnými kurážometry.“
Garry srazil paty a vykročil podél bezpečnostní čáry. Hned
si všiml druhého schodiště, o kterém mlel Von. Podle cedule vedlo do učitelské
ubytovny a právě po něm sestupoval Sirénus Flek se šroubovákem v ruce.
Z hlediska dramatické výstavby děje by asi bylo lepší
v tuto chvíli říct, že po schodech sestupoval zapáchající zarostlý muž se
špinavými vlasy v dlouhém nepadnoucím kabátě, který měl v obličeji šílený
nepřítomný výraz, ale bylo by to jen umělé prodlužování napětí, protože Sirénus
Flek je jedinou osobou v ději odpovídající takovému popisu. Kromě Hybrida.
A Nigruse Trumpála, když má slabší chvilku.
„To jste vy!“ vyhrkl Garry šokovaně. „Ten chlápek, co bydlel
v Hybridově hájovně!“
„Ano,“ přikývl Flek. „Sirénus Flek osobně, dobrý přítel
tvých rodičů a tvůj…“
„Kdybyste byl dobrý přítel mých rodičů, tak byste je nikdy neudal
Vrdlmrsmrstovi!“ přerušil ho Garry. Byl tak rozrušený, že ani nespletl
výslovnost jména Temného hráče.
Sirénus Flek se klidně posadil na nejnižší schod. „Nikdy
jsem tvoje rodiče nikomu neudal. Rozhodně ne za střízliva.“
„A to vám mám věřit?“
„Určitě by to bylo lepší,“ zašklebil se Flek. „Ušetřili
bychom si spoustu vysvětlování a přesvědčování.“
„Nebo bych vás mohl rovnou zabít a ušetřili bychom si to
taky,“ řekl Garry.
Flek se rozchechtal. „Zabít? Jak bys to chtěl, prosím tě,
udělat?“
„Třeba touhle pistolí CZ 75?“ vytáhl Garry od pasu zbraň.
„Garry!“ přiběhla Hormona a přinutila ho sklonit hlaveň.
„Copak jsi neslyšel Trumpála? Sirénus Flek je nevinný!“
„Trumpál si myslí, že jsem nevinný?“ řekl Sirénus Flek
překvapeně.
Hormona si povzdechla. „Zatím ne, ale bude si to myslet, až
ho o tom přesvědčíme. A až ho o tom přesvědčíme, tak on nám to řekne dřív, než
vás vůbec potkáme. Ale abychom ho o tom mohli přesvědčit, musíte nejdřív vy
předložit nějaké důkazy nám. Uznávám, že tam jsou trochu zmatky v
posloupnosti, ale nemáme čas kreslit si tady smyčky na časové ose.“
„Co je to za nesnesitelnou šprtku, Garry?“ blýskl po ní Flek
jedovatýma očima. „Představíš nás?“
„To je Hormona Dangerová,“ mávl Garry pistolí. „Moje
kamarádka.“
„Jenom kamarádka?“ zazubil se Flek. „Nebo kamarádka?“
„Jenom kamarádka. A vy musíte být Sirénus Flek, šovinistické
prase,“ zavrčela.
„Už ti někdo řekl, jak ti sluší ten khaki make-up?“
„Ne… a jak to tak poslouchám, asi o to ani nestojím.“
Flek vstal a postavil se přímo proti ní. „Moc mluvíš,
holčičko, ale jinak ti to docela sluší,“ olízl se. „Ta uniforma mě rajcuje.“
„Varuju vás. Ještě krok a já se neznám.“
„Já se neznám už teď…“
Hormona se pokusila vytáhnout svoji pistoli, když v tom
ji z boku někdo srazil k zemi a pouzdro s pistolí jí vytrhl.
„Rohne, kamaráde!“ zaradoval se Flek a napřáhl ruce k nově
příchozímu.
Ten se usmál a chtěl ho také obejmout, ale v poslední
chvíli ucukl. „Měl by ses občas umýt, Sirénusi,“ zakryl si nos.
„Profesore Lotkiene?!“ vyštěkl Garry. „Kde jste se tady
vzal?“
„Poslal mě sem Trumpál,“ vysvětlil Lotkien, „že prý tady
nesmím chybět. Naléhal, ať přijdu v jedenáct dolů do metra, jestli chci
zachránit svého dobrého přítele. Pořád přitom koukal na hodinky, které mu
ukazovaly půl třetí, a mumlal, že doufá, že je těch správných jedenáct.“
„Takže Trumpál pořád pije?“ rozesmál se Flek.
„Jen zdravotně, štamprli před spaním,“ rozevřel Lotkien ústa
do širokého úsměvu. „Ale i tak je lepší řídit se tím, co říká. Teda, tím, co
říká, se musíš řídit tak jako tak, ale je lepší řídit se tím dobrovolně. Proto
jsem se sem vypravil. A sotva přijdu, vidím, že tady slečna Dangerová se
pokouší zabít mého starého kamaráda.“
„Sebeobrana,“ zabručela Hormona, „schylovalo se ke znásilnění.“
„Koukám, že ses vůbec nezměnil, Sirénusi,“ uchechtl se
Lotkien. „Pořád musíš skočit na všechno, co vidíš?“
„Zato ty ses změnil pořádně,“ pokýval hlavou Flek. „Ale
musím říct, že dřív ses mi líbil mnohem víc. Kolik tě stály ty nastřelené
vousy?“
„To byla maličkost, jen pár set zlatých žetonů,“ pousmál se
R. J. J. Lotkien. „Ale ta nejdůležitější operace mě teprve čeká.“
„To rád slyším,“ zvedl Flek smyslně obočí.
„Cože?“ nechápal Garry.
Hormona mu něco pošeptala.
„Cože?!“
„Je to tak těžké pochopit?“ syčela mu do ucha. „Jak tady
stojíme, tak jsou tu dva chlapi… no… možná by bylo vhodnější říct dvě osoby
mužského pohlaví, shodou okolností oba dva nechutní úchyláci…“
„Nemusíš rozvádět detaily,“ přerušil ji Garry.
„Prostě ty a Sirénus Flek. A dvě osoby ženského pohlaví, já a
profesor Lotkien. Jo, a pak je tady vlastně ještě Von,“ uvědomila si, „ale ten
není důležitý.“
„Dvě… osoby… ženského… pohlaví,“ opakoval po ní Garry
šokovaně, „já a profesor Lotkien?“
„Já a profesor
Lotkien,“ opravila ho pro jistotu Hormona.
„A jedna krásnější než druhá,“ uculil se Flek a mrkl na ni
levým okem.
Hormona se obrátila na profesora… profesorku Lotkiena:
„Jestli se okamžitě nepřestane chovat tímhle způsobem, vytáhnu z Vonova
batohu půlkilové balení vlašáku, spořádám ho tady holýma rukama, strčím si prst
do krku a pozvracím celé nástupiště, protože to je přesně to, co se mi
z těch jeho řečí chce udělat!“
„Upřímně, byl bych radši, kdybys to nedělala. Viděl jsem pár
filmečků s touhle tématikou a nijak mě to nevzrušovalo,“ prohrábl si Flek
mastné vlasy.
„Ať toho nechá,“ podívala se na Lotkiena prosebně, „apeluju
na ženskou solidaritu!“
„Nic takového neexistuje,“ zavrtěl hlavou Lotkien. „Krom
toho, já jsem nikdy nechtěl být žena. Proč myslíte, že vypadám tak, jak
vypadám?“
„To snad nesouvisí s pohlavím,“ zarazil se Garry, „ale
spíš s tím, že jste vlkodlak… teda vlkodlačice, ne?“
Nechápavý výraz se teď rozlil na tváři profesora Lotkiena.
„Co?“
Hormona se rozesmála, ale když viděla, že se směje i Flek,
okamžitě zvážněla.
„Jste přece vlkodlak?“ zeptal se Garry.
„Ne…,“ odvětil Lotkien, „jak jsi na něco takového přišel?“
Garry znejistěl. „Řekl jste mi to…?“
Hormona rázně vstoupila mezi ně a zhluboka se nadechla.
„Garry, ty jsi řekl profesoru Lotkienovi, že víš, co je zač, a myslel sis, že
víš, že je vlkodlak, ale on není vlkodlak a pochopil to tak, že víš, že on je
žena. Takže si myslel, že víš, že on je vlastně ona, a ty sis přitom myslel, že
on ví, že ty jsi zjistil, že je vlkodlak, což ale není.“ Otočila se na druhou
stranu: „Pane profesore… paní profesorko… pro vás platí to samé v bleděmodrém,
tak doufám, že to nemusím opakovat a můžeme si postupně vyjasnit další věci.“
Flek ji fascinovaně sledoval. Když domluvila, obrátil se na
Garryho: „Dá se to vypnout?“
„Nedá, zkoušeli jsme to,“ zavrtěl hlavou smutně Garry.
„Tak to už chápu, proč jenom kamarádka. Z tohohle by mě
začala bolet hlava už po dvoudenní známosti.“
Hormona spráskla ruce. „Neříkejte, že jste někdy měl tak
dlouhý a vážný vztah? A ne – když jeden den večer vlezete s holkou do
postele a druhý den ráno se vytratíte po špičkách, tak to opravdu není
dvoudenní známost.“
Doprostřed kroužku debatujících se vpotácel Von Vlezlej.
„Co je s Pištivkou?“ vysoukal ze sebe.
„Dobrá otázka!“ zvedl Sirénus Flek prst. Poté zalovil
v kapse kabátu a vytáhl z ní Vonovo morče. Nebo aspoň jeho součástky.
Místo hlavy koukaly z těla jen barevné dráty a hřbetní kryt byl odklopený.
„Co má znamenat zase tohle?“ zasupěl Garry. „Ještě jsem se
nestihl srovnat s tím, že nejchlupatější profesor na škole je žena, a mám
uvěřit tomu, že morče mého kamaráda, které znám skoro tři roky, je stroj?“
„Já vám pořád říkala, že je to jen stroj na výrobu bobků, a
nikdo mi nevěřil,“ řekla Hormona uštěpačně.
„Vždyť ji máme doma už patnáct let!“ zaskučel Von.
„Právě,“ přikývl Sirénus Flek a šroubovákem zašťáral
v Pištivčiných vnitřnostech, „když jsem zjistil, že máte doma takhle staré
morče, dal jsem si dohromady jedna a jedna a…“
„Většina lidí si dá jedna a jedna dohromady už v první
třídě,“ broukla Hormona a zaujatě si prohlížela obložení stropu.
„…a došlo mi, že to ve skutečnosti žádné morče být nemůže.“
„Jak jste se o mém morčeti vůbec dozvěděl?“ divil se Von.
„Počkej, mám to!“ napadlo Garryho. „Z Kartáře! Někdo vám dal
ve vězení přečíst ten článek o tom, jak Vlezlý vyhráli tombolu! Byla tam fotka,
na které Von držel Pištivku v náručí. Není mi akorát jasné, jak jste
poznal, kolik je jí let.“
„Ne,“ ušklíbl se Flek, „vím to už déle než rok. Loni zavřeli
do Az-Karbanu zdejšího – no, těžko říct, co tady vlastně dělá – Hybrida, který
mi to prozradil.“
„No jasně, Hybrid,“ plácl se Garry do čela, „ten vždycky
všechno vykecá!“
„Od té doby jsem se soustředil jen na to dostat se z Az-Karbanu.
A jak se mi to podařilo, hned jsem začal po tom údajném morčeti pátrat. A teď
ho konečně mám!“ rozesmál se Flek tak šíleně, že Garrymu, Vonovi i Hormoně
zatrnulo.
Když se Hormona vzpamatovala, pokývala hlavou. „Ano, každý
příčetný člověk by utekl z vězení hned, jak by se k němu dostalo, že někdo
chová přestárlé morče.“
„Já nejsem příčetný člověk, holčičko,“ poslal jí Flek vzdušný
polibek, a ukázal přitom zbytky svých zubů. Otočila se a usilovně se snažila
potlačit zvracení, protože tentokrát by to opravdu ale opravdu nebylo vtipné
ani za nezralý mák.
„Rohne, kamaráde,“ oslovil Flek Lotkiena a zachrastil
s otevřenou Pištivkou, „poznáváš, čí je to práce?“
„Samozřejmě, že poznávám,“ zašeptal rozrušeně Lotkien, „ale…
to není možné! Je přece už dávno mrtvý!“
„Myslíš, že někdo, kdo umí vyrobit morče, by nedokázal
úspěšně nafingovat vlastní smrt?“
„Chcete říct, že Bůh žije? Že se Nietzsche spletl a špatně
mu zkontroloval tep?“ zapojil se čím dál víc zmatený Garry.
„Ne, mluvíme o Petru Pětihrobovi, Garry!“ vydechl ohromeně
Lotkien. „Podle Sirénuse Petr předstíral smrt a teď se někde ukrývá. A jestli
se nepletu, taky si myslí, že to Petr zradil tvoje rodiče.“
„Já si to nemyslím, já to vím!“ vykřikl Flek. „Kvůli tomu
malému skřetovi jsem seděl patnáct let za něco, co jsem neudělal!“
„Myslím, že už jsem se v tom ztratil definitivně,“ otřel
si Garry čelo. „Mohl by mi to někdo vysvětlit celé od začátku?“
„To není problém,“ vzala ho Hormona kolem ramen, „jednoduše
řečeno, na počátku existoval jediný bod o nulovém objemu a nekonečné hmotnosti
a energii. Přibližně před čtrnácti miliardami let došlo k výbuchu a vesmír
se začal rozpínat…“
„Vesmír je mi ukradený!“ vybuchl Garry podobně jako právě
vesmír před čtrnácti miliardami let. Akorát se potom nezačal rozpínat a
nezačaly z něj vznikat elementární částice. Takže jeho emocionální výbuch
se vlastně Velkému třesku vůbec nepodobal.
„Zajímá mě, jak je to s mými rodiči, Sirénusem Flekem, Petrem
Pětihrobem a profesorkou Lotkienovou!“
„Časem bych se k tomu třeba dostala,“ pohodila Hormona
ramenem.
Zvednul se vítr a po chvilce ve stanici se skřípěním
zastavila červenozelená souprava metra.
„Pojďte,“ vybídl je Flek, když se otevřely dveře, „povím vám
to cestou.“
V domě hrůzy
Na nástupiště se přiřítil udýchaný Australus G. Rape a
vztekle sledoval rozjíždějící se metro. Rezignovaně si za ním odplivl do
kolejiště.
Zatracený ředitel, zanadával si v duchu, copak mi to
musel říct na poslední chvíli?
…
„Příští stanice: Nádraží,“ ohlásil rozhlas a souprava vjela
do tunelu. „Přestup na vlaky linky V a další vlakové spoje.“
Flek se usadil vedle Lotkiena a široce se usmál na trojici,
která seděla proti nim.
„Omezím se na stručná fakta,“ začal vyprávět. „V roce 1981
jsme na polenskou školu nastoupili já a tvůj otec."
„Můj otec karbanickou školu nikdy nestudoval,“ ohradila se
Hormona.
„Nemluvím s tebou, ale s Garrym,“ řekl Flek
důrazně.
„Tak civte na něj a ne na mě!“
„Nebudu tě otravovat podrobnostmi, ale hned jsme si padli do
oka. Vidíš, od té doby mám levé oko skleněné,“ odtáhl si prstem víčko.
„Každopádně, i přes tohle drobné nedorozumění se z nás stali nejlepší
přátelé. A celý první ročník jsme strávili pátráním po jedné
nevysvětlitelné záhadě.“
„Jak přicházejí děti na svět?“ ušklíbla se Hormona.
„To jsme samozřejmě věděli,“ uchechtl se Flek. „Ne, že by
nás nezajímaly podrobnosti, ale trochu času jsme věnovali i jinému problému:
Kromě nás nastoupil v Poblilvíru do ročníku i jeden podivný černovlasý mladík
s nezvykle vysokým hlasem. Mimochodem, Rohne, kamaráde, jak se ti povedlo
tak krásně změnit hlas?“
„Trénink, spousta alkoholu a karton cigaret každý den,“
zachraptěl Lotkien.
„A tenhle mladík,“ navázal zase Sirénus Flek, „z pro nás
nepochopitelného důvodu bydlel na samotce a my se pokoušeli přijít na to proč.
Pořád se nám vyhýbal, až jednoho dne Johnnie – tvůj otec –“
„Můj otec se nejmenuje Johnnie[2],“
zabručela zase Hormona a neúspěšně se pokusila zakrýt si rukama vše, na co by
Flek mohl zírat.
„Přišel s tím, že ten záhadný Rohn Lotkien je ve
skutečnosti žena. Trochu jsme popátrali ve školním archívu a objevili jsme
seznam studentů, kteří měli nastoupit do našeho ročníku. A bum ho: místo
Lotkiena je v seznamu nějaká Lotka Rohnová!“
„Nádraží. Vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy.“
„Když vás má někdo v hrsti, máte dvě možnosti – buď se
s ním spřátelíte, nebo ho zabijete. Já jsem mírumilovný člověk, tak jsem
si vybral tu první možnost,“ usmál se profesor Lotkien. „A od té doby jsme
chodili všude ve třech.“
„I na záchod?“ ujistil se Garry. „Vždyť jste přece nemohl…“
„Spíš nechápu,“ přerušila ho raději Hormona, „jak se vám
podařilo nastoupit do školy pod mužským jménem?“
„Měl jsem štěstí,“ řekl Lotkien. „Než začal školní rok,
zašel jsem za ředitelem školy – Nigrusem Trumpálem, kterého jsem tehdy ale
ještě neznal. Vysvětlil jsem mu svůj problém a on projevil nebývalou míru
pochopení a umožnil mi studovat pod mužským jménem. Díky němu jsem tak mohl
vykročit za svým snem stát se mužem. Hodně Trumpálovi vděčím,“ vysmrkal se, „nic
za to po mně nechtěl. Akorát říkal, že kdybych mu dal svoje dívčí spodní
prádlo, které už stejně nebudu potřebovat, nebude se zlobit.“
„Pokud jste nosil takové černé krajkové prádlo, tak jsem ho
možná i viděl,“ odtušil Garry.
„Zklamu tě, ale tehdy tady žádné černé, natož krajkové
spodní prádlo nebylo k dostání.“
„Br, to musela být hrozná doba,“ ošil se Garry.
„Později pro mě sehnal i nějaké zahraniční experimentální hormonální
přípravky,“ pokračoval Lotkien. „Bohužel, ne všechny zabraly tak, jak jsme si
představovali.“
„Húdlary, konečná stanice. Prosíme, vystupte.“
„Co tady?“ zeptal se Garry.
„Jdeme chytit toho, kdo skutečně zradil tvoje rodiče,“
zazubil se Flek a opět z kabátu vytáhl součástky Pištivky. Pak se rozhlédl
a vykročil ke schodišti.
„Petra Pětihroba?“ zeptal se Lotkien nevěřícně. „Opravdu si
myslíš, že je naživu?“
„Vím to!“ vyštěkl Flek. „A chci toho parchanta dostat!“
„Počkej,“ zadržel ho Lotkien, „měl bys Garrymu nejdřív
vysvětlit, jak se to celé stalo.“
„Proč?“ zarazil se Garry a zvedl zrak od mobilu.
„Aby ses konečně dozvěděl pravdu!“
„Aha,“
přikývl Garry a vrátil se k rozehranému tetrisu.
[1]
Jako mravenci pod posedem zbožštili VONa, zde vznikla bojácná víra
v trestající zadek strašlivého boha Grrr!, který dopadá na mraveniště, aby
ho očistil od hříšných bloudění mimo cestičky a ukázal tykadlům správný směr.
Amen.
[2]
Nemůžeme to říct jistě, ale řada indicií nasvědčuje tomu, že Hormonini rodiče
se jmenují Testosteron Danger a Estrogen Dangerová.
Seznam kapitol 3. dílu:
1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat