Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 30. srpna 2015

2-11: Šílené jaro

Kapitola jedenáctá žene děj nekompromisně dál. Hrdinové si užijí (nebo přetrpí – jak kdo) svatého Valentýna, dozví se, kdo kdysi otevřel Tajemnou stoku, jeden z hrdinů skončí na ošetřovně a na hrad zavítá také návštěva ze samotného ministerstva.

Šílené jaro


Valentýn

V únoru vysvitlo nad polenskou školou slabé zimní slunce a vlilo všem žákům i učitelům do žil falešný optimismus. Nebyl k němu žádný důvod, stav dosavadních obětí se totiž příliš nelepšil. Traumatizovaná Plyšova opička byla stále v karanténě, Kamilu Křivému se stále neléčila komplikovaná zlomenina nohy a stále trpěl také psychickými problémy z toho, jak se ho profesor Trumpál pokoušel oživovat. Špatně na tom byl také Jožin Pinč mladší, kterému se neustále vracel zápal plic. Jediné pozitivum tedy bylo, že od vánočních prázdnin k žádnému dalšímu útoku nedošlo.
Možná, že potomek Zůstavitele ztratil odvahu, říkal si Garry. Muselo být přece den ode dne těžší a nebezpečnější otevřít Tajemnou stoku, když po hradě neustále bloudí bdělé oko detektiva Pokrmese. Jestli se v ní nachází nějaký záhadný netvor, tak se teď nejspíš klepe strachy a modlí se, aby ho Garry nedopadl.
Většina ostatních studentů tento Garryho pohled rozhodně nesdílela. Zejména Evžen Šmikmilan byl stejně jako jiní brzybolští žáci přesvědčen, že právě Garry je původcem útoků. A nemohli mu odpustit, že si jako svou oběť vybral právě jejich spolužáka Jožina. To Garry příliš nechápal, být jimi, tak se raduje, že někdo tak otravný zmizel z jeho blízkosti. Koneckonců i bez Kamila Křivého se mu dýchalo líp. Až skoro začal přemýšlet nad tím, jestli ty útoky skutečně nepáchá on.
Garry vyšel z pokoje a s balíčkem růžových kartiček zamířil o patro níž. Bez zaklepání vtrhl do pokoje číslo 113. Hormona odevzdaně zvedla hlavu od knížky.
„Co ty tady?“ utrhla se na něj. „Nemáš do čeho píchnout?“ zeptala se, aby si vzápětí nejraději ukousla jazyk za tak hloupě formulovaný dotaz, když spatřila, jak se Garrymu rozzářily oči.
„Pokud jsi tady proto, že nemáš do čeho píchnout, tak Brownie každou chvíli vyleze ze záchodu,“ rozvedla načatou myšlenku a vrátila se očima k rozečteným řádkům. Hlasité spláchnutí potvrdilo její slova. Když Brownie vyšla ven, její a Garryho jazyk se nutně potřebovaly pozdravit. Hormona zanořila nos hlouběji do čtiva.
„Nebuď tak prudérní,“ vytrhl jí knihu z ruky a usadil se vedle Brownie na protější postel, aby s ní mohl pokračovat v neverbální komunikaci. Hormona obrátila zrak k oknu, aby nemusela sledovat ten názorný důkaz, že se dva lidé mohou dorozumět, i když se každý baví jiným jazykem.
„Nejsem prudérní,“ ohradila se. „Jen nesnáším pohled na sliny. Někteří lidé nemůžou vidět krev, mně se dělá nevolno, když vidím něčí sliny. A došly mi pytlíky na zvracení.“ Povzdychla si a otočila se na Garryho: „Proč jsi vlastně přišel? Teda kromě výměny obsahu ústní dutiny?“
„Přinesl jsem pozvánky na pondělní valentýnskou party,“ vysvětlil, když se po chvíli na chvíli odtrhl. „Bude karaoke. A každý musí zazpívat nějakou písničku a někomu ji věnovat.“
Hormona zaúpěla. „To si asi nechám ujít. Nemám hudební sluch,“ bránila se. „A při představě, že uslyším zpívat někoho z vás, mi naskakuje pštrosí kůže.“
„Pštrosí kůže?“ podivil se Garry.
„To je jako husí kůže, jen mnohem horší.“
„No tak, bude to legrace!“ zapištěla Brownie.
„Legrace?“ otřásla se Hormona. „Myslím, že se pobavím víc, když půjdu přerovnávat do kuchyně brambory podle velikosti.“
„Nebo tě žere, že ti nikdo nezazpívá?“ zašklebila se Brownie.
„Ještě to tak,“ obrátila Hormona oči ke stropu. „Nemám prostě náladu na výlevy pubertálních emocí.“
„Co je s tebou?“ divil se Garry. „Bude velká pařba. Budou tam všichni, neříkej, že nechceš přijít?“
Brownie zúžila podezíravě oči. „Už něco máš? Nebo snad někoho?“
„Ne,“ zavrčela Hormona. „A rozhodně netoužím po tom, na poblilvírské valentýnské oslavě někoho uhnat. To radši půjdu ven uhnat si zápal plic.“
Čtrnáctého února čekal Garryho ráno pořádný šok. Příliš toho nenaspal, protože večer vrcholila fotbalová příprava na jaro a poté ještě pospíchal vrcholit s Brownie. Když ráno se zpožděním, za které by se nemusely stydět ani České dráhy, rozespale vkročil do jídelny, měl neodbytný pocit, že vešel do nesprávných dveří.
Stěny byly pokryty růžovými, modrými a zlatými květy různých velikostí a ze stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Studenti se po nich vrhali a konzumovali je, protože krepový papír byl rozhodně chutnější než podávaná bábovka. Garry zamířil k poblilvírskému stolu, kde už seděl Von a přihlouple se usmíval, a Hormona, která se zas tvářila, že jí je špatně od žaludku. A nejspíš bylo, Garry si všiml, že snědla polovinu své porce bábovky.
„WTF?“ zeptal se a rychle slupl několik konfet, které mu spadly na talíř.
„LOL,“ usmál se Von a rozhodil rukama, aby ukázal výzdobu jídelny, která ho tak pobavila. Snědl pár konfet a svou myšlenku rozvedl: „ROFLMAO.“
„MEGA ROFL,“ přikývl Garry souhlasně. Ostatně, jen málo lidí přikyvuje nesouhlasně.
„OMFG,“ zapojila se Hormona do konverzace, „nechtěli byste se bavit normálně? Jinak nám IMHO nebude nikdo rozumět.“
Otočili se k učitelskému stolu. Profesor Pop-Art tam právě skupině nadšených studentek, které mu předávaly své valentýnky, marně vysvětloval svou identitu. Teprve po několika minutách se mu podařilo vysvobodit se z obklíčení, všem popřál šťastného Valentýna a rychlým krokem zmizel.
Nikdo další z profesorů, otráveně sedících u učitelského stolu, se terčem studentů či studentek s přáníčky nestal. Nebylo divu, mezi žáky nebyl žádný gerontofil, aby oslovil profesorku McDonaldovou nebo snad dokonce profesora Trumpála, a Australus Grape se tvářil tak, že první studentku, která by na něj promluvila, na místě rozčtvrtí. O tom, co by se stalo případnému studentovi, je pak asi lepší nepřemýšlet. Ostatní vyučující se ze snídaně raději vypařili co nejrychleji, aby se nemuseli připojit ke sváteční atmosféře dnešního dne.
Do jídelny vtrhla dvojčata Patlalova v krátkých růžových šatech s falešnými zlatými křídly. Na sobě měla tolik třpytek, že by i pro celý ples ve vídeňské Opeře vystačily na několik sezón. Když to Hormona spatřila, její nausea dosáhla pomyslného vrcholu, proto se chvatně omluvila a odkráčela na záchod.
Odpoledne Hormona zmizela z poblilvírské klubovny neznámo kam, patrně uhnat si zápal plic jak naznačovala, protože odešla ven v lehké jarní bundě. Zbytek studentů se vrhl na výzdobu společenské místnosti, Garry s Tím a Oním připravovali pódium a ozvučení. Von průběžně likvidoval chystané občerstvení, než Brownie došla trpělivost a vyhodila ho z klubovny ven.
Když všechno připravili, před vlastním kulturním programem se ještě vrátili na pokoj. Garry si vzal papír a tužku a posadil se ke stolu. Když to Von uviděl, strašlivě se rozkuckal, protože se z překvapení málem udusil kouskem růžového marcipánového dortu, který měl být načat až na večírku.
„Co to děláš?“ zeptal se vyděšeně, když se mu vrátil hlas. „Snad si nechceš teď dělat úkoly?“
Garry si poklepal na čelo. „Nechci si dělat úkoly teď ani nikdy jindy,“ vyvrátil Vonovo sprosté podezření. „Chtěl jsem na dnešek napsat nějakou písničku.“
„Za půl hodiny?“
„To stihnu. Nic složitého, stačí, když to bude chytré, vtipné a hlavně okouzlující jako já sám,“ usmál se Garry samolibě.
„Za půl hodiny?“
„Jo,“ přikývl Garry. „Chtěl jsem to udělat už o víkendu, ale nějak na to nebyl čas. Nemáš nějaký nápad?“
Von se rozpačitě poškrábal na zátylku. „Co já vím… něco o jejích očích, vlasech a tak…“
„Hm.“ Garry se zatvářil ztrápeně. „To je trochu problém, protože potřebuju, aby si každá myslela, že zpívám právě o ní. A když Támhleta má zrzavé, Brownie blond a Palma s Pastou hnědé vlasy, tak těžko můžu zpívat něco o vlasech. A o očích platí totéž, navíc ani z hlavy nevím, jaké mají oči. Támhleta má snad zelené.“
„Snad jo,“ souhlasil Von nejistě. „Nemůžeš to vzít nějak obecněji?“
„Jak?“ zachmuřil se Garry a prohlédl si prázdný papír. „Těžko můžu přijít s něčím takovýmhle:

Její oči mají tvar, jaký oči mívají,

a dlouhé vlasy jí na záda padají

Jen o ní sním, je úžasná,

asi ji sním, bla bla bla…“

„To náhodou není špatné,“ pokýval Von uznale hlavou. „Až na to bla bla bla.“
„Oči mají tvar, jaký oči mívají?“ zavrtěl Garry hlavou. „To je přece pěkná pitomost. Všechny oči mají tvar, jaký oči mívají. Jinak by to přece nebyly oči.“
„Ale nebude poznat, pro koho to je. A to jsi snad chtěl, ne?“ řekl Von. „Ale mohl bys přidat nějaké veršíky o důležitějších partiích, než jsou oči nebo vlasy.“
„Jak by sis to představoval?“
„Co já vím,“ zabručel Von. „Přidej druhou sloku o tom, že má velká prsa.“
„Všechny si ale musí myslet, že zpívám právě o ní,“ povzdychl si Garry. „A nechci se tvojí sestry nijak dotknout… teda chci se jí dotknout, ale skutečně, ne obrazně. Nerad bych ji urazil, ale ona nemá…“ Garry se raději odmlčel. „A určitě bych to dost zveličil a pak by se všechny domnívaly, že zpívám o Hormoně. Navíc nevím, jestli ‚má velká prsa‘ je dostatečně nosné téma na celou sloku.“
„Mně to přijde jako hodně nosné téma,“ zasnil se Von.
„A na prsa ani neexistuje žádný inteligentní rým,“ dumal dál Garry, „ani neinteligentní. Na ňadra taky ne. Možná bych vymyslel něco na kozy, ale to by si zase bůhvíproč myslely, že jsem buran.“
„Koňadra!“ napadlo Vona.
„To se asi nedá použít,“ zamračil se Garry. Zkusmo zarecitoval:

„Má moc hezké ko…ňadra,

sedí na nich koňadra.“

Von se zasmál: „Mně se to líbí.“
„Mně taky,“ přikývl Garry po chvilce, „ale jim by se to asi nelíbilo.“
Hormona se vrátila ze své procházky bez kýženého zápalu plic. Před dveřmi pokoje začala lovit po kapsách klíče, když ji vyrušilo nesmělé zakašlání. Otočila se a spatřila za svými zády (tedy teď už před sebou, když se otočila) Támhletu Vlezlou.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se.
„Chtěla bych od tebe poradit,“ pípla Támhleta. „Můžeš jít na chvilku se mnou?“
Hormona si povzdychla a neochotně ji následovala do jejích komnat. Komnaty. Do kolejního pokoje, co si budeme nalhávat. Popravdě je to dost neútulná špeluňka, ale co byste čekali od studentského bydlení na několik století starém hradě.
„Tak co jsi chtěla?“ zeptala se, když si odložila a posadila se ke stolu.
Támhleta jí neodpověděla, protože si všimla barevné kartičky v její ruce. „Co to máš?“ oplatila jí otázku a papír si prohlédla.
Hormona se ošila. „To je valentýnka, kterou jsem dostala.“
„Proč má takový divný tvar?“ zkoumala ji Támhleta zvědavě a otočila ji. „A vždyť na ni není vůbec nic napsáno! Je to jenom červeno-žluto-zeleně pruhovaná kartička…“
Hormona jen pokrčila rameny. Támhleta překvapeně zvedla obočí. „Víš, od koho je?“ zamávala valentýnkou.
„Jak to můžu vědět?“ vzdychla Hormona. „Je anonymní, není na ní vůbec nic napsáno. Nejsem jasnovidec.“ Zvedla pohled k Támhleté, která si kartičku stále prohlížela. „Proč jsi se mnou teda chtěla mluvit?“ změnila téma.
Támhleta se zamračila, ale sedla si naproti ní a položila před sebe tužku a papír. „Musím před tou párty složit písničku pro Garryho.“
„Za půl hodiny?“
„Jo,“ přikývla Támhleta slabě.
„To bychom mohly stihnout,“ podívala se Hormona na hodinky. „Je to pro Garryho, tak bude bohatě stačit, když to bude chytré, vtipné a okouzlující jako on sám.“
„Ale to je přece hrozně těžké!“ vydechla Támhleta.
„Ani ne,“ ohrnula Hormona ret. „Napiš prvních dvacet slov, která tě napadnou, a pak je nějak poskládáme, aby se to trochu rýmovalo.“
Támhleta se zamračila. „Já chci, aby to bylo hezké.“
„No dobře,“ vzdychla Hormona. „Tak zkus něco o očích, o vlasech… další části těla bych do toho radši netahala.“
„Garry má zelené oči,“ usmála se Támhleta blaženě.
„No vidíš, tím můžeš začít,“ povzbudila ji Hormona a polkla salvu sarkasmů, která se jí drala na jazyk. „K něčemu to přirovnej a v dalším verši můžeš přidat něco o jeho vlasech.“
Támhleta se zakousla do tužky a zírala na prázdný papír. „Co třeba,“ začala opatrně, „něco takového:

Oči má zelené jak čerstvý skokan zelený

a kouzelný je jeho černý vlas." 

Hormona s námahou zadržela smích. „Nerýmuje se to. To je asi jediná pozitivní věc, která se o tom dá říct,“ ušklíbla se. „Garrymu by se to mohlo líbit. Zkus ještě v dalším verši polechtat jeho ego a bude v sedmém nebi.“
Támhleta se zamyslela. „Co třeba takhle:

Jen o něm sním, je úžasný,

asi ho sním, bla bla blas…“

Hormona se usmála. „Bla bla blas. To je dobrý.“
„Myslíš, že se to Garrymu bude líbit?“ nafoukla se Támhleta.
„Mohlo by,“ poškrábala se Hormona na bradě. „Je to stručné a výstižné. Musíš jen doufat, že pochopí, že zpíváš o něm.“
„Proč by to nepochopil?“ vykulila oči Támhleta. „O kom jiném bych asi zpívala?“
„Já vím,“ přikývla Hormona trpělivě, „ale musíš si uvědomit, že Garry je malinko pomalejší.“
„Viděla jsem ho při tělocviku a běhá docela rychle,“ zarazila se Támhleta.
Hormona se uchechtla. „Mohli byste si rozumět.“ Po chvilce dodala: „Možná by to chtělo ještě nějakou druhou sloku.“
„O čem?“
„Aby se Garrymu určitě líbila, tak jeho oblíbené téma jsou prsa,“ řekla Hormona.
„Garryho prsa?“ zamrkala Támhleta.
„Ne,“ zvedla Hormona oči ke stropu. „Ženská prsa. Tvoje prsa,“ vysvětlila. Moje prsa, Brownina prsa, Palmina prsa, Pastina prsa, jakákoliv jiná prsa, pokračovala už jen pro sebe. Snad kromě prsou profesorky McDonaldové. Snad, nevsadila bych se.
„To mu mám zpívat o tom, že mám prsa?“ zděsila se Támhleta.
„Jestli mu chceš udělat radost,“ pokrčila Hormona rameny. „Prostě něco o tom, že máš velká… no, asi mu jenom připomeň, že je máš, to bude muset stačit,“ přejela pohledem Támhletin hrudník.
„Ale vždyť na prsa ani neexistuje žádný pořádný rým,“ zahořekovala Támhleta. „Ani na ňadra. Možná bych vymyslela…“ Ztichla a začervenala se.
„Když použiješ tohle slovo, tak se to bude Garrymu určitě líbit ještě víc,“ usmála se Hormona škaredě.
„To není pravda!“ nesouhlasila ostře Támhleta. „Garry by to slovo nikdy nepoužil!“
„Když myslíš. Nebudu ti brát iluze.“
„Nemůžu ale zpívat o svých prsou,“ složila si Támhleta hlavu do dlaní. „Stydím se.“
„Jak chceš. Brownie se ale stydět nebude,“ odtušila Hormona.
Támhleta se kousla do rtu. „No dobře,“ špitla, „ale je to hrozně trapné… a nic mě nenapadá.“ Chvíli zoufale psala na papír a pořád něco škrtala. Když dopsala, opatrně se ozvala: „Co si myslíš o tomhle:

Všimni si, mám prsa

Obdivují je i bozi.“

Hormona dlouho mlčela. „Asi by to chtělo ještě trochu doladit,“ řekla nakonec.
Valentýnský večírek byl celkem úspěšný, byť hudebně i textově trochu jednotvárný. Aspoň se ale přítomní dozvěděli spoustu zajímavých věcí o očích a vlasech jednoho každého z nich. Větší vzrušení vzbudily druhé sloky, pojednávající většinou o dalších zajímavých částech těla.
Garry se zrovna přemísťoval z valentýnského rande s Brownie na valentýnské rande s Támhletou, když na nádvoří našel další neoznačenou černou kazetu. Překvapeně se na ni chvíli díval, pak ji zvedl a vzal s sebou. Ve dveřích ubytovny narazil na Cracka Malejfuje a kazeta mu vypadla z ruky.
Malejfuj ji zvedl jako první. „Ale, copak to tady máš?“ zašklebil se. „Snad se nejdeš na Valentýna dívat na porno?“
„Ne, jdu ho natáčet,“ poklepal si na čelo Garry, právě když se za Malejfujovými zády vynořila Támhleta Vlezlá. Šokovaně se podívala na Garryho, pak si všimla kazety v jeho ruce a zatvářila se ještě vyděšeněji.
Malejfuj se na ní otočil a se škodolibým výrazem ji zasypal otázkami ohledně její začínající dráhy pornohvězdy. Garry využil jeho nepozornosti, vytrhl mu kazetu z ruky, prosmýkl se kolem něj a vyběhl za prchající Támhletou.

Al-Džazíra

Toho večera si šel Garry lehnout dřív než ostatní. Za prvé proto, že nestál o to, jak mu Ten a Onen zpívají střídavě Oči má zelené jak čerstvý skokan zelený a Její oči mají tvar, jaký oči mívají, za druhé proto, že Támhleta se domnívala, že s ní Garry chce natáčet porno a na to konto s ním odmítala strávit zbytek večera.
Garry seděl na posteli bez nebes a pohazoval si v ruce s nově nalezenou kazetou. Několikrát ji odložil, ale když se mu stále nedařilo usnout, kazetu vzal a vyplížil se z ubytovny. Zamířil do učebny tvorby karet, kde se nacházel vzácný výdobytek moderní techniky na hradě - videopřehrávač. Pohodlně se usadil, otevřel si pytlík popcornu a kazetu pustil.
Chvíli bylo na kazetě jen šumění, ale než Garry zkusil posunout pásek kupředu, objevil se v obraze sedící muž. Byl oblečen v bílém splývavém hábitu a obličej mu zakrývala kápě. Vidět mu byl jedině prošedivělý plnovous. V ruce držel kalašnikov a pozadí scenérie tvořila jakási neútulná jeskyně.
To asi nebude pro mě, tohle je nejspíš kazeta pro George W. Bushe, pomyslel si Garry a už se chystal video vypnout, když muž na obrazovce zamával a promluvil: „Tahle kazeta je určena jedné chytré hlavičce ze školy karba… Garry, nevypínej to!“ Muž zvedl kalašnikov a namířil ho na kameru.
Garryho prst se zastavil centimetr před vypínačem.
Neznámý muž se napřímil a pokračoval: „Garry, tahle kazeta je pro tebe. Jmenuji se Tom S. Varrrle a dozvěděl jsem se, že jako šlechetný detektiv Pokrmes zachraňuješ školu před zkázou, a rozhodl jsem se ti pomoci. O Tajemné stoce totiž leccos vím.“
Varrrle se odmlčel, jako kdyby věděl, že Garry potřebuje čas ke vstřebání této informace. Když se Garry uklidnil, že mu neposílá kazety Usáma bin Ládin, ale jen úplně neškodný T. S. Varrrle, tento zvedl ruku, aby dal najevo, že se chystá promluvit. Garry přestal chroupat praženou kukuřici a začal se opět soustředit.
„O Tajemné stoce opravdu vím. Vždycky nám tvrdili, že je to pouhá legenda a na hradě žádná Stoka neexistuje. To ale byla naprostá lež, což musím vědět nejlíp, když jsem ji sám…“ T. S. Varrle udělal ve své řeči malou pauzu. „Znova: To byla naprostá lež. Když jsem byl ve druhém ročníku, jako teď ty… Teda vlastně promiň, jako bys byl ty, kdybys nepropadl. Zkrátka, byl jsem právě ve druhém ročníku, když ji někdo otevřel a netvor zaútočil na několik studentů. Jednu studentku dokonce praštil do hlavy tak, že se z toho zbláznila i její dcera, která se narodila až o tři roky později. To já jsem nakonec chytil viníka, který stoku otevřel. Byl jsem tehdy taky detektiv – sice ne tak dobrý jako ty, ale přesto se mi to podařilo. Nakonec ho vyloučili ze školy, ale ředitel, profesor Pipet, mi zakázal říct pravdu. Celé se to ututlalo a mě umlčeli líbivou nablýskanou plaketou. Jak vidíš, od té doby se toho v Polné moc nezměnilo.“ Muž si smutně povzdychl a udělal ve své řeči další krátkou přestávku. „Co je ale důležité: neštěstí se může stát klidně znovu. Netvor zůstal naživu a toho, kdo ho vypustil, do Az-Karbanu nezavřeli.“
Garry úlekem rozsypal popcorn po zemi. Přerušil přehrávání a sesbíral si zrníčka zpátky do pytlíku. Matně si vybavil, že o Az-Karbanu jim ve sklepení něco vykládal Malejfuj a že jde o karbanické vězení. Tehdy ho možná nezavřeli, ale nyní si na něj s gustem došlápnu, ušklíbl se. Nabral si do pusy další kukuřici, vyplivl prach, který se na ni na zemi nalepil, a opět video spustil.
„Jestli chceš, ukážu ti, co se tehdy stalo,“ mrkl z obrazovky Tom Varrle, čehož si Garry nemohl všimnout, protože Varrleovi oči byly jako celý obličej zakryté. „Bude následovat krátký animovaný film, který ti tehdejší události pravdivě přiblíží. Pokud tě to nezajímá, kazetu vypni a znič. Jo, a omluv tu kvalitu, vytvářel jsem to v Malování.“
Garry zaváhal. Nakonec ale zvítězila jeho zvědavost a lenost a kazetu nechal běžet.
T. S. Varrle zmizel a nahradilo ho něco, co Garry po chvíli identifikoval jako obracející se stránky kalendáře. Zastavily se tam, kde bylo neuměle naškrábáno „13. červen“, a nahradil je nový výjev: hnědý obdélník, zřejmě symbolizující stůl, a za ním na několika čárkách tvořících židli seděla postavička. Podle šedivé čmáranice na kulaté hlavě patrně starší člověk. Titulek s šipkou Garrymu vzápětí objasnil, že tato příšerka je „Profesor Pipet – tehdejší ředitel školy“.
V druhé části se objevil druhý hnědý obdélník, tentokrát umístěný svisle, neboť šlo pravděpodobně o dveře. Nápis „Ťuk, ťuk“, který se vedle něj objevil, to potvrzoval. Do děje vstoupila nová postavička, osoba se zeleným tělem a černými vlasy. Doplnil ji popisek „Já“ a po chvíli ještě popisek druhý: „(tedy T. S. Varrrle, kdybys to náhodou nepochopil)“, za který byl Garry vděčný. Postavičky znehybněly a Garrymu nezbývalo než sledovat jejich dialog odehrávající se v titulcích ve spodní části obrazovky.
Pipet: „Vítejte, Varrrle.“
Já (tedy T. S. Varrrle, kdybys to náhodou nepochopil): „Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?“
Pipet: „Posaďte se. Právě jsem si přečetl dopis, který jste mi poslal.“
Já (posadil jsem se, ale nechce se mi to animovat, tak si to jenom představ): „Ach tak.“
Pipet: „Bohužel, nemohu vám dát povolení zůstat přes léto ve škole. Copak vy nechcete jet na prázdniny domů?“
Já: „Ne, raději bych zůstal tady v Polné. Nechce se mi do toho… víte přece, že o prázdninách bydlím v dětském domově.“
Pipet: „No a?“
Já: „Když tam se mi všichni smějí kvůli mému jménu!“
Pipet: „To není moje věc. Stěžujte si svým rodičům.“
Já: „To těžko můžu, když už zemřeli. Matka zemřela hned, jak jsem se narodil. V domově mi pak řekli, že mi ještě stačila dát jméno: Tom po otci a Smrdlot po dědečkovi.“
Pipet (s námahou zadržel smích, soucitně zamlaskal a vzdychl, ale zkus něco takového v Malování nakreslit): „Za jiných okolností by se snad dala vymyslet nějaká výjimka a ubytovali bychom vás tady, ale…“
Já: „Myslíte všechny ty útoky, pane profesore?“
To je nuda, pomyslel si Garry a pustil děj rychleji. Dialog mě (tedy T. S. Varrrlea, kdybyste to pořád nechápali) s profesorem Pipetem skončil. Tom Smrdlot Varrrle se vydal na chodbu, kde se potkal s další komickou postavičkou, označenou jako ‚Profesor Trumpál, jenom mnohem mladší, než je teď‘. Bílé pozadí bylo nahrazeno černým a podle zubaté čáry Garry pochopil, že Varrrle sestupuje do sklepení. Garry nechal dál film běžet normální rychlostí.
Zelená figurka T. S. Varrrlea se ještě chvíli pohybovala po chodbách, pak se zastavila a čekala. Za okamžik se vedle z ničeho objevily dveře a jimi prošla po čtyřech mohutná zarostlá postava. Vlastně šla po třech, protože ve čtvrté končetině (snad to byla ruka) držela čtvereček, který měl zjevně představovat krabici.
Dole se objevil titulek: „No tak… pocem, musim tě vodsuď přece dostat… Tak zalez hergot do tý zasraný bedny!“
Aha, takže čtvereček nesymbolizoval krabici, ale zasranou bednu. Každopádně, vybrané výrazy a spisovný jazyk neznámého individua připadaly Garrymu povědomé. Ve spodní části obrazu se opět rozeběhl dialog.
Já (doufám, že už chápeš, že když píšu já, tak tím pořád myslím sebe – T. S. Varrrlea): „Dobrý večer, Rumeusi.“
Rumeusi? Garry se málem zadusil popcornem.
Rumeus: „Co ty tady dole, Varle?“
Já: „VaRRRle! A nemůžeš mi sakra říkat Tome, jako všichni?“
Rumeus: „Nikdo ti přece neřiká Tome, Varle. Všichni ti řikaj Varle. Ale esli chceš, tak ti budu řikat Smrdlote.“
Já: „Jen se směj, on tě ten smích přejde. Nemám jinou možnost, než tě udat. Jinak hrozí, že když útoky nepřestanou, tak školu zavřou.“
Rumeus: „Co to meleš, Varle?“
Já: „Věřím, že jsi nechtěl nikomu ublížit. Ale uvědom si, že netvora na domácího mazlíčka nepředěláš. Nejspíš jsi ho jenom pustil proběhnout a on…“
Rumeus: „Dyť je to jenom neškodnej pavouček! Neublížil by ani mouše!“
Já: „No tak, Rumeusi. Zítra přijedou rodiče té dívky. A škola…“
Co škola, to už Garryho nezajímalo. Video vypnul, vytáhl kazetu a vrátil se potichu zpátky na kolej. Rozplácl se na postel a zahodil kazetu na stůl. Minul ale a trefil spícího Vona přímo do hlavy. Ten vyplašeně vykřikl a posadil se.
„Co? Co se děje?“ vysoukal ze sebe a zmateně se rozhlížel kolem.
„Byl to Hybrid, Vone. Před čtyřiceti lety otevřel Tajemnou stoku Hybrid,“ vysypal na něj Garry své nové poznatky.
„To je blbost,“ řekl Von a promnul si bouli na hlavě. „Hybrid je přece naprostej blb. Nedokázal by otevřít ani krabičku sardinek, tak jak by asi dokázal otevřít Tajemnou stoku.“
Náhle se rozrazily dveře pokoje a ve světle z chodby se vyrýsovala silueta profesora Trumpála. „Nebudete urážet Rumeuse Hybrida v mojí přítomnosti!“ zabručel. „Nezapomínejte, že vím všechno, co se tady šustne.“
Dveře se opět zabouchly a v pokoji byly slyšet jen čtvery drkotající zuby.

To je dilema, to je dilema

Garry, Von i Hormona dávno věděli, že Hybrid má nezdravou zálibu v malých roztomilých a pokud možno chlupatých stvořeních. Pominuli-li Fifinku, věrnou yorkshirskou pomocnici každého dobrého hajného, loni se Hybrid pokoušel ve svém dřevěném srubu chovat kuře; zapomenout nešlo ani na podivnou kostrbatou oblůdku, kterou Hybrid nakreslil pro hru střežící Modré žaludové eso a která byla ztělesněním jeho představ o ideálním domácím mazlíčkovi, Hloupka. Zřejmě i záhadného obyvatele Tajemné stoky považoval za neškodného nevinného chlupáčka a nenechal se zmást ani tím, že šlo patrně o přerostlého členovce.
„Pavouk?“ zatvářil se zhnuseně Von v jedné z debat, které následovaly poté, co Garry jemu a Hormoně vylíčil, co viděl na Varrleově kazetě. Tyto diskuse se periodicky opakovaly vždy, když měl Garry pocit, že přišel na něco nového, případně tehdy, když Von zapomněl, že takový rozhovor už vedli. Jako vždy vedla taková debata odnikud nikam a byla neplodná jako zastřelený vykastrovaný zajíc.
„Chceš říct, že Hybrid pustil na hrad nějakého sklípkana nebo tarantuli?“ děsil se Von. „A teď nějaký pavouk pobíhá po hradě znova?“
„Po hradě teď pobíhají tisíce pavouků, jestli tě to uklidní,“ zašklebil se Garry a ignoroval Vonův vyplašený výraz.
„Už jsme to probírali tolikrát a vy pořád nedokážete pochopit, že je to nesmysl,“ složila Hormona hlavu do dlaní. „Garry, říkal jsi přece, že ten netvor praštil nějakou dívku tak, že se z toho zbláznila i její dcera. Jak by pavouk dokázal praštit někoho do hlavy?“
„Jednoduše,“ zívl Garry. „Chytí do nohou kladivo – má jich osm, takže to pro něj není žádný problém – a…“
„Cože?“ vyhrkl Von. „Pavouk má osm kladiv?“
„Ne, osm nohou,“ vzdychl Garry. „Chytne do nich jedno kladivo, spustí se člověku ze stropu přímo na hlavu a třískne ho po ní.“
„Áááá,“ zaječel Von a instinktivně si přikryl hlavu. „Nech toho!“
„Takže ty si myslíš, že Tajemnou stoku otevřel Hybrid?“ zeptala se Hormona Garryho, když se Von uklidnil.
„Nevím,“ pokrčil Garry rameny. „Moc tomu sice nevěřím, ale podle všeho to tak vypadá. Od začátku přece víme, že Hybrida vyloučili ze školy. A teď už víme i proč. Potom, co ho vyrazili, ty útoky nejspíš přestaly, jinak by za to Varrrle nedostal to pitomé vyznamenání.“
Hormona nakrčila nos a hlesla: „Vždycky jsem myslela, že Hybrida vyloučili kvůli špatnému prospěchu.“
„To je blbost,“ poklepal si na čelo Von. „Kdyby z téhle školy vylučovali kvůli prospěchu, tak by nás musela nedobrovolně odejít velká většina.“
„Mluv za sebe,“ ohradila se Hormona.
„Já mluvím za sebe,“ usmál se Von. „A za Garryho. A za Debila, Toho, Onoho…“
Garry ho přerušil: „Každopádně by to chtělo zjistit víc o tom, co se tehdy stalo. A možná o Hybridovi vůbec: co vlastně znamená to jeho ‚Nejmenuju se Hybrid, já jsem hybrid.‘ Skoro bych řekl, že o Hybridovi ještě nevíme zdaleka všechno.“
„Nepotkal jsi ho v létě na Oblblé ulici, Garry?“ nadhodil Von.
„Potkal,“ přikývl Garry. „Blábolil něco o tom, kolik se urodilo jmelí. No a?“
„Já jen,“ zašeptal Von, „že Oblblé ulici se slušní lidé většinou vyhýbají, chápeš?“
„To je nesmysl, já jsem tam taky byl,“ protestoval Garry.
„To, že jsi tam byl ty, jenom potvrzuje Vonovu hypotézu,“ odtušila Hormona. „Nemyslíte, že bychom měli za Hybridem zajít a zeptat se přímo jeho?“
„Jak si to představuješ?“ otočil se na ni Von. „Že za ním přijdeme a zeptáme se: ‚Ahoj Hybride, poslyš, není náhodou tvým koníčkem pouštět po škole nebezpečné netvory?‘ Co by nám na to tak asi řekl?“
„Pokud by nechtěl lhát, tak by nám asi měl říct: ‚Ano‘,“ zašklebil se Garry.
Nakonec se ale dohodli, že pokud (nebo spíš dokud) nedojde k dalšímu útoku, nic Hybridovi neřeknou. Garry to samozřejmě nevydržel a hned druhý den se za ním vypravil, aby si s ním o celé věci povykládal. Hybrid ho ale strašlivě opil svou samohonkou, a tak si z onoho večera ani jeden nic nepamatovali.
Dny, týdny a měsíce ubíhaly, aniž by se objevil jen náznak, že má dojít k dalšímu útoku. Garry už přestal slýchat tajemné hlasy ze stěn a od posledního útoku, při kterém byl téměř zmražen Jožin Pinč mladší, uplynuly téměř čtyři měsíce. Ve škole tak postupně opadala ostražitost a s ní i nepřátelství vůči Garrymu, domnělému pachateli útoků. Dokonce i Evžen Šmikmilan, přední tvůrce teorií na téma Garry-otevřel-Tajemnou-stoku, polevil a jednou ho při hodině pozemků dokonce pozdravil, aniž by na něj zběsile křičel ‚Vrahu! Vrahu!‘
Život v Polné se tak začal vracet do normálních kolejí, dá-li se něco takové o místě, jakým je Střední škola karbanu a hazardu v Polné, vůbec říct. Pomalu proto začali věřit, že nebude třeba položit Hybridovi žádnou choulostivou otázku. Především z toho důvodu, že klást takové otázky tvorovi, který měří přes dva metry a má silnou příchylnost k alkoholu, není zrovna nejbezpečnější nápad.
Studenti druhého ročníku stáli před důležitým rozhodováním. Během velikonočních prázdnin měli zauvažovat o tom, jaké předměty si vyberou ke studiu ve třetím ročníku. Hormona zasedla k nabídce předmětů a Garry s Vonem se jí úspěšně posmívali až do okamžiku, kdy zjistili, že došlo ke změně osnov a na příští školní rok si musí i oni vybrat dva volitelné předměty pro druhý ročník.
„Může to mít vliv na celou naši budoucnost,“ zkonstatovala Hormona dumající nad rozpisem.
„To je pravda,“ přikývl překvapivě Von a zakousl se do tužky. „Když si teď vyberu třeba věštění z karet, budu na ten předmět pak muset v budoucnu chodit.“
„Takhle jsem to nemyslela,“ zatvářila se Hormona zoufale a položila si hlavu do dlaní.
„Nejradši bych přestal chodit na rozdávání a míchání,“ mínil Garry.
„Ale to je přece hrozně důležité!“ ozvala se Hormona.
„Důležité je, že bych pak už nemusel vidět Grapea,“ nesouhlasil Garry s jejím názorem.
„Já bych si odepsal styl hry, tvorbu karet, dějiny karet, rozdávání a míchání, záchod, prší, pasiáns, přebíjenou, výpočetní techniku, práce na pozemku a tělocvik,“ zasnil se Von.
„Ty bys chtěl chodit jenom na obranu proti švindlování?“ zhrozila se Hormona.
„Jo vidíš, na tu jsem zapomněl,“ plácl se Von do čela. „Ještě bych si odepsal obranu proti švindlování.“
Debil Dlouhý Z. dostal dopisy od všech karetních hráčů a hráček v rodině a každý mu přispěchal s jinou radou, jaké předměty a jakou dráhu si má zvolit. O nic chytřejší si teď znovu pročítal seznam předmětů a stále se nemohl rozhodnout. Přínosem velkého srocení pošty ve škole tak bylo jen to, že školní jídelna mohla druhý den uvařit guláš z kozího masa.
Dan Koumes, který stejně jako Garry vyrůstal mimo karbanický svět, nakonec zakroužkoval všechny předměty, jejichž pořadí v seznamu bylo prvočíslo. Když byl ale Hormonou taktně upozorněn, že prvočíslo je i dvojka, sedmička a třináctka, tuto metodu zavrhnul, list roztrhal a vybral si ze seznamu první čtyři.
Jedinou pozitivní věc spatřoval Garry v tom, že v druhém ročníku stačí vybrat si pouze dva předměty. Nakonec si stejně jako Von zapsal ty předměty, o kterých usoudil, že budou nejméně náročné: péči o obyčejné tvory a věštění z karet.
Na výsledky čtvrtého kola školy fotbalové ligy, v kterém Poblilvír porazil Peklospár 2:1 a Zmizeluzel porazil Brzybol 3:0 se už téměř zapomnělo, když přišlo o slunečném dubnovém víkendu na řadu kolo páté. Sobotní zápas mezi Zmizeluzlem a Peklospárem přinesl velké překvapení, když tabulkový outsider Peklospár zvítězil po urputném boji 1:0. V neděli tak získal Poblilvír nečekanou šanci vybudovat si na čele tabulky nedostižný pětibodový náskok, kolo před koncem již oslavovat mistrovský titul a pokořit tak nenáviděný FC Uzel Zmizeluzel. A stačilo k tomu málo: porazit Brzybol.
Trenér i kapitán mužstva Oldřich Dub však přes první místo v tabulce trvali na tom, že je třeba trénovat každý den večer. Garry proto nestíhal nic jiného než fotbal a domácí úkoly. Jedině díky tomu, že domácí úkoly zásadně nevypracovával, měl čas i na jiné aktivity. Večer po sobotním tréninku, kdy už byl obeznámen s výsledkem zmizeluzelského zápasu, se Garry vracel do pokoje ve výjimečně dobré náladě: šance, že Poblilvír získá vytoužený pohár, byla vysoká, a pokud Garry zítra poprvé v sezóně nastoupí, bude ještě vyšší!
Dobrá nálada mu ale dlouho nevydržela. V otevřených dveřích ložnice spatřil Debila Dlouhého Z., který s vyděšeným výrazem ve tváři zíral dovnitř.
„Garry, já nevím, kdo to udělal,“ vykoktal ze sebe. „Právě jsem přišel a vidím tohle…“
Ustrašeně se na Garryho podíval a ukázal mu stav pokoje.
Obsah Garryho batohu byl rozházený po celé místnosti. Jeho plášť ležel roztržený na podlaze. Z postele mu někdo serval prostěradlo a přikrývka v sobě měla několik děr, jako by do ní někdo bodal nožem. Zásuvky nočního stolku byly vytažené ven a jejich obsah se teď válel po zemi. Garry vstoupil dovnitř a šlápl přitom na vypadlé stránky z roztrhnutého Atlasu karet. Ještě jednou se pozorně rozhlédl po místnosti. Všechno bylo, jak má být, pokoj vypadal přesně tak, jako když ho odpoledne opustil. Nechápavě se otočil na klepajícího se Debila.
Debil mu jen bázlivě ukázal na poličku nad postelí. Garry se na ni podíval a co uviděl, ho málem porazilo. Knihy na poličce byly srovnané!
V tom do pokoje vešel Von. „Co se tu dělo?“ zeptal se, když si všiml, jak se Garry a Debil tváří.
„Nemám tušení,“ odpověděl Garry. „Ale podívej se na tu poličku. Byl tady někdo cizí, protože tohle by nikdo z nás neudělal.“
Von si prohlédl urovnanou poličku. „Někdo tu uklízel,“ lekl se. „Neztratilo se ti nic?“
Garry vrátil knihy na poličce do původní polohy, hodil na ně trochu prachu z parapetu, aby vypadaly jako předtím, a zamyšleně se na ně podíval.
„Varrleovy kazety jsou pryč,“ hlesl nakonec potichu. „Měl jsem je položené tady na tom plesnivém hrnku pod hromádkou šlupek od buráků a teď tady nejsou. A která svině mi ten hrnek umyla?!“
„Ale,“ zašeptal Von, „to mohl ukrást jedině někdo z Poblilvíru! Nikdo jiný by se sem přes heslo nedostal…“
„To je pravda,“ přikývl Debil. „Sám mám často problém si na to naše heslo vzpomenout. Jak by tu kombinaci mohl uhádnout někdo, kdo o ní nemá ani tušení?“

Sportovní den

Když se druhý den probudili, uvítal je zářivý sluneční svit a lehký osvěžující vánek. Garry se znechuceně zvedl z postele, zavřel okno, zatáhl závěsy a převalil se na druhý bok. Spokojeně spal dál až do dvanácti, kdy se už vstávání ukázalo nevyhnutelným.
„Dneska jsou pro fotbal ty nejlepší podmínky!“ rozplýval se Dub, když se sešli k obědu u jednoho z poblilvírských stolů. Naložil Garrymu obrovskou porci halušek se zelím. „Dej se do toho, Garry, potřebuješ vydatný oběd.“
„Potřebuju hlavně, abych se při zápase nepozvracel,“ zasyčel Garry a odsunul talíř pryč. Rozhlédl se po svých spolustolovnících. Zauvažoval, jestli nový majitel Varrleových kazet sedí právě teď mezi nimi nebo si je pouští někde v úkrytu. O tom, že by krádež ohlásil, ani neuvažoval, spíš přemýšlel nad tím, že by provedl malou inspekční prohlídku všech ostatních pokojů.
Když vyšel z jídelny na nádvoří, zaslechl zespoda nějaký podezřelý šramot. Obrátil zrak k zemi a všiml si, že stojí přímo na kanálu. Zvuky vycházely z něj. Zaposlouchal se a najednou zaslechl mezi hlukem povědomý hlas: „Do prdele… už čtyři měsíce nemůžu najít ten pitomý východ! Já se na to můžu… Odkud sem jde to světlo?“
Garry instinktivně z kanálu uskočil, až málem vrazil do Vona a Hormony, kteří právě dojedli, respektive vrátili jídlo a také opustili jídelnu.
„Co tady plašíš?“ řekl Von.
„Ten hlas!“ vykřikl Garry. „Slyšeli jste to taky?“
„Ne,“ zamrkala Hormona. „Asi sis neměl dávat tolik těch halušek. Teď se nemůžeš divit, že máš halušky.“
„Nemám halucinace,“ trval na svém Garry. „Někdo je v kanálu a mluví tam!“
Hormona jen zavrtěla hlavou. Von se ale znenadání plácl do čela a vypískl: „Garry! Konečně jsem něco pochopil! Musím do knihovny!“
A tryskem běžel do hradu.
Hormona ho šokovaně sledovala. „A teď mám halucinace i já,“ hlesla. „Právě jsem slyšela, jak Von říká, že musí do knihovny.“
„Už se přihodily i divnější věci,“ opáčil jí Garry lhostejně a vyrazil směrem k Černému domku, aby si vzal své věci na fotbal.
„Opravdu?“ podivila se Hormona, když s ním po chvilce srovnala krok. „Napadají mě jen dvě[1] a i ty jsou možná pravděpodobnější než Von pospíchající do knihovny.“
Garry si kvapem vyzvedl své věci a připojil se k hloučku diváků, který už mířil na fotbalové hřiště. Když se pak v šatně převlékal do modrého poblilvírského dresu, na záhadný hlas už si ani nevzpomněl.
Za chvíli už obě mužstva za ohlušujícího pískotu nastupovala na hřiště. Poblilvírští pod vedením Oldřicha Duba lehce vyklusali kolem jedné z branek a mužstvo Brzybolu se shluklo u středové čáry k poslední taktické poradě.
Garry se právě rozcvičoval, když na hřiště rychlým krokem vešla profesorka McDonaldová s megafonem v ruce. Garry se vyděsil: Nějaký průser? Nenápadně začal couvat co nejdále od ní, aby měl při případném útěku co největší náskok.
Když se podařilo utišit skandující fanoušky, oznámila profesorka všem nepříjemnou novinu. „Utkání se ruší,“ rozezněl se její hlas po celém hřišti. Odpovědí jí byl jen nespokojený pokřik a pískot. „A ruší se i celý letošní ročník fotbalové ligy,“ dodala nespokojeným fanouškům i hráčům další nemilou informaci. „Všichni studenti se teď vrátí do svých kolejí, kde jim jejich ředitelé podají podrobnější informace.“
Garry se rozzuřeně rozeběhl k ní. To už ji ale osočil i kapitán Oldřich Dub: „Ale paní profesorko! Musíme přece hrát… jde přece o vítězství v lize… Poblilvír…“
Profesorka McDonaldová se zarazila. „Není to můj nápad, je to rozhodnutí profesora Trumpála. Celou cestu sem jsem se ho snažila přesvědčit, že je nesmysl zrušit fotbalovou ligu jen kvůli dalšímu pitomému útoku.“
„Ono došlo k dalšímu pitomému útoku?“ vyděsil se Garry, který jejich rozhovor poslouchal.
„Ano, Pokere,“ potvrdila McDonaldová. „A bude asi lepší, když půjdete se mnou.“
„Já to neudělal!“ bránil se Garry zoufale. „Přísahám, já to nebyl!“ Tlačenice, která se kolem nich vytvořila, mu ale zabránila v útěku.
Neochotně tedy vyrazil za svou profesorkou. Když vcházeli do hradu, z davu studentů se ke Garrymu připojil opravdu vzácný úkaz – Hormona s nechápavým výrazem.
„Co se to děje, Garry?“
„Možná bude nejlepší, když s námi půjdete také, slečno Dangerová,“ ozvala se profesorka McDonaldová nečekaně.
Na nádvoří se oddělili od davu, který mířil do studentských ubytoven, a zamířili na opačnou stranu. Zastavili se před vstupem na ošetřovnu.
„Já jsem v pořádku,“ bránil se Garry. „Nepotřebuju na ošetřovnu!“
„Já taky ne,“ zakašlala Hormona.
„Nejdeme sem kvůli vám,“ uklidnila je profesorka McDonaldová nečekaně vlídným hlasem. Garry si uvědomil, že ji slyší mluvit vlídným hlasem poprvé v životě. „Obávám se, že to pro vás bude trochu šok. Došlo k dalšímu útoku, ke dvojnásobnému útoku.“
Garrymu se v žaludku všechno převrátilo. Asi ty halušky opravdu neměl jíst.
„Dvojitý útok?“ sykla Hormona překvapeně. „To je teda vybíjená.“
To už je K. F. C. McDonaldová pustila dovnitř. Madam Pommes-Fritesová se zrovna skláněla nad neznámou dívkou s dlouhými černými vlasy. Byla v bezvědomí (ta dívka, madam Pommes-Fritesová byla samozřejmě v pořádku, jinak by ji nemohla ošetřovat). Poodstoupila (madam Pommes-Fritesová, ta dívka by mohla težko poodstoupit, když byla v bezvědomí) a Garrymu a Hormoně se tak zpřístupnil pohled na tělo na vedlejší posteli.
„Vždyť to je Von!“ zalapal Garry po dechu.
„Našli je u knihovny,“ řekla profesorka McDonaldová. „Tohle mi asi ani jeden z vás vysvětlit nedokáže, co?“ Ukázala jim malé rozbité zrcátko. „Leželo vedle něj na podlaze.“
„Von měl v ruce zrcátko?“ zamrkala Hormona překvapeně. „Nejspíš do něj koukal za chůze… a protože nezvládl ty dvě náročné činnosti najednou, zakopl a přizabil se.“
Profesorka McDonaldová si ji přeměřila přísným pohledem. „Je to dost divné. Už i to, že byl v knihovně, je samo o sobě překvapující. A ten skelný výraz, který má… Skoro mám podezření, jestli nejednal pod vlivem nějakých drog.“
„Tím by se to zdánlivě vysvětlovalo,“ špitla Hormona. „Ale nejde mi do hlavy, jak by se tady k nějakým drogám vůbec mohl dostat?“
Profesorka McDonaldová je pak odvedla do poblilvírské klubovny, kde všem studentům vysvětlila nová pravidla. „Všichni žáci po večeři společně odejdou do společenské místnosti. Po šesté hodině nikdo neopustí kolej a od sedmi musíte být všichni na pokojích,“ oznámila svým brblajícím studentům.
„Na každou vyučovací hodinu vás doprovodí někdo z učitelů,“ pokračovala, když se protestní hluk ve společenské místnosti snížil na únosnou mez. „Žádný student nepůjde na záchod bez doprovodu některého učitele…“
„Sím,“ přihlásila se Palma Patlalová. „A co v noci?“
„Cože?“ zamračila se profesorka McDonaldová.
„Když chci v noci na záchod, tak mám zavolat někoho z učitelů?“ divila se Palma. „Vždyť máme záchod na pokoji a než by nějaký učitel přišel, mohla bych se počůrat.“
„A jak je to vlastně myšleno, že žádný student nesmí na záchod bez doprovodu učitele?“ přidalo se k Palmě její jednovaječné dvojče, Pasta. „Mám to chápat tak, že učitelé s námi budou chodit až do kabinky? Brr. Nebo počkají před dveřmi?“
„Máte to chápat tak, že se nebudete po školních chodbách potulovat sami!“ neudržela se profesorka McDonaldová a rozkřičela se.
„A budou s námi na záchod chodit jen učitelé stejného pohlaví?“ zapojil se do debaty i Dan Koumes. „Nebo budou učitelé doprovázet i holky a učitelky kluky?“
„Víte co?!“ rozzuřila se profesorka McDonaldová. „Choďte si na záchod, kdy chcete a s kým chcete! Čím dřív vás všechny pozabíjí, tím líp! Naši školu stejně nejspíš zavřou, pokud se nepodaří odhalit pachatele, který za těmi útoky stojí.“
Odešla a práskla za sebou dveřmi. Jakmile zmizela, debata o záchodech se opět rozproudila. Když bylo toto téma probráno ze všech možných stran, přišly na přetřes i útoky.
„Tři z Poblilvíru, jeden z Brzybolu… ne, dva z Poblilvíru, dva z Peklospáru… hergot! Dva z Poblilvíru, jeden z Brzybolu a jedna z Peklospáru,“ vypočítával na prstech Lee Nil, kamarád dvojčat Vlezlejch. „Jak to, že se zatím nestalo nic nikomu ze Zmizeluzlu? To si toho nikdo nevšiml? Přitom je to tak jasné: může za to Zmizeluzlův potomek, netvor ze Zmizeluzlovy Tajemné stoky… proč prostě nevyhodí celou kolej?“
„Kterou?“ zeptal se Debil Dlouhý Z.
„Zmizeluzel, samozřejmě,“ poklepal si Lee Nil na čelo.
„Koukám, že detektiv Pokrmes získává zdatnou konkurenci,“ okomentovala to Hormona. „Kdy vám konečně dojde, že vrahem je zahradník?“
„Kdo vlastně byla ta holka, kterou přepadli společně s Vonem?“ ignoroval Garry její ironii. „Třeba si pachatel vybírá oběti podle nějakého klíče. A identita obětí nám pomůže odhalit jeho další záměry.“
„Klára Čistovodová,“ řekla Hormona. „Z Peklospáru.“
„A případ je opět o něco jasnější,“ rozzářil se Garrylock Pokrmes. „Určitě měla tajného milence a její přítel na to přišel. Je to zcela evidentní, jde o případ nevěrné Kláry. Všechny ty předchozí útoky se odehrály jen proto, aby odvrátily pozornost od tohohle.“
Hormona zasténala. Garryho úvahy opět překonaly veškerá její očekávání. A jak si všimla z jeho výrazu, Garry opět začal přemýšlet. A bylo to opravdu tak. Uvažoval nad tím, že nebude-li viník útoků dopaden, bude nucen strávit zbytek života u Drsoňových. Tom Varrrle Hybrida udal, protože mu hrozil dětský domov, kdyby školu zavřeli. A Garry teď vážně přemýšlel, jestli by neměl udělat totéž. Nebo od Hybrida zjistit cestu do Tajemné stoky a netvora zneškodnit. Garry si dobře uvědomoval, které řešení je jednodušší, na druhou stranu ale tušil, proti čemu by protestovalo jeho svědomí, kdyby nějaké měl.
„Neměli bychom přeci jen zajít za Hybridem?“ navrhl stísněně. „Měli bychom si s ním promluvit.“

Kamélius Fuč

Protože po hradě hlídkovali učitelé ještě intenzivněji než obvykle, oblékl si Garry svůj gumový plášť a ubytovnu opustili oknem společenské místnosti.
„A kudy se dostaneme zpátky?“ nadhodila Hormona, když seskočili ze zvýšeného přízemí na neudržovaný trávník pod hradem.
„Neřeš,“ odbyl ji Garry a bez dalšího zdržování rychle vyrazili k Hybridově hájence.
Zaklepali a chviličku na to jim Hybrid prudce otevřel. V ruce držel samostříl a mířil na ně. Garry uskočil a skrčil se za Hormonou.
„Z téhle blízkosti ta střela stejně proletí námi oběma,“ ucedila Hormona.
Garry opatrně vykoukl zpoza jejího ramene. „Doufám, že tě střelí do hlavy,“ zašeptal a opět se přikrčil. Za Hybridovými zády zaštěkala Fifinka.
„Aha, to ste vy,“ řekl nakonec Hybrid a sklonil zbraň. „Co tady vůbec pohledáváte? Copak nemáte bejt už dávno v posteli?“
Vstoupili dovnitř, a přestože tam neměli co dělat, Hybrid jim nabídl čaj.  Vypadal nervózně, při pokusu nalít do kovové konvice vodu ji prostřelil naskrz, proto čaj radši zdvořile odmítli a posadili se do křesel. Když spatřili, že Hybrid se pokouší samostříl znovu nabít, bleskurychle se přesunuli za křesla. Poté, co dvakrát prostřelil dřevěný strop, nabití samostřílu vzdal a sedl si. Garry a Hormona se nakonec odvážili vylézt z úkrytu a usadili se také.
„Jsi v pořádku, Hybride?“ zeptal se Garry, když viděl, jak se obr třese. „O Vonovi už to víš?“
„Vim,“ přikývl Hybrid a nabídl jim aspoň bublaninu. Neustále se klepal a nenápadně pokukoval ke dveřím.
Když se na ně ozvalo další zabušení, málem se zřítil ze své židle. Garry se také lekl a upustil svůj kousek bublaniny. Rychle ho zvedl a spolkl, ale to už Hybrid jeho i Hormonu gesty odvedl do kouta, kde přes ně přehodil hromadu vydělaných ovčích kůží. Ujistil se, že je není vidět, chopil se svého samostřílu a otevřel dveře.
„Dobrý večer, Hybride. Kdybys měl ten samostříl nabitý, bylo by to patrně efektnější.“
Byl to Trumpál. Tvářil se velmi vážně a dovnitř ho následoval další muž, postarší zakulacený malý pán s šedými rozcuchanými vlasy, v šedém obleku, s šedou kravatou. V ruce držel šedou buřinku.
Hybrid nejdřív zbledl, pak zrudl a otřel si pot z čela. Ztěžka se posadil a nervózním pohledem si prohlížel oba příchozí.
„Pana Fuče, šéfa Karbanického oddělení Ministerstva financí, určitě znáš, že?“ ujistil se Trumpál a mužík se drobně uklonil.
„Nevypadá to s vámi dobře, Hybride,“ řekl Fuč chladně. „Čtyři útoky… vlastně pět, když počítáme i tu prašivou opici. To nemůže dál pokračovat, ministerstvo musí zakročit!“
„Ale dyť já…“ bránil se chabě Hybrid a s nadějí ve tváři se otočil na Trumpála. „A vy to víte, že já přece… pane profesore…“
„Já Hybridovi naprosto důvěřuji, Kamélie,“ obrátil se Trumpál na úředníka. „A říkám ti, že když Hybrida odvedeš, nepomůže to ani v nejmenším. Ba co hůř, nejedna polenská hospoda by mohla kvůli takovému neuváženému kroku zkrachovat. Navíc, kde jinde já sežena takového oddaného tupce jako ochranku?“
„Ten chlápek z ministerstva se jmenuje Kamélie?“ zašeptal překvapeně Garry.
„Kamélius, idiote,“ sykla Hormona a umlčela ho šťouchnutím loktem. „Kamélius Fuč - vedoucí karbanického oddělení na ministerstvu. Copak to jméno slyšíš poprvé?“
Garry už neodpověděl a zaposlouchal se opět do rozhovoru u krbu.
„Poslyš, Nigrusi,“ prohlásil nakonec Fuč. „Proti Hybridovi mluví ten minulý incident. Navíc všichni vědí, že je alkoholik, což celé věci také moc nepřispívá. Snaž se to pochopit, každý den se na mě obracejí rodiče, množí se stížnosti. Jsme teď na ministerstvu pod velkým tlakem…“ Odkašlal si. „Ministerstvo musí v té věci vykázat nějakou činnost. Pokud vyšetřování ukáže, že to Hybrid neudělal, samozřejmě ho zase propustím, ale teď ho prostě musím odvést.“
„Odvést?“ zeptal se Hybrid vystrašeně. „Kam?“
„Jenom dočasně,“ hlesl Kamélius Fuč vyhýbavě. „Není to trest, Hybride, jde jen o takové preventivní opatření. Pokud chytíme jiného viníka… když se ukáže, že jste to nespáchal… no prostě můžete doufat, že vás někdy zase pustíme.“
„Kam?“
„Kam asi,“ vzdychl Fuč. „Jediným místem, kde…“
Než stihl doříct svou odpověď, někdo znovu rázně zabušil na dveře. Trumpál otevřel a Garry nenápadně natáhl hlavu, aby si nově příchozího prohlédl. Když ho spatřil, měl co dělat, aby nevyjekl překvapením.
Do hájovny vstoupil Mufius Malejfuj a ve dveřích si znuděným gestem ulízl dlouhé zlaté vlasy. Garry ho bezpečně poznal i bez červené paruky, v které ho viděl o prázdninách u pana Bordellina.
„Á, pan Fuč,“ protahoval každou slabiku, zřejmě aby mluvil co nejdéle, když už složil svůj proslov z jednoslabičných slov, „toť pro mě šok.“
„Co tady chcete?“ vypěnil Hybrid. „Okamžitě vypadněte z mojeho domu!“
Mufius Malejfuj se zhnuseně rozhlédl po interiéru Hybridova srubu. „Až si na spálených ruinách této ratejny postavíte něco, co by i člověk s architektonickým vzděláním mohl nazvat domem, vězte, že z toho stavení se vší radostí vypadnu,“ řekl. „Nyní jsem však nucen setrvat zde a vyřídit služební záležitosti, které mě sem zavedly.“
„Cože?“ škytl Hybrid.
„Ehm,“ odkašlal si pan Malejfuj a odložil si svůj plášť, „vy tomuhle říkáte dům?“
„Ne,“ podíval se Hybrid po stěnách svého bydliště, jako by je viděl poprvé. „Většinou tomu říkám… no, já tomu asi nijak neříkám, každej ví, že je to tady moje…“
„Co jste nám vlastně chtěl, Mufiusi?“ ozval se raději Trumpál, a přerušil tak tento velmi neslibně se rozvíjející rozhovor.
„Přináším špatné zprávy,“ povzdechl si Malejfuj teatrálně, vytáhl ze záňadří složený list papíru a se škodolibým úsměvem ho podal Trumpálovi. „Tedy aspoň pro vás,“ dodal. „Dnes odpoledne se mimořádně sešlo Sdružení rodičů a přátel školy, jehož jsem předsedou,“ řekl poté důrazně. „A vzhledem k těm útokům, ke kterým neustále dochází a kterým zcela evidentně nejste schopen zabránit, jsme se shodli, že by bylo vhodné, kdybyste odstoupil a přenechal své místo někomu mladšímu, energičtějšímu a schopnějšímu…“
Hybrid vzteky vyletěl ze své židle. „Nikdo nejni mladší, energičtější a schopnější než tady Trumpál!“ zařval na Malejfuje staršího.
„Také si nemyslím, že odvolání ředitele je v tuto chvíli nejlepší nápad,“ přidal se opatrně Fuč, když se Hybrid uklidnil.
„Však k něčemu takovému ani Sdružení rodičů a přátel školy nemá pravomoc,“ řekl Malejfuj klidně. „Je to však jakési doporučení, které vyjadřuje názor převážné většiny rodičů. Upozorňuji vás, že žádost o odchod Nigruse Trumpála podepsali všichni členové sdružení. Bylo by chybou nebrat ohledy na přání rodičů.“
Hybrid zaťal své obrovské pěsti. „A kolika z nich ste musel vyhrožovat nebo je vydírat, aby vám něco takovýho odsouhlasili?“ zaduněl.
„Pochybuji, že víc, než kolik uplácí či vydírá tady pan ředitel, když se každým rokem podivujeme, kam mizí vybrané rodičovské příspěvky,“ odvětil Mufius Malejfuj s úšklebkem. „A jestli vám mohu poradit, Rumeusi, na stráže v Az-Karbanu si takhle nevyskakujte. Nemuselo by se jim to líbit.“
„Ano?“ podivil se Trumpál. „To je rada z vlastní zkušenosti?“
„To si vyprošuji,“ odsekl Malejfuj. „A být vámi, tak pro změnu radši přemýšlím nad obsahem rezignačního dopisu. Měl byste odejít sám dřív, než prosadíme na ministerstvu vaše odvolání. Přece nechcete být všem pro smích.“
Hormonino vyprsknutí naštěstí zaniklo v Hybridově ohlušujícím řevu. „Nemůžete přeci vodvolat Trumpála!“ hulákal, až se otřásaly chatrné stěny. Garry se začal bát, že jim hájenka brzy spadne na hlavu. „Když ho vodvoláte, nikdo už tady nebude mít žádný zastání! Hned druhej den všechny žáky pozabíjej! To už je můžete rovnou vodvýzt na jatka, jestli chcete vodvolat Trumpála!“
Zatím nevodvolaný Trumpál utišil Hybrida rázným gestem. „S tím by mnoho mých kolegů patrně souhlasilo,“ ušklíbl se. „Každopádně, ve škole začíná být opravdu nebezpečno a je třeba, aby studentům někdo poskytl ochranu a zastání. Aby někdo, jak se říká, nastavil hruď místo nich a zabránil všemi dalším útokům, byť by to jeho samotného mělo stát život. Je potřeba, aby se v Polné dostalo od vedení školy pomoci každému, kdo o ni požádá.“
Vstal a poklepal Mufiuse Malejfuje po rameni. „Pevně věřím,“ usmál se na něj, „že někoho, kdo se tohoto úkolu ujme, najdete a školu se podaří zachránit. Já ze školy odcházím, a kdyby mě někdo hledal, věřte, že by si jen přidělával zbytečnou práci. Moje soukromá jachta kotvící v koperském přístavu není něco, co by někdo z vás byl se svým intelektem schopný objevit.“
„Ale…“ vysoukal ze sebe Kamélius Fuč a překvapeně zíral na odcházejícího Trumpála.
„Omlouvám se,“ zarazil se Trumpál ve dveřích a otočil se, „zapomněl jsem se rozloučit: Sbohem!“ Zamával, zabouchl za sebou dveře srubu a zmizel.
Malou chvíli si byl Garry téměř jistý, že se Trumpál každým okamžikem znovu objeví ve dveřích a hurónsky se zasměje svému vlastnímu žertu. Každá uplynuvší minuta ho ale nemilosrdně uváděla do tvrdé reality. Trumpál odešel a ponechal je tady napospas osudu.
„To myslím říká vše,“ spráskl ruce Mufius Malejfuj a také se zvedl k odchodu. „Všichni budeme nepochybně postrádat jeho vysoce osobitý přístup k řízení školy. A já jen doufám, že jeho nástupce, kterého byste měli jmenovat co nejdříve,“ zvedl významně obočí směrem ke Kaméliu Fučovi, „dokáže na rozdíl od tohoto pochybného hrabivého individua zabránit dalším vraždám.“
„Nebudete urážet Nigruse Trumpála v mojí přítomnosti,“ zaskřípal zuby rezignovaně Hybrid, když se za Malejfujem zavřely dveře.
To už ale vstal i Kamélius Fuč. „My bychom měli asi taky jít, pane Hybride,“ hlesl a žmoulal při tom lem buřinky. „Vezměte si s sebou nejnutnější věci – pyžamo, ručník, kartáček na zuby… pokud něco z toho teda používáte,“ zarazil se.
Hybrid si povzdechl a zvedl se. Uchopil do ruky nádobu na stole a na ex ji do sebe převrátil. Protože šlo o vázu s květinami, nedosáhl kýženého efektu. Znechuceně si odříhl a otočil se do na první pohled prázdné místnosti: „Esli chce někdo něco zvědít, ať se drží pavouků!“
Fuč se na něj nechápavě podíval. „Jdete už? Co to pyžamo, kartáček… nic?“ zeptal se ještě pro jistotu.
Hybrid mávl rukou a pomalým krokem vyrazil. Když už se chystal vyjít ven, ještě se otočil a nahlas prohlásil: „A někdo musí taky krmit Fifinku, zatímco budu pryč.“
Když se za nimi zaklaply dveře (průvan – zavírá sám), Garry a Hormona ze sebe shodili hromadu kůží a posadili se na opuštěná křesla u krbu.
„To je definitivně v prdeli,“ ulevil si Garry.
Fifinka začala kvičet a škrábat na zavřené dveře.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tohle je tak úžasně obsáhlá kapitola, úplný román - řeka, objevují se tu nové postavy, staré - dočasně - mizí, Von náhle projevuje touhu navštívit knihovnu a vzápětí na to taky pěkně doplatí, Hormona si myslí, že má halucinace, také vyjde najevo, že Trumpál má jachtu a Mufius Malejfuj zlaté vlasy...
A navíc mám zničehonic pocit, že bych se zase jednou měla podívat na Červeného trpaslíka.
Děkuji za kapitolu i za radu, jak se k ní dostat.
denice

Garry Poker řekl(a)...

Tak jsi mě navnadila, že jsem si to musel taky přečíst (plus se podívat do chytrých knih, cože to vůbec znamená román-řeka a tak) :D
a ještě musím opravit ten odkaz :(