Garry Poker: 3-10: Strach je nejlepší kuchař

Zákon o přestupcích ve věcech karetních:

§ 1 Základní ustanovení

(1) Úřady karetní správy v čele s ministerstvem vedou karbaníky k tomu, aby dodržovali zákony a jiné právní předpisy a respektovali práva spoluobčanů; dbají zejména o to, aby občané neztěžovali plnění úkolů státní správy a nerušili veřejný pořádek a občanské soužití.

(2) Jednání, které je v rozporu s tímto pořádkem, je postihováno příslušnými orgány podle tohoto zákona.

(3) Ustanovení tohoto zákona nelze použít na Nigruse Trumpála.

Kapitola desátá:

Strach je nejlepší kuchař

Nový život

„Garry, poslyš, ty vypadáš hrozně,“ zhodnotila Hormona jeho stav, když přišel druhý den odpoledne do společenské místnosti. „Nemohl by sis aspoň to pyžamo nechat vyprat, když už v něm chodíš po celé ubytovně?“

„Kde jsou všichni?“ rozhlédl se Garry zmateně. Ostatně, právě vstával a byl ještě rozespalý.

„Odjeli,“ zkonstatovala Hormona. „Začaly vánoční prázdniny a dneska ráno odjížděl vlak. Opravdu nevypadáš dobře. Nikdy jsi nevypadal, ale teď by to na tobě poznal i někdo, kdo tě nezná.“

„Nic mi není,“ zabručel Garry. „Jen mi to celé vrtá hlavou. Pomalu mám strach, že za chvíli budu stejný jako můj strýc.“

Von a Hormona na něj nechápavě pohlédli.

„Pořád myslí na vrtačky,“ vysvětlil Garry.

„Podívej, Garry,“ upřela na něj Hormona vážný pohled, „důležité je, aby ses tím, co jsme si včera vyslechli, nenechal rozhodit. A abys neprovedl třeba nějakou hloupost. Teda větší hloupost, než jakou bys provedl, kdybys to včera neslyšel.“

„Jako třeba?“ zeptal se Garry.

„Třeba zkoušet Fleka dopadnout,“ nadhodila Hormona. „Jako kdyby nestačilo, že jste v té hospodě zůstali až skoro do půlnoci. Mohli vás zabít, když jste šli zpátky!“

„Sama jsi říkala, že to oznámení nemá žádné právní následky,“ mávl rukou Von. „A ti ostřelovači jsou pěkně leví. Než jsme se dostali do Honigstumu, prostřelili tři okna, ale nás netrefili.“

„Neboj,“ uklidnil ji Garry, „vypsaná odměna není tak vysoká, aby mi stálo za to riskovat kvůli ní život. Rozhodně ne svůj.“

„Takže nemáš žádné noční můry? Nevidíš ve snu umírat svoje rodiče?“ ujišťovala se Hormona. „Jak prosí Vrdlmrsmrsta, aby jim nechal aspoň pár žetonů na živobytí? Jak tvůj otec jde na půdu hledat prádelní šňůru, zatímco Vrdlmrsmrst se ďábelsky chechtá, v rukou míchá balíček a pomalým krokem míří ke kolébce, kde spinká nevinné roční batole? Jak tví rodiče zkouší, zda je trám v podkroví udrží? Jak…“

„Mohla bys toho nechat?!“ utrhl se na ni Garry. „Až do teď jsem žádné takové představy neměl, děkuju pěkně! Chceš, abych na Fleka zapomněl, nebo se mě snažíš vyprovokovat k tomu, abych po něm pátral?“

„Jen se tě snažím trochu vybudit,“ pokrčila rameny Hormona. „Jsi hlavní hrdina, nemůžeš ke všemu přistupovat tak laxně! Měl by ses do všeho bezhlavě vrhat a já bych tě měla brzdit. Ale když nic neděláš, tak tě musím nejdřív roztlačit. A až se rozjedeš, tak tě zase zabrzdím, neměj obavy.“

„No dobře,“ olízl si Garry rty. „Měli bychom Fleka vypátrat a nakopat mu pořádně zadek jako… jako…“

„Jako ho nakopal Vrdlmrsmrst tobě?“ ušklíbla se Hormona.

„Taky bys mohla najít vhodnější přirovnání!“ zamračil se Garry.

Hormona si promnula bradu a předstírala, jak soustředěně přemýšlí. „Ne, nemohla,“ řekla nakonec.

„Každopádně,“ řekl Garry po chvilce, „to, co jsme včera slyšeli, mě nemůže k ničemu vyprovokovat. Skoro nic nového jsem se nedozvěděl. Celé jsem to slyšel – jen v hutnějším a poutavějším podání – už před začátkem školního roku od pana Vlezlýho.“

„Taťka byl tehdy ale úplně opilý,“ zamumlal Von.

„O to víc tomu věřím,“ oponoval mu Garry. „Opilci přece nedokážou lhát. A říkal, že si myslí, že Flek by moje rodiče nikdy nezradil. Podle něj to byl Petr Pětihrob.“

„Tak jako tak,“ shrnula to Hormona, „bude lepší Fleka nevyhledávat a doufat, že ho černí serifové chytí co nejdřív.“

„Malejfuj to ví!“ vyhrkl Garry náhle. „Pamatuješ si, Vone, co mi tehdy říkal před učebnou rozdávání a míchání? ‚Já na tvém místě bych nezůstával tady ve škole, ale vypravil se na něj – a zneškodnil ho. Dřív, než on zneškodní tebe.‘ Už chápu, jak to myslel.“

„Chceš se snad řídit Malejfujovou radou?“ zašklebil se Von. „Malejfujovi jde o to, abys po Flekovi šel, a ten tě pak rozmetal na kousky jako Petra Pětihroba.“

„Malejfuj se to musel dozvědět od otce,“ uvažoval Garry. „Mufius Malejfuj byl přece jeden z nejdůležitějších zastánců Vy-tušíte-koho.“

„To ano, díky jeho nápojům s přimíchanými barbituráty vyhrál Vy-tušíte-kdo spoustu turnajů,“ přikývl Von.

„Je to celé strašně zamotané,“ povzdechl si Garry, „měli bychom se pokusit toho o Flekovi, Pětihrobovi a mých rodičích co nejvíc. Ale od koho?“

„Fajn,“ zvedla se Hormona, „to není špatný nápad. Pojďme za Hybridem.“

„Za Hybridem?“ podivil se Von.

Garry ale nadšeně souhlasil: „Jasně, že za Hybridem, ten nám přece vždycky prozradí i to, co neví!“

Počkali, až se Garry dojde převléknout, a vyrazili do hájenky. Vánoce už byly za dveřmi, což neomylně prozrazovalo všudypřítomné bláto, kterým se museli cestou brodit. Von zaklepal, ale nikdo jim nepřišel otevřít.

„Myslíte, že už je v hospodě?“ podíval se Garry pochybovačně na hodinky.

„Ne,“ umlčela ho zvednutou dlaní Hormona. „Poslouchejte!“

Natáhli uši. Zpoza chaloupky se ozývalo strašlivé hekání a funění. „Myslíte, že by to mohla být Fifinka?“ nadhodil Von s nadějí v hlase.

Opatrně nahlédli za roh. Vedle kompostu spatřili Hybrida, oholeného a ostříhaného, oblečeného jen v trenkách a nátělníku. Po chvilce pochopili, že dělá dřepy.

„Hybride!“ vyděsil se Garry.

„To jste zase vy?“ zarazil se Hybrid uprostřed mezi sedem a stojem. „Vím, že jste proti tomu, ale tentokrát mě nezastavíte! Už nikdy si nedám ani kapku alkoholu. Já se změním,“ přejel si rukou hladce oholené tváře, „a přišel jsem na skvělý nápad, jak vydělat peníze: začnu vyrábět vlastní řadu voňavek pro karbaníky podle svých neotřelých receptů!“

„Ty a voňavky?“ vyděsil se Von. „S vůní tchoří mršiny?“

Hybrid se zatvářil zklamaně. Aby se uklidnil, předvedl pár prostných cviků. „Vy už jste o tom slyšeli?“ hlesl.

„Můžu se jenom zeptat,“ postoupila Hormona o krok dopředu, „co byl tentokrát ten spouštěcí mechanismus?“

„Přišlo mi předvolání na ministerstvo ohledně toho napadení Malejfuje Nafolkem,“ zacukaly Hybridovi koutky. „A urazilo mě, jak mě v odůvodnění líčí jako neschopného notorika, který nemá ve školství co pohledávat. Proto chci začít vydělávat pořádné peníze, abych si mohl zaplatit advokáta a to jejich směšné ministerstvo rozcupovat.“

„Ty nejsi Hybrid, kterého známe,“ řekla Hormona smutně. „Náš Hybrid by nikdy nepochopil výrazy jako spouštěcí mechanismus nebo odůvodnění.“ Sklesle se opřela o Vonovo rameno.

„Smrkej si do svého rukávu,“ otřepal se Von.

„Mám novou bundu,“ zavrčela Hormona.

Pozvali se dovnitř a Hybrid, který si ještě dal tři ostrá kolečka kolem záhonků, jim nalil zelený čaj. Položil před ně papír z ministerstva a sám si oblékl košili a kalhoty.

„Vůbec tam není napsáno, v jaké věci je to řízení vedeno, účastníci tam nejsou řádně označeni a vůbec – ministerstvo přece v této věci nemá žádnou pravomoc!“ přejela Hormona papír zběžně očima. „Pokud má Malejfuj pocit, že utrpěl škodu, má podat žalobu na obecný soud. Není z toho ani poznat, jestli tě předvolávají jako účastníka řízení, svědka nebo pachatele přestupku. Mimochodem, jsem jediná, komu přijde divné, že se do odůvodnění předvolání k výslechu píše, že dotyčný je alkoholik?“

„Byl jsem za Trumpálem a ten mi říkal, že podle informací, které má, budou celou věc řešit jako přestupek proti zákonu o státním dozoru nad školami karbanu a hazardu,“ řekl Hybrid.

„A možný trest?“ ozval se Garry, který stále luštil dopis z ministerstva.

„Napomenutí, pokuta až deset zlatých, zákaz činnosti, padesát hodin veřejně prospěšných prací, a,“ Hybrid se odmlčel, „odnětí věci.“

„Propadnutí věci,“ opravila ho Hormona, „odnětí věci je procesněprávní institut. Když teď nepiješ, měl bys to umět rozlišit.“

„Propadnutí věci?“ nechápal Von.

„Nafolka.“

„Ale Nafolk přece není žádná věc!“ rozohnil se Garry. „Je to až moc živá potvora.“

„Zákon se na něj dívá jako na věc,“ opřel si Hybrid sklesle hlavu do dlaní. Jeho kladný vztah k divokým a nebezpečným tvorům byl všeobecně znám. „Pokud se prokáže, že jsem porušil zákon a použil při tom Nafolka, mohou mi ho zabavit.“

„To je ono!“ vyjekla Hormona. „To, že jsi vedl hodinu naprosto diletantsky a pustil na nás kasuáry, a to, že Nafolk zaútočil na Malejfuje, jsou přece dvě nesouvisející skutečnosti. Ty jsi spáchal nedbalostní přestupek, když jsi Nafolka neuhlídal, ale k ničemu jsi ho nepoužil! Nafolk tak není věc, která byla použitá ke spáchání přestupku, takže ti ho podle zákona nemohou zabavit. Musel bys ho na něj úmyslně poštvat, aby se ten paragraf dal aplikovat.“

„Chceš říct, že jsem nevinný?“ rozzářily se Hybridovy oči skoro tak, jako kdyby pil.

„Nevinný samozřejmě nejsi,“ oponovala mu Hormona. „Nedodržel jsi při vedení hodiny nezbytnou opatrnost a za to samozřejmě po právu dostaneš pokutu nebo ti uloží veřejně prospěšné práce, ale Nafolka ti sebrat nemůžou!“

„Veřejně prospěšné práce?!“ vyděsil se Hybrid. „To mě nemůžou radši poslat do Az-Karbanu? Tam bych si aspoň mohl válet šunky.“

„Hybride, neměj strach,“ poplácal ho Garry po rameni. „My ti s tím případem pomůžeme. A kdyby ti uložili ty nucené práce, zaplatím za tebe pokutu, až na ně nenastoupíš.“

„Děkuju,“ potřásl jim Hybrid všem pravicí. „Moc si vážím vaší podpory. A cením si i toho, že respektujete moje rozhodnutí a nepřemlouváte mě, abych se k pití vrátil. I díky vám ze mě bude nový člověk.“

„Ještě řekni, že jsi vstoupil ke Svědkům Jehovovým, a jednu ti vrazím,“ neudržel se Garry. „Mimochodem, jak se mají kameny?“

…

„Další pozitivní věc na tom, že nepiju,“ nalil si Hybrid další šálek sypaného zeleného čaje, „je, že už nebudu chodit kolem těch černých serifů. Pokaždé, když jsem kolem nich procházel, když jsem si chtěl dát skleničku ve městě nebo u Sedmi kulí, měl jsem z toho opravdu nepříjemný mrazivý pocit. Vždy jsem si připadal, jako bych se ocitl zpátky v Az-Karbanu. A tam bych se rozhodně vrátit nechtěl.“

„Vždyť jsi před chvílí říkal, že bys radši skončil v Az-Karbanu, než abys přijal trest veřejně prospěšných prací,“ podivila se Hormona.

„To máš pravdu, děvenko,“ přikývl Hybrid a Hormona se při tom oslovení ošila, „protože bytostně nesnáším pro někoho pracovat – tedy kromě profesora Trumpála. Ale v Az-Karbanu vás přejde radost ze života skoro tak rychle jako v práci. Každý den vás brzo ráno vzbudí, nakrmí, dvě hodiny se procházíte po dvoře, jdete na oběd, a odpoledne můžete jenom sportovat na dvoře, polehávat na cele nebo jít do vězeňské knihovny. Pak dostanete večeři, na hodinu máte povolenou televizi a jdete si zase lehnout. A ti strašáci na vás celou dobu zírají, jejich zrak se vám vpíjí do zad a vy máte neodbytný pocit, že jste museli provést něco hrozného.“

Garryho ta představa tak upřímně vyděsila, že nebyl schopen slova. To už mají knihovny i ve vězení? Proč, proboha?

„Vždyť jsi byl nevinný!“ ozvala se Hormona.

Hybrid pokrčil rameny. „Na tom v mezinárodním karbanickém vězení nezáleží. Oni mají za úkol tě tam hlídat, nerozhodují o tom, jestli jsi tam oprávněně nebo ne. Proč tam jsou jednotliví vězni zavření, je starostí členských států Mezinárodní karbanické unie.“

„Sirénuse Fleka jsi tam náhodou tehdy nezahlédl?“ napadl Garryho všetečný dotaz.

„Ano, oba jsme byli ve věznici umístěni na české chodbě,“ přikývl Hybrid. „Zvláštní člověk, ten Sirénus Flek. Zatímco ostatní vězni z tamního režimu dost zlhostejněli, já a Flek jsme pořád vymýšleli způsoby, jak se odtamtud dostat nebo si pobyt aspoň trochu usnadnit. Psali jsme stížnosti – teda on je psal, ale i pro mě, simulovali jsme nemoci, pořádali jsme tiché protesty proti budíčku…“

„Tiché protesty proti budíčku?“ zarazil se Von.

„Že jsme odmítli vstát,“ zasmál se Hybrid. „Muselo přijít deset strážných, aby se jim podařilo mě aspoň posadit. I on se bránil jako lev a museli na něj přijít čtyři. Člověk by skoro řekl, že tam byl taky neprávem.“

„Neprávem?!“ vykřikl Garry. „Zabil přece moje rodiče!“

„Zradil tvoje rodiče,“ opravila ho Hormona. „Oni pak spáchali sebevraždu, když je Doktor Vrdlmrsmrst porazil. Flek pak zabil Petra Pětihroba, který se je pokusil pomstít.“

„To je moc složité,“ mávl rukou Garry. „Berme to tak, jako by je zabil.“

„Nesmíte o někom jen tak tvrdit, že je zločinec,“ zachmuřil se Hybrid. „Jedině trestní soud může vynést rozsudek o vině.“

„Ale ve Flekově případě to už přece udělal,“ upozornila ho Hormona. „Jinak by přece neseděl v Az-Karbanu! Jsem snad jediná, kdo tady používá mozek?“ Rozhlédla se po svých kamarádech. „No dobře, jsem.“

„Odpusťte si ty invektivy, mladá dámo,“ prohlásil Hybrid vážně. „Jsem klidný člověk, ale nenechám se urážet. Pokud nezměníte svoje vyjadřování, budu nucen vás požádat, abyste opustila můj dům.“

„Invektivy? Klidný člověk? Požádat?!“ stáhl Von tvář zděšeně. „Tohle není Hybrid!“

Zdrceně vyšli před hájovnu. Hormona ztěžka usedla na neuměle otesaný práh a smutně si prohlížela svou zásobu marihuany. „Potřebovala bych ještě tak tři kila trávy, abych uvěřila tomu, co jsem právě viděla,“ vydechla a zapálila si.

Za zády se jim rozrazily dveře. „A nekuřte mi tady před domem, jděte si někam dál, ať to nemusím dýchat,“ rozčiloval se.

Garry dostal kopačky

Návštěva u Hybrida jim přinesla těžké rozčarování, takže na problémy se Sirénusem Flekem téměř zapomněli. Slíbili Hybridovi, že mu s případem pomůžou, tak teď hledali, co se dalo. Každý si zabral jedno polstrované křeslo v klubovně a každý zabořil svůj nos do jednoho vydání Úplného znění – Karban, karty, hazard a studovali zákon o státním dozoru nad školami karbanu a hazardu a zákon o přestupcích ve věcech karetních. Na stolku před krbem leželo komentované znění karbanických zákonů.

„Tady píšou,“ jestli to dobře chápu, vyplázl úsilím Von špičku jazyka, „že Hybridovi mohou uložit až tři roky vězení!“

Hormona hmátla po jeho svazku a přečetla si údaje na obálce. „Říkala jsem vám přece,“ povzdechla si, „že máte vzít něco z roku 2001 nebo novější. Tohle je znění z roku 1995.“

„Aha,“ zamračil se Garry, podíval se na svoji obálku a hodil sešit do plamenů v krbu. Hormona vzala okamžitě do ruky pohrabáč a vyskočila z křesla. Jak to Garry viděl, neváhal a vytáhl úzetko[1] z ohně holýma rukama.

Hormona překvapeně zvedla obočí. „Chtěla jsem to jenom použít na ten sešit,“ potěžkala pohrabáč zamyšleně v ruce. „Každopádně,“ vrátila se ke karbanickým předpisům, „našla jsem ten paragraf. Je to paragraf dvacet pé vé ká.“

„Co je pé vé ká?“ zeptal se Von.

„Zákon o přestupcích ve věcech karetních,“ osvětlila Hormona. „Kdybyste se přihlásili na seminář práva pro karbaníky, tak to víte taky.“

„A kdyby ses tam ty nepřihlásila, tak tady teď neděláš chytrou,“ zabručel Garry. „Tak nám to přečti.“

„Nedělám chytrou, už holt taková jsem,“ vyložila si Hormona nohy na stůl a začala číst: „Odstavec jedna. Propadnutí věci lze uložit, jestliže věc náleží pachateli a věc za á – byla ke spáchání přestupku užita nebo určena, anebo za bé – byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou.“

„A hned se cítím dvakrát moudřejší,“ utrousil Von.

„Vletěla ti snad do ucha moucha?“ vyslala mu v ústrety Hormona vzdušný polibek.

Garry na ni mrkl. „Jsi nějaká rozpálená, jak na tebe koukám,“ usmál se.

„To bude asi tím úchvatným kalendářem na stěně,“ opáčila Hormona a zaškaredila se.

„Myslím to vážně,“ řekl Garry. „Začínají ti hořet ponožky!“

…

Idylka jim vydržela až do Štědrého dne a po těchto neblahých zkušenostech s ohněm se Hormona už do řešení Hybridova případu tak zapáleně nevrhala, ale nechala hledání související judikatury na Vonovi a Garrym.

Na Štědrý den večer se Garry s Vonem probudili a v očekávání zamířili do společenské místnosti. Pod stromkem, který včera uřízli v lese, ležely dárky.

„Hurá, svetr,“ zaradoval se Von. „A je na něm nápis JSEM VLEZLEJ! Rodina umí teda pořádně překvapit.“

„Tohle si ale vaše mamka mohla odpustit,“ zašklebil se Garry a vytáhl svůj modrý svetr. Ukázal ho Vonovi. Na přední straně se skvěl tradiční nápis NEJSEM VLEZLEJ, na druhé straně ho ale doplňovala novinka: ALE BRZO BUDU. Garry si sundal svůj loňský svetr a oba si zamyšleně prohlížel. „Teď nevím, který mám vyhodit,“ zvažoval. „Vlastně spíš nevím, který bych si měl nechat.“ Tak po chvilce váhání mrsknul do krbu oba dva.

„Neblázni!“ vykřikl Von rozrušeně.

„Záleží ti snad na tom svetru?“

„To ne, ale mamka píše, že uvnitř je přiložený balíček s cukrovím!“ zamával Garrymu před nosem kartičkou od krabice.

Garry strhl ze zdi hasicí přístroj a namířil ho proti ohni. Netrvalo to dlouho a ohniště bylo místo plamenů plné bílé závěje. Von se v ní ihned začal přebírat. Garry mu chtěl pomoct, když si všiml, že pod stromkem leží ještě jedna krabice zabalená to strakatého papíru.

„Co je tohle?“ zarazil se.

„Nevím, to bude asi pro Hormonu,“ pokrčil rameny Von.

„Kdo by dával Hormoně dárek,“ mávl rukou Garry. „A je tady napsáno Pro Garryho!“

„Tak to bude pro tebe, Garrylocku,“ řekl Von. „Hm. Nejsou špatné, ale jsou trochu navlhlé. Měl jsi použít spíš práškový hasicí přístroj.“

„Promiň, v tom spěchu se mi nějak nechtělo běžet na chodbu,“ odtušil Garry a trhal obal neznámého dárku. „Bomba!“ vydechl.

„Co to je?“ vyhrála u Vona zvědavost nad nenažraností.

„Kopački z Asia shopu!“ radoval se Garry. „Nejlepší kopačky na světě. V Oblé ulici jsem je chodil každý den obdivovat.“

„Opravdu značkový Asia shop,“ přikývl Von uznale, když si prohlédl nezaměnitelné logo společnosti Asias – vycházející slunce nad kaskádou rýžových polí. „Ne každý si může něco takového dovolit.“

„Dokonce ani já jsem si je nakonec nekoupil,“ souhlasil Garry. „Někdo musí znát moje nejtajnější přání.“

„Brownie?“

Garry zavrtěl hlavou. „Nemyslel jsem tenhle typ přání.“

Von přemýšlel dál: „Tak že by Trumpál?“

„Proč by mi Trumpál dával nové boty na fotbal?“

„Nevím,“ spráskl Von ruce, „ale má prsty v ledačems, tak proč by nemohlo být i tohle jeho dílo. A Malejfuj ti to asi neposlal.“

„Malejfuj!“ rozesmál se Garry. „Tomu zmrzne úsměv na rtech, až dostane touhle podrážkou šlapáka do ledvin!“

„Čemu se tady tlemíte jak dva absolventi pomocné školy?“

Dovnitř vstoupila Hormona oblečená v červeném županu a v náručí nesla Rozhoďnožku, která se tvářila velice nerudně, protože měla kolem krku uvázanou lesklou růžovou mašli.

„Když už mi nechcete odpovědět, můžete mi aspoň pomoct sundat jí tu odpornou mašli?“ poprosila je. „Přivázala ji jí Brownie, než odjela.“

„V klidu,“ rozveselil se Von, „půjčím si od Hybrida motorovou pilu a ta mašle bude dole raz dva.“

„Vtipný jako vždy. Neměl by sis radši jít hlídat ten svůj kapesní bobkomet?“

„Mohli byste se přestat škádlit?“ obořil se na ně Garry. „Nebo si čtenáři ještě budou myslet, že si spolu něco začnete.“

Hormona pustila Rozhoďnožku na zem a založila ruce v bok. „Co takhle nějaké příjemnější téma?“ navrhla. „Slyšeli jste o tom, že podle mayského kalendáře má v prosinci 2012 přijít konec světa?“

„Tomu nesmíš věřit,“ odporoval jí Garry. „Jen zas nemají v novinách o čem psát, protože o letošních svátcích nepřišlo žádné tsunami.“

„Já tomu nevěřím,“ posadila se Hormona. „Ale proti některým jiným možnostem je představa, že mi zbývá posledních sedm let života, docela lákavá. Mimochodem,“ dodala jakoby nic, „kdo ti dal ty tenisky?“

„To nejsou tenisky, ale kopačky,“ nechápal Garry, jak může někdo nepoznat tak očividný rozdíl. „Ale na to, kdo mi je dal, jsme nepřišli.“

Hormona zvědavě do jedné nakoukla. „Můžu si je vyzkoušet?“

„Z hygienických důvodů nezkoušejte obuv na bosou nohu,“ vytrhl ji Garry botu z ruky. „A vůbec, nepřipadá ti to trochu úchylné? Já taky nemám potřebu obouvat se do každých lodiček, které vidím.“

„Fotky z narozenin Palmy a Pasty říkají něco jiného,“ našpulila Hormona rty.

Garry se nesouhlasně zamračil, ale proti přesvědčivým důkazům nemohl nic namítat. „Nenapadá tě, kdo mi je mohl poslat?“ opřel se o křeslo.

„Lotkien?“ napadlo Hormona.

„Proboha proč Lotkien?“ nechápal Garry. „Ten má přece svých starostí dost.“

„Podle toho, cos vyprávěl, jste teď přece velcí kamarádi,“ ušklíbla se Hormona. „A úplněk byl patnáctého, tak teď už by snad mohl být vyléčený z té své strašlivé nemoci.“

„Být vlkodlakem není žádná sranda,“ bránil ho Garry, „víš, jak musí být ta přeměna komplikovaná?“

Hormona vyprskla. „Příjemné to asi není,“ vysoukala ze sebe, když se ovládla.

„Co o tom můžeš asi tak vědět?“ zavrčel Garry.

Neodpověděla, protože na to nebyl čas. Mezi křesly proběhla Rozhoďnožka a vrhla se po klícce vedle Vonovy židle.

„DEJ TU KOČKU NĚKAM!“ zaječel Von a vyškubl jí Pištivku těsně před čumákem.

„Ale ona je někde, Vone,“ zatnula Hormona zuby, ale neochotně se zvedla, aby Rozhoďnožku chytila.

„Někam jinam!“

Rozhoďnožka ladně vyskočila na Vonovo koleno a zaťala mu drápy do stehna.

„Teď už je zase někde jinde,“ zabručela Hormona a popadla ji do náruče. „Tobě se člověk nezavděčí.“

Chodí smrtka okolo

Vánoční atmosféra byla narušena, tak se rozhodli ji definitivně dorazit. K tomu účelu nemohlo nic sloužit líp než slavnostní večeře v podání školní kuchyně. Byli trochu překvapeni, když viděli, že místo tradičního rozmístění se uprostřed jídelny nacházel tři stoly přiražené k sobě. V čele seděl usmívající se profesor Trumpál, po jeho pravici profesorka McDonaldová, profesor Zkrocený a jeden peklospárský žák čtvrtého ročníku. Druhé čelo bylo volné stejně jako židle po Trumpálově levici s výjimkou jediné. Vedle ředitele seděl profesor Australus G. Rape a zamyšleně pozoroval mísu na stole, v které se ukrývala rybí polévka a čekala na příležitost, kdy bude moci utéct.

Garry i Von se okamžitě rozeběhli, aby zabrali židli v čele a seděli tak co nejdále od obávaného učitele rozdávání a míchání. Když se ke stolu doploužila Hormona, nezbylo jí než se posadit na poslední volné místo – mezi Vona a profesora Grapea. Prostoru tu bylo dost, protože Von se posunul co nejblíže ke Garrymu.

„Dobrý večer,“ hlesla nesměle, když si sedala, a pokusila se upravit si vlasy.

Profesor Trumpál po minulých zkušenostech zacinkal o skleničku kladivem. „Veselé Vánoce!“ zahlaholil tak, že i méně chápavému muselo být jasno, že má pořádně upito. „Vzhledem k tomu, že se nás tady sešly jenom čtyři páry… teda, tím nemyslím, že byste k sobě nějak patřili, ale jen to, že dvakrát čtyři je osm… sice by vám to spolu určitě slušelo, ale… pane Vlezlej, nelepte se tak ke Garrymu, určitě na to není zvědavý!“

Von si rozpačitě odkašlal a posunul se o pár centimetrů zpátky k Hormoně.

„Prskavky!“ vykřikl najednou Trumpál. „Přinesl jsem krabičku prskavek a teď si je tady společně zapálíme,“ vykládal nadšeně a rozdával prskavky svým zaraženým spolustolovníkům. Přiložil tu svoji ke svíčce uprostřed stolu a ostatní neochotně následovali jeho příkladu.

Když všechny dohořely, Trumpálovi se opět rozzářily oči. „Party Poppers!“ vytáhl ze svého hábitu trochu neškodné pyrotechniky a rozhodil ji mezi ostatní. Jeden exemplář si nechal v ruce a zatáhl za provázek. Ozvala se rána a stůl zasypaly barevné konfety.

„A teď ty, Australusi,“ žďuchl do G. Rapea.

„Kdo se mi může divit, že jsem se kdysi přidal na stranu zla,“ ucedil G. Rape potichu směrem k Hormoně a škubl šňůrkou svého popperu. Víčko trefilo Garryho přímo mezi oči. „Jste na řadě, slečno Dangerová.“

„Obávám se, že nemám tak dobrou mušku,“ vzdychla si Hormona a namířila prskátko na Garryho.

Když se dostalo na všechny, profesorka McDonaldová začala nalévat polévku. Zrovna podala plnou misku Vonovi, když se otevřely dveře jídelny. Dovnitř se vbelhala profesorka Tříhlavňová.

„Valencie!“ zajásal Trumpál. „Jaké příjemné překvapení!“

„Ten musí mít opravdu dost,“ zašeptala profesorka McDonaldová profesoru Zkrocenému.

„Zrovna jsem si vykládala karty,“ vysvětlovala profesorka Tříhlavňová, „a vyšlo mi, že tu na mě čekáte s vánoční hostinou. Copak bych mohla odporovat vůli osudu?“

„No vlastně na vás tak úplně…“ začala profesorka McDonaldová.

„Jen se k nám posaďte!“ vybídl ji Trumpál a hned běžel pro novou židli, kterou umístil mezi sebe a K. F. C. McDonaldovou. „Nic nám nemohlo udělat větší radost, než vaše přítomnost.“ Profesor Zkrocený se na profesorku McDonaldovou významně podíval a přikývl.

Sevilla Tříhlavňová se usadila a vzala si nejbližší polévku – tu, kterou McDonaldová ještě donedávna mylně považovala za svoji. „Možná jsem vám to měla říct dřív, než jsem si sedla,“ zaskřípala, „ale takhle je nás lichý počet. Dopoledne mi karty řekly, že mi o půlnoci potvrdí, že toho, kdo od stolu vstane jako první, čeká brzká smrt.“

„Pane Pokere,“ obrátil se G. Rape na Garryho, „neskočil byste prosím k výdejnímu okénku pro sůl?“

Garry už se málem zvedl, ale v poslední chvíli se přilepil zpátky na židli. Ostatní dělali, že si toho nevšimli, a opatrně ochutnali své porce. Většina zůstala u první lžíce.

„Bez soli se to ale opravdu nedá jíst,“ poškrábal se Garry na bradě. „Vone, ty bys tam nezašel?“

Von nevnímal, protože ujídal cukroví z mísy na stole, a zachránil si tak život.

„Co budeme dělat?“ zeptala se profesorka McDonaldová zoufale.

„Můžeme polévku vylít a dát si rybu a salát,“ napadlo profesora Zkroceného.

Hormona zavrtěla hlavou. „To by nevyřešilo náš problém se solí,“ upozornila.

Trumpál vytáhl z kapsy krabičku zápalek. „Můžeme tahat sirky!“ mrkl na ně. „Kdo si vytáhne nejkratší, toho obětujeme.“

„A nemůžeme prostě počkat, až někdo půjde kolem?“ snažil se opět profesor Zkrocený.

„Na Štědrý den?“ zamračila se profesorka McDonaldová. „Taky bychom tu mohli zůstat až do Nového roku.“

„A co profesor Lotkien?“ blesklo Garrymu. „Ten se tu neobjeví?“

„Jeho nemoc má tento měsíc poněkud vážnější vedlejší projevy, než je obvyklé,“ hlásil profesor G. Rape. „Nebo simuluje, aby se nemusel účastnit téhle večeře. Zřejmě jsem udělal chybu, když jsem mu vyprávěl, jak probíhala vánoční oslava minulý rok.“

Nakonec jim nezbylo než přetrpět celé jídlo bez špetky soli. Když konečně dojedli, Garry s Vonem bezmyšlenkovitě vyskočili od stolu.

„Viděla jsem vás!“ zakřičela profesorka Tříhlavňová. „Povězte, který z vás vstal jako první?“ Oba nešťastníci pokrčili rameny.

„Dvě mouchy jednou ranou?“ špitla Hormona.

„Obávám se, že vás zklamu, Barcelono,“ zachechtal se svrchu na profesorku kymácející se ředitel Trumpál se skleničkou v ruce. „To já jsem se zvedl jako první. Šel jsem si do lednice pro nějaké pití. Na zdraví!“

…

„Pokere, dostala jsem informaci, že jste prý dostal kopačky,“ zastavila Garryho na Boží hod profesorka McDonaldová, „co je na tom pravdy?“

„To je nesmysl,“ zavrtěl Garry hlavou. „Nemohl jsem přece dostat kopačky, když s nikým nechodím. S Brownie Levandulovou mám jen volný sexuální vztah.“

„Kopačky,“ zopakovala profesorka McDonaldová. „Boty na fotbal.“

„Aha, to ano. Odkud to víte?“

„Řekl mi to ředitel,“ odtušila profesorka. „Tomu to řekl profesor Zkrocený. A ten to podle všeho má od profesora Grapea. G. Rapea.“

„Jak se to mohl dozvědět ten kyselý… profesor Grape?“ opravil se. „G. Rape?“ opravil se podruhé.

„Patrně mu někdo donáší informace pro zmizeluzelské fotbalové mužstvo,“ tipla si K. F. C. McDonaldová. „To ale není ten problém, který s vámi chci řešit, Pokere.“

„Nechápu,“ odvětil Garry a opravdu nechápal. „Je snad s těmi kopačkami nějaký problém? Máte snad nějaký malicherný důvod, proč bych v nich nemohl na jaře hrát?“

„Pokere,“ zamračila se, „neberte všechno pořád na lehkou váhu. Uvědomte si, že náš klub má dlouhodobé kontrakty na oblečení a sportovní vybavení se zavedenými firmami. Nemůžeme jim najednou říct, že naše hlavní hvězda bude hrát v botách od Vietnamců.“

„Jestli je to všechno, pak stačilo odpovědět ano, paní profesorko,“ zamračil se Garry. „A nejsou to boty od Vietnamců, ale značkové boty Asias.“

„Ty boty nosit nesmíte!“ rozčílila se profesorka. „A to ani ve volném čase! Názor našich sponzorů na celou záležitost je jednoznačný.“

„Můj názor je také jednoznačný,“ usmál se Garry. „Stovky kambodžských dětí dřely od úsvitu do soumraku, aby tyhle boty spatřily světlo světa, a vy byste teď chtěla, abych se jich vzdal?“

Stránky

Úvod

pondělí 31. srpna 2015

3-10: Strach je nejlepší kuchař