1-10: Vánoce, Vánoce přicházejí

Kapitola desátá, v níž společně s hrdiny strávíme jedny z nejvýznamnějších svátků v roce. Z toho vyplývá, že kapitola bude především vážná a plná dojemných emocí. Než k tomu ale dojde, je třeba uzavřít první polovinu ligy a konečně zjistit, kdo je záhadná Nikola Flanelová.

Vánoce, Vánoce přicházejí…

Podzimní část

Přiblížily se vánoce. Štědrý den měl být ve středu a Garry si letmým pohledem do kalendáře ověřil, že opět vychází na 24. prosince. Škola proto končila už v pátek 19. prosince.

Týden před vánočními prázdninami přišel čas pro třetí, poslední kolo podzimní části fotbalové sezóny. Na začátku listopadu porazili Brzybol 2:1, když Garry sice neproměnil penaltu, ale také na jeden gól přihrál, dlouhým centrem do vápna. Nepokoušel se potom nikomu vysvětlovat, že si spletl strany a svůj centr zamýšlel jako malou domů. Jeho fanklub pro něj po zápase uspořádal malou slavnost v poblilvírské klubovně. Ráno Garryho probudil školník Plyš. Chystal se právě zapálit oheň v krbu, v kterém Garry spal.

Teď je ale čekal mnohem těžší soupeř, vítěz posledních čtyř ročníků, FC Uzel Zmizeluzel.

„Slyšel jsem, že to má pískat Grape!“ oznámil novinku Ten a přisedl si spolu s Oním ke snídani.

„Cože?“ vyděsil Garry. „Určitě mi bude chtít něco provést!“

„Jo, a kde je nějaká nestrannost, vždyť Grape je vedoucím Zmizeluzlu!“ zadusil se málem Von.

„Kapitánka Hooková si zlomila nohu a je v nemocnici. Nenašel se nikdo, kdo zná pravidla a byl by ochotnej to pískat,“ vysvětloval Onen, „Zkrocený je někde na služební cestě a Šutu se nepodařilo přeprogramovat na rozhodčího. Chtěl to pískat Urquell, ale včera se tak ožral, že ho odvezli na záchytku.“

„Hooková si zlomila nohu?“ vykulil oči Dan Koumes. „Tu dřevěnou nebo tu pravou?“

„Pravou má přece dřevěnou,“ nechápal Von.

„A levou má pravou,“ objasnil Ten.

„Jasně, že tu pravou,“ zaťukal si na čelo Onen. „Kdyby si zlomila tu dřevěnou, tak nebude v nemocnici, ale v truhlárně!“

„Grape mi dá určitě červenou kartu hned, jak nastoupím na hřiště,“ vrčel Garry, kterého vůbec nezajímala zlomená noha kapitánky Hookové.

Hormona se napřímila a začala recitovat: „Malá československá encyklopedie – heslo paranoia: chronická porucha charakterizovaná logicky uceleným bludem podezíravosti…“

„Hahaha. Koukám, že snídáš vtipnou kaši, Hormono,“ přerušil ji Garry.

„Ne, já jsem vtipná pořád,“ odbyla ho Hormona. „Tohle je normální krupicová kaše,“ ukázala mu lžíci své snídaně.

„To je krupicová kaše?“ vyjekl překvapeně Von. „Já myslel, že to jsou párky s hořčicí!“

Poblilvírský beton

„Dneska budeme hrát trochu jinak než jindy,“ vysvětloval na dopolední rozcvičce před zápasem trenér.

„Dobře?“ otázal se nejapně Onen.

„Ne!“ zamračil se trenér. „Teda jasně, že budeme hrát dobře, přestaňte mě blbnout! Ale budeme se držet naprosto jiné taktiky. Pokud se nám podaří získat bod, přezimujeme určitě na druhém místě, což už se nám dlouho nepodařilo!“

„A co když vyhrajeme?“ zeptal se Ten.

„Jestli vyhrajeme, tak po zápase sním vaše propocený ponožky!“ zachechtal se trenér.

„To je dobrá motivace, ale proti Zmizeluzlu to asi stačit nebude,“ zamračil se Oldřich Dub.

„Takže taktika je následující!“ zahřměl trenér. „Budeme hrát v rozestavení 8-1-1. Nikdo z vás neopustí velké vápno bez mého povolení. Pouze ty,“ ukázal na Garryho, „a ty,“ ukázal na útočníka Roberta Rouse, „budete pobíhat kolem vápna a ukopávat jim míče.“

…

V poločase Garry málem vyplivl duši. Neustále běhal mezi hráči Zmizeluzlu, ale do míče se mu podařilo kopnout za celou půli jenom třikrát.

„Super!“ burcoval je trenér. „Pořád je to nula-nula. Ještě dalších čtyřicet pět minut to musíte vydržet!“

„Já to už nevydržím ani minutu!“ oddychoval ztěžka Garry.

„Musíš, Garry,“obrátil se k němu trenér.

„Ano, musíte to vydržet, pane Pokere,“ vstoupila do šatny profesorka McDonaldová, „když se teď před Vánocemi ukážete v dobrém světle, prodej artiklů s vaším jménem před svátky ještě stoupne! Už teď překonal všechna očekávání!“

Garry se na ni unaveně podíval: „To se bude prodávat tak jako tak. Jsem hlavní hrdina!“

…

Garrymu opět utekl míč. Udělal skluz, ale jeho kopačky zasáhly jenom kotník soupeře. Kapitán Zmizeluzlu Marek Slint se skácel k zemi. Ozval se hvizd píšťalky. Garry instinktivně zvedl ruce.

„Viděl jsem ten faul, Pokere,“ ozval se mu za zády hlas profesora Grapea, „Žlutá karta a mínus pět bodů pro Poblilvír za surovost!“

„Ani jsem se ho nedotkl!“ rozzuřil se Garry.

„A pět bodů za lhaní,“ doplnil mrazivě Grape.

…

Garry se zklamaně posadil na trávník. Drželi čisté konto až do sedmdesáté minuty, kdy na dvacátý devátý roh Zmizeluzlu vyskočil Johan Kůstka. O pět minut později proměnil Marek Slint penaltu, nařízenou za zahranou ruku. Nyní vstřelil Kůstka svůj druhý gól. Garry potom řval na Grapea, že to byl ofsajd a řekl mu, že je ‚zasranej bastard‘. Potom se mu udělalo rudo před očima, což bylo tím, že Grape mu strčil červenou kartu přímo do obličeje.

„Nemusels mu potom ještě tleskat nad hlavou,“ syknul na něj trenér.

„Ale našemu fanklubu se to líbilo,“ ukázal Garry rukou na poblilvírský kotel, který právě skandoval nepublikovatelné výrazy na adresu profesora Grapea.

Prší

„Slyšel jsem, že tady zůstáváš přes Vánoce,“ vrazil do Garryho na chodbě Cracko Malejfuj, „to se tady budeš vyplakávat z prohry?“

„Nestarej se, Malejfuji,“ odbyl ho Garry.

„Nebo tě doma ani nechtěj?“ šklebil se Malejfuj. „Kolik škole zaplatili za to, aby tě nemuseli o vánocích vidět?“

„To se teda šeredně pleteš!“ rozzuřil se Garry. „To škola zaplatila jim, aby mě sem vůbec pustili!“

„Ale, ale, ale,“ zasmál se Malej Cracko. „A proč teda nejedeš domů, když si tě tam tak váží, že za tebe berou peníze?“

„Zavři hubu, Malejfuji!“

„Ty zavři hubu, protekční parchante!“

Garry zamumlal pár nadávek a zmizel v příčné chodbě. Vrátil se do svého pokoje a vztekle práskl dveřmi. Vylíčil Vonovi svoje setkání s Malejfujem.

„To neřeš,“ uklidňoval ho Von, „taky tady zůstávám. Domů se nás vejde jenom patnáct a letos na mě nevyšla řada. A na Toho a Onoho taky ne.“

…

Na poslední hodině Prší před vánočním volnem profesorka Ferblová Garrymu suše oznámila, že pokud chce postoupit do druhého ročníku, bude muset v druhém pololetí výrazně přidat. Samé špatné zprávy. Jako kdyby nestačilo, že v pondělí jim Šuta oznámil, že ve čtvrtek místo tělocviku budou vyvolení jedinci stěhovat do učeben nové monitory. Garry z celé věty zaslechl jenom ‚vyvolení jedinci‘ a automaticky se přihlásil. Teprve po hodině mu Von vysvětlil, co to znamenalo. Von se přihlásil na stěhování dobrovolně, protože se bál kapitánky Hookové. Dokonce, i když byla v nemocnici.

„Zase to strašlivý UHO,“ položil Von zklamaně tác s obědem a posadil se.

„Hnědá omáčka tisíckrát jinak,“ doplnil ho Garry, který už svoji porci dojedl, respektive ochutnal a odložil. „Nebo spíš tisíckrát stejně.“ Nyní se pokoušel identifikovat, z kterého ovoce je tvořen kompot. Snad je to ovoce, když jsou v tom pecky, doufal s každým soustem.

„A proč jste si teda nedali dvojku, když vám už UHO leze krkem?“ ptala se Hormona. „Něco proti dušené mrkvi?“

„Dušenou mrkev?“ vyděsil se Von. „Když pominu, že to je zelenina, víš, jak tady dělají dušenou mrkev? Ta chlupatá kuchařka, co váží aspoň dva metráky, tu mrkev dusí v podpaží! Tak dlouho, dokud nevypadá takhle,“ namířil prst na Hormoninu porci.

„Fuuuj,“ zašklebila se Hormona a odložila vidličku s napíchnutým kouskem mrkve, „teď jsem si to představila!“

„To si nemusíš představovat, stačí, když se otočíš a podíváš se výdejním okýnkem do kuchyně,“ ukázal Garry vidličkou směrem do kuchyně.

„K vám si tak ještě někdy sednu při obědě,“ odstrčila Hormona talíř s mrkví a nabrala si lžíci kompotu, „To budu příště radši obědvat s Palmou a Pastou a poslouchat, jestli je hezčí Dan Koumes nebo Šimek Fňukal…“

„K čemu došly?“ zajímal se Garry.

„Nevím!“ Hormona spolkla další lžíci kompotu.

„A určitě taky nevíš, jak dělají ten kompot,“ naložil Von na lžíci exkluzivní kousek neznámého ovoce a strčil ho Hormoně před obličej, „to vezmou starou…“

„Zavři klapačku! Nechci to slyšet!“

„Měli bychom jít, Vone,“ přerušil je Garry, „za pět minut přivezou na nádvoří ty monitory.“

Von do sebe rychle hodil kompot a odešli. Hormona opatrně přičichla ke kompotu, odložila ho a odnesla tác mezi špinavé nádobí. „Pitomci,“ vzdychla.

Garry s Vonem stáli v severním průjezdu, který vedl z bočního na hlavní nádvoří. Východním průjezdem právě couvalo na nádvoří nákladní auto. Přestože byly již skoro vánoce, nádvoří skrápěl prudký liják. Pouze jeho ledová teplota naznačovala, že je prosinec. Kamion zastavil, takže si mohli přečíst část nápisu na boku. Ten hlásal ‚Kamionová přeprava‘. Jméno majitele firmy bylo smyté deštěm. Celé auto vůbec vypadalo, jako kdyby v dešti trávilo veškerý čas.

Z kabiny vykoukla mužská hlava a houkla na ně: „Tak si to vyložte!“

„Nemůžeme počkat, až přestane pršet?“ navrhl Garry.

„PŘESTANE PRŠET?“ Muž se na něj smutně podíval. „S tím bych moc nepočítal,“ dodal a zmizel v kabině. Von za ním vyběhl a ještě než úplně promokl, podařilo se mu ho přesvědčit, aby s autem nacouval blíže k průjezdu. Když vyložili všech 26 monitorů a položili je podél zdi hradu, objevil se blikající Šuta. Vyšel na nádvoří do deště, kde několikrát zmizel a zase se objevil.

„Skoč do sklepa, že Šuta zase potřebuje restartovat,“ vybídl Garry Vona.

Restartovaný Šuta poté vyřídil s řidičem kamionu úřední náležitosti. Bohužel Šuta jako hologram není vybaven schopností dotýkat se předmětů, proto faktura, kterou mu řidič podal, spadla do proudu vody, který se teď řinul k západnímu průjezdu a dále směrem do Pekla. O to se ale řidič vůbec nezajímal. Nastartoval motor a kamion zmizel za hradní branou a po chvíli začal mizet i déšť. Postupně řídnul, až po pár minutách zmizel docela. Vysvitlo slabé zimní slunce a na mokré nádvoří začaly padat drobné vločky.

Nikola Flanelová

„Kde jsi vzala ty noviny?“ ptal se překvapeně Garry, když nalezl Hormonu v křesle v klubovně.

„Ahoj!“ sklopila noviny Hormona. „Kartář. Ty jsou z města.“

„Ty jsi byla ve městě?“

„Ne,“ Hormona sevřela rty, „Grape je přivezl z města.“

„Grape?!“ přešel Garry z překvapení do údivu. „Ty jsi poprosila Grapea, aby ti přivezl z města noviny?“

„Ne, tak dobře se zatím neznáme,“ uculila se Hormona. „Potkala jsem ho na nádvoří, zrovna když se vrátil z města a všiml si, že si omylem vzal dvoje noviny. Tak mi jedny dal.“

„Jen tak?“ Garry zůstával v módu ‚údiv‘.

„Ještě mi trochu zalichotil, ale to tě asi nezajímá.“

„Zalichotil?“ Garryho údiv se změnil v úžas.

„Podal mi ty noviny, řekl, ‚Vezměte si ty noviny, jste asi jediná, kdo je schopen je na tomhle hradě alespoň přelouskat‘ a odešel.“

„To je lichotka?“

Hormona pokrčila rameny. „Od Grapea ano.“

„Já bych si od něj nevzal ani toaletní papír. Určitě by byl otrávený!“ přisedl si Garry. „Jak se vůbec můžeš bavit s někým jako je Grape? A ještě s tím flirtovat?“

„Cože?“ Hormona zalapala po dechu. „Já s ním neflirtuju!“

„Ale téměř jo,“ nedal se Garry.

„Co ti na Grapeovi tak vadí?“ zavrtěla Hormona hlavou.

„Nejvíc asi to, že vůbec dýchá,“ ušklíbl se Garry. „Píšou něco zajímavého?“

„Tohle by tě mohlo zajímat,“ otevřela noviny Hormona a ukázala jeden článek Garrymu.

„Ředitelka muzea Nikola Flanelová?“ vytřeštil oči Garry.

„No jasně, je docela známá,“ vzala si Hormona noviny zpátky, „její dcera Markéta s námi přece chodí do třídy.“

„A to mi říkáš až teď?“

„Za půl roku už sis mohl všimnout, kdo jsou tví spolužáci v koleji,“ zamračila se Hormona, „nebo aspoň spolužačky. A její jméno už jsem ti říkala.“

„Vždyť jsi věděla, že se celou dobu snažím zjistit, kdo je Nikola Flanelová!“ zaúpěl Garry.

„Nevšimla jsem si, že by ses tím nějak trápil,“ usmála se jedovatě Hormona. „A stejně bych ti nerada kazila tvoje investigativní vyšetřování.“

„Mrcho!“ ulevil si Garry.

„Blbečku!“ vyplázla na něj jazyk Hormona. „Ale abys neřekl, jestli se chceš něco dovědět o té modré žaludové sadě, přečti si v knihovně Mýty a legendy karbaníků. Takové lehčí čtení.“

Garry vytrhl Hormoně noviny a přečetl si článek znovu. A znovu. A znovu. A potom ještě jednou. „To modré žaludové eso je určitě v tom balíčku!“ vykřikl Garry.

„Bingo,“ oddychla si Hormona.

„A Grape ho chce ukrást a prodat!“ vyděsil se Garry, „Musíme ho zastavit!“

„Tady už se asi neshodneme,“ nakrčila Hormona nos. „Proč by to Grape dělal?“

„Protože je to přece padouch!“ křičel Garry. „Každý příběh potřebuje hlavního záporného hrdinu! A to je Grape!“

„Grape?“ vykulila oči Hormona. „Já myslela, že hlavní padouch jsi ty!“

„Hahaha.“

„No dobře, tak Malejfuj,“ zamyslela se Hormona, „nebo Doktor Vrdlmrsmrst.“

„Malejfuj je jenom otravnej spratek a Doktor Vrdlmrmr… Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit začne být nebezpečný nejdřív ve třetím díle!“ rozčiloval se Garry. „A já jsem hlavní postava a nemám rád Grapea. Proto je Grape hlavní záporák a já ho musím zastavit!“

„A dost!“ ukončila rázným gestem Hormona debatu. „Nesmíme toho tolik vyžvanit!“

„Ještě poslední,“ zaprosil Garry. „Ve čtvrtém díle zemře jedna z hlavních postav a její smrt mě moc sebere!“

„Garry!“

Tenkrát poprvé

„Všechno je jednou poprvé,“ vzdychl Garry a vstal z postele. „Jdeš se mnou do knihovny?“

Von se málem zadusil sladkou tyčinkou. „Do… do… knihovny?“ vyprskl po pokoji oblak čokoládových drobků.

„Potřebuju zjistit něco o té modré žaludové sadě, abychom mohli zarazit Grapea“ vysvětloval Garry. „Hormona mi doporučila nějakou knížku… Už jsem zapomněl, jak se jmenuje.“

„Tak jo.“ Von si utřel pusu. „Stejně jsem se tam chtěl jít podívat, protože jsem tam ještě nikdy nebyl.“

Po třech čtvrthodinách bloudění po hradě se vrátili zpátky do Černého domku. Zaklepali na dveře pokoje 113.

„Dále.“

Garry a Von vklouzli dovnitř. „Ahoj Hormono,“ usmíval se Garry. „Chtěli bychom se na něco… Co to děláš?“

„Balím,“ objasnila Hormona a naprala do batohu taštičku s hygienou. „Já jedu na vánoce domů.“

Do pokoje vstoupila Brownie v růžovém županu s králíčky. Příliš těsném a příliš krátkém.

„A… ahoj B… B… B…,“ bylo jediné, na co se Garry zmohl. Von se nezmohl ani na to a zhroutil se na Hormoninu postel.

„Ahoj Garry, ty si pořád nepamatuješ moje jméno?!“ vyjekla Brownie Levandulová.

„Ale snad pamatuje,“ odpověděla za Garryho Hormona, „jenom teď ztratil schopnost souvislé řeči. Pokud ji někdy měl. Tohle mu nemůžeš dělat.“

„Já,“ polkl Garry, „radši půjdu.“ Protože ale na odchodu nevěnoval pozornost cestě, vrazil do zárubní dveří, „Jau!“ Otočil se: „Tak se tady mějte, ahoj!“

„Ahoj!“ zamávala mu Brownie.

„Ahoj, Garry,“ rozloučila se Hormona. „A tohle si vem s sebou,“ ukázala na Vona, který se právě začal probírat. Zmateně se rozhlédl a vyrazil za Garrym.

„Tak veselé Vánoce,“ rozloučila se ještě jednou Hormona.

„Hezký svátky!“

„A knihovna je v prvním patře nad hlavním vchodem do hradu!“ zavolala na ně ještě.

„Cože?“

…

„Vítej, kdo přicházíš za věděním,“ přečetl Garry nápis nad dveřmi do knihovny. „A my jsme vzduch?“

Von opatrně nahlédl dovnitř. Knihovna zela prázdnotou. U okna viděl velký stůl obložený spoustou papírů, na kterých byla ještě naskládána těžítka a různé suvenýry. Ty zabíraly také většinu titěrných poliček na stěně vedle stolu. Za stolem vykukovala rozcuchaná brýlatá hlava knihovnice.

Garry s Vonem proklouzli do místnosti a kolem stolků na čtení, kde seděl jediný student, zamířili mezi police s knihami. První uličku okupoval pár ze čtvrtého ročníku v pokročilém stádiu erotických hrátek.

„Co hledáme?“ zasyčel potichu Von poté, co diskrétně procházeli deset minut kolem.

„Nějakou knížku,“ rozhlédl se Garry, „Karbanické pohádky nebo jak se to má jmenovat…“

„To jsem v životě neslyšel,“ poškrábal se Von na bradě. „Počkej, my jsme měli nějakou knížku pohádek doma, jak se to jenom jmenovalo. Už vím! Balíček pohádek!“ vykřikl.

„Ticho! Jste v knihovně!“ ozval se nerudný hlas zepředu, ale téměř zanikl ve vzdechách z vedlejší uličky.

„Jako kdybychom tady rušili my,“ zavrčel Von. Řada polic za nimi se začala otřásat.

Garry se znovu rozhlédl po policích. Bohužel knihy byly seřazeny abecedně podle autorů a nikoli podle názvů. „A kdo to napsal?“

„To nevím,“ zamračil se Von.

„Nebavte se tam!“ zakřičela na ně opět knihovnice.

„My se tady moc nebavíme,“ řekl spíš pro sebe Garry a přešli do další uličky.

Zvuky dávaly tušit, že radovánky se blíží ke konci. Slyšeli, jak na zem spadlo několik knih. „Nechápu, proč to nedělají v oddělení s omezeným přístupem,“ brblal si pro sebe Von, zatímco namátkově prohlížel regály, jestli nespatří Balíček pohádek. Garrymu zapípala na mobilu zpráva.

„Nepoužívejte v knihovně mobilní telefon!“

Hned poté se ozval přidušený slastný výkřik. Po chvíli už bylo slyšet, že sbírají ze země popadané knihy.

„Proč jsi to chtěla poprvé dělat v knihovně?“ zaslechli Garry s Vonem tichý hlas čtvrťáka na odchodu. Odpověď zanikla v chichotání.

„Nevěděl jsem, že Hormona tady má starší sestru,“ vykoukl překvapeně Von zpoza regálu.

„Přestaňte si tam konečně vyprávět! Tohle je knihovna, ne kavárna!“

„Tohle je ono,“ zatahal Garry Vona za rukáv a ukázal mu tlustou knihu v tmavomodrém obalu, „Balíček pohádek!“ Garry vzal knihu z police a zanesl ji k pultu knihovnice.

„Do měsíce vrátit!“ podívala se na něj naštvaně skrz tlusté brýle. „A pro příště, pánové, v knihovně nekřičte, nebavte se, nehlučte a nepoužívejte mobilní telefon!“

Garry si vzal půjčenou knihu. „A souložit se tady může?“ zeptal se.

Knihovnice na něj vrhla další nakvašený pohled. „Knihovní řád to výslovně nezakazuje,“ odfrkla si.

Štědrý den

Na Štědrý den dopoledne pomáhali Garry a Von zdobit Hybridovi vánoční stromek v jídelně. Škola pořídila malý smrček připomínající spíše oškubané koště, takže jim spoustu času zabralo jeho zkrášlování. Hybrid nakonec přinesl krepový papír, kterým strom obalili, aby nahradili chybějící jehličí. Bohužel neměl zelený, takže museli namíchat žlutý a modrý papír.

Po poledni uspořádali ještě s Tím a Oním koulovačku na hradbách, ale brzy toho museli nechat. Hybrid po nich totiž házel celé sněhuláky. To je alespoň inspirovalo k nápadu postavit ze sněhu své spolužáky. Debilova a Danova sněhuláka poté oblékli do jejich oblečení. Sněhulačky nechali neoblečené. Když je školník Plyš po hodině objevil, okamžitě všechny rozkopal a rozhrabal a poté hlasitě nadával po celém hradě. Protože ale všichni učitelé vyspávali po předvánočním mejdanu, který uspořádali den předtím, se svým požadavkem na udělení školního trestu neuspěl.

…

Protože oběd se na Štědrý den v jídelně nepodával, sešli se tam až na slavnostní večeři ve čtyři hodiny. Hned na první pohled poznali, že i kuchařky v jídelně zaregistrovaly existenci Vánoc. Ubrusy byly vyprané, takže opět získaly svoje původní barvy. Na každém stole byly dokonce položeny smrkové větvičky a ubrousky.

„Spíš by sem měli dát pytlíky na zvracení než ubrousky,“ okomentoval to Onen, když se posadili s jídlem ke stolu.

„Rybí polévka,“ řekl suše Garry a prohlížel si šedozelenou vodu ve své lžíci.

„Jak jsi to poznal?“ zeptal se Von.

„Smrdí jako leklá ryba,“ odtušil Garry. „Nebo to smrdí to filé?“

Ten začal prozkoumávat svoji porci: „Kdepak, jako leklá ryba smrdí ten bramborový salát!“

Takovou štědrovečerní hostinu Garry za celý život ještě nezažil. Po třech hodinách proseděných v komnatě nejvyšší potřeby, kde si neustále opakoval ‚Už nikdy nejez bramborový salát v jídelně‘, se z ní ale vzpamatoval. Dobelhal se do poblilvírské společenské místnosti, kde zatím Von s Tím a Oním umístili vánoční dárky pod malý umělohmotný stromeček za 29 korun, který jim Hybrid přivezl z Kauflandu. Garry s obtížemi dosedl do křesla před krbem, zaklonil hlavu a vydal hlasité říhnutí, kterým přiotrávil tři pavouky u stropu místnosti.

„Ještě, že jsi nekrknul do krbu,“ oddychl si Ten, „taky to tady mohlo vybouchnout!“

Garry mu odpověděl dalším říhnutím.

„Rozbalíme dárky?“ ptal se Von.

„Ještě… musím,“ oddychoval ztěžka Garry, „přinést ty svoje. Ale nahoru asi nedojdu.“

Nakonec s Vonovou pomocí přinesl dárky do klubovny, přičemž se mu podařilo cestou žádný nepoblít. Toto štěstí už neměl fíkus na mezipatře schodiště. Garry se poté znovu svalil na křeslo u krbu a trochu si zdříml. Ten a Onen se vypařili a Vonovi mezitím při pokusu zapálit svíčku shořel jejich malinký vánoční stromek. Podařilo se mu ale oheň udusit svetrem. Stejně dostanu k vánocům zase nový, pomyslel si. To už se vrátili Ten a Onen s lahví vína, kterou ukradli v jídelně, kde byl další – již přímo vánoční – večírek pro učitele.

„Kde je stromeček?“ ptal se Onen.

„Prostě se vypařil,“ mávl rukou Von, „nevydržel teplotní zátěžový test.“

„Sirky nepatří do rukou dětem!“ zamračil se Ten. „Garry vstávej! Jdeme rozdávat dárky!“

Garry něco zabručel a otočil svoje křeslo směrem k hromadě dárků pod popelem stromečku. „Veselé Vánoce,“ pokusil se zkřivit ústa do úsměvu.

Ostatní se vrhli ke hromadě, a tak Garrymu brzy začaly na klíně přistávat dárky. Hromada brzy zmizela a všichni začali rozbalovat.

…

Neměl jsem si pak dávat to víno, říkal si Garry, když o dvě hodiny později zvracel před vchodem do Černého domku. Usedl na kamenný výstupek. V duchu si promítal, co dostal k Vánocům za dárky. Od Hybrida dostal malý špinavý balíček z tlustého hnědého papíru. Hybrid ale asi nebyl střízlivý, když dárek balil, protože zapomněl cokoli zabalit dovnitř. V růžovém papíru se žlutými a modrými kytičkami našel zubní pastu a mýdlo s palmovým olejem. K čemu mu proboha bude pasta a mýdlo, když bez nich úspěšně vydržel už půl roku? Od Vonovy maminky dostal modrý pletený svetr s obrovským žlutým nápisem na prsou, který hlásal: NEJSEM VLEZLEJ. Ještěže tak, pomyslel si Garry, kdybych měl na svém svetru nápis JSEM VLEZLEJ jako Von, Ten i Onen, tak bych teď procházel telefonní seznam a hledal v něm heslo Nájemní vrazi. No, pokud zase vytopíme Hormonu, tak se ten svetr ještě využije, výborně saje. Mimochodem, Hormona. Od ní dostal Slabikář pro 1. třídu zvláštní školy. Přemýšlel, jestli skutečnost, že Hormoně k Vánocům nic nekoupil, je dostatečnou pomstou nebo jestli by měl za tento pokus o vtip vymyslet odvetu důkladnější.

Z myšlenek ho vytrhly rozčílené hlasy. Vyhlédl na nádvoří. Ze zlatého domku právě vyšel profesor Grape a profesor Urquell.

„N-nevím, p-p-proč se mnou chcete mluvit, Australusi…“

„Potřebuji vědět to heslo!“ probodával Grape Urquella pohledem. „Koneckonců, studenti by se o Modrém esu neměli dozvědět.“

Urquell něco zamumlal a zapotácel se. Grape ho přidržel, aby nespadl na zem.

„Uvědomte si, v jakém jste stavu!“ sykl Grape. „Jestli mi to heslo neřeknete, může to špatně dopadnout!“

„J-já n-nevím, co vši-škyt-chni pořád m-máte…“

„Víte velice dobře, jak to myslím,“ pokračoval Grape, „uvědomte si, že jste naprosto závislý!“

Garry se potichu proplížil dovnitř ubytovny a vrátil se do poblilvírské klubovny.

„Garry, kdes byl tak dlouho?“ zapištěl Von. Alkohol zřejmě změnil výšku jeho hlasu.

„Teď jsem venku slyšel mluvit Grapea s Urquellem!“ vysvětloval vzrušeně Garry. „Měl jsem pravdu!“

„Cože?“ nechápal Von.

„No přece s tím balíčkem!“gestikuloval Garry. „Ve třetím patře je opravdu schovaný balíček a je v něm schované to modré žaludové eso! A Grape ho chce dostat a teď mámil po Urquellovi heslo!“

„Cože?“

Garry se usmál: „Potvrdilo se, že jsem měl pravdu a Hormona ne! Teď musíme zastavit Grapea a zabránit mu, aby to heslo dostal! Eso je v bezpečí jenom do té doby, dokud Urquell neprozradí Grapeovi heslo!“

„Cože?“

„To je jedno,“ vzdal se Garry. „Vysvětlím ti to zítra. Jdeme na pokoj?“

„Cože? Jo jasně, stejně už usínám,“ vzpamatoval se Von.

Když dorazili do pokoje, čekalo tam Garryho překvapení. Na posteli ležel ještě jeden vánoční dárek.

„Kterej debil to sem dal?“ prohlížel si balík podezíravě Garry.

„Debil asi těžko, ten je doma u babičky,“ podíval se na balík Von, i když větší pozornost věnoval vánočnímu cukroví na stole. „Navíc pochybuju, že by ti chtěl dát něco k Vánocům.“

„Měl by chtít, když je členem fanklubu,“ zaskřípal zuby Garry. Všiml si, že na balíčku je umístěný malý papírek. Přečetl si ho.

Roztrhl barevný balicí papír a vytáhl starý černý gumový pršiplášť. Zvedl ho, aby se na něj mohl pořádně podívat. „To se teda rodiče moc nevytáhli,“ přejel plášť pohledem.

„A co jsi čekal?“ zeptal se Von a vložil si do pusy další dávku cukroví. „Neviditelný plášť?“

Garry si plášť oblékl a přešel k zrcadlu v předsíni. „Super, vypadám v tom jako úchyl!“ zaradoval se. „V tom budu chodit do parku!“

Von se na něj zaškaredil. „No dobře,“ připustil Garry, „vypadám v tom jako větší úchyl!“

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát