Jdu si takhle po ulici a najednou za mnou někdo křičí moje jméno. Tak se otočím a tam běží Petr Pětihrob. Říkám si, kde se tady vzal, když v tom se najednou ozvala strašná rána, vyvalil se dým a Petr se rozprsknul do všech stran. Já u toho ani nebyl!
[ze záznamu výslechu Sirénuse Fleka]
Kapitola devátá:
Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát
Koncert za všechny prachy
Profesor Trumpál poslal všechny poblilvírské do jídelny, kde
se k nim po chvíli připojili i studenti ze Zmizeluzlu, Peklospáru a
Brzybolu. Celou halou se neslo zmatené a nespokojené šuškání. Ještě zesílilo,
když vešel pan Plyš s obrovským vozíkem plným spacích pytlů.
„Vzhledem k tomu, co se stalo,“ začal Trumpál bez sebemenšího
vysvětlení, což zavdalo záminku k ještě hlasitějšímu šeptání, které
ukončil Hybrid rázným bouchnutím do stolu. Oblak třísek umlčel i ty největší
reptaly.
„Nevím, co s tím dělají takovou vědu,“ brblal Garry.
„Proč nám nemůže prostě říct, že na hrad pronikl Sirénus Flek…“
„Situace na škole není růžová,“ prohlásil Trumpál vážně a
Brownie vyděšeně vyjekla. „Prozatím vám mohu říci snad jen tolik, že celou noc
zůstanete tady. Cesta na koncert se samozřejmě z bezpečnostních důvodů
ruší.“
Zvedla se vlna nevole, kterou opět musel ukončit Hybrid.
„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“ zaburácel svou
oblíbenou repliku. Slova padající o řediteli mezi studenty zřejmě pronikla až
k jeho mazem zalepeným uším.
„Já a mí kolegové zatím prohledáme hrad,“ pokračoval
Trumpál. „ Vy si tu v rámci možností zajistěte pohodlí; předem upozorňuji,
že spacích pytlů má škola jen padesát a vás je tu přes dvě stě.“
„Rád poskytnu v tom svém tři místa,“ zasmál se nahlas
Garry a mrkl na Brownie, Palmu a Pastu.
Trumpál se na něj přísně podíval a pak přejel pohledem na
Hormonu. „Slečno Dangerová,“ usmál se vlídně, „jestli chcete zvracet, tak ne
tady, protože kvůli bezpečnosti nemůžeme otevřít okna. Kdyžtak – a to platí pro
všechny – vzadu v kuchyni. Kuchařky už s tím ráno něco provedou. Což
platí i o jakýchkoli tělesných potřebách.“
„Tím ‚něco provedou‘ myslíte doufám, že to uklidí,“ ozval se
Cracko Malejfuj.
„Když myslíš,“ zašklebil se na něj Garry. „Já si ale ráno
bábovku určitě nedám.“
…
Vzrušené debaty o tom, co se děje, trvaly ještě pár hodin.
Poblilvírští vylíčili svým kolegům z ostatních kolejí, co se stalo.
Profesorka McDonaldová a profesorka Skalárová, které je hlídaly, pak ohlásily
večerku. Rozdělily prostor jídelny na sekce podle starých osvědčených pravidel
– koleje zvlášť, dívky zvlášť, chlapci zvlášť, Debil Dlouhý Z. zvlášť, obehnán
hradbou stolů s rohy oblepenými molitanem. Brownie, Palma i Pasta tak
musely nevolky opustit svůj úkryt v Garryho spacáku a přejít do sousedního
sektoru. Obě profesorky uličkami mezi sektory ostražitě přecházely, takže
proklouznout do jiného obdélníku spáčů nemohla ani myš. Ta jedna, co se o to
pokusila, byla profesorkou McDonaldovou nemilosrdně rozšlápnuta.
V pravidelných intervalech se tu objevovali další
učitelé, kteří mezitím prohledali vymezené části hradu. Kolem třetí hodiny
ranní přišel Trumpál. Garry, který nemohl usnout, viděl, jak přišel
k profesorce McDonaldové.
„Všechny trezory jsou v pořádku,“ zašuškal jí
spiklenecky, „přitom jsem jeden z nich zapomněl zavřít. Takže můžeme být
v klidu, nejde po penězích. Aspoň si můžeme být jistí, že jeho jediným
úmyslem je likvidace Garryho Pokera.“
Ve jmenovaném hrklo. Jak může Trumpál říct něco takového tak
klidně? Sirénus Flek ho chce opravdu zlikvidovat?
„Musel úplně ztratit pojem o čase,“ šeptala rozrušeně
profesorka. „Mohlo ho přece napadnout, že dneska jsou všichni pryč.“
„Nebo je naopak strašně mazaný,“ vyklepal si ředitel pavouky
z cylindru. Ven vypadl i malý bílý králíček, ale toho vrátil zpátky.
„Většina lidí byla sice pryč, ale Garry nikam nejel a celou dobu seděl
v pokoji na zadku. Jako každý víkend.“
Garry opatrně otevřel jedno oko. Spatřil, jak šibalský výraz
profesora Trumpála směřuje právě jeho směrem.
„Má velké štěstí, že se Flek nedostal dovnitř,“ povídal
Trumpál dál.
„Takže ty rozkopané dveře…?“
„Ne, Flek dovnitř neprošel,“ uklidnil ji gestem Trumpál, i
když profesorce McDonaldové to bylo patrně úplně jedno. „Šutovi se podařilo
dostat nějaké informace z černé skříňky zabezpečovacího zařízení. Flek se
patrně pokoušel alarm vypojit, což se mu málem podařilo, naštěstí se ale
spustil nouzový obvod. Alarm začal houkat. Flek zpanikařil, do alarmu praštil,
rozkopal dveře a zmizel.“ Profesorka McDonaldová mlčky přikývla a pokračovala v
hlídkování. Garry křečovitě zavřel obě oči.
„Pane řediteli,“ nemohl Garry nepoznat protivný hlas
profesora G. Rapea.
„Ano, Australusi?“
„V ložnicích se nikdo nenachází. Prohledali jsme také školní
budovu a všechny věže. Po Flekovi ani památky,“ informoval G. Rape. „Pan Plyš
prošel sklepení a také nic nenalezl.“
„Děkuji, Australusi, to jsem si myslel,“ přikývl Trumpál.
„To jste si myslel?“ zavrčel G. Rape. „Tak proč tady
pořádáme tuhle bojovku? Abychom zjistili, jak dlouho přežije dvě stě lidí
v jedné nevětrané místnosti poté, co měli všichni k obědu hrachovou
polévku?“
„Nebuď jedovatý,“ ohradil se Trumpál.
„Máte aspoň nějakou představu, jak se Flek mohl dostat
dovnitř?“
„Patrně hlavním vchodem,“ rozhodil ruce Trumpál. „Po odjezdu
autobusů do Húdlar jsme zapomněli zavřít bránu a vrátný zase celou dobu spal.“
„Nechápu, proč zaměstnáváte tak nemožné existence,“ zasyčel G.
Rape. „Což mi připomíná: Nepomáhal Flekovi náhodou někdo? Jeden jeho dobrý
kamarád z dětství, například? Má bradku, prázdný pohled, černé vlasy
v culíku… možná vám ten popis někoho připomene. Přinejmenším byste si mohl
vzpomenout, že jsem vás varoval před zaměstnáním té…“
„Snad nechceš říct nestvůry?“ podíval se na něj Trumpál
zkoumavě. „Myslel jsem si, že zrovna ty žádnými předsudky netrpíš.“
„Chtěl jsem říct: té originální osobnosti, jakou je profesor
Lotkien,“ řekl G. Rape mrazivě. „O švindlování toho rozhodně nikdo neví víc než
on.“
Trumpál se zamračil. „Přestaň s těmi útoky. Profesor
Lotkien má moji naprostou důvěru. Stejně jako ty.“
„Ten holohlavý pán v černých brýlích, který mě tak
nenápadně doprovází na všech mých cestách, zrovna nesvědčí o vaší důvěře,
pane.“
„Důvěřuj, ale prověřuj,“ usmál se Trumpál.
„To zajisté, pane řediteli,“ souhlasil Ex-Grape. „I proto
bychom se možná měli bavit jinde, než přímo u uší pana Pokera, který tak
intenzivně předstírá, že spí.“
„Jsi paranoidní, Australusi,“ sklonil se Trumpál nad Garryho hlavou. „Samozřejmě, že
spí. Ani nemůže být vzhůru, vždyť má přímo před obličejem ponožky pana
Vlezlýho.“
G. Rape si přidřepl také. Pátravým zrakem přejel hlavy žáků
po obou stranách uličky. U jedné se zastavil. „Dobrou noc, slečno Dangerová.“
„Dobrou noc, profesore.“
„Říkal jsi něco, Australusi?“
„Dobrou noc,“ řekl G. Rape. „Myslel jsem, že teď když je vše
v pořádku, můžeme jít spát.“
„Já ano, Australusi,“ pokýval hlavou Trumpál. „Ty máš do
pěti hodin hlídku u vchodu do jídelny, nemůžeme si dovolit nic riskovat.“
…
Druhý den ráno jim bylo povoleno vrátit se do pokojů. Nebylo
jim to ale umožněno – vstup poblilvírských kolejí byl osazen mříží. To ale
nebyl ten největší problém, tím bylo nové zabezpečení od společnosti
CrazyAlarms Ltd. Od té doby, co bylo v šest hodin ráno namontováno,
třikrát pozměnilo vstupní heslo. Navíc bylo potřeba zadat nejen heslo dne, ale
i heslo týdne a heslo měsíce, vše ve správném pořadí a doplněné o osobní kód
vstupujícího studenta.
Krom toho systém s padesátiprocentní pravděpodobností
odmítal pouštět dovnitř i toho, kdo zadal všechny údaje správně.
„Je to ten nejbezpečnější systém, který máme,“ odmítla ho
profesorka McDonaldová, když si za ní přišel stěžovat. „Nemůžeme riskovat, že
se Sirénus Flek dostane dovnitř. Proto raději připustíme riziko, že nějaký
student občas přespí přede dveřmi. Jako pan Dlouhý Z. včera nebo předevčírem.
Měl byste chápat, že jde především o vaše dobro.“
„Moje dobro?“ podivil se Garry. „Když budu spát venku na
dvoře, tak se pravděpodobnost, že mě Sirénus Flek zabije, snad zmenší?“
„Vy to víte?“ zamrkala překvapeně profesorka McDonaldová.
„Už víte, že Sirénus Flek je váš…“
„Jo, jde po mně, já vím,“ řekl Garry otráveně. „Proč se mě
každý rok pokouší někdo zabít?“
„Vás se už pokoušel někdo zabít?“ nadskočila profesorka
McDonaldová.
„Ano!“ vykřikl Garry rozrušeně. „Copak tady už třetí rok
neunikám každou chvíli nějakým zákeřným smrtelným nástrahám?“
„Ne…?“ řekla po chvilce váhání profesorka McDonaldová.
„Myslím, že něčeho takového bych si všimla.“
„Takových věcí jste si nevšimla, tak nevím, proč byste si
měla všimnout zrovna tohohle…“
Měsíc se s měsícem sešel
Poměry na škole se po útoku brzy uklidnily a každý si zase
začal hledět svého, se samozřejmou výjimkou v podobě informační služby
slečny Brownové a sester Patlalových. Nebylo divu – podivné věci se tu děly
neustále a ministerstvo každým rokem vyhrožovalo, že školu zavře. Škola, na
kterou každý rok útočí záhadné nestvůry, nemůže zůstat otevřená dlouho. Ostatně
hlasům, že provozovat v Polné školu pro Čechy a v nedalekém Jamném druhou
pro Moravu je vysoce neefektivní a nejlepší by bylo obě vzdělávací zařízení
sloučit, musel profesor Trumpál čelit přinejmenším posledních patnáct let.
Naštěstí pro dobro školy, profesor Trumpál byl opravdový odborník v čelení
hlasům, které tvrdily něco jiného než on.
Listopad přinesl do Polné zlepšení počasí. Hezky nebylo, ale
ustaly aspoň bouřky, vichřice a trakařobití. Jediné, co tak mohlo trápit
studenty toužící po nějakých venkovních radovánkách, byl lezavý chlad a
všudypřítomný mlžný opar.
„Profesor Lotkien je na tom zase nějak špatně,“ nadhodila
Vonovi a Garrymu po jedné z hodin obrany Támhleta Vlezlá.
„Ty se mnou mluvíš?“ podivil se Garry.
„Mluvím se svým bratrem,“ zavrčela Támhleta a demonstrativně
poodstoupila o půlkrok stranou.
Garry zakoulel očima: „Tak si s ním povídej, já budu
dělat, že neposlouchám.“
„Nevšimli jste si… Nevšiml sis snad, jak je proti minulému
týdnu strašně bledý?“ otáčela se Támhleta na Vona tak, aby Garryho nezahlédla
ani koutkem oka. To jí ale značně komplikovalo cestu dopředu a cestu
v protisměru několika překvapeným prvákům, kteří uskočili v poslední
chvíli.
Von pokrčil rameny.
„A ty kruhy pod očima!“ pokračovala Támhleta. „A chodil po
třídě tak ztěžka. Musela ho strašlivě bolet hlava, copak jste… sis nevšiml, jak
se za ni pořád chytal s tak utrápeným výrazem?“
„Myslel jsem, že to dělal kvůli mým odpovědím na jeho
otázky,“ hlesl Von.
„Nevím, co vás překvapuje,“ zavrtěl hlavou Garry, „ve středu
bude přece zase úplněk.“
Támhleta si prstem promnula ucho. „Nezdá se ti, Vone, že
tady něco píská? Jako bych slyšela meluzínu.“
„Ne, já jsem slyšel jen Garryho.“
„Možná by sis mě měla přece jen aspoň všimnout,“ řekl Garry
sladce, „chystám se ti totiž říct něco životně důležitého.“
Támhleta na něj vrhla zlý pohled. „To by mě tak zajímalo,
co-o-o-ó!“
Garry se nezúčastněně poškrábal za uchem. „Že máš za zády
schodiště.“
„Tohle nebylo hezké,“ spočinula mu na rameni těžká ruka.
„Nechtěl bys jít se mnou do kabinetu?“
„Už zase?“ zvedl Garry otráveně zrak od skučící Támhleté
k tváři profesora Lotkiena. „Nechápu, proč se mnou pořád chcete mluvit.
Většinou se všichni snaží rozhovorům se mnou vyhýbat.“
„Pojď, tvůj kamarád se o svou sestru už jistě postará,“
postrčil Lotkien Vona ze schodiště. Když zamířili do kabinetu, vrátil se
k původnímu tématu: „Myslel jsem, že některé spolužačky tvoji společnost
naopak přímo vyhledávají.“
„To ano,“ souhlasil Garry s úsměvem, „ale ne proto, aby
si se mnou popovídaly. Proč si se mnou chcete povídat vy?“
„Protože…“ profesor se odmlčel, když odemykal dveře
kanceláře, „protože jsem se dobře znal s tvými rodiči, považuju tě tak
trochu i za svého syna.“
Garry se zamyslel. „Měl jste snad něco s mojí matkou?
Přibližně před osmnácti lety?“
Profesor se pokusil přinutit svůj chraplavý hlas ke smíchu.
Garry si ho prohlížel a všiml si, že Támhleta měla pravdu – profesor byl
opravdu nezdravě bledý a kroutil se, jako by mu dělalo problémy udržet se na
nohou. Také se po vstupu do kabinetu ihned posadil. „Ne, můžu říct zcela
jednoznačně, že s tvou matkou jsem si nikdy nezačal. I když to byla velmi
přitažlivá dívka.“
„Pak…“ roztočila se Garrymu kolečka v hlavě, „jste snad
homosexuál? Měl jste něco s mým otcem?“
„Nejsem… a neměl,“ podepřel si Lotkien hlavu. „Ale je
potěšující slyšet, že tě netrápí žádné předsudky ohledně sexuálních menšin.“
„Mám rád homosexuály,“ odtušil Garry. „Teda! Ne, že bych je
miloval, to ne…,“ zakoktal se, „ale podporuju je. Čím víc jich bude, tím víc tu
bude i nezadaných, osamělých a sexu…“
„Ano, je mi jasné, kam tím míříš,“ odbyl ho profesor a Garry
raději zmlkl. „Ale nepozval jsem si tě sem, abychom si povídali o tvém
pohlavním životě.“
„To je dobře,“ oddychl si Garry. „A proč teda?“
„Protože mi záleží na tvém životě jako takovém, Garry,“
vysvětlil Lotkien, „a nechci, abys o něj přišel.“
Garry na profesora překvapeně zíral. Ptal se sám sebe: Proč
by vlkodlaku mělo záležet na jeho životě? Co s ním má za plány? „Hrozí mi
snad něco?“ řekl tiše a couvnul pár kroků dozadu, kde škobrtl o malý karetní
stolek a spadl na zem.
Profesor Lotkien se zvedl a pomohl mu vstát. Přešli
k oknu, z kterého byl krásný výhled na příjezdovou cestu. Přímo před
branou trénovali dva černí serifové bojová umění.
„Az-Karban je hrozné místo, Garry,“ zašeptal Lotkien. „A
tamější strážní nejsou o nic lepší.“
„Černí serifové?“ nahlédl mu Garry přes rameno zvědavě.
Lotkien se rozkašlal. „Ano, znají přinejmenším tucet
způsobů, jak tě zavraždit, a to jen za použití jednoho prstu. A to tvého
vlastního.“
„Ale proč by to dělali?“ divil se Garry. „Jeden z nich
mi ve vlaku zachránil život. Kdyby tam nebyl, rozbiju si hlavu o podlahu.“
„Tehdy ve vlaku jsi kvůli jednomu z nich omdlel a málem
se zabil,“ řekl profesor a hleděl nepřítomně do dálky. „Už tehdy mi došlo, že
tě musím naučit se proti zlu postavit. Bohužel, jak sám teď vidíš, bývám často
zdravotně indisponován.“
„To mi ani nepřipomínejte,“ zbledl Garry a odhadl
vzdálenost, která ho dělila ode dveří. „Ale za týden budete zase jako rybička,
že? Nebo jako nějaké jiné zvířátko?“
Profesor Lotkien nezbledl, protože jeho kůže měla už dávno
téměř bílou barvu. „Tak tys mě odhalil?“ řekl smutně. „Mohl jsem to čekat,
tvému otci to bylo také jasné hned.“
„Samozřejmě, že jsem to odhalil,“ šeptal Garry a pomalinku
couval ke dveřím. „Komu by to nedošlo? Měsíční cyklus vaší nemoci… a také je to na vás vidět. Měl jsem podezření od první
chvíle, co jsem vás spatřil.“
„Mohl bych tě poprosit, Garry, abys to nikomu neříkal?“
pronesl Lotkien vážně. Než dostal odpověď, znenadání se chytil za hlavu a zavyl
bolestí. Garry při tom zvuku poodskočil dozadu, přímo do svých vysněných dveří.
Bohužel byly zavřené. Praštil se do temene a omdlel.
Když otevřel oči, byl stále v Lotkienově pracovně.
Profesor ho uložil na pohovku a teď se nad ním skláněl s ustaraným
výrazem.
„Nezabíjejte mě!“ vykřikl Garry a zakryl si obličej.
Profesor jeho ruce odstrčil. „Proč bych tě měl chtít zabít,
Garry?“ zeptal se.
„Protože,“ zajíkl se Garry, „znám vaše tajemství.“
„Nejsem přece žádný netvor, abych tě zabíjel,“ zasmál se
Lotkien. Garry na něj jen vyděšeně zíral a přemýšlel, co jiného tedy vlkodlak
je, když ne netvor. „Ostatně jak bychom bez tebe bojovali proti zlu?“
„Prostě beze mě?“ navrhl Garry. „Úplně stejně, jen by vás
bylo o jednoho míň.“
„Garry,“ oslovil ho profesor se smrtelně vážným výrazem –
který měl ostatně téměř neustále – a poplácal ho přátelsky po ruce, „copak tě
nikdy nenapadlo, že jsi vyvolený?“
„Napadlo. Já přece jsem vyvolený,“ usmál se Garry pyšně.
„Ale nikdy jsem neuvažoval, že bych se kvůli tomu měl hned hnát do války proti
zlu.“
„Osudu neunikneš,“ prohlásil profesor Lotkien. „Trumpál už
se postará o to, abys v boji proti Doktoru Vrdlmrsmrstovi sehrál klíčovou
roli.“
Garry se na profesora obdivně podíval. Jako jeden
z mála dokázal bez zakoktání vyslovit jméno Pána falešných karet.
„Ale na něco takového nejsem připravený!“ zhrozil se. A
nikdy nebudu.
„Proto jsem tady. Abych tě naučil bránit se proti falešné
hře. Od teď budu stát při tobě, bez ohledu na to, jestli o to stojíš, a
neustále tě otravovat rádobymoudrými radami – nejen o kartách, ale i o životě
vůbec. Aspoň trochu ti tak nahradím rodiče, které jsi nikdy neměl.“
„Tohle je na mě moc složité,“ povzdychl si Garry. „A nechce
se mi nad tím přemýšlet. Jednodušší bude vám věřit, že stojíte na straně dobra,
i když jste… no, vy víte co.“
„To s tím přece nemá nic společného,“ zamračil se
Lotkien. „Myslel jsem už, že zrovna ty žádnými předsudky netrpíš.“
„To není předsudek, ale opatrnost,“ řekl Garry. „Přeci jen
jsou bytosti, kterým se moc důvěřovat nedá.“
„Učíš se rychle,“ prohlásil Lotkien obdivně. „A to jsem se
tě ještě nepokusil nic naučit. Čokoládu?“
„Možná bych si dal,“ natáhl Garry ruku po nabízené tabulce,
ale hned ucukl. „Nebo radši ne.“
…
Nervozita, způsobená Lotkienovým příslibem, se Garryho
držela až do vánočních prázdnin. Představa, že se bude muset někdy doopravdy
postavit Doktoru Vrdlmrsmrstovi a jeho pohůnkům, ho nijak netěšila. Naopak, za
dlouhých podzimních večerů, když nemohl usnout, si vybavoval sám sebe, jak ječí
před triumfujícím Temným hráčem, v beznadějné agónii předsmrtného
zoufalství. Do této beznaděje strhl i Vona, který kupodivu velmi rychle
pochopil, že jako nejlepší přítel hlavního hrdiny musí jít do boje s ním.
Jen Hormonu celá záležitost nijak nepoznamenala, řečeno jejími slovy: „Jak může
vědět, že nějaká válka proti zlu bude? Copak je nějaká věštkyně?“ Načež dále
rozvíjela úvahu, že i kdyby věštkyně byl, stejně mu neuvěří, protože celá
takzvaná věda o věštění z karet je jen holý nesmysl, postavený na náhodě a
schopnosti kartářky odhadnout, co tázající chce slyšet.
Když se jí Von zeptal, proč se teda na věštění z karet
přihlásila, zamračeně odpověděla, že názvy předmětů nečetla, ale přihlásila se
na všechno, protože je od přírody zvídavá dívka. Garry odvětil, že Brownie je
taky od přírody zvídavá dívka, ale předměty si zapsala jen čtyři. Hormona na
to, že není zvídavost jako zvídavost a… a dost. Spád vyprávění si žádá poskočit
do času adventního, a my se tak nemůžeme zdržovat každým rozhovorem, který do
té doby hrdinové vedli.
Lze tedy stručně říci, že čas utíkal rychle, i díky nabitému
programu fotbalové ligy. V druhém kole porazil Zmizeluzel přes veškerou
snahu kapitánky Hookové Brzybol 1:0, Poblilvír si pak poradil
s Peklospárem stejným rozdílem (Garry dal gól z penalty v 90.
minutě a udržel tak svůj tým v boji o titul). I výsledky prosincového kola
byly velmi vyrovnané. Brzybol remizoval s Peklospárem bez branek a
nerozhodně hrál i Poblilvír se Zmizeluzlem. Tento zápas už se ale bez branek
neobešel; Zmizeluzel vedl po hodině hry už 3:0, ale Garry třemi penaltami –
v 89., 90. a
92. minutě opět udržel svůj tým v rvačce o první místo. Před zimní
přestávkou se tak o první místo dělily Zmizeluzel a Brzybol s pěti body,
Poblilvír se čtyřmi těsně zaostával.
Na hradě zavládla předvánoční atmosféra a nebylo divu,
blížily se vánoční svátky. Předvánoční nálada také panovala málokdy jindy, než
právě v posledních několika týdnech před Štědrým dnem. Což je logické,
nebyl žádný rozumný důvod, aby žáci byli vánočně naladěni třeba začátkem
května. Možná to bylo čerstvě napadaným sněhem, možná jetelem, který Hybrid
vánočně nastrojil v jídelně. Podruhé už poslouchal Trumpála správně, a
přinesl jedli. Hlavním spouštěčem byl ale pohled do kalendáře, který neomylně
ukazoval prosinec, měsíc už tradičně s vánočním veselím spojovaný.
Húdlary podruhé, tentokrát i Garrym navštívené
Přejděme tedy neprodleně k ději, s kterým má
vykreslená atmosféra naprosto mizivou souvislost. Snad jen v tom, že na
poslední adventní víkend byla naplánovaná další návštěva Húdlar.
A tak zatímco Hormona přes jejich naléhání opět využila
pohodlí školou objednaných autobusů, Garry s Vonem se vypravili do tajné
chodby, které říkali vodnická. První polovinu cesty už dobře znali, takže se
brzy dostali k místu, kde je minule překvapila voda. Garryho odhad, že
zátopa zmizí, se ukázal jako správný, což rozhodně stojí za povšimnutí, protože
něco takového se často nestává. Na podlaze chodby zůstalo jen zamrzlé bahno,
které přeběhli. Pod Vonovou nohou se sice led probořil, ale bez ohledu na
paniku, kterou vyvolal, šlo jen o zašpiněnou špičku boty.
Za tímto místem začala chodba zvolna stoupat a postupně se
snižovala. Strop byl zpevněn dřevěnými trámy, mezi kterými byla položená
trouchnivějící prkna. Pokračovali v chůzi ještě tři čtvrtě hodiny a za
tuto dobu se Von stihl praštit dvacetkrát do hlavy. Zrovna zaječel po
jedenadvacáté, když tunel najednou skončil. Alespoň tedy v přímém směru.
Cesta dál byla možná jen po chatrném žebříku vedoucím kolmo vzhůru. Jediným
problémem bylo, že kolmo vzhůru nepokračovala chodba.
Garry posvítil na strop a na jednom z prken objevil
nepatrnou kličku. Pootočil s ní a zatlačil.
„Fuj, to je smrad,“ postěžoval si Von.
„Promiň,“ sykl Garry. Nadzvedl poklop a škvírou vyhlédli oba
ven. Nabídl se jim pohled do zaprášené místnosti plné obrovských krabic
označených názvy sladkostí. Nelenili, vyškrábali se nahoru a začali bedny jednu
po druhé skládat do tunelu. Když už byl sklep téměř prázdný, vyškrábali se po
dřevěném schodišti ke kovovým dveřím. Opatrně je otevřeli a ocitl se před nimi
zatuchlý pletený závěs.
„Nemáte náhodou vzadu ve skladu nějaký poklop
v podlaze?“ zaslechli zpoza něj Hormonin hlas. „Pokud ano, možná by nebylo
od věci zatížit ho nějakou těžkou bednou, aby nešel zespoda otevřít.“
„Nesmysl, slečno,“ ozval se nerudný mužský hlas. „Do našeho
sklepa se nikdo nedostane, leda by prošel přes bezpečnostní dveře za tímhle
závěsem. A ty hlídám já.“
Garry neodolal, poodhrnul závěs a přes nerudná mužská záda
zahlédl Hormonu. Ta si ho všimla také a zaškaredila se.
„Neměl byste se tam jít aspoň podívat?“ naléhala. „Jestli
tam nejsou třeba krysy?“
Prodavač toho měl už akorát dost a rozhodl se Hormonu
vyvést. Garry a Von toho ihned využili a smísili se s ostatními zákazníky
v poměru dva ku třiadvaceti. Bručící prodavač, vzhledem připomínající spíš
řezníka než cukráře, prošel kolem nich. Obsloužil jednu neodbytnou paní, ale
pak, veden vrozenou opatrností, zamířil s pochybovačným výrazem do sklepa.
Celou cukrárnou se ozval šílený řev a muž se vyřítil ze
sklepa trhaje si z hlavy zbytky prošedivělých vlasů.
„Všechno ukradli! Úplně všechno je pryč! Ten sklep je
prázdný!“ vykládal rozrušeně každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. „Zůstali
tam akorát dvě krabice gumových medvídků.“
Von přistoupil k pokladně a vytáhl z kapsy
Lotkienovy tři stříbrné, které si do Honigstumu celou dobu šetřil. „Vzal bych
si je obě,“ prohlásil a s úsměvem granda pohodil mince na pult.
…
Frankenstein, King-Kong a Hormona seděli na lavičce
v húdlarské zahradě.
„Nechcete si sundat ty masky?“ zavrčela Hormona. „Stejně vás
každý pozná.“
„Achi che,“ odpověděl Von, který se věnoval gumovým
medvídkům. Za jedním ze stromů se najednou zablesklo.
„Co to bylo?“ nadskočila Hormona.
„To byl Kamil Křivý,“ vysvětlil Garry pobaveně. „Poprosil
jsem ho, jestli by nás nemohl vycvaknout. Vyvěsím si tu fotku v pokoji na
zeď s titulkem Tři příšery
v parku.“
„Až z té zdi budou seškrabovat zbytky tvého mozku – což
jim mimochodem nedá příliš práce – budou pak zbytečně podezřívat mě, i když to
udělá Sirénus Flek, který proklouzne na hrad tou vaší slavnou tajnou chodbou. A
možná to už jednou udělal!“
Vyrazili zpět na náměstí, tedy na dvůr usedlosti, která byla
občas honosně nazývaná karbanickou vesnicí. Zahlédli středem štrádovat
profesorku McDonaldovou, takže se rychle otočili ke stěně a předstírali, že si
čtou úřední desku. Ta se naštěstí nacházela zrovna na tomto místě, takže jejich
mimikry byly docela věrohodné.
„Chybí tam razítko a datum vyhlášení,“ zašeptala Hormona.
„Takový cár papíru nemá žádné právní následky.“
„Až si ti na čelo posvítí červený laser, bude ti to jedno,“
zahuhlal Garry.
„Aspoň to znamená, že je tu bezpečno,“ zašeptal Von.
„Pochybuju, že by za těchhle okolností mohl Flek proklouznout do chodby v
Honigstumu. A navíc, Hormono, majitelé by si přece museli všimnout, kdyby se
jim někdo vloupal do sklepa.“
„Ehm, ehm,“ zapochybovala Hormona. „Kam půjdeme? Je mi
zima.“
„Tak ses měla pořádně oblíct,“ zabručel Von. „Kdo to kdy
viděl, brát si v takovéhle kose jenom podkolenky?“
„Jsi moje chůva?“
„Poslyšte, vy dvě hrdličky,“ přerušil jejich škádlení Garry,
„co kdybychom si zašli k Sedmi kulím na tvarohový ležák.“
„Nic takového neexistuje a nezletilým alkoholické nápoje
nepodávají,“ zpražila je oba pohledem, ale to už vstupovali dovnitř.
„Aha, to nevadí,“ pokrčil rameny Garry, „tak si dáme
obyčejné pivo.“
„Možná bychom se mohli i chvíli zdržet,“ začervenal se Von a
mrkal střídavě na Garryho a na tabuli u vchodu.
„Dnes večer obsluha nahoře bez,“ přečetla si ceduli Hormona.
„Jupí!“
Usadili se ke kymácejícímu se stolku v rohu, který byl
téměř kompletně schovaný za umělohmotným vánočním stromkem. Von si sedl ke
kraji, protože trval na tom, že chce mít výhled do místnosti, aby neprošvihl
začátek večera. Po chvíli už před nimi stály tři napěněné půllitry z polenského
pivovaru, jediného výrobce alkoholických nápojů v karbanickém světě, který
nebyl v držení Mufiuse Malejfuje.
„Jestli tady bude obsluhovat ona, tak do večera rozhodně
vydržím,“ okomentoval Garry vnady servírky – madam Roberty.
Von ho téměř nevnímal, protože civěl k výčepu. „A tos
ještě neviděl tu druhou,“ hlesl.
Hormona si udělala pohodlí, vylovila z kabelky mobil a
otevřela složku s hrami. Aspoň bude mít čas konečně porazit ten pitomý
telefon v backgammonu.
Dovnitř se nahrnula skupina hostí. Von se namáčkl na Garryho
a ten, než mu stihnul vynadat, pochopil proč. Vešla profesorka McDonaldová a
profesor Zkrocený, těsně následováni vrchním karbanickým úředníkem Kaméliem
Fučem. Průvod uzavíral Hybrid ve svém nezaměnitelném páchnoucím kožichu, přes
který měl oblečen cestovní plášť.
Aniž by si jich všimli, přešli k baru, objednali si a
usadili se k vedlejšímu stolu, dělil je jen – naštěstí hustý – vánoční
stromek.
Skrz větve zahlédl Garry kypré tvary madam Roberty. „Takže
to máme velký čokoládový shake, hranolky, tatarka?“
„To je moje,“ odpověděl hlas profesorky McDonaldové. Garry
měl pocit, že poprvé v životě slyší v jejím hlase příjemný tón.
„Jemně perlivá voda?“
„To bude pro mě,“ přihlásil se profesor Zkrocený.
„Černý čaj bez cukru?“
„Ten jsem si objednal já,“ slyšeli vedoucího karbanického
referátu, Kamélia Fuče.
„A čtyři deci medoviny musí být potom vaše.“
„Po čem?“ nemohli nepoznat Hybrida.
„Po těch všech nealkoholických nápojích. Nebo jsi snad
nechtěl medovinu, Hybride?“
„Já sem ale nechtěl čtyři deci medoviny, ale čtyři
sklenice,“ ohradil se Hybrid. „A chtěl jsem taky sedm piv a jednu zelenou. Teda
vlastně sedm zelenejch a jedno pivo. Víte co, přineste to všecko a posaďte se
sem k nám!“
„Co sem přivedlo tak zvláštní společnost?“ zeptala se madam
Roberta, když se za chvíli znovu objevila s tácem plným pití.
Kamélius Fuč zašustil nějakými papíry. „Co jiného,“ šeptal,
„než Sirénus Flek? Předpokládám, že se k vám doneslo, co se v říjnu
přihodilo ve škole.“
„Ano, něco jsem zaslechla,“ připustila madam Roberta. „Ale
Trumpál se to prý snažil za každou cenu ututlat, takže se to ke mně dostalo
s mírným zpožděním – až třicátého října večer.“
„Copak jsi to musel vykládat celé hospodě, Hybride?“
rozčílila se profesorka McDonaldová.
„Poslal jsem jim to po koze, páč mi ten večer bylo špatně a
nemoh‘ sem přijít.“
„Myslíte snad, že Flek může být někde poblíž?“ zeptala se
madam Roberta ustrašeně.
„Jsem si tím jist,“ přikývl pochmurně Fuč. „Mohl by klidně
sedět v přestrojení v rohu tady za tím stromkem.“ Zahrabal rukou ve
větvích a Garry vyděšeně ucuknul.
„Tam sedí nějaká děcka, co sem přišla na pivo,“ mávla rukou
Roberta. „Mimochodem, ti vaši černí serifové mi pěkně pijí krev. Večer co večer
sem přijdou, zaberou celý lokál a každý si dá jen jednu minerálku nebo džus,
protože jim nějaký Alláh zakazuje pít. Co je to za nesmysl?!“
„Nedá se nic dělat,“ mračil se Fuč. „Ostatně, kdyby je
profesor Trumpál pozval přímo do školy, nemuseli by hlídat celé okolí.“
„Nepřichází v úvahu,“ ohradila se ostře profesorka
McDonaldová. „Copak nestačí, že máme po střechách ostřelovače? Jak by mohla
škola fungovat, když by po chodbách pobíhali ti zabijáci?“
„A teď snad škola funguje?“ zašeptal Fuč jízlivě. „Kdyby tam
byli v pravou chvíli, mohl být Flek už zase zpátky za mřížemi.“
„Škola tady není od toho, aby pomáhala ministerstvu
v chytání zločinců,“ trvala na svém profesorka. „Škola tady není od toho,
aby jakkoli pomáhala ministerstvu.“
„Stejně se mi tomu nechce věřit,“ prohlásila po chvilce
Roberta. „Ze všech studentů, co se sem kdy chodili opíjet, zrovna od Sirénuse
Fleka bych nikdy nečekala, že se dá do služeb zla… většinou tady nic nerozbil.
A kolikrát i dýžko nechal…“
„A to o něm zdaleka nevíte všechno,“ přerušil ji Fuč
zachmuřeně. „Teda, pokud se to nějak nedostalo k Hybridovi a ten vám to
nevykecal. Téměř nikdo o něm neví to nejhorší.“
„To nejhorší?“ podivila se Roberta. „Něco horšího, než že si
objednal pizzu s ančovičkami?“
„Přesně tak,“ přikývl Fuč nepřítomně, ale pak se zarazil:
„Jakou pizzu?“
„Aha, tohle zase nevíte vy,“ zasmála se Roberta. „Tak
povídejte, já vám pak možná povyprávím o té pizze. Tak co ještě provedl tak
strašného?“
„Pokud si ho pamatujete, když sem chodil jako student,
určitě si vybavíte i jeho nejlepšího přítele,“ ozvala se opět profesorka
McDonaldová.
„Myslím, že už tady nechci zůstat na večer,“ ošklíbl se
Garry. „Kolik jí proboha může být, když si pamatuje Fleka jako studenta?“
„Ta druhá je mladší,“ vyklonil se nenápadně Von. „Mohla by
to být její dcera.“
„Brr,“ vyděsil se Garry. „Kdo to kdy viděl, rodinný podnik
s obsluhou nahoře bez?“
„…Trumpál, který proti Vy-tušíte-komu bojoval, měl několik
užitečných špehů,“ zaposlouchali se opět do rozhovoru. Kamélius Fuč pokračoval
ve vysvětlování. „Jeden z nich Trumpála upozornil, že Vy-tušíte-kdo se
chystá vyzvat Johnnieho a Lívii ke hře. Trumpál jim pak poradil, že by se měli
někde ukrýt. Řekl jim, že největší šanci mají v psychiatrické léčebně.“
„Co je to za blbost?“ nechápala madam Roberta.
Profesor Zkrocený si významně odkašlal. „Mělo to svůj
význam,“ řekl. „Starý karbanický zákon přikazuje každému karetnímu hráči
přijmout od jiného hráče výzvu ke hře. Díky tomuto pravidlu také Vy-tušíte-kdo
ovládl téměř celý karbanický svět. Ale,“ zvedl Krotitel Zkrocený významně prst,
„existuje jedna výjimka: výzvu nemusíte přijmout, pokud jste v blázinci a
podrobujete se léčení z gamblerství. Pak odmítnout můžete.“
„Jak to ale souvisí s Flekem?“
Zkrocený pokračoval: „Oni Trumpálův nápad nepřijali, protože
má jeden nepatrný háček: než nastoupíte léčebný program, musíte převést všechny
žetony na jiného karbaníka. K tomu se Trumpál samozřejmě ochotně nabídl,
ale oni odmítli. Místo toho se ukrývali na různých místech po celé republice a
informaci o svém pobytu dávali vždy jen jediné osobě – Sirénusi Flekovi! A na
to nakonec doplatili.“
„O kom to mluví?“ zašeptal nechápavě Garry. „Jaký Johnnie a Lívie?!“
Hormona zvedla hlavu od hry. Podívala se na svou sklenici, a
když viděla, že pivo je už značně zvětralé, uvažovala, jestli ho má chrstnout
Garrymu do obličeje. „Johnnie a Lívie Pokerovi,“ omezila se nakonec na suché
konstatování.
„Kdo?“
Obsah sklenice se přemístil na Garryho tvář, krk a svetr.
„Tvoji rodiče,“ změnila své konstatování na mokré. „Dva lidé, co jednoho dne
adoptovali oslí mládě a pokusili se z něj vychovat člověka.“ Odpovědí jí
zůstal jen tupý pohled.
„Špinavej, smrdutej odpadlík!“ zahulákal Hybrid na celou
hospodu, což je přinutilo zaposlouchat se opět do rozhovoru.
„Sakra, Hybride,“ rozčílila se profesorka McDonaldová.
„Vždyť Bang je tak jednoduchý! Kolikrát ti máme ta pravidla vysvětlovat? Nesmíš
na začátku prozradit, jakou postavu máš, teda pokud nejsi šerif. Teď abychom to
rozlosovali znova.“
„Já ho potkal,“ vysmrkal se Hybrid hlasitě, když se
uklidnil. „Musel sem ho potkat hnedka potom, co se to celý seběhlo. Vynes sem
Garryho z Pokerovic domu, z jizvy na zadku mu ještě tekla krev, tak
sem ho votíral kapesníkem – skoro čistym, když se tam najednou vobjevil. Přišlo
mi to docela vhod, poněváč už sem měl docela sucho v krku a potřeboval se
něčeho napít. Tak sem Fleka poprosil, esli by nemoh Garryho na chvilku
pohlídat. Moc nadšenej z toho nebyl, ale čekal tam s nim před tím
barákem až do večera.“
„Hybride,“ hlesla nevěřícně profesorka McDonaldová, „neříkal
ti tehdy snad profesor Trumpál jasně, že Garryho nesmíš spustit z očí?“
„Šak sem ho taky nikam nespouštěl. Pak se eště nabízel, že
se vo to dítě postará, že je jeho ten… no já teď nevim, jak se tomu říká,“
zavzlykal Hybrid, „a ani se necukal, když jsem mu pak bral jeho milovanýho
trabanta. ‚Já už ho nebudu potřebovat,‘ říkal. No a potom vodešel. Beze slova
rozloučení. A střílim na vás, pane Fuč.“
„Na mě nedostřelíš,“ zavrčel Kamélius Fuč. „Musel bys mít
zbraň s dostřelem dva. Takhle můžeš střílet jen na lidi, co sedí vedle
tebe.“
„V tom případě teda bang na Robertu,“ otočil se Hybrid.
„Mancato,“ odvětila mu madam Roberta sladce. „Ale Flekovi se
nakonec nepodařilo uprchnout, ne? Ministerstvo ho snad nakonec dopadlo, když
sedí v Az-Karbanu. Teda seděl.“
„Tak se to bohužel nestalo,“ zavrtěl hlavou Fuč. „Nebyla to
naše policie, kdo – mě nemůžete dát do vězení, profesore, já jsem šerif! –
Fleka vypátral. Šli jsme po něm marně skoro dva roky. Byl to další Pokerův
věrný přítel, Petr Pětihrob, který musel jít po Flekovi na vlastní pěst.“
„Ten skrček, co za nimi pořád ve škole běhal?“ vyptávala se
Roberta. „Toho si taky pamatuju. Chodili sem všichni čtyři a on si vždycky
dával jen malé pivo.“
„Vzhlížel k Flekovi a Pokerovi, byli pro něj oba
vzory,“ zapojila se opět profesorka McDonaldová. Její hlas zněl dutě, jako by
ji náhle přepadla rýma. Vysmrkala se. „Nadáním se jim nemohl rovnat. Často jsem
na něj byla dost přísná… určitě si dovedete představit, jak toho teď lituji.“
„Litovat můžete především toho, že jste si zapomněla líznout
na dynamit,“ zachechtala se madam Roberta. „Takže jste přišla o tři životy a
končíte. Co jste byla zač?“
„Pomocník šerifa, samozřejmě,“ řekla McDonaldová povýšeně.
Kamélius Fuč zaklel.
„Pětihrob zemřel hrdinskou smrtí,“ ujal se pak slova.
„Dostihl Fleka na jedné rušné ulici v Ostravě. Křičel na něj, že je zrádce
a zaslouží smrt. Než ale stihl cokoli udělat, Flek vytáhl zpod kabátu granát a
hodil ho po něm. Rozmetalo to Pětihroba na kusy a s ním dvanáct dalších lidí.“
„BANDITA! OBYČEJNEJ PRACHSPROSTEJ BANDITA!“ rozkřičel se
zase Hybrid.
„Tak znova, Hybride,“ povzdechl si Fuč, „nesmíš nám
prozrazovat, co jsi zač. Takhle ta hra nemá cenu! Dalo spoustu práce to
ututlat, svedlo se to na výbuch důlního plynu.“
„A potom si objednal po telefonu tu pizzu s ančovičkami,“
usmála se madam Roberta. „Mimochodem, Kamélie, vyzývám vás na souboj.“
„To je pěkný nesmysl, vždyť ho chytili
v jedenadevadesátém, tehdy rozváželi pizzu jen v Praze, jestli vůbec, ale
určitě ne v Ostravě,“ zamračila se profesorka McDonaldová – uznávaná
odbornice na problematiku rychlého občerstvení.
„Proto si tam taky klidně sedl na obrubník a čekal, než mu
tu pizzu z Prahy dovezou,“ řekla madam Roberta.
Fuč se na ni rozčíleně podíval: „Kde jste sakra vzala tolik
bangů, Roberto? My jsme mezitím dostali hlášení a přijelo si tam pro něj
speciální komando. Flek skončil v Az-Karbanu a Pětihroba jsme posmrtně
vyznamenali.“
„A co myslíte, že má v plánu teď, když utekl?“ ptala se
dál Roberta. „Dostavník, beru si tři karty, vykládám vulcanic a dva bangy opět
na vás. Snad se nechce spojit s Vy-tušíte-kým?“
„Asi ano,“ potvrdil její domněnku Fuč. „A odpadlík by se měl
začít trochu snažit, nebo šerifa za chvíli ohlodají supi! Doufáme ale, že se
nám Fleka podaří chytit dřív, než by se mu to mohlo podařit. Protože kdyby
Temný hráč získal svého nejvěrnějšího služebníka, mohl by rychle začít znovu
obnovovat svoji moc.“
„Tak jo,“ zahromoval Hybrid. „Vykládám tuhle vorčestrovku,
nebo jak se to menuje, a střílim na šerifa.“
„Fajn, zabili jste mě, banditi vyhráli,“ vzdechl Fuč. „Pojeďme
zpátky do školy, ať ještě stihneme večeři s ředitelem. Cože, Hybride, tys byl
odpadlík?! Můžeš mi vysvětlit, proč jsi teď po mně šel?“
Zvedli se a odešli z lokálu. Garry nechápavě přejížděl
pohledem z Vona na Hormonu a zpátky.
„Zůstaneme teda tady?“ zajiskřily mu oči. „Ale musíš mi,
Hormono, slíbit, že už na mě nevyliješ další pivo. A taky mi vysvětli, o čem to
tady proboha žvanili.“
Hormona
položila telefon na stůl, chopila se Garryho sklenice, trochu upila a zbytek mu
vyklopila do vlasů. „To ti slíbit nemůžu, brouku,“ usmála se.Seznam kapitol 3. dílu:
1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat