1-7: Půlnoční honička

Kapitola sedmá, v níž Garry podstoupí první vážný boj se svými nepřáteli. Vyvázne nezraněn, neboť ho jako deus ex machina v poslední chvíli zachrání osoba, jejíž zjevení by v ději málokdo čekal. Více či méně dobrovolně si potom společně s Garrym představíme jeho spolužáky.

Půlnoční honička

Hodina výpočetní techniky

Druhé zářijové pondělí měli poprvé hodinu výpočetní techniky.

„Co je to ta výpočtová technika?“ hučel do Garryho celou cestu Von.

„To jsi neviděl nikdy počítač?“ zarazil se Garry.

„Hm, ne,“ pokrčil rameny Von.

„Počítače jsou důležitou pomůckou každého moderního karbaníka. Jejich význam spočívá především v tom, že každý počítač s operačním systémem Windows má v základní výbavě Solitaire, Srdce a Spider Solitaire. Bill Gates je totiž taky karbaník a hlavně hazardér,“ doběhla je Hormona s náručí plnou knih.

„Cože?“ otočil se na ni Von.

„Počítač je moderní zařízení, jehož prostřednictvím můžeš dělat spoustu věcí,“ pokračovala Hormona, zatímco vstoupili do učebny A 01, která se nacházela v podzemí naproti učebně míchání a rozdávání. „Tohle je počítač,“ ukázala Hormona na šedivou skříň na prvním stole.

„Tahle krabice?“ podivil se Von a začal si počítač prohlížet.

Garry se posadil k počítači, zapnul ho a začal ho Vonovi popisovat. Ten se stále tvářil vyděšeně.

„A nemůže to vybuchnout?“ vysoukal ze sebe.

„Neboj, to je bezpečná technika, nedovedu si představit, co bys s tím musel vyvádět, aby to bouchlo. Navíc to toho jde jenom malý proud, protože…“ Garryho výklad přerušila ohlušující rána ze zadní části učebny. Debil se právě pokusil zapnout svůj počítač a ten explodoval. Von omdlel.

„Tohle bude ještě veselá hodina,“ zasmál se Garry a pustil si internet.

Mezitím, v nedaleké přítomnosti…

„Kdo vlastně učí prváky výpočetní techniku?“ otočil se profesor Grape na profesorku McDonaldovou, zatímco si naléval svou odpolední kávu.

„Takový ten divný mladík,“ odpověděla McDonaldová, „vysoký, dlouhé vlasy, brýle, kostkovaná košile…“

„Támhleten?“ zeptal se Grape a ukázal na mladíka, který si v křesle v rohu četl Chip. Grape se podíval na hodinky: „Neměl by už být dávno ve třídě?“

Mladík položil časopis na stolek a promluvil: „Invalid command. Room A 01 not found.“

„Co to má znamenat?“ zavrčel Grape.

V tom do sborovny vstoupil Trumpál. „Nějaký problém?“ zahlaholil.

„Tady ten… učitel počítačů,“ vyprskl Grape, „není v učebně!“

„Asi se zase porouchal,“ pokrčil rameny Trumpál.

„Cože?“ hlesl šokovaně Grape.

„Dlouho jsme nemohli najít někoho, kdo by dělal ve škole správce sítě a učil výpočetní techniku. Tak jsem si nechal vytvořit hologram. Jmenuje se ŠUTA 0.1 – školní učitel, technik a administrátor, ale tohle je jenom beta verze, “ ukázal na mladíka, který právě začal poblikávat, „Moc toho ale zatím neumí, jenom pár vět: ‚Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?‘, ‚Máte to v zásuvce?‘, ‚To nefunguje‘, ‚S tím se nedá nic dělat‘ a tak podobně.“

„A to si nikdo ničeho nevšiml?“ zeptal se Grape.

„Ne, vždyť je k nerozeznání od standardního administrátora!“ Šuta mezitím začal mizet. „Musíme ho restartovat,“ povzdychl si Trumpál, „jeho server je v místnosti A 03. Půjdete se mnou?“

V tom do sborovny vpadl bez klepání Dan Koumes. „Hoří… učebna… počítač vybouchl… Debil… za mnou!“ vychrlil ze sebe.

„Co se děje?“ nahnul se k němu Trumpál.

Dan chvíli vydechoval a pak se mu podařilo vyslovit celou větu: „Hoří učebna počítačů. Jeden počítač vybouchl, když ho Debil zapnul. Rychle za mnou!“

Na večeři

„Ta dnešní hodina výpočetní techniky byla fakt legrační,“ zasmál se Garry a pokoušel se identifikovat obsah svého talíře.

„To teda nebyla, Garry,“ vyhrkl Dan Koumes, „Debil tam málem uhořel!“

„Za to si může sám,“ pokrčil rameny Garry. „Každopádně to vypadá na nový rekord. Osm dnů ve škole a Debil už byl třikrát na ošetřovně… a to jsme ještě neměli tělocvik.“

„Kde je vlastně Von?“ zeptala se Hormona.

„Taky na ošetřovně,“ zasmál se Garry, „jak omdlel, tak se praštil do hlavy.“

„Pochybuju, že by ho to mohlo nějak poznamenat.“ Hormona zvedla ze svého tácu špinavou skleničku s ovocným nápojem. „Vypadá to jako moč!“ zašklebila se.

„Až se napiješ, budeš si přát, aby to i chutnalo jako moč!“ zasmál se od vedlejšího stolu Ten a pozvedl sklenici. „Na zdraví!“

Garry se opět zahleděl do svého talíře. Stále se mu nepodařilo zjistit, co je jeho večeře zač. Kolínka plavající v hnědé omáčce mu ale byla povědomá. Napíchl jedno z nich na vidličku a podrobně si ho prohlížel. Byl si jist, že tohle kolínko měl včera ve francouzské polévce. Poznával otisk svých zubů. Kousky masa mu zase silně připomínaly sobotní guláš. Nabral si něco na vidličku a opatrně k soustu přičichl.

„Budeš to jíst, nebo se s tím chceš milovat?“ zazubil se na něj Onen.

Garry opět pohlédl na svou vidličku. „Jestli si můžu vybrat, tak bych se s tím asi radši vyspal,“ odtušil a odložil příbor.

V tom si k nim přisedly Palma a Pasta Patlalovy. „S kým by ses rád vyspal?“ zeptala se ho jedna z nich. Garry si pamatoval, že jedna nosí copy a druhá má vlasy v culíku. Nepamatoval si ale, která je která.

„To neřeš,“ odkašlal si Garry a začervenal se.

„Zaslechly jsme něco u zmizeluzelského stolu,“ pokračovala Palma Patlalová. Garry si všiml, že má na prsou jmenovku. „Malej Cracko něco chystá!“

Garry se v duchu zaradoval. Zpravodajská síť jeho fanklubu začínala fungovat. „Povídej,“ pobídl Palmu.

Odpověděla mu ale Pasta: „Cracko se chce se Svrabem a Hnojem dneska o půlnoci vloupat do lékárny na ošetřovně a vzít tam čistý líh. Chtějí to smíchat se sirupem a prodávat v říjnu na karbanickém koncertu v letním kině. A ještě říkal,“ Pasta se na chvíli zarazila, „říkal: ‚Při té příležitosti dáme lekci těm dvoum poblilvírskejm blbečkům, co tam leží!‘, jo, asi tak nějak to říkal.“

„To musíme zarazit!“ zatnul pěsti Garry, „Nikdo nebude ubližovat členům mého fanklubu bez mého výslovného svolení!“ Otočil se na Toho a Onoho: „Jdete do toho se mnou?“

Ten a Onen se na sebe podívali. „No, náš bráška by sice malou lekci potřeboval,…“ zamyslel se Onen. „Ale o to se postaráme bez Cracka!“ doplnil ho Ten.

„Super,“ usmál se Garry.

„Ty máš snad nějaký plán, Garry?“ zamračila se na něj Hormona.

„Plán?“ odfrkl si Garry. „Na co potřebuju plán, vždyť nad vchodem do poblilvírské koleje se přece píše: I když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava!“

Hormona vzdychla: „Uvědomuješ si, Garry, co všechno je potřeba zajistit, aby se ti podařilo dostat se v noci na ošetřovnu, tam přelstít Cracka, vrátit se zpátky a udělat to tak, aby to nikdo nezjistil?“

„Ne,“ pokrčil rameny Garry.

Hormona začala horlivě gestikulovat: „Tak hádej, chytráku! Kde je první problém?“

Garry se zkusil soustředit.

„Moje prsa to nejsou, Garry,“ probodla ho pohledem, „Radši zavři oči při tom přemýšlení, aby tě nic nerozptylovalo.“

Garry se znovu zkusil soustředit. „Nevím, kde je ošetřovna!“ napadlo ho.

„Vida, začíná ti to zapalovat,“ ironicky pronesla Hormona, „Ale předpokládám, že Ten a Onen vědí kde je.“ Ten potvrdil její úvahu přikývnutím. „Co dál?“

„Po večerce nesmíme vycházet z pokojů,“ Garryho mozek se začal zavařovat.

„Přesně tak. Po chodbách bude určitě hlídkovat Plyš a možná i někdo z učitelů. A dál?“ pobízela ho Hormona.

„Já s Tím a Oním asi nepřepereme Cracka se Svrabem a Hnojem. A i kdyby, natropíme na ošetřovně hrozný hluk!“ Garry začal Hormonu nenávidět. Převrátila jeho představu o večerním dobrodružství v trosky.

„Takže,“ rozhlédla se Hormona po ostatních, „nějaké nápady?“

Garry se rozzuřil: „Já jsem tady hlavní postava! Přestaň se mi do všeho motat! Nepřiživuj se na mojí slávě!“

Hormona  uraženě vstala. „To trochu přeháníš, nemyslíš? Co čekáš, že ti tady budou všichni líbat boty?!“

„To by bylo fajn,“ zasnil se Garry.

Palma a Pasta se na něj zasněně podívaly: „Opravdu by sis to přál?“

„Teď na to není čas, snad jindy,“ řekl zklamaně Garry. Hormona se chytila za hlavu a její odchod doprovázely nereprodukovatelné kletby na Garryho adresu.

Garry se obrátil na ostatní spolustolovníky. „No dobře, musíme vymyslet nějaký plán. Jak se dostaneme nepozorovaně na ošetřovnu?“ zeptal se Toho a Onoho.

Ten se zamyslel. „To bude těžký,“ poškrábal se, „Ošetřovna je na druhém konci hradu a v noci všude slídí Plyš a ta jeho pitomá opice…“

„Plyš má nějakou opici?“ zeptal se překvapeně Garry.

„Jo, cvičenou,“ vysvětloval Onen. „Jmenuje se soudružka Vopičková. V noci běhá po chodbách, a jak někoho potká, začne strašně vřeštět. Jednou jsme ji málem chytili, ale zdrhla nám… Každopádně dostat se na ošetřovnu nebude jednoduché. Jediná cesta, která mě napadá, je…“

„…po střeše!“ dořekl Ten.

Na střeše

Sešli se v jedenáct večer pod střešním poklopem.

„Nemůže nás nikdo načapat?“ rozhlížel se Garry.

„Neboj,“ uklidnil ho Onen, „Pasta a Palma hlídají na schodišti. Kdyby někdo šel, tak mě prozvoní.“

„Jak to, že máš jejich číslo a já ne?!“ zuřil Garry. „Měli byste si konečně uvědomit, čí je tohle fanklub!“

„No jo, nemusíš hned dělat scény,“ zašklebil se na něj Onen a otevřel poklop, „jdeme!“

„Takže zopakujme si plán,“ řekl Ten, když už stáli na střeše. „Musíme se tam dostat dřív než Cracko. Počítám, že bychom se měli dostat do čtyřiceti minut na střechu ošetřovny. Potom spustíme dolů na laně Garryho, protože je nejlehčí, pokud se zrovna nenafukuje pýchou…“

„Nech si to,“ sykl Garry a pochybovačně zkoumal pevnost lana.

Ten pokračoval: „Spustíme tě k oknu a tady nastupuje nejslabší článek našeho plánu. Zaklepeš na okno a musíš doufat, že Von nebo Debil pochopí, že jsi to ty, a otevřou ti…“

„A když ne?“

Onen podal Garrymu kladivo: „Pak musíš použít hrubou sílu.“ Garry si povzdechl. Najednou měl pocit, že jejich plán obsahoval příliš mnoho ‚kdyby‘ a ‚jestli‘.

„Potom,“ vysvětloval dál Ten svůj plán, „vyměníš líh na ošetřovně za vodu. My zatím vytáhneme Vona a Debila na střechu. A když hezky poprosíš, vytáhneme i tebe.“

Garry mu věnoval jeden ze svých nejošklivějších pohledů. „Jdeme,“ řekl, „máme málo času.“

Po střeše ubytovny přešli hladce během chvilky, ale pak narazili na první problém. Museli vylézt na jednu z hradních věží. Garry nasucho polkl.

„Neboj, jen co se dostaneme na věž, bude to už jenom z kopce!“ utěšoval ho Onen.

„To jsi mě fakt uklidnil,“ hlesl Garry.

Pak museli překonat ještě několik strmých střech a jednu menší věžičku. Pět minut před dvanáctou se ale dostali na střechu ubytovny.

Onen připevnil Garrymu kolem pasu lano. „Musíme máknout, už bude dvanáct,“ vyhrkl, zajistil lano za jednu z korouhví a spustil Garryho dolů.

Garry zaklepal na okno. „Haló,“ šeptal, „Vone, dělej, otevři!“

„Pomóc, strašidlo!“ zaslechl zevnitř Debilův hlas. Zaslechl, že něco říká i Von, ale nerozuměl.

„To jsem já, Garry!“ zakřičel. „Dělejte, otevřete!“

Von váhavě vstal z postele a šel k oknu. „Co tady děláš, Garry?“ koukal na něj vyjeveně.

„Přišli jsme vás zachránit, Vone,“ vysvětloval Garry, „otevři prosím tě to okno! Každou chvíli přijde na ošetřovnu Cracko se Svrabem a Hnojem!“

Von otevřel okno.

Garry vlezl dovnitř a odvázal si z pasu lano. „Musíme vás odsud dostat,“ vysvětloval, „Ten a Onen vás vytáhnou nahoru, já ještě něco zařídím.“

Zaběhl do místnosti s léky, rychle vylil z lékárenské sklenice líh do připravené petláhve a do sklenice napustil vodu z umyvadla. Zavřel skříňku lékárny a vrátil se k lůžkům. Von už tam nebyl, ale Debil pořád seděl na svojí posteli.

„Dělej, nemáme čas!“ sykl na něj Garry. „Vleze sem Cracko se Svrabem a Hnojem a rozbijou ti držku!“

„Já nikam nejdu!“ přitáhl si k bradě peřinu Debil. „Určitě bych spadl a zabil se! Navíc ošetřovna je zamčená!“

„Myslíš, že Svrab a Hnůj nevyrazí dveře?“ podíval se na hodinky Garry. 0:03! Každou minutou tady budou! „Dělej, teď nebo nikdy, Debile!“

„Nejdu!“ zabručel Debil a přetáhl si peřinu přes hlavu. Garry si zapnul pás a zatahal za lano. Během momentu už byl na střeše.

Nečekané setkání

„Neremcejte,“ komandoval Cracko Malejfuj svoje kumpány, „jediná možná cesta je po střeše! Ještě přelezeme tuhle zídku a budeme na střeše ošetřovny.“

Přelezli zídku. Cracko vyděšeně zaječel. Rozhodně nečekal, že tady někoho potká. „Co tady děláš, Pokere?“ vzpamatoval se.

„Vyrazil jsem si na procházku s přáteli,“ ukázal na Vlezlý, kteří stáli za ním. „Trocha čerstvého vzduchu nezaškodí!“

„Opravdu?,“ šklebil se na něj Cracko. „A proč zrovna sem?“ Obezřetně je obcházel. „Nestrkej nos do mých věcí, Pokere!“

„Neboj, na tvoje věci se můžu tak akorát vysrat, Cracko!“ křikl Garry a v momentu vyskočil na zídku. Von, Ten a Onen ho hned následovali. Garry se na zídce postavil a vytáhl z kapsy petlahev s lihem a zamával s ní Crackovi. „Nechtěls na ošetřovně náhodou tohle?“

Cracko zařval na Svraba a Hnoje: „Chyťte je!“ Všichni tři se začali škrábat na zídku. Garry, Von a dvojčata se rozběhli po střeše. Několikrát oběhli po střeše vnitřní nádvoří, ale pořád nemohli Cracka setřást.

„Schovejme se tady za komínem!“ zašeptal Ten a ukázal na obrovský dvojitý černý komín školní kuchyně. Zaběhli za jeho roh.

Zpoza dalšího rohu se najednou ozval neznámý hlas: „Rychle, sem!“

Otočili se. Na rohu komína stál malý tlustý mužíček s obrovskou kulatou hlavou a mával na ně: „Rychle!“

Neměli čas přemýšlet. Běželi za mužíčkem a užasli. Vzadu mezi komínem a jednou z hradních věží se nacházel malý domek. Mužíček právě otvíral dveře. „Dovnitř, honem!“ usmál se na ně.

Domek byl sice malinký, ale všichni se do něj vmáčkli. Mužíček za nimi zamkl dveře a zhasnul.

„Kdo jste?“ vykulil na něj oči Von.

„Ty mě nepoznáváš, kluku?“ zamračil se mužíček, „Copak ty jsi jako dítě nikdy nečetl Astrid Lindgrenovou?“

Von se nechápavě podíval na Garryho. Ten byl o něco sečtělejší než Von. Pátravě si mužíka prohlédl. „Dítě z Bullerbynu?“ nadhodil.

Mužíček se zamračil ještě víc. Venku se ozvaly kroky. Mužíček zašermoval rukama. „Třeba oni budou vědět?“ vykročil s klíčem ke dveřím.

„Ne!“ zadržel ho Garry. „My si určitě vzpomeneme!“

Začali si zuřivě šeptat. Ten ani Onen ale taky nic nevěděli. „Můžeme požádat o nápovědu?“ poprosil nakonec Garry.

„To je úroveň!“ založil si mužíček ruce v bok. „Dobře,“ zamířil buclatým prstem Garrymu do obličeje, „ale budete mi péct koláče! Každý den tři! Už mě nebaví za ně pořád platit, navíc mi dochází zásoba pětníků…“

Garry přikývl. Neměl na výběr, protože slyšel z venku Crackův hlas.

„Bydlím na střeše a na zadku mám vrtulku!“ otočil se.

Garry marně vzpomínal na dětskou literaturu, kterou nečetl. Náhle dostal nápad. „Můžu se poradit s kouzelnou krabičkou?“ zeptal se a vytáhl z kapsy mobilní telefon.

„Ty máš kouzelnou krabičku?“ díval se na mobil podezíravě mužíček s vrtulkou.

„Jo!“ vyhrkl Garry. „Mám v ní… uloženou svoji paměť!“

„Tak jo,“ založil tajemný mužíček ruce na prsou. Byl zvědavý, jak krabička funguje. „Ale bude to za pět koláčů!“ dodal.

Garry třesoucími se prsty vytočil Hormonino číslo.

„Dangerová,“ ozval se z telefonu Hormonin rozespalý hlas.

„Ahoj, Hormono,“ zaševelil do telefonu Garry tak sladce, jak to jen uměl, „neruším?“

„Ty rušíš i v poledne, pitomče blbej!“ zaječela na něj vztekle Hormona.

„Nezavěšuj!“ vykřikl zoufale Garry. „To je otázka života a smrti!“

„Tak co potřebuješ?“ slitovala se Hormona.

„Nutně potřebuju něco vědět,“ chrlil do telefonu Garry. Mužíček si zatím netrpělivě podupával nohou. „Postavička od Astrid Lindgrenový, co bydlí na střeše a má v zadku vrtulku…“

„NESER MĚ GARRY!“ zařvala mu do ucha Hormona. Garry málem upustil telefon na zem. „Jestli si myslíš, že je vtipný volat mi v půl jedný v noci a pokládat mi idiotský otázky o Karkulínovi ze střechy, tak to ses teda šeredně…“

Ale to už Garry telefon zaklapl. „Díky Hormono,“ usmál se pro sebe.

„Tak kdo jsem?“ mužíček mu opět namířil jeden ze svých buclatých prstů mezi oči.

„Karkulín ze střechy,“ odpověděl Garry a oddechl si.

Karkulín ze střechy se usmál: „Rád vás poznávám. Takže řekli jsme každý den sedm koláčů?“

„Říkal jste přece…“ zaprotestoval chabě Von.

„Máš pravdu, kluku, spletl jsem se!“ otočil se na něj Karkulín. „Deset koláčů a kakao!“

Na snídani

Garry, Von, Ten a Onen zasmušile seděli u snídaně. Ten s Oním se před chvílí volali domů a pokusili přesvědčit paní Vlezlou, aby jim posílala každý den deset koláčů. Ještě teď brnělo Toho pravé ucho.

„Jsme v hajzlu,“ svěsil hlavu Garry, „ráno jsem měl na okně vzkaz…“ Hodil papír na stůl.

Přisedla si k nim Hormona. Její pistáciové oči vrhly na Garryho rozzuřený pohled: „Co to bylo včera za blbej vtip?! To sis nemohl vymyslet aspoň něco duchaplnějšího?“

„To nebyl vtip,“ ohradil se Garry. Vylíčil jí, jak je na střeše pronásledovala Crackova banda a jak je Karkulín zachránil. „Vlastně jsi nás zachránila, když jsi mi prozradila, že je to Karkulín ze střechy. Za to jsem ti chtěl,“ Garry polkl svou hrdost, kvůli čemuž se na pět minut odmlčel, „poděkovat.“

„Takže já mám věřit tomu, že vás zachránil Karkulín ze střechy?“

Garry přikývl. „Ale ne zadarmo, musíme mu každý den péct deset koláčů,“ dodal a jako důkaz podal Hormoně ubrousek s Karkulínovým vzkazem.

Hormona se na něj zamračila: „Myslíš, že jsem úplně pitomá?! Tohle má být trik, jak mě přinutit, abych vám pekla koláče? Na to zapomeňte! I kdybych připustila, že Karkulín ze střechy existuje, tak si to musíte vyžrat sami.“ Hormona zkušeným pohybem nože sedřela plíseň z plátkového sýra a zakousla se do housky. V úterý byly pondělní housky ještě poživatelné.

Na druhý konec stolu si přisedly Palma a Pasta Patlalovy. Kupodivu to byl Von, kdo dostal nápad. „Hej,“ obrátil se na ně, „potřebujeme důkaz, že jste platnými členkami Pokerova fanklubu!“

Palma a Pasta se zahihňaly. „Copak byste si přáli?“ otázala se Palma.

„Umíte péct?“ zeptal se Von. Palma i Pasta zakývaly hlavami.

„Potřebovali bychom,“ naklonil se k nim Von, „každý den upéct deset koláčů…“

„Dvanáct!“ vyhrkl Garry. „Nejlíp borůvkových!“

Hormona obrátila oči do stropu.

Po nás potopa…

Ve středu večer je navštívil Karkulín ze střechy. Byl evidentně v dobré náladě. Když přiletěl, v každé z tlustých ruček držel jeden koláč a spokojeně z nich ukusoval. Zvědavě prozkoumával jejich pokoj. Nejvíc ho zaujal splachovací záchod. Patrně se do něj pokusil vlézt, protože se několikrát ze záchodu ozvala hlasitá rána. Nakonec odtamtud Karkulín s mokrými vlasy vyletěl. „Co to je?“ zeptal se jich. „Nějaký nástroj na mučení zajatců?“ Utřel si z obličeje vodu a za bzučivého zvuku motorku zmizel v okně.

Garry si vzal do ruky učebnici míchání a rozdávání a pokoušel se z ní něco vyčíst. Von si také vzal do ruky knihu, ale tiché chrápání Garrymu brzy prozradilo, že dneska si toho asi moc nepřečetl.

Probudilo je zuřivé bušení na dveře. Garry s leknutím vyskočil z postele.

„Otevřete, hajzlové!“ ozval se povědomý hlas za dveřmi.

Garry opatrně pootevřel dveře. Škvírou ve dveřích mu někdo strčil do obličeje mop.

„Připadá vám to vtipný, nás vytopit?!“ za mopem se objevila rozcuchané hlava Hormony Dangerové.

„Ahoj Hormono, jak se máš?“ zeptal se nejapně Garry.

„Asi jako někdo, komu na záchodě prší! Měla jsem tam jednu knížku a ta je teď úplně rozmočená!“ vztekala se Hormona.

„Ale to my ne…“ začal Garry.

„A kdo teda?“ natočila Hormona hlavu. „Chcete mi snad tvrdit, že si u vás na záchodě hrál Karkulín ze střechy?!“

„No vlastně…“ za Garrym se vynořil Von. Garry ho umlčel dupnutím na nohu. „Au! To bolelo!“ vykřikl Von.

„Promiň,“ otočil se Garry, „myslel jsem, že jsi Ty-tušíš-kdo.“

Hormona podala Garrymu mop: „Mazejte vytírat!“

Další hodinu a půl strávili uváděním Hormonina záchodu do použivatelného stavu. „Až se mi ten Karkulín dostane do ruky, tak ho uškrtím,“ hučel při tom neustále do Garryho Von.

„Hormono,“ zakřičel Garry do pokoje, „nechceš nám aspoň pomoct?“

„Nemůžu,“ ozval se hlas z pokoje, „lakuju si nehty!“

„Ta holka mě začíná srát!“ zavrčel Von.

Když přišli zpátky do svého pokoje, zjistili, že Debil se mezitím vrátil z ošetřovny.

„Nikdo tam nepřišel!“ ukazoval vztekle na Garryho. „A ráno tam slídil školník Plyš! Někdo vyměnil líh v lékárně za vodu…“

V Garrym hrklo. Uvědomil si, že má láhev s lihem stále u sebe.

„Policie, jménem zákona otevřete!“ ozvalo se ve dveřích.

Garry rychle popadl svůj plášť a vyhodil ho oknem ven. „Nic jsi neviděl!“ zahrozil pěstí Debilovi a otevřel dveře.

Za dveřmi se na něj zazubily obličeje Toho a Onoho.

„Kreténi!“ zařval Garry.

Značka Poker

Ve čtvrtek je čekala první hodina tělocviku.

„Protože je dneska hezký den,“ vysvětlovala jim rázně hned na začátku hodiny kapitánka Hooková, „vyrazíme si na lodičky!“

„Nemůžeme se místo tělocviku přihlásit na nějakou bezpečnější hodinu?“ zašeptal Garry Vonovi. „Třeba na krocení tygrů nebo parašutismus?“

„Ne! Je to povinný!“ šeptal Von.

„Ale ta ženská má místo ruky hák! A má dřevěnou nohu!“

„To je přece kapitánka Hooková,“ vysvětloval Von, „pracovala v lodním kasinu u námořní plavby. Onen mi o ní vyprávěl, že když její loď ztroskotala v Indonésii, přežila dva týdny na ostrově plným lidojedů!“

„A přežili to ti lidojedi?“ zaúpěl Garry. Von pokrčil rameny.

„Všichni na molo!“ zavelela kapitánka Hooková, „Kdo bude poslední, poběží tři kolečka kolem hradu!“

…

Na konci hodiny přišla na břeh profesorka McDonaldová. „Tak kolik už jste jich letos utopila, paní kapitánko?“ zasmála se na Hookovou.

Hooková zasalutovala: „Zatím nikoho! Jen jeden chlapec spadl do vody a teď je na ošetřovně!“

„Debil Dlouhý Z.,“ rozhlédla se profesorka McDonaldová po svých studentech. „Potřebovala bych na chvíli mluvit s panem Pokerem, šlo by to?“

Garry se vyděsil. Někdo určitě našel na nádvoří jeho plášť s lahví plnou lihu. A teď se přišlo na to, komu ten plášť patří. Neochotně vyrazil za profesorkou McDonaldovou. Ta ho odvedla do svého kabinetu. Tam už seděl nějaký tlustý plešatý muž v zelené teplákové soupravě.

„Hrajete fotbal?“ překvapila ho otázka profesorky.

„Ni-ni-nijak zvlášť,“ vykoktal ze sebe Garry. Muž za stolem zafuněl.

„A co byste říkal tomu, že byste hrál za Poblilvír ve školním poháru?“ překvapovala ho dál profesorka McDonaldová.

Muž za stolem vstal a utřel si zpocené čelo: „A umí vůbec kopnout do míče?“

„To není tak důležité,“ odvětila mu chladně McDonaldová, „dobře víte, že FC Poblilvír je v ekonomické krizi!“ Vzala ze stolu nějakou tabulku a mávala s ní muži před nosem. „Jenom na prodeji triček s Pokerovým jménem vyděláme tolik, že splatíme dluhy za poslední tři roky! A možná zbude i na nové kopačky!“

„Jako trenér nemůžu vzít do mužstva někoho jenom kvůli jeho jménu…“ pokusil se protestovat zpocený muž. „Navíc prváky většinou do týmu nebereme!“

„A já jako generální manažerka vám říkám, že Poker je naše jediná záchrana! Postavte ho do zálohy, tam nic nezkazí!“ čílila se McDonaldová. „Stejně jsme loni i předloni skončili poslední, tak nemáme co ztratit!“

…

„Cože?“ zadusil se málem na večeři Von rybím prstem, „Kam, že tě vzali?!“

„Do po-blil-vír-ské-ho fot-ba-lo-vé-ho tý-mu!“ slabikoval Garry. „Už jsem ti to dneska říkal asi desetkrát, tak by sis to mohl už pamatovat!“

„Tak to nezapomeň přijít zítra na trénink!“ usmál se na něj Ten. Ukázal na Onoho: „My tam taky hrajeme!“

„No jasně,“ rozchechtal se Onen. „Trenér využívá toho, že díky nám ušetří jedno střídání,“ mrkl na Toho, „já hraju první a Ten druhý poločas!“

„Ne, já hraju první a Onen hraje druhý poločas!“

„Trénink?“ zakuckal se Garry. „Já myslel, že si půjdeme jen tak zakopat!“

„Neboj se toho, Garry,“ poplácal ho po zádech Ten, „prostě si stoupneš na pravej kraj zálohy, a když se k tobě dostane míč, kopneš ho dopředu.“

„Kdy je první zápas?“ zeptal se Garry.

„První kolo ligy je až za měsíc,“ zabubnoval Ten prsty do stolu, „v sobotu hraje Zmizeluzel s Brzybolem a v neděli hrajeme my s Peklospárem.“

Von napíchl na vidličku poslední rybí prst. „Tohle kdyby viděl kapitán Iglo, tak si hodí mašli!“

Kdo je kdo

„Tenhle úkol z Dějin karet se nedá napsat,“ mumlal večer na pokoji Garry a zakousl se do své propisky, „jak mám vědět, co je nejstarší dochovaný karetní list na světě.“

„Mohlo by to bejt v učebnici,“ otočil se Von na posteli na druhý bok, „ale jednodušší bude zajít dolů za Hormonou a zeptat se jí!“

Garry zaváhal. Učebnice Dějin karet byla patrně úplně vespod hromady oblečení, igelitových tašek, plastových láhví, sešitů a učebnic uprostřed pokoje. „Hm, to bude asi opravdu jednodušší,“ řekl Garry a vstal.

Sjel po zábradlí do prvního patra, oprášil si otlučená kolena, vešel do chodby a zaklepal na dveře pokoje 113. Nečekal, až se ozve dále a vstoupil. U umyvadla si čistila zuby blonďatá dívka.

„Ahoj, ty,“ usmál se Garry, „bůh ví, jak se jmenuješ, ani mě to nijak moc nezajímá, ale… je tady Hormona?“

Dívka vyplivla zubní pastu, vykulila na něj oči, rozplakala se a odběhla.

„Co? Proč?“ zavolal za ní Garry, ale to už ho dívka nemohla slyšet, protože měla hlavu schovanou pod polštářem a vzlykala. Lidé reagují různě na setkání se slavnou osobností, pomyslel si Garry a nahlédl ještě do místnosti. Hormona tam ale nebyla, tak se rozhodl odejít. Vyšel z pokoje, zavřel dveře a zaječel. Proti němu stála obří kniha v kožené vazbě.

Kniha se posunula o několik decimetrů níže a objevila se za ní Hormonina hlava. „Co tady vyvádíš?“ pozvedla obočí.

„Aha to jsi ty,“ oddechl si Garry, „ahoj Hormono, zrovna jsem tě hledal.“

„Tak to jsi mě našel.“ Obočí se posunulo dolů.

„Hledal jsem tě na pokoji, ale tvoje spolubydlící, nevím, jak se jmenuje, se mnou nebyla schopná komunikovat…“

Obočí se zvedlo zase překvapeně nahoru. „Jak to myslíš, nebyla schopná komunikovat? Nepožádala tě o autogram?“ Garry ignoroval nebo nepochopil její sarkasmus a stručně jí vysvětlil, co se v pokoji odehrálo.

„Garry,“ obočí začalo poskakovat nahoru a dolů tak rychle, že ho Garry nebyl schopen dál sledovat, „nechtěl by ses zamyslet nad tím, jak se chováš k ostatním lidem?“

„Ne,“ odpověděl upřímně Garry.

„Pak se ale nemůžeš divit, když někoho rozbrečíš, zvlášť někoho, kdo je tak trochu citově labilní jako Brownie Levandulová…“

„No ale snad nemusela tak vyšilovat,“ pokrčil rameny Garry, „kdo si má pamatovat tolik lidí?“

Obočí se zamračilo, tak nízko ho Garry ještě neviděl. „V Poblilvíru je nás v ročníku třináct, tak to snad není takový problém si zapamatovat aspoň křestní jména!“

„Taky nemusíš vyšilovat, vždyť já si je pamatuju!“ opětoval mračení Garry.

„Tak říkej,“ pobídla ho Hormona.

Garry se zarazil. „Já, ty,“ Garry začal počítat na prstech, Von, Debil, ten další kluk od nás z pokoje…“

„To není jméno!“

„Nech mě přemýšlet… už vím – Dan, Dan Koumes! Potom ten jeho divnej kamarád s tím směšným účesem a ještě směšnějším jménem… Šimek Fňukal, taky Palma a Pasta Patlalovy…“ lovil z paměti jména Garry.

„To je osm,“ přerušila ho Hormona, „a dál?“

„No, ta tvoje spolubydlící, co jsi před chvílí říkala její jméno…“

„To ti neuznám!“

Garry v duchu vymýšlel nejkrutější způsoby, jak Hormonu zavraždit. „Levandule Brownová?“ vystřelil od boku.

„Levandule Brownová je úplně jiné jméno úplně jiné postavy z úplně jiné knížky!“ okřikla ho Hormona. „Tvoje spolužačka se jmenuje úplně jinak: Brownie Levandulová!“

„No dobře, tak Brownie Levandulová,“ vzdal se Garry. „A to by mohlo stačit, ne?“

„Ještě čtyři.“

„Potom takovej ten vysokej černovlasej, co bydlí naproti nám. S tou novou reprosoustavou!“ vzpomněl si Garry.

„Peter Bača,“ odtušila Hormona, „ještě tři. Mimochodem, až ho uvidíš, vyřiď mu, jestli by ty repráky nechtěl občas vypínat.“

„Ještě tři?“ zhrozil se Garry, „É… Luďa?“

„Luďa chodí do Brzybolu.“

„No dobře, dám se podat!“ zavrčel Garry.

„Petra Černá, Kamila Kamenová, obě bydlí tady,“ ukázala Hormona na svůj pokoj, „a potom ještě Markéta Flanelová, ta bydlí vedle.“

„Hm, super,“ zívl Garry, „slibuju na svou čest a svědomí, že si to v rámci možností zapamatuju.“

„Někdy pochybuju o tom, jestli máš nějakou čest a nějaké svědomí,“ usmála se na něj sladce Hormona, „A už vůbec se mi nechce věřit tomu, že tvá paměť má nějaké možnosti.“

„Taky tě obdivuju,“ zavrčel Garry a otočil se, „dobrou noc.“

„A co jsi mi vlastně chtěl?“ zavolala na něj Hormona.

„No vidíš!“ vykřikl Garry, otočil se zpět a vytáhl z kapsy složený papír. „Máme na tebe s Vonem takovou malou otázečku ohledně úkolu na Dějiny karet!“

Obočí se vzneslo neskutečně vysoko, aby vzápětí opět kleslo dolů. „Ukaž.“

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát