3-3: Černý serif

Nemrtvý, prd neví. 

[Staré rumunské přísloví]

Kapitola třetí:

Černý serif

Autem na vlak

Pan Vlezlej nebyl ráno schopen řídit, přestože vystřízlivěl docela brzy. Stále totiž neviděl na levé oko a pravým s velmi bolestivým výrazem pomrkával. Nakonec se mu podařilo zařídit dvě auta z ministerstva, která je měla dopravit na nádraží.

Celá rodina Vlezlejch se tomuto faktu velmi podivovala, patrně se (oprávněně) nikdy nedomnívali, že by mohl mít na ministerstvu takové slovo. Jen Garry tušil, co za tím asi vězí - obava ministerských úředníků v čele s Fučem o jeho život. Byl této skutečnosti docela vděčný, sám se domníval, že jízdou Vlezlejovic autem riskuje svůj život víc, než kdyby zavřeli jeho a Fleka do jedné místnosti s nabroušeným nožem a ven by mohl vyjít jen jeden z nich.

„Musíme si pak promluvit,“ naklonil se k Vonovi, když snášeli zavazadla dolů k baru.

„Copak?“ zašklebila se Hormona, která šla za nimi. „Snad se nerozcházíte?“

V následném zmatku, kdy se kolem vyrojili ostatní Vlezlý, už Garry Vonovi víc říct nestihl, navíc protože se mezi Vlezlejma objevila i Támhleta, úplně na celou věc zapomněl. Zbytek čekání na ministerské vozy strávil přemýšlením, zda Támhleta má pod zelenou halenkou podprsenku nebo ne.

„Nemá,“ zaslechl najednou Hormonin hlas.

Garry se na ni překvapeně podíval: „Jak to víš? Na první pohled to tak vypadá, ale kde by se vzala ta téměř nepatrná čára na zádech…“

„Co to plácáš? Jaká čára?“ divila se Hormona. „Von se nás ptal, jestli má ta cukrárna naproti otevřeno, že by si tam zašel. Nemá!“

„Má otevřeno,“ vyhlédl Garry z okna. „Teď odtamtud vyšla nějaká rodinka a nesou si kornouty se zmrzlinou.“

‚Proč mluvíš? Nikdo se tě neptal na tvůj názor,‘ vyslala na něj Hormona celkem jednoznačný oční signál v podobě smršti blesků, ale Garry už opět nevnímal a věnoval se problému zelené halenky.

Když auta přijela, k všeobecné radosti zjistili, že jedno z nich řídí Tamten Vlezlej. Garry se tak konečně dozvěděl, co na ministerstvu dělá. Cestou mu však Tamten s velmi důležitým výrazem ve tváři prozradil, že normálně dělá údržbáře a uklízeče a jako řidič jen zaskakuje, protože téměř všichni řidiči pomáhají v pátrání po Sirénusi Flekovi.

Jak Tamten to jméno vyslovil, Garry na chvíli opustil uvažování nad Támhletinou podprsenkou – stejně si byl už téměř jist, že ji má – a vzpomněl si na včerejší podivný monolog Vlezlýho staršího. Nejdřív mu namluvil všechny možné důvody, proč by se měl bát, že ho Sirénus Flek zavraždí, a nakonec řekl, že to vlastně není tak hrozné, že to byl dobrý kamarád Garryho otce. A Poker junior teď vůbec nevěděl, co si o tom má myslet a nakolik má brát celou tu příhodu vážně. Kromě toho mu v hlavě pořád vrtala ta poslední věta pana Vlezlýho: ‚Sirénus Flek je totiž tvůj…‘ Tvůj co? Nenapadalo ho, co by jeho mohl být. Jeho pravý otec? To je přece nesmysl: On, Garry Poker, krásný, inteligentní, vysoký a statečný, by přece nemohl být synem takového škaredého kulhavce, který byl tak hloupý, že se nechal zavřít do Az-Karbanu.

Cesta proběhla jednotvárně. Za chvíli už vystupovali na parkovišti před hlavním nádražím a táhli svá zavazadla na osmé nástupiště. Garry se celou cestu držel těsně vedle pana Vlezlýho, rozhodnutý zeptat se, co je tedy Sirénus Flek zač. Vlezlej starší jako by to tušil a neustále přidával do kroku nebo zpomaloval, aby Garryho setřásl.

Takhle došli až na konec sedmého nástupiště a s nevinnými výrazy sledovali procházejícího posunovače. Když odešel, celý dav se začal hrnout přes koleje.

„Takhle ne!“ zarazil je pan Vlezlej. „Musíme po menších skupinkách, ať si nás nikdo nevšimne. Nesmíme budit moc pozornost.“

„Třeba jako ta skupinka třeťáků, co támhle podlézá pod vagóny rychlíku?“ zeptal se Von a ukázal na skupinku zmizeluzelských spolužáků.

„První půjdeme třeba my dva,“ otočil se na pana Vlezlýho Garry a nedal mu šanci ustoupit. Když přešli na úzký, jen stěží patrný chodníček osmého nástupiště, Garry hned zaútočil: „Co mám společného se Sirénusem Flekem? Co má společného Sirénus Flek se mnou?“

„Odkud to víš?“ vyděsil se pan Vlezlej. „Kdo ti to prozradil?“

„Vy, přece,“ hodil po něm překvapený pohled Garry. „Včera večer, v baru, než vás… než jste…“

„Nic si ze včerejška nepamatuju,“ zabručel pan Vlezlej. „Moc jsem pil a mám podezření, že mě pak někdo ošklivě praštil do hlavy,“ řekl a promnul si bouli na temeni. „Zapomeň, že jsem ti cokoli řekl,“ obrátil se pak na Garryho. „A hlavně zapomeň na Sirénuse Fleka. A především mi slib, že po něm – ať se stane cokoli – nebudeš pátrat!“

„Mám snad nějaký důvod po něm pátrat?“ vyzvídal dál Garry.

Pan Vlezlej ho přejel podezíravým pohledem. „Zapomeň na to, že jsem o nějakém pátrání vůbec mluvil. A zapomeň, že na to máš zapomenout a prostě na to zapomeň!“

„Co tam děláte?“ rozkřikla se na ně paní Vlezlá, když už se bavili příliš dlouho a zbytek skupinky už dávno přešel za nimi.

Garry zklamaně zaklel. Nic moc nového se nedozvěděl a to málo teď bude muset stejně zapomenout. Měl se cestou na vlak věnovat raději něčemu plodnějšímu a konečně si ověřit – otázkou, pohledem či pohmatem – jestli Támhleta tu podprsenku má nebo ne.

Profesor R. J. J. Lotkien

Z lokomotivy se vyvalil oblak kouře a Garry zaváhal, zda má opravdu nastoupit. U elektrických mašin to většinou nebývalo dobré znamení. Kromě toho, lokomotiva dostala nový lak: byla vyvedená celá v bílém a po celém obvodu ji lemovaly křížové karetní symboly. Číslo lokomotivy bylo 333-…

„Dělej, Garry, nastup si!“ zakřičel na něj ze dveří Von a vtáhl ho dovnitř.

„Potřebuju s tebou mluvit o samotě,“ mrkl na Támhletu, když se všichni shledali ve vagónu a vlak se rozjel.

Usmála se na něj a vyplázla jazyk. „Ale já s tebou mluvit nepotřebuju,“ řekla. „A už vůbec ne o samotě.“ Hned na to se otočila a zmizela za svými spolužačkami. A vlastně i Garryho spolužačkami, ale i kdybyste ho zabili, jejich jména si nevybaví. Ověřovat si to nebudeme, ostatně, pokud se Doktor Vrdlmrsmrst pokusí Garryho v tomto díle zavraždit, rozhodně to nebude kvůli tomu.

„No dobře,“ rezignoval Garry a podíval se na své kamarády, „tak si teda promluvím s vámi, co mi zbývá. Vone, máš podprsenku?“

Von po chvíli váhání řekl, že ne, a Hormona mu tuto otázku na tělo položit zakázala, takže se vydali se chodbičkou, aby našli nějaké volné kupé. Všude bylo ale obsazeno, takže prošli celý vlak až k vozu se služebním oddílem a se sedadly vyhrazenými pro rodiče s dětmi do deseti let. Zde v posledním kupé našli konečně dostatek místa, aby byly uspokojeny všechny jejich požadavky (Garry chtěl mít natažené nohy na protější sedadlo, Hormona odmítala sedět proti směru jízdy a Von nechtěl za žádnou cenu sedět vedle Rozhoďnožky – vedle rozhoďnožky by sice seděl rád, ale ne vedle kočky… chlupaté… černé… rozumíme si?).

Garry se nedivil, že zde našli místo. V oddíle seděl u okna jediný cestující a tvrdě spal. A hlasitě chrápal. Ten muž měl špičaté černé boty, černé kalhoty z boku osázené kovovými cvočky a černou koženou bundu, z které do mnoha směrů vystupovaly hroty, bodáky a další lesklé ozdoby a v které bylo více spínacích špendlíků než v zásobách galanterie na polenském náměstí. Jeho tváři dominovala pečlivě sestřižená kozí bradka. Dlouhé černé, lehce prošedivělé vlasy měl svázané černým šátkem s motivem lebky.

„Co může být ten týpek zač?“ hlesl Von tak potichu, že ho v rachotu vlaku ani nemohlo být slyšet.

„Profesor R. J. J. Lotkien,“ odpověděla mu Hormona a posadila se.

„Jak to víš?“ divil se Garry, který si mezitím udělal pohodlí a rozvalil se.

„Má to vytetované na čele,“ vysvětlila Hormona a opatrně ukázala na mužovu hlavu. „Vypadá to, že slovo profesor si tam nechal přidat docela nedávno. Ještě se mu to úplně nezahojilo. Nebude starší než tři čtyři týdny.“

„Nějak moc tomu rozumíš,“ řekl Garry. „Vždyť žádné tetování nemáš!“

Hormona založila ruce. „Jednak už sis mohl zvyknout, že rozumím všemu, a hlavně, z toho, že jsi žádné moje tetování neviděl, nemůžeš vyvodit závěr, že ho nemám.“

„Co může tenhle člověk učit?“ zabručel Von a váhavě se usadil, co nejdál od profesora Lotkiena, který se právě ve spánku trochu zavrtěl a vydal při tom velmi nelibý zvuk.

„Co asi?“ zašeptala Hormona. „V učitelském sboru je přece jen jedno volné místo: obrana proti švindlování.“

Jak Garry, Von i Hormona věděli, životnost učitele obrany proti švindlování nepřekračovala jeden rok. Po této záruční lhůtě se zatím každý jejich vyučující tohoto předmětu musel odebrat do péče odborníků. Začínaly kolovat fámy, že tato funkce je nějakým způsobem zakletá. Možná za to mohly výpary z komína školní jídelny, který těsně sousedil se zdí kabinetu. Garry začínal mít každopádně dojem, že tenhle předmět jim každý rok přednáší nějaký pošuk.

„Rozhodně vypadá jako někdo, kdo má se švindlováním praktické zkušenosti,“ usoudila Hormona po chvilce.

„Z které strany?“ nedalo to Garrymu.

„Myslíte, že to je ten pravý?“ odvážil se na něj Von podívat.

„Pro tebe? Určitě,“ rýpla si Hormona. „Jste si souzeni.“

„To by asi nebylo nic pro mě,“ odpověděl Von. „A tobě by se nelíbil? Vysocí černovlasí vyučující přece jsou tvůj typ, ne?“

„Eh,“ odkašlala si Hormona a upřeně se zadívala na železniční zkušební okruh ve Velimi, kolem kterého právě projížděli. „Garry, co jsi nám to chtěl vlastně povědět tak důležitého?“

Garry si vzpomněl na své thema pro bandi a kamarádům podrobně vylíčil, jak potkal po příjezdu do Oblé ulice Kamélia Fuče, co mu navykládal pan Vlezlej a že je docela dobře možné, že Sirénus Flek jde po něm, ale zároveň to není úplně jasné, protože je jeho něco. A také jim zopakoval všechny věci, které má zapomenout, aby je opravdu mohl zapomenout, když je bude vědět i Hormona (a s trochou štěstí i Von).

Von totiž nevnímal, protože hledal v batohu svačinu, a Hormona Garryho s pobavením sledovala. Nakonec spustila: „Garry, Garry, malý Garry, to vypadá, že jsi v pořádném průseru. Takže Sirénus Flek utekl z vězení, jen aby tě dostal? No, to vypadá, že letos to konečně budeš muset být ty, kdo se ukáže jako statečný a neohrožený hrdina.“

„A vy jste moji kamarádi, tak byste mi mohli pomoct vymyslet, jak se něčemu takovému vyhnout,“ rozhorlil se Garry. „Co mám podle vás dělat?“

„Rozhodně bude nejlepší, když po Flekovi nebudeš pátrat, ať už je tvůj cokoli,“ usoudila Hormona.

„Garry by přece musel být naprostý pitomec, aby pátral po nějakém šílenci, co ho chce zabít,“ přidal se Von, když našel, co hledal, a šťastně se zakousl do své housky.

„Proto to raději ještě zopakuji,“ zvážněla Hormona a zvedla varovně prst: „Bude nejlepší, když po Flekovi nebudeš pátrat, Garry. Nepátrej po něm, rozumíš?“

Oddílem se najednou rozlinul strašlivý smrad. Navzájem se ostražitě pozorovali, jako by čekali, kdo to první nevydrží, vzdá se a přizná jako původce zápachu. Nakonec se téměř současně shodli a jejich pohledy přešly na muže u okna: To on!

V tom v Garryho batohu něco zapípalo.  Garry se v něm začal zmateně přehrabovat, až narazil na libyjský amulet, který dostal o prázdninách od Vona jako dárek.

„No jasně!“ pochopil. „To je amulet proti zlým duchům. Akorát nás taky mohl varovat trochu dřív.“

„Je to krám z tržnice, co bys chtěl,“ odbyl ho Von

„Nemohli byste otevřít okno?“ ozvala se Hormona. „Tohle se nedá vydržet!“

„Otevři ho sama,“ zabzučel Garry legračním hlasem způsobeným zacpaným nosem. „Co kdyby to tomu chlápkovi vadilo a vzbudil by se? Nechci, aby se ze mě stal Chlapec, který nepřežil. Mohl by mi něco udělat a ty jsi holka, tobě by určitě tak akorát…“

„Za co? Za co? Co jsem provedla v minulém životě?“ zalomila Hormona rukama a vstala. Otevřela dokořán dveře a potom chvíli zápasila s oknem v chodbičce. „Bylo by to tak složitý?“ zeptala se, když její boj skončil úspěšně.

„Asi ne, když jsi to zvládla,“ řekl Garry a uhnout stihl na poslední chvíli.

„Jak se těšíte na návštěvu Húdlar?“ změnila Hormona téma, načež se jízlivě usmála: „Aha, já vlastně zapomněla, že jste teprve v druhém ročníku a ještě tam nesmíte.“

„Pch,“ mávl rukou Von. „Stejně tam není nic zajímavého.“

„Četla jsem,“ podotkla Hormona a ignorovala při tom posměšné obličeje svých kamarádů, „že je to jediná čistě karbanická obec v republice.“

„No a?“ pokrčil rameny Garry. „Je to hrozně malá vesnice, asi tři domy, tam nebude nic jiného než hospoda, kde místní opilci hrají mariáš.“

„Je pravda, že budovy jsou tam jenom čtyři,“ připustila Hormona. „Hospoda, kde se pořádají mistrovství v mariáši už posledních dvě stě let,“ zdůraznila, „penzion pro návštěvníky, Vrčící vila…“

„Vrčící vila?“ zpozorněl Garry.

„Ano, Vrčící vila,“ zopakovala mu Hormona. „To je opuštěný dům, kde údajně straší. Zevnitř se prý ozývají divné zvuky, blikají tam světla a tak. Je to spíš atrakce a fotí se před tím turisté.“

„Takže je to něco jako pouťový dům hrůzy?“

„Ne,“ zavrtěla Hormona hlavou. „Je to prostě stará oprýskaná barabizna, která má budit strach. Viděli jste Psycho?“

„Ne,“ odpověděli najednou Garry a Von.

„Tak Vrčící vila vypadá skoro stejně jako ten dům v tom filmu,“ uzavřela to Hormona. „Ale vám to může být jedno, stejně se tam letos nedostanete.“

„Tím si nebuď jistá,“ odporoval Garry. „Už jsem porušil i mnohem nejednoznačnější ustanovení školního řádu.“

„Ale proč kvůli tomu riskovat,“ zabrblal znuděně Von. „Stejně je to jen skanzen pro cizince, nic zvláštního.“

„Jen tak pro zajímavost,“ nedal se Garry, „co je ta čtvrtá budova?“

„Nic, co by vás mohlo nadchnout,“ olízla si Hormona rty. „Honigstum.“

„Hónikstům?“ pokusil se zopakovat její slova Von. „Co to je proboha zač?“

„Jak jsem řekla, nic pro vás,“ odsekla Hormona, ale po chvíli jí to nedalo a svými znalostmi se pochlubila: „Název Honigstum je v podstatě taková slovní hříčka, pokud teda umíte německy. Dalo by se to možná přeložit jako Medová říše. Königstum znamená království, Honig je med, takže když nahradíte…“

„Med?“ zbystřil Von. „Čichám čichám cukrařinu!“

Hormona se na něj pohoršeně podívala: „Jak můžeš mít po včerejšku chuť na sladké? Máš vůbec žaludek nebo chováš ve vydlabaném trupu včely?“

„Jasně, že mám žaludek. Jak jinak bych teď asi jedl tuhle housku? Nebo tady tu druhou?“ bránil se Von. „Radši povídej, jak je to s tím obchodem.“

Hormona se vzdala a pokračovala ve výkladu: „Honigstum je největší karbanická potravinářská společnost, byla založená v roce 1864 v Německu. Vlastní i řadu běžných značek, ale nejvíc zisků má z produkce pro karetní svět. V jejím portfoliu jsou nejen sladkosti, ale i mléčné výrobky, nealkoholické nápoje…“

„Přejdi k věci,“ vybídl ji Garry, kterého ekonomická situace této společnosti ani za mák nezajímala. „Je to cukrárna nebo ne?“

„Samozřejmě, že je!“ utrhla se na něj Hormona. „Je to největší cukrářský obchod v zemi. Nabízejí asi deset tisíc druhů sortimentu a to nemluvím o tom, co všechno ti vyrobí na zakázku.“

„Takže je tam obchod se sladkostmi!“ bouchl pěstí do sedadla Von. „A já si pořád říkám, co přede mnou celá rodina o Húdlarech tají!“

„A bez sebemenšího důvodu,“ doplnila ho Hormona.

„Garry, musíme vymyslet způsob, jak se tam dostat!“ vrhl Von prosebný pohled. „Musí to nějak jít. Mezi hradem a vesnicí přece musí být nějaké spojení, třeba tajná chodba. A jestli není, tak ji klidně vykopu, jen abych se tam dostal!“

„Viděla jsem sice Psycho a spoustu dalších hororů včetně ranního líčení Brownie Levandulové,“ zašklebila se Hormona, „ale představit si tebe s krumpáčem, to je silná káva i na mě.“

Expres 1901 Polenský vrak byl odbaven ze stanice Golčův Jeníkov a pomalu se vydal dál zákrutami stoupající Vysočiny. Až příliš často zastavoval u semaforů na mezích, před stanicemi, za stanicemi, v lese a na dalších možných i nemožných místech. Při jedné takové zastávce se v kupé objevila slečna s občerstvením.

„Dáte si něco?“

„Ani ne,“ řekl po chvilce váhání Garry. „Za chvíli budeme stejně na místě.“

Hormona významně kývla směrem ke stále odpočívajícímu profesorovi: „A co on? Neměli bychom ho vzbudit a zeptat se?“

„To není potřeba,“ nesouhlasil Garry. „Ale mohli bychom mu vytáhnout z kapsy peněženku a koupit si tu velkou flašku trumfu,“ ukázal do chlazeného minibaru, který slečna vezla.

„To říkáš ty?“ začertila se na něj Hormona. „Mohl by se vzbudit a něco mi udělat! Bu bu bu!“

Profesora nevzbudil ani její zvýšený hlas a pořád tvrdě oddychoval. „Doufám, že doopravdy spí,“ nadhodil Von a s obavami se na R. J. J. Lotkiena podíval. „Nemůže být mrtvý, že ne?“

„Dýchá,“ poklepala si na čelo Hormona.

„To sice jo,“ rozumoval Von, „ale co když u něj nastala mozková smrt a jeho tělo je ve vegetativním stavu?“

„Podle takových měřítek jsi mrtvý i ty,“ odtušila Hormona. „Řekla bych, že včera večer jen trochu přebral a dneska dospává.“

„Nebo je to nemrtvý!“ napadlo najednou Garryho, až nadskočil ze své sedačky. „Nevypadá trochu jako upír?“ zadíval se na profesora zkoumavě. „Nebo vlkodlak?“

Profesor něco zamumlal ze spánku a Garry odskočil, až se praštil do hlavy. „Vidíte!“ vykřikl, jako by profesorův hlas potvrdil jeho hypotézu. „A všimněte si, že si zatáhl záclonu! Kdybychom ji odkryli, třeba by se rozpadl na prach.“

„Tak to už by se muselo dávno stát,“ ušklíbla se Hormona. „Co chvíli sem svítí slunce i z druhé strany, jak pořád zatáčíme.“

„Nemáte někdo česnek nebo osikový kolík?“ nadhodil Von. „Mohli bychom si to ověřit.“

„Jak?“ chytila si Hormona hlavu do dlaní. „Zatlučeš mu kolík do srdce, a pokud to přežije, tak to není upír, ale normální člověk? Nechtěli byste chvíli myslet hlavou?“

„Hormona má pravdu,“ souhlasil nečekaně Garry. „Kdyby to byl upír, tak by ho slunce už dávno zničilo. Takže to musí být vlkodlak!“

Hormona zaúpěla.

„Musíš uznat, že je nezvykle zarostlý,“ bojoval za svou myšlenku Garry. „Velké ruce, neostříhané nehty, černá bradka. Nemohla by ses podívat, jestli má chlupy i na zádech?“

„To bych teda opravdu nemohla,“ vyplázla Hormona jazyk.

„Takže v učitelském sboru budeme mít letos vlkodlaka,“ zamračil se Garry. „Čím dál tím lepší? Koho asi Trumpál přijme příští rok – královnu lesních skřítků?“

„On není vlkodlak!“ neudržela se Hormona.

„Ještě by mohl být zombie,“ promnul si Garry bradu. „Ale na to je moc málo šedivý a nehnije. Máš teda nějaké jiné vysvětlení?“

„Motorkář?“ zkusila to Hormona.

Začalo se stmívat a nad Havlíčkovým Brodem rozzářil se měsíček. V chodbičce se ozvaly kroky a do jejich kupé záhy nakoukl Cracko Malejfuj se svými služebníčky – Vojtěchem Svrabem a Řehořem Hnojem.

Mezi Garrym Pokerem a Crackem Malejfujem panovala nevyhlášená studená válka od okamžiku, kdy se poprvé potkali před dvěma lety na tomtéž místě – ve školním vlaku. Malejfuj, blonďatý sexuální idol zmizeluzelské koleje (tedy alespoň jeho dívčí části a nepatrného zlomku chlapců), byl synem majitele lihovaru Mufiuse Malejfuje a typickým příslušníkem zlaté mládeže. Jako stíny (jen o něco výhružněji) se za ním neustále tyčily jeho dvě gorily s inteligenčním kvocientem nepostřehnutelným standardními testy.

„Podívejme, koho nám sem čerti přinesli?“ usmál se ledově Cracko, když se začali mačkat dovnitř.

„Tebe?“ navrhla Hormona.

Cracko Malejfuj zaklel. „Zkusíme to znovu, ano?“ Spěšně vycouvali z kupé a zavřeli za sebou. Po chvilce šuškání rozrazili dveře znovu.

„Ahoj dementi!“ křikl. „Tady někdo dostane na budku!“

Hormona s Garrym se na sebe pochybovačně podívali a zakroutili hlavami.

„Máte pravdu,“ souhlasil s nimi Malej Cracko. „Taky mi tohle entrée přijde pěkně stupidní, ale ti dva blbci mě přehlasovali,“ ukázal na Svraba a Hnoje.

„To znám,“ přikývla chápavě Hormona.

„Vymysli něco lepšího,“ rozhodl Garry a vystrčil Malejfuje ven. Ten se opět začal radit se svými kumpány.

„Mám to!“ zahlásil radostně Malefuj, když vtrhl do kupé potřetí a s úlisně sladkým výrazem se obrátil k Hormoně: „Ahoj anděli, co děláš ve společnosti těchto pekelných démonů? Nechceš raději zajít na skleničku do mého soukromého oddílu v první třídě?“

„Díky za milou nabídku,“ uculil se Garry, „ale je mi líto, nejsem teplej.“

„To taky nebylo na tebe!“ chytil se Cracko za hlavu. „Musíte mi všechno pokazit! Teď abych zase přišel s něčím jiným.“

„Co kdyby sis udělal legraci z Vona?“ napadlo Garryho. „Vlezlý vyhráli teď o prázdninách balík peněz v tombole.“

„Třeba?“

„Nevím,“ poškrábal se Garry na hlavě. „Třeba něco jako: Slyšel jsem, že se vaše rodinka dostala v létě k nějakému tomu zlatu, Vlezlej. Jak to, že to s tvou matkou nešvihlo?“

„To není špatné,“ řekl Malejfuj. „Nebyl bys špatný záporák!“

„Jak to myslíš: nebyl bych?“ ohradil se Garry. „Nejsem špatný záporák!“

„Já jsem záporák!“ zavrčel Malejfuj a pohrozil jim pěstí, poté co si periferním pohledem ověřil, že Svrab s Hnojem stále stojí těsně za ním.

„Jestli nás chcete zmlátit,“ ozval se Von, „tak z toho stejně nic nebude. Nejsme tady sami.“ Palcem nenápadně ukázal na profesora R. J. J. Lotkiena.

„Kdo to je? Sebrali jste na hlaváku nějakou smažku, abyste mi mohli vyhrožovat?“ vyděsil se Malejfuj. „Myslíte si, že se bojím?“

„To je náš nový učitel,“ usmál se Garry a vstal. „Chceš se prát? Tak pojď, do mě!“

„Poper se s Vlezlym, jestli chceš,“ couvnul Cracko. „Nepotřebuju, aby mě ten feťák bodnul nakaženou stříkačkou. Jdeme!“ A všichni tři zmizeli dřív, než by Hormona řekla To-je-opravdu-náš-nový-učitel.

„Tenhle rok Malejfujovi nedovolím, aby si na mě takhle vyskakoval,“ zabručel Von. „Jestli se bude ještě navážet do naší rodiny, tak… A od tebe to nebylo vůbec hezké, nabízet mě jako terč vtipů!“ osočil se na Garryho.

Najednou vlak začal brzdit a kolem zhasla všechna světla.

„To už jsme tady?“ podivil se Garry.

„Ještě ne,“ rozsvítila Hormona mobil a podívala se na displej. „Teď jsme vyjeli z Dobronína.“

Vlak s několika škubnutími zastavil. Po celém vagónu bylo slyšet reptání nespokojenců a netrpělivé otázky zvědavců.

„Proč stojíme?“ hlesl Von.

Garry opatrně vyšel na chodbičku a pak se pokusil se vyhlédnout z okna. „Nic nevidím, jen nějaké tmavé stíny. Počkej, mám pocit, že do vlaku někdo nastupuje!“

V mžiku byl zpátky v kupé, zabouchl za sebou dveře a zkoušel je zajistit. Marně, příslušnou kličku už někdo dávno utrhl. Všichni tři se svalili na jednu hromadu. Vzápětí se dveře oddílu s rachotem otevřely a dovnitř vpadly dvě nezřetelné postavy.

Von zaječel strachy.

„Dám vám všechny svoje peníze!“

„Vždyť žádný nemáš, tak sklapni, debile!“

„Jak jste mě v té tmě poznali? Jsi to ty Garry?“

„Debile? Co tady děláš?“

„Šli jsme se podívat co se děje. Tady s Támhletou.“

„S kterou? Neukazuj a řekni jméno, nevidím ani špičku vlastního nosu.“

„Kterou máš ostatně zabořenou někde, kde nemá co dělat! Okamžitě ze mě slez!“

„A já se divil, kde by se ve vlaku vzaly airbagy.“

„Mohl by se přiznat ten, kdo mě to furt hladí po břiše?“

„Vone?! To je tvoje břicho? To… by mě fakt zajímalo, kdo na tebe mohl sahat… a kde je teda sakra Támhleta?“

„Au, Garry, nekousej, to je můj krk!“

„Ticho!“ přerušil jejich orgie chraplavý hlas – což je eufemistické označení hlasu člověka, který kouří nejméně čtyřicet denně a právě se probudil s pořádnou kocovinou a suchý jazyk se mu lepí na patro.

Ozvalo se cvaknutí a v kupé se rozlilo světlé modrobílé světlo propiskové baterky. Támhleta vyjekla. Debil ustrašeně syknul. Von zakvílel. Garry ukázal prstem proti světlu a začal vykřikovat něco o nemrtvých. Hormona se nahnula blíže ke světlu a otevřela si knihu. Jejich reakce (vyjma té Hormoniny) byly způsobeny tím, co spatřili. Hlavní proud světla totiž zespoda ozařoval bledou zarostlou tvář jejich profesora obrany proti švindlování.

„Je to upír!“ ječel Garry. „Zombie! Vlkodlak! Medvědodlak! Králíkodlak…“

Couval před Lotkienem, až zakopl o něčí nohu a jeho tělo začalo nevyhnutelně zrychlovat směrem k podlaze vlaku. Byl by si rozmlátil hlavu o polootevřené dveře, kdyby ho v poslední chvíli nezachytila nějaká černá postava. Profesor Lotkien na něj posvítil a všichni kromě bezvládného Garryho si tak mohli prohlédnout muže s plnovousem, který měl na hlavě černý turban a byl oblečen ve splývavém černém hábitu. I v téměř neproniknutelné tmě měl na očích černé brýle.

„Serif chytnout mladý pán,“ promluvil. „Potřeba nějak pomoct?“

„My už se o něj postaráme,“ řekl Lotkien.

„Zamlouvám si levé stehno,“ usmála se ledově Hormona.

„Já mozek!“ křikl Von.

„Trochu ukvapený výběr, vzhledem k tomu, co bylo ještě k dispozici,“ utrousila Hormona. „Co ty, Támhleto? To-čehož-jméno-nemůžeme-v-literatuře-pro-děti-vyslovit je pořád volné.“

„Neděste ho,“ zachrčel Lotkien. „Je teď mimo a potřebuje si odpočinout.“ Naklonil se k němu a chtěl mu posvítit baterkou do oka.

„Ne, to ne!“ zaškubal sebou Garry. „Jsem ještě mladý a krásný! Chci ještě žít!“

„Každopádně vám mnohokrát děkujeme za jeho záchranu a můžete jít,“ kývl hlavou Lotkien a pokynul Vonovi a Debilovi, aby malátného Garryho převzali. Pak vytáhl něco z náprsní kapsy a obrátil se na muže v černém: „Nedáte si s námi čokoládu?“

„Nejezte to!“ vykřikl Garry. „Je otrávená…“ zašeptal ještě a ztratil vědomí.

…

Garry otevřel oči a pohlédl vzhůru. V ten okamžik se s pískotem rozsvítila stropní zářivka, takže je zase rychle zavřel. Vlak sebou hrknul, ale nerozjel se.

„Něco se stalo s mašinou,“ řekl profesor Lotkien, zavřel okno, z kterého se dosud díval, a posadil se. „Právě připojili posunovací lokomotivu, která nás dotlačí do Polné.“

„Máte dobrý zrak, když to vidíte v té tmě,“ zašeptal Garry co nejtišeji.

„Postávají kolem muži s lampami,“ otočil se na něj R. J. J. Lotkien. Garrymu se strachy rozcvakaly zuby.

„A dobrý sluch,“ podezřele dobrý, dodal v duchu. Zamáčkl se co nejhlouběji do koženkové sedačky a rozhlédl se po svých spolužácích. Ti byli zabráni v družném rozhovoru a ukusovali přitom z malých tabulek čokolády. „Co se tady stalo? Kdo to byl?“

„Něco tě muselo vyděsit a zpanikařil jsi,““ odkašlal si Lotkien. „Zakopl jsi a upadl.“

Garry se zabořil až mezi pérování. Něco? Nebo někdo?

„Patrně by sis rozbil hlavu, kdyby tě nezachytil jeden z černých serifů,“ pokračoval.

„Černých serifů?“

„Ano,“ přikývl Lotkien. „Jak určitě víš, černí serifové jsou az-karbanští strážní. Je to speciálně vycvičená profesionální vojenská jednotka.“

V Garryho mysli vytanula jediná otázka: A co tady dělají?

„A pokud tě zajímá, jak se tady vzali,“ ušklíbl se Lotkien (A ještě umí číst myšlenky, uvědomil si s hrůzou Garry a pomalu tvořil v sedačce soukromý Grand Canyon), „tak věz, že je sem povolalo ministerstvo, aby hlídali jízdu vlaku, kdyby chtěl Sirénus Flek zaútočit. Zrovna se stala ta porucha, tak nastoupili a kontrolovali, jestli je uvnitř všechno v pořádku.“

„Ale já slyšel někoho ječet,“ pípl Garry.

„Nikdo tady nekřičel,“ chlácholil ho Von a pokusil se o milý úsměv.

„Ale já opravdu slyšel křik! Přímo strašidelný nelidský řev!“

„To jsi byl ty, Garry,“ řekla Hormona a o milý úsměv se rozhodně nepokusila. „Potom, cos omdlel, jsi z bezvědomí křičel.“

„Teď už je ale vše v pořádku,“ řekl Lotkien, který opět vstal, a poklepal Garryho po rameni. Ten se posunul ještě o několik pater níže a pomalu začal dělat důlek v podlaze vagónu. Lotkien se na něj usmál: „Nedáš si kousek čokolády?“

„Ne,“ hlesl Garry.

„Je dobrá, oříšková,“ prohlásil profesor až podbízivým tónem.

„Nedám.“

„S rozinkami.“

„Nechci,“ zavrčel Garry.

„Jak myslíš,“ mávl rukou Lotkien a dvěma rychlými kroky vyšel z kupé. „Pokud mě omluvíte, já si teď musím jít promluvit se strojvedoucím.“

Jen co odešel, Garry zabouchl dveře a nahnul se ke svým kamarádům. „Promluvit se strojvedoucím? Co je to za blbost, jak se tam asi chce dostat?“

„Dojít tam?“ navrhla opatrně Támhleta, které se Garryho výraz ve tváři vůbec nelíbil.

„Je fakt, že se určitě pohybuje rychle a nehlučně. A z vagónu na lokomotivu přeskočí jako nic,“ šeptal Garry. „Jako by nestačilo, že vidí ve tmě, má až moc dobrý sluch a umí číst myšlenky! Vsadím svou dobrou pověst, že je nemrtvý!“

„Pokud zvýšíš sázky, jdu do toho,“ nabídla mu Hormona podanou ruku.

„Tak třeba o jednoho prcka,“ navrhl Garry a vytáhl z kapsy bílý žeton. Vlak se konečně rozjel.

…

„Každopádně jsem vás chtěl o něco poprosit,“ rozhlédl se Garry opatrně, když vystupovali na polenském nádraží. „Ten falešný profesor se nesmí dozvědět moje jméno, nebo mě najde a oddělá ještě dneska.“

„Řekli jsme mu, že jsi Garry Poker,“ řekl bezelstně Debil Dlouhý Z. a Garry jen potichu zaúpěl.

„Docela ho to zaujalo, a hned se ptal, jestli jsi syn Johnnieho Pokera,“ dodala Hormona.

„A co jste mu řekli?“ hlesl Garry s obavami v hlase.

„Že otec není nikdy jistý,“ pokrčil rameny Von. „A že ani tvůj rodný list jsme nikdy neviděli.“

„Prváci ke mně!“ zahrměl nádražím hlas Hybrida – polenského školního hajného, rybáře a zahradníka. Garry už udělal první krok jeho směrem, když mu došlo, že tentokrát do druhého ročníku postoupil a nonšalantním obloučkem se vrátil ke skupince svých přátel.

Mohl tak letos poprvé možnost využít komfortu autobusů, které pro potřeby školy přistavila na nádraží Polenská městská a oblastní doprava, akciová společnost, místní provozovatel veřejné dopravy exkluzivně pro potřeby karbaníků.

„Všechno dobrý, vy… ech… vás dvanáct?“ zahulákal na ně ještě Hybrid a Garry mu na oplátku zamával. Nepokoušel se své kamarády přepočítat, tušil, že Hybrid by měl s matematikou problémy i za (teoretického) střízliva, natož ve stavu, v kterém se právě nacházel.

Společně nastoupili do posledního z řady autobusů a usadili se na řadě pěti sedadel úplně vzadu.

„Ten nový profesor je dost podezřelá osoba,“ začal Garry hovor. „Tuším nějakou neplechu.“

„To já taky,“ přikývl Von. „Ale patrně nějakou jinou. Napadlo mě, že bychom mohli…“

„Jeho zjevení se v Polné nemůže být žádná náhoda,“ promnul si Garry čelo. „Někdo ho sem musel pozvat a přesvědčit ho.“

„Trumpál?“ řekla Hormona.

Garry se na ni zmateně otočil: „Kdo?“

„Trumpál!“ zopakovala Hormona. „Takový starý dědek, asi metr sedmdesát, dlouhý špinavý plnovous, nosí často cylindr. A nesmíš ho urážet v Hybridově přítomnosti.“

„Ten?“ zamrkal Garry. „Proč by to proboha dělal?“

„Je to ředitel školy, je to jeho práce,“ hučela Hormona.

„Jo takhle,“ připustil Garry. „No ale proč najal někoho, kdo mi jde po krku?“

Hormona procedila mezi zuby několik ošklivých slovíček. „Za prvé po tobě Lotkien nejde a za druhé asi ani nikoho jiného nesehnal.“

„V tom bude něco dalšího,“ trval na svém Garry. „Už vím, jak to je! Je to nějaký Grapeův kamarád. A Grape ho sem pozval, protože zjistil, že proti mně nemůže bojovat sám a potřebuje posilu!“

„To je možné,“ zakýval zamyšleně hlavou Von. „A teď já: Lotkien je Trumpálův ztracený syn, kterého kdysi Grape unesl a ukrýval u příbuzných v Austrálii. Lotkienovi se podařilo uprchnout a teď v přestrojení přijíždí sem do školy, aby se pomstil.“

Debilovi se rozzářily oči. „Nebo,“ navrhl, „je R. J. J. Lotkien ve skutečnosti Sirénus Flek, vězeň z Az-Karbanu a věrný služebník Doktora Vrdlmrsmrsta. A teď zamířil do Polné, aby v tichosti a nenápadně vyvraždil celou školu…“

„Celou školu přece nemůžeš vyvraždit nenápadně a v tichosti!“ vypískla Támhleta. „V tom bude určitě něco jiného – láska. Lotkien, Flek a Garryho otec tady společně studovali. A Lotkien i Flek byli nešťastně zamilovaní do Garryho…“

„Nechci žádný slash!“ okřikl ji Garry a zakryl si uši.

„Chtěla jsem říct Garryho matky,“ zamračila se Támhleta. „Ale když už jsi to nadhodil, Flek by mohl milovat tvého otce, ale ten by ho odmítal, takže by se v depresi nechal svést Lotkienem. Pro toho by to ale byl jen úlet, protože ve skutečnosti by netoužil po nikom jiném než po mladíkovi ze sousední koleje, Grapeovi.“

„Nesmysl,“ probodla Hormona Támhletu pohledem, „nechtěli byste vymyslet nějakou aspoň trochu reálnou teorii?“

„Jako třeba co?“ pokrčil rameny Garry. „Že to bylo všechno způsobeno dopadem obrovského meteoritu?“

„Cože?“

„Tak je to reálná teorie vysvětlující vyhynutí dinosaurů,“ řekl Garry. „Tak mě napadlo, že by mohla vysvětlovat i jiné záhady.“

„Jak by mohl dopad meteoritu vysvětlovat příjezd profesora Lotkiena?“ podívala se na něj Hormona a dolovala zatím z nervů poslední zbytky trpělivosti.

„Jednoduše,“ prohlásil Garry. „Kdyby ten meteorit na zem před šedesáti pěti milióny lety nedopadl, dinosauři by přežili dodnes a některý z nich by Lotkiena cestou na vlak sežral. Takže by se sem vůbec nedostal.“

„Všechno se tím ale vysvětlit nedá,“ odporovala mu Hormona. „Například dopadem meteoritu se vůbec nedá vysvětlit, proč jsi takový idiot! Leda by ti v dětství spadl přímo na hlavu.“

„Takže sama vidíš, že se tím dá vysvětlit všechno,“ zasmál se vítězoslavně Garry.

„Ach jo,“ povzdechla si Hormona. „Nechte meteorit meteoritem a zkuste zkonstruovat něco, co by bylo aspoň malinko uvěřitelné.“

„Tak to zkus sama,“ ohrnula ret Támhleta.

„Není snad tak složité vymyslet nějakou zápletku, ne?“ uhladila si Hormona poslušné vlasy. „Kdysi dávno vedle sebe v sousedství vyrůstaly dvě děti, Australus Grape a Lívie Pokerová. Akorát tehdy se samozřejmě nejmenovala Pokerová. Grape vysvětlil Lívii všechno ohledně karbanického světa a byl do ní už od dětství zamilovaný. Samozřejmě jenom platonicky. Na škole pak ona chodila do jiné koleje, takže mnohem víc času trávila s Pokerem, Flekem a Lotkienem, kteří chodili všichni do Poblilvíru, a zamilovala se do Pokera, kterého si pak si i vzala. Grape kvůli tomu zanevřel nejdřív na ženy a pak i na Garryho. Toho zároveň nenávidí, protože mu připomíná jeho otce, a zároveň ho má rád, protože mu připomíná Lívii. Tak co, dobrý ne?“

„To bylo hrozně romantický,“ vysmrkala se Támhleta.

„Ale je to pěkná kravina,“ odbyl ji Garry. „Co je to za nesmysl, že mě má Grape rád? Grape mě nesnáší a já jeho, tak nevymýšlej nesmysly o tom, jestli měl něco s mojí matkou. A vůbec, vždyť ani nemůžeme vědět, jestli tihle všichni chodili do stejného ročníku.“

„Můžeme,“ pípla Hormona. „Grape, Pokerovi, Flek i Lotkien studovali spolu. Půjčila jsem si loni jejich absolventskou ročenku.“

„Proč?“ divil se Von. „Cos tam hledala?“

Hormona se začervenala. „Nic důležitého.“

„A jak si je vůbec můžeš pamatovat?“ nechápal Garry. „Vždyť Fleka znáš od prázdnin a Lotkiena ode dneška. Jak můžeš vědět, že byli v té ročence.“

„Četla jsem ji víckrát,“ zrudla Hormona ještě víc. „Potřebovala jsem ji na… jeden úkol z dějin karet! A je to jenom dvaapadesát jmen, krom toho na Peklospár a Brzybol jsem se v podstatě nedívala.“

„No dobře,“ uzavřel to Garry. „Protože jsme se neshodli, platí zatím moje hypotéza.“

Dorazili před vstupní bránu hradu a kolona autobusů zastavila. Vyrojili se ven zmateně jako včely nakažené varroázou a vydali se ke svým ubytovnám.

„Prý se ti udělalo nevolno, Pokere, je to pravda?“ houkl na Garryho z davu Cracko Malejfuj. „Nechceš kinedryl?“

„Snad v autobuse neblinkáš, že taháš s sebou kinedryl,“ zabručel v odpověď Garry a otočil se ke svým kamarádům. A k Debilovi.

Projev

„Pokere, Dangerová! Pojďte sem, chci si s vámi promluvit! S oběma,“ zadržel je na nádvoří nepříjemný hlas, který vyluzovala jejich vedoucí koleje, profesorka K. F. C. McDonaldová, kterou by asi nikdo neoznačil jinak než „ta stará čarodějnice“, a to přesto, že Střední škola karbanu a hazardu v Polné je školou karbanickou a nikoli kouzelnickou.

„Některé dvojice jmen by nikdy neměly být vyslovovány jedním dechem. Nedělá mi to dobře na nervy,“ zamračila se Hormona a zastavila se. Garry na vteřinu také, ale pak se pokusil nenápadně prokličkovat davem a zmizet. Srážka s Vonem Vlezlym mu v tom zabránila, takže tam zůstali stát (či ležet) všichni tři.

„Nikam neutíkejte, Pokere,“ okřikla ho McDonaldová. „Nádvoří je obklíčené a na střechách kolem jsou ostřelovači.“

„Kvůli mně?“ vyděsil se Garry a začal nervózně těkat očima. Profesorka McDonaldová v něm vždy dokázala vyvolat pocit, že spáchal nějaký přestupek – což tedy byla většinou pravda, ale tentokrát nemohl se svým pocitem souhlasit: právě dorazil a kromě rozbití okna vrátnice a vyškrábání piktogramu, který na kopírkách označuje ‚Start‘ do omítky severního průjezdu si žádného prohřešku nebyl vědom.

„Kéž by měla škola tolik peněz, aby mohla platit ostřelovače. A navíc kvůli studentům,“ povzdychla si profesorka. „Ta bezpečnostní opatření jsou tu kvůli Sirénusi Flekovi a jsou plně v kompetenci ministerstva.“ [1]

Garry vstal z dřepu a sundal ruce s hlavy. „Tak proč s námi chcete mluvit?“ ptal se překvapeně.

„Nejlepší bude, když půjdete se mnou,“ pokynula jim profesorka McDonaldová. „A vy, Vlezlej, nebuďte tak vlezlej a pokračujte v cestě.“

…

„Profesor Lotkien mě informoval, že se vám ve vlaku udělalo nevolno,“ obrátila se na Garryho profesorka, když se usadili v jejím kabinetu.

„Já vím,“ připustil Garry. „Mě o tom informoval také.“

„Proč o tom informoval vás?“ nechápala McDonaldová. „Vy jste u toho snad byl, ne?“

„Bylo mi blbě a omdlel jsem, tak jsem si ani nevšiml… že je mi blbě,“ blábolil Garry. „Prostě, mi bylo špatně, tak jsem neměl čas nad tím přemýšlet a nevšiml jsem si toho. Bylo mi totiž opravdu nevolno a nemohl se soustředit. Protože mi bylo zkrátka blivno.“

„Děkuji za obšírné vysvětlení,“ umlčela ho profesorka McDonaldová. „Už je vám lépe?“

„A-ano,“ přikývl po chvilce váhání Garry.

„Mohu vědět, čím byla vaše indispozice způsobená?“

„No,“ zaváhal Garry. „Profesor Lotkien stál přímo proti mně a já jsem si naprosto jistý, že on je… Jau! Ty krávo, tys mě nakopla, co to děláš?“

„Prosím?“ probodla ho profesorka přísným pohledem.

„To Hormona, ona mě teď… Uh, to bylo moje žebro, posrala ses?“

„Pane Pokere?!“ zvedla McDonaldová obočí vysoko nad obroučky svých zlatých brýlí. „Nechcete mi nějak objasnit vaše velmi nemístné chování?“

Garry co nejnenápadněji ukázal prstem na Hormonu: „Onaminechcedovolitvámříct, že profesorLotkienjevlko… Áúuuuuuuuu! To bolí!“

Profesorka přejela pohledem na Hormonu. „Máte k tomu něco vy, slečno Dangerová, že tady jen tak sedíte a usmíváte se?“

„Garry má totiž křeče,“ vysvětlila Hormona. „Jak mu bylo špatně, tak ho to od té doby chytá. Do nohy, do žeber, do zad. Všude možně.“

„Je to pravda, Pokere?“

Garry horlivě zakýval hlavou a neřekl raději nic.

„V tom případě bychom asi měli raději zavolat ošetřovnu,“ napadlo McDonaldovou. „Počkejte, madam Pommes-Fritesová tady bude za pár minut,“ zvedla sluchátko.

„To není potřeba,“ zasípal Garry, „už je mi mnohem líp.“

„Opravdu?“ zaváhala profesorka McDonaldová. „Potom tedy můžete jít na ubytovnu. Ale kdyby něco, raději se na ošetřovně zastavte.“

„Dobře,“ řekl Garry a opatrně se zvedl. „Můžu jít?“

„Běžte,“ propustila ho McDonaldová. „Ale než odejdete: nedáte si kousek čokolády?“

„Možná bych si dal,“ natáhl ruku, ale pak se zarazil. „Není náhodou od profesora Lotkienaaaaaau?“

„Patnáct bodů pro Poblilvír a jděte si lehnout, zjevně vám ještě není dobře,“ ukázala mu profesorka McDonaldová dveře. „Já si ještě potřebuji promluvit se slečnou Dangerovou.“

„A o čem, mohu-li být tak smělý?“ zastavil se ještě ve dveřích.

„Nemůžete, Pokere, do toho vám opravdu nic není,“ vyštěkla McDonaldová.

„Chápu, chápu,“ ukláněl se Garry. „Ženské záležitosti, rozumím…“

„Pokere, vypadněte!“

Přes příkaz profesorky, který si vyložil spíše jako malé nezávazné doporučení, počkal Garry venku před kabinetem. Hormona se objevila za pár minut, se spokojeným výrazem ve tváři. Odnesli si věci na ubytovnu a pospíchali zpátky. Na hlavním nádvoří vrátný v rohu zametal barevné konfety a jinak zde zbyly už jen prázdné lavice a spousta nepořádku – roztrhané karty nespokojených rozřazených, na hrudi pomačkané karty spokojených rozřazených, prázdné umělohmotné lahve, umaštěné papíry od svačin, dvě učebnice tvorby karet a jeden použitý kondom. Ti puberťáci jsou rok od roku horší, pomyslel si Garry. A přitom on se tak snaží, aby už nikdo horší být ani nemohl.

„Přišli jsme o rozřazování,“ řekla Hormona lhostejně.

„A Von už je v jídelně, takže na nás nejspíš ani nezbyla večeře,“ dodal Garry ještě lhostejněji.

…

Jak se ukázalo, jejich přání bylo liché. Jídelna toho sice nenavařila dost, ale i prváci už stihli pochopit, že tímto opravdu nechtějí zaplnit své žaludky. A tak i když byly všechny porce rozdány, vrácená jídla od prvních strávníků už pomalu nacházela nové majitele mezi pozdními příchozími. Potravní řetězec perpetuum mobile, napadlo Garryho a nezúčastněně si vzal své jídlo. Až když si sedal, zaujala ho malá tabulka čokolády položená vedle talíře.

„Co má zase tohle znamenat?“ zvedl dílek do ruky a prohlížel si ho.

Než mu to Von stihl vysvětlit nebo ještě více zamlžit, povstal u učitelského stolu ředitel školy Nigrus Trumpál a zaklepal důrazně lžičkou o sklenici. Lžička se rozlétla na kousky.

„Made in USSR,“ přečetl Garry nápis na dně své skleničky. „Tyhle sklenice přežijí všechno.“

„Co je to vůbec za novinky, projev při večeři?“ zajímal se Von. „To jsou nápady…“

„Není to jedno?“ mávla Hormona vidličkou. „Hůř než z toho jídla už nám stejně být nemůže.“

Profesor Trumpál se rozkašlal a vyprskl po celém stole spršku hlenů, snad aby za každou cenu popřel její slova. Několik studentů (hlavně u zmizeluzelských stolů) se začalo pochechtávat, ale když vstal Hybrid a výmluvně si prokřupal klouby na rukou, hlasy hned utichly.

„Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku vzácného muže, přítele, kam…“ začal číst připravený projev, ale zarazil se a začal ho zmateně projíždět očima: „… zemřel náhle… velká ztráta…“

Profesor Zkrocený se k němu nenápadně naklonil a podal mu ze stolu jiný papír. Trumpál se plácl do čela a zkusil to znovu: „Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé žákyně, milí žáci a další žáci,“ nasměroval svůj pohled na Garryho. „Léto uteklo jako voda a máme tu nový školní rok, 2005/2006. Patrně se nebude moc lišit od ročníků předchozích, přesto mi dovolte, abych využil této příležitosti k menšímu bilancování nad současnou situací školy, které mám tu čest dělat ředitele už od roku 1970. V loňském roce se nám nevyhnuly některé drobné problémy, zlé hlasy začaly šířit pomluvy o jakémsi monstru přebývajícím v podzemí a pověst školy tím značně utrpěla. Naštěstí tu byl náš slavný hrdina Garry Poker, který školu opět…“

„Omlouvám se, neměla jsem pravdu,“ sykla Hormona. „Může nám z toho být hůř než z toho jídla.“

„Ticho, tahle část mě zajímá,“ utišil ji Garry. O půlhodiny později ale Trumpál s chvalozpěvy skončil a přešel k jinému tématu. Garry automaticky přestal vnímat a pokusil se zabavit jinak. Protože na Támhletu, Palmu ani Pastu neviděl a Brownie k němu byla otočená zády, po chvilce začal poklimbávat.

„… ekonomická situace knihovny se tedy v posledních dvou letech stabilizovala, splatili jsme její rekonstrukci a v příštích letech plánujeme navýšit příslušnou rozpočtovou položku tak, abychom zprovoznili elektronický katalog a…“

„Nikdy by mě nenapadlo, že je Trumpál tak zoufale nudný,“ zamračil se Von, který byl nějakým nedopatřením zrovna vzhůru.

„Povídá už dvě a čtvrt hodiny,“ usmála se kysele Hormona. „Za chvíli bude v polovině.“

„Drobné výdaje kapitoly 40 v loňském roce činily: Položka 407A – 46 zlatých žetonů, dva stříbrné a sedm bílých, položka 407B až E – 12 zlatých žetonů, dva červené a jeden fialový, 407F – 17 zlatých žetonů, devět červených, dva fialové a tři bílé. Z toho se do následujícího účetního roku převádí…“

„Od té doby, co mluvil o příjmových položkách 19L a 19M to pomalu ztrácí šťávu,“ podepřela si Hormona unavenou hlavu a přehlédla očima profesorský sbor, jako už pokolikáté během posledních tří hodin. Trumpál zvládl nemožné a podařilo se mu uspat i profesora dějin Čeňka Pimse, který jinak dokázal vydržet vzhůru i během tak nudných přednášek, jako byly jeho vlastní hodiny.

Garry se vyčerpaně podíval do stropu. „Tohle by nemělo šťávu, ani kdyby to zkrátil na deset minut a naučil se intonovat.“

„Ještě, že jsem si sem vzal polštář,“ zabručel z polospánku Von, přetočil hlavu v talíři na druhý bok a zase upadl do stavu nevědomí.

„Na závěr mi dovolte stručně vás seznámit se změnami v personálním obsazení profesorského sboru,“ řekl najednou Trumpál a obecenstvo zpozornělo. Vypadalo to nejen, že projev, za jehož délku by se nemusel stydět ani Fidel Castro, se blíží ke konci, ale že by se dokonce posluchači mohli po všem tom utrpení dozvědět nějakou infomaci.

„Je mou povinností,“ zachrchlal Trumpál, „přivítat mezi námi dva nové vyučující: Jako prvního vám představuji profesora Rohna Joynalda Jewela Lotkiena, nového učitele obrany proti švindlování.“

„A vlkodlaka.“

„Jídelnou se pomalu rozlehl slabý potlesk, motivovaný hlavně tím, že by se díky němu už Trumpál nemusel dostat ke slovu. Garry se zašklebil a ostentativně si založil ruce na prsou.

„Mrkněte na Grapea,“ zašeptal Von.

Profesor Grape, který vyučoval rozdávání a míchání (nebo dle vlastních slov míchání a rozdávání) právě nevraživě pozoroval profesora Lotkiena.

„Teď se tváří opravdu kysele jako skutečný grapefruit,“ uchechtl se Garry. „Chce snad Lotkiena zavraždit?“

„Takže tvoje teorie o tom, že Lotkiena sem pozval Grape, dostává trochu trhlinu, co?“ ušklíbla se na něj Hormona.

„Nesmysl,“ nesouhlasil Garry. „Moje teorie pořád platí: Grape je bastard a může za všechno.“

„Takže už ne meteorit?“ zeptal se zmatený Von.

„Jaký meteorit zase?“ nechápal Garry.

„Cestou jsi přece říkal, že by sem nedorazil, kdyby na zem nespadl meteorit a nevyhubil dinosaury. Takhle mu žádný neukousl hlavu a…“

„A náš druhý nový vyučující…“ odmlčel se na chvilku Trumpál. „Bohužel došlo k nemilé události, profesora Úhoře, učitele péče o obyčejné tvory, napadly piraně, které choval doma v akváriu.  Dostane se z toho, ale jeho jedinou starostí nyní nejspíš bude, jak přežít se zbývajícími končetinami. Pardon, zbývající končetinou,“ zvážněl ředitel. „Ale na veselejší notu: jeho místa se neujme nikdo jiný než Rumeus Hybrid, který tak kromě svých povinností hajného, rybáře, zahradníka a ochranky bude zanedbávat ještě povinnosti učitele! Gratuluji, Hybride,“ usmál se na zarostlého obra. „Ale nedělej si naděje, přidáno nedostaneš.“

„Co? Já dostávám zaplacíno?“ divil se Hybrid.

„Ehm,“ odkašlal si tiše Trumpál. „Posíláme tvůj plat do speciálního fondu, o který se pak spravedlivě dělí všechny polenské hospody.“

„Mohlo nás napadnout, že učitelem péče o obyčejné tvory bude Hybrid,“ řekla Hormona. „Kdo jiný by nám předepsal knihu, ve které není jediné písmeno.“

„Náhodou, jsou tam dvě,“ bránil Hybrida Von. „B a U s kroužkem. Hned vedle obrázku krávy.“

„Tak to je docela úspěch, že v tak rozsáhlém textu udělal jen jednu pravopisnou chybu,“ podivila se Hormona. „Řekla bych, že mu s tím musel někdo pomáhat.“

„Nekritizuj,“ řekl Von. „Je to jediná kniha, která mě tak zaujala, že jsem ji zhltnul od začátku až do konce.“

„To bylo doufám jen přirovnání.“

„Nezdá se vám,“ přerušil je Garry, „že je tady najednou něco jinak? Jako by tady něco chybělo? Není tu nějaké podezřelé ticho?“

„Že by… to není možné!“ zaradoval se tiše Von. „Trumpál domluvil.“

„Usnul uprostřed věty,“ všimla si Hormona. „Radši rychle zmizme, než se vzbudí a bude chtít pokračovat,“ navrhla Hormona to, čeho se pomalu začali dopouštět i ostatní posluchači včetně vyučujících a v hloučcích se vytráceli z jídelny.

Vstala a po špičkách mířila ke dveřím. Garry pochopil a plíživým krokem ji následoval, Von zůstal pár kroků za nimi, takže nestihl proběhnout dveřmi dřív, než se opět ozval hlas profesora Trumpála.

„Nikdo neodcházejte, ještě jsem neskončil!“

---

[1] Je pravda, že osoby vojenského charakteru poschovávané po střechách s puškami jsou správně označovány jako odstřelovači (snipeři), nikoli ostřelovači.

Ostřelovač by tedy měl být ten, kdo někoho nebo něco ostřeluje, typicky z dálky, přičemž ohrožuje cíl, jehož zásah sice nelze vyloučit, ale není podmínkou. Odstřelovač potom své cíle střelbou záměrně likviduje, zpravidla jednou ranou.

Řekněme, že na pochybná individua najatá ministerstvem na ochranu Střední školy karbanu a hazardu v Polné sedí mnohem lépe definice první.

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti