Garry Poker: 3-2: Děravý hotel

Mnoho strašlivých vězení se nachází po celém světě, ale jen při vyslovení názvu jediného ztuhne všem karbaníkům krev v žilách: Az-Karban.

Az-Karban (Saúdská Arábie): Mezinárodní karbanické vězení založené Světovou unií karet a hazardu v roce 1947. Je umístěno uprostřed pouště Rub-al-Chálí na Arabském poloostrově, uvnitř území oficiálně využívaného jako vojenský prostor. Vězení je umístěno v pevnosti, obklopené několika liniemi ostrahy a zabezpečení a dosud z něj nikdo neuprchl.

[Encyclopaedia alearum. Monaco, 1987]

Kapitola druhá:

Děravý hotel

Kopačky za všechny prachy

Garrymu trvalo asi dvacet vteřin, než si zvykl na nově nabytou svobodu. Hned po ubytování vyrazil na celodenní výlet do Studené Loučky, kde se znovu shledal se svou kozou Bloody. Při té příležitosti vyzvedl v Karbanické bance v centru Prahy obnos, s kterým by průměrná karbanická rodina vydržela celou věčnost a Vlezlý patrně ještě déle.

Poté, co se vrátil, si začal užívat prvních prázdnin strávených mimo Drsoňovic dům. Mohl chodit, kam chtěl (pokud to bylo na Oblé ulici), kdy chtěl (pokud se vrátil do setmění) a s kým chtěl (pokud se nebavil s cizími lidmi). Tato omezení jeho volnosti by ho docela štvala, kdyby mu už po dvou dnech nezačala celá Oblá ulice lézt krkem. Brzy proto začal trávit celé dny na pokoji, hraním her na mobilu. Kromě toho jeho každodenní rituál obsahoval ještě snídani (Eso odpolední menu: topinka/nakládaný hermelín/opékaná klobása/smažený sýr v housce; kola/fanta/sprite), večeři (pytlík brambůrek/slané tyčinky/polomáčenky/buráky vzadu, ale ty už jsou tady fakt dlouho, nedáš si přeci jen radši ty chipsy?) a rádi bychom napsali, že i sprchu a vyčištění zubů.

Když se v tetrisu dostal do 105. levelu z 99, Hledání min (Expert) zvládal poslepu za 48 vteřin, ve Snakeovi zaplnil všechna políčka a ještě s hadem dokázal deset minut úspěšně manévrovat, začal se nudit.

Nedalo mu to a opět vyrazil na prohlídku Oblé ulice. Vyšel zadním vchodem na hlavní karbanickou třídu a ostré letní slunce ho hned praštilo do nepřivyklých očí. S bolestivým výkřikem si je zakryl a zacouval zpátky do budovy hotelu. O půl hodiny později se zde objevil znova, vybaven dvojími slunečními brýlemi a parapletem.

Protože brzy po Garryho snídani začínala většina obchodů na Oblé ulici zavírat, přidal do kroku. Pak si uvědomil, že v šest večer zavírají jen prodejny nudnější, a opět zvolnil.

Jeho peněženka byla teď vystavena strašlivým svodům, ze všech stran na něj útočily předražené a zbytečné předměty, které přímo žadonily o to, aby se dostaly do jeho vlastnictví. Musel si proto neustále připomínat, že pokud by všechny úspory svých rodičů utratil, na rozdíl od bankrotujících států by s největší pravděpodobností nedostal velkorysou a nejlépe nevratnou půjčku od Mezinárodního měnového fondu.

Největší pokušení pro něj představovala novinka, která se v jeho oblíbeném obchodě, Asia shopu: Zaručeně pravých sportovních potřebách, objevila právě v den, kdy se po dlouhé době ukázal venku.

Nejdřív ho zaujal dav zvědavců, shromážděný před výlohou, a připojil se k němu. Postupně se s pomocí loktů, nadávek a své slávy propracoval až do první řady, odkud si mohl prohlédnout provizorní dřevěné pódium, na kterém stály nové, černé a překvapivě elegantní kopačky. Cenovka napsaná černou fixou umístěná pod nimi hlásala: Kopački – cena dohodou. SLEVA!

„Zlovna plišlo,“ vysvětloval horlivě prodavač. „Kupujte, kupujte! Skolo zadalmo.“

…

Cena dohodou, pomyslel si Garry, když odtamtud odcházel, co to asi může znamenat? V lepším případě to, že usmlouvá cenu na pouhých pár desítek zlatých, v horším, že ho ve skladu obchodu přetáhnout železnou tyčí a oberou o všechny peníze.

Myšlenka, že by si měl kopačky koupit, se mu vůbec nezamlouvala. Jako hlavní hvězda polenské školní fotbalové ligy by je měl přece od výrobce dostat a ještě od něj dostat zaplaceno za to, že mu dělá reklamu, když v nich hraje.

Ostatně Tiger Woods je nejlépe placeným sportovcem světa už docela dlouho a je nejvyšší čas ho z této pozice sesadit.[1] A pokud by přeci jen nedostal tolik peněz jako nejlepší profesionálové, pořád je tu ještě slušná šance stát se nejlépe placeným amatérským sportovcem na světě.

Všechny prachy za učebnice

Byly však i věci, které si Garry opravdu potřeboval koupit. Objednal si novou sadu školních uniforem v nejdražším provedení, nakoupil nové sady karet, protože jeho původní už byly ohrané (například balíček karet na prší vytáhl během loňského vyučování dokonce dvakrát), krmnou směs pro Bloody a rodinné balení živočišného uhlí jako pomůcku k přežití stravování ve školní jídelně. Přestože měl tedy zdánlivě vše podstatné, hlavou mu stále vrtala myšlenka, že ještě nějakou drobnost by si pořídit měl.

Po pár dalších dnech se už Garry nudil natolik, že zavítal i do Drahých knih u Krkala a Kance a tam si vzpomenul. Učebnice! Své knihy vyházel cestou z domova do kukuřičného pole a kromě toho dopis ze školy jemně naznačoval, že kvůli postupu do druhého ročníku bude potřebovat i některé učebnice nové. V regálu s pomůckami pro Střední školu karbanu a hazardu ho ihned zaujala jedna, která sem už od pohledu nepatřila. Podle velikosti, barevnosti, počtu obrázků, tvrdosti papíru i dalších znaků by ji každý knihkupec zařadil spíše mezi literaturu pro předškolní mládež. Garry vzal jeden výtisk do ruky a otevřel ho. Text zabíral místo přesně podle jeho představ – žádné. Uprostřed každé stránky bylo velké červené tlačítko. Garry zmáčkl to u obrázku se psem a kniha se zuřivě rozštěkala. Vyplašeně ji upustil na zem a odskočil. Když se posbíral, přepadlo ho ošklivé podezření. Vylovil z kapsy list se seznamem učebnic a poprvé si ho přečetl. A brzy našel, co hledal: Obyčejná zvířata a jak je s trochou štěstí chovat, aby nepochcípala hlady, povinná literatura na předmět Péče o obyčejné tvory, kterou napsal (přesněji namluvil) polenský školní zahradník, hajný a profesionální konzument lihovin – Hybrid. Garrymu došlo, co bylo v balíčku, který tak neuváženě zahodil, a proč mu ho Hybrid posílal. Vzal tedy výtisk z podlahy a zamířil k pokladně.

„Polná, co?“ ušklíbl se pan Kanec, když mu Garry knihu podal. „A který ročník?“

„Druhý,“ napřímil se Garry hrdě.

„A ostatní učebnice už máte?“

„Ne, proč?“ odbyl ho Garry, ale pak se zarazil. „No… možná by se mohly hodit.“

„A co si budete přát?“ usmál se knihkupec křečovitě.

Garry zkřivil tvář stejně upřímně: „Učebnice.“

„Ale jaké?“ zabubnoval pan Kanec netrpělivě prsty po stole. „Nejsem jasnovidec.“

„Vidíte!“ vzpomněl si Garry. „Učebnice věštění z karet…“ vytáhl podruhé během krátké chvilky seznam z kapsy a chvíli v něm hledal. „Význam karet pro čas budoucí i předbudoucí,“ přečetl z něj, „od Kasandry.“

„Kasandry čí?“ zvednul prodavač překvapeně obočí.

„Ničí,“ trval na svém Garry. „Jenom od Kasandry.“

Knihkupec něco zabručel, otočil se a vylezl na štafle. Chvíli něco hledal v horních regálech a neustále při tom nadával.

„Hádání předvídatelného: věštění je radost?“ nabídl. „Když vám karta nepadá?“ Garry nereagoval, protože ho zaujala jiná kniha, novinka vystavená přímo vedle pokladny: Černá trojka: Předpovídání smrti pro každou příležitost. Temné obálce vévodil karetní list s křížovou trojkou potřísněný krví.

Garry se otřásl. Přesně tato karta ležela vedle talíře s haluškami, který nalezl v polích, když utíkal z domova. Tehdy tomu nevěnoval pozornost, ale teď ho ta souvislost praštila do očí. Chystá se ho snad někdo zabít? Uvažoval. Je slavný a úspěšný, takže nepřátel má nepochybně dost. Kdo z nich by mohl být tak podlý a chtěl by ho sprovodit ze světa? Doktor Vrdlmrsmrst, kterého už nesčíslněkrát (jednou, a to v juniorské kategorii) porazil a který se teď ukrývá neznámo kde a třese se před ním strachy? Cracko Malejfuj, playboy zmizeluzelské koleje, jeho úhlavní školní nepřítel, kterého pravidelně znemožňuje ve fotbale? Anebo… nebo snad profesor Australus Grape, který podle všeho už loni a předloni usiloval o jeho život?

„Ale ne,“ položil před něj pan Kanec knihu o věštění a přerušil tak jeho úvahy, „tohle bych na vašem místě raději nečetl. Vidíte pak znamení smrti v každé černé trojce, která se vám dostane pod ruku, a nakonec se z toho zblázníte. Už samotné přečtení by vás vyděsilo k smrti.“

„To máte pravdu, představa, že bych něco dobrovolně četl, mě opravdu k smrti děsí,“ přikývl Garry. Velmi opatrně položil knihu zpátky na místo, rychle zaplatil a vycouval z knihkupectví. „Sbohem,“ hlesl ještě ve dveřích potichu.

Pan Kanec, který ho celou dobu posměšně pozoroval, si místo rozloučení pořádně odkrknul a udělal tak čest jménu svého společníka. Mimochodem, pan Krkal mu tou dobou oplácel jeho laskavost stejnou mincí v hotýlku U srdcové dámy na Oblblé ulici.

…

Garry úprkem vyrazil zpátky do Děravého hotelu, aniž by vnímal překážející kolemjdoucí, takže jich cestou pár porazil. Vyčerpán doběhl do budovy Eso-baru a vylétl po schodech ke svému pokoji, kde pak dvacet minut zápasil s klíčem ve dveřích. Když konečně uspěl, unaveně odhodil všechny věci na postel a strčil si hlavu pod vodovod.

Proud studené vody ho probral, takže po chvilce zvedl hlavu a podíval se na svůj odraz ve špinavém zrcadle nad umyvadlem.

„To nebyla předzvěst smrti!“ vykřikl, aby přesvědčil sám sebe. „Když jsem tam tu kartu viděl, byla už tma a měl jsem halušky. A to myslím nejen halušky jako halušky, ale i halušky jako haluceli… haluna… halušky. Nejspíš to byla jen toulavá karta…“

„To víš, že jo,“ neudrželo se zrcadlo a uchechtlo se. Garrymu jeho hlas připadal podivně známý. Nahlédl do škvíry za rámem a o pár vteřin později už bylo v pokoji o jednu štěnici méně.

Rozhoďnožka

Dny trávené v Oblé ulici běžely rychleji než Hybrid, který nese číšníkovi pivo. Neběžely tedy vůbec, ba naopak, občas se Garrymu zdálo, že se listy kalendáře otáčejí dozadu a za pár dnů se vrátí červen a on bude muset znovu zachránit Támhletu před Doktorem Vrdlmrsmrstem, či jak se to vlastně na konci školního roku seběhlo.

Přes tuto iluzi konec prázdnin nakonec přišel správnou stranou a na nákupech se tu postupně začala objevovat řada jeho polenských spolužáků, z nichž některé znal i jménem. Šimek Fňukal a Dan Koumes dlouho obdivovali v Zaručeně pravých sportovních potřebách nové fotbalové boty, ale podle všeho i oni odolali velkorysé cenové nabídce a Značkove kopački si nezakoupili.

Potkal také babičku Debila Dlouhého Z., která mu proti jeho vůli povyprávěla velmi smutný příběh o tom, jak jejího vnuka uprostřed prázdnin zadrželi a odvezli na ministerstvo, kde ho pořád dokola vyslýchají a podle všeho ho podezírají ze zapálení Garryho bydliště, protože krátce po požáru údajně nastoupil nedaleko odtamtud do záchranného trolejbusu. Garry předstíral soustrast a procítěně prohlásil, že dobře ví, že Debil by něco takového rozhodně neudělal. Debilova babička zaskřípala zuby, zašermovala holí a slibovala nebesům, že jestli někdy chytí toho parchanta, který se vydával za jejího vnuka, uškrtí ho jeho vlastními střevy. Výčet činností, které tomu zločinci plánovala udělat, ještě dlouho pokračoval. Garry se snažil jednotlivé podrobně popisované formy mučení nevnímat, raději se rozloučil a se sevřeným hrdlem kvapně odkráčel. Zadoufal, že paní Dlouhá Z. nikdy nezjistí, že to byl on, kdo se při svém útěku z planoucí náruče domova za Debila vydával.

Předposlední den prázdnin probudilo Garryho strašlivé poznání, že nejpozději zítra ale mnohem pravděpodobněji už dnes se shledá se svými přáteli – Vonem Vlezlym a Hormonou Dangerovou. Vstal, vyšel ven s myšlenkou, že si užije poslední klidný den, zajde se ještě podívat na Kopački, dá si nějakou dobrou snída… dobrý oběd… no, někde by snad ještě mohli vařit.

„Garry! GARRY!“ přerušila jeho úvahy nepříjemná fistule. Zrychlil krok, aby co nejrychleji zmizel, ale Von Vlezlej na něj nejen zakřičel znova, ale doběhl za ním. A než stačil Garry zaprotestovat, Von ho odtáhl ke stolku před cukrárnou Cypriana Cukrkandla, kde seděla otrávená Hormona. I Garry se svým pozorovacím talentem pochopil, že za její náladu nemůže chuť zkvašeného, vodou zředěného moštu, který Cukrkandl servíroval, ale přítomnost Vona Vlezlýho.

Posadil se, usmál se na ni a ona mu také věnovala jeden ze své nepřeberné zásoby úšklebků.

„Jak jste se měli?“ zeptal se Garry nejapně a přejížděl pohledem z jednoho na druhou.

„Já dobře,“ začala Hormona, „dokud jsem nepotkala jeho. Od té doby se jenom taháme z jedné cukrárny do druhé a vůbec nic jsem ještě nestihla nakoupit. A to mě ani na nic nepozval a všechno si platím sama. A už se mi začíná dělat špatně a…“ Když viděla Garryho pohled, zarazila se. „Jo, tys myslel o prázdninách,“ uvědomila si. „Fajn.“

Garry se jen usmíval, protože do druhého ucha mu mezitím Von vypočítával seznam cukráren, mléčných barů a zmrzlinářství, které dnes už navštívili. „…jo a taky jsme tě hledali v Děravém hotelu, ale barman říkal, že ještě spíš a že máme počkat. Tak jsme si šli sednout do…“ pokračoval opět výčet a Garry přestal vnímat, „…a nakonec sem.“

„Jak jste se dozvěděli, že bydlím v Děravém hotelu?“ podivil se Garry.

Hormona se jen natáhla a mlčky mu podala výtisk Betla z vedlejšího stolu. Hlavní článek pojednával o tom, jak nebohý hrdina Garry Poker (Garry přikývl) musí po požáru svého domu trávit prázdniny v zablešeném hotelu (Garry přikývl) a ministerstvo mu ani neplatí náklady (Garry přikývl).

„Takže jste se o tom doslechli, koukám?“ usmál se.

„Nepůsobíš jako nebohý hrdina, který trpí ztrátou střechy nad hlavou,“ přeměřila si ho pochybovačně Hormona. „Rozhodně to nevypadá, že bys umíral hlady a vybíral z popelnic plesnivé chlebové kůrky, abys přežil… jako na téhle fotce,“ ukázala mu jednu z mnoha fotografií, které se věnovaly jeho dojemnému příběhu.

„To je fotomontáž!“ zhrozil se Garry a vytrhl jí noviny z ruky. „A tohle taky! A nikdy jsem… kde bych vzal psa? A to, co mám v dlani, to nejsou kozí bobky, ale rozinky, podívejte se na to zblízka! No a tohle bych už vůbec… a přísahám, tuhle ženskou jsem v životě neviděl!“

„To je K. F. C. McDonaldová,“ nesouhlasil Von. „Podle všeho ses od ní snažil vyžebrat nějaké peníze a při tom jsi jí vyhrožoval, že jinak…“

„Bulváru přece nemůžete věřit!“ rozhorlil se Garry. „Takhle to vůbec nebylo.“

Tak nám prozraď, jak se to stalo,“ vybídl ho Von.

Hormona si povzdechla: „Nevím, jestli by to vyřešilo problém věrohodnosti zdroje. Ale povědět nám to každopádně můžeš.“

„Dobře,“ řekl Garry. „Ale ne tady, je tu moc lidí. Nechci, aby se to doslechl někdo nepovolaný.“

„To je v pořádku,“ mávla rukou Hormona, „Von si na chvíli odskočí… Nebo myslíš ty lidi kolem?“

„Spíš ty lidi kolem,“ zašeptal Garry. „A vy mi taky slibte, že nic z toho nikomu neřeknete.“

„Mlčím jako Brownie,“ zamrkala Hormona.

„Můžeš nám to říct večer na pokoji,“ zaradoval se Von. „Naše rodina je totiž taky ubytovaná v Děravém hotelu. A zítra můžeš jet na nádraží s námi. Večer se tam všichni sejdeme - Hormona tam spí taky.“

„V celé Oblé ulici není jiný volný hotel,“ objasnila to Hormona a zatvářila se kysele. „A i kdyby byl, nebude to dost daleko. Rodiče mě tady vyložili ráno se všemi věcmi a neuvědomili si, na jaké existence tady můžu narazit.“

„To jsou všechno tvoje věci?“ ukázal Garry na tři velké tašky ležící na židli vedle Hormony. „Nevezeš toho nějak moc?“

„To jsou jen učebnice,“ vysvětlila Hormona.

„Jen učebnice?“ lekl se Garry, až málem spadl ze židle. „Co máš v plánu? Založit si vlastní knihovnu?“

„Ne,“ sjela ho Hormona pohledem. „Vlastní knihovnu už mám doma dávno. Ale nějak se mi to nashromáždilo, protože jsem jednak ve vyšším ročníku a taky mám zapsáno trochu víc volitelných předmětů než vy dva,“ usmála se. „Dohromady,“ dodala po chvilce.

Von začal pochybovačně přepočítávat na prstech, ale ona už začala své předměty vyjmenovávat: „Věštění z karet, karty a poezie, právní úprava hazardu, péče o obyčejné tvory, karban ve světě, studium nekarbaníků…“

„Studium nekarbaníků?“ zaskočila Vonovi oplatka. „A co takhle se přihlásit rovnou na čtení, zavazování tkaniček, štvaní spolužáků nebo něco jiného, o čem víš úplně všechno?“ Hormona ho ignorovala a raději nahlédla do svojí peněženky.

„I když jsme dneska projedli v cukrárnách rozpočet průměrné středoafrické rozvojové země,“ probodla Vona pohledem, „ještě mi zbývá dvanáct zlaťáků.“

„Zveš nás na večeři?“ zbystřil Von.

„Pokud by to byla tvoje poslední, tak klidně,“ odvětila nevzrušeně Hormona. „Ale spíš jsem si chtěla koupit předem nějaký dárek k narozeninám. Rodiče mi na to dali peníze.“

„Co takhle menu pro tři osoby U Karetního stolu?“ nevzdával se Von. „Mají tam pečená…“

„Spíš jsem uvažovala o brokovnici,“ zavrčela Hormona, „abych se mohla bránit, kdyby mě otravoval někdo vlezlý.“

„Stačilo by, kdyby tě pár minut poslouchal, a tou brokovnicí se zastřelí sám,“ bručel Von, ale jen tak, aby ho nemohla slyšet.

„Říkala jsem si,“ obrátila se na ně s nadšeným výrazem, „že bych si pořídila nějaké zvíře. Ze všeho nejvíc chci kozu.“

„Vždyť už máš dvě,“ zvedl překvapeně hlavu Garry, který byl posledních pár minut zahloubaný do úvah o svém studiu – usínal.

„Cože?!“

„Promiň, asi jsem špatně slyšel,“ vzpamatoval se Garry a otočil se na ni. „Říkalas, že chceš botu? Už přece dvě máš a…“

„Přestaň mi zírat na boty!“ okřikla ho a založila si na nich ruce. „Myslela jsem to bílé zvíře s rohy, co nosí poštu a mečí. Ty máš Bloody a tady Von má Error…“

„Nemám,“ opravil ji Von. „Error je náš rodinný kozel. Já mám akorát Pištivku.“

„To je ta nemoc, kvůli které občas mluvíš tím legračně vysokým hlasem?“ zapojil se Garry opět do debaty.

„Ne, to je moje morče, vole,“ zaklepal si na čelo Von a ukázal na malou přenosku na hlodavce, kterou měl položenou na klíně. „Jmenuje se Pištivka. Ale budu ji muset nechat prohlédnout, vypadá, že jí ten výlet do Libye moc neprospěl.“ Garry se podíval a opravdu, byla viditelně sešlá a vypadala vyzáble (pokud tak morče může vypadat).

„Pár kroků odtud je Hyperzverimex,“ navrhl Garry a ukázal naproti. „Můžeme tam zajít a Hormona si tam koupí botu. Nebo si tam může koupit krokodýla a z jeho kůže si tu botu pak ušít. Nebo…“

„Sklapni, Garry.“

…

Vešli do Hyperzverimexu a pomalu procházeli mezi regály a výběhy, od antilop až po žirafy. Abecední řazení zvířat bylo sice přehledné pro zákazníky, ale jinak Garrymu příliš praktické nepřišlo. Rozhodně z něj neměl radost například takový leguán, umístěný do maličkatého terária mezi výběhy lva a ledního medvěda. Ostatně ani králíci se netvářili nadšeně, že na ně z jedné strany mlsně kouká krajta a z druhé krokodýl.

Dorazili k informačnímu koutku, kde žena za pultem právě radila muži před pultem, jak pečovat o tučňáky. Garrymu sklouzl pohled na chladící tašku s logem Hyperzverimexu, kterou muž nesl a která občas nadskočila. Nechápal, jak se někdo může na tučňácích pokoušet ušetřit a kupovat ptáky druhé jakosti pod logem zverimexu, když tučňáci s potvrzením původu od renomovaných značek[2] stojí jen o necelých dvacet procent víc.

Když pán konečně odešel, Von přistoupil k pultu.

„Mám problémy se svým morčetem,“ obrátil se na prodavačku s radou o pomoc. „Od té doby, co jsem se s ní vrátil z Libye, se mi vůbec nelíbí.“

Paní vytáhla z kapsy tlusté brýle a nasadila si je na nos. „Hoďte ho sem na pult.“

„Myslela jsem položte,“ opravila se, když Von udělal, co řekla.

Prodavačka si začala otřesenou Pištivku prohlížet. „Jak je staré?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Von. „Máme ji doma, co pamatuju. Takže už je aspoň čtrnáct let stará.“

„Morčata se nedožívají víc jak sedmi, osmi let,“ zadívala se na něj pochybovačně prodavačka.

„A sedm a osm je přece patnáct,“ nedal se Von. Pak se ale zatvářil zkroušeně. „Chcete říct, že už jí zbývá maximálně rok života?“

Paní zakroutila hlavou. „Ne, tím chci říct, že vaše morčátko by už mělo být zhruba osm let pod drnem.“

Vonova tvář se rozjasnila. „No vlastně, doma pro ni máme takový útulný domeček, který má na střeše drn,“ usmál se. „Tím se to vysvětluje!“

„Pane,“ zamračila se prodavačka. „Obávám se, že jste se dostal do rozporu s naší firemní politikou a budete muset být vykázán.“

„Jakou firemní politikou?“ podivil se Garry, který si zatím prohlížel vedle pultu letáky nabízející rozvoz slonů a nosorožců do 30 km od Hyperzverimexu zdarma.

„Naše firemní politika je celkem jednoduchá,“ opřela se žena o svůj pult. „Žádní mutanti, žádní falešní sobi a žádní hloupí zákazníci. Půjdete po dobrém nebo po zlém?“

„Co je po zlém?“ otázal se nejapně Von.

Místo odpovědi sáhla paní rychlým pohybem na pokladnu, kde se nacházelo velké červené tlačítko. Zmáčkla ho, ozval se krátký zvukový signál a za ženinou hlavou se otevřela malá výklopná dvířka.

V nich se zhmotnila chlupatá černá koule a vystřelila přímo proti Vonově hlavě. Ten zaječel a křičel na Garryho, ať mu pomůže se té potvory zbavit, ale to už Garry předbíhal frontu u pokladen a mizel ven. Nakonec se Vonovi podařilo svou nechtěnou vrčící paruku setřást a popadl Pištivku, která vše netečně sledovala z pultu a žvýkala stéblo sena, které vzala neznámo odkud. Tryskem vyrazil za Garrym.

Hormona to celé fascinovaně sledovala a pak přistoupila k pultu. „Kolik stojí to zvířátko?“ zeptala se s šibalským úsměvem a vysypala před prodavačku celý obsah své peněženky. „Zaplatím, kolik si řeknete.“

…

Garry a Von se zastavili až na křižovatce Oblé a Oblblé ulice, kde se přitiskli za velký betonový květináč s petúniemi, který si o tom mohl pomyslet jediné.

„Co to bylo?“ zeptal se Garry a opatrně nakoukl přes okraj.

„Černý panter, puma, baribal nebo něco podobně hrozného,“ vypískl Von a pokusil se vyprášit si chomáče černých chlupů z vlasů a z ramen.

„Anebo obyčejná černá kočka,“ ušklíbl se Garry. „ Všichni víme, že jsi strašpytel a zdrhnul bys i před černou myší, kdyby zapištěla trochu víc nahlas.“

„Kde je vlastně Hormona?“ zeptal se Von.

„Asi kupuje tu kozu,“ usoudil Garry a zvedl se, aby viděl na vchod Hyperzverimexu. Hormona odtamtud právě vyšla. Typické rozlišovací znaky sice nebyly patrné, protože v náručí nesla něco velkého, chlupatého a černého, ale byla to ona.

„Tak kozu nekoupila,“ opravil se Garry. „Ale nebudeš mít radost.“

„Co koupila?“ zhrozil se Von.

„Nic čeho by ses musel bát,“ uklidňoval ho Garry. „Už jsi to měl na hlavě.“

„Cože? Co-že? Cooože? COŽE?“ překvapil Von svou bohatou slovní zásobou. „Ona koupila tu šílenou bestii?“

Garry mávl rukou. „Neboj, tu paní tam naštěstí nechala. Koupila tu… jaguáři mívají mohutnější hlavu, takže to bude asi kočka.“

„Není úžasná?“ zašklebila se na něj Hormona, když přišla k nim.

„Ne,“ odpověděl upřímně a stručně Von, který vyhlédl zpoza květináče. „Vždyť ta potvora mi málem ukousla ucho.“

„Myslím, že množina zvířat, která ti chce ukousnout ucho a množina zvířat, která jsou úžasná, mohou mít docela velký průnik,“ oponovala mu Hormona. „Jedno nevylučuje druhé.“

„Ale…“ protestoval dál Von. „Já jsem alergický na kočičí chlupy! A na kočičí oči, na kočičí mňoukání! Na kočičí trus!“ křičel zoufale.

„Tak ho nejez,“ odtušila Hormona. „A ve školní jídelně si už nedávej zákusky.“

Kočka se protáhla a začala očuchávat Pištivčinu přenosku. Garry se uchechtl: „Koukám, že si s ní ještě užijeme legrace.“

„A co bude se mnou?“ drkotal zuby Von, který měl o kamarádském humoru zcela jiné představy. „Potřebuju si odpočinout a dát do pořádku nervy! Jak to mám asi udělat, když se bude kolem potulovat ta nestvůra?“

„Odpočinout?“ zasmála se Hormona. „Copak někdy děláš něco jiného? A nervy sis dneska obalil sladkostmi tolik, že se za tebou ze zverimexu táhne rodinka medojedů. A to, co si staví za tvým uchem hnízdo z papíru, asi nebudou motýli.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Garry, zatímco Von si zuřivě setřásal vosí hnízdo ze zacuchaných vlasů.

„Hm,“ začervenala se Hormona. „Je to důležitý? Myslím, že jí nebudu říkat nijak, kočky stejně nepřiběhnou, když je zavoláš…“

„Hormono?“ vyzvídal dál Garry. „Jak se ta kočka jmenuje?“

„Ani jsem se té prodavačky neptala, jestli má jméno,“ řekla co nejledabyleji a upřela při tom pohled do země.

„Co takhle Ty-pitomá-chlupatá-bestie-koukej-okamžitě-zmizet?“ navrhl Von. „Já mám rozhodně v plánu jí tak říkat.“

„Tak to máš smůlu, milý Vone,“ usmála se na něj Hormona tak medově, že ho úplně přešla chuť na sladké (aspoň na nejbližší půlhodinu). „To by tě neposlechla. Slyší totiž jen na…“

„Na…?“ vybídl Garry důrazně.

Hormona si poklepala nohou. „Na na na nanáná, nanáná, hey Jude,“ rozhodila do vzduchu pár náhodných not, což spolehlivě vypudilo z Vonových vlasů zbývající hmyz.

„Ona slyší na Na na na…“ divil se Von, než ho Garry gestem umlčel, protože víc hudební produkce svých kamarádů už snést nedokázal.

„Ne, na to opravdu neslyší,“ povzdychla si Hormona. „To byl jen poslední zoufalý pokus odvést rozhovor od tématu.“

„Jakého tématu?“ nechápal Von.

Hormona se chytila za hlavu. „Slyší jen na svoje pravé jméno,“ sykla. „Což mi prodavačka řekla až potom, co jsem za tu kočku utratila polovinu svého spořicího účtu. A pak jsem musela ještě připlatit za to, aby mi vůbec to jméno řekla.“

„Když už jsi kvůli tomu tolik podstoupila, tak bys nám to měla říct,“ dorážel Garry. „Jinak by to byly vyhozené peníze.“

„Ach jo. Jsem s vámi půl dne a už mi docházejí vražedné pohledy,“ rezignovala Hormona. „Dobře, řeknu vám to, ale opovažte se to nějak přihlouple komentovat.“

Garry se nadechl, a když Hormona viděla, že se chystá přihlouple komentovat již tohle, radši rychle pokračovala: „Jmenuje se Rozhoďnožka.“

Garry vydechl. „To je náhodou super jméno,“ zvedl uznale palec. „A dá se výborně využít. Zavoláš na ni přes nádvoří a půlka školy se za tebou otočí.“

„Máš s tím nějaké praktické zkušenosti?“ přeměřila si ho Hormona podezíravě.

Garry vzdechl. „Ne, jen teoretické.“¨

Kdopak by se bál Sirénuse Fleka?

Garry si oddechl. Vlezlý byli ubytovaní v druhém traktu. Když se Garry s Vonem a Hormonou vrátili do Esa, narazili ve výčepu na pana Vlezlýho, který tady využíval skutečnosti, že jeho žena vyrazila s Támhletou na nákupy.

„Ahoj Garry,“ zahlaholil značně vesele, hned jak je uviděl ve dveřích. „Jak se vede, starý brachu?“

„Starý brachu?“ zakuckal se Garry. „Nestěžuju si,“ řekl nakonec a usedl Vonem a Hormonou ke stolku.

Pan Vlezlej odložil noviny a Garry zjistil, že z titulní strany se na něj šklebí známá tvář Sirénuse Fleka. Na okraji stránky umístěný rozhovor s Garrym samotným o tom, jak se Fleka bojí, raději ignoroval. Na tvořivost novinářů si už dávno zvykl.

„Pořád ho ještě nechytili, co?“ zeptal se.

„Koho?“ zamrkal pan Vlezlej a polil noviny pivem. Garry ukázal na Flekovu podobiznu. „Jo, tohohle,“ uvědomil si pan Vlezlej a prohlédl si Fleka, jako by ho viděl poprvé v životě. „Z ministerstva nás teď všechny odvolali od obvyklých pracovních povinností, abychom ho pomohli vypátrat. Já tady kupříkladu držím hlídku… Držím hlídku, protože kdyby chtěl Flek projít z venku do Oblé ulice, musí jít kolem mě. A já ho zadržím. No one shall pass!“ rozkřičel se pan Vlezlej na celou hospodu.

„Aha,“ přikývl Garry. „A co kdyby proklouzl zásobovacím vchodem?“

„Zásobovacím vchodem?“ vzpamatoval se pan Vlezlej. „To v žádném případě! Musí jít tudy, abych ho mohl chytit a dostat…“ Hlava se mu skácela uprostřed věty na stůl.

„Je na něj vypsaná odměna,“ zamnul si ruce Von. „Nebylo by od věci, kdybychom ho odhalili a chytili my. Nějaké peníze by přišly vhod, trochu jsem se dneska rozšoupnul.“

„To je pravda,“ souhlasil nadšeně Garry. „Teď budeme držet hlídku my.“

Hormona si odfrkla: „Samozřejmě, Sirénus Flek, který nemilosrdně zabil třináct lidí a utekl z nejhledanějšího vězení na světě, se nechá chytit dvěma nezletilými retardy.“

„Snad třemi, ne?“ přepočítal je rychle Garry.

Hormona vstala. „Za prvé – nejsem retard, za druhé – za dva týdny mi bude osmnáct. A za třetí: Já tady s vámi čekat nebudu.“ Pobrala svá zavazadla a odkráčela pryč.

Za chvíli zmizel i Von, protože před vchodem se objevil pojízdný stánek se zmrzlinou, a Garry tak zůstal s panem Vlezlym o samotě. Přestože jeho společnost nebyla, až na občasné chrápání, nijak rušivá, rozhodl se také opustit hlídku a odpočívat v pokoji.

„Ty už jdeš?“ škytl pan Vlezlej, zrovna když se začal zvedat.

„Chtěl jsem,“ zabručel Garry a zase se posadil.

„Počkej,“ chytil ho pan Vlezlej za ruku. „Já ti musím říct tajemství. Děsně tajný!“

„Von není váš!“ napadlo Garryho. „I když, jak vás tak poslouchám, asi je.“

„Neplácej nesmysly,“ odbyl ho pan Vlezlej. „Tajemství o Sirénusu Flekovi. Strašlivou pravdu, proč se ministerstvo tolik bojí o tvůj život. Proč myslíš, že tě sem přijel zkontrolovat Kamélius Fuč osobně?“

„Protože jsem důležitý, slavný a má mě rád?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Vlezlej starší a chopil se své sklenice piva. „Protože ti jde o kejhák, kamaráde!“

„Mně?“ zhrozil se Garry. Před očima se mu najednou objevila černá trojka, jakou už viděl u talíře halušek a potom v knihkupectví.

„Jasně, že tobě, znáš snad nějakýho jinýho Garryho Pokera?“ obrátil pan Vlezlej oči v sloup a odříhnul si. „Fuč si totiž myslí, že Flek uprchl jenom kvůli tomu, aby tě dostal a předal Pánovi falešných karet.“

„Kdo je Pán falešných karet?“ ztratil se opět Garry. „Jo, vy myslíte Doktora Vrdl… Vrdlmrsmrsta?“

„Nevyslovuj to jméno!“ zkřivil tvář pan Vlezlej. „Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá.“

„No dobře,“ zavrčel Garry. „A proč by mě chtěl Sirénus Flek předat Doktoru… jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“

„Aby dokončil svůj úkol,“ hlesl temně pan Vlezlej a posunkem si objednal další pivo. „Byl to totiž Flek, kdo kdysi dávno prozradil Temnému hráči, kde se ukrývají tví rodiče, aby je mohl obehrát a porazit. On je zradil, Garry!“

„Chcete říct, že se kolem potlouká vrah, co udal moje rodiče Vy-tušíte-komu, jde po mně, a celý karbanický svět jen sedí na zadku a nic s tím nedělá? To je to takhle vážné?“ rozkřičel se Garry. „Jak to, že už dávno všude nelítají helikoptéry, nepátrají po něm speciální komanda se psovody a hlavně: jak je možné, že nemám ochranku? Vždyť ten chlap by klidně mohl být někde tady.“

„Zbytečně plašíš,“ uklidnil ho pan Vlezlej. „Není to tak horké.“

„Jde mi o život a není to tak horké?!“ zuřil Garry a pomalu se přestával kontrolovat. „Až zítra najdete moje tuhnoucí tělo ve škarpě, taky to nebude tak horké?“

„Proč bysme ho tam hledali?“ nechápal Vlezlej, ale hned se vzpamatoval: „Počkej, opravdu panikaříš bezdůvodně. Ještě jsem ti neřekl všechno.“

„A až mi řeknete všechno, tak už budu panikařit důvodně?!“ křičel Garry jako smyslů zbavený. „Co mi ještě povíte? Že Flek má k ruce sebevražedné komando, které je mi na stopě? Že je vysoký osm stop a má místo ruky motorovou pilu? Nebo snad umí sestrojit jadernou zbraň a má dostatek štěpného materiálu?“

Pan Vlezlej vypil na odvahu právě donesenou sklenici piva a ztěžka se na Garryho usmál. „Právě, že vůbec,“ poplácal ho útěšně po rameni. „Já si myslím, že Flek po tobě vůbec nejde.“

Garry začínal mít pocit, že se v celém příběhu nadobro ztrácí. „Cože?“

„Flek, totiž,“ upřel pan Vlezlej svůj už lehce skelný pohled na Garryho, „byl nejlepší přítel tvého otce. Vím to moc dobře, protože náš nejstarší syn Tadytámhlectenhle studoval v Polné spolu s tvými rodiči. Teda ne úplně, byl o dva ročníky níž, ale dobře je znal. A Sirénus by Johnnieho nikdy nezradil, to si myslím já. Řekl bych, že to všechno bylo úplně jinak. Například je mohl zradit ten… Petr Pětihrob, takový úlisný skrček, co s nimi taky kamarádil. Dej na mě, Garry!“

„A proč by Sirénus Flek nemohl zradit mého otce?“ zeptal se Garry. „Von je taky můj nejlepší kamarád, ale to přece neznamená, že budu riskovat, abych ho chránil?“

„To pořád není všechno!“ nedal se pan Vlezlej. „Ještě jedna důležitá věc: Sirénus Flek je totiž tvůj…“

Tuhle větu už doříct nedokázal, protože do výčepu vstoupila paní Vlezlá a rozpoutalo se zde peklo.

[1] Údaj k roku 2005, kdy se příběh odehrává. Woods byl na vrcholu kariéry a o nějaké nemanželské aféře nebylo ani stopy. Aspoň, že Garrymu nic takového nehrozí, protože není ženatý.

Stránky

Úvod

pondělí 31. srpna 2015

3-2: Děravý hotel