Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 30. srpna 2015

2-10: V převleku snad nejmocnějším

Kapitola desátá nás stejně jako loni provede vánočním časem. Děj se nám slibně rozběhl a my se můžeme těšit na napínavou scénu, v které Garry se svými compadres a commadres vyrazí do zmizeluzelských sklepení.

V převleku snad nejmocnějším


Tady je Trumpálovo

Jak se ukázalo, profesorka McDonaldová měla od Trumpálova bytu vlastní klíče. Odemkla, přivedla ho dovnitř a usadila v rozlehlé předsíni. Vyzvala ho, ať chvíli počká, pak si ho pochybovačně změřila a pro jistotu zamkla vstupní dveře. Poté sama zmizela protějšími dveřmi do nitra apartmánu.
Jak odešla, Garry si vyložil nohy na stolek a začal přemýšlet o tom, jestli třeba opravdu není potomek Zůstavitele. Horečnatě uvažoval: ‚Ale to by přece chodil do Zmizeluzlu, ne? Ale Trumpál to přece nemůže vědět… nebo může? To je přece blbost, já ty útoky nepáchám, to bych snad věděl, ne?‘ řekl si nakonec. V tom se otevřela malá maskovaná dvířka ve stěně, kterých si Garry zprvu nevšiml. Vylekal se a vyskočil ze své lavice. Pak spatřil, že ze dveří opatrně vykoukla hlava profesora Trumpála v červeném cylindru, tak se trochu uklidnil. Ale jenom trochu.
„Ahoj,“ mrkl na něj. „Kde je ta čarodějnice?“
„Šla dovnitř,“ ukázal Garry na pootevřené dveře, když mu došlo, koho ředitel myslí. „Profesore,“ odvážil se, „proč jsem vlastně neskončil ve Zmizeluzlu?“
Profesor Trumpál si ho prohlédl přes své půlměsícové brýle se zlatými obroučkami. Jejich eleganci kazilo jen to, že levá čočka měla tvar dorůstajícího srpku a pravá ubývajícího. „Snad nemáš brouky v hlavě?“ usmál se na něj. „Samozřejmě, že by ses líp prosadil ve Zmizeluzlu. A opravdu bys uspěl, ale nestojím o to, aby sis tady moc vyskakoval a přerostl mi přes hlavu. Původně jsem tě dokonce chtěl dát do toho spolku troubů z Brzybolu, ale slitoval jsem se.“
Garry na něj nevěřícně zíral. Profesor na něj vyplázl jazyk, zmizel a dvířka se za ním zase zaklapla. Vzápětí opět přišla profesorka McDonaldová, beze slov mu pokynula, ať vejde, a s uraženým výrazem zmizela.
Neochotně vstal a s obavami se vplížil dovnitř. Prošel krátkou chodbou a na jejím konci se ocitl v malé pracovně. U okna stál profesor Trumpál a pozoroval ztemnělé nádvoří. Na hlavě měl modrý cylindr. Garry si odkašlal, aby ho upozornil na svou přítomnost. Profesor se otočil, posadil se na vysoké křeslo za psací stůl a usmál se. Garry se po chvilce váhání posadil naproti němu.
Dřív, než stačil něco říct, dveře pracovny vyletěly z pantů a dovnitř vsupěl rozzuřený Hybrid. Oči mu svítily, a když si krknul, každý v místnosti pochopil proč.
„Garry to neudělal, pane profesore!“ vyhrkl rozladěně. „Mluvil sem s nim malou chvilku předtim, než toho kluka našli. To by Garry prostě nemoh stihnout…“
Trumpál se ho neúspěšně pokusil gestem ruky zastavit. Hybrid však pokračoval: „Von to fakt udělat nemoh, to vám klidně vodpřisáhnu!“
„Hybride,“ uklidňoval ho Trumpál. „Von to opravdu neudělal. Jako podezřelý je tady Garry.“
„Dyť já tvrdim, že to nebyl Garry!“ zuřil dál Hybrid. „Myslel sem von jako tady Garry, nemyslel sem tamtoho!“
„Tamten ukončil školu loni a nyní pracuje na ministerstvu,“ řekl klidným hlasem Trumpál. „Ale abych tě uklidnil, Hybride,“ usmál se, „nemyslím si, že Garry někoho napadl.“
Hybrid se na něj překvapeně podíval a s omluvným výrazem vycouval pryč. Snad ještě větší úžas se ale objevil v Garryho tváři.
„Takže vy si nemyslíte, že ty útoky mám na svědomí já?“ divil se Garry.
„Určitě ne,“ přikývl Trumpál. „Za prvé nemáš žádné svědomí a za druhé, kdybych věděl, že jsi to ty, tak tvoji kostru už teď okusují rybky na dně Pekla.“ Garry nasucho polkl. Na jednu stranu byl sice rád, že není první podezřelý, ale představa, kterou mu Trumpál nastínil, mu rozhodně neudělala dobře. „Ale stejně bych si s tebou rád promluvil,“ podíval se na něj vážně.
Garry nervózně poposedl, zatímco si ho Trumpál stále měřil pohledem.
„Zajímalo by mě, Garry,“ řekl s dobře předstíranou vlídností, „jestli nemáš něco na srdci.“
„Jako třeba šelest?“ nadhodil Garry nechápavě.
„Myslím něco, co bys mi chtěl říct,“ promluvil opět Nigrus Trumpál a z jeho hlasu postupně mizela trpělivost. „Něco, s čím by ses chtěl svěřit. Cokoli.“
Garry nevěděl, co odpovědět. Pak si ale řekl, že Trumpál má všude štěnice a stejně všechno ví. „Ne, odpověděl, „nemám vůbec nic, pane profesore.“

Svátky před rohem i za rohem

Jestliže předchozí útoky šly pořád vymluvit na náhodu, nehodu, nešikovnost či jinou nevinnou příčinu, po zahrabání Jožina Pinče mladšího do sněhu zavládla ve škole skutečná panika. Řadu studentů začaly náhle kosit ranní nevolnosti, chřipky, angíny, rýmy, rodinné důvody a další omluvy, které jim umožňovaly opustit školu a odjet do zdánlivého bezpečí svých domovů.
„Pokud to takhle půjde dál, zůstaneme tady přes svátky jenom my, Malejfuj, Svrab a Hnůj,“ podivoval se takhle Von u snídaně – sestávající se ze suché housky a sklenice vody, protože pro malý počet strávníků se již kuchařkám ani nevyplácelo ráno vstávat. „Vánoce budou opravdu veselé.“
Garry nepřítomně přikývl. Bylo mu to jedno, protože po nešťastné příhodě, která se přihodila Jožinovi, se mu téměř všichni začali vyhýbat a nikdo s ním nemluvil. To ho štvalo, doufal, že podezření mezi ostatními studenty mu vynesou spíše obdiv. Takhle nezbývalo, než vysloužit si ostruhy jako statečný detektiv Pokrmes, zachránce školy. Zatím však pevně věřil, že něco takového nebude nutné.
Třetí prosincový pátek, týden před Štědrým dnem zmizely i zbytky studentů, kteří do té doby zůstávali kvůli vyučování ve škole. Původně se sice mělo učit až do středy, ale většina učitelů své hodiny zrušila a s radostí předčasně opustila školní pozemky.
Na hradě tedy zavládlo ticho, rušené jen zvuky bitev, pořádaných Garrym, Vonem, Tím a Oním v poblilvírské společenské místnosti. Polštářová bitva zůstala ještě bez následků, židlovou bitvu už vybavení klubovny nemile odneslo a pohrabáčová bitva přinutila všechny účastníky navštívit ošetřovnu.
Klid, který zavládl v následujících dnech, umožnil Hormoně dokončit poslední úpravy na převlecích. Gumové masky Vítka Svraba, Řehoře Hnoje a Anety Alzheimerové byly hotové a celkem povedené, i když Hormona měla stále pochybnosti, že Garry a Von uvěří, že je jim možné uvěřit (myšleno těm převlekům, ani Garry a Von si nemysleli, že by bylo možné věřit jim samotným). Z prádelny se jí naštěstí podařilo získat pravé zmizeluzelské uniformy, protože si vůbec nebyla jistá, jak by dopadly její námluvy s jehlou a nití.
Teď už zbývalo jen věřit ve spolehlivost a diskrétnost Cracka Malejfuje. Jinými slovy: Její plán mohl stále kdykoli a jakkoli selhat.
Štědrý večer se odehrál bez větších výtržností. Za zmínku stojí snad jen Hybridovo rozmlácení veškerého nábytku v jídelně, které si vysloužilo potlesk pár zbylých studentů a zběsilý úprk kuchařek.
Dárky si Garry rozbalil krátce po večeři, kterou po loňských zkušenostech raději vynechal. Hybrid byl letos úspěšnější a podařilo se mu Garrymu dát velký pytel granulí pro Bloody. Že šlo o granule pro psy, Garry Hybridovi ve vánoční velkorysosti prominul, také proto, že pytel byl prázdný a Bloody se tak nemohla ničím otrávit. Podle tvaru dalšího balíčku se vyděsil, že od Vona dostal knihu, ale šlo naštěstí o kazetu ***** **** z jeho oblíbené řady **** ********.[1] Hormonin dárek ho opět potěšil méně, placku s nápisem ‚IQ 6 – Reaguji na prachy, pyly a roztoče‘ rozhodně neměl v úmyslu nosit. Poslední, měkký balík pak samozřejmě nebyl ničím jiným, než každoročním modelem vlezlejovského svetru. S radostí ze sebe serval ten starý a hodil ho do krbu. Když mu po chvíli začala být zima, už s menším nadšením si oblékl nový.
Božíhodový oběd v Polné byl zážitkem pro každého – dokonce i pro ně tři, a to si mysleli, že po roce a půl vzájemných antipatií jsou ze strany jídelny psychicky i fyzicky připraveni na všechno. Nádivka, podávaná ke krůtě nebo spíše ke zvířeti, které ji mělo připomínat, předčila vše, co se zde zatím na jídelním lístku objevilo. Nápad, že nádivka je skvělý způsob, jak zlikvidovat přebytky jídla z minulých dnů a týdnů, se podařilo zrealizovat s obdivuhodnou dokonalostí. Ale když smícháte vývar s rýží, který byl původně rizotem, které bylo ještě před tím vepřovým plátkem s rýží, s žemlovkou, která měla mezi svými předky například pečivo od snídaně, buchtičky se šodó nebo ovocný kompot, nemůže to pro žaludek dopadnout dobře. Zvlášť v kombinaci s viklajícím se nábytkem, narychlo pospojovaným, poslepovaným a sbitým po Hybridově včerejším řádění.
Znechuceně odložili své porce a sledujíce Svraba s Hnojem, kteří se právě cpali třetí porcí, zamířili na ubytovnu, aby domluvili poslední zbytky svého plánu.
„Máme štěstí,“ sykla Hormona, když vyšli ven, „po té nádivce stráví zbytek dne na záchodě. Vy se za ně převlíknete a budeme si moct promluvit s Malejfujem.“
„A ty?“ zeptal se Garry. „Za koho se převlečeš ty?“
„Za Anetu Alzheimerovou,“ vysvětlila. „Prostě řeknu, že jsem zapomněla, že jsou Vánoce, a zase jsem přijela.“
Jak se domluvili, Garry s Vonem vyrazili napřed na Hajzlíky Hrozné Hroznaty. Nemohli se převléknout na pokoji, protože nemohli riskovat, že by je někdo spatřil v poblilvírské části Černého domku. Paní Svrabová měla dovolenou, a proto její království bylo asi nejbezpečnějším místem na nenápadnou výměnu obličejů a uniforem.
Hormona ještě vyčkávala. Když se o půl hodiny později celou budovou rozlehly hlasité nechutné zvuky, usoudila, že Svrab ani Hnůj nebudou překážet, a zamířila na Hajzlíky také. Do tašky naskládala paruky, masky a další propriety. Uniformy si po krátkém zaváhání jen přehodila přes ruku, nebylo pravděpodobné, že by jí po cestě někdo věnoval pozornost. Než vyrazila, pro jistotu ještě vyhlédla oknem na nádvoří, aby se utvrdila, že je zcela liduprázdné.
„Slečno Dangerová?“ zarazil ji tichý hlas, když prošla kolem kašny. Přestože zrovna panovala tradiční vánoční obleva, zmrzla uprostřed kroku. ‚Jak se dokázal schovat za tou kašnou?‘ přemítala. Z okna bych ho přece musela vidět…
Nadechla se, nenápadně zmuchlala uniformy do nevzhledné kuličky a s co nejnevinnějším výrazem se otočila. „Ano?“ pokusila se o úsměv. Hned si ale uvědomila, že na profesora Grapea neplatí, a po tváři se jí rozlil lhostejný výraz. V duchu se ale rozklepala, a to nejen strachem.
Australus Grape přistoupil blíž a se zamyšleným výrazem promnul cíp jednoho ze zelených zmizeluzelských svetrů. „Můžete mi tohle nějak rozumně vysvětlit?“ zvedl obočí.
„To asi nemůžu,“ hlesla, když si přehrála v hlavě všechna možná vysvětlení.
„A aspoň nerozumně?“ nadhodil s úšklebkem na tváři.
„Máme na koleji maškarní ples?“ usmála se. „Při praní se pomíchaly moje uniformy se žlutým a teď mají takovouhle barvu? Přestoupila jsem do Zmizeluzlu, abych vás mohla vídat častěji? Nebo jste jenom barvoslepý?“
„A vy jste především drzá,“ zamračil se. „Víte o tom?“
„Vím,“ zašeptala a ruku s uniformami si nenápadně přehodila za záda. „Ale s tím se už dá asi těžko něco dělat, když s tím nic nesvedli ani naši.“
„Nepokoušejte se to svalovat na rodiče,“ podíval se na ni přísně. „I když, možná si vás v dětství mohli častěji přehnout přes koleno.“
Polkla. „Rodiče mě nebili vůbec,“ ohradila se.
„To byla jasná chyba.“
„Taky jim to dodneška vyčítám,“ odfrkla.
„Tak zmizte, než se pokusím to napravit,“ zašklebil se. „A nezapomeňte potom vrátit tu knížku do knihovny.“

Trnitá cesta do sklepení a zpět

Hormona vklouzla na dívčí záchodky s nejhorší pověstí ve škole, zavřela za sebou dveře a vyčerpaně se o ně opřela.
„Co jsi tak rudá?“ podivil se Garry, když zvedl zrak od své zábavy – vyměňování červených a modrých kohoutků.
Mávla rukou. „Pospíchala jsem. Tady jsou hábity, tady jsou masky,“ podala jim donesené převleky. „Ty masky můžeme mít na sobě zhruba půl hodiny, pak začnou nepříjemně svědit. A můžou se taky začít rozpouštět.“
„Hm,“ otevřel pusu Garry a prohlížel si Hnojův obličej, který dostal do ruky.
„Převlečte se a můžeme jít,“ dodala a otevřela krajní kabinku.
„Ty jdeš na záchod?“ nechápal Von.
„Ne, jdu se taky převlíknout,“ vysvětlila a obrátila oči v sloup. „Snad si nemyslíte, že se budu převlíkat s vámi.“
Von se zakoktal: „No… no, tak… tajně jsem v to doufal.“
Hormona ho ignorovala a zaklapla za sebou dveře. „A vycpěte si ramena a břicho a… já nevím, co ještě, molitanem. Je v té tašce.“
Když je omrzelo boxovat do obličejů Svraba a Hnoje, dali se do převlékání. Za chvíli byli hotoví, oplácaní molitanem a napraní ve zmizeluzelských hábitech. V tom se z kabinky ozvala hlasitá rána a vzápětí bolestné zaječení.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Von a přiložil ucho ke kabince.
„Jaaaauuu. Jo. Jauvajs,“ ozvalo se zevnitř. „Uch, myslím, že budete muset jít beze mě.“
„Hormono, nestyď se,“ zaševelil Garry sladce, „vždyť Aneta Alzheimerová je hezčí než ty.“
„Nech si ty kecy,“ zavrčela kabinka. „A radši už jděte. Auu.“
„Tak jo,“ pokrčil rameny Garry a zanechali sípající Hormonu svému osudu.
Nemotorně vyšli z Hajzlíků a vyhrabali se na vedlejší nádvoří. Naštěstí jsme zatím nikoho nepotkali, uvědomil si Garry, když se otočil na Vona ve Svrabově podobě.
„Zapomněl sis nasadit paruku, idiote,“ sykl na něj.
Došli do vstupní haly Černého domku, kde se bezradně posadili. Dveře zmizeluzelské části byly zajištěny heslem, a to neznali. A poblilvírské 12345 nefungovalo. Asi po čtvrt hodině, když už na lavičce vedle vstupních dveří pomalu usínali, se ze zmizeluzelské ubytovny vynořil Cracko Malejfuj.
„Kde se flákáte?“ obořil se na ně. „Už jste se vzpamatovali z toho nechutného sajrajtu, kterým jste se nacpali v jídelně?“
„Jo,“ zaduněl Garry tak, aby napodobil Hnojův, nebo aspoň Svrabův hlas.
„Jaké je nové heslo?“ obrátil se na ně, když zjistil, že se za ním zabouchly dveře. „Pamatujete si ho?“
„Ne,“ houkl Garry a zatvářil se bezradně.
„247825738,“ vychrlil Malejfuj a vyťukal heslo do číselníku. Dveře zabzučely a otevřely se. Sešli po schodech do jim už známé zmizeluzelské klubovny a posadili se do nejbližších sedaček.
 „To teda my máme jednodušší heslo,“ zabručel Von.
„To máte,“ ušklíbl se Cracko. Otočil se na Vona Svraba: „Myslíš doma nebo kde?“
„Cože?“ zarazil se Von. „Jo, jo, doma my mít heslo,“ vzpamatoval se.
 „Aneta s vámi nepřišla?“ podivil se Cracko, když se jim podařilo se do úzkých sedaček naskládat.
„Ono se jí něco stalo, když se převlíkala na Hajz…“ stihl říct Von, než ho Garry umlčel loktem. „Nepřišla,“ dokončil pak Garry větu za něj podstatně stručněji. Chvíli jen seděli proti sobě, jako by nikdo nevěděl, co má říct.
Člověk by řekl, že tahle scéna by mohla být svižná, vtipná a povedená. Vždyť k tomu má ty nejlepší výchozí předpoklady: Garry a Von ve směšných gumových maskách, Malejfuj, který o tom ví a utahuje si z nich. Prostě ideální příležitost, jak z postav udělat hlupáky a pobavit se na jejich účet. Ale z nějakého důvodu to nejde. Ať mě napadne cokoli, tahle scéna bude prostě pitomá, nudná a zbytečná. This sketch is silly – proto je nejvyšší čas ho zastavit. Nebo vlastně, právě, že silly není, a proto je třeba ho zastavit.
V panice vyběhli ze sklepení a zastavili se až na nádvoří. Tam naštěstí nikdo nebyl, tak ze sebe servali svědící masky. Hnojův nos už byl téměř rozteklý a začal odkapávat na nádvoří. Vyhodili obě falešné hlavy i s parukami do popelnice a zamířili na Hajzlíky Hrozné Hroznaty, kde zanechali věci na převlečení a Hormonu.
Zatímco své oblečení tam nalezli, po Hormoně ani vidu ani slechu. Napsat, že po ní nebylo ani stopy, by už pravda nebyla, na otevřených dveřích kabinky zanechala vzkaz: ‚Jsem na ošetřovně‘.
Zanechali zmizeluzelské hábity svému osudu na kabince a s nechápavým výrazem vyrazili na ošetřovnu. Madam Pommes-Fritesová je neochotně vpustila dovnitř. Kamil Křivý a Jožin Pinč mladší naštěstí leželi v zadní části ošetřovny a oba spali. Garry si vůbec nebyl jist, jestli by měli radost z jeho přítomnosti. Jak spatřili Hormonu na lůžku, Von se ihned skácel k zemi, Garry zavrávoral a udržel se na nohou jen tak tak.
„Proč máš… hrudník v sádře?“ zmohl se nakonec a promluvil. Marně se přitom pokoušel od sádry odvrátit zrak. Její tvary byly vedeny snahou zakrýt co nejvíc, ale neúspěšně; při každém nadechnutí se toho ven tlačilo až příliš moc.
Hormona sevřela rty a netvářila se tak, že by se mu chystala odpovědět. To ale přišla Majonéza Pommes-Fritesová a podala jí nějakou pilulku. „To je na bolest, zlatíčko,“ řekla. „A hlavně musíš v klidu ležet, zlomené žebro není žádná legrace.“ Hormona se zatvářila ještě kyseleji než předtím a nevraživým pohledem ji sledovala, dokud nezmizela v lékárně.
„Zlomené žebro?“ divil se Garry. „Jak se ti to proboha mohlo stát?“
Hormona se nadechla k odpovědi, ale to z dveří opět vykoukla hlava ošetřovatelky: „To byl teda pěkně hloupý nápad, oblékat si takový těsný korzet!“ Zalomila rukama.
„Korzet?“ hlesl Von, který se právě sbíral ze země, a opět omdlel.
Garry se s úsměvem otočil na Hormonu: „Ty ses pokoušela narvat do korzetu?“
Zamračila se a vzdychla.
„Chtělajsemjenomabytenpřevlekbylconejvěrohodnějšíaanetaalzheimerovájehubenějšínežjá,“ vychrlila ze sebe. „A má menší prsa,“ dodala už pomaleji a s veselejším výrazem.
Von, který se právě pokoušel se zvednout, bohužel zaslechl jen poslední slovo a opět se sesunul na podlahu.
„Vždyť Aneta má docela velká prsa,“ řekl Garry a s úšklebkem dodal: „Ale je pravda, že do výtahové kabinky se vejde.“
Hormona se zatvářila jako bohyně pomsty. „Přišli jste sem jenom proto, abyste mi skládali komplimenty, nebo máš na srdci i něco zajímavějšího?“
„No,“ zvážněl pod jejím pohledem Garry, „zjistili jsme, že Malejfuj Tajemnou stoku neotevřel. Nebo to tají i před Svrabem a Hnojem. A pořád se ptal po Anetě Alzheimerové, měl nějaké divné narážky, blbě se tlemil – zkrátka choval se celou dobu jako idiot.“
„Aspoň jste si výborně rozuměli.“
„Ale lstí jsem z něj dostal informaci, že Tajemná stoka už otevřená byla,“ ignoroval ji Garry. „Zhruba před nějakými čtyřiceti lety. Jeho otec o tom asi něco ví, i když s tím sám nic společného mít nemůže, ledaže by tady pobíhal už jako malé děcko.“
Hormona se zatvářila překvapeně, ale neřekla nic.
„Každopádně,“ řekl Garry a posadil se na vedlejší postel, protože blíž se přiblížit neodvážil, když ruce měla Hormona stále volné, „až ti tu sádru sundají, můžu si ji vzít?“

Sádra

Návštěvnost ošetřovny stoupla v dalších dnech raketovým tempem, a to přesto, že ve škole přes vánoční prázdniny téměř nikdo nebyl. Hormona měla podezření, že informace o jejím zranění se rozšířila do celého města. Nakonec i madam Pommes-Fritesová ztratila s nezvanými hosty trpělivost, kolem Hormoniny postele natáhla závěsy a každého hnala už od dveří. Jen za váček hodnotných žetonů svolila a Garryho s Vonem dovnitř pouštěla.
Jedině díky Silvestru a novoroční kocovině se tam pár dní neobjevili, ale jak se opět rozeběhlo vyučování, navštěvovali ji opět každý večer, a to pod chabou záminkou, že jí přinášejí domácí úkoly. Vysvětlení to bylo velmi průhledné, zvlášť když jí nosili svoje úkoly z prvního ročníku.
„Já kdybych byl v sádrovém kornoutu,“ dumal Von, když se jim koncem prvního lednového týdne konečně podařilo donést Hormoniny úkoly, „dal bych si s úkoly na čas pohov.“
Hormona se ušklíbla: „To by pro tebe byla opravdu výrazná změna životního stylu. Myslela jsem, že jsi od svých sešitů neodlučitelný.“
„Sešitů?“ vykulil Von oči. „Já mám nějaké sešity?“
V pondělí přišli s tím, čeho se Hormona obávala už od prvního dne na lůžku; a že došlo k nejhoršímu, poznala už podle šklebů, s kterými se objevili ve dveřích.
„Je dobrým zvykem,“ přistoupil Garry obřadně k její posteli, „že když má někdo sádru, tak se mu na ni ostatní podepíšou. Nebo něco nakreslí.“ Na důkaz svých slov vytáhl z kapsy černou a červenou lihovku. „Když jsem měl zlomenou ruku, tak ses mi taky podepsala.“
„To se ale dělá jen na ruku nebo na nohu,“ bránila se chabě. „Nechci, abyste mi čmárali fixem po břiše!“
„Tak to se shodneme,“ uculil se Garry a odvíčkoval černou fixu. „Ani já nechci psát po břiše.“
Hormona vzdychla a pevně si založila ruce na prsou. „Dobře,“ řekla odevzdaně, „můžete mi na něco napsat na břicho.“ Rukou pak pod ňadry načrtla pomyslnou čáru. „Ale jestli jenom šáhnete výš než sem, tak vás zabiju.“ Von ztratil vědomí, uložil se na vedlejší postel a Garry se dal do práce.
„Celou dobu jsem si říkal,“ řekl Garry, když se zvedl a prohlédl si své dílo, „že ta sádra vypadá jako nějaká zbroj.“
Hormona opatrně nadzvedla hlavu, aby se podívala na černý nápis přes celou rovnou část její sádry. „A proto jsi mi napsal na břicho Xena Bojovnice?“
I další den se zastavili ve veselé náladě. „Podle toho, co říkaly Palma s Pastou,“ zahlaholil Garry, jen co rozhrnul závěs, „by ses měla stydět.“
„No, když to říkají takové nezpochybnitelné morální autority, tak asi budu muset,“ pokrčila rameny Xena. „A prozradíš mi i proč?“
Von vyprskl. „Dan Koumes si včera při tělocviku zlomil ruku.“
Hormona překvapeně zvedla obočí. „Ne, že bych mu to občas nepřála, ale co s tím mám podle pavlačových drben číslo jedna a dvě společného?“
„S tím úrazem nic,“ vysvětlil Garry. „Ale kvůli tobě ho Pommes-Fritesová nemohla ošetřit, protože jí došla sádra.“
„Pitomci,“ ohnala se Hormona, ale oba rychle uskočili. Pobyt na lůžku bez možnosti častějšího pohybu jí začínal lézt na nervy.
„Co to máš?“ všiml si najednou Garry kartičky, která Hormoně čouhala zpod polštáře. Von nečekal na její odpověď a lístek vytáhl. Uskočil před letící vázou a přes další Hormoniny protesty lístek rozložil a přečetl nahlas:
Slečně Dangerové přejí co nejsrdečněji brzké uzdravení její pruhované ponožky a profesor Grape.

Přísně tajná kazeta

Naprosto zmateni ze záhadného a zašifrovaného vzkazu Hormonu opustili a šli přes centrální část hradu zpátky na ubytovnu. Z příčné chodby najednou zaslechli rozhněvaný křik. Zastavili se.
„To je Plyš,“ houkl Garry a opatrně do chodby nahlédl. Šlo o chodbu, která se stala školníkovým pravidelným stanovištěm od doby, kdy tam někdo zaútočil na jeho opici.
„To je hrůza!“ rozčiloval se Plyš sám pro sebe. „Člověk si jenom na chvilku odskočí na večeři a už je tady všude voda! I židle je celá mokrá, a to jsem se tak těšil, jak si tady zdřímnu… Teď abych si šel snad pospat do té svojí plesnivé kanceláře…“
Když Garry po chvilce kouknul do chodby, byl už pryč. Chodbou se v půlkruhu kolem dveří dívčích záchodků rozprostírala obrovská louže.
„Něco se tady stalo,“ sykl Garry na Vona, který už to ale pochopil a couval pryč. „Nezdrhej a pojď se tam podívat,“ zastavil ho a sám vkročil do chodby. Von ho pomalu a neochotně následoval. Garry se nenechal zastavit jeho varovným kvílením a otevřel dveře zlopověstných Hajzlíků. Uvnitř bylo ještě více vody, která se s otevřením dveří vyvalila na chodbu.
Z kabinky vyhlédla Hrozná Hroznata. Ozvalo se její mocné zaječení a přímo proti nim vyletěla černá krabička. Trefila Vona do čela a žbluňkla do rozlité vody. Garry krabičku vytáhl a zjistil, že jde o videokazetu. Otřel ji mikinou do sucha a po krátkém váhání zvedl nad hladinu i Vona, který po zásahu upadl.
„Seberte si tu kazetu a opovažte se mi jí sem ještě někdy hodit!“ zahromovala Hroznata.
„Co to má sakra znamenat?“ nechápal Garry.
„Sedím si takhle v klidu v kabince,“ vysvětlovala rozčíleně, až se jí roztřásl podbradek, „když mi najednou někdo hodil na hlavu tu kazetu. Tak si ji zase odneste a vypadněte. A nesnažte se mi namluvit, že jste to neudělali vy!“
„Ale to jsme neudělali my,“ namítl Garry.
„Mám po vás hodit ještě něco, abyste dali pokoj a vypadli?“ pohrozila jim Hrozná Hroznata záchodovým zvonem.
Garry usoudil, že je zbytečné odpovídat, sebral Vona, vyklouzl ven a zabouchl za sebou dveře. V relativním bezpečí školní chodby svého pobočníka probudil a ukázal mu získanou kazetu.
„Podívej, někdo tam zahodil kazetu.“
„Zbláznil ses?“ vyděsil se Von. „Vždyť může být nebezpečná!“
„Nebezpečná?“ rozesmál se Garry. „Co to blábolíš, jak může být taková kazeta nebezpečná?“
„Co-copak už jsi zapomněl, jak jsme se dívali na Kruh?“ vykoktal Von. „Co když je na té kazetě něco podobného. Pustíme si to a bude po nás.“
„Vypadá neškodně,“ prohlédl si Garry kazetu v ruce.
„Černá, nepopsaná, neoznačená,“ jektal Von zuby. „To nemůže být nic dobrého. Radši bych ji tady nechal.“
Garrymu se zajiskřilo v očích. „Nesmysl. Na všech neoznačených kazetách, které jsem kdy viděl, bylo vždycky porno.“
Von se trochu uklidnil a přiškrceným hlasem navrhl: „Možná bychom to mohli risknout a přehrát si ji.“
„To je slovo do pranice,“ usmál se Garry. „Teď už musíme jenom najít přehrávač, kde bychom si to mohli pustit.“
Cestou si Garry ještě jednou prohlédl kazetu ze všech možných stran. Když vyšli na denní světlo na nádvoří, všiml si, že na boku je něco tence naškrábáno.
„Koukej, tady něco je,“ upozornil Vona. „T. S. VARRRLE,“ vyluštil téměř nečitelný nápis, „co to může proboha znamenat… Varle… možná bychom si to fakt neměli pouštět; aby to nebyl ten druh porna, který opravdu vidět nemusím…“
„Počkej,“ zablesklo se náhle Vonovi, „to je přece jméno: T. S. Varrrle. Před čtyřiceti lety dostal nějakou cenu za mimořádné služby škole!“
„Jak tohle víš?“ vyděsil se Garry, kterého lehce šokovalo, že Von si něco takového pamatuje.
„Protože jsem tu jeho plaketu musel v Pamětní síni čistit snad padesátkrát, když jsem měl tehdy ten školní trest s Plyšem,“ zaskuhral Von při té vzpomínce. „Pamatuju si to, protože se mi podařilo ji dvakrát ohodit ledvinkami.“
„Před čtyřiceti lety?“ zarazil se Garry. „Ale tehdy přece kazety ještě neexistovaly, ne?“
Koncem ledna se Hormona vyloupla ze své kukly a vrátila se z ošetřovny. Hned první večer jí chtěl kazetu ukázat a vypravovat, jak k ní přišli. Místo toho se ale zmocnil jejího sádrového krunýře, oblékl si přes něj těsný svetřík Palmy nebo Pasty Patlalové (obě mají stejný – teda, jedna z nich ho teď už má dost vytahaný) a vyrazil na večeři. Tam zábava skončila, protože profesor Grape mu sádru zabavil a odečetl Poblilvíru třicet bodů.
Druhý den večer se konečně usadili v klubovně a příhodu s kazetou Hormoně dovyprávěli.
„To jste si ji ještě nepouštěli?“ podivila se a kazetu si vzala do ruky. „Bojíte se, že z té kazety něco vyleze a sežere vás?“
Von se zachvěl. „To vůbec ne,“ ohradil se s předstíraným sebevědomím.
„Zkoušel jsem si ji přehrát v učebně tvorby karet,“ vysvětlil jí Garry, „ale je na ní jen blikání a šumění.“
„Takže je prázdná?“ mávla s kazetou Hormona. „Můžu ji vyhodit?“
„Ne,“ vzal si ji Garry zase zpátky. „Možná na ní něco bylo a pokazila se, když ji Hrozná Hroznata hodila do vody. Nebo když jsem s ní na pokoji házel po Debilovi… nebo když jsem ji otevřel šroubovákem a rozmotal pásek… Ani to, jak mi spadla do polévky, jí asi moc neprospělo. Takže je možná jenom poškozená.“
„Hlavně, když s ní zacházíš opatrně,“ ušklíbla se Hormona. „Ale proč si ji necháváš, když na ní nic není?“ Nasadila utrápený výraz. Zavrtěla sebou v křesle a podrbala se na břiše.
„Proč sebou pořád tak šiješ?“ otočil se na ni Garry překvapeně.
„Víš, jak to pořád pekelně svědí?“ zamračila se a poškrábala se ještě jednou. „Byla jsem čtyři týdny celá v sádře, toho si mohl všimnout i takový blesk jako ty.“
„Celá ne, ale vše podstatné ano,“ přikývl Garry potutelně. „Ale stačí říct a s tím drbáním ti pomůžu – nejen na břiše.“
„Děkuju, nechci,“ odmítla jeho velkorysou nabídku, „ale radši bych teď v lednu přeplavala Peklo, než abych se od tebe nechala osahávat.“
Garry se tedy poškrábal akorát na vlastní hlavě. „Pořád si říkám, kdo je ksakru ten Varle. Musí s tím vším mít něco společného: před čtyřiceti lety dostal školní vyznamenání a teď se tady najednou objeví kazeta s jeho jménem.“
„No tak máme záhadnou neoznačenou kazetu. Nemohli bychom ji prostě zahodit a zapomenout na to? A tu plaketu mohl taky dostat za cokoli,“ dumal Von. „Možná měl při maturitě samé jedničky. Nebo vyhodil do povětří školní jídelnu. Anebo to byl prostě rektální alpinista a lezl všem učitelům do zadku.“
„Před čtyřiceti lety?“ podivila se Hormona. „Neříkal jsi, že někdy tehdy byla otevřená Tajemná stoka?"
„Jo, tak nějak,“ mávl rukou Von. „No a?“
Hormona vzdychla. „Před čtyřiceti lety byla otevřená Tajemná stoka. Před čtyřiceti lety dostal T. S. Varrrle vyznamenání za služby škole. Nemohla by tam být třeba nějaká souvislost?“
„Jaká?“ nechápal Garry.
Hormona vzdychla podruhé. „Co kdybyste zkusili myslet,“ navrhla zoufale. „Varrrle dostal ocenění za pomoc škole před čtyřiceti lety. A Malejfuj přece říkal, že toho, kdo Tajemnou stoku otevřel naposledy, vyloučili také před čtyřiceti lety. Už vám to dochází? Nebo to mám říct ještě dvakrát a pak ještě zopakovat pozpátku?“
„Malejfuj nám nic takového neříkal,“ vybafl Garry překvapeně. „On nám řekl jen to, že Stoku tehdy někdo otevřel. Nemluvil o tom, že za to někoho vyloučili!“
„Určitě ne?“ sykla Hormona zaraženě. „On vám to zapomněl… Myslela jsem, že vám to… Copak jste neříkali, že vám řekl, že někoho vyloučili?“
„Ne, neříkali. Nebo snad chceš říct, že jsme pitomci a ani si nepamatujeme, co nám kdo řekne?“ rozhorlil se Garry.
Hormona si namotala na prst drobný pramen vlasů a potichu se usmála: „Vy a pitomci? To by mi přece nikdo nevěřil.“
„Jak se ale jméno toho Varrrlete vzalo na té kazetě?“ nahodil Garry nové téma, zřejmě uspokojený Hormoninou odpovědí.
„Možná ji natočil někdy později, jestli na ní vůbec kdy něco bylo,“ pokrčila rameny Hormona. „Jestli chodil do školy před čtyřiceti lety, může být docela dobře ještě naživu.“
„A proč se chtěl teď té kazety někdo zbavit a zahodil ji na Hajzlíky Hrozné Hroznaty?“
„Nemohl na chodbě najít odpadkový koš?“ napadlo Vona.
„Doktor Votson s elegancí vyřešil další záhadný případ,“ spráskla ruce Hormona.
„Pořád mi to vrtá hlavou, myslím, že by to mohlo být zajímavé,“ ozval se Garry po chvilce, kdy jen mlčky seděli a přemýšleli (Hormona), dřímali (Garry) nebo jedli zbytky vánočního cukroví, které se tady vzaly bůhví odkud (Von).
„Je to celé trochu zvláštní,“ souhlasila Hormona. „Určitě by stálo za to, zjistit kdo byl nebo je ten záhadný T. S. Varrrle.“
„Tohle jsem nemyslel,“ odbyl ji detektiv Pokrmes. „Přemýšlel jsem o tom, že bychom na Valentýna uspořádali tady v klubovně menší karaoke party.“
Garry nedokázal vysvětlit ani sám sobě, proč vlastně Varrrleovu kazetu ještě nezahodil. Nejspíš v duchu stále doufal, že by na ní mohlo být nějaké porno, i když si ji celou přehrál a dobře věděl, že je prázdná. Každou chvíli ji bral do ruky a snažil se na ní najít nějakou indicii kromě neuměle naškrábaného jména.
I když si byl stoprocentně jist, že jméno T. S. Varrrle nikdy dřív neslyšel, měl neodbytný pocit, že je mu nějak povědomé. Skoro jako kdyby se s Varrrlem kamarádili jako děti a pak na něj zapomněl. To byl ale samozřejmě úplný nesmysl: nikdy by se nespřátelil s někým s tak pitomým jménem, jako je T. S. Varrrle. Spíš by ho ve škole šikanoval. Zalovil v paměti, ale žádnou svou oběť si nevybavil. A byl si celkem jistý, že jméno Varle by si určitě zapamatoval, a to bez ohledu na počet R, kterými si je jeho nositel ozdobil. Kdepak, žádný Varle, Varrle ani Varrrle mu nikdy cestu nezkřížil.
Aby se o tom směšném individuu dozvěděl víc, vypravil se druhý den o přestávce do Pamětní síně, aby si prohlédl jeho plaketu. Šel tam s Vonem, byť ten protestoval, že tuto síň už v životě vidět nechce, i s otrávenou Hormonou. Její otravu mohla způsobit hrachová kaše s párkem, ale vzhledem k tomu, že se své porce při obědě ani nedotkla, bylo pravděpodobnější, že příčinou je nutnost strávit volný čas s milovanými kamarády.
Varrrleova cena byla umístěna v rohové vitríně v zadní části síně. Kromě vševysvětlujícího a zároveň nic neříkajícího nápisu „T. S. Varrrleovi za mimořádné služby škole“ na ní nebyly žádné podrobnosti. Zběžně prohlédli ostatní exponáty a objevili jeho jméno na zlaceném diplomu zdobeném kýčovitým písmem. Diplom obdržel za nejlepší prospěch u maturity v ročníku 1963/1964 a obdobných diplomů byla plná stěna od školního roku 1947/1948 (Nigrus Trumpál) až po rok loňský (Tamten Vlezlej). Garry a Von si znechuceně odfrkli. Garry dokonce začal předstírat dávení.
„Co se tak blbě šklebíte?“ okřikla je Hormona. „Vám tenhle ošklivý papír rozhodně nehrozí. To já musím žít s tím, že tady budu jednou viset obklopená kudrlinkami a šerednými barevnými kvítky.“

3 komentáře:

Babu Nežiková řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Někdy miluju svou sklerózu - mohla jsem se znovu nahlas chechtat Trumpálovu vysvětlení, proč Garryho neposlal do Zmizeluzlu, Garryho šelestu a Trumpálovým štěnicím, ale největší záchvat smíchu mi přivodil Hormonin dar Garrymu. Božíhodový oběd v Polné byl opravdovým zážitkem i pro mne, stejně jako intermezzo s ukradenými uniformami.
Díky!
denice
P.S. Pomoc, když klepnu na kapitolu Šílené jaro, objeví se stránka nenalezena!

Garry Poker řekl(a)...

je tam chyba v odkazu... přes odkaz na novější příspěvek (dole) to jde ;)