Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 30. srpna 2015

2-9: Že-by se konečně blížily Vánoce?

Kapitola devátá, v níž se snad splní autorův sen pokročit v ději, který zatím spíše přešlapuje na místě. Možná si říkáte, že vývoj děje by autor měl mít plně ve svých rukou, ale není to tak. Postavy zlobí a dělají si, co je napadne. Tak se nechte překvapit, co zase vyvedou.

Že by se konečně blížily Vánoce?


Vítej zpátky

Z brány Zlatého domku vyklouzla ženská postava s batůžkem. Proklela studené povětří, rychle přeběhla do Černého domku a vstoupila do svého domova – do pokoje 113.
Bzučení v úle utichlo. Tváře Brownie Levandulové, Palmy Patlalové a Pasty Patlalové se zvedly od vyložených tarotových karet a v němém úžasu se obrátily ke dveřím.
„Ahoj,“ zahučel na ně duch, který si vzal podobu Hormony Dangerové.
„Jé, ahoj,“ vzpamatovala se jako první Brownie. „Co ty tady?“
„Tady bydlím,“ zavrčela Hormona a posadila se v botách do postele. Cvaknutí krabičky, vybrání železné zásoby, cvaknutí zapalovače a úlevné vydechnutí.
„Sakra, Hormono,“ zapiští Brownie, „říkaly jsme ti přece, že tady uvnitř kouřit nebudeš!“
„Výjimečná krizová situace,“ odsekla Hormona. „Otázka života a smrti.“
Vážně pronesená odpověď umlčela protesty, ale zákonitě probudila zvědavost. Žraloci zavětřili krev, agentura LPP zavětřila nový drb. „Kde jsi vlastně byla?“ vyhrkla jako první Pasta Patlalová. Odpovědí jí byl jen obláček dýmu vyslaný jejím směrem.
„Tak kde?“ přidala se její stejně povedená sestra.
„V knihovně,“ broukla Hormona a nasála další dávku tetrahydrocannabinolu.
„Tam mají přece jen do šesti,“ zamračila se Brownie Levandulová.
Jak tohle můžeš vědět?, pomyslela si Hormona. Jak ty tohle můžeš vědět? „Pak jsem se ještě stavovala nahoře u kluků,“ hlesla otráveně.
Probodly ji tři pátravé pohledy. „Tam jsme tě hledaly aspoň čtyřikrát a nebylas tam,“ zaťukala Brownie gelovými nehty o stolek.
„Dobře, nebyla jsem tam,“ odpověděla Hormona po chvilce netečným hlasem, „Aspoň jste tam v klidu našly, co jste tam hledaly.“
„Co?“ ozval se nechápavý trojhlas.
„Nesnažte se to pochopit,“ usmála se na ně. „Nerada bych seškrabávala ze stěn kaši z vašich vybouchnuvších mozečků.“ A po chvilce všestranného mlčení dodala: „A nesnažte se pochopit ani tohle.“
Brownie ji několikrát přejela zkoumavým, při troše nadhledu lze říci i zamyšleným pohledem. Nakonec se zeptala na to, co pochopila: „Kde máš ponožky, Hormono?“
„Cože?“ zakašlala překvapená Hormona.
„Kde máš ponožky?“ zopakovala jí Brownie svoji otázku a se svraštěným obočím zírala na její kotníky, jako by si z nich chtěla vynutit odpověď.
„P-p-ponožky?“ zakuckala se Hormona a podívala se na své nohy. Překvapeněji se na ně nedívala nejspíš ani tehdy, kdy je viděla poprvé v životě.
Palma zavrtěla hlavou. „Když jsi byla ve škole, měla jsi přece takové ty červeno-žluto-zeleno pruhované ponožky,“ zarazila se. „Dost ošklivé, jestli můžu říct, vůbec se nehodí k naší modré kolejní uniformě,“ dodala odvážně.
Samozřejmě, že nehodí, zavraždila ji v duchu Hormona. Chci jimi vyjádřit, že nepatřím do stejné koleje jako ta banda pitomců, které se jinak říká také ‚vy‘. Co mě vedlo k tomu, že jsem si při rozřazování vybrala tuhle kolej? I v Hybridově kompostu bych našla inteligentnější společnost.
„Je za tři minuty deset,“ řekla nahlas mrazivě a típla zbytek jointu o noční stolek, „neměly byste vy dvě vypadnout na svůj pokoj? Bude večerka.“
„Že tys byla u Grapea na doučování ze sarkasmů?“ zvedla najednou ze své postele rozespale hlavu Petra Smutná.
„To víš, že byla,“ vyprskla Hormona. „A moje ponožky si pak nechal jako suvenýr.“
Brownie, Palma a Pasta hleděly na Hormonu s otevřenými ústy. „Kecáš,“ řekla rozčarovaně Pasta. „Proč nám nechceš říct, kde jsi byla?“
Petra se převrátila na druhý bok. „Určitě kecá. Ale hezká pohádka na dobrou noc.“
Odpovědi se nedočkaly. Hormona si stáhla boty, aniž by si rozvázala tkaničky, vlezla pod peřinu a otočila se ke zdi.
Brownie rozzuřeně zírala do polštáře, který měla přetažený přes hlavu, a zatínala pěsti. Nakonec se odhodlala k činu. „Hormono, okamžitě přestaň vzdychat pod tou peřinou, tady se nedá spát!“

Nad kouskem něčeho špatného

„Štrúdl?“ šťouchal Garry opatrně vidličkou do své snídaně. „Jak můžou tomuhle říkat štrúdl?“
„Dřív tomu říkali jablečný závin,“ zvedl Von svůj kousek. „Ale všichni si stěžovali, že v tom nejsou jablka. Dávají tam totiž místo nich…“
„Neříkej mi to,“ zarazil ho Garry, „mám hlad.“ A opatrně se zakousl.
„Dobrou chuť,“ usmála se na něj Hormona a posadila se vedle nich. „Hádejte,“ pokračovala, když dostatečně vstřebali po všech stránkách její přítomnost a byli schopni vnímat, co říká, „kam můžeme dneska zajít?“
„Jestli nás zveš, tak kamkoli,“ zahuhlal Von. Hormona se na něj zamračila.
„Nás spíš zajímá, kde jsi byla včera, Hormono,“ zazubil se Garry. „Holky tě hledaly u nás.“
„To jsou šikulky,“ ušklíbla se Hormona. „Já jsem… byla jsem se projít. Potřebovala jsem být chvilku sama.“
„Mohla jsi říct, šli bychom s tebou,“ podíval se na ni Garry starostlivě.
„Víš, Garry,“ usmála se Hormona sladce, „když říkám, že jsem potřebovala být na chvilku sama, tak jsem tím opravdu nemyslela, že bych chtěla být s vámi.“
„Aha,“ zatvářil se Garry překvapeně. „Ale… Támhleta mi ve středu řekla, že chce být večer sama, a ve čtvrtek ráno na mě pak byla naštvaná, že jsem za ní nepřišel. Tak jsem myslel, že je to nějaká ženská logika.“
„Nesnaž se pochopit ženskou logiku, dokud jsi nezvládnul ani tu obecnou,“ řekla Hormona a opatrně ochutnala svůj štrúdl. Pak se na Garryho podezíravě zadívala: „Od kdy vlastně zase mluvíš s Támhletou?“
Garry pokrčil rameny. „Já jsem s ní mluvil vždycky. To jen ona nemluvila se mnou, tak mě to moc nebavilo zkoušet s ní konverzovat.“
„Takže teď se spolu zase bavíte normálně?“
„Ne,“ zamračil se Garry. „Teď už se mnou zase nemluví. Přišla totiž k nám, zrovna když tě tam hledala Brownie s Palmou a Pastou.“
„Copak?“ zvedla Hormona obočí. „Nelíbilo se jí, že mě Brownie hledala u tebe pod peřinou?“
„Jaks to uhodla?“
„Na to bych ani nemusela být geniální, abych na to nepřišla,“ odfrkla si Hormona. „Všichni tři jste průhlední jako prostřelené okno.“
„Náhodou,“ zamyslel se Garry, „když prostřelíš okno, tak se může stát, že když se roztříští, ale nevysype se, tak je přes něj pak vidět hůř, protože…“
Hormona rezignovaně odložila lžíci. „Nemusíš všechno chápat tak doslovně. Myslela jsem, že tohle přirovnání pochopíš i ty.“
„A kam jsi to teda chtěla zajít?“ ozval se po delší době Von.
 „Do knihovny,“ zašklebila se Hormona. „Pro Převléky nejmocnější.“
„Nekecej!“ zakuckal se Garry. „Kdo ti to podepsal?“
„Grape.“
Většina Garryho posledního sousta se vrátila v podobě neforemné kašovité spršky zpátky na talíř. „Cože?“
Většina Vonova posledního sousta se vrátila v podobě neforemné kašovité spršky zpátky na talíř. „Cože?“ Von byl vždycky o trochu pomalejší.
„Ukaž,“ vzpamatoval se trochu Garry. „Chci ten papír vidět.“
Většina Hormonina posledního sousta se vrátila v podobě neforemné kašovité spršky zpátky na talíř. „Cože?“ Na tváři se jí rozhostil vyděšený výraz.
„Co ti je?“ divil se Garry. „Tak máš ten papír nebo ne?“
Zčervenalá Hormona si otřela drobky od pusy. „Jo. Teda vlastně ne,“ zakoktala a dala si hlavu do dlaní. „Mám. Ale… ne… tak úplně… večer… budu. Snad.“
„Papír snad máš nebo nemáš, ne?“ podivil se Von. „Nebo máš snad jenom půlku?“
„Grape mi ten papír podepsal,“ broukla Hormona. „A večer s ním zajdeme do knihovny.“
"S Grapem?" vyděsil se Von.
"S tím papírem," vzdychla Hormona a v duchu napočítala do desíti, aby se uklidnila.
„A kde je teda ten papír teď?“ vyzvídal dál Garry.
„Na stole,“ sykla Hormona. „Doufám.“
„Až si ujasníš, kde ten papír je, tak nám dej vědět,“ zvedl se Garry. „Já musím jít.“
„Kam tak pospícháš?“ divila se Hormona.
„Přece na zápas,“ řekl Von a také se zvedl. „Dneska hrajeme se Zmizeluzlem.“
„Copak tě nevyhodili z týmu?“
„Máme plnou marodku,“ usmál se samolibě Garry. „Tak musím aspoň na střídačku. Půjdeš se podívat, jak hrajeme?“
Devadesát minut nudy. Bude tam. Jo, ale na protější tribuně. „Asi ne,“ řekla Hormona po chvilce váhání.

Další zranění

„Další zranění!“ chytil se zoufale za hlavu trenér a podíval se na střídačku. Tam už se krčil samotný Garry. „No pojď,“ vzdychl nakonec rezignovaně.
Garry radostně vyskočil z lavice a rozeběhl se na hřiště. Udělal pár kroků a rozplácl se na zem. „Au, moje ruka!“ zavřeštěl a svíjel se bolestí.
„Zvedni se a nandej si ty trenky!“ zařval na něj trenér. Garry pochopil, co bylo příčinou jeho pádu, což mu potvrdil i pohled na nohy. „Musíš to dohrát!“ slyšel přes bolest, která mu hučela v uších.
„Hledáš lanýže, Pokere?“ rozchechtal se přihlížející Cracko Malejfuj. „Je fakt, že se říká, že prasata na ně mají čich.“
Garry ignoroval jeho smích, opatrně se zvedl do sedu a chytil se za bolavou ruku. Trochu se uklidnil a snažil se nevnímat další poznámky, které na něj Cracko křičel. Podíval se opět dolů. „Kdo mi z těch trenek vyndal gumu?“ rozzuřil se.
Vtom zaslechl před sebou zvuk cvakajícího fotoaparátu. „Teď mě nefoť, Kamile,“ zasyčel. Když ho Kamil ignoroval, přemohl bolest a rozmáchl se zraněnou pravou rukou do jeho obličeje. Bohužel se pořádně nepodíval a trefil se hřbetem ruky přímo do přístroje. Zaskučel bolestí a opět se sesunul na zem.
„Tohle není wrestling, to je fotbal,“ dolehl k němu ještě Malejfujův hlas. „Hraje se nohama a na hřišti. Ne na zemi u postranní čáry!“
„Je zlomená,“ pohnul Garry se smutným výrazem zafačovanou rukou, když ho přišli navštívit Von a Hormona. „Taková smůla, kdyby se mi to nestalo, tak určitě dám gól a neprohráli bychom,“ líčil a ignoroval při tom Hormoniny úšklebky. „Dneska zůstanu tady, ale zítra mě snad pustí. A pak Malejfujovi rozmlátím tou sádrou ksicht.“
„Prý se ti na hřišti smál,“ kývla Hormona. „Kvůli tomu?“
„Ne,“ pokusil se Garry chytit se za hlavu, což s rukou v sádře není dost dobře možné. Po chvilce si uvědomil, že má ještě levou ruku a plácl se s ní do čela. „Proto, že mi přestříhnul gumu v trenkách. Kvůli tomu jsem pak na hřišti upadnul.“
Hormona překvapeně zamrkala. „Jak by ti ji mohl přešmiknout, vždyť byl snad na hřišti, ne?“
„Musíš ve všem vždycky vrtat?“ rozčílil se Garry. „Když někoho podezírám, pořád se mi to všelijak snažíš vyvrátit. Nemůžeš toho nechat? Prostě vím, že to byl on!“
„Ty jsi fakt magor, Garry,“ povzdychla si Hormona. „Nechceš se na tu hru na detektiva konečně vysrat?“
„Jak vidím, váš slovník je stále stejně květnatý a osvěžující, slečno Dangerová,“ ozvalo se najednou od dveří, až Hormona povyskočila, Garry si instinktivně přehodil peřinu přes hlavu a Von se bez rozmyslu vrhnul pod vedlejší lůžko. Takové reakce dokázal vyvolat hlas Australuse Grapea, byť puštěný na minimální volume. „I když s vámi musím co do obsahu vyjádření souhlasit, aspoň v přítomnosti vyučujícího byste mohla krotit svůj divoký jazýček.“
Hormona se pomalu otočila, malinko zavrávorala a chytila se za kovovou pelest Garryho postele. „A-a-ano,“ hlesla s pohledem upřeným ke špičkám jeho bot.
„Snad se vám neklepou kolena?“ zahučel profesor Grape a přistoupil blíže. „Bojíte se mě?“ V místnosti bylo absolutní ticho. Jen zpod postele, kde se schovával Von Vlezlej, bylo slyšet tiché drkotání zubů.
„Ne,“ řekla Hormona tiše a zvedla pohled do jeho očí. Zamračila se.
„Se mnou můžete mluvit i v souvislých větách, snad jim porozumím,“ řekl Grape mrazivě. „Ale chápu, že v primitivní společnosti,“ přejel pohledem místa, kde tušil Garryho a Vona, „člověk tuto schopnost snadno ztratí. Jen jsem netušil, že tak rychle.“
„Ano,“ špitla Hormona.
„Odpovídejte celou větou,“ ucedil Grape. „Odečítám Poblilvíru deset bodů za vaši naprostou neschopnost.“ Prohlédl si ji, chvíli si vychutnával výraz její tváře a pak se k ní přiblížil na necelý krok. „Když už mluvíme o primitivní společnosti,“ pokračoval, „slečna Levandulová mi prozradila, že vás najdu tady. Pravda, chvíli jí trvalo, než přišla k sobě. Myslel jsem, že je na pánské návštěvy zvyklá, ale obávám se, že z mého příchodu utrpěla menší šok.“
Přes Hormoninu tvář přeběhl kratičký záblesk úsměvu. Neřekla nic, jen pevně sevřela kovovou konstrukci postele.
„Ostatně ani pro mě nebylo setkání s ní něčím, co bych si chtěl zopakovat,“ odtušil. „Podruhé bych už pohled na tolik růžové najednou nemusel vstřebat.“ Opět se slabě pousmála.
„Řeknete také něco, nebo mám celý rozhovor obstarat sám?“ pozvedl Grape obočí. „Mám snad poprosit pana Pokera, aby řekl něco podnětného?“ navrhl jízlivě, když se opět nedočkal žádné reakce. „Určitě se třese nedočkavostí a rád by se zapojil do debaty.“ Peřina se přestala klepat, jako by chtěla popřít jeho slova.
„Řekla bych, že ani ne,“ pípla Hormona a ušklíbla se.
„Tak přeci jen umíte mluvit,“ usmál se Grape. „Když už jste se tak rozpovídala, řeknete mi, proč kvůli vám podstupuji takové útrapy, jako je konverzace se slečnou Levandulovou, a přišel jsem za vámi?“
Hormona zúžila pohled a kousla se do rtu. „Nevím,“ zasyčela.
„No tak,“ pobídl ji Grape s ironickým úšklebkem, „zapojte tu svou chytrou hlavičku a zkuste na to přijít.“
Hormona zaťala pravou ruku a zmáčkla v ní cíp prostěradla. Pak rezignovaně obrátila oči vzhůru.
„Nechte si ty obličeje pro někoho jiného a použijte mozek,“ zchladil ji. „Nebo si začnu myslet, že jste ho předčasně věnovala lékařské vědě.“
Sevřela rty a krátce ho probodla pohledem. „Kvůli tomu papíru.“
„Přesně tak,“ přikývl Grape samolibě, rychlým pohybem vytáhl z kapsy svého hábitu složený papír a strčil ho Hormoně před obličej. „Vy jste přišla kvůli tomu papíru včera za mnou, tak jsem cítil potřebu vám tuto přátelskou návštěvu oplatit,“ řekl pomalu a pustil papír na zem. „Zajisté chápete, že vzhledem k vaší nezpůsobilosti a roztržitosti si nemohu být jist, že by se vám podařilo ten papír odnést, kdybyste přišla znova.“ Otočil se a energicky zamířil ke dveřím. Těsně před nimi se zastavil a obrátil se. „Nekoukejte, jako kdybych vám ukradl lízátko, a seberte si to,“ sykl a zmizel.
Létací dveře ošetřovny postupně zpomalovaly svůj rytmus, až se zastavily úplně. Hormona je nejdřív s nepřítomným výrazem sledovala a pak se sesunula do nohou Garryho postele. Garry pak, když dveře přestaly vrzat, opatrně vyhlédl nad peřinu a zmateně se na ni podíval.
„Co mělo tohle sakra znamenat?“ rozhlédl se.
„Nic,“ zvedla Hormona zrak, „vůbec nic.“ Seskočila s postele a sehnula se pro inkriminovaný papír. Chvíli na něj se zamyšleným výrazem koukala, pak jen ztěžka vzdychla a odhodila ho na noční stolek. „A co moje ponožky?“ zamračila se.

Pár zakázaných návštěv na ošetřovně

Nějakou dobu poté, co Hormona patrně odešla hledat nějaké svoje ponožky, zhruba v okamžiku, kdy se i Grapem vyplašené myši odvážily vykouknout ze svých děr, vyplazil se zpod postele Von Vlezlej. A když pak i on odešel z ošetřovny, začal se Garry nudit ještě víc, než když tam byl. Proto, když se setmělo a madam Pommes-Fritesová zhasla a odešla, začal v tuto pro něj nezvykle brzkou hodinu pomalu upadat do spánku. Už skoro spal, když ho probudila drobná ruka, která vklouzla na jeho hruď a lehce po ní přejela nehty.
„Nech mě žít,“ pípl Garry, „dám ti peníze.“
Brownie Levandulová se mu zachichotala do ucha. „Nech si ty vtipy, hlupáčku,“ zašeptala. „Neříkej, že jsi mě nepoznal.“
Jak?, podivil se Garry. To si myslí, že ji poznám po hmatu? „Poznal,“ broukl a otočil se tváří k ní. „A neříkej mi hlupáčku, víš, že to nesnáším.“
„Já myslím, že se ti to líbí,“ políbila ho na nos. „A posuň se trochu, nebudu tady klečet vedle postele.“ To je škoda, pomyslel si Garry a neochotně uvolnil polovinu svého lůžka. Brownie ji hned zaplnila a opřela se o jeho rameno.
„Proč jsi sem přišla?“ otázal se a snažil se zachovat neutrální tón, i když ho jazykem lechtala na krku.
„Přece, abych tě viděla, hlupáčku,“ pošeptala mu a pohladila ho po sádře. „Hm, ta sádra je docela sexy.“
„Hrozně sexy,“ zabručel Garry. „Nechceš mě aspoň politovat, když už jsi tady?“
„Ty bys měl politovat mě,“ přejela rukou ze sádry na jeho paži. „Dneska je příšerný den. Zrovna, když jsem měla pleťovou masku, tak u nás byl Grape, hledal Hormonu a byl hrozně nepříjemný.“
„To je snad pořád, ne?“ řekl Garry. „Každopádně děkuju, že jsi ho poslala sem na ošetřovnu. To se ti povedlo.“
„A za chvíli přišla ona,“ pokračovala Brownie, ignorujíc nebo nechápajíc jeho ironii, „a od té doby sedí na posteli, kouká do Velké knihy druhů všech karet, nebo jak se ta pitomá učebnice jmenuje[1], vzdychá a nadává. A když jsem s ní zkoušela mluvit, hodila po mně botou. Podívej, mám tady modřinu!“
Garry bez úspěchu prohledal nastavenou ruku, tak ji aspoň políbil. „A jak ses sem vlastně dostala?“ zeptal se. „Myslel jsem, že je zamčeno.“
„To víš, že je zamčeno, hlupáčku,“ usmála se. Garry v duchu zaklel. „Teda bylo,“ vysvětlila mu. „Otevřela jsem zámek vlásenkou. Nemáš radost?“ pohladila ho po břiše.
„Že jsi tak šikovná?“ zabručel Garry. „Ale jo, proč ne.“
Nehty se zaryly do Garryho kůže. „Že jsem tady, přece. Jsi rád?“
„Jsem,“ zaskučel.
„Tak proč se tváříš tak kysele?“
Garry si povzdychl a nenápadně si zakryl rukou ty části těla, o které by nerad přišel. „Možná bychom si měli vážně promluvit o našem vztahu,“ řekl potichu. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tohle řekl, jinak budu vyloučen z příslušnosti k mužskému pohlaví.
„Cože?“ zvedla Brownie překvapeně hlavu. Prameny zlatých vlasů překryly Garrymu obličej.
Garry zavřel oči. „Řekni, proč spolu vlastně chodíme?“ A jestli mě za tu předchozí větu vyloučí jen podmínečně, tak tahle už je jednoznačnou poukázkou na doživotní trest.
Brownie zamrkala. „Jak to myslíš?“
„No,“ polkl Garry a v myšlenkách se proklínal. Co bych chtěl? Je hezká – to je plus; je… teda vlastně není chytrá – a to je taky plus. Tak co řeším? „Ty se mnou chodíš jen proto, že jsem slavný a bohatý, a já s tebou zase proto, že ti rád šahám na prsa,“ vysypal ze sebe. „Není to málo?“
„Tak vidíš,“ zašeptala, přetočila se a zalehla ho.
„Posloucháš mě vůbec?“ bránil se slabě, ale umlčela ho polibkem.
„Garry,“ vyrušil je tichý hlásek na druhé straně postele a oba sebou trhli. „Musím s tebou mluvit, bylo odemčeno a… co tady dělá ona?“ vynořila se Támhleta u lůžka.
„Co tady děláš ty?“ odtrhla se Brownie od Garryho úst. Ten zoufale zavyl a chystal se něco říct, ale Brownie mu opět zacpala pusu, tentokrát dlaní.
„Ale…“ zalapala Támhleta po dechu. „Vždyť přece… Garry… a já jsem… chci…“
„Chceš už asi jít, viď,“ mrskla po ní Brownie nepříjemný pohled. Garry něco zamumlal, ale s jednou rukou zlomenou a druhou zalehnutou neměl příliš možností, jak prosadit svůj názor.
Támhleta si ji chvíli nenávistně měřila, pak se beze slova otočila a se slzami v očích pospíchala pryč. „A zavři za sebou, ať sem zase někdo nevleze!“ křikla za ní ještě Brownie.
O pár hodin později se probudil v úplné tmě a křikl bolestí. Zdálo se mu, že mu na zlomené ruce někdo sedí. Vyděšeně otevřel oči, pokusil se zvednout a zjistil, že na ruce mu opravdu někdo sedí.
„Karkulíne?!“ vykřikl poplašeně Garry.
Obyvatel školní střechy na něj ve tmě upíral své veselé oči a v každé ruce držel dva velké koláče. Po levém palci mu stékala stružka povidel.
„To je z toho, že se Garry Poker vrátil do školy,“ zašeptal škodolibě. „Karkulín přece Garryho varoval. Proč jsi mě neposlechl, drzý kluku?“
Garry s námahou nadzvedl hlavu a pokusil se vrtulového skřítka odstrčit ze sebe, ale bez výsledku. Ten se jen zachechtal a zasypal ho sprškou drobků.
„Doufám,“ řekl Karkulín důrazně, „že teď, když má Garry Poker zlomenou ruku, tak se neprodleně vrátí domů! Můj žert s trenkami se docela povedl, co?“
„Tvůj žert s trenkami?“ zasupěl Garry. „Chceš říct, že za to můžeš ty?“
Karkulín vylekaně zacouval, což byla chyba, protože teď ho mohl Garry pořádně nakopnout. Koláče se rozletěly do všech stran a on sám odletěl saltem vzad. Nebýt toho, že v poslední chvíli spustil motorek, rozplácl by se o masivní kovovou skříň. Udělal obrátku a přistál na kovové pelesti.
„Tak ty ses mě pokoušel zabít?!“ zařval Garry vztekle a vrhl se po něm. Tentokrát Karkulín ze střechy včas vzlétnout nestihl a oba se svalili na studenou podlahu ošetřovny.
„Ne tě zabít!“ pištěl zoufale Karkulín, zalehnutý Garryho tělem. Jeho hlas ale zanikl v bolestném řevu jeho protivníka. Garry by se nejraději chytil za levou ruku, na kterou celou vahou dopadl, ale poslední dobou mu rychlým tempem docházely volné končetiny k dispozici. Přes veškerou bolest se Garrymu podařilo si kleknout, přičemž kolenem neustále přidržoval protestujícího Karkulína na zemi.
„Proč nechceš, abych zůstal v Polné?“ zasyčel.
„Teď když…,“sípal bezmocný Karkulín. „Garrymu Pokerovi tady hrozí strašlivé nebezpečí, teď když je znovu otevřena Tajemná stoka… budou se tady dít hrozné věci!“
Garry ztuhl. „Takže Tajemná stoka v Polné opravdu existuje?“ vyhrkl. „A říkáš, že už otevřená byla? Kdy?“
Karkulín se mu zakousl do kolene. Garry instinktivně ucukl, čímž povolil sevření a Karkulín hbitě vyskočil. Pokusil se rychle vzlétnout, ale při předchozím zápase se mu zlomila vrtulka. Takže nyní jen povyskočil a opět se rozplácl na zemi.
„Kdo tě za mnou poslal?“ zakřičel za ním Garry a pokusil se ho chytit. Podařilo se mu ale jen praštit ho sádrou.
„To nemůžu prozradit!“ zavřeštěl Karkulín a zazmítal se při pokusu vstát. „Dostal jsem slíbeno spoustu koláčů!“
Garry strhnul peřinu ze svého lůžka a přehodil ji přes střešního človíčka. „Vyklop to! Dostaneš sto koláčů.“
„Je sto víc než tisíc?“ ozvala se v okamžiku nešťastná hromádka pod peřinou.
„Je, a mockrát,“ usmál se Garry. „Tak dělej, prozraď mi to.“
„Dobře,“ zahučel Karkulín a jeho čupřina vykoukla zpoza cípu peřiny. „Poslal mě sem…“ V ten okamžik se rozsvítilo světlo v předpokoji ošetřovny a ozvaly se odtamtud rozrušené hlasy. Garry rychle popadl do zubů svou peřinu a vyškrábal se zpátky na postel. Náhle nikým nehlídaný Karkulín překvapivě rychle vyskočil a běžel na druhý konec ošetřovny, odkud pak proběhl dveřmi do sádrovny.
Vzápětí do místnosti vstoupil Trumpál s profesorkou McDonaldovou. Po zemi táhli něco objemného a několikrát s tím cestou do něčeho narazili, ať už do dveří nebo kovového stolku hned za nimi. S námahou své závaží zvedli na první postel a Garry si s úlekem všiml, že přinesli na ošetřovnu nějaké tělo.
„Zajděte pro madam Pommes-Fritesovou,“ šeptl Trumpál a profesorka McDonaldová opět zmizela. Garry se pokusil nenápadně urovnat peřinu, kterou měl teď přes sebe jen ledabyle přehozenou. Profesor Trumpál si ho naštěstí nevšímal, takže se mu podařilo dostat se do jakžtakž pohodlné polohy. Levá ruka ho ale stále bolela jak sedm čertů. Po chvíli se znovu ozvaly hlasy a vstoupila ošetřovatelka Pommes-Fritesová a za ní v těsném závěsu profesorka McDonaldová.
„Co se stalo?“ zeptala se madam Pommes-Fritesová a naklonila se nad lůžko s tělem, u kterého právě na židli usínal profesor Trumpál. Teď se s trhnutím probral z dřímoty a překvapeně na ošetřovatelku zamrkal.
„Ten chlapec upadl, někdo tam rozlil spoustu vody,“ vysvětlil. „Pokoušel jsem se mu dát umělé dýchání, ale bránil se a upadl znova. Rozbil si hlavu a ztratil vědomí.“
„Vy jste mu dával umělé dýchání, když byl při vědomí?“ rozhořčila se madam Pommes-Fritesová. „Myslela jsem, že jste na tom posledním zdravotnickém školení konečně pochopil, že umělé dýchání se dává jen lidem v bezvědomí, co nedýchají.“ Sklonila se nad bezvládným chlapcem a změřila mu tep. „Máte štěstí, vypadá to, že vaši péči přežil. Jak se to vlastně přihodilo?“ zeptala se.
„Další útok,“ řekl Trumpál. „Někdo vylil vodu na schodiště a on se po něm skutálel dolů. Poranil se, a když jsem se ho pokoušel oživit, kladl hrozný odpor.“
„Vedle jeho těla jsme našli rozbitý fotoaparát,“ přerušila raději jeho vysvětlování profesorka McDonaldová. „Patrně mířil sem na ošetřovnu, aby tady vyfotil Pokera.“
„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ zasmál se Trumpál. „Na ošetřovnu jsme ho dostali a vy ho teď dostaňte zpátky na nohy.“ Garry opatrně vyhlédl a poznal v omráčeném studentovi Kamila Křivého, což ostatně po zmínce o fotoaparátu očekával.
„Poleží si tady pěkně dlouho,“ zamračila se madam Pommes-Fritesová. „Zlomená noha, otřes mozku… navíc nejspíš otrava alkoholem. Kdybyste se nepokoušel o to umělé dýchání, mohl z toho být venku mnohem dřív.“
Profesor Trumpál vstal ze své židle a ošklivě se na Pommes-Fritesovou zamračil. „Na jednom spratkovi zas tak nezáleží,“ promluvil nakonec. „Mnohem vážnější pro celou školu je, že Tajemná stoka je opravdu znovu otevřená.“
Madam Pommes-Fritesová i profesorka K. F. C. McDonaldová překvapeně vytřeštily na Trumpála oči.
„Ale Nigrusi, to přece není možné. Kdo by mohl otevřít Tajemnou stoku? A jak?“
Trumpál zakroutil hlavou a sledoval nehybného Kamila. Zamyšleně si promnul nepěstěný plnovous. „Vrták, brekot, veteš, cuk!“ uchichtl se.
Podle výrazu profesorky McDonaldové Garry poznal, že to nechápe o nic víc než on.

Příprava

Ještě v noci si Garry nechal vyšetřit svou druhou ruku a naštěstí se ukázalo, že je jen naražená. To ho příliš neuklidnilo, protože bolela mnohem víc než ta zlomená. Když se v neděli ráno probudil, nasnídal a podle pokynů madam Pommes-Fritesové si umyl z obličeje otisky rtěnky, byl propuštěn a vyrazil se zavázanýma rukama domů na ubytovnu. Cestou ignoroval posměšné hvízdání ze zmizeluzelských oken.
U dveří oddělujících poblilvírskou část Černého domku si pěkných pár minut postál, než šel kolem někdo, kdo mu mohl otevřít dveře, ale nenechal se tím rozhodit a s úlevou zamířil do svého pokoje. Na jeho dveře musel hlavou klepat asi pět minut, než mu konečně otevřel Von Vlezlej.
„To je dost,“ zabručel Garry na pozdrav a v marném gestu lehce pohnul oběma rukama. Pověřil Vona novou funkcí klíčníka, což je záslužná činnost člověka, který musí všude chodit s Garrym a otevírat mu dveře, a poté mu vylíčil, co se mu všechno ještě na ošetřovně přihodilo, byť některé detaily dámských návštěv – konkrétně všechny – diskrétně vynechal. Když své vyprávění uzavřel, vstoupila Hormona Dangerová se zasmušeným výrazem na tváři a Převléky nejmocnějšími v ruce. Přestože o to nejevila zájem, Garry jí zopakoval své zážitky, aby o nic nepřišla.
„Takže Tajemná stoka už byla jednou otevřená,“ shrnul Garry své vyprávění, „říkal to Trumpál. I když, potom taky řekl: ‚Vrták, brekot, veteš, cuk!‘ Tohle jeho poselství jsem zatím ještě nerozluštil. Bude to asi nějaký tajný kód.“
„Jako třeba: ‚Vrták brečí, veteš se mu cuká?‘,“ nadhodil Von.
„Kdyby na to přišel každý tupec, tak by to nebyl tajný kód,“ vzdychla Hormona. „Začneme pracovat na těch převlecích?“
„Pokud Tajemná stoka už byla otevřená a Trumpál to pamatuje,“ přemýšlel zatím Garry a soustředěně si mnul bradu, „znamená to, že ten, kdo ji tehdy otevřel, je nejspíš pořád ještě naživu. A teď ji zkouší otevřít znova… nebo jeho dítě…“
„A máme to!“ zvolal Von vítězně. „Určitě ji otevřel Mufius Malejfuj, když sem chodil do školy! A teď prozradil Crackovi, jak Stoku otevřít. Je to jasné jak… jasné jako… prostě je to úplně jasné,“ našel konečně vhodné přirovnání.
„Ano!“ luskl prsty Garry. „A podplatili Karkulína, aby mě přesvědčil, ať nejezdím do školy, protože dobře věděli, že jen někdo s mými schopnostmi to může zastavit! Naštěstí jsem se nenechal zastrašit a nyní můžu na svá bedra přijmout plnou zodpovědnost za záchranu školy!“
„Tak co kdybys začal tím, že se mnou půjdeš pracovat na těch převlecích?“ zvedla Hormona hlavu od Převléků. „Moc toho s rukama dělat sice nemůžeš, ale jako držák na knihu posloužíš. Můžeš nám číst návod a my s Vonem to zatím budeme dělat.“
Garry se rozchechtal. Von zrudnul a zakuckal se. Když Hormoně došlo, co řekla, začervenala se taky a zamračila se.
„Vraťme se k věci,“ řekla, když se uklidnili. „Co takhle jít dělat ty převleky?“
„Mohli bychom si zahrát baseball!“ rozzářil se Von. „Debil má pod postelí krabici hopíků; já ti je budu nadhazovat a ty je budeš tou sádrou odpalovat na lidi na nádvoří!“
„A všechno zase oddře chudák ženská,“ ušklíbla se Hormona a vstala. „Jdu připravovat tu směs na masky. Až dostanete rozum, tak mi můžete přijít pomoct.“
„To má zase svoje dny?“ zahučel Von, když se za ní zabouchly dveře.
„Poslední dobou pořád,“ zašklebil se Garry. „Dělej, vyndej ty hopíky.“
V neděli deset minut před jedenáctou se zpráva, že Kamila Křivého někdo napadl, donesla k Brownie Levandulové, devět minut před jedenáctou k Palmě a Pastě a do jedenácti se informace rozletěla po celé škole. Za hlavního podezřelého byl ve většině neoficiálních šuškand považován Garry, a to proto, že hodně lidí vidělo, jak se ohnal po Kamilovi během sobotního zápasu. Většina tak pokládala za samozřejmé, že teď se ho jen pokusil dorazit.
Žáci se začali po škole pohybovat s většími obavami a ve větších skupinkách. Nejvíc se Kamilova nehoda dotkla poblilvírských studentů prvního ročníku, kteří teď byli všichni vystrašení a rozrušení. Jediný, na kom to nebylo poznat, byla Támhleta Vlezlá, která působila rozrušeně už od prvního dne vyučování.
Za zády učitelů se mezitím po škole rozbujel černý obchod s talismany, amulety a dalšími prostředky, které měly ochránit nositele před útokem nebezpečnou louží. Cracko Malejfuj přilepil na svůj sortiment nálepku informující, že po napití uklouznete a rozbijete si hlavu i bez cizí pomoci. Do obchodu se zapojili i Ten a Onen, kteří se ale zaměřili na zcela jiné zboží – protiskluzové boty do vody, plavky, ručníky, pěny do koupele nebo surfová prkna; dokonce se jim podařilo prodat Debilovi malou kánoi. Ta teď visela v pokoji 213 na stropě a strašila návštěvníky jako velryba v Národním muzeu.
Uběhl listopad, začal prosinec a dny plné strachu stále ubíhaly. Nezastavily se ani tehdy, když mráz sevřel Polnou železnými kleštěmi. Hybrid neprodleně vyrazil na zamrzlé Peklo, protože na okouny je nejlepší jít při prvním ledu. Příchod zimy se projevil i na Hormoně Dangerové, jejíž sukně se postupně prodloužily ke kolenům; nad ně naopak vystoupaly podkolenky a změnily se tak v nadkolenky.
Garrymu srostla ruka a opět mohl chodit bez sádry. Takové štěstí ohledně léčby už neměl Kamil Křivý, který stále ležel na ošetřovně a objevovaly se mu nové a nové komplikace. Zatím byl aspoň naživu, neboť Majonéze Pommes-Fritesové se dařilo odrážet všechny pokusy profesora Trumpála o jeho uzdravení umělým dýcháním.
Přesto své uzdravení se Garry nemohl zúčastnit posledního zápasu podzimní poloviny sezóny a Poblilvír porazil Brzybol 4:1. Zmizeluzel nenavázal na dobrý výkon ze zápasu s Poblilvírem a v závěru podzimu opět remizoval, 2:2 s Peklospárem. Pohled na tabulku tak musel potěšit každého fanouška Poblilvíru, neboť tento podceňovaný tým ji opanoval s šesti získanými body. Garry ani jednou nenastoupil, když nepočítáme jeho pád v  zápase se Zmizeluzlem, při kterém zaryl nos do trávníku, přesto sklízel za tento úspěch nezaslouženou slávu.
V druhém prosincovém týdnu se jako každý rok museli nahlásit všichni studenti, kteří hodlali zůstat v Polné i přes vánoční svátky. Garry, Von i Hormona se zapsali mezi ně a přinejmenším dva z nich projevili velké překvapení, když zjistili, že ve škole zůstává také Cracko Malejfuj. Garry na toto téma pronesl čtvrthodinovou úvahu, v které zdůraznil, jak je to podezřelé. Když skončil, Hormona naznačila, že je to dobrá příležitost ho vyzpovídat.
Když od tohoto nápadu plynule přešli k diskuzi nad vývojem školní fotbalové ligy, zdůraznila jim, že by se konečně mohli zapojit do přípravy převleků. Její myšlenka byla pro změnu zamluvena Garryho vtipem o opilém námořníkovi v kasinu.[2]

Klub agresivní sebeobrany

O týden později seděli na schodu před Černým domkem a Hormona žmoulala v pletené rukavici zmuchlaný joint, když je hluk od nástěnky ve vstupní hale přilákal dovnitř. Hormona naposledy mocným tahem nasála zbytek špeku, típla ho o kamennou obrubu vrat a zamířila do tepla budovy také.
Nestihli se uvnitř ani rozkoukat, když se k nim s nadšenými výrazy přiřítili Dan Koumes a Šimek Fňukal.
„Zakládá se Klub agresivní sebeobrany!“ vyhrkl Šimek. „První cvičení je dneska večer po osmé v tělocvičně. To by se mohlo hodit, ne?“
„Cvičení?“ zakašlala Hormona a vydechla mu tak poslední zbytky konopného kouře do obličeje. „To se tam jako máme prát? Tam mě nedostanete.“
Garry se na ni úkosem podíval: „Co bys chtěla? Klub teoretické sebeobrany v knihovně?“
„Myslíte, že nám proti těm útokům může být ta sebeobrana dobrá?“ mudroval Von, když mířili na večeři s letáčkem klubu v ruce.
„Ne,“ odsekla Hormona a zastrčila ruce do rukávů. „Stačí dívat se pod nohy a neuklouznout na každé louži.“
Garry si vzal od Vona leták a pročítal si ho. „Hm, asi tam taky nepůjdu,“ usoudil nakonec. „Pořádají profesor Pop-Art a profesor Grape. To opravdu nemám zapotřebí.“
„Vlastně by to mohla být celkem legrace,“ řekla Hormona nenápadně a zastavila se před vchodem do jídelny, aby si přečetla jídelní lístek. Dělala ale to vždy spíš jen ze záliby ve čtení než z potřeby dozvědět se, co bude za pokrm. „Mohli bychom se tam jít podívat,“ mrkla na ně.
„Myslíš, že tam budou zápasy v bahně?“ rozveselil se Von.
„V tom letáku psali, že máme přijít ve sportovním. Půjčila jsem si je od Brownie. Ano, jsou mi malé. Ano, jsou růžové. Takže o těch teplácích nechci slyšet ani slovo, nebo vás zabiju dřív, než tam dorazíme,“ vychrlila na ně Hormona místo pozdravu, když se těsně před osmou sešli na nádvoří.
V tělocvičně je uvítali oba profesoři, Grape pak Pop-Arta na poslední chvíli zadržel, když se pokoušel utéct před žádostmi o autogram. Slávoslav Pop-Art se nakonec skutečně uklidnil a roztřeseným hlasem vysvětloval program setkání. Po několika ukázkách základních chvatů, při kterých to vypadalo, že jen šťastnou náhodou unikl smrti v Grapeových rukou, přikročili oba k rozdělení do dvojic pro praktickou zkoušku.
Sestoupili s improvizovaného pódia a začali určovat vhodné dvojice soupeřů. Zatímco Pop-Art se zarazil už u první dvojice, když marně přemýšlel nad tím, koho přidělit k Debilovi Dlouhému Z., aby aspoň jeden z dvojice přežil nácvik v celku, Grape rychle rozděloval všechny ostatní.
Na okamžik se zarazil jen u Garryho a Vona. „Řekl bych, že nastal ten pravý čas rozdělit vaši nerozlučnou dvojici,“ ušklíbl se. Když viděl, jak se Garry zatvářil, dodal ještě: „Snad kvůli tomu nebudete plakat, Pokere, jste snad dospělý. Nebo tak aspoň vypadáte, dokud neotevřete pusu.“
Garry otevřel pusu. Neřekl ale nic a Grape pokračoval: „Vy, pane Vlezlej, můžete zápasit třeba tady s panem Pinčem mladším,“ a odstrčil ho do hloučku brzybolských. „A vy, Pokere…“
 Oslovený hrdina udělal s nevinnou tváří drobný úkrok, aby se tak nenápadně přiblížil k Hormoně. Ta si toho ale všimla a ustoupila také, až vrazila do jedné ze zmizeluzelských dívek stojících vedle nich. Dívka jí to hned oplatila kopnutím do kotníku.
„…budete soupeřit s panem Malejfujem,“ dokončil Grape větu. „Slečna Dangerová si svou soupeřku vybrala, už se zjevně nemůže dočkat, až si to rozdá se slečnou Buďstřídavou. Mimochodem, hezké tepláky, slečno Dangerová.“
Garry se rozchechtal a ohlédl se, aby si prohlédl Milenu Buďstřídavou. Když ji uviděl, vybavily se mu bezděčně některé ilustrace z Kladiva na čarodějnice, přestože o existenci této knihy neměl ani potuchy. S ní by si nerozdal ani Černého Petra.
Smích ho přešel, když si všiml, jak se na něj Grape mračí, a že se po jeho boku vynořil Cracko Malejfuj s bojovným výrazem.
„Postavte se proti sobě,“ rozlehl se po tělocvičně hlas profesora Pop-Arta, který právě zjistil, že na Debila už nikdo do dvojice nevyšel, „a ukloňte se!“
Garry a Cracko jen neznatelně kývli hlavou a jen co se profesor Grape otočil, vyměnili si pozdravy formou zdvižených prostředníčků.
„Zaujměte postoj,“ navázal Pop-Art, když vyskočil opět nahoru na pódium. „Až napočítám do tří, zkuste zneškodnit protivníka pomocí jednoho z chvatů, které jsme si ukazovali. A opatrně, nechceme, aby se někomu něco stalo! Takže: raz…dva…“
Než zaslechl poslední číslici v řadě, sklonil Garry hlavu a rozeběhl se proti Malejfujovi. V půli cesty ho omráčil tvrdý náraz. Když se probíral a dezorientovaně se zvedal, uvědomil si, že Cracko udělal přesně totéž, co on. Skočil po něm a zakousl se mu do nohy.
Chaos vypukl v celé tělocvičně. Všude se ozývala nepřehlušitelná vřava a rvoucí se studenti se proplétali mezi sebou a nekontrolovatelně do sebe bušili. Profesor Pop-Art to s hrůzou sledoval z výšiny jeviště, pobíhal po něm sem a tam a křikem se bezvýsledně snažil studenty uklidnit.
Tělocvična se změnila v jedno velké bojiště, pral se téměř každý s každým a rány lítaly sem a tam. Poté, co to Australuse Grapea přestalo bavit, vystoupil na pódium a odkašlal si. Když to nezabralo, vytáhl ze záňadří revolver a vystřelil s ním do stropu. Rázem bylo všude ticho a v boji pokračovalo jen pár studentů.
Grape bez zájmu přešel kolem Malejfuje s Pokerem, kteří také nevšímali nikoho a ničeho a navzájem se zabíjeli na podlaze, a zastavil se až u Hormony. Ta nasadila Mileně Buďstřídavé zámek a nehodlala ji pustit, takže ji Grape musel chytit za ramena a odtrhnout ji.
„Ach bože,“ mumlal Pop-Art a pozoroval spoušť kolem sebe. „Když jsem vymyslel název Klub agresivní sebeobrany, rozhodně jsem si to nepředstavoval takhle! Nemyslel jsem, že se tady navzájem pozabíjíte! Jsme tady přece od toho, abychom se něco naučili…“ Pak si všiml Debila, který bezvládně ležel na zemi s hlavou rozseknutou kruhem, který na něj spadl poté, co ho Grape sestřelil ze stropu. Začal ho provizorně ošetřovat, když k němu přistoupil sám střelec.
„Obávám se, že ten Klub agresivní sebeobrany nebyl nejlepší nápad,“ usmál se hořce. „Možná bude lepší strpět čas od času nějaký záhadný útok, než aby se studenti během pár dní vyvraždili mezi sebou.“
„Asi máte pravdu,“ hlesl Slávoslav Pop-Art. „Škoda. Myslel jsem, že bychom mohli udělat něco pro studenty.“
Grape zvedl obočí. „Až najdete studenta, který by něco takového ocenil, vyvážím vám ho zlatem.“
Klub agresivní sebeobrany byl tedy rozpuštěn dřív, než stihl jeho vinou někdo zemřít; i Debil Dlouhý Z. vyvázl jen s obvazem na hlavě a byl odnesen na ošetřovnu. Studenti se pomalu a znuděně začali trousit ven, přičemž stále pokračovaly drobné strkanice. Například Jožin Pinč mladší stále zuřivě mlátil do Vonova ramene, ten se ho marně pokoušel odstrčit.
„Zmizni skrčku, nebo si tě ještě podáme!“ křikl na něj nakonec Garry. Strčil do Jožina a ten se zřítil k nohám dvou peklospárských dívek ze třetího ročníku. S rudými tvářemi se pak zvedl a zmizel mezi své kolegy z Brzybolu.
Když se vrátili, usadili se na chvíli v klubovně ke krbu, aby se vzpamatovali. U nízkého stolku se společenskými hrami seděly na zemi Palma s Pastou a hrály dámu.
„Ten Jožin mě opravdu nasral,“ bručel Von. „Choval se jako pominutý. On mě snad chtěl zabít nebo co…“
„To mám chuť občas taky,“ zazubil se na něj Garry. „Ale máš pravdu. Zítra při pozemcích mu to vytmavíme a dáme mu menší lekci.“
„Jožin Pinč z Brzybolu?“ ozvala se najednou Palma Patlalová. „Toho radši nechte na pokoji.“
„Proč?“ zamračil se Von.
„Pavla Prskalová říkala, že se v Brzybolu bavili o tom, že jsi mu na tom Klubu něco udělal, Garry. A myslí si, že příští útok hodláš uskutečnit právě na něj,“ chrlila Palma informace. „Myslí si, že ty jsi otevřel Tajemnou stoku.“
„Jak to můžete všechno vědět?“ divila se Hormona. „Vždyť my jsme tam byli a vy ne! Ten Klub skončil až teďka. A hrajete tady dámu,“ zakroutila hlavou, „to jste se přece zatím ani nemohly nic dozvědět! V Brzybolu se o tom ani nemohli stihnout začít bavit!“
„Drby se šíří rychleji než světlo,“ vysvětlila Pasta s úsměvem. „Takže my už teď víme všechno o tom, co zajímavého se stane teprve za chvilku.“
Hormona si ji přeměřila podezíravým pohledem. „Občas mi to tak připadá,“ povzdychla si. „Paradoxní je, že ani nevíte, jaká je rychlost světla.“
Pasta se sebevědomě napřímila a odpověděla: „Tři sta metrů za vteřinu? No, rozhodně je pomalejší než my.“ Hormona mávla rukou.
„Garry, byls to ty?“ zamrkala Palma. „Řekni nám, jsi potomek Zůstavitele?“
Garry se pohodlně opřel a věnoval jim jeden ze své nepřeberné zásoby sladkých úsměvů. „To je svlékací dáma?“
Palma se naoko zaškaredila: „Ne každá hra, kterou hrajeme, musí být hned svlékací.“

Je v knihovně!

Nad ránem se sněžení, které v noci začalo, proměnilo v hotovou vánici. Proto se domnívali, že poslední hodina pozemků nejspíš odpadne. To se ale krutě zmýlili; profesorka Proutková jim rozdala lopaty a šli odhazovat sníh z cest kolem školy. Když Jožin Pinč uviděl Garryho a Vona s lopatami v ruce, vyděsil se, tu svou odhodil a utekl spolu s pár brzybolskými kamarády do hradu.
Protože Hildegarda Proutková jim po chvíli přestala věnovat pozornost a šla natáhnout ponožky a šály svým oblíbeným mrkvím a petrželím, zanechal házení sněhu i Garry a vyrazil podívat se po Jožinovi.
Přemýšlel, kam asi tak mohl jít. Napadlo ho, že jediné místo na hradě, kde si Jožin mohl být celkem jistý, že tam Garryho nepotká, je knihovna. Obrnil se a vstoupil tam. Vzadu opravdu zahlédl hlouček studentů z Brzybolu, kteří měli touhle dobou být na hodině prací na pozemku a odhazovat sníh. Zaplul mezi regály a pomalu se plížil blíž. Už mířil k nim, když si uvědomil, že jsou v přesile, tak je jen poslouchal přes poličku. Opatrně nahlížel mezi knihami a snažil se zjistit, jestli je tam také Jožin.
„Buď jak buď,“ říkal právě jeden bezejmenný chlapec, který nestojí za to, aby byl představen čtenářům, „poradil jsem Jožinovi, ať se schová v naší ložnici. Pokud si ho Poker opravdu vyhlídl jako příští oběť, udělá nejlíp, když nebude vůbec chodit ven. Do pátku to vydrží a pak odjede domů, kde bude v bezpečí. Jožin stejně čekal, že k něčemu takovému dojde, prý se k němu Poker choval hrozně už od prvního dne, co se poznali.“
„Poker se přece chová hrozně ke všem, Evžene,“ řekla tiše dívka se světlými cůpky, čímž učinila to, co vůbec nebylo nutné. „Myslíš, že to určitě dělá on?“
„Jasně, Hano,“ přikývl Evžen (Šmikmilan, když už to teda musíte vědět) a udělal tak další zbytečnost, protože ani jméno té dívky nepotřeboval nikdo nutně vědět (ani příjmení, ale je to Chobotová). „Prostě si na toho parchanta budeme muset dávat všichni pozor,“ rozhlédl se opatrně.
To už Garry nevydržel. Uchechtl se a vystoupil ze stínu. „Nazdar,“ řekl důležitě a v duchu se řezal smíchy nad jejich vyplašenými obličeji, „hledám Jožina Pinče mladšího.“
Očividně se jim potvrdily ty nejhorší obavy. Okamžik na něj vyděšeně zírali, pak se najednou všichni probrali a s křikem vystřelili z knihovny.
Chvilku si v knihovně zdříml, než mu knihovnice vyhubovala, že chrápe a vyhodila ho. Se spokojeným úšklebkem vyšel pomalu na chodbu. Zamyšleně zamířil zpátky na školní pozemky a v průjezdu se málem srazil s něčím obrovským a smradlavým.
Zvedl hlavu a zacpal si nos. „Ahoj, Hybride.“
Obr měl obličej zakrytý růžovou pletenou kuklou a jeho kožich musel být cítit snad až ve Velkém Meziříčí. Garry měl pocit, že pocházel z nějakého dávno vyhynulého zvířete, jehož ostatky Hybrid vyhrabal při přehazování kompostu. Podle barvy a velikosti by tipoval mamuta. Podle zápachu to mohlo být cokoli, ale rozhodně mělo potíže s hygienou. Začal z všudypřítomného smradu omdlévat.
„Jseš v pořádku, Garry?“ zeptal se starostlivě Hybrid a nahnul se k němu, čímž rozhodně ničemu nepomohl. „Proč nejseš na vyučování?“
„Odpadla nám hodina,“ zamumlal Garry a sám také odpadl. Studená podlaha ho naštěstí hned probrala, takže se zase zvedl. „A co ty tady děláš?“
Hybrid vytáhl ruku z kapsy a Garry uviděl, že v ní má hrst podivně barevného zrní. Ukázal na něj druhou rukou a vysvětloval: „Nějakej hajzlík se mi pokoušel votrávit všecky kohouty.“
„Ty přece žádnou drůbež nechováš, Hybride,“ zarazil se Garry.
„Vo to je to celý divnější,“ zachmuřil se expery…mentální zahradník. „Tak to du radši říct Trumpálovi, aby vo tom věděl.“
Garry se spěšně rozloučil a vypotácel se na zasněžené školní pozemky. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a padl do hromady odházeného sněhu. Okamžitě ale vyskočil. Ve sněhu už totiž někdo ležel. A nebyl to Grape. Dokonce to nebyl ani Doktor Vrdlmrsmrst.
Byl to Urquell.
Garry se profackoval, vykoupal si obličej ve sněhu a podíval se na ztuhlé, studené tělo znovu. Uklidnil se, že to byla jen halucinace a osoba opravdu není profesor Urinus Urquell, který tady neměl co dělat. Pak se vyděsil, protože si uvědomil, že má halucinace. A pak se vyděsil ještě víc, když poznal, že zmrzlíkem není nikdo jiný než Jožin Pinč mladší.
Sakra, láteřil v duchu, jestli mě tady s ním někdo uvidí, budou si všichni doopravdy myslet, že jsem Tajemnou stoku otevřel já! Rozhlédl se. Mohl by samozřejmě utéct a nikdo by se nedozvěděl, že tady kdy byl. Začal pomalu couvat zpátky do hradu. Po dvou krocích ale zakopl o hromadu neuklizených lopat a ztropil strašlivý hluk. Bolela ho kostrč, tak zůstal ležet na svých lopatkách a školních lopatách. Jak se obával, jeho pád nezůstal bez povšimnutí. Z hlavního nádvoří se sem nahrnula skupina brzybolských studentů, kteří nejspíš hledali Jožina Pinče. Už ho našli.
Evžen Šmikmilan, který skupinku vedl, vyplašeně zíral střídavě na Jožina a na Garryho. „On ho zabil!“ zavřeštěl a ukázal na zamrzlého Jožina. Ostatní se na něj zmateně podívali. „Teda: on zabil jeho!“ opravil se a ukázal na Garryho. „Jeho,“ zopakoval ještě, aby to bylo úplně jasné, a ukázal znovu na Jožina. „On,“ vrátil se zase prstem ke Garrymu.
„Tak kdo koho zabil?“ ozvala se už zcela dezorientovaná Hana Chobotová. Hlouček brzybolských studentů si začal vzrušeně šeptat a radit se.
Garry už to nevydržel. „Já,“ ukázal na sebe oběma rukama, „jsem zabil jeho,“ namířil prst k hromadě sněhu, v které stále vězel nehybný Jožin. Brzybolští vystrašeně zmlkli. „Nezabil!“ vykřikl Garry, když si uvědomil, co řekl. „To tvrdí on!“ obvinil prstem Evžena.
„Tys ho zabil, Evžene?“ podíval se na něj překvapeně další brzybolský žák. A toho si už opravdu přestavovat nebudeme, kdo si má pořád vymýšlet nějaká pitomá jména.
„Ale ne!“ chytil se Evžen Šmikmilan za hlavu. „Tady Garry Poker zabil támhle Jožina Pinče mladšího. Už to všichni chápete?“
„To stačí, pane Šmikmilane,“ vynořila se za jejich zády profesorka K. F. C. McDonaldová. „Odečítám Brzybolu padesát bodů a všichni vypadněte.“ Žáci sice brblali, ale poslechli a odloudali se pryč. Garry konečně vstal.
Profesorka si všimla netečného Jožina. „Pro vás to platí také, pane Pinči,“ zamračila se na něj. „Nebo odečtu Brzybolu dalších dvacet bodů!“ Garry ji konsternovaně sledoval. Naštěstí se v ten moment přiřítila Majonéza Pommes-Fritesová s několika staršími studenty a s nosítky. Vyhrabali Jožina Pinče ze sněhu a odnesli ho na ošetřovnu. „Ještě žije,“ sykla ošetřovatelka na profesorku McDonaldovou a z jejího výrazu bylo dobře poznat, co si myslí. To není v učitelském sboru nikdo, kdo by si byl schopný zapamatovat aspoň základy první pomoci?!
„Máte s tím něco společného, pane Pokere?“ obrátila se profesorka na Garryho.
„Ne!“ vyhrkl Garry. „Jako že jsem potomek Zůstavitele, tak přísahám, že…“
„Deset bodů pro Poblilvír za váš nemístný humor. Ale ony vás ty žertíky přejdou,“ sevřela rty a pokynula mu: „Tudy, pane Pokere.“
Následoval ji po křupající sněhové pokrývce přes vedlejší nádvoří. Mlčky vešli do Zlatého domku – učitelské ubytovny; Garrymu se sevřelo hrdlo. Tady ještě nikdy nebyl, a pokud věděl, tak nikdo z jeho spolužáků také ne. Po širokém zdobeném schodišti zamířili do nejvyššího patra. Tam se nacházely jen jedny jediné dveře: starobylé, bohatě ornamentálně vyřezávané a někdo je bůhví proč přetřel na růžovo a ozdobil drobnými fialovými kvítky. Zprostředka největšího květu na něj svítilo zlaté kukátko.
Garry pochopil, kam ho profesorka McDonaldová zavedla. Tady určitě bydlí Trumpál.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Raději se neptám, kde Ten a Onen vzali malou kánoi... Kde vzali ručníky a pěny do koupele, to je mi jasné, ale kdo proboha mohl v koupelně zapomenout kánoi? A že by ji vláčeli do kopce od Pekla?
Další záhadou je, proč Grape nosí revolver - tedy něco mě napadá, ale bojím se domyslet.
Díky
denice
P.S. Tak jsem doufala, že v revidovaném vydání Garry dovypráví svůj vtip o opilém námořníkovi v kasinu.

Garry Poker řekl(a)...

Kánoe - určitě se hodí: romantické projížďky po Peklu a tak.
Revolver - dvojitý agent musí být vždy připraven se bránit.
P.S. - tak to bude až v komentovaném vydání :)