3-1: Záchranný trolejbus

Vskutku, pravím vám, nyní nadchází věk zmatku a chaosu, věk letních výprodejů. Nadchází čas Špatného Humoru a Nepovedených Zápletek. Tak se staniž! Očekávejtež znamení! Jaká znamení to budou, ohlašuji vám: ponejprv přijde kapitola první, která se zove:

Záchranný trolejbus

Požár

Vesnice hořela.

Úzká ulice, vinoucí se středem obce, sálala žárem. Valil se z ní hustý dým, plameny požíraly střechy domů, olizovaly zahradní zdi. Ze západu, od areálu zemědělského družstva se rozléhal hluk, tupé údery beranidla, otřásající bránou kravína.

Hasiči se objevili znenadání. Naštěstí stále mají ta velká červená auta, která sem teď vjela za přízračného modrého svitu. Silný proud vody z hadic pomalu škrtil červeného kohouta, až jeho křik utichl docela.

Zatímco v celé vesnici zmateně pobíhali zoufalí lidé a rozléhal se zde jejich hlasitý nářek, ten, kdo vše způsobil, seděl na malém návrší nad obcí, opřený o kamenný kříž. Bylo by hezké napsat, že se kál, utápěl se ve výčitkách a litoval svého činu. Nebyla by to pravda. On se potutelně usmíval.

…

Byla už téměř půlnoc a Garry stále seděl u kamenného křížku a sledoval prázdnou silnici vedoucí kolem.

Garry Poker byl v mnohém neobyčejně zvláštní chlapec. Většinu jeho zvláštností ale není možné popisovat ve volně přístupné literatuře, budete si je tedy muset jenom představit. Kromě toho měl také rád poker a ze všech částí roku nejvíc nenáviděl letní prázdniny.

Hlavním důvodem této nenávisti byla rodina Drsoňových, kteří bydleli – aspoň do dnešního požáru – v Úzké ulici v domě číslo čtyři. Strýc Mojmír, teta Otýlie a jejich syn David byli Garryho jediní žijící (ano, i po dnešním požáru stále ještě žijící) příbuzní. Karbanu a hazardu se vyhýbali a pohlíželi na ně s odporem. O Garryho rodičích, kteří oba patřili mezi nejlepší karbaníky země, nepadlo u Drsoňových nikdy ani slovo. Přinejmenším ne žádné dobré slovo. Teta Otýlie a strýc Mojmír se celé léta kojili nadějí, že budou-li Garryho udržovat v blažené nevědomosti, nikdy se jeho karbanické schopnosti neprojeví.[1] Především díky intrikám profesora Trumpála, ředitele polenské školy karbanu a hazardu, se ale krutě zmýlili. Nyní se snažili aspoň o to, aby se nikdo z jejich okolí nedozvěděl, že právě v této škole Garry strávil poslední dva roky studiem jejího prvního ročníku. To nejhorší, na co se zmohli, bylo, že začátkem letních prázdnin zamkli Garrymu učebnice a karty a zakázali mu mluvit se sousedy. Obojí Garryho trápilo asi tak, jako kdyby mu zakázali číst Aristotela.

Odloučení od učebnic představovalo pro Garryho pouze teoretický problém; učitelé jim totiž na prázdniny naložili pořádnou spoustu práce. S ignorováním domácích úkolů ale nasbíral za dosavadních jedenáct let školní docházky dostatek zkušeností, a tak ho něco takového nemohlo rozhodit. Vnitřně tím trpěl asi tolik, jako kdyby mu navrch zakázali číst také Platóna a Sokrata.[2]

Garry se zahleděl na ruiny vesnice, která mu byla posledních sedmnáct let nechtěným domovem, a zamyslel se, jak se vlastně seběhly bláznivé události posledních dní.

…

Drobným obveselením nudných a vlekoucích se prázdnin, byl, ať napínal paměť sebevíc, jen telefonní hovor jednoho z jeho karbanických spolužáků na domácí pevnou linku.

Von Vlezlej, který v Polné patřil ke Garryho nejfanatičtějším obdivovatelům, pocházel z kompletně karbanické rodiny. Neuměl skoro nic a zejména v myšlení vůbec nevynikal, ale v jedné věci byl opravdu dobrý: dokázal každého naštvat během necelé minuty. Proto byl Garry opravdu rád, že když zavolal, zvednul sluchátko strýc Mojmír.

„U telefonu Mojmír Drsoň.“

Garry, který byl právě nešťastnou náhodou ve stejné místnosti (jinak se sdílení časoprostoru s Drsoňovými důsledně vyhýbal), ztuhl leknutím, když slyšel Vonův hlas odpovědět: „HALÓ! HALÓ! CO SE STALO? PRASE KOZU POTRKALO!“

Von řval tak, že strýc Mojmír vyplašeně prohodil telefon kuchyňským oknem a teta Otýlie pustila tác s právě umytými broušenými sklenicemi. Na poli za vesnicí se s hlasitým křikem zvedlo hejno krkavců.

„HALÓ, HALÓ, HALÓ, PROČ JE KOČEK MÁLO? A TAK ŠTĚKÁM JAKO HROM, AŤ JE KOČEK MILIÓN!“

„Kdo to byl?“ obrátil se strýc na Garryho, když se trochu vzpamatoval. Garry se jen stěží ubránil smíchu.

„Jak to můžu vědět?“ pokusil se nasadit co nejnevinnější výraz.

„CHTĚL BYCH MLUVIT S GARRYM POKEREM!“ zaburácelo sluchátko. „JSEM JEHO KAMARÁD ZE ŠKOLY – VON VLEZLEJ!“

Mojmír Drsoň vrhl po Garrym nazlobený pohled a vyškubl telefonní šňůru ze zdi.

„Tady žádný Garry Poker není!“ křičel vztekle na teď už hluchý telefon na parapetu. Poté se opět obrátil na Garryho. „Jak ses mohl opovážit dát tohle číslo někomu, jako jsi ty sám?!“ zasupěl.

„Myslíte někomu tak chytrému, hezkému a šikovnému?“ zazubil se Garry a snažil se při tom nemyslet na Vonovu podobu a inteligenci.

„Ne!“ ječel strýc Mojmír. „Někomu z toho spolku!“

„Jakého spolku?“ předstíral Garry ještě hloupějšího a raději rychle zmizel ve svém pokoji.

…

Přestože to byl Von, očividně si uvědomoval, že zavolat znovu by nemusel být úplně dobrý nápad. Od narozenin se mu neozvala ani jeho druhá nejvíc největší kamarádka, Hormona Dangerová, patrně proto, že on se jí za celé prázdniny neozval vůbec. Také nebyl nadarmo místopředsedou Klubu asociálů (zvolili by ho i předsedou, kdyby si na ustavující schůzi nepřivedl Brownie jako doprovod).[3]

Podíval se na dým stoupající od jeho domova a vybavil si svoje narozeniny. Opět se pohroužil do vzpomínek.

…

Vybavil si ten okamžik, jako by to bylo včera. Sakra, to bylo včera, uvědomil si. Je možné, že by se ty prázdniny tak nesnesitelně vlekly a bylo teprve 5. července?

Seděl tehdy úplně stejně jako teď, nohu přes nohu, snad jen s tím rozdílem, že tehdy pozoroval hvězdy přes špinavé okno svého pokoje, zatímco nyní byl na útěku a špinavé okno jeho pokoje se právě tavilo v doutnajících rozvalinách.

Seděl tehdy v pokoji na své jizvě. Ze všech neobvyklých věcí, jimiž se Garry vyznačoval (už jsem se zmínil o tom, že to byl zvláštní chlapec?) byla tahle jizva nejpozoruhodnější. Nebyla to – jak mu Drsoňovi patnáct let namlouvali – památka na to, jak jeho pravé rodiče sežral mravenečník v cirkuse, protože Johnnieho a Lívii Pokerovy mravenečník nesnědl. Takové historce by přece uvěřil jen úplný idiot! A teď už jí nevěřil ani Garry. Spáchali sebevraždu poté, co je o všechny peníze obehrál obávaný Temný Hráč, Doktor Vrdlmrsmrst. Ten byl vzápětí poražen ani ne ročním… ale to už jste slyšeli nejmíň dvakrát, takže zpátky k ději.

Seděl tedy tehdy u svého temného okna, rozjímal, přemýšlel o tom, jak se na konci školního roku ocitl podruhé v životě tváří v tvář Doktoru Vrdlmrsmrstovi, nejstrašnějšímu karbaníkovi všech dob. Nejstrašnějšímu myšleno nejzlejšímu. Nejstrašnějším (myšleno nejhorším) karbaníkem všech dob byl Garryho spolužák Debil Dlouhý Z.

Seděl tehdy… A dost! Stručně a jednoduše, zatímco Garry pořád seděl, po střeše verandy pochodovaly k jeho oknu tři kozy. Dvě z nich postrkovaly tu třetí, která byla očividně v bezvědomí. Nestačil se ani začít divit a přistihl sám sebe, jak jim otevírá okno. S tichým zamečením vklouzly dovnitř.

Omdlévající podvyživené zvíře s velkou úřední obálkou a nevzhledným balíčkem přivázaným k boku nemohlo patřit nikomu jinému než polenské škole karet, kde o poštovní zvířata s láskou pečoval v lihu naložený Hybrid. Garry od něj opatrně obálku převzal a odvázal balíček. Poté odvedl sípající zvíře do koupelny a napojil. Nikoli do elektřiny, ale vodou.[4]

Druhá koza byla Garryho Bloody. Nenesla nic, zjevně jen šla ukázat svým kolegům cestu a tvářila se teď navýsost důležitě. Garry vytáhl z knihovny talíř od večeře, natrhal do něj trochu trávy, která mu rostla na skříni, a položil jej před Bloody.

Také třetího kozla Garry hned poznal – jmenoval se Error a patřil rodině Vlezlejch. Nesl rozměrný hnědý balíček, a když si ho od něj Garry bral, ošklivě ho potrkal. Po krátkém zápase se mu ale podařilo balíček získat a ani při tom neztratil mnoho krve.

Sedl si do nejvzdálenějšího koutu pokoje a balík otevřel. Vypadly z něj dva listy papíru – dopis a novinový výstřižek. Kromě nich tam byl ještě menší balíček, v kterém se, jak Garry pevně doufal, ukrýval cenný dárek. Pak se zarazil – Vlezlý jsou chudí jako kostelní myši, takže si dělá zbytečné naděje. Balíček tedy odložil a obrátil se k papírům.

Zvedl výstřižek z podlahy, otřel od neznámé tekutiny, uhladil a začetl se. Evidentně pocházel z Kartáře, karbanického deníku, protože to Von nebo někdo podobně negramotný připsal na druhou stranu.

Garryho obličej se stáhl do kyselého úšklebku. Povzdechl si. Nenapadal ho nikdo, kdo by si zasloužil vyhrát ty peníze víc než on sám. Povzdechl si podruhé. Když už jsou tak chudí a konečně vyhrají nějaké peníze, musí je rozfrcat v takové zbytečné cestě do horoucích pekel, odkud se možná ani nevrátí? Na chvíli se mu tvář rozjasnila, ale pak si uvědomil, že si dělá falešné naděje.

Raději útržek odložil a začetl se do Vonova dopisu.

Jak se rychle začetl, stejně rychle i skončil. Vonovy dopisy – aspoň jak mohl Garry soudit z tohoto jediného, který kdy dostal – bývaly stručné, jasné a výstižné. Obrátil proto znovu pozornost k dárku a roztrhal jeho obal. Co nalezl uvnitř, ho šokovalo: druhý vzkaz od Vona!

Garry odložil skleněný amulet na noční stolek, respektive na věci na věcech na nočním stolku; zůstal tam nehybně stát a odráželo se v něm červené světlo z displeje digitálního budíku. Garry ho několik vteřin nešťastně pozoroval, až ho vyrušilo pípnutí sms zprávy.

Garry zaklel.

Překousl urážku své ješitnosti, překousl si jazyk a vzal do ruky poslední balíček. Páchnoucí lihové skvrny na balicím papíru okamžitě poznal: tohle přišlo od Hybrida. Odlepil horní vrstvu a letmo zaslechl divný mručivý zvuk. Krabice se zatřásla.

Garry balík splašeně odhodil a ztuhl. Nepochyboval o tom, že Hybrida by ve snu nenapadlo posílat mu úmyslně něco nebezpečného, potíž byla v tom, že pravidelné požívání nápojů, jejichž obsah omamných látek v úhrnu několikrát převyšoval 100 %, poněkud zkreslilo jeho představu o tom, co může a co nemůže být nebezpečné. A Garry se bál vůbec pomyslet na to, co by byl Hybrid schopen mu poslat, když by byl střízlivý. To se však – díky dostatečné zásobě alkoholu v Polné a okolí – nikdy nedozví.

Nervózně žďuchl do balíku prstem. Ozvalo se hlasité zavrčení. Garry neváhal ani minutu, popadl balíček a prohodil ho oknem ven. O některých věcech platí, že je lepší nechat je zahalené tajemstvím, pomyslel si.

Zbývala už jen úřední obálka z Polné. Roztrhl ji a vytáhl štos papírů, tlustší než obvykle. Zběžně prolétl seznam potřebných pomůcek a učebnic, rozvrh, informace o studiu a jeden papír po druhém házel do koše (ne, že by se trefil, ale mířil zhruba tím směrem). Zarazil se u posledního listu nevzhledného recyklovaného papíru a četl:

Garry se neusmíval. Bylo by báječné o víkendech navštěvovat Húdlary; věděl, že je to jediná čistě karbanická osada v republice, i když tam sám ještě nikdy nebyl. A ani se tam letos nedostane, zdá se. Pak se plácl do čela a v duchu si vynadal za negativní uvažování. Předvedl svůj typický úsměv, při kterém omdlévají milióny žen (to je trochu nadsazené číslo, ale tak dvě určitě, možná tři) a milióny psychiatrů si chystají svěrací kazajku (tohle číslo už tak nadsazené není, i když jsou vůbec na celém světě milióny psychiatrů?). Jistě, říkal si, bylo by báječné navštěvovat Húdlary legálně, ale rozhodně se to nedá srovnat s požitkem, který bude mít, až se tam vypraví ilegálně.

Obrazový opravník obecně oblíbeného omylu tety Marže

Když druhý den Garry vstal z postele a sešel dolů na snídani, zjistil, že Drsoňovi jsou už usazeni u kuchyňského stolu. Vlastně byli ještě usazeni u kuchyňského stolu, protože právě dojedli večeři a sledovali zprávy na zbrusu nové televizi.

Tu si ostatně pořídili jenom proto, že tato scéna vyžaduje, aby se v Drsoňovic domě vyskytovala televize i v kuchyni. Mají v plánu po prázdninách prodat starou televizi z obývacího pokoje a tuto novou tam přesunout. Jejich plány však zhatí velký požár, který zachvátí… nepředbíhejme. Zvlášť, když už jsme to jednou udělali.

Garry se posadil mezi bratrance Davida a strýce Mojmíra, který jedním okem sledoval zprávy a druhým přemýšlel o nové vrtačce. Na jeho příchod nikdo nezareagoval, což kvitoval s povděkem a zakousl se do jedné ze zbylých topinek. Protože na komunikaci s ostatními členy rodiny rozhodně neměl náladu a další zdroj nudy se kolem nevyskytoval, zaposlouchal se do zpráv.

„…varujeme veřejnost, že Flek je ozbrojen a neobyčejně nebezpečný. Byla zřízena zvláštní telefonní linka, aby každý, kdo Fleka zahlédne, okamžitě tuto skutečnost ohlásil.“

„Není třeba nám říkat, že tenhle chlap je budižkničemu,“ odfrkl si strýc Mojmír a zašilhal na vězně i druhým okem. „Vždyť se podívejte, jak vypadá, povaleč jeden špinavá! Vidíte ty jeho vlasy?!“

„No tak jsem si je pár týdnů nemyl, to je toho,“ zabručel Garry a zvedl hlavu. Strýc po něm vrhl nevraživý pohled, kterým mu dal jasně najevo, že výjimečně nenadává na něj a že má být radši zticha.

Na obrazovce se znovu objevila dvojice moderátorů.

„A nakonec tady máme něco veselejšího. V jihlavské zoo jste dnes mohli vidět…“

„Tak počkat!“ zařval strýc Mojmír a probodl pohledem ošetřovatele, který ukazoval do kamery čerstvě narozená vlčata. „Copak ani neřeknou, odkud ten maniak utekl? Takový zprávy jsou na dvě věci… Co když ten cvok je zrovna teď v naší ulici?“

‚Kéž by,‘ vzdychl Garry a namazal si další topinku.

„Kdy jim konečně dojde,“ rozčílil se strýc Mojmír a bouchl pěstí do stolu, „že jediné, co se s tím póvlem… nevíš, co jsem to chtěl říct?“ otočil se na tetu Otýlii.

„Nemám tušení, Mojmíre,“ pokrčila teta rameny. „Něco o těch zločincích? Že by je měli nějak potrestat.“

„Ne,“ mávl rukou strýc Mojmír. „Chtěl jsem říct něco o vrtačkách, ale úplně mi to vypadlo z hlavy.“ Podíval se na hodinky. „Asi bych měl vyrazit, Otýlie, Marže přijíždí v devět.“

„Marže přijíždí v devět?“ zarazil se Garry. „Co to znamená? To je nějaké tajné heslo?“

„Ach jo,“ povzdychl si Mojmír. „To znamená, že teta Marže přijede vlakem v devět a já ji jedu vyzvednout na nádraží. A taky to znamená, že si musíš uklidit pokoj, aby měla kde spát. Zůstane tady s námi celý týden.“

„Zůstane… spát…“ Garry se málem udusil topinkou. „Uklidit?“ vyhrkl nakonec ze sebe.

„Ano uklidit,“ přikývl strýc Mojmír a vstal. „A pokud možno hned.“

„Nebylo by jednodušší celý pokoj zapálit?“ zamračil se Garry.

„To by asi bylo,“ přikývl nepřítomně strýc Mojmír a odešel.

…

„Bylo,“ přikývl Garry v duchu, protože nyní, poté co si tuto hypotézu experimentálně ověřil, to už věděl. Poslední ohniska požáru právě dohasínala. Garry odvázal Bloody od křížku a nedbale s ní vykročil po silnici k východu a radostně si prozpěvoval.

Ulf Ulička

Po deseti minutách chůze po temné silnici ho však přepadl docela jiný pocit: pocit zděšení. Vždyť k nejbližší civilizaci je to celých pět kilometrů, které bude muset jít pěšky, a to po cestě není ani benzínová pumpa. Zatnul zuby a vyrazil. Původní nadšení ho už úplně opustilo a teď ho ještě začaly trápit obavy. Přeci jen, když utíkal z domova a zahazoval prázdný kanystr, mohli ho zahlédnout. Nepoznal ho někdo? Budou ho hledat?

Musím se co nejrychleji dostat mezi karbaníky, pomyslel si. A pak se znovu zarazil. Právě se dopustil strašlivého hazardu, když zapálil vlastní dům. Školní řád zakazuje žákům školy věnovat se jakémukoli hazardu [čl. 4, odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) až f), h), i) a k)] a už loni ho Trumpál varoval, že příště by mohl být ze školy vyloučen, pokud ho při činu nachytá i někdo jiný. Proto si raději dávejte pozor!, napsal mu tehdy ředitel. Ohlédl se. Zmocnilo se ho neblahé tušení, že založení obrovského požáru není zrovna známkou opatrnosti.

V tom mu vlétla do hlavy vtíravá myšlenka: Co když mě vyloučí ze školy? Drobný bílý andílek se zhmotnil nad jeho pravým ramenem a pohrozil mu prstem.

Na co tu školu potřebuješ? Poker hrát umíš a peněz na rozjezd máš dost. Teď se můžeš pár měsíců nerušeně poflakovat, než ti bude osmnáct, a pak můžeš začít vydělávat těžký prachy po kasinech, ozval se hlásek, který nemohl patřit nikomu jinému, než malému rohatému sympaťákovi v červeném na druhé straně od jeho hlavy.

‚Vyloučí mě!‘ zaradoval se v duchu. Teď se jenom musel dostat do Oblé ulice, vyzvednout nějaké peníze, najít si bydlení v karbanickém světě a může spokojeně vydělávat na pokeru a svojí slávě až do smrti.

Byla to hezká perspektiva, tak si sundal batoh, otevřel ho a začal z něj vyhazovat svoje učebnice. Než se však stačil zbavit i svých sešitů, znenadání se napřímil a rozhlédl se opatrně kolem.

Jakési podivné svědění v týle v něm vyvolalo pocit, že ho někdo pozoruje. Bloody to nebyla, ta stála netečně před ním v příkopu a nevšímala si ničeho kolem. Kukuřičné pole za jeho zády se zdálo opuštěné, tak se opět sklonil k batohu. Hned vzápětí se ale vztyčil a v ruce sevřel jedinou zbraň, kterou měl po ruce – sešit ze stylu hry. Spíš něco zacítil, než zaslechl: něco se krčilo na úplném okraji pole. Přimhouřil oči, ale nic pořádně neviděl, tak vytáhl baterku.

„Do prdele, jak se to zapíná,“ zamumlal tiše a z konce jeho baterky vytrysklo světlo. Přímo před sebou spatřil Garry mezi ohnutými klasy kukuřice plný talíř jídla.

„To se mi ulevilo,“ vzdychl. „Všechno to byly to jenom halušky.“

Když se o deset minut později zvedal od své noční svačinky, oslepila ho ostrá zář reflektorů. Téměř nehlučně se k němu přiblížilo velké vozidlo a zastavilo přímo před ním. Vozidlem byl nízkopodlažní městský autobus natřený v kombinaci červeného a zeleného laku. Na boku byl světle žlutě vyveden nic neříkající nápis PMOD. Svítící zelený nápis na předním panelu hlásal:

 

Přední dveře se otevřely. Garryho nenapadlo nic horšího, než nastoupit dovnitř. Bloody ho neochotně následovala.

„Co je tohle za autobus?“ zeptal se otráveného světlovlasého mladíka za volantem. „Nevěděl jsem, že tudy jezdí nějaká noční linka.“

„Tohle nejni žádná linka,“ odvětil řidič, který zcela ignoroval přítomnost zvířete ve vozidle. „A taky to nejni žádnej autobus.“

„No jasně, tohle je trolejbus a sbírá pocestné v nouzi,“ zaťukal si Garry na čelo.

„Přesně tak,“ přikývl vážně řidič. „Vítejte na palubě Záchranného trolejbusu, nouzového dopravního prostředku pro karbaníky v nouzi. Odvezeme vás kamkoli si budete přát, pokud si přejete do Oblé ulice, na autobusové nádraží v Polné nebo na zastávku Mohelnice, Studená Loučka, Buková rozcestí. Moje jméno je Ulf Ulička a budu dnes vaším řidičem.“

„Ehm,“ odkašlal si Garry, „nejsem sice žádný odborník na dopravu, ale poznám trolejbus, když ho vidím. Trolejbus potřebuje dráty, aby někam dojel. Mohelnice, Studená Loučka, Buková rozcestí?!“

„Akumulátor,“ vzdychl Ulf a zavřel za zkoprnělým Garrym dveře. „Tenhle trolejbus může jezdit i bez elektrického vedení. Jediná nevýhoda je, že na akumulátor se pohybuje rychlostí deset až dvacet kilometrů za hodinu. Někdy i pět!“

„Bezva, trolejbus na baterky,“ zamračil se Garry a usadil se na první sedadlo.

Ulf Ulička nastartoval a pomalu se rozjel. „Připoutej se, jedeme z kopce!“ mrkl spiklenecky na Garryho.

„Jediný důvod, proč se v tomhle trolejbuse připoutat, je, aby mě to pořád nesvádělo vstát a jít tlačit.“

„Jestli se ti chce, tak máš smůlu,“ pokrčil rameny Ulf. „Záchod tady není a zastavujeme až za tři hodiny.“

„To jsem nemyslel,“ zavrčel Garry. „Myslel jsem tím, že… Ale to je jedno, mohli bysme konečně jet?“

„Vždyť jedeme,“ usmál se Ulf Ulička. „Takže kam to bude? Říkal jsi Mohelnice, Studená Loučka, Buková rozcestí? Za pouhých dvanáct a půl hodiny jsme tam.“

„Myslím, že mi bude stačit, když mě odvezete do Oblé ulice,“ odtušil Garry. „Pokud by teda nebylo rychlejší dojít tam pěšky.“

„Seš mi ňákej povědomej,“ ozval se po chvíli Ulf. „Neznáme se odněkud?“

„Jasně, že mě znáš, vždyť já jsem…“ Garry se zasekl uprostřed věty. „Debil Dlouhý Z.,“ vystřelil první jméno, které ho napadlo. Možná by nebylo nejlepší na sebe upozorňovat, když právě jede od požáru, s kterým nemá vůbec nic společného.

„Jak je možné, že policajti ten trolejbus nevidí?“ vyzvídal Garry, když se připlížili na tranzitní okruh. „Copak po dálnici se smí plazit takovouhle rychlostí?“

„Sím tě, cajti,“ odfrkl si pohrdavě Ulf. „Ti se neuměj pořádně dívat. Nepoznali by ukradenej trolejbus, ani kdyby jim projel přímo před nosem.“

Garry sledoval hlídku, kolem které právě projížděli rychlostí postřeleného hlemýždě. Oba příslušníci byli otočení zády a zaujatě sledovali šumící pole.

„Anebo viděj jen to, co maj vidět. A za co dostanou zaplaceno,“ odtušil Ulf. „Nemoh bys prosimtě vzbudit paní Mršinovou? Za chviličku budeme na Zličíně.“

„Za chviličku?“ podivil se Garry a opatrně se vydal do ztemnělého salónu vozidla. „Tahle formule umí být někde za chviličku?“

„Samo,“ odvětil Ulf Ulička. „Šlápnu na to a jsme tam coby dup. Krom toho, paní Mršinová se ještě musí oblíct a to chvilku trvá.“

Během vteřiny byl Garry zpátky vepředu. „Přeje si vzbudit vozovým rozhlasem,“ vyjekl. „A nerozsvěcejte!“

…

„Tak jsme tady, paní Mršinová,“ řekl s uspokojením Ulf, když po chvilce – rozuměj dobré hodině jízdy – dorazili ke stanici metra Zličín. Ulf sundal nohu z plynu, což mu nečinilo žádné potíže, protože trolejbus pedál plynu nemá. Pomalu dobrzďovali k obrubníku a Garry užasle sledoval, jak je předhání i zastávkový sloupek.

„To trolejbus nemá brzdu?“ podivil se.

„Jasně, že má,“ zaklepal si Ulf na čelo. „Dokonce dvě. Pneumatickou a…“

„Aha,“ zarazil ho Garry. „A k čemu jsou, když se nepoužívá ani jedna? Taky proč, když i litografické desky se pohybují rychleji než tenhle trolejbus. I nehty rostou rychleji. Kdybych vystoupil a natáhl ruce, moje nehty dorostou do Polné dřív, než…“ Jeho úvahy vyrušil hluk otevíraných dveří. Paní Mršinová vystoupila. Trolejbus se opět rozjel a za necelých deset minut už vyjížděl z obratiště.

„Počkat!“ vykřikl Garry. „Jak to, že jste tady zastavil?! Neříkal jste, že zastavujete jen v Oblé, v Polné a pak v nějaké té Horní Dolní, rozcestí? Kdybych vystoupil, mohl jsem být metrem v Oblé za půl hodiny.“

Ulf Ulička se usmál: „Tak proč jsi nevystoupil?“

Garry zabušil na dveře vozu. „Chci vystoupit teď!“ vykřikl.

„To bohužel nejde,“ zavrtěl hlavou Ulf. „Zastavujeme jen v Oblé ulici, na autobusovém nádraží v Polné nebo na zastávce Mohelnice, Studená Loučka, Buková rozcestí.“

„Ale…,“ zaprotestoval chabě Garry.

„A na Zličíně, když si to přeje paní Mršinová,“ dodal Ulf a zastavil u krajnice.

Garry se zaradoval. „Takže mě přece jen necháte vystoupit?“

„Ne,“ opáčil Ulf. „Mám nárok na třicetiminutovou bezpečnostní přestávku. Jdu si přečíst noviny.“

„A nemohl bych…?“

„Ne. Když mám přestávku, nemůžu pracovat, to bys měl vědět. A votvírání dveří, to je taky práce.“

Ulf si rozložil Betla[5] a v ponurém osvětlení gotického sálu, respektive kabiny řidiče, si v něm zamyšleně četl. Nebo aspoň zamyšlený výraz předstíral, protože na titulní straně se nacházelo všeho všudy asi patnáct písmen. Garry mu nakoukl přes rameno a spatřil velikou fotografii špinavého zarostlého muže s bledou tváří. A toho muže už dneska jednou viděl.

„Ten chlap!“ vykřikl Garry a málem zapomněl na svoje inkognito stejně jako na to, jak se inkognito píše. „Ten byl v normálních zprávách!“

Ulf se na něj nevěřícně podíval. „To je snad jasný, že byl ve zprávách, přece. Kde ses proboha skovával, Debile?“

„Co mi nadáváš, ty skrčku?!“ rozhorlil se Garry a rozmáchl se proti Uličkovi pěstí. V poslední chvíli se ale zarazil. „Jo, já se tak vlastně jmenuju, že jo,“ zamumlal rozpačitě. „Debil, no jo, Debil, to jsem celej já.“

„Měl bys číst pravidelně noviny, Debile,“ prohlásil s vážnou tváří Ulf a podal mu výše zmíněný bulvární plátek. „Nebo aspoň občas.“

„Ne!“ zvedl Garry instinktivně ruce před podávanou tiskovinou. „Nechci v příběhu další novinový výstřižek. Blbě se to na tom šedivém pozadí čte, zabírá to víc paměti a na internetové stránky se to musí přidávat jako obrázek. A admin si pak stěžuje, že je s tím moc práce a…“

„Chceš, abych ti to přečet?“

Garry si oddychl: „Jo, to by bylo fajn.“

„Tak jo,“ odkašlal si Ulf významně a začal pomalu a přerývaně předčítat: „Flek stále na svobodě!“ Odmlčel se. „To byl jako nadpis, abys pochopil,“ dodal na vysvětlenou, když viděl, jak se na něj Garry dívá. „Nebezpečný šílenec na útěku Sirénus Flek, stále ohrožuje bezpečnost našich dětí a potuluje se po celé zemi. Nikdo si nemůže být jist, kdy a kde tento ohavný netvor, odsouzený na doživotí za brutální vraždu třinácti lidí, znova zaútočí.

Neschopnost Karbanické policie a představitelů ministerstva přesahuje všechny meze! Kamélius Fuč, šéf karbanického oddělení ministerstva financí, dokonce požádal o pomoc Policii ČR i představitele českého státu. ‚Není důvod se znepokojovat,‘ prohlásil na dnešní tiskové konferenci viditelně nervózní Fuč, ‚děláme vše proto, abychom Fleka dopadli, a apelujeme na všechny karbaníky, aby zachovali klid.‘

A redakce Betla nemůže nedodat: Kamélie, zachovej se jako chlap, uznej svou neschopnost a odstup!“

Garry se zadíval do očí muže, jehož profil byl v novinách tak nepříznivě vykreslen. Ostatně Kamélia Fuče už loni viděl a sám o něm neměl nejlepší mínění.

„Pěkně strašidelnej zjev, co?“ poznamenal Ulf a kývl hlavou k fotce.

„To teda,“ souhlasil Garry. „Nechápu, jak ho mohli udělat šéfem karbanického oddělení na ministerstvu. Podle mě měl odstoupit už dávno.“

Ulf Ulička výmluvně pleskl do novin, přímo do Flekova obličeje. „Myslel jsem tohohle!“

Garry přejel zrakem od malé podobizny v rohu k velké fotografii zabírající téměř celou stránku. „Zavraždil třináct lidí?“ vzpamatoval se Garry. „A to jako pokračující nebo jako hromadný trestný čin?“

„Cože?“

„To neřešte,“ mávl rukou Garry, „četl jsem loni takovou knihu o trestním právu. Myslel jsem, jestli je zabil najednou nebo postupně?“

„Najednou!“ vyhrkl Ulf a pustil se do vyprávění. „To je přece hrozně známej případ. Stalo se to dokonce za denního světla a bylo u toho spousta svědků. Bylo to krátce po válce. Lidi z ministerstva se chystali Fleka chytit a zatknout, Flek byl totiž horlivej zastánce Ty-tušíš-koho…“

„Netuším,“ odvětil bezmyšlenkovitě Garry, který poslouchal na půl ucha.

Ulf se na něj zmateně podíval: „Co netušíš?“

„No netuším koho,“ zavrčel Garry, „nejsem věštec.“

„Přece Ty-tušíš-koho,“ podíval se Ulf na Garryho, jako by ten byl z jiné planety. „Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit.“

„Jo myslíte Doktora Vrdlm… no, toho doktora s legračním jménem?“ zeptal se Garry. „Tak to nebude moc nebezpečnej týpek, tenhle Flek. Vždyť i Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit jsem už sám dvakrát…,“ polkl Garry na poslední chvíli slovo porazil.

„Cos ho?“ vyzvídal Ulf.

„É… viděl,“ mumlal Garry, „v naučném pořadu pro mládež… v televizi. Nikdy jsem s ním nebojoval nebo tak. Jsem jen obyčejný Debil Dlouhý Z., to jenom takoví odvážní frajeři, jako je třeba Garry Poker, se s ním můžou měřit. Kdepak já, jak bych před ním utekl, určitě… daleko… schoval bych se a tam se třásl jak osika.“

„To je vidět,“ usmál se Ulf Ulička a poplácal Garryho po zádech, „klepeš se už teď, jen vo něm mluvíš.“

„Takže Flek byl přívržencem Vy-tušíte-koho?“ navedl Garry Ulfa zpátky k jeho příběhu.

„Jo,“ přikývl řidič trolejbusu. „To teda sakra byl, jako že se menuju Ulvaeus Ullickson.“

„Cože?“ zakuckal se překvapením Garry.

Ulf zbledl. „Pst, o tom nikde nevykládej! Víš, jsem původem Švéd, ale měl jsem tam nějaký problémy s daněma. Hlavně teda v tom, že po mně chtěli, abych je zaplatil… no a pak jsem prostě musel zdrhnout. Tak jsem se usadil tady a změnil si jméno. A to se hlavně nesmí nikdo dozvědět, tak koukej držet jazyk za zuby. Jsem tady inkognito!“

To jsme na tom stejně, pomyslel si Garry. „Tak pokračuj.“

„Tááák,“ rozvzpomínal se Ulvaeus pomalu, kde zanechal niť příběhu. „Říká se, že byl s Ty-tušíš-kým jedna ruka. A i když jedna ruka netleská, je jasný, že jak dal malej Garry Poker“ – Garry si nervózně povytáhl kalhoty – „Ty-tušíš-komu na frak, ministerstvo začalo postupně chytat jeho rozprchlý přívržence, jednoho po druhým. Někdo se vzdal, někdo utekl do ciziny, někdo podplatil Trumpála, aby ho nechali být… ale Sirénus Flek ne.“

Ulf polkl slinu. „Dlouho ho nemohli vůbec vypátrat, trvalo snad rok nebo dva, než vůbec chytili nějakou stopu. Dopadlo to nakonec tak, že Fleka obklíčili uprostřed ulice plný lidí. A pak najednou hroznej výbuch, dodneška se neví, jak to udělal. Schytal to jeden karbaník a dvanáct dalších lidí, co byli zrovna nejblíž. Prostě hrůza. A víš, co pak Flek udělal?“

„Zdrhnul?“ plácl Garry.

„Právě, že ne,“ řekl dramaticky Ulf. „Došel k nejbližší telefonní budce a objednal si po telefonu pizzu.“

„Jakou?“ zajímal se Garry.

„Koho zajímá jakou?“ vytřeštil oči Ulf. „Tam se stala hrozná tragédie, zemřelo třináct lidí, kráter přes půl ulice, všude panika, hysterie, uprostřed toho naprosto nevypočitatelnej šílenec a ty se zajímáš, jakou si dal pizzu?“ Ulf chytil zoufale hlavu do dlaní. „S ančovičkama, když to musíš vědět.“

„Tak to musel být fakt šílenec,“ přitakal Garry. „Ančovičky jsou pěkně odporný.“

„A teď je zase venku,“ pokračoval Ulf a hleděl nepřítomně přes čelní sklo. „Je to vůbec poprvý, co někdo utekl z Az-Karbanu. Nikdo nechápe, jak se mu to povedlo. Ale stejně, proti az-karbanskejm strážnejm nemá žádnou šanci. Oni ho dostanou.“

Garry se podíval na hodinky. „Co kdybyste jel? Půlhodina uplynula.“

Ulf něco zabručel, neochotně nastartoval a pustil rádio.

„…tato obec, bydliště slavného Garryho Pokera, lehla dnes večer popelem. Celá událost se vyšetřuje, příčiny požáru zatím nejsou známy. Objevilo se ale podezření, že za případem by mohl stát Garry Poker osobně. Několik svědků potvrdilo, že spatřilo mladého člověka se zavazadlem prchat z hořícího domu rodiny Drsoňových…“

Garry zpanikařil a rádio vypnul. „Omlouvám se, vystřelila mi ruka. To je… takový tik… rodinná nemoc, s tím se nedá nic dělat,“ blekotal. „Ale není to nakažlivé,“ dodal, když uviděl Uličkův výraz. „No, půjdu si lehnout,“ ukázal rukou do zadu, „chci si odpočinout. Debil Dlouhý Z. chodí vždycky brzo spát, takže… vzbudíte mě v Oblé ulici?“

A všechno je fuč

Když konečně po více než hodině jízdy usnul, v momentě už ho opět někdo budil. Skláněl se nad ním Ulf Ulička a třásl s ním. Garry se zmateně posadil. Cítil se celý rozlámaný. Jeho mozku chvíli trvalo, než si uvědomil, kdo je, kde je, odkud a proč utekl a kam a proč míří. Ujasnil si, že teď se musí na pár hodin zabavit a ráno vybere peníze z Karbanické banky. Prozatím jenom ze svého účtu, uchechtl se.

„Vstávej, Debile,“ houkl na něj Ulf, „musíš vystupovat, my jedeme dál, ještě dneska musíme bejt ve Studený Loučce.“

„No jo,“ zavrčel rozespale Garry a posbíral si svoje věci. A vzhledem k tmě a zápachu měl neurčitý pocit, že posbíral také nějaké věci, které tu zanechala paní Mršinová. Nebo Bloodyiny bobky. Nevěděl, co mu je milejší.

Vyskočil raději rychle z trolejbusu a ocitl se přímo před vchodem do Eso-baru, přes nějž vedla cesta do Oblé ulice. Trolejbus zavřel dveře a tiše zmizel do noci. Z toho vyplývá, že Garry stál nehnutě před barem ještě hodně dlouhou dobu, protože záchranný trolejbus dokázal sice zmizet tiše, ale rozhodně ne rychle.

Když si Garry konečně uvědomil, že již není v trolejbusu a může se pohybovat výrazně vyšší rychlostí a chystal se udělat první krok, spočinula mu na rameni něčí ruka.

„Tady tě máme, Garry,“ ozvalo se za ním.

Garrymu spadlo srdce do kalhot. A nejenom srdce, obsah trávicího traktu si málem našel tutéž cestu. Opatrně, jak to šlo, se otočil a stanul tváří v tvář Kaméliu Fučovi, nejmocnějšímu muži karbanického světa – samozřejmě pomineme-li Nigruse Trumpála, Doktora Vrdlmrsmrsta, Mufiuse Malejfuje a pár dalších mocných a významných lidí.

„Jsem moc rád, že jsi v bezpečí, Garry,“ odtušil Fuč a vypadal, že se mu ulevilo. Myslím, že teď si oba potřebujeme zajít do Eso-baru…“

„To každopádně,“ přitakal nadšeně Garry. „Po tom, co se dneska všechno stalo, do sebe fakt potřebuju kopnout pár… čajů,“ dokončil větu, když viděl Fučův výraz.

Hlava karbanického světa (když pomineme…) ho uchopila pevněji a odvedla do baru. Hned za dveřmi je s úklonou přivítal barman a uvolnil jim jeden ze stolů.

„To je dobře, že jste ho našli,“ konstatoval a ošklivě se při tom usmál na Garryho. „Dáte si něco? Pivo? Víno?“

„Něco ostřejšího!“ vychrlil Garry. „Dal bych si… máte… skořicový čaj?“ zeptal se s nevinným výrazem, když ho Fuč opět zpražil.

„Jmenuji se Kamélius Fuč, Garry,“ představil se Fuč, a když to na Garrym nezanechalo žádný dojem, pokračoval: „Jsem vedoucím karbanického oddělení ministerstva financí.“

Garry neznatelně přikývl, že vzal informaci na vědomí, a pročítal si nápojový lístek. Ostatně s Kaméliem Fučem se už setkal loni; přesněji řečeno, pozoroval ho v Hybridově boudě zpod hromady ovčích kožešin.

Fuč se tedy ke Garrymu opatrovnicky naklonil a pokračoval: „Tedy Garry, dal jsi nám všem pořádně zabrat. Opravdu jsme se o tebe začínali bát.“

A já se o sebe začínám bát právě teď, povzdychl si Garry. Jak se mohli o tom požáru tak rychle dozvědět? A jak to, že mě tak rychle našli?

„Ale jsi v bezpečí a to je hlavní,“ vyrušil ho Fuč a s patrnou úlevou ho objal kolem ramen. Garry si nenápadně ale velmi rychle odsedl.

Barman přinesl dva černé čaje a pytlík arašídových křupek. Fuč vysypal křupky na talířek a nabídl Garrymu: „Jez, vypadáš, jako by ses sotva držel na nohou.“

„Ne, díky,“ odmítl Garry, který si mezitím stihl přečíst doporučené datum spotřeby na sáčku. „Nemám hlad.“

„Určitě tě potěší,“ odkašlal si Fuč a nabral si plnou hrst, „když ti řeknu, že ten požár založený v místě tvého bydliště pečlivě vyšetřujeme.“ Odstín Garryho tváře se začal velmi rychle blížit k #ffffff. „Pracovníci ministerstva právě vyšetřují celou situaci přímo na místě. A krom toho, teď už jsme dopadli podezřelého.“

Garry se pokusil rychle vyskočit a utéct, ale v té rychlosti se mu nohy zamotaly do židle a rozplácl se na špinavou podlahu Eso baru.

„Já… já to nebyl,“ vysoukal ze sebe, když se nad ním Fuč s úsměvem sklonil a snažil se mu pomoct vstát.

„Samozřejmě, že jsi to nebyl,“ přikývl Kamélius Fuč, když Garryho zvedl a začal ho oprašovat. „Na stopu jsme narazili náhodou, informaci nám podal jeden náš člověk, co cestoval záchranným trolejbusem. Představ si, Garry, že podle všeho to udělal jeden tvůj spolužák – Debil Dlouhý Z. Nastoupil do záchranného trolejbusu nedaleko od místa činu a choval se velice podivně.“

„Ale… já… on. Cože?“ blábolil otřesený Garry.

„Je to smutný příběh,“ zamračil se Fuč a znovu se posadil a pokynul Garrymu, aby udělal totéž. „Jeho rodiče jsou už léta v blázinci, vychovává ho babička… patrně ti záviděl tvou slávu a přeskočilo mu. Vůbec nechápu, jak se to mohlo celé seběhnout.“

Garry, který opravdu nemohl uvěřit svým uším, si je několika ráznými údery dlaní protřepal. Když se z toho vzpamatoval, otevřel ústa, aby na to nějak zareagoval, ale nenapadlo ho nic, co by se dalo říct. Tak je nechal otevřené a dál mlčky zíral na Fuče.

Ten ho pořád starostlivě sledoval. „Nejspíš tě zajímá, co se přihodilo strýci a tetě, že?“ napověděl mu. Než Garry stihl říct své ne, pokračoval: „Nemusíš se bát, přežili to, jen jsou trochu v šoku – nebyli schopni nám říct vůbec nic o tom, co se stalo.“ Garrymu se začala pomalu vracet původní barva (#ffceb7). „Ředitel Trumpál navrhl a Ministerstvo to schválilo,“ zacukal Fučovi koutek, „že jim postavíme nový dům. Do té doby budou na provizorní ubytovně, takže o vánočních a velikonočních prázdninách zůstaneš ve škole v Polné.“

„Já o Vánocích a Velikonocích vždycky zůstávám v Polné,“ ušklíbl se Garry, „a do Úzké ulice už se vrátit nechci.“

„Tak to se nemusíš bát,“ usmál se Kamélius Fuč, „nový dům postavíme někde jinde, ta původní parcela je teď absolutně nepoužitelná. Než se odklidí ruiny, my už budeme dávno stavět.“

Garry probodl vedoucího karbanického oddělení pohledem, protože péče ministerstva o střechu nad hlavami jeho milovaných příbuzných ho radostí rozhodně nenaplňovala. Ostatně kdyby neměli kde bydlet, možná by mohl zůstat v Polné celý rok. Nebo se vetřít k Vlezlejm – ostatně kdyby to udělal, byl by tak vlezlej, že by ho těžko mohli odmítnout s tím, že tam nepatří.

„Takche nehbýhá nech rohodnout,“ zahuhlal na něj Fuč s pusou plnou arašídových křupek, „chde hlasně schávích…“ Kamélius Fuč polkl a pokračoval: „Promiň. Kde vlastně strávíš zbytek prázdnin. Osobně bych navrhoval, aby sis pronajal pokoj tady v Eso baru, v patře je ubytovna, říká se tam tomu Děravý hotel. Peněz na to máš dost a my se o tebe aspoň nebudeme muset starat.“

„Moment,“ vzpamatoval se ještě Garry, když vstávali k odchodu. „Takže mě nevyloučíte ze školy?“

Fuč zmateně zamrkal. „Proč?“

A teď Garry zmateně zamrkal. „No, vždyť jsem přece… ten požár… toulám se po nocích… hazarduju… a tak… nebo ne?“ dodal se zoufalstvím v hlase.

„To není moje věc, to je starost vyšších pánů,“ ukázal Fuč prstem nahoru a smutně se usmál. „Teda, vlastně nižších,“ opravil se a usmál se ještě smutněji.

Přešli k baru, kde je barman – který by už pomalu také mohl dostat nějaké jméno - informoval, že má k dispozici volný pokoj ¼. Což, jak se záhy ukázalo, není číslo pokoje, ale jeho velikost. Která potom zase neměla žádnou souvislost s cenou za jednu noc.

„O něco bych tě rád poprosil,“ obrátil se Fuč na Garryho. „Nechci, aby ses potuloval po Praze, drž se jen Oblé ulice a do setmění ať jsi v hotelu. Tady… barman…,“ ukázal Fuč, protože hostinský jméno stále neobdržel, „na tebe dohlédne.“

„Cože?“ rozběsnil se Garry. „Já mám strávit dýl než měsíc v nějaké díře, kde ještě musím platit dva stříbrňáky za noc? A chodit spát hned po večerníčku?“

„Uklidni se…“

„A to ani nemluvím o tom, že ten pokoj bude plný štěnic!“

„Jsi paranoidní, Garry,“ uklidnil ho Fuč. „Nemáme štěnice všude. Na Oblé ulici třeba odposloucháváme jen Oliho Vandráka, casino U dvou mečů a…“ zarazil se. „Jo, tys myslel ty brouky, co? Tak to si stěžuj tady u… barmana.“ Nasadil si svou charakteristickou šedou buřinku a chystal se vyrazit. „Rád jsem tě viděl, Garry. Já musím jít, máme na ministerstvu spoustu práce, to je samé papírování, spisy, porady, nic zábavného, ale někdo to dělat musí – a za pouhých dvě stě zlatých měsíčně.“

„A co ten uprchlý trestanec?“ zarazil ho Garry. „Copak to není zajímavá a akční práce?“

Fuč nervózně upustil na zem svou šedou vycházkovou hůl.

„Jaký trestanec?“ otočil se s předstíraným nezájmem. „Co to povídáš? Z Az-Karbanu ještě nikdy nikdo živý neutekl. A jsme mu na stopě. Každým dnem ho dopadneme, nemáš se čeho bát. Hlavně se ale nikde necourej a do setmění ať jsi vždycky v Eso-baru!“

Garry nechápavě přikývl.

Fuč se zachvěl. „Takže se s tebou rozloučím. Sbohem. Tedy, na shledanou,“ opravil se. „Doufám.“

„Taky doufám, že se uvidíme,“ vymáčkl ze sebe Garry neupřímnou zdvořilost, vzal si klíče a vyrazil na pokoj. V půli schodů mu zatrnulo.

Bloody! Jak se nejrychleji dostane do Mohelnice, Studené Loučky, Bukové rozcestí?

 

---

[1] Není tak úplně pravda, že by se touto nadějí kojili, kupovali si ji sušenou v prášku. Není totiž jednoduché sehnat ženu, která by byla ochotná kojit dospělé lidi.

[2] I když zrovna toho měl Garry přečteného úplně kompletního (a to i pozpátku).

[3] Předsedou byl nakonec zvolen Peter Bača, který nepřišel. Když mu přišli oznámit výsledky volby, zamknul se v pokoji a členy volební komise přehlušil svou novou reprosoustavou (tedy nyní již spíše zánovní).

[4] Při psaní této knihy nebylo zraněno jediné zvíře. Ověřeno Českou národní unií literárních zvířat.

[5] V karbanickém světě vycházejí dvoje noviny: seriózní Kartář a bulvární Betl.

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti