Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pondělí 31. srpna 2015

3-19: Zpátky do přítomnosti

Paradoxem zůstává, že nejlepší výsledky v tažení má pštros, který přitom vůbec nepatří mezi tažné ptáky.


[Necyklopedie]

Kapitola devatenáctá:

Zpátky do přítomnosti


Ošklivé probuzení

Garry otevřel oči a rozhlédl se. Proti většině předpokladů se nacházel ve svém pokoji. Přejel si rukou po hlavě. Rána do zátylku, kterou utrpěl, už zjevně přebolela. Cvakly dveře a vyděšeně nadskočil.
„Co se lekáš?“ usmála se na něj vstoupivší Brownie Levandulová a rozepnula si župan.
„Kde ses tady vzala?“ divil se zmateně Garry. „Kde jsem se tady vzal já? Cestovali jsme v čase, osvobozovali Sirénuse Fleka… kasuáři…“
„To se ti asi něco zdálo,“ pohladila ho Brownie po nose, „zatímco jsem se sprchovala.“
„Sprchovala,“ zopakoval nepřítomně Garry.
„Říkal jsi, že dneska musíš na nějakou injekci životního prostředí,“ připomněla mu, když nejevil žádné známky duševní přítomnosti, „ale že se ti tam nechce a radši strávíš celý den se mnou v posteli.“ Pošimrala ho na ruce. „Taky nerada chodím k doktorovi.“
„To už je přece hrozně dávno!“ vyhrkl Garry. „Ty ses sprchovala celý měsíc?“
Brownie zamrkala, výjimečně nikoli koketně, ale překvapením. „Ne?“
„Chceš říct, že je opravdu…“ podíval se na stolní kalendář, který se na jejich internátním stole ocitl bůhvíodkud, „osmnáctého dubna? Že nic z toho, co jsem teď zažil, se nestalo?“
„Nic z čeho?“ zeptala se zoufale Brownie a rozhrnula župan v naději, že Garry se o pitomé podružnosti času přestane zajímat. „Ke snídani byl dneska ovocný koláč, pak jsme měli sex, potom jsi ty šel na tělocvik, já na poker,“ zasmála se, „k obědu byl květákový mozeček, pak jsme měli sex, pak jsme měli další sex a pak jsem se šla sprchovat.“
„To si vzpomínám,“ řekl Garry zastřeným hlasem, „ale to bylo přece tak dávno! Mezitím se přihodilo tolik věcí, že…“
„Jestli už zapomínáš, můžeme si to oživit,“ usmála se Brownie a shodila ho zpátky do horizontální polohy. Pak se nad ním sklonila a znenadání mu vrazila facku.

Ošklivější probuzení

Garry otevřel oči a rozhlédl se. Proti většině předpokladů se nacházel na hromadě štěrku. Přejel si rukou po hlavě. Rána do zátylku, kterou utrpěl, už zjevně přebolela. Nebo ji spíš necítil, protože ho teď nepříjemně pálily tváře.
„Vstávej!“ křičela Hormona a uštědřila Garrymu další políček.
„Co má znamenat zase tohle?“ protestoval Garry. „Právě jsem mohl mít nejlepší sex dne!“
Hormona mu dala další facku. „Zachraňujeme Fleka! Něco se ti zdálo, spadl jsi na kamení a ztratil vědomí.“
„Škoda, chvíli to vypadalo, že se mi zdá tohle,“ podíval se kolem sebe ještě jednou a pořádně. Za strženým a do země zadupaným plotem se kasuárové klidně cpali potlučenými jablky a vedle nich, naražený na vyvráceném pařezu, nadával Sirénus Flek a snažil se zbavit provazu na své ruce.
Hormona vytáhla nůž a vykročila k němu. Za jeho téměř nelidského ječení lano přepižlala a hodila mu ho do tváře.
„Jste volný,“ hlesla. „A pokud vás nezavřou za nějaké znásilnění, tak asi i zůstanete. Trumpál nad vámi drží ochrannou ruku.“
„Ničí ruku nepotřebuju,“ odkašlal si Flek a vyplivl krev z roztrženého rtu. „Samozřejmě, že třeba tvojí rukou bych nepohrdnul, ale…“ zarazil se, když viděl, jak si pohrává se zálesáckou kudlou. „Zkrátka, teď když byl dopaden Petr Pětihrob, budu přece osvobozen a budu moct vést normální život!“
„Nikdy by mě nenapadlo, že normální život je to, po čem toužíte.“
„Nechci vám kazit vaši milostnou konverzaci,“ přibelhal se k nim Garry, který po prvním kroku zjistil, že si kromě hlavy narazil také kostrč, „ale nebude to asi tak jednoduché.“ Mávl rukou směrem k budově ošetřovny za jejich zády. Kasuáří tah vytrhl nejen mříž Flekovy cely, ale poboural i celou zeď.
Flek zlostně zamžoural ke hradu. Podél stěny se plížil nezaměnitelný drobný stín Petra Pětihroba a zmizel za roh do školních zahrad.
„Já ho chytím!“ vykřikl Flek a chtěl se pustit do pronásledování. Garry ho ale stihl zachytit za rukáv. „Já ho vykuchám! Rozčtvrtím! Rozosminkuju! Rozšestnáctinkuju! Roz…“
„…třicetidvojkuju?“ nadhodila Hormona.
Flek zašermoval rukou, z které pořád visel konec Nametalova provazu. „Jeho maso předhodím morčatům a odnaučím je tak vegetariánství! Proč jsi mě zastavil, Garry, kamaráde?“
Garry mu podal Nafolkovu ohlávku. „Jeďte na kasuárovi, dopadnete ho rychleji. Nemějte strach, je cvičený. A australští domorodci používali kasuáry jako jezdecká zvířata zcela běžně. Jmenuje se Nafolk, ale můžete mu říkat, jak chcete.“
Flek provaz nedůvěřivě převzal, ale pak – hnán vidinou pomsty – opatrně nasedl.
„Hyjé!“ zvolal.
„Na kasuáry se nevolá hyjé,“ zamumlala Hormona, ale to už se Flek vzdaloval a nemohl ji slyšet.
„Počkejte!“ vzpomněl si ještě Garry a rozběhl se za ním. „Všichni mi pořád říkají, že jste můj něco, ale nikdo mi ještě nestihl říct, co!“
Flek se ještě stihl otočit: „No přece tvůj… ááá… uááá… zpomal ty bestie!“ a zmizel za ohbím školních hradeb.
„Tvůj něco je v tahu,“ povzdechla si Hormona teatrálně, „bude mi chybět.“
„Mně víc,“ trumfoval ji Garry. „Je to přece můj něco a ne tvůj něco!“
„I.“
„Jo tak,“ pokýval hlavou.

Nejošklivější probuzení

Loudavě se vydali zpátky do hradu ponechávajíce tak kasuáry svému osudu.[1] Na vedlejším nádvoří málem vrazili do profesora Lotkiena, který se šoural s těžce naloženým kufrem opačným směrem.
„Kam kráčíte takhle v noci, mladá paní?“ zeptal se ho Garry a rozesmál se.
„Nech si ty vtipy, Garry,“ zamračil se Lotkien. „Končím. Odjíždím.“
„To přece nemůžete!“ protestoval Garry. „Jste nejlepší učitel obrany proti švindlování, jakého jsme kdy měli.“
„To není pravda,“ sykla Hormona a široce se na Lotkiena usmála, „profesor Pop-Art byl přece mnohem lepší!“
„Určitě jste nejlepší učitelka obrany proti švindlování, jakou jsme kdy měli,“ nenechal se rozhodit Garry.
„No právě,“ vzdychla těžce Lotka Rohnová, „mou pravou identitu odhalil Karkulín ze střechy a už ji stihl vyzvonit půlce studentů. Věřili byste tomu? Vsadím se, že už teď píšou rodiče Trumpálovi rozhořčené dopisy, v kterých důrazně protestují proti tomu, aby jejich děti učil transsexuál.“
„Učila.“
„Nech si ty vtipy, Garry,“ zkřivil se Lotkienův obličej ještě víc.
„Sázet se s vámi nebudu,“ řekla Hormona rozvážně, „ale kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že můj učitel na střední škole bude ve skutečnosti žena s bradkou a svým jménem vytetovaným na čele a že odejde ze školy proto, že jeho identitu prozradí smyšlená literární postava, asi bych ho poslala někam.“
„Sama jsi přece smyšlená literární postava,“ zavrtěl hlavou Garry. „A Trumpál vám nepomůže? Kdo jiný by měl mít pro vaše rozhodnutí pochopení, když ne on? Já ho třeba nemám.“
„Nemůže si dovolit znepřátelit si rodiče, zvlášť teď, kdy ministerstvo čeká jen na záminku, aby školu dostalo pod svou kontrolu,“ řekl Lotkien. „Navíc mě zaměstnal ve své tajné organizaci NEŘÁD jako terénního bojovníka proti zlu. Takže jsem si – jak do výše platu, tak do rizik bezpečnosti práce – vlastně polepšil.“
„Neřád?“ zajímal se Garry. „Co to je?“
„Nigrusův ehm řád, přísně tajná organizace založená Trumpálem za války s Vrdlmrsmrstem,“ zašeptal Lotkien. „Náplní činnosti Neřádu je bojovat proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi… mimo jiné. Všichni členové musí složit slib oddanosti Trumpálovi a slib mlčenlivosti. Pokud nějaký člen někomu mimo řád prozradí cokoli o jeho existenci či fungování, potká ho krutá a bolestivá smrt.“
„No,“ pokrčila rameny Hormona, „měli jsme vás rádi. Sbohem!“
„Na shledanou,“ napřáhl k nim ruku Lotkien, překvapený, že se s ním najednou tak rychle loučí.
„Taxík už čeká, Rohne,“ objevil se najednou za jejich zády Nigrus Ehm Trumpál. „Nevykládal jsi doufám nic o našem malém tajném sdružení?“
Profesor Lotkien se prkenně odpoklonkoval a Trumpál se obrátil na nervózního Garryho:
„Proč se tváříš jako u mučení, Garry? Po včerejšku na sebe přece musíš být velmi hrdý, ne?“
„Ani ne, to nejzajímavější se mi jenom zdálo,“ povzdechl si Garry.
„Věz, že mezi snem a realitou je velmi tenká hranice. Tady Hormona by ti o tom určitě mohla vyprávět.“
„Nevím, o čem mluvíte.“
„Přišel jste mi předat nějaká moudra, jak se na konci školního roku sluší?“ zajímal se Garry.
„Samozřejmě,“ pokýval hlavou ředitel, „mělo by se ti dostat vysvětlení všech těch prazvláštních událostí, které se během roku udály. Všechny je uspořádat a najít v nich nějaký smysl. Ale to by bylo hrozně nadlouho, nemám čas vykládat ti každou chvíli cenná moudra - nedokážu sypat je na požádání z rukávu… a ty mě, jak tak koukám, stejně neposloucháš…“
„Cože? Říkal jste něco?“
„Ale nic,“ mávl rukou Trumpál a pátravě se na něj zadíval, „nejspíš už tě unavuje pořád to poslouchat, ale skutečně se neobyčejně podobáš svému otci. Až na ty uši… uši máš po matce.“
„Vlastně, ještě nikdo mi nic takového neřekl,“ zamyslel se Garry. „Uši?“
„To pochopíš, až budeš větší,“ poplácal ho Nigrus Trumpál po rameni, „anebo taky ne.“
„Zajdeme se ještě podívat na Vona?“ navrhl Garry, když ředitel odkráčel.
„Proč? Já chci ještě dneska usnout, nepotřebuju, aby se mi zdály nějaké hororové sny.“
Vona potkali už v prvním patře hlavní budovy, jak si strhával nějakou náplast – zjevně byl právě na cestě z ošetřovny. Nadšeně se jich vyptával, jak to dopadlo s Flekem, a přes cukání rukou a tiky v obličeji trval na tom, že už je v pořádku. Podle madam Pommes-Fritesové se prý musel dotknout elektrického kabelu trčícího ze země.
Vydali se tedy na ubytovnu, když u schodiště zaslechli klapot něčích bot. Nebo aspoň doufali, že jsou něčí.
„Někdo jde,“ zastavila je Hormona a ukryli se za nejbližší sloup.

Mnohem hezčí probuzení

Otevřely se dveře ředitelovy kanceláře a opatrně z nich vyhlédla mladá žena. To by nebylo nic až tak neobvyklého, ale Trumpál se tou dobou nacházel s úplně jinou mladou ženou někde úplně jinde a ta úplně jiná mladá žena se rozhodně nechystala v nejbližší době odejít. Kdyby tedy šlo o úplně jinou mladou ženu, snad by se dalo uvést, že přecupitala ke schodišti, ale Hormona Dangerová takové způsoby přemísťování jako cupitání zásadně odmítala. Zamířila do přízemí a přes vedlejší nádvoří přeběhla do Zlatého domku.
Za chvilku už klepala na dveře číslo 13.
„To jste vy?“ zamhouřil oči profesor G. Rape v pyžamu a županu barvy bílého grapefruitu.
Neodpověděla a prostě vstoupila dovnitř. Pohledem přejela celý byt.
„Už jsem skoro zapomněla, jak to tady vypadalo.“
„Takhle to tady vypadalo, vypadá a vypadat bude, dokud budu mít aspoň nějaké zbytky sebeúcty,“ zavrčel. „A víte vůbec, kolik je hodin?“
„Já mám sedm večer, ale tady by mohlo být kolem druhé v noci.“
„Přiletěla jste z Ameriky?“
„Těsně vedle,“ usmála se. „Z budoucnosti.“
„Po takovém oznámení se většinou předpokládá nějaká reakce, ať už obdivné ach nebo aspoň nevěřícné och,“ dodala důrazně.
Zvedl obočí. „Proč, když je to zcela evidentní.“
„Evidentní?“ podivila se. „Chápu, návštěvy z budoucnosti sem určitě chodí každý večer.“
„To ani ne,“ ušklíbl se, „ale na první pohled je vidět, že jste tak o deset let starší, než když jsem vás viděl včera.“
„Jestli tě to potěší,“ zúžila oči, „tak stejně galantní budeš i za sedm let.“
Pousmál se. „Potěší. A rozhodně mě potěší to, že budu za sedm let zjevně ještě naživu, protože to vypadá, že budu žít velmi nebezpečný život."[2]
„To ano,“ oplatila mu úsměv, „ale víc ti prozradit nemůžu.“
„Rozumím,“ řekl a několika rychlými kroky přešel k oknu. „Mám to nicméně chápat tak, že ať udělám cokoli, tak v příštích sedmi letech nemůžu umřít?“
Vyklonila se vedle něj. „Asi ne,“ usoudila, „jinak bys mi nemohl jednou říct o mé dnešní návštěvě. Ale i tak bych ocenila, kdybys to neriskoval a dával si pozor… třeba na hadí uštknutí a tak podobně.“
„Technická otázka číslo jedna,“ obrátil se k ní. „Kdy jsme si začali tykat?“
Zamyšleně se poškrábala ve vlasech. „Technická odpověď číslo jedna: Asi před šesti lety… teda vlastně za rok.“
„Technická otázka číslo dvě: Proč jste… jsi… jste přišla?“
Polkla a začervenala se. „Ráda bych vyřešila dvě neodkladné záležitosti.“
„Děsíte mě,“ zarazil se.
Začala zmateně přecházet bytem sem a tam. Představovala si, že to celé bude mnohem jednodušší. „Zaprvé,“ chytila si palec a snažila se dívat kamkoli jinam než na muže ve žlutém, „nehodlám žít s někým, kdo se jmenuje G. Rape, nemám v úmyslu se sama někdy v budoucnu jmenovat G. Rapeová a rozhodně nechci, aby se tak jednou jmenovaly moje děti.“
„Někdo vás k něčemu takovému nutí?“ zvedl G. Rape obočí a poodstoupil pár kroků dozadu.
„Nenutí,“ zavrtěla hlavou.
„To jsem rád,“ oddechl si, „mrzelo by mě, kdybyste se mnou žila nedobrovolně.“
„Opravdu mrzelo?“ řekla provokativně.
„Samozřejmě,“ přisvědčil, „protože v takovém případě byste mě teď nejspíš přišla zabít.“
Rozesmála se. „Nejdu vás zavraždit, jen vás chci přesvědčit, abyste se přejmenoval.“
„Nemohu se přejmenovat, když už jsem se jednou přejmenoval v září,“ zamračil se, „čtenáře by to zmátlo a už by vůbec nevěděli, kdo jsem.“
„Ne, když se přejmenujete zpátky na Grapea!“ zalomila rukama.
Pokrčil rameny. „Budu o tom uvažovat.“
„Nepotřebuju, abys o tom uvažoval. Potřebuju, abys to udělal!“
„A udělal jsem to?“
Vypoulila oči. „Jak to mám vědět?“ zvolna velmi jen utichalo jejich poulení.
„Rozhodně lépe než já,“ pousmál se, „pokud tedy opravdu přicházíte z mojí budoucnosti.“
Bezmyšlenkovitě si upravila vlasy. „Zřejmě mám dobré přesvědčovací schopnosti.“
„Pak bude asi lepší se nehádat,“ povzdechl si. „Víte, tohle by vám měl někdo zatrhnout. Kolikrát mě ještě hodláte navštívit a tvrdit, že musím něco udělat, protože už jsem to udělal? Co když si vymýšlíte?“
„Já?“ zamrkala.
„Ženám by nemělo být cestování v čase povoleno. Je to nebezpečné.“
„Obecně vzato to asi není povoleno nikomu, ale ředitel mi to z výjimečných důvodů dovolil,“ ukázala mu velký mosazný klíč.
„Koukám, že v budoucnu ztratí i poslední zbytky zdravého rozumu,“ zavrtěl hlavou. „Musí být už pěkně senilní.“
Rozesmála se, ale když se na ni tázavě podíval, neřekla nic.
„A co ta druhá záležitost?“ zeptal se. „Taky bych se někdy rád dostal do postele.“
„V tom případě by vám ta druhá věc nemusela vůbec vadit.“
...
„Pokud ti vadí jméno G. Rape,“ zamyslel se teď už zase G-žádná-tečka-mezera-rape, „proč ses vlastně nevrátila v čase na začátek školního roku a nepřesvědčila mě dřív, než jsem se vůbec přejmenoval? Nebylo by to jednodušší?“
„Kdybych tě přesvědčila dřív, než ses přejmenoval, tak by ses vlastně nepřejmenoval, ne?“ usmála se Hormona. „A protože by ses nepřejmenoval, neměla bych důvod vrátit se v čase a předvědčit tě o opaku, takže bych to neudělala a ty bys zůstal G. Rapem až do konce života.“
Pokrčil rameny a posadil se.
Zacukala se. „Můžu mít jednu otázku já?“
„Proč ne.“
„Kde jsi vzal ta pouta?“
„Zajímavá historka,“ usmál se. „Minulý týden mi je přinesla nějaká starší žena v černých brýlích, s šátkem přes vlasy, pořád si odkašlávala a zakrývala si obličej. Že už je nebude potřebovat, zatímco mně se prý můžou hodit.“
„Jak vypadala? Nemohla mi být trochu podobná?“ napadlo Hormonu.
„Jak to mám vědět?“ bránil se. „Měla na sobě takový tlustý neforemný plášť, přes který nebylo nic vidět.“
Pokusila se ho kopnout, ale v poslední chvíli uskočil s postele mimo dosah její nohy.
„Nedala by sis toast?“
„Ne,“ řekla důrazně, „ale ocenila bych, kdybys ta pouta odemknul. Bylo to sice příjemné, ale zbytek noci bych strávila raději v nějaké pohodlnější poloze. A oblečená.“
Poškrábal se na bradě. „Nejsem si úplně jistý, jestli to udělám.“

Obyčejné probuzení

Ráno se celá škola sešla nad snídaní, jako by se nechumelilo. A nebylo divu, nechumelilo se, ostatně něco takové ani nebývá v polovině května zvykem. Jediný rozruch způsobila změna plánovaného jídelníčku: Někdo ukradl ze spíže jablka, takže se místo anoncovaného jablečného závinu podával kolínkový závin.
Garry se zakousl do odpudivé hnědobílé hmoty a podíval se po tvářích svých spolužáků, kteří neměli ani potuchy o tom, co se na škole v noci odehrálo. Malejfuj bavil své spolužačky historkou o tom, že v noci viděl po školní zahradě pobíhat obrovské dvounohé nestvůry, peklospárští a brzybolští hlasitě debatovali o klepech, že ze školy odešel (či vlastně odešla) profesor Lotkien, a profesor Zkrocený poslouchal na malém chraptícím rádiu aktuální zprávy. Kamélius Fuč tam blekotal něco o nejnovějším postupu v chytání Sirénuse Fleka, zamotal do toho pár slov o nějakém Petru Pětihrobovi, a ani pozorný posluchač vůbec nemohl pochopit, kdo koho vlastně chytá, kdo je zločinec, kdo je na útěku a jestli se někoho podařilo dopadnout. Následoval rozhovor s Nigrusem Trumpálem, který se domníval, že Flek zahynul při pokusu proniknout do budovy školy pomocí výbušniny a zřítila se na něj opěrná zeď ošetřovny.
Všechny debaty utnul vstup profesora Grapea. Přejel všechny žáky nečekaně milým pohledem a pomalu vykročil k barelu s kakaem. Natočil si plnou sklenici a posadil se vedle Nigruse Trumpála do čela učitelského stolu. Napil se a rozkošnicky se usmál.
„Jsi v pořádku, Australusi?“ podíval se na něj ředitel nervózně.
Australus přikývl.
„Australusi, myslíš, že je vhodné chodit na snídaně v pyžamu?“
Australus pokrčil rameny.
„Australusi, nechceš nám něco říct?“ naléhal stále více rozrušený ředitel.
Australus vstal.
„Krásné slunečné ráno všem,“ odkašlal si. „Rád bych vám sdělil, že ode dneška budu opět používat své původní jméno Australus Grape. Žádná tečka mezera. Děkuji za pozornost,“ uklonil se lehce a znovu se posadil.
„Co to má znamenat?“ gestikuloval zděšeně Von. „A proč se pořád usmívá jako měsíček na hnoji?“
„Napadá mě jen jedna substance, která může mít takové účinky na lidské chování,“ napadlo Hormonu. „Ale jsem si celkem jistá, že s tím nemám nic společného.“
„Mě zase napadá jedna činnost, která může mít takové účinky,“ usmál se Garry. „Ale něco takového je ještě nepravděpodobnější.“
Hormona se ušklíbla a olízla si ret ve snaze přebít jelením lojem chuť dnešní snídaně. „Tak jaké dobrodružství nás čeká dneska?“ usmála se.
Von opatrně natáhl hlavu k nástěnce s jídelníčkem.
„Halušky.“
„Halušky?!“ udusil se málem Garry obzvlášť zahnutým kolínkem. Vyděšeně se podíval přes výdejní okénko do kuchyně. Zarostlý muž shrbený nad dřezem zkušeně plivl na skleničku, aby ji mohl lépe vycídit, a zvedl zrak od své práce. Přátelsky na Garryho mrkl a ten, jak se vzpamatoval, mu mrknutí oplatil.
Hormona se vyděšeně otočila po směru Garryho pohledu.
„To bylo poslední jídlo, co jsem tu jedla.“
Jak se ukázalo, dalším dobrodružstvím, které je nevyhnutelně čekalo, byly závěrečné zkoušky. Garry i Von k vlastnímu a zejména k Hormoninu překvapení absolvovali všechny předměty bez větších potíží. Co šokovalo samotného Garryho nejvíce, byla jednička s hvězdičkou, kterou dostal z rozdávání a míchání. Profesor Grape měl ostatně v posledních dnech z nějaké nevysvětlitelné příčiny dobrou náladu neustále a jedničky rozdával se zasněným úsměvem úplně všem.
„Mohli bychom zajet do Německa na mistrovství světa ve fotbale,“ navrhl Von, když snesli své batožiny do přízemí a odevzdali na vrátnici klíče od pokojů, „naši se tam chystají.“
„Kde by tví rodiče vzali peníze na cestu do Německa?“ divil se Garry. „Vždyť i když jedou do vesnice na kole pro chleba, musí si na to půjčovat.“
„Zve nás náš vzdálený příbuzný baron von Plump-Vertraulisch. Je to můj kmotr – i druhé křestní jméno mám po něm,“ řekl Von pyšně.
„Druhé křestní jméno?“ udusil se málem Garry čokoládovou tyčinkou, kterou při úklidu pokoje našel pod matrací. „Ty máš nějaké první křestní jméno?“
„Jasně, že mám,“ přikývl Von. „On. Celý jménem se jmenuju On Von Vlezlej. Ale nemám to jméno rád, zní tak zvláštně a je šíleně krátké. Proto používám jenom jméno Von.“
„Nebudeme přece celé léto koukat na fotbal,“ vrátila se k předchozímu tématu Hormona. „Měli bychom vymyslet na program na prázdniny. Třeba nějaký zajímavý tábor nebo tak něco.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil nadšeně Garry. „To mi připomíná, jednou na hudebním táboře…“
„Garry,“ zadržela ho Hormona právě včas, „zaprvé nevěřím, že jsi ty byl někdy na hudebním táboře, zadruhé, nechci to slyšet.“
„A co tohle?“ obrátil se Von k nástěnce a ukázal na velký barevný plakát. „Tábor tří karbanických škol: Nevšední zážitky, poutavý program, napínavá celotáborová hra v chlapecké i dívčí kategorii. Zápisné jen 10 zlatých žetonů!“
„Nepojedu na žádný tábor, který má ve svém názvu slovo škola,“ zamítl jednoznačně Garry.
„Vítěze i vítězku čeká věčná sláva…“
„Díky, mám.“
„…odměna ve výši 1000 zlatých žetonů…“
„Díky, mám.“
„…a poukázka na týdenní pobyt v pětihvězdičkovém apartmá Výukového centra hazardu při Mezinárodní karbanické unii v Las Vegas.“
„Pokud tam ten týden bude vítěz a vítězka trávit spolu, jdu do toho!“ zvedl Garry bojovně pěst.
Von nadšeně přikyvoval: „Já do toho jdu taky. Jen si to představte, tisíc žetonů!“
„Já do toho nejdu,“ ošila se Hormona, když se zraky obou chlapců obrátily na ni, „riziko, že bych vyhrála a musela jet do Las Vegas s jedním z vás, je příliš vysoké.“
„No tak,“ rozhodil ruce Garry, „bude to sranda!“
Hormona si ho pochybovačně přeměřila: „Nedal by sis radši ještě kousek čokolády?“


[1] V lese Březina se pak během následujících let vyvinula endemitická populace kasuárů polenských (casuar poleniensis, Bohemian Highland Cassowary, Böhmischmährischhöhehelmkasuar). Volně žijící potomci samců Narocka, Nametala, Nabluese, Napopa, Najazze, Naswinga, Nasoula a samic Nadechovky, Napolky, Nasky, Nareggae, Nacountry a Navážnéhudby se vyznačují světlejší hnědou barvou per, mohutnější stavbou a sníženou agresivitou. První ornitology zaznamenaná přeživší mláďata (pojmenovaná Naethno, Natechno a Nar’n’b) se vylíhla v dubnu roku 2007.

Žádné komentáře: