Kapitola druhá nás letem světem provede Garryho dětstvím až k okamžiku, kdy se i on dozví, co je zač. A na závěr budeme svědky odporného obchodu s bílým masem.
Chlapec, který vyhrál, je stále naživu
Garryho dětství
„Ti Drsoňovi jsou
fakt padlí na hlavu! Představte si, co se stalo. Sousedka říkala, že ten jejich
nevlastní syn Gary, nebo jak se jmenuje, obehrál ve školce čtyři děti
v kartách a sebral jim všechny jejich hračky!“
„Ale, to bude nějaká blbost, copak děti ve školce uměj hrát
karty?!“
„No právě, že neuměj… proto je taky obehrál. Ale fakt by mě
zajímalo, co je to napadlo, učit tak malý dítě hrát karty?! Co z něj
proboha vyroste!“
…
„Garry, já vím, že máš dneska narozeniny,“ soptil strýc Mojmír,
„ale tohle bylo naposled, co jsme tě vzali do ZOO!“
Garry smutně koukal do země.
„Co tě to proboha napadlo, lézt do hadího terária a pokoušet
se hrát karty s hroznýšem?! To už se nesmí opakovat!“
„Ale když tam nebylo sklo…“
„Proto tam asi taky byly všude ty červenobílé pásy a asi
padesát cedulí ‚Nepřibližujte se! Nebezpečná zvířata!‘ A stáli tam dva hlídači…
nechápu, jak se ti podařilo kolem nich proklouznout?“
„Ale ten had říkal, že si se mnou chce zahrát!“ ohradil se
Garry.
„Hadi nemluví!“ vykřikl strýc Mojmír. „A od teďka nechci
slyšet o ničem, co by souviselo s kartami! A všechny karty, co doma máš,
vrátíš a už je nikdy neuvidíš!“
„I kartičky s hokejisty?!“
Strýc Mojmír zaváhal. „Ty si můžeš nechat, ale běda, jestli
s nimi něco provedeš!“
…
„Karban je špatný,“ zafuněl na něj strýc Mojmír poté, co se
vrátili domů. „Hraj si radši s vrtačkou!“ Potom, co Garry během odpoledne
provrtal všechen nábytek v domě, si nesměl hrát ani s tou vrtačkou.
…
„Gamblere! Gamblere!“ posmíval se Garrymu jeho nevlastní
bratr David. A přitom tak neoprávněně! Je sice pravda, že od té doby, co mu
strýc Mojmír zabavil všechny karty, začal Garry hrát na automatech, ale každý
měsíc prohrál maximálně polovinu kapesného. No, je pravda, že zrovna včera prohrál
v Herna-baru U Růžového slona dva a půl tisíce korun, ty ale předtím vyhrál
v pokeru nad nějakými spolužáky z béčka, kteří byli tak hloupí nebo
neinformovaní, že s ním hráli. Ještě, že ve školní knihovně jsou ty erární
karty!
…
…
„Garry, už jsi přemýšlel nad tím, na kterou školu půjdeš, až
dokončíš základní školu?“ volal z obýváku na Garryho do jeho pokoje strýc Mojmír.
„Ne! Dost času…“ zabručel Garry, odhodil sešit
s nedopsaným domácím úkolem a pustil si na počítači Solitaire.
„Přinesl jsem ti nějaké letáky zdejší Obchodní akademie, co
rozdávali u nás v práci!“ Garry nereagoval, ale strýc Mojmír pokračoval:
„To by nemuselo být špatné, tam by ses toho mohl spoustu naučit, účetnictví,…“ [1]
„Jo, jasně, to je pro mě jako stvořený,“ mumlal si pro sebe
Garry a vzápětí vztekle praštil rukou do klávesnice. Zase mu ten blbej Solitaire
nevyšel!
Dopisy, dopisy, dopisy…
Den podání přihlášek na střední školu se neúprosně blížil.
Garry smutně zíral z okna a pozoroval padající sníh. Už pozítří se bude
muset rozhodnout, kam si dá přihlášku… opravil se… už zítra se bude muset
rozhodnout, protože nejpozději pozítří musí ve škole odevzdat vyplněnou a
podepsanou přihlášku.
Vážně uvažoval o lesnické internátní škole v Jeseníku,
protože by to znamenalo, že by nemusel bydlet u Drsoňových, kteří mu dělali ze
života peklo. Třeba včera po něm teta Otýlie s vážnou tváří chtěla, aby
vytřel podlahu na chodbě a uklidil si v pokoji. Jako kdyby jeho pokoj
potřeboval uklidit. Od té doby, co na dveře pověsil mapu, v něm nikdo
nezabloudil. A na ten nešťastný incident, kdy se tam ztratili dva jeho kamarádi
a tým hasičů se psy je nalezl až po třech dnech polomrtvé hlady, se skoro
zapomnělo.
Ze zamyšlení ho vytrhlo dvojité cinknutí zvonku. Pošťák,
pomyslel si Garry. Zadoufal, že nenese to porno, co si objednal přes internet,
ale to mělo přijít až příští týden. Na schodech zaslechl rozrušený hlas dupajícího
strýce Mojmíra: „Odkdy chodí pošta v sobotu odpoledne…“
Garry se zase podíval z okna, ale z myšlenek ho
vytrhl hlas strýce Mojmíra, který k němu pronikl z kuchyně.
„Představ si, Garrymu přišel dopis, hmm, úřední obálka… na
druhý straně něco je. Je to ze školy kar… No to snad ne, nemůžeme dopustit, aby
se dal k tomu spolku! Co by
z něj vyrostlo?!
„Karbaník jako jeho otec… pak by nás ožebračil o všechny
peníze!“ vyjekla teta Otýlie.
Garrymu poskočilo srdce a několik dalších vnitřních orgánů,
které ale nedokázal identifikovat, protože v biologii nikdy nevynikal.
Jeho otec byl karbaník! Strýc s tetou mu o jeho rodičích nikdy nechtěli
říct žádné podrobnosti. Řekli mu akorát, že rodiče pracovali jako krotitelé
v cirkuse a sežral je mravenečník. Od té doby, co v ZOO (ano, při té
nešťastné návštěvě) mravenečníky viděl, už téhle historce nevěřil tolik, jako
když byl malý. Ani na internetu nenašel žádnou zmínku o tom, že by mravenečník
někdy napadl člověka.
Sešel dolů a zeptal se tak nenápadně, jak to uměl: „Nepřišlo
mi něco?“
„Jak by ti mohlo něco přijít Garry,“ houkl na něj od
televize bratranec David, „copak někdo z tvých kamarádů umí psát?“ Garry
vyslal na Davida pár obscénních gest.
„Jak tě to napadlo?“ podíval se na něj podezíravě strýc Mojmír.
„To byl jen… é… účet, jo, účet za plyn!“
„Ale my přece nemáme plyn, vždyť tady je všechno na
elektriku!“ Garry vybuchl. „Vy si asi myslíte, že jsem úplný pitomec?!“
„Jo, jaks to uhodl, nejsi ty náhodou jasnovidec?“ ozvalo se
opět od televize.
„Polib si, demente!“ opáčil Garry.
Strýc Mojmír se na něj vztekle podíval. Bylo vidět, že
taková slova neslyší v domě rád, ale již před nějakou dobou rezignoval na
jakoukoli systematickou výchovu. Garry se k němu obrátil: „Chci vidět ten
dopis!“
„Byl to omyl, už jsem ten dopis…,“ strýc se odmlčel a
přikryl obálku s motivem srdcového esa ležící na stole novinami tak
nenápadně, jak to jen šlo, „spálil.“
Garry byl tak rozzuřený, že si toho ani nevšiml. Otočil se
na podpatku… teda, otočil by se na
podpatku, kdyby nechodil doma bos, a vyběhl zpátky do svého pokoje.
Večer se pošťákovo zvonění opakovalo ještě čtyřikrát. Jednou
zaslechl ode dveří pištivý hlas tety Otýlie: „Tady žádný Garry Poker nebydlí!
Přestaňte sem nosit ty karty!“
Oni ho normálně zapřeli, to si už fakt dělají prdel! Garry
opět vztekle třískl do klávesnice a usmyslel si, že zítra musí zjistit, co mu
to chodí za dopisy.
Večer Garry nemohl usnout, protože mu pořád vrtalo hlavou,
co se mu kdo snaží sdělit. Úřední obálka, úřední obálka… v Garrym hrklo.
Snad to není soudní obsílka! No, ta krádež v supermarketu už je snad
promlčená, nebo ne? Pak si uvědomil, že strýc Mojmír říkal, že ten dopis je ze
školy kar… pak vykřikl, že Garry nesmí být jako jeho otec. A jeho teta pak
říkala, že jeho otec byl kar…baník. Garry zaťal zuby a roztočil mozek na plné
obrátky. Měl dojem, že je tady nějaká souvislost, ale nemohl přijít na to, jaká.
Když neusnul ani do pěti hodin do rána, rozhodl se, že nemá
cenu se o to dál pokoušet. Přehodil si deku přes rameno a vyrazil na verandu.
Třeba pošta přijde dřív, než strýc s tetou vstanou a on si stihne dopis
vzít!
V předsíni zakopl o něco živého a rozplácl se jak
široký tak dlouhý na zem. „Kurvafix!“ zaklel. „Ten blbec David zase zapomněl
zavřít králíka do klece nebo co?!“ Hopsání mířící do kuchyně potvrdilo jeho
domněnku.
Sesbíral se ze země a vylezl na verandu. Je tady pěkná kosa,
pomyslil si, zachumlal se do deky, posadil se na botník a usnul jako špalek.
Probudily ho kroky strýce Mojmíra, který vyrážel jako každé nedělní
ráno na krátkou zdravotní procházku. „Co tady děláš, kluku pitomá?“ vybafl na
něj.
Garry byl tak rozespalý, že nedokázal lhát: „Čekám poštu…“
Strýc Mojmír si poklepal na čelo: „V neděli pošta nechodí!“
a vyběhl do mrazivého rána.
Intrikánské intermezzo
V nejvyšší věži hradu stála zachmuřená vousatá postava
ve směšném cylindru. V ruce držela zmuchlaný papír. Opatrně ho narovnala a
přečetla si ho… už po desáté. Potom papír roztrhala a po krátkém váhání snědla.
Recyklovaný papír už není to, co býval, pomyslil si Nigrus Trumpál. Nedá se nic
dělat, je čas na plán B, povzdechl si.
„Zavolejte mi sem Hybrida!“ houkl dolů na sekretářku.
„Je to moudré, pane? Minule když tady byl, málem zbořil
celou kancelář. Kdybyste ho aspoň naučil, k čemu používat dveře!“ Sekretářce
se myšlenka na setkání s přerostlým primitivem evidentně nezamlouvala.
Trumpál sešel po točitém schodišti do své pracovny a upřel
na svou sekretářku nenávistný pohled. „Neplatím vás za to, abyste mi říkala, co
je a co není moudré,“ sundal si černé brýle a do pohledu přidal trochu vrozené
škodolibosti, „za to platím sebe. A dobře.“
Sekretářka nakvašeně odkráčela. Poté, co klapot jejích
podpatků zanikl v dálce, profesor se usadil ve svém křesle a čekal. Než se
myšlenkové pochody jeho sekretářky a Hybrida setkají na stejné vlně, má spoustu
času na to, aby připravil rozvrhy pro příští rok a snědl ten kuřecí hamburger,
který mu k obědu připravila profesorka K. F. C. McDonaldová. Vybalil
hamburger z papírového obalu a zakousl se. Sakra, proč ta ženská musí
tolik mastit, povzdychl si, copak nikdy neslyšela o zdravé stravě?
Dunění na školní chodbě ho vytrhlo z přemýšlení. Hybrid
byl, zdá se, na cestě. Profesor odložil papíry s rozvrhy, schoval se pod
stůl a čekal.
Ozval se zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil
pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta sekretářky ‚Hybrid je
tady‘ byla v této situaci již nadbytečná.
„Dobrej den, profesore,“ zahlaholil Hybrid, „prej ste mě
volal… hej, profesore, ste tady?“
Zpod stolu vykoukl směšný cylindr a promluvil: „J-j-jo, něco
bych od tebe potřeboval, Hybride.“
„Teda pane profesore, vy jste snad kouzelník nebo co?
Mluvící klobouk – to sem ještě v celinkym svym životě neviděl! Jak to děláte?“
„Ach bože, Hybride, ty jsi fakt pitomec!“ vysoukal se
profesor s námahou zpod stolu.
„A jó, to jste vy, já vás v tom klobouku hned
nepoznal!“
Profesor se na něj útrpně podíval: „K věci. Něco bych od
tebe potřeboval…“
„Pro vás dycinky cokoliv,“ rozzářil se Hybrid.
„Svěřil bych ten úkol někomu inteligentnějšímu a
spolehlivějšímu, bohužel ale povaha úkolu vyžaduje, aby ten, kdo ho vykonává,
byl zároveň fyzicky zdatný a dokázal budit na první pohled strach, což mezi
mými podřízenými značně zužuje výběr…“
„Teda profesore, vy ste fakt tak hrozně chytrej, že dokážete
řikat takovýhle dlouhý souvětí a neztratíte se v něm. Já sem to pochopil
jenom po to slovíčko někomu…“
Trumpál se v duchu proklel za svůj zlozvyk mluvit
v dlouhých nesrozumitelných souvětích. Nebo přinejmenším za to, že tak
mluvil s Hybridem. „Tak znova, Hybride,“ profesor si promnul klenbu nosu,
který vypadal mnohokrát přeražený. U člověka, který při mariáši pravidelně
vyvolával hospodské rvačky, to nemohlo nikoho překvapit.
„Tak znova, Hybride…Za prvé: vezmeš trabanta.“
„Svojeho nebo mám ňákej ukradnout? Teda pučit, jak vy
řikáte…“
„Ukradni,“ rozhodl Trumpál. „Aby nás když tak nemohli
vypátrat. Za druhé: Dojedeš s ním pro Garryho Pokera…“
Už si pro něj přišli
Strýc Mojmír odpoledne překvapil celou rodinu: „Změna plánu
na příští týden! Ještě dneska večer vyrážíme na dovolenou! Sbalte si věci,
Davide, sbal lyže, jedeme na hory!“
Teta Otýlie se na něj nechápavě podívala. Strýc k ní
přistoupil a pošeptal jí: „Když zmizíme, ti šťouralové Garryho nenajdou a on
prošvihne možnost dát si přihlášku… no víš kam…“
„Na tu obchodku?“
„Ne přece, na tu,“ strýc Mojmír ztišil hlas tak, jak to jen
šlo, „karbanickou školu! A bude od toho pokoj. Na obchodku ho pak vezmou ve druhém
kole.“
Odpolední cesta do Krkonoš se Garrymu vůbec nelíbila. Moc
dobře si uvědomoval, že takhle nezjistí, co mu to chodí za tajemnou poštu. Jeho
náladu ještě zhoršil vzhled chaty, na které se ubytovali. Vypadala, jako kdyby
poslední stavební úpravy proběhly před tím, než byly objeveny základní zákony
statiky, a poté se tady odehrávaly hlavní bojové operace obou světových válek.
Nápis nad tím, co kdysi bývalo patrně recepcí, hlásal: Vítejte na Rysí boudě!
Podle všeho byly v chatě jedinými hosty. Protože
přijeli pozdě navečer, brzy se uložili ke spánku. Garryho postel vydávala při
sebemenším pohybu tak nepříjemné vrzavé zvuky, že Garry opět nemohl usnout. Za
zvuků připomínajících nejhorší výkon opileckého houslového kvarteta sáhl na
noční stolek pro mobil, schoval se pod peřinu a začal hrát hry. Přestože hýbal
jenom prsty, postel stejně odmítala přestat vrzat.
Když ani po čtyřiceti pokusech nevyhrál ani jedny Srdce, hru
vypnul. Podíval se na čas na displeji mobilu. 23:59. Tik-tak, pomyslel si,
deset vteřin do půlnoci. Tik-tak. A má jen dvě kalorie, pět vteřin do půlnoci…
čtyři… tři…dva… jedna.
Ozval se zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil
pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta ‚Hybrid je tady‘ by
byla této situaci již nadbytečná, tedy alespoň pro čtenáře. Kdyby ji někdo
vyslovil na místě, mohl by tím částečně osvětlit, co se děje, i když by tím asi
nikoho neuklidnil.
„Jo, ŤUK-ŤUK, jsem zapomněl říct,“ ozval se hrom.
„Kdo jste?“ ozval se ustrašený hlas zpod peřiny v koutě, pod
kterou šlo tušit pana a paní Drsoňovi. „A co tu chcete? Nemáme žádné cennosti!“
„Jo, asi bysem se měl představit. Jsem Hybrid, a pracuju
jako ochranka ve škole karet v Polný… no a ve volnym čase tak trochu
expery…mentální zahradník a hajnej…“
„To jste tady špatně,“ strýc Mojmír sám nevěděl, kde vzal tu
odvahu a vystrčil půl hlavy zpod peřiny. Nebyl samozřejmě zas tak odvážný, aby
vystrčil svoji hlavu, takže to vypadalo, že hlubokým hlasem promlouvá teta
Otýlie: „S tím spolkem my nemáme nic
společného a nechte nás na pokoji!“
Hybrid se posadil na Davidovu postel. Ten s jekotem
z postele vystřelil a schoval se ve skříni. „Já tady taky nejsem… škyt…
kvůlivá vám, hledám chlapce ménem…“
„Tady žádný chlapec není! Vypadněte!“ ozvalo se ze skříně.
Hybrid natáhl svou obrovskou ruku, vytáhl Davida ze skříně,
surově s ním zatřásl a dýchl mu do obličeje tolik alkoholových výparů, že
by to porazilo i koně. David omdlel a sesul se na zem.
„Nechte našeho chlapce na pokoji!“ promluvila peřina
v koutě pištivým hlasem tety Otýlie.
Hybrid se tím nenechal vyrušit: „Hledám chlapce jménem Garry
Poker! Je tady?“
„Není!“ promluvila opět peřina.
„Tady jsem,“ ozval se tichý hlásek pod postelí. Garry
opatrně vykoukl: „Říkal jste škola karet?“
Hybrid se otočil, podíval se na Garryho, potom vytáhl
z náprsní kapsy složený papír, prozkoumal je, rozevřel, otočil, podíval se
na fotografii, která na něm byla, podíval se znovu na Garryho, znovu na
fotografii… „Jo, vypadá to, že bys vážně mohl bejt Garry. Aspoň teda vypadáš
ouplně jako von. Je tohle tvoje fotka?“ Hybrid otočil podobiznu ke Garrymu.
„To je moje fotka z páté třídy! Odkud ji máte?“
„To ti nemůžu říct, to je tajný. Teda aspoň pro ně,“ ukázal
Hybrid na třesoucí se peřinu.
Garry se vysoukal zpod postele a posadil se na ni. Pokoušel
se dát si dohromady události posledních 24 hodin. „Takže ona existuje nějaká
škola karet?“
„Cože?!“ Hybrid se zlostně ohlédl tam, kde tušil manžele Drsoňovy.
„Vy ste mu nic neřekli? Garry Poker, největší hrdina pro všechny karbaníky a
von ani neví, že je… největší hrdina pro všechny karbaníky?!“
„Nechceme mít s tím
spolkem nic společného!“
„A ten spolek nechce mít nic společnýho s takovejma
moulama, jako jste vy, to vám tady můžu klidně vodpřisáhnout, jako že se
menuju… “
„Hybrid?“ usmál se Garry.
„No vida, tak ten klučina mě zná!“ Hybridova jednoduchá mysl
se zaradovala. „Garry, mám pro tebe dopis od profesora Trumpála, ředitele naší
školy. Tam je všechno vysvětlený. Já bych ti to tak nepodal.“ Hmátnul do
objemné brašny, odkud vytáhl šest lahví. Garry po bližším prozkoumání zjistil,
že jedna láhev je prázdná a je v ní stočený dopis.[2] Co
se nacházelo v ostatních lahvích, to si Garry domyslel z Hybridova
dechu.
„Kdo je profesor Trumpál?“ otočil se Garry na Hybrida,
zatímco z lahve lovil dopis. Situaci mu ztěžovaly zbytky původního obsahu
lahve, které pálily jako vařící tabasco a Garry měl navíc pocit, že mu začínají
rozleptávat kůži.
„Cože?!“ Hybrid se zlostně ohlédl tam, kde tušil manžele Drsoňovy,
„Vy ste mu neřekli ani tohle? Nigrus Trumpál, nejlepší hráč mariáše, prší a
kanasty na světě a Garry ani neví, že je…?!“
„Nejlepší hráč mariáše, prší a kanasty na světě?“
„No vidíš, Garry, jak seš chytrej, to je vidět, že seš
opravdycinky z rodu Pokerů. Ouplně jako tvůj táta… no, byl to sice tak
trochu hajzl a tak trošinku dost gambler – mě taky kolikrát vobral
v hospodě o prachy – ale chytrej von byl, to von byl dycinky chytrej…“
„Proč bychom mu měli vykládat o nějakém starém plesnivém
pomateném dědkovi!“ zaječela teta Otýlie.
Hybrid probodl peřinu zlostným pohledem. „NEBUDETE URÁŽET TOHO
STARÝHO PITO… NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI! Profesor Trumpál mi platí
slušné peníze za to, abych každýmu, kdo ho bude urážet, rozbil držku!“
Garry
už nevydržel bolest, kterou mu způsobovala Hybridova pálenka, a třískl
s lahví o pelest postele. Láhev se rozbila a Garry popadl štos papírů,
který se v ní ukrýval.
To není ono. Garry hodil papír mezi láhve a vzal další papír. Tohle už
by mohlo být ono.
„Hustý!“ vydechl Garry. „Takže já budu chodit na školu
karbanu… to mi ho teda vyndej!“
Pan Drsoň se mezitím vzpamatoval z šoku, který zažil a
vystrčil nad peřinu celou a svoji hlavu: „Garry nikam nepojede! Tuhle šaškárnu
už nehodlám dál snášet. Vy se teď seberete a už se u nás nikdy neukážete!“
Hybrid si odkašlal, otočil se na pana Drsoně, naklonil se
k němu a zašeptal: „Možná, že menší sumička by změnila váš názor…“
„Ko-ko-kolik?“ vykoktal ze sebe pan Drsoň. Věci se
z jeho pohledu začaly měnit k lepšímu.
„Mám pověření od Nigruse Trumpála, abych vám předal tohle,“
Hybrid podal panu Drsoňovi nějaký papír, „jsou tam jeho podmínky a vejvar,
kerej z toho budete mít“. Pan Drsoň papír převzal a zmizel pod peřinou.
Chvíli se odtamtud ozývalo tlumené šuškání. Garry své adoptivní rodiče docela
dobře znal, takže věděl, jak to dopadne.
Hlava pana Drsoně se opět vynořila: „Tak-tak my to teda…
bereme. Od září do června bude v tý vaší… škole a o prázdninách u nás. Kdy
dostaneme ty…,“ pan Drsoň se odmlčel a podíval se na Garryho, který se tvářil,
že se ho rozhovor absolutně netýká, „pe-peníze?“
„Půlku vám dám teďka. Poslední tejden v srpnu pro
Garryho přijedu a dostanete druhou půlku… hezky z ručky do ručky. Tak,
teďkonc mi oba podepište tohle a první půlka je vaše.“
„Co to je?“ zeptal se Garryho strýc Mojmír a opatrně převzal
od Hybrida nějaký formulář.
„Váš souhlas s tím, že Garry může nastoupit do naší
školy,“ odpověděl Hybrid a podal panu Drsoňovi pero, „a je to neodvolatelný!
Jestli se budete cukat…“ Hybrid větu nedořekl, jen významně křupl klouby na
rukou.
Mojmír
Drsoň s sebou cukl a načmáral na formulář svůj podpis.
[1]
Koho napadají další věci, které se tam dají naučit, doplní si sám.
[2]
Může být láhev prázdná a zároveň v ní být stočený dopis?
2 komentáře:
Stejně jako před lety jsem uvažovala, co by se tak dalo naučit na obchodní akademii kromě účetnictví, a zase mě nic nenapadlo - je útěšné, že některé věci se nezmění...
Děkuji
denice
Prý zbožíznalectví jsem se onehdy dozvěděl, ale co to je, stejně nevím, zní to jako sprosté slovo.
Okomentovat