2-7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty

Kapitola sedmá, v které se detektiv Pokrmes snaží dobrat pravdy o strašlivém útoku, který školu postihl. Dostane se nám také krátkého… ehm… průměrného… ehm… dlouhého exkurzu do dějin polenské karetní školy. A zavítáme do místnosti, kterou běžně navštěvuje jen polovina populace.

Hajzlíky Hrozné Hroznaty

Pár zajímavostí z dějin karet

„Vidíte, nakonec nás pustili,“ oddechl si Garry, když se po oné neblahé události vrátili zpátky do poblilvírské klubovny. „Myslíte si, že jsem jim měl říct o těch hlasech, co jsem slyšel?“

„Ne,“ řekl jednoznačně Von. „Co by si pak pomysleli? Že jsi zfetovaný blázen, který si povídá se stěnami.“

„Z půlky by měli pravdu,“ poznamenala k tomu Hormona. „Je půl druhé, nepůjdeme spát?“

„Garrylock Pokrmes ještě musí přemýšlet o svém případu,“ promnul si bradu Garry. „Cože to bylo napsáno na té stěně? Stoka je znovu otevřena… co to má znamenat?“

„Stoka je otevřena znamená, že stoka je otevřena, ne?“ natáhla se Hormona v křesle.

„Něco mi to připomíná,“ zauvažoval Von. „Myslím, že jeden z mých bratrů mi kdysi vyprávěl, že tady na hradě je nějaká tajná stoka. A že už kdysi byla otevřená. Říkal něco o tom, že pod hradem je tajemná stoka, v které žijí zvířata z pravěku a v noci chodí ven a požírají studenty. Vždycky jsem ale doufal, že mě jenom straší. Ale pak mi o tom napsal takovou hororovou povídku a té jsem se pak hrozně bál.“

„Ty jsi tomu věřil?“ podivila se Hormona. „Kolik ti bylo?“

„To je jedno,“ zrudnul Von. „Ale vím, že jsem se bál přečíst si tu povídku sám. Takže to muselo být jenom krátce potom, co jsem se naučil číst.“

„Aha,“ přikývla Hormona, „takže tak dvanáct.“

„Hlavní je přijít na to, kdo je pachatel,“ mumlal si pro sebe Garry. „Vždyť je to tak jasné!“ vykřikl najednou. „Určitě to udělal Grape!“

„Už je to tady zase?“ chytila se Hormona za hlavu. „Víš, jak to bylo loni.“

„Loni jsem možná neměl tak úplně pravdu,“ připustil váhavě Garry, „ale letos už se rozhodně nepletu! Kdo jiný by otvíral nějakou stoku než někdo tak slizký, jako je Grape?“

„Ale on přece vůbec není slizký!“ vyhrkla Hormona. „On je… proč byl sakra dneska tak protivný?“

…

Téma drbů se opět změnilo; ve škole se několik dnů nemluvilo o ničem jiném než o útoku na soudružku Vopičkovou. Jak se ukázalo, je v pořádku, má jen zlomenou nohu a je v šoku. Péče o ni se ujala Majonéza Pommes-Fritesová společně s Hybridem, odborníkem na péči o všechny obyčejné tvory v nouzi. Pan Plyš neustále obcházel chodbu, v které k útoku došlo, a pokoušel se odstranit ze stěny nasprejovaný nápis. To se mu ale nepodařilo, tak ho zakryl starým prostěradlem, což nebyl vůbec dobrý nápad; studenti tam hned začali psát sprosté vzkazy, většinou takové, které přáli Plyšově opičce brzký konec utrpení a co nejrychlejší eutanazii.

Tak nebo onak, útok zapůsobil na všechny. Támhleta Vlezlá byla ještě roztěkanější než jindy, takže chvíli utíkala před Garrym, pak každou chvíli zase za Garrym a občas jen tak pobíhala kolem Garryho. Ani Brownie nejevila o Garryho valný zájem a místo toho, aby s ním pronikala do základů sexuální výchovy, zkoušela každý večer společně s Palmou a Pastou vyvolávat duchy, kteří by je ochránili před dalšími útoky. Hormona se ponořila do knih ještě hlouběji než obvykle, častokrát se stávalo, že jí koukala jen chodidla. Cracko Malejfuj se naparoval po celé škole a byl pak lehce konsternovaný, když zjistil, že více studentů podezírá z útoku Garryho než jeho. Profesor Trumpál si nechal do kanceláře instalovat neprůstřelná skla a ani zbytek sboru nepůsobil tak sebevědomě jako dřív. Snad jen profesor Grape si zachoval původní ironii a sebejistotu, o čemž se Garry přesvědčil, když poté, co nalepil na lavici v učebně rozdávání a míchání žvýkačku, musel od nich čistit celou učebnu.

Právě poté, co se tímto způsobem profesor Grape dotkl Garryho hrdosti a pomohl mu překonat jeho odpor k fyzické práci, udělal Garry něco velmi neobvyklého. Podruhé ve svém životě zamířil do školní knihovny, kde se měl setkat s Vonem a Hormonou. Cestou potkal Jožina Pinče mladšího, otravného studenta Brzybolu, s kterým se poznal na hodině prací na pozemku. Jožin na něj zamával a chtěl ho pozdravit, ale Garry se na místě otočil a spěšně zamířil opačným směrem.

„Počkej!“ volal za ním Jožin Pinč. „Chtěl jsem ti jen říct, že nevěřím, že jsi ten útok spáchal!“

Garry ho ignoroval a doběhl do knihovny. Von tam překvapivě opravdu byl – přehazoval knihy z regálu do regálu a něco do nich vpisoval.

„Jak jde úkol z dějin karet?“ zeptal se Garry a připojil se k jeho zábavě.

„Pořád mi chybí ještě čtyři A4,“ povzdechl si Von a zběžně prolistoval Povídky o manželství a sexu. Vytrhl z nich pár stránek, schoval je do kapsy a knihu odložil do regálu pod písmeno W.

„Jak to mělo být vlastně dlouhé?“ zajímal se Garry.

„Čtyři A4,“ zachmuřil se Von.

Garry se vyděsil: „To abych ty své tři věty trochu rozvedl. Kdy to máme odevzdat?“

„Zítra ráno.“

„Cože?“ zaškubalo Garrymu obočí. „Kde je Hormona?“

„Sedí vzadu,“ mávl Von rukou. „Píše už snad patnáctou stránku svého úkolu a dneska večer si to chce nechat svázat.“

„Já se z ní poseru,“ odfrkl si Garry. „Ta holka je vážně…“

„Vážně co?“ vynořily se mezi regály plavě hnědé, tedy teď už střední kaštanové vlasy;  možná ale zase trochu jiné, za ty tři měsíce mohli Garry a Von změnu odstínu zase prošvihnout.

„Ale nic,“ trhl sebou Garry. „Jak jde úkol?“

„Polenská škola karet od Bořislava Rérycha je úplně rozpůjčovaná,“ postěžovala si. „Musím si ji zarezervovat a čeká se dva týdny.“

„Copak nemáš vlastní vydání?“ podivil se Garry, když si uvědomil, že tuto knihu má ve vlastnictví dokonce i on.

„Mám,“ vysvětlila Hormona, „ale chtěla jsem si přečíst rozšířené vydání z roku 2002, které mají v knihovně.“

„Rozšířené vydání?“ vyděsil se Garry. „Vždyť ta knížka má přes čtyři sta stran!“

„Rozšířená verze jich má 650, jestli tě to zajímá,“ usmála se Hormona a přeřadila několik knih v nejbližší polici na správné místo. Von to sledoval se značnou nelibostí.

„Nechápu, k čemu tu knihu vlastně potřebuješ,“ zakroutil hlavou Garry. „Von říkal, že už máš napsáno patnáct stran.“

„Chtěl jsem si ještě přečíst něco o té Tajemné stoce,“ řekla Hormona. „A stránek mám zatím jenom třináct.“

„Jenom třináct?“ rozkuckal se Garry překvapením. „Dáš nám ten úkol přečíst?“

„Klidně,“ pokrčila rameny Hormona a podala jim štos hustě popsaných papírů.

Garry překvapením upustil papíry na zem. „Od kdy nás necháváš opisovat úkoly?“

„Od té doby, co jste v jiném ročníku,“ uculila se Hormona a začala sbírat svůj úkol. „Můj úkol je o významu karetních her ve středověké poezii, takže k napsání úkolu na téma ‚hazardní hry v antické společnosti‘ vám asi moc nepomůže.“

…

Dějiny karet byl ten nejnudnější předmět, při kterém občas usínal i Debil, který se jinak snažil dávat na všech hodinách pozor. Jednou při nich usnul také Garryho penál a několik hodin se pak odmítal otevřít. Od té doby ho Garry před hodinou dějin vždy otvíral dokořán a propiskou zajišťoval proti zavření. Dějiny karet vyučoval profesor Čeněk Pims, učitel, který dávno ztratil hlas a svůj výklad studentům přehrával z magnetofonového pásku.

Tento den ale chvilku před koncem hodiny svoji přednášku přerušil tlačítkem pause a čekal. To postupně probralo všechny studenty prvního ročníku; poslední se vzbudil Garry a s hrůzou zjistil, že profesor Pims upírá svůj zrak právě na něj.

Zmateně se rozhlédl: „Co je?“

„Já nevím,“ divil se Von se stejně překvapeným výrazem. Garry vyhledal zrakem Támhletu, ale ta se tvářila stejně nechápavě.

Profesor Pims sáhl do své tašky a vyhrabal jinou kazetu. „Nechtěl jste se na něco zeptat, pane Pokere?“ ozval se hlas na pásku.

„Já?“ vykulil oči Garry. „Zeptat? Vone, můžeš mě štípnout, ať se probudím.“

„Nezajímalo by vás třeba něco?“ pokračoval pásek. Pause.

Garry se poškrábal na temeni. „Zajímalo?“ hlesl a horečnatě přemýšlel. Matně si vybavoval, že ho včera Hormona prosila, aby se při hodině dějin na něco zeptal… co to jenom bylo?

V tom se opět ozval hučící hlas na kazetě: „Myslel jsem, že by vás mohlo třeba zaujmout něco o Tajemné stoce.“

Garry s oddechnutím přikývl. Hned na to ale zazvonilo a celá třída se vyřítila ven z učebny. Profesor Pims vypnul svůj přehrávač a pomalu vyšel na chodbu.

…

Dějiny karet byl ten nejnudnější předmět, při kterém občas usínal i Debil, který se jinak snažil dávat na všech hodinách pozor. Snad jen Hormona Dangerová dokázala při těchto hodinách udržet pozornost, byť se také občas přistihla, že nepřítomně kouká do zdi a vše si zapisuje jenom automaticky. Dějiny karet vyučoval profesor Čeněk Pims, učitel, který dávno ztratil hlas a svůj výklad studentům přehrával z magnetofonového pásku.

Blížil se konec odpolední hodiny druhého ročníku, když Hormona zvedla ruku. Profesor Pims si toho všiml a zastavil svůj výklad. Vyměnil kazety a spustil: „Ano, pane Pokere?“

Hormona se zoufale chytila za hlavu. Profesor pásek hned zastavil a vyndal. Chvíli se hrabal ve své audiosbírce, než vložil jinou kazetu. „Ano, slečno… slečno,“ zarazil se hlas na pásku. „Dangerová?“ vyhrkla do toho Hormona. Ostatní studenti poskočili, když si uvědomili, že její hlas jde také z kazety.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nám nemohl něco říct o Tajemné stoce,“ řekla tentokrát živá Hormona.

Pásek chvíli jen tiše chrčel, což většinu studentů opět uvedlo do stavu standardní otupělosti, ale nakonec se rozmluvil: „O Tajemné stoce? Ale to já ani nemám na žádném pásku… Pane profesore, prosím. Je to hrozně důležité! Zvlášť po tom, co se stalo…“ Profesor Pims podržel tlačítko FF a kazeta se s tichým bzučením posunula dopředu. „…lenskou školu založili už v polovině třináctého století čtyři největší karbaníci své doby: Patrik z Víru, pro své nezřízené chování na večírcích a hlavně po nich přezdívaný na svém vírském panství Poblil-Vír a jeho dvě milostnice…“

„Co je to milostnice?“ vyhrkla Brownie Levadulová.

„…něco jako vy,“ zachrčel pásek, uchechtl se a pokračoval: „A jeho dvě milostnice, Holba z Hanušovic, zakladatelka pivovaru, známého především jako Brzybol z hor[1], a Růžena z Peklospáru, nemanželská dcera Jana z Polmny a majitelka lesa, na jehož místě se dnes rozkládá tento hrad. Ten byl zbudován právě zde, aby unikl zbytečné pozornosti obyčejných lidí, kteří se, zčásti po právu, domnívají, že… To byli jenom tři… Cože?… Říkal jste přece ‚čtyři největší karbaníci‘ a vyjmenoval jste jenom tři… Nepřerušujte mě!… Ale, co Zmizeluzel?… Vidíte, na toho bych málem zapomněl…“ Pásek se odmlčel a chvíli se opět ozývalo jen praskání ze slabých reproduktorů. „Na stavbu si najali místního hochštaplera a hospodského hráče, Zilvara Uzla. Ten nebyl šlechtického původu, a proto jím pohrdali. On však svou obratností a částečně i zlodějnou nashromáždil během stavby velké jmění a bez jejich vědomí zbudoval na hradě prostory pro čtvrtou kolej, kterou nazval po sobě. Když to Patrik z Víru a jeho konkubíny…“

„Co je to konkubína?“ vyhrkla Palma Patlalová.

 „To samé. Když to zjistili, rozhodli se Zilvara zavraždit. Zilvar totiž trval na tom, aby do školy mohli být přijímáni všichni talentovaní karbaníci, zatímco Vír, Holba a Růžena chtěli brát jen studenty ze šlechtických rodů. Zilvar se o plánované vraždě ale patrně dozvěděl a záhadně zmizel. Proto se mu od té doby říká Zmizeluzel.“ Pause.

„A jak tohle celé souvisí s Tajemnou stokou?“

Play: „Po Zmizeluzlově útěku se ostatní zakladatelé rozhodli jeho kolej zbourat. Místo ní zde byly zbudovány stáje pro školní hospodářská zvířata.“ Mezi studenty Poblilvíru a Peklospáru zavládlo pobavení. „V šestnáctém století náhle přijíždí tajemný cizinec, který si nechává říkat Silver d‘Uselo. Vybaven dokumentem, který prohlašoval za závěť Zilvara z Uzlu, se … Ano, slečno Dangerová, proto.“ Profesor Pims přerušil puštěnou kazetu a zamračil se na Hormonu.

„Promiňte,“ trhla sebou Hormona, která zasněně sledovala z okna padající déšť. „Tak proto se v tom vzkazu psalo o zůstaviteli?“

„…označil za jeho potomka a soudil se s potomky tří zbývajících zakladatelů. Prohrál, a o pár let později vtrhl na hrad v čele žoldnéřského vojska… nebo spíš hordy lapků. Hrad byl vypálen a potomci ostatních zakladatelů, shodou okolností poslední žijící, byli zavražděni. Silver nechal hrad znovu vybudovat, včetně obnovené Zmizeluzlovy koleje. V roce 1630 potom obsadil hrad kardinál František z Ditrichštejna, který tímto krokem významně posílil svou moc v karbanickém světě. Silver d‘Uselo ale těsně před obsazením hradu utekl neznámo kam i se Zilvarovou závětí a nechal pouze vzkaz na zdi…

„Nepřátelé zůstavitele, mějte se na pozoru,“ vydechla Hormona.

„… Přesně tak,“ potvrdila kazeta její úsudek.

„Ale co ta Tajemná stoka?“ zeptal se Šimek Fňukal, sám lehce dezorientovaný z toho, že poslouchá Pimsův výklad.

„Koluje pověst, naprosto nepodložená, že d‘Uselo při své přestavbě vybudoval a zapečetil pod hradem stoku, kterou otevře jedině Zmizeluzlův potomek. Dál se legendy liší. Jedna verze tvrdí, že ze stoky vyjede sám Zmizeluzel na zeleném koni a pomstí všechny urážky, kterých se na něm zakladatelé šlechtického původu dopouštěli. Podle jiné se tam ukrývá nesmrtelná příšera, která poslechne jenom potomka Zůstavitele. Další verze, asi nejrozšířenější a nejrozumnější, říká, že hladiny odpadní vody ve stoce jednoho dne stoupnou a vyplaví celou školu. Ta se pak zřítí do hlubin Pekla. Pak je tady ještě verze profesora Trumpála, podle které se pod školou nachází obrovský sklad citrónových bonbónů… Cože? To je fakt blázen!… NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!… Hybride, mlč! Nahráváme to!“

„A existuje ta Tajemná stoka?“ vyzvídal Dan Koumes.

Profesor Pims otočil kazetu, která dojela na svůj konec, a opět ji spustil. “Neexistuje. Škola byla od té doby mnohokrát prohledána a žádná stoka se pod ní rozhodně nenachází. Tedy kromě stoky školní jídelny. Ta ale není tajná a ani nesmrtelná příšera by v tom smradu, jaký tam je, nepřežila déle než pět minut.“

„Ale pane profesore, pokud stoku dokáže otevřít jenom Zmizeluzlův potomek, tak ji nikdo jiný přece nemohl najít, ne?“ namítl Šimek Fňukal. V ten okamžik zazvonil zvonek. Studenty rázem přestala historie Tajemné stoky zajímat a třídou se rozhostil řev. Profesor Pims vypnul svůj magnetofon a odešel s ním z učebny.

Pár spekulací z dějin karet

„A tohle jste mohli slyšet už při svojí hodině, kdyby Garry nebyl idiot a nezapomněl se na Tajemnou stoku zeptat,“ ukončila Hormona své vyprávění, při kterém neustále vrhala po Garrym vyčítavé pohledy.

Garry si odložil na stůl svou kostkovanou čepici a rozzářil se. Spokojeně vyfoukl ze své dýmky několik obláčků a promluvil: „Takže ten případ konečně začíná být jasnější.“

Hormona se neudržela: „Co to zase blábolíš? A od kdy kouříš dýmku?“

„Říkalas, že ten cizinec Silver zmizel a zanechal za sebou jen vzkaz ‚Nepřátelé zůstavitele, mějte se na pozoru‘, pravda?“ uvažoval Garry. „Byl to cizinec, takže předpokládám, že zmizel zase někam do ciziny. A byl to Zmizeluzlův potomek.“

„No a?“ sledovala ho Hormona nedůvěřivě. „Co z toho jako plyne?“

„Že nejspíš utekl někam opravdu daleko.“

„Dejme tomu.“

„A jeho rod může být klidně ještě naživu,“ kývl Garry významně dýmkou.

„To se nedá vyloučit,“ připustila Hormona.

„A Zmizeluzlovu závěť si rodina předávala celé generace,“ pokračoval Garry ve svých myšlenkách. „A teď se jeho potomek vrátil, aby otevřel Tajemnou stoku.“

„Myslíš?“ zaváhala Hormona.

„A teď otázka za deset milionů,“ usmál se Garry. „Kdo ze školy se narodil někde opravdu daleko?“

„Nevím,“ pokrčila Hormona rameny.

„Napovím ti,“ řekl Garry a opět zabafal dýmkou. „Je to stoprocentní padouch, už od pohledu zlý a…“

„Grape!“ vykřikl Von. „Narodil se přece v Austrálii! To on otevřel Tajemnou stoku!“

Hormona začala zoufale tlouct hlavou do desky stolu. „KDY – HO – TO – KONEČNĚ – PŘEJDE?“ křičela přitom.

Když ošetřili Hormoninu modřinu na čele a ret rozražený o hranu stolu, vyrazili očumovat na místo činu.

„Ahoj, Garry!“

„Nazdar, Kamile,“ vzdychl Garry nepřítomně, když spatřil svého dvorního fotografa.

„Garry, Garry – jeden kluk z naší třídy říkal, že prý jsi Tajemnou stoku otevřel ty!“ vychrlil ze sebe Kamil Křivý. „Je to pravda? Mohl bych o tom s tebou udělat rozhovor?“ Garry nadšenému Kamilovi vše odkýval.

„Teda, tady snad lidi uvěří snad úplně všemu,“ usoudil Von znechuceně, když Kamil odešel.

„To je snad dobře, ne?“ zasmál se Garry. „Negativní reklama je taky reklama. Uvidíš, jak se teď do fanklubu pohrnou noví členové.“

Dorazili do chodby, kde došlo k útoku. V rohu tam stála prázdná židle, na které většinu dne hlídkoval školník Plyš. Na stěně viselo prostěradlo, kterému vévodil velký naturalisticky vyvedený obrázek oběšené soudružky Vopičkové. Kolem bylo napsáno pár nepěkných vzkazů, adresovaných buď Plyšovi nebo jeho opici.

Garry nahlédl pod prostěradlo, nápis tam pořád byl. „Trochu se tady porozhlédneme, Votsone,“ řekl Vonovi.

„Podívejte se na tohle,“ vybídla je Hormona. „To je zvláštní…“

Garry přešel k ní. Hormona ukazovala na černožluté pavouky, kteří v rohu tkali pavučinu ve tvaru středověké třístěžňové válečné plachetnice. Jeden z pavouků visel na nejvyšším stěžni a v předních nohách svíral maličký dalekohled. Většina ostatních pavouků držela v nohách malé šavličky. Dva z nich porcovali na palubě zabitou mouchu.

„Už jste někdy viděli, že by se pavouci chovali takhle?“ sledovala je užasle Hormona.

„Ne,“ řekl Garry. „Ale jak to souvisí s naším případem?“

„Nijak,“ připustila Hormona. „Ale je to mnohem zajímavější. Vone, pojď se taky podívat!“

„Ne díky,“ zamumlal Von, který zůstal stát opodál, „mně to úplně stačí odsud.“

„Co je s tebou?“ zeptal se Garry.

„N-n-nemám rád pavouky,“ vykoktal ze sebe Von. „Nesnáším je.“

Hormona se zahihňala.

„Nevím, co je na tom k smíchu,“ bránil se Von. „Taky bys nesnášela pavouky, kdyby tě tví bratři budili tak, že by ti dali pavouka na obličej, v horším případě přímo do pusy. A teď si představ, že já mám těch bratrů devatenáct! Chutnají hrozně, a jak křupou v ústech… Fuj!“

Hormona vyprskla smíchy. Garry zatím obcházel místo činu a změnil téma: „Tady všude přece byla po tom útoku voda, ne? Kde se tady vzala?“

„A jak propracovaně udělali tu figuru na přídi, to vypadá jako skutečná malá mořská víla…“

„Chápu, že ses praštila do hlavy, ale nechtěla by ses věnovat případu?“ osopil se na ni Garry.

„Já?“ otočila se Hormona překvapeně. „Jsem snad já doktor Votson?“

„Grape sem asi tu vodu rozlil, aby od sebe odvedl pozornost a my si mysleli, že to udělal nějaký vodník,“ přemýšlel Garry. „Netušil ale, že narazí na prohnaného detektiva Pokrmese, který jeho lest hravě prokoukne…“

„Ta voda vytekla z dívčích záchodků,“ houkla Hormona, která stále sledovala přičinlivé členovce. „Tady jsou ty toalety, kde sídlí ta strašná uklízečka… myslím paní Svrabová. Říkáme tomu tady Hajzlíky Hrozné Hroznaty.“

„Mohli bychom se tam podívat?“ sáhl Garry na kliku dveří.

„Klidně,“ odvětila Hormona, která konečně přestala pozorovat pavouky a přišla k nim. „Stejně tam nikdo nechodí kvůli tomu, jak je ta ježibaba protivná. Ale počítej s tím, že jak vás uvidí, tak dostanete koštětem po hlavě.“ Pak ještě ukázala na tabulku na dveřích: „A jak koukám, stejně jsou zase mimo provoz.“

Byla to ta nejčistší umývárna, do které Garry kdy vkročil. Není divu, zatím vždy navštěvoval pouze pánské toalety. Pod velkým lesknoucím se zrcadlem byla řada bělobou svítících porcelánových umyvadel, dveře kabinek nebyly rozbité ani poškrábané, jedny dokonce ani počmárané.

„Tady je teda čisto,“ zatvářil se Garry s patřičným opovržením.

 „Není divu,“ přisvědčila Hormona, „nikdo sem nechodí, takže tady celou dobu řádí jenom Hrozná Hroznata s Mistrem Properem.“

Von, který nakoukl dovnitř jen opatrně, se zarazil: „To je ten slavný pornoherec?“

„Ne,“ podívala se na něj Hormona znechuceně, „to je čisticí prostředek.“

„Fuj,“ otřásl se Von.

„Kdo sem zase leze? Nevidíte tu ceduli ‚MIMO PROVOZ‘?“ ozval se řev ze zadní kabinky. Její dveře se rozrazily a ven vylezla po všech stránkách sympatická žena, jejíž stručný popis, který autor rozhodně nebude opakovat, je možno nalézt v minulé kapitole. „Neřekla jsem ti snad jasně,“ otočila se na Hormonu, „že jestli sem ještě jednou vlezeš, přerazím o tebe smeták?“

„Něco v tom smyslu možná padlo,“ couvala Hormona zpátky ke dveřím. Hozený rejžák minul její hlavu jen o několik centimetrů.

„A co tady dělají muži?!“ křičela Hroznata Svrabová tak, až se jí roztřásl lalok na bradě.

„Dovolte, abych se představil, madam,“ předstoupil Garry o krok blíže, „mé jméno je detektiv Garrylock Pokrmes a toto je můj asistent doktor Votson. Vyšetřujeme tu vraždu… no, vlastně ne úplně vraždu, ale obdobně závažný trestný čin. Mohl bych se tu porozhlédnout a zeptat se Vás na pár otázeček?“

Paní Svrabové překvapením vypadl smeták z ruky. Ještě nikdy s ní nikdo nehovořil takhle slušným tónem a rozhodně ji ještě nikdy nikdo v životě neoslovil ‚madam‘. Šokovaně sledovala Garryho, který se zatím začal rozhlížet kolem. „C-c-cože?“

„Kde jste byla v sobotu kolem jedenácté hodiny večer?“ zeptal se Garry. „Omlouvám se, že vás na to ptám, ale je to rutinní otázka.“

„Přece na večírku svého syna,“ odpověděla Hroznata. „Mám na to spoustu svědků.“

„To je vlastně pravda,“ zarazil se Garry. „A když jste se vrátila, nevšimla jste si tu něčeho podezřelého? Čehokoliv.“

„Všude tady byla voda,“ rozmáchla se paní Svrabová, až málem prorazila dveře jedné z kabinek. „Někdo odšrouboval kohoutek.“

„Otisky tady asi žádné nenajdeme, co?“ přejel Garry ještě jednou celé záchodky pohledem.

„To asi těžko, všechno jsem tady vycídila,“ usmála se Hrozná Hroznata pyšně.

„Tak vám děkuji,“ usmál se Garry a podal jí svou vizitku. „Kdybyste si vzpomněla na cokoli dalšího, ozvěte se mi.“

Intrikánské intermezzo II

Na polenský hrad se snesla tma. Světla v ložnicích postupně zhasínala a vypadalo to, že hrad se ponoří také do všeobjímajícího ticha. Bystrý pozorovatel, který by upřel svou pozornost na hradby kolem bočního nádvoří, by ale spatřil dvě postavy v černých kápích, které tuto idylku narušovaly. Opíraly se o okraj hradeb a pozorovaly hladinu rybníka Pekla, v které se odrážel měsíc. A kdyby pozorovatel přišel blíže, mohl by zaslechnout tento rozhovor:

„Doufám, že ti nevadí, že jsem tě sem zavolala, ale…“

„Ne, ale dokázal bych si představit komfortnější místo pro tuto schůzku. Třeba moji ložnici.“

„Tam by to bylo moc nebezpečné, někdo by nás mohl slyšet.“

„Pokud při tom hodně křičíš, tak nás může někdo zaslechnout i tady.“

„Cože? Ty jsi prase! Kvůli tomu jsem se s tebou rozhodně nesešla! Vy chlapi jste všichni stejní! I když Garry je asi ještě horší.“

„Horší? To jsi asi ještě neslyšela o tom, jak jsem po tom večírku s…“

„A nechci to slyšet.“

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“

„Musí to ale zůstat mezi námi. Nikdo se o téhle schůzce nesmí dozvědět!“

„Dávám ti svoje slovo.“

„To není moc, ale si mi to bude muset stačit.“

„Klidně bych ti dal i něco víc, ale před chvílí jsi to odmítla.“

„Úchyle! Nemůžeš chvíli myslet na něco jiného?“

„Moc mi to neusnadňuješ. Co jsi mi teda přišla říct?“

Mám na tebe takovou prosbu. Nemohl bys před Garrym něco říct nebo udělat, aby si myslel, že to ty jsi otevřel Tajemnou stoku? Garry se převtělil v detektiva Pokrmese a pořád jako pominutý podezírá Grapea. Tak jsem si myslela, že bychom ho mohli odvést na jinou stopu, ať ho to trochu zaměstná.“

„Jak si to jako představuješ?“

„Už jsem o tom trochu přemýšlela. Naznačím Garrymu, že tu stoku jsi nejspíš otevřel ty. Až ho pak potkáš, tak mu řekneš, ať do toho nestrká nos a přestane si hrát na detektiva. Budeš mu trochu vyhrožovat… a snad to dojde i jemu, že bys to mohl udělat ty. Pak už snad bude stačit jenom před ním občas něco utrousit nebo se ďábelsky zachechtat.“

„Jak dlouho bych podle tebe měl hrát tuhle komedii?“

„Do té doby než přijdeme na to, kdo tu stoku skutečně otevřel.“

„To může trvat věčně! Nepočítej s tím, že bych se na tom podílel déle než do Vánoc.“

„A co potom?“

„Potom mu to prostě řeknu. Že jsem Tajemnou stoku neotevřel.“

„Tobě určitě uvěří. Ale dobře, do Vánoc by to snad mohlo stačit, aby se nám Garry nenudil.“

„Pokud mu to řeknu jako Garrymu, tak mi samozřejmě neuvěří, ale když mu to řeknu jako Svrabovi nebo Hnojovi, tak mi uvěří.“

„Cože?“

„O Vánocích tady nikdo nebude. Převléknete se za Svraba, Hnoje a… nějakou zmizeluzelskou holku a já vám pak řeknu, že jsem Tajemnou stoku neotevřel a že bych rád věděl, kdo to udělal.“

„To je pěkná blbost. Nikdo neuvěří, že se může převlíknout za Svraba nebo Hnoje, aniž by se na to přišlo! Na to by skočil jen totální retard!“

„Něco vymyslíš. Taková chytrá šmejdka.“

„Nech si ty komplimenty.“

V knihovně je dobrá knížka o převlecích, moc se mi loni hodila. Bohužel je ale v oddělení s omezeným přístupem.“

„Převléky nejmocnější. I když pro naše potřeby by mohla stačit Stopička – příručka dětského detektiva. Tu ale ve školní knihovně nemají.“

„Mohlo by to vyjít. Je tam všechno – paruky, převleky, cvičení na změnu hlasu… Je tam i zajímavý návod, jak si nanést na tvář úplně jiný obličej.“

„Nepsala ho náhodou Brownie Levandulová?“

„Cože?“

„Ale nic.“

Vyšetřování pokračuje

Druhý den večer se Garry, Von a Hormona usadili ve společenské místnosti. S různou měrou úspěšnosti se pokoušeli splnit svá domácí cvičení. Von chrápal nad učebnicí s názvem Záchod, přebíjená a další základní hry; po stránce 137 stékala slina za slinou a Hormona to fascinovaně sledovala. Když už to nemohla vydržet, protože kvůli tomuto nechutnému divadlu nenapsala již deset minut ani řádku, prudce mu sklapla své Základy kanasty přímo u ucha. Von poplašeně vyskočil a dezorientovaně se rozhlížel kolem. I Garryho zvuk vyrušil, takže otevřel oči od Dějin karetních her.

„Taky vám to tak vrtá hlavou?“ řekla, když získala jejich pozornost.

„Ani ne,“ pokrčil rameny Garry a také zavřel svoji učebnici. „Myslím, že to chce jenom trochu času. Támhleta mě miluje, takže dřív nebo později…“

„Mluvím o tom, kdo otevřel Tajemnou stoku, ty demente!“ utrhla se na něj Hormona.

„Jo tohle,“ zabručel Garry, jako kdyby mu Hormona připomněla něco velmi nepříjemného. Asi proto, že mu Hormona připomněla něco velmi nepříjemného. „Myslel jsem na něco jiného. Copak jsme se jasně neshodli, že to udělal Grape?“

„To jsme se teda neshodli!“

„Měl jsem za to, že tě to nezajímá,“ otočil se na ni Garry. „Jsi snad doktor Votson?“

„Tak přemýšlejte,“ ozval se nečekaně Von, patrně proto, aby tuto nepříjemnou činnost delegoval na ostatní. „Kdo může být ten Zů Stavitel? Vrtalo mi to hlavou a je to přece úplně jasné: Zilvar Zmizeluzel postavil tenhle hrad – takže byl stavitel. A protože se pravděpodobně podepisoval Z. Stavitel, říká se mu Zů Stavitel. Sice by to správně mělo být Zet Stavitel, ale čertví, jak se ve středověku vyslovovalo písmeno Z.“

„Zůstavitel se mu říká proto, že napsal tu proklatou závěť!“ zavrčela Hormona.

„Takže to nebyl stavitel?“ divil se Von. „A kdo postavil náš hrad?“

„Až budeme potřebovat do diskuze komickou vložku, tak ti dám znamení,“ umlčela ho gestem Hormona, „do té doby mlč, prosím tě.“

„Komickou vložku?“ otevřel Von pusu. „Co je na vložkách komi…“

„Viděl jsi nějaké znamení?!“

„Musel to být Grape,“ spustil Garry svůj kolovrátek. „Dneska jsem se byl zase podívat na místo činu a on se tam znenadání objevil a řekl, že tam nemám co dělat. A zabavil mi mou kostkovanou čapku a dýmku!“

„Na to má právo,“ řekla Hormona. „Ve škole se přece nesmí kouřit.“

„To říká ta pravá,“ zahučel Garry nevrle.

„Přemýšlel jsi o motivu, detektive?“ nedala se Hormona. „Nemyslíš, že to musel udělat někdo, kdo je zaujatý proti Plyšovi? Případně proti lidem, co neumí hrát karty?“

„Na rozdíl od tebe jsem si o tom něco přečetl,“ nafoukl se Garry. „A teď vím, že motiv není u trestné činnosti vůbec rozhodující. Nepostradatelnou složkou subjektivní stránky trestného činu je pouze zavinění, které má formu úmyslu nebo nedbalosti.“

„Páni,“ vydechla Hormona, když se jí vrátil šokem ztracený hlas. „Ty sis o tom snad opravdu něco přečetl.“

„Pak tam bylo ještě něco o tom, že je úmysl rovný a nerovný,“ chlubil se Garry dál svými vědomostmi. „A nedbalost může být větvená nebo nevětvená. Tohle jsem ještě úplně nepochopil. Stejně si tu knížku půjčím ještě jednou, je tam super kapitolka o znásilnění.“

„Pořád ale, bez ohledu na tvou cennou úvahu o zavinění,“ poklepávala si Hormona propiskou po horním rtu, „Grape neměl žádný důvod, aby zaútočil na Plyšovu opici.“

„Napadá tě někdo jiný, kdo to mohl udělat? Klidně budu podezírat někoho jiného, pokud to bude někdo, koho nemám rád.“

„To je vážně těžké, když podezíráš jen lidi, které nemáš rád,“ zamračila se Hormona. „To je nějaká nová kriminalistická metoda?“

„Vycházím z úvahy,“ vysvětlil Garry, „že detektiv má vždy pravdu, proto lidi, kteří jsou proti němu, pravdu nemají, a jsou to zločinci.“

„Aha, to je opravdu smůla,“ položila Hormona ruce do klína.

„Proč?“ nechápal Garry.

„Protože jediný, koho bys mohl ještě podezírat, je Malejfuj,“ řekla Hormona. „A ten to udělat nemohl.“

„Proč?“ nechápal opět Garry.

„Má alibi,“ odtušila Hormona. „Byl na tom večírku, takže nemohl stihnout chytat někde Plyšovu opici.“

Garrymu se zúžily zorničky. „Stoprocentní alibi? To je vždycky podezřelé.“

„A sám o sobě přece prohlašoval, že stoku otevřel,“ mávla rukou Hormona. „A byl tak zklamaný, že mu to nikdo nevěří. Kdyby to opravdu udělal, tak někde tiše sedí a je rád, že si ho nikdo nevšímá.“

„Blufuje,“ poškrábal se Garry na bradě. „Kalí vodu, aby zmátl vyšetřovatele. Zatím nemá potuchy, že mazaný detektiv Pokrmes už zavětřil jeho stopu.“

„A Malejfuj proti Plyšovi nikdy nic neměl,“ mávla rukou Hormona. „Vzpomeň si, jak mu vás loni nabonzoval.“

„Možná je v tom nějaké vydírání. Třeba Plyš na Malejfuje něco ví. Nebo naopak?“ Garryho mozkové závity se roztočily na plné obrátky.

„Nechceš snad věřit takovému nesmyslu, že Malejfuj by mohl být Zmizeluzlův potomek?“ vykulila Hormona oči. Možná až moc.

„To je ono!“ luskl prsty Garry. „Jak to, že mě to nenapadlo dřív?“

„Mohl by to být on,“ ozval se Von a bojácně při tom pošilhával po Hormoně. Ta ale na zákaz už zřejmě zapomněla. „Všichni odjakživa chodili do Zmizeluzlu a ještě se tím chlubí. Jejich rodina se tady objevila někdy v devatenáctém století neznámo odkud! A Crackův pradědeček pak získal obrovský majetek jako stavitel!“

„Co máš pořád s tím stavitelem?“ neudržela se Hormona. „Stavitel a zůstavitel je něco jiného, kdy to konečně pochopíš? Navíc jsem myslela, že Malejfujovi jsou lihovarníci.“

„Líh začali pálit až v padesátých letech, ilegálně,“ líčil Von, „potom, co jim stavební firmu znárodnili.“

„Malejfujovi by klidně mohli být Zmizeluzlovi potomci,“ shrnul své myšlenky Garry. „Zlí jsou na to rozhodně až až.“

„Hm,“ kývla Hormona a přetřela si tvář dlaní, aby zakryla cukající koutky. „Připouštím, že je to možné…“

„Ale jak to dokážeme?“ zachmuřil se opět Garry.

„To nemá ani cenu zkoušet,“ vzdychla Hormona. „Jedině převléct se za zmizeluzelské studenty a vytáhnout to z něj, ale to je naprostá hovadina. Na to by skočil jen totální retard!“

„To je nápad!“ zaradoval se Garry. „Konečně konstruktivní přístup!“

„Vždyť říkám, že je to nesmysl,“ bránila se Hormona. „Nikdy se nepřestrojíme tak, aby to Malejfuj neprokoukl. Ani kdybychom nějakým zázrakem získali z knihovny Převléky nejmocnější, tak…“

„Převléky nejmocnější?“ zbystřil Garry. „Ona existuje nějaká kniha o převlecích?“

„O čemkoli, na co si vzpomeneš, existuje nějaká kniha,“ nakrčila nos Hormona.

„Tak to se pleteš,“ ušklíbl se Garry. „Dneska jsem v knihovně celou hodinu marně hledal nějakou knihu na téma lesbické sadomasochistické hrátky v bahně. O tom žádná kniha neexistuje! Tak jsem si početl alespoň v Trestním právu hmotném – obecná část o tom zavinění.“

„Existuje mezi těmi tématy nějaká souvislost?“ zamrkala Hormona. „Každopádně,“ vrátila se k původnímu rozhovoru, „ty Převléky nejmocnější stejně nezískáme. Jsou v oddělení s omezeným přístupem, takže bychom k vypůjčení té knihy potřebovali písemný souhlas některého učitele. A i tak nám ji dají jen prezenčně.“

„Garrymu Pokerovi snad takový souhlas dá každý, ne?“ usmál se Garry samolibě.

Autogramiáda

„Tak jak pokračuje tvůj hon za podpisem?“ vyzvídala Hormona u oběda. Přesněji řečeno, u křenové omáčky s knedlíkem. Ještě přesněji, u špinavé vodě podobné, hrudkovité křenové omáčky s knedlíkem tvrdým jako kámen. Každá porce obsahovala i maso, ale to patří mezi věci, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. A o některých rosolovitých kouscích ani v žádné jiné společnosti.

„Bledě,“ pokusil se Garry zapíchnout vidličku do jednoho z knedlíků.

„Jak pak to?“ předstírala úžas Hormona. „Člověk by řekl, že každý učitel vyskočí radostí do stropu, když uvidí, že ty si chceš půjčit nějakou knihu?“

„Taky to nechápu,“ pozoroval rozladěně Garry na svém talíři právě jeden z těch kousků, o kterých se v žádném případě nemluví. „Nejdřív jsem byl za McDonaldovou, ale to jsem tak nějak dopředu počítal, že to nevyjde. Byla zase milá jako nabroušená žiletka ve střevech. Krotitel mi řekl, že na tvorbu hry tu knihu nepotřebuju, že tam o tom nic není. Ferblová mi zase tvrdila, že studentům prvního ročníku něco takového zásadně nedovolí. I kdyby, mohla by přihlédnout k tomu, že jsem tady už druhý rok.“

„Nic moc,“ řekla pomalu Hormona. „Neříkal jsi včera, že ti ten podpis dá každý?“

Garry se na ni rozzlobeně podíval a obrátil svou pozornost opět ke knedlíku. Zkusil ho překvapit nečekaným útokem nožem a vidličkou najednou, ale knedlík útoku odolal a stále výhružně ležel na talíři ve své nedotčené podobě.

U jejich stolu se zastavil Cracko Malejfuj. Sehnul se nad Garrym a plivl do jeho talíře. „Jestli chceš ve zdraví přežít, nepleť se do ničeho, co souvisí s Tajemnou stokou, Pokere,“ zachrčel a než stačil šokovaný Garry něco udělat, zmizel v doprovodu svých goril.

„On mi plivl do talíře!“ zkonstatoval Garry s drobným zpožděním skutečnost. „A ještě mi vyhrožuje! Že by tu stoku opravdu otevřel on?“ rozčiloval se. „Jestli si myslí, že někoho, jako je detektiv Garrylock Pokrmes, může vystrašit, tak to se teda šeredně plete!“

„Opravdu věříš, že by on mohl otevřít Tajemnou stoku?“ pochybovala Hormona. „Já bych řekla, že jenom machruje.“

„Kdepak, to musel být on,“ sevřel Garry rty. „Budu muset ten podpis získat. Ale od koho?“

„Zkoušel jsi ještě někoho?“ nasadila Hormona co možná nejnevinnější výraz.

„Jo,“ povzdychl si Garry. „Ještě Proutkovou, ta mi to sice podepsala, ale udělala tam tři křížky a ještě mi celý papír zamazala od hlíny. Tomu se knihovnice tak akorát vysměje. Pak jsem sebral veškerou odvahu a zašel jsem za Trumpálem. Ten si mě pět minut prohlížel přes ty svoje směšné brýle a pak se ptal ‚Nechceš mi něco říct, Garry?‘, ‚Netajíš přede mnou něco, Garry?‘, takže,“ Garry se pátravě rozhlédl po jídelně, „bych to peprně okomentoval, ale je tady Hybrid. Nejvíc nadějí jsem vkládal v Pop-Arta. Říkal jsem si, že by mi to mohl podepsat, protože o převlecích prý mluvil párkrát ve své hodině – aspoň podle toho, co říkali spolužáci – a do obrany proti švindlování se to téma vůbec celkem hodí.“

„A jak to dopadlo?“

„Je to blázen,“ zazubil se Garry. „Už když viděl, že za ním jdu s nějakým papírem, tak přede mnou začal couvat. A ani jsem nestihl vysvětlit, co bych potřeboval, a už si to upaloval chodbou pryč ode mě. Přitom křičel: ‚Nic vám nepodepíšu! A nejsem Viewegh, myslel jsem, že vy to víte!‘“

„Dej mi ten papír,“ řekla Hormona, „já to zkusím.“

„Nemáš šanci,“ zavrtěl Garry hlavou. „Fanynek se bojí jako čert kříže. Jak uvidí nějakou holku s papírem, bude na druhém břehu Pekla dřív, než stihneš říct ‚dobrý den‘.“

Hormona odložila vidličku. „A kdo říká, že půjdu za Pop-Artem?“

---

[1] Během staletí se tento výraz z neznámých důvodů zkomolil na „ryzí pivo z hor“.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna