1-5: Polná, město kartám zaslíbené

Kapitola pátá nás zavede na polenský hrad. Je však třeba čtenáře upozornit, že nejde o všem známý hrad na adrese Polná, Zámek 1, kde sídlí expozice muzea Vysočiny, ale o očím nezvaného návštěvníka schovaný karbanický hrad, jehož existence je přísně utajována a který se nachází na úbočí nad rybníkem Peklo, na 49° 28‘ a 53“ severní šířky a 15° 42’ a 38,5“ východní délky. Budeme také svědky tajuplného obřadu, v kterém náhoda rozdělí studenty do jednotlivých kolejí.

Polná, město kartám zaslíbené

Peklo

Když vlak zastavil na malém polenském nádraží, byla už tma. Studenti se postupně začali hrnout z vlaku. Garry s Vonem vystoupili mezi posledními a rozhlíželi se po frmolu před nimi. Dva učitelé navigovali studenty vyšších ročníků do přistavených autobusů.

„My nepojedeme autobusem?“ zeptal se Garry.

„Ne, prváky vždycky vozí na lodičkách. To má myslím na starosti Hybrid…“ odpověděl Von.

Z křoví vedle bývalého nákladiště se vymotala obrovská opilá postava.

„Ahoj Hybride,“ zaradoval se Garry a rozběhl se k němu.

„Dru… teda prváci, ke mně!“ zavolal Hybrid. Studenti prvního ročníku se váhavě začali shromažďovat kolem něj. Počkali, až odjedou autobusy a zamířili do jedné z uliček vedoucích z kopce.

„Kam to jdeme?“ zeptal se Garry Vona.

„No přece k Peklu, ty pitomče,“ odpověděla mu místo Vona Hormona, která se náhle objevila vedle nich, „copak ty jsi nečetl tu knihu od Bořislava Rérycha Polenská škola karet? Tam je to přece jasně popsáno, že už od roku 1824 se prváci plaví ke škole lodičkami přes rybník Peklo. Škola karbanu a karet je totiž umístěná na opačném břehu Pekla, pod lesem Březina, jak určitě taky nevíš.“

„Chytrá jak rádio, co?“ odsekl jí Garry a vyměnil si pohled s Vonem. Tedy, pokusil se vyměnit si pohled s Vonem. Ten věnoval svůj pohled opět něčemu jinému.

„Zavři aspoň tu pusu, Vone!“ všimla si jeho pohledu Hormona. „Proboha, to se neumíš aspoň trochu ovládat?“

Když Von nezavřel pusu ani neodpověděl, přehodila si svoji cestovní tašku přes druhé rameno a zrychlila krok. To bude peklo, pomyslel si Garry, ale to už dorazili na břeh rybníka. To bude Peklo, pomyslel si Garry, když uviděl lesknoucí se hladinu.

Nastoupili s Vonem do volné lodičky a chystali se odrazit od břehu.

„Můžeme se přidat?“ zadržela je Hormona a nastoupila do lodičky společně s Debilem. „To by od vás nebylo moc galantní, kdybyste chtěli odplout sami. Mohli byste už vědět, že ženy,“ podívala se na Debila, „a děti mají při nastupování do člunů přednost!“

„Galantní není zrovna charakteristika, kterou by si se mnou někdy někdo spojoval,“ zazubil se Garry a podal Hormoně pádlo, „Pádluj!“

Zatmělo se mu před očima a spatřil tisíce hvězdiček. Před očima mu začal dnes již podruhé probíhat celý život. Probudila ho ale studená voda, do které spadl. Vynořil hlavu nad hladinu a se vší námahou se zachytil okraje loďky.

„Ty,“ vyplivl z pusy chuchvalec žabince, „jsi mě praštila pádlem!“

„Postřeh, brouku,“ usmála se na něj Hormona a podala mu ruku. „Zpátky na palubu?“

Garry se s její pomocí vyškrábal zpátky do loďky. Vrhl po Hormoně nenávistný pohled, ale ta mu nevěnovala pozornost. Něco se mu najednou začalo zmítat pod tričkem. Nahmatal to rukou a vytáhl obrovskou ropuchu.

„Není to ta tvoje žába, Debile?“ ukázal ji Debilovi.

Debil si ji vzal a pozorně si ji prohlídl: „No asi není, ale bude mi muset stačit,“ a uložil žábu do příručního akvária, které svíral na klíně. „Díky,“ hlesl.

„Začne už konečně někdo pádlovat, nebo tady zůstaneme až do skonání světa?“ zvedla hlavu Hormona.

Garry se opatrně natáhl pro pádlo, které leželo uprostřed loďky a podal ho Vonovi: „Jako svého pobočníka tě pověřuju pádlováním! A… zavři konečně už tu pusu, prosím tě!“

Von začal pádlovat. Chvíli se motali kolem mola, ale nakonec zamířili ke druhému břehu za ostatními lodičkami.

„On je tvůj pobočník?“ vyzvídala Hormona. „Co to má znamenat?“

„Jmenoval jsem ho,“ začervenal se Garry, „předsedou svého fanklubu.“

„Ty máš fanklub?“ zasmála se Hormona. „Od kdy?“

„Samozřejmě, jsem přece slavný Garry Poker, co porazil Ty-tušíš-koho!“

„Myslíš Doktora Vrdlmrsmrsta?“ zeptala se Hormona.

„Asi jo,“ zaváhal Garry. „Ty jsi první, koho jsem potkal, kdo dokázal to jméno vyslovit…“

„Ty se asi moc nepohybuješ v inteligentní společnosti, co?“

Garry se podíval na Vona a Debila: „A ty snad jo?“

Hormona se podívala na Vona, Debila a Garryho: „Já na rozdíl od tebe nemám moc příležitostí potkat někoho chytřejšího, než jsem sama, Garry.“

„Tak chytrá, tak krásná a navíc tak skromná…“ pronesl vážným hlasem Garry.

„Vone, byl bys tak laskav a půjčil mi na chvilku to pádlo?“ zasmála se Hormona a otočila se na Vona: „A ZAVŘI UŽ PROBOHA TU PUSU!“

Von se vzpamatoval a podíval se na ni. Respektive, podíval se jí do obličeje: „Co?“

Hormona si povzdechla: „Nic. Pádluj, prosím tě.“

Podle radostných výkřiků pochopili, že první lodičky již dorazily ke břehu. Garry se otočil tím směrem. Uviděl malé molo, na kterém svítila navigační lucerna. Vedle lucerny stál Hybrid a pomáhal studentům vyndávat věci z lodiček. Spatřil, jak Cracko odmítá Hybridovu pomoc a nechává se z lodičky vynést Svrabem a Hnojem. Těm potom také ukázal své věci, oni se jich chopili a zamířili svahem nahoru k budově školy.

„To je Cracko Malejfuj,“ ukázal Hormoně, „slyšela jsi o něm?“

„Jen rámcově,“ mávla rukou Hormona.

„Prodává chlast,“ pokračoval Garry. „Mluvil jsem s ním na chodbičce ve vlaku. Chtěl mě získat mezi svoje zákazníky…“

„Pro mě za mě,“ Hormona předstírala, že mu nevěnuje pozornost.

„A naznačil mi,“ podíval se Garry na Hormonu, „že ty, že prodáváš… že prodáváš…“

„Co?“ otočila se na něj Hormona. „Učebnice? Neprodávám učebnice. Taháky? Na to zapomeň, jestli chceš mít dobrý známky, musíš se učit. Svoje tělo? To tě musím taky zklamat. Nebo co?“

Garry se k ní naklonil a téměř šeptal, „Trávu, přece…“

„Neprodávám, jenom pěstuju,“ usmála se ledabyle Hormona.

„Ale,“ jejich rozhovor probudil Debila z letargie, „ale to se přece nesmí, pěstovat ve škole trávu, moje babička říkala… Jestli je to pravda, musel bych to říct řediteli!“ Debil zbrunátněl a šermoval Hormoně prstem před obličejem.

„Debílku,“ zašvitořila na něj Hormona, „máš dvě možnosti. Za prvé – budeš držet jazyk za zuby nebo za druhé, a to by mě opravdu mrzelo, si okamžitě vystoupíš z loďky. Umíš plavat, Debílku?“

„N-n-ne, neumím,“ otřásl se Debil Dlouhý Z., opatrně se naklonil přes okraj loďky. Spatřil černočernou hladinu a rychle cukl hlavou zpátky. „To je vydírání!“ začuřil se. „Moje babička říká, že se nemám nechat nikdy vydírat! A že mám vždycky bojovat za pravdu! Pravda totiž vždycky zvítězí!“

Hormona obrátila oči nahoru ke hvězdné obloze: „Tvoje babička je určitě chytrá, i když trochu naivní žena. Tak to uděláme jinak, Debile. Zeptej se mě, jestli pěstuju trávu.“

Debil na ni ustrašeně pohlédl: „Pěstuješ trávu, Hormono?“

„Ne, Debile, nepěstuju,“ podívala se mu do očí.

„To jsem rád,“ oddychl si Debil a sevřel akvárium se svoji žábou ještě pevněji. Konečně dorazili ke břehu.

„Kde se loudáte?“ přivítal je s úsměvem Hybrid a jednoho po druhém vytáhl z loďky. „Dyť ty seš celej mokrej, Garry, co se ti stalo?“

„Spadl jsem do vody,“ pokrčil rameny Garry.

Moudrý balíček

Vyrazili do kopce, Hybrid odvedl k budově hradu. „Zavazadla si nechejte tady u vrátnice. Teď vás čeká rozřazování do kolejí,“ vysvětloval Hybrid. „Garry, ty se prosimtě nejdřív převlíkni, abys nenastydnul!“

Garry si odběhl na záchodky a v suchém oblečení dohnal ostatní právě v okamžiku, kdy vstupovali na vnitřní atrium hradu. Tam byly připraveny stolečky, tak se k jednomu usadili. Pod arkádami bylo připravené pódium. Náhle se rozsvítila světla a na pódium vstoupila postarší žena a ještě postaršejší muž.

Garry vzhlédl nahoru. „To je fakt hustej trik, tahle síň vypadá, jako kdyby na stropě byly hvězdy!“ zakroutil hlavou.

„Jsme na nádvoří, Garry!“ zasyčela Hormona.

V tom starý muž promluvil: „Nazdar děcka! Já jsem profesor Nigrus Trumpál a jsem ředitelem téhle školy. Taky jsem nositelem spousty řádů a ocenění, jejichž seznam si můžete přečíst vedle mojí podobizny v Dlouhé chodbě. Kdybych vám je tady měl vyjmenovat, byli bychom tu do rána. Takže k věci. Naše škola se skládá ze čtyř kolejí, které se jmenují Peklospár, Brzybol, Poblilvír a Zmizeluzel. O tom, do které koleje připadnete, rozhoduje jedině a jedině náhoda,“ Trumpál se usmál na balíček karet, který držel v rukou. „Každý z vás teď přede mne předstoupí a vytáhne si libovolnou kartu z balíčku. Pokud si vytáhne srdcovou, půjde do Peklospáru, pokud károvou, do Brzybolu, ti, co si vytáhnou pikovou, půjdou do Zmizeluzlu a konečně ti s křížovou kartou skončí v Poblilvíru.“ Garry měl pocit, že Trumpál se na něj právě podíval a mrkl.

„Profesorka McDonaldová,“ pokračoval Trumpál, „vás teď bude vyvolávat podle abecedy. Kdo uslyší svoje jméno, přijde sem na pódium a vytáhne si ode mě jednu kartu. Je to všem jasné? Pokud ne, máte smůlu, odejděte a vraťte se zpátky domů.“

Hormona s Garrym zadrželi za rukáv vstávajícího Debila. „To byl jenom vtip, Debile,“ sykl na něj Garry a otočil se zpátky na Trumpála.

„Alzheimerová, Aneta,“ vyvolala první studentku profesorka McDonaldová. Slečna Alzheimerová si vytáhla pikovou dvojku a zmateně se na ni podívala: „Piky? To znamená co? Já to zapomněla!“

„Zmizeluzel,“ připomněl jí Trumpál. „Další!“

„Artyčok, Zdeněk,“ pokračovala profesorka. Artyčok Zdeněk vstal, vystoupil na pódium, vytáhl jednu z prostředních karet a ukázal ji profesoru Trumpálovi.

„Kárová sedmička,“ řekl profesor Trumpál, „to znamená Brzybol.“

Garry přestal vyvolávání sledovat, protože věděl, že bude chvíli trvat, než přijde na řadu. Vytáhl mobil a začal hrát Srdce.

„Dangerová, Hormona,“ probral ho hlas profesorky McDonaldové. Garry se podíval na Vona: „Co myslíš?“

Podle těch jejích moudrostí bych to viděl na Peklospár,“ ucedil Von, „ale u Trumpála nikdy nevíš.“

Hormona přistoupila k Trumpálovi a rychlým pohybem vytáhla jednu kartu a sevřela ji v rukou.

„Peklo…“ začal pronášet Trumpál, ale zarazil se, když Hormona zvedla nad hlavu křížovou dámu. „Poblilvír?“ řekl nevěřícně a začal zmateně prohrabovat balíček, který měl v ruce. To, co předpokládal, tam našel. Mezi kartami, které držel v ruce, stále byla křížová dáma, kterou právě držela Hormona nad hlavou. To je průser, pomyslel si. Dobře věděl, že Hormona Dangerová si musela vytáhnout srdcovou desítku. Vztekle se na Hormonu podíval. Ta ho ale ignorovala a sestoupila zpátky z pódia.

Taková drzost, pomyslel si Trumpál, podvádět při rozřazování, tohle si naposledy dovolil… on. No co, musíme pokračovat, uvědomil si. Nenápadně vytáhl z balíčku křížovou dámu a přimíchal tam srdcovou desítku z náhradního balíčku. Pokynul rukou profesorce McDonaldové.

„Dlouhý Z., Debil,“ vyvolala dalšího studenta profesorka McDonaldová. Ten si vytáhl křížovou trojku a připadl také do Poblilvíru.

Garry zavřel oči a přestal opět vnímat. Jedním uchem ještě zaregistroval, že Cracko Malejfuj byl zařazen do Zmizeluzlu, ale potom usnul. Zdál se mu sen, v kterém ho pořád někdo volal. Probrala ho rána loktem pod žebra. Otevřel oči. Von zadržel loket, který se chystal k dalšímu úderu. „Jsi na řadě, Garry!“ zahučel.

„Poker, Garry!“ zakřičela profesorka McDonaldová. „Sakra, Pokere, kde jste?!“

Garry vstal a vyběhl na pódium. „Omlouvám se, nedával jsem pozor,“ zamumlal a vytáhl si od Trumpála jednu z karet. Opatrně ji otáčel, aby se na ni podíval. Křížové eso, oddechl si a ukázal kartu Trumpálovi. „Poblilvír,“ zamrkal na něj Trumpál.

Do konce už zbývalo jenom málo studentů. Nakonec zbyli už jen dva – Von Vlezlej a Žaneta Žižková.

„V balíčku už je jenom křížový junák a srdcová desítka,“ pošeptala Garrymu Hormona, „takže je to padesát na padesát. Ještě je šance, že se toho trouby zbavíme.“

„Musel bych si hledat nového nohsleda,“ otočil se k ní Garry. „Navíc pochybuju, že by se Von mohl se svou bystrostí dostat do Peklospáru. Spíš mě překvapuje, že ty jsi taky v Poblilvíru…“

„Náhoda,“ usmála se Hormona, „to je jenom náhoda.“

„Poblilvír!“ přerušil jejich rozhovor hlas profesora Trumpála. Von se k nim šel posadit a profesorka McDonaldová vyvolala Žanetu Žižkovou.

„Peklospár,“ špitla Hormona. „Sorry, Žanetko.“

Když byli všichni noví studenti zařazeni, ujal se ještě slova profesor Trumpál: „Nyní bych vám ještě rád řekl několik důležitých informací. Za prvé…“ Odmlčel se a zoufale gestikuloval na profesorku McDonaldovou. Ta k němu přistoupila a něco mu pošeptala. „…za prvé,“ pokračoval Trumpál, „byste si měli zapamatovat, že nesmíte opouštět pozemky školy. To by vám měl usnadnit zejména ostnatý drát, kterým je škola obehnána. Náš školník, pan Plyš, mi také kladl na srdce, abych vám připomněl, že nesmíte běhat po chodbách, dělat nepořádek, křičet, nahlas se bavit, hrát karty na chodbách a tak vůbec. Prostě si pamatujte, že nesmíte skoro nic. Ostatně na pokojích a v učebnách visí školní řád, kde si to můžete přečíst. Sbohem!“

Trumpál se otočil a začal slézat z pódia. Pak se zarazil: „Jo, málem bych zapomněl na jednu drobnost! Kdo nechce zemřít pomalou, krutou a bolestivou smrtí, ať nevstupuje do jižní chodby v třetím patře hradu!“

„To je vtip, nebo co?“ podíval se na Vona zmateně Garry.

Von pokrčil rameny: „Radši bych tam nechodil.“

Potom jim profesorka McDonaldová vysvětlila, kde se mají studenti jednotlivých kolejí hlásit a že za hodinu se mají všichni dostavit do školní jídelny na slavnostní uvítací večeři. Zamířili na horní nádvoří. V průchodu jim ale zastoupil cestu profesor Trumpál.

„Na slovíčko, slečno Dangerová,“ pokynul Hormoně směrem do chodby vedoucí dovnitř hradu, „prosím.“

„Uvidíme se na večeři,“ sykla Hormona na Vona s Garrym a dodala: „teda snad!“

Něco jako slavnostní, něco jako večeře

Vyšli na zadní nádvoří hradu. „Teď jsme vyšli z hlavního křídla hradu na zadní nádvoří,“ šeptal Garrymu Von, „v hlavním křídle jsou učebny, kabinety a tak podobně. Tohle křídlo po levé straně je Červený domek, kde jsou ložnice Peklospáru a Brzybolu, vpravo je Černý domek, kde sídlí Poblilvír a Zmizeluzel. Tomu nejkratšímu křídlu, co je před námi se říká Zlatý domek a jsou tam ložnice učitelů.“ Von poté ukázal na budovu po pravé ruce vyzdobenou černými sgrafity s karetní tematikou. „Tady budeme bydlet,“ dodal.

U vstupní brány stála profesorka McDonaldová, která, jak se ukázalo, byla vedoucí poblilvírské koleje. „Tak, toto je poblilvírská ubytovna,“ vysvětlovala. „V přízemí je společná hala, kde je nástěnka se všemi důležitými informacemi. Dále je tam prádelna, kde si vyzvednete povlečení a ještě dneska před večeří tam dostanete své školní hábity. Poblilvírské místnosti jsou nalevo od vstupní haly, napravo sídlí Zmizeluzel. Každá kolej má svůj vstup zajištěný číselným kódem. V přízemí vašeho křídla se nachází klubovna a zvěřinec pro vaše zvířata,“ profesorka McDonaldová se rozhlédla po svých studentech, „doufám, že obě místnosti od sebe poznáte.“

„Hahaha,“ zašklebil se Von na Garryho.

„Dívčí pokoje jsou v prvním a chlapecké ve druhém patře. Klíče od pokojů vám předám za chvíli. Po večerce musíte být všichni na svých pokojích. Večerka je v 22.00.“

„To jsme mohli rovnou do Mírova,“ procedil mezi zuby Garry a usmál se na Vona.

„Máte k tomu nějakou připomínku, pane Pokere?“ podívala se na něj přísně profesorka McDonaldová.

„Jenom… kdy je budíček?“ zeptal se Garry.

„V sedm hodin,“ odpověděla mu profesorka. „Od sedmi do čtvrt na devět se ve školní jídelně podává snídaně. V půl deváté začíná vyučování.“

Garry s Vonem dostali pokoj 213. Pokoj byl dlouhý a úzký a nebylo v něm téměř nic, pouze na každé straně podél stěny dvě kovové postele a mezi nimi skříň. Před malým oknem proti dveřím stál viklající se umakartový stůl a dvě židle. Jedné chybělo opěradlo. Při vstupu do pokoje bylo nutné projít předsíňkou, kde byly věšáky, umyvadlo a dveře na malý záchod. Von marně hledal v pokoji deset minut koupelnu, až nakonec zjistil, že společná koupelna se sprchami se nachází na konci chodby.

Kromě nich tam bydlel ještě Debil Dlouhý Z. a Dan Koumes. Toho poznali až na pokoji. Garry si zabral postel napravo od okna a Von nalevo. Garry využil toho, že přišel jako první a obsadil celou jednu skříň pro sebe. Ostatní tři spolubydlící se s mírnými protesty podělili o druhou.

Převlékli se do modrých školních uniforem.

„Vypadám v tom jako idiot,“ zabručel Von, když se prohlížel před zrcadlem v předsíňce.

„To nebude tím hábitem,“ vyplázl na něj jazyk Garry. „Jdeme!“

Školní jídelna se nacházela na druhé straně hradu a vstupovalo se do ní přes třetí, takzvané boční nádvoří. Boční nádvoří nebylo obestavěné ze všech stran, ze severu a západu se na něm nacházely pouze hradby s výhledem na rybník Peklo. Pod hradbami se nacházely školní zahrady se zeleninou a bylinkami, které vedly po svahu až na břeh rybníka.

Do jídelny přišli později, takže u výdejního okénka už nebyla téměř žádná fronta. Ale i obsloužení dvou dalších žáků, kteří stáli před nimi, trvalo kuchařkám asi deset minut. Garry si vybral jídlo č. 1 (Vepřový plátek, špenát, bramborový knedlík), Von jídlo číslo 2 (Žemlovka).

„Ty nejíš maso nebo co?“ zeptal se ho Garry, když se posadili k jednomu ze stolů s modrým ubrusem. Ty byly určeny pro studenty Poblilvíru.

Von zašermoval vidličkou: „Mám rád maso. Právě proto bych si ho nikdy nedal ve školní jídelně. Podle toho, co mi vyprávěli Ten a Onen… radši bych snědl vlastní nohu než maso ze školní jídelny.“

Garry se pochybovačně zatvářil na kousek tučného masa, který měl na talíři. Nakonec pokrčil rameny a chtěl si kousek ukrojit. To se mu ale nepodařilo. Netroufal si odhadnout, zda za to může tvrdost masa nebo tupost nože. Zkusil tedy špenát. Ještě než pozřel první sousto, začal dávit. Strašlivě se rozkašlal a pozvracel celý tác s jídlem.

Kolem právě procházel Malej Cracko. „Koukám, že děláš čest jménu své koleje, Pokere,“ zasmál se.

Svrab s Hnojem, kteří ho následovali, jenom tupě zírali.

„To byl vtip, pitomci, zasmějte se!“ zavrčel na ně Cracko a odešel k pultu na špinavé nádobí.

Garry odložil příbor na okraj tácu. „Nějak už nemám hlad,“ zabublal.

Ke stolu si přisedli Ten a Onen. Von je představil Garrymu a naopak, Garry je představil Vonovi. Tedy úplně naopak, Von představil Garryho Tomu a Onomu. Ten se naklonil nad Garryho tác: „To tvoje jídlo vypadá dobře, Garry, koukám, že už sis stihnul zařídit protekci u kuchařek! Jak to děláš?“

Garry si odříhnul. „To jsou moje zvratky,“ sípal.

Ten a Onen se zklamaně podívali na svoje porce žemlovky. „To vysvětluje, proč to vypadá líp než naše jídlo,“ prohlásil smutně Onen.

„Večer chystáme pařbu na střeše koleje,“ rozveselil se Ten, „nepřidáte se?“

Von vykulil oči: „A nespadneme?“

Onen se na něj chápavě usmál: „Milý Vone, až půjdeme zpátky na ubytovnu, povšimni si prosím tvaru její střechy. Když si ji prohlédneš, zjistíš, že se tam nacházejí hradby. Povrch střechy je rovnoběžný s povrchem zemským.“

„Cože?“ Von zrudnul.

„Ta střecha je rovná, debile,“ vysvětlila mu Hormona, která si k nim právě přisedla.

„Já nejsem Debil,“ zamračil se na ni Von.

„Nejmenuješ se tak, to máš pravdu,“ zasmála se Hormona a podívala se na svoji porci. Potom se rozhlédla po společnosti: „Kde je vlastně Debil?“

„Má vlastní zásoby na pokoji,“ zavrčel Von, „babička mu totiž přibalila s sebou hodně Monte, aby měl něco pořádného k jídlu.“

„Na pokoji není lednička…“ podíval se Ten na Onoho.

„…Takové zásoby mu nemůžou dlouho vydržet,“ oplatil mu pohled Onen. Oba vstali a vyběhli ven z jídelny.

„Co ti vlastně chtěl Trumpál?“ změnil téma Garry.

„Nic důležitého,“ Hormona stále pochybovačně zkoumala svoje jídlo, „snažil se mi vysvětlit, že švindlovat při rozřazování není hezké. A já jsem se mu snažila vysvětlit totéž.“

„Cože?“ podíval se na ni překvapeně Garry. „Ty jsi podváděla při rozřazování?“

Hormona se zasmála a vytáhla z rukávu srdcovou desítku a ukázala ji Garrymu: „Co myslíš, že to je?“

„Srdcová desítka?“ zaváhal Garry.

„Ano, srdcová desítka,“ pokračovala Hormona. „Tu jsem si vytáhla z balíčku při rozřazování.“

„Ale, přece… vždyť… ty…“ přispěl do rozhovoru také Von.

Hormona se na něj ušklíbla: „Nechtěla jsem do Peklospáru. Tam jsou samí šprti.“

Garry si vyměnil pohled s Vonem. Oba mysleli na to samé – k čemu bude dobré, když jedna šprtka bude v Poblilvíru.

„Peklospár je strašně nudná kolej,“ pokračovala Hormona, „Ještě by mi tam někdo napráskal moje sazeničky.“

Večer se sešli na střeše koleje. Ten a Onen jim ukázali požární žebřík a poklop ve střeše, kudy se tam dá vylézt. „Pan Plyš by se zbláznil, kdyby zjistil, že máme klíče,“ zasmál se Onen.

„Sorry, že jdeme pozdě,“ vysvětloval Garry, když s Vonem vylézali na střechu, „Museli jsme přivázat Debila a nasadit mu roubík, jinak by nás šel nabonzovat.“

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát