Nejlepším způsobem, jak bránit svou dobrou pověst, je žádnou takovou nemít. A pokud vás bude někdo i tak shazovat, vyspěte se s ním a pak obviňte z toho, že je děvkař.
[Brownie Levandulová: Levandulový svět – průvodce sexuálním životem dospívající dívky]
V žádném případě nelečte psychické nemoci podle postupů uvedených v této kapitole a vyhledejte odbornou pomoc!
Kapitola třináctá:
Cesta do hlubin Pokerovy duše
První pokus
Garry si zaškaredil na
talíř krupičné kaše. Promnul si unaveně kruhy pod očima a položil si obvázaná
zápěstí na stůl.
„Nechci žít,“ vzdechl.
„Nechci už dál žít.“
„Jak tě vůbec mohli
v tomhle stavu pustit z ošetřovny?“ divila se Hormona. „Vždyť by ses
mohl pokusit zabít se znovu.“
„Pommes-Fritesová mi
na to dala nějaké prášky,“ řekl netečně. „Mám je brát třikrát denně. Nebo
jednou za tři dny?“
„Třikrát za den,“
zabručel Von, kterému se role sestřičky vůbec nelíbila. „Teď by sis měl jeden
vzít k obědu. Kde je máš?“
Garry zamíchal svou
kaši a nabral si plnou lžíci. Pomalu ji vložil do úst a křoupal, křoupal a
křoupal.
„Okamžitě to vyplivni,
Garry!“ vykřikla Hormona. „Neblázni!“
Garry žvýkal dál.
Hormona neváhala a vrazila mu facku. Směska kaše a rozžvýkaných pilulek se
rozprskla po tácu.
„Jestli se ještě
jednou pokusíš zabít, zabiju tě já!“
Smutně sledoval spoušť
na stole. „To byly moje lentilky,“ zamračil se. „Chtěl jsem si vychutnat své
poslední lentilky v životě.“
Hormona si položila
hlavu do dlaní. „Musíme tě z toho dostat,“ poplácala ho po ruce. „Nechceš
se zajít podívat na svoje kasuáry?“
„Nenávidím kasuáry,“
vydechl Garry. „Jsou blbí a oškliví.“
Hormona se zarazila. „Jak
to, že máš rád Vona?“
„Nemám rád Vona. Je
taky blbej a ošklivej,“ těkal Garry očima po místnosti. „Tebe taky nemám rád.
Jsi moc chytrá a hezká. To mě na tobě sere nejvíc.“
„Díky,“ začervenala se
Hormona.
„Nemáš zač,“ hlesl Garry
a vstal. „Musím zajít za madam Pommes-Fritesovou pro nové prášky. Potřebuju
svoje léky.“
„Nepotřebuješ!“ strhla
ho Hormona zpátky na židli. „Potřebuješ začít zase normálně žít.“
„Jak jsem mohl někdy
normálně žít? Jsem na tomhle světě jenom proto, že Grape zachránil život mému
otci. Nechci žít život darovaný od nějakého blbého Grapea!“
„G. Rapea! A nerouhej
se, víš, co by za takový život jiní dali?“ zacloumala s ním. „Pojď, jdeme
se podívat na kasuáry, ať se ti to líbí nebo ne!“
…
„Myslíš, že kdybych strčil hlavu do toho žlabu, uklovali by mi ji?“
nadhodil Garry s nadějí v hlase.
„Ať tě ani nenapadne tam lézt,“ chytila ho za rameno. „Užívej si čerstvý
vzduch,“ navrhla ještě, ale viděla, že její casuaroterapie asi nebude mít valný
úspěch.
„Pommes-Fritesová si myslí,“ řekl ztěžka, „že si těmi pokusy o sebevraždu
jen vynucuji pozornost. Že se nechci zabít, ale jen na sebe upozornit.“
„A co si myslíš ty?“
„Že je to všechno úplně jedno,“ opřel se o břevno ohrady. „Nechci ničí
pozornost. Nejlepší bude, když si nikdo ani nevšimne, že existuju. Ani bych
existovat neměl.“
„To je nesmysl,“ oponovala mu Hormona. „Pro spoustu lidí jsi hrozně
důležitý!“
„Třeba pro koho?“
Hormona raději změnila téma. „A na světě je tolik věcí, které tě baví.
Dovedeš si snad představit, že bys už nikdy nehrál fotbal?“
„Neumím hrát fotbal,“ nadechl se. „A nebaví mě to.“
„Včera jste vyhráli nad Brzybolem 2:0. Nastupoval místo tebe Šiměk Fňukal a
dal krásný gól z přímého kopu,“ zkoušela to ještě Hormona. „A Zmizeluzel
jen remizoval, takže…“
„Tak vidíš, jde jim to beze mě líp. K ničemu nejsem.“
„Mohl bys aspoň pomáhat jako postranní rozhodčí,“ snažila se ještě Hormona,
a v duchu si nadávala za své zpravodajství o zápase.
„Vzdej to, Hormono, nejsem k ničemu. A fotbal mě nebaví. Nic mě
nebaví.“
„Určitě jsou i jiné věci, které rád děláš!“ zatřásla Hormona nervózně
s ohradou. „Nechtěl by ses jít koukat dalekohledem na holky ve sprše?“
„Ne.“
„Ale teď by tam mohly být,“ nevěřila sama tomu, co říká, „před pěti
minutami skončil aerobik.“
„Nebudu koukat na svlečené holky,“ zavrtěl hlavou. „Je to ztráta času. Jako
všechno. I dýchání je jen ztráta času.“
Hormona s ním prudce zatřásla a začala mu bušit pěstmi do hrudi.
„Koukej se vzpamatovat, Garry! Nemůžu se dívat, jak se trápíš!“
„Ani Von se na to nemůže dívat. Proto zůstal raději na hradě. Měla jsi tam
zůstat taky. Nech mě jít, skočím támhle do ledových vod Pekla a všechno se
vyřeší.“
Uchopila ho za ruku. „A co sex?“ chytila se posledního záchranného lana.
Druhý pokus
„Tohle už pro tebe nikdy neudělám, nikdy! Jasné?“ zašermovala Brownie
Hormoně před nosem.
„Co se stalo?“ zeptala se Hormona a snažila se usilovně nemyslet na to, co
se stalo.
„Co se stalo?!“ zaječela Brownie. „Odmítl mě! To se stalo!“
„To se přece občas stává,“ pokrčila Hormona rameny. „Nemusíš z toho
dělat žádné závěry.“
„Ne, to se teda nestává!“ soptila. „Možná tobě, ale určitě ne mně. Víš, jak
mě to ponížilo? Vlezla jsem mu nahá rovnou do postele a…“
„Lézt nahá do něčí postele je pro tebe ponížení?“ zamrkala překvapeně
Hormona. „Promiň, to jsem nemohla tušit.“
„A on mě odmítl, krávo! Taková ostuda!“ pištěla Brownie. „Řekl jenom
‚nezvedej mi peřinu, páchám tady sebevraždu tmou,‘ a zavřel oči. Chápeš to?“
„Obecně ano, ale podle toho, co vím o Garrym, tak ne.“
„A to není všechno,“ syčela dál Brownie Levandulová jako papiňák. „Ležel
tam jako mrtvola, tak jsem ho zkusila trochu…“
„Ne, ne, ne!“ zacpala si Hormona uši. „To nebudu poslouchat!“
Brownie ji seškubla levou ruku z hlavy. „Snažila jsem se dvacet minut
a on akorát, že se mu chce umřít. Debil mezitím omdlel, Von se málem utopil ve
vlastních slinách a Dan z toho koktá asi ještě teď.“
„Oni byli u toho?“ vyděsila se Hormona. „To jsi nemohla počkat, až tam
nebudou?“
„Říkala jsi, že je to akutní!“
„Ještě jednou promiň,“ schovala Hormona hlavu mezi ramena. „Myslela jsem,
že bys na něj mohla zapůsobit.“
Brownie si otřela vztekem rudé tváře. „Koukej se ještě omluvit Palmě a
Pastě!“
„Cože? Proč?“ nechápala Hormona.
„Napadlo mě, že když na něj budeme tři, že to musí zabrat. A ani když jsme
ho společně skoro umačkaly, ani to s ním nehnulo!“
Hormona měla zase jednou chuť mlátit hlavou do zdi. Věděla, že je vyšší a
těžší, takže měla docela velkou šanci chytit Brownie pod krkem a tu hlavu jí o
stěnu rozbít.
„No, děkuju za snahu,“ řekla jenom a zoufale nasála vzduch. „Až se
z té depky dostane, tak se stejně zabije, až si na tohle vzpomene.“
…
Garry sledovaný Vonovým stínem bedlivě střežícím jeho bezpečnost se loudavě
procházel po zahradách. Najednou se zastavil a naklonil se přes hradby dolů.
Než stačil Von cokoli udělat, přepadl dolů. Ozval se tlumený náraz. A vzápětí
spousta nadávek.
Hormona, která vše pozorovala z okna knihovny, si oddechla. Nadávající
Garry je stále živý Garry. Von skočil právě za ním a nadávky utichly. Vyděšeně
vstala. Nemohl ho Von zabít?
„Snad se o něj nebojíš, Dangerová?“
Sevřela v ruce knihu. Co ten tady otravuje? „Co když se zabije?“
„Nezabije,“ opřel se Cracko Malejfuj o římsu, „je to jen simulant.“
„Simulant?“ zamračila se Hormona. „Vždyť si podřezal žíly! A málem snědl
celou krabičku antidepresiv. A to nemluvím o tom, co dělá pokaždé, když se mu
dostane do ruky provaz.“
Malejfuj se ušklíbl: „Demonstrační pokusy. Kdyby opravdu chtěl, tak se
zabije.“
„Taky mě to napadlo,“ pokrčila rameny. „Pochybovala jsem jen do okamžiku,
kdy odmítl sex. Kdyby simuloval, neležel by jen tak bez hnutí na posteli, když
mu tam vlezla nahá holka.“
„Brr. To bych do tebe nikdy neřekl,“ otřásl se Malejfuj. „Koukám, že
v Poblilvíru je to ještě zvrhlejší než u nás.“
„Co tě to napadá?“ zaškaredila se. „Nikdy bych nevlezla Garrymu do postele!
Určitě ne nahá! A rozhodně ne, pokud by tam byl on. Teoreticky si dovedu
představit situaci, že by mě někdo zamkl v jejich ložnici a mně se chtělo
hrozně spát. Pak bych si asi z těch omezených možností vybrala Garryho
postel. Ale za žádných okolností bych se tam nesvlékla!“
„A v mojí posteli?“
Hormona zalomcovala s oknem a otevřela ho. Vyklonila se a začala
zvracet. Malejfujovi se mezi dávivými zvuky podařilo rozeznat slova jako blb,
magor a prase.
„Jeminánku,“ utřela si pusu, když skončila. „Ještě jedna hloupá poznámka a
dostaneš pěstí.“
„Promiň,“ hlesl viditelně překvapený Malejfuj. „Kdybych věděl, že jsi
těhotná, nebudu dělat takové hloupé sexuální narážky. Můžu se zeptat, kdo je
otec, když s Garrym bys do postele nikdy nevlezla? Von Vlezlej?“
„Neprovokuj,“ otočila se k němu. Když viděla, jak se přihlouple culí,
ruka jí sama vyletěla doprostřed jeho úsměvu. Hlava mu odskočila dozadu.
„Co blázníš?“ zeptal se, když se vzpamatoval. „Chceš mi snad namluvit, že
jsi ještě panna?“
PRÁSK. Hormona se napřáhla znova a udeřila Cracka přímo mezi oči. Ten
zavrávoral a narazil zády do regálu s knihami.
„Nechápu, co ti to najednou přelítlo přes nos!“ vyštěkl.
„Mně nic, spíš tobě,“ usmála se. Než stačil cokoli říct, chytila ho za
košili. „Varovala jsem tě.“
„Pořádně jsem tě neposlouchal,“ bránil se. „Koukal jsem ti na prsa,
přemýšlel jsem, jak moc rád bych tě viděl nahou a najednou odněkud přilítla
pěst! A vzápětí druhá.“
Najednou odněkud přilítla třetí. Malejfuj se ztěžka narovnal a držel se za
nos. Nevěřícně si prohlédl svoje prsty, po kterých stékala jeho vlastní krev.
„V knihovně se nesmíte prát! Výpůjční řád to zakazuje!“
„Ale souložit se tady prý může,“ mrkl na Hormonu.
Jeho obličej zasáhla čtvrtá rána. V Malejfujově bradě ošklivě křuplo
a, jak se praštil temenem do police, před očima se mu objevily malé pikové
lístky.
„Ach jo,“ povzdechl si, jen co se vzpamatoval. „Jednou se někam vydám bez
Svraba a Hnoje, abych měl od těch pitomců pokoj, a musím narazit na hysterickou
ženskou.“
„Tady by ti nebyli nic platní[1],“
zašklebila se Hormona hrozivě. „Aspoň si budeš pamatovat, že nemáš provokovat
holku, která to zrovna dostala.“
Třetí pokus
„Dobrý den,“ oslovil Garry pochmurně profesorku Tříhlavňovou na hodině
věštění z karet. „Mohla byste mi prosím předpovědět smrt?“
„Proč bys chtěl předpovědět smrt, panáčku?“ vyhrkla profesorka a vyděšeně
před Garrym schovala oba dva balíčky karet, které mě vyložené na stole.
„Protože žít nemá smysl,“ zachmuřil se. „Profesor Rape zachránil život mému
otci… jaký pro mě může mít smysl tady dál vegetovat?“
„Z toho si nic nedělej, chlapče,“ pohladila ho profesorka Tříhlavňová po
vlasech. „Mně profesor Grape, teda G. Rape, také zachránil život a dokázala
jsem se s tím vyrovnat.“
„Je tady někdo, komu Grape nezachránil život?“ zavolal Garry zoufale a
začal se mlátit dlaní do čela. Většina třídy sice zvedla ruce, ale on jen
křičel: „To se nedá vydržet! To se nedá vydržet! Chci umřít!“
Profesorka Tříhlavňová pečlivě zamíchala karty. „A přitom ti vychází taková
pozitivní věštba,“ sejmula vrchní tři, „podívej: křížové eso znamená vítězství.
To nám napovídá, že po dlouhém a úporném boji porazíš svého hlavního nepřítele.
Kárová dvojka – splní se ti tvá vysněná kariéra. A konečně tu máme ještě
srdcovou dámu. Oženíš se se svou vyvolenou.“
„Tak vidíš,“ šťouchl do něj Von s úsměvem. „G. Rapea vyhodí ze školy,
staneš se pornohercem a budeš mít vlastní harém!“
Garry jen tupě zíral do prázdna. „A zemřu?“
Profesorka Tříhlavňová sejmula ještě jednu kartu. „Srdcové eso. Zůstaneš
žít v našich srdcích navždy.“
Garry zaúpěl.
Profesorce se ale věštění štěstí zjevně zalíbilo a obrátila se
k Vonovi. „Možná by nebylo špatné, kdybych takovou předpověď udělala
každému,“ usmála se přes své tónované brýle.
Hormona zaúpěla.
Profesorka Tříhlavňová obrátila další tři karty. „Křížová čtyřka… hm…
vypadá, že ti zemře někdo z rodiny…“
„Jsme početná rodina,“ poškrábal se Von na bradě. „U nás je pohřeb skoro
každý měsíc.“
„Nepřerušuj mě,“ řekla úsečně profesorka a zamávala dramaticky rukou nad
dávno vyloženými kartami. „Co je tady dál? Kárová desítka! Měl by sis dávat
pozor na své domácí zvířátko.“
„Pištivka mi nedávno umřela.“
„To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou
profesorka. „A konečně poslední je piková dáma. Oženíš se s dívkou, která
je mnohem chytřejší než ty.“
„Těžko by našel nějakou hloupější. Abych přišla na něco takového, nemusím
si vykládat karty,“ uchechtla se Hormona. „I kdyby… ne! To ne! Nikdy! To
nemůžete myslet vážně!“
„Karty nikdy nelžou,“ zašvitořila Tříhlavňová. „Takže se podíváme, co ukáží
tobě.“
„Já to nechci vidět,“ pokusila se ji zastavit Hormona. „Už tak se bojím, co
se mi může stát. A vůbec, já něčemu takovému prostě nevěřím!“
„Piková pětka. Dosáhneš vysokého vzdělání.“
„To vám vyšlo v kartách?“ zasmála se. „Toho jste si přece za ten půl
rok už musela všimnout i vy… a další už neotáčejte!“
„Nemáš se čeho bát,“ pohladila ji profesorka po zápěstí. „Uvidíš, že ti
vyjde něco pěkného. Třeba tahle srdcová devítka.“
„Neříkejte mi, co to je!“ vyhrkla Hormona.
„Jú!“ vypískla za nimi Brownie Levandulová. „Zakázaná láska! Tak proto se
pořád tak tajemně tváříš!“
Hormona ji probodla vražedným pohledem. Bohužel ho stále nedokázala dovést
k dokonalosti, takže nezabíral.
„Jestli vyložíte ještě jednu kartu, odejdu a do téhle třídy už nikdy
nevkročím!“ zahrozila.
„Křížový junák,“ ignorovala ji profesorka Tříhlavňová.
„Křížový junák?!“
Hormona bleskově popadla svou tašku a rozběhla se k východu.
Neobtěžovala se žebříkem a skočila rovnou do místnosti s kasou. Porazila
pokladní a zběsile utíkala po schodech dolů.
„Kdo je ten křížový junák?“ zeptal se ustrašeně Von, když její kroky
utichly.
„Vy jste to předpověděla,“ zaradovaly se současně Palma a Pasta Patlalovy.
„Opravdu?“ podivila se profesorka Tříhlavňová.
„Ano, ano! A o Velikonocích
nás jeden z vás opustí navždy…“ zopakovaly hrobovým hlasem její
věštbu.
Von se zamračil. „Velikonoce budou přece až za měsíc!“
…
Garry seděl u stolku ve společenské místnosti a rytmicky se bodal do srdce
plastovým příborovým nožem.
„Musíme mu pomoct,“ řekl Von smutně. Z představy, že bude muset něco
udělat, věru nebyl nijak nadšený.
„Mychlím, he mu můhou pomost uh jen dva lidi,“ zamumlala Hormona, protože
si právě sčesávala vlasy do drdolu a v puse měla sponku.
„Dva lidi? Kdo?“ zeptal se Von. Víc nezachytil a usoudil, že zbytek věty může
klidně ignorovat.
„Dva lidi, kteří už mají v zachraňování Garryho praxi,“ objasnila
(nebo spíš zatemnila) Hormona. „Jen je musíme přesvědčit, aby nám pomohli. A
rozdělíme si to. Vyber si: chceš si s někým promluvit nebo někomu napsat
dopis?“
„Promluvit? Dopis?“ zděsil se Von. „Já… neuměl bych to dobře napsat…“
„Fajn, tak si půjdeš promluvit s jednou milou dívkou,“ rozhodla
Hormona. „Měl bys to snad zvládnout, je to tvoje sestra.“
„Támhleta?“
„Samozřejmě, máš snad nějakou jinou?“
„Ne, nemám,“ zavrtěl Von hlavou. „Jen co se Támhleta narodila, mamka dala
tátu vykastrovat.“
„Dala vykastrovat?“ otřásla se Hormona. „To zní, jako kdyby ho odnesla
k veterináři.“
„No, vlastně… tolik síly zase nemá, aby ho nesla těch deset kilometrů sama.
Odtáhla ho tam na kárce.“
Čtvrtý pokus
„Myslíš, že mu to pomůže?“ pípla Támhleta.
Von pokrčil rameny. „Hormona si myslí, že mu to pomůže.“
„Ale…“ protestovala ještě Támhleta. „Proč bych mu měla pomáhat? Už jsem ho
jednou zachránila a on se na mě vykašlal! Nemiluje mě!“
„To že spí s nějakou jinou, přece neznamená, že tě nemiluje,“ mávl
rukou Von. „Vy holky jste fakt všechny stejné.“
„A vy jste zase všichni prasata,“ dupla si. „A já už ho taky nemám ráda!
Nezajímá mě…“
„Dobře vím, že kvůli němu brečíš každou noc.“
„Nebrečím!“ bránila se Támhleta. „Jenom… nechci, aby umřel…“
„Jestli ho z toho někdo dokáže vyhrabat, tak ty,“ postrčil Von svou
sestru do dveří.
„Ale já vůbec nevím, jak!“
„Snaž se prosím držet mezi ním a oknem,“ zamyslel se Von. „A kdyby po tobě
chtěl pásek od kalhot, tak mu ho za žádnou cenu nedávej.“
…
„Ahoj.“
„Ahoj, Támhleto. Přišlas mě zabít?“
„Ne,“ pípla Támhleta. „Přišla jsem tě zachránit.“
„To je škoda,“ zamračil se Garry. „Neměla bys pásek?“
„Ne!“ vyhrkla. „Ty se nesmíš oběsit…“
„Zkoušel jsem se uškrtit rukama, ale v poslední chvíli jsem vždycky
povolil stisk,“ řekl. „Kdybych měl pásek, bylo by to jednodušší, ale Von
všechny někam schoval. Nemám ho rád. Pokud mi půjčíš svůj, dovolím ti na můj
hrob napsat: S láskou
vzpomíná Támhleta Vlezlá.“
„Garry,“ povzdychla si a posadila se vedle něj. „Jestli se zabiješ, tak na
tebe nebudu s láskou vzpomínat, ale s nenávistí zapomínat.“
„Ty nechceš, abych umřel?“ podivil se.
„Jistě, že ne, hlupáku!“
„Tak to se neshodneme,“ hlesl Garry. „Já chci, abych umřel.“
„Proč?“
„Protože Rape zachránil život mému otci,“ řekl zasmušile. „Jak dlouhé bych
si musel nechat narůst nehty, abych si jimi mohl rozškrábat žíly?“
„Koukej si je ostříhat!“ přikázala mu a začala hrabat ve své taštičce.
„Tady máš nůžky.“
Obřadně je od ní převzal. „Dost krátká čepel,“ ušklíbl se. Příliš pozdě si
uvědomila svou naivní chybu. Než mu je stačila vytrhnout, začal se bodat do hrudníku.
Vrhla se na něj a svalila ho na podlahu. Stále odmítal nůžky pustit a pevně je
sevřel v ruce, kterou se mu aspoň snažila držet dostatečně daleko od těla.
Byl ale silnější. Nakonec se do jeho ruky zuřivě zakousla a nepustila, dokud
nepustil on. Nůžky kovově zazvonily o podlahu.
„Přišlas mě zabít?“ vydechl.
„Ne,“ řekla. „Přišla jsem tě zachránit.“
Pátý pokus
„Bude v pořádku,“ uklidňovala madam Pommes-Fritesová hysterickou
Támhletu. „Je to jen pár povrchových vpichů, které nezasáhly žádný důležitý
orgán.“
Bylo ticho a po chvíli si Hormona všimla, že oči všech přítomných se
upírají na ni. Smutně zavrtěla hlavou.
„Ne, tentokrát nemám žádnou vtipnou poznámku ani já.“
…
„Co tady tak stojíte a tváříte se, jako by vám někdo sklidil úrodu?“
„Nechte si ty vtipy, není mi dobře. Jak jste mě tu našel?“
„Rád si sem chodím odpočinout. Máte docela vysoké sebevědomí, když si
myslíte, že jsem vás hledal.“
„Opravdu nemám náladu na žerty.“
„Vidím. Cracko Malejfuj si to už odskákal, jak jsem se dozvěděl… a posléze
všiml na jeho tváři. Něco takového by vám nemělo jen tak projít.“
„Chcete mi uložit školní trest?“
„Školní trest? Ne. Co vy tady vlastně děláte? Vyhlídková věž není zrovna
dobré místo, kde se schovávat.“
„Neschovávám se. Pozoruju úplněk.“
„Aha. Jak jsem mohl zapomenout, nevinná dívka bloumá při úplňku po nocích a
touží po upířím kousnutí. Opravdu nejsem upír, říkal jsem vám to.“
„Ne! Vy jste mi říkal, že jste
upír. Mám to chápat tak, že tu bloumám marně?“
„Non iurare in verba magistri. Mimochodem, něco
jste mi připomněla: Chtěl jsem se vás zeptat, jak mohl Poker přijít na identitu
profesora Lotkiena.“
„Garry nemá ani potuchy, kdo je profesor Lotkien. Myslí si, že je
vlkodlak.“
„Ale Lotkien přece říkal, že Garry ví,
co je zač, a že mu to nevadí. Vždyť jste byla u toho! Moc dobře vím, že jste
celou dobu ve skříni natahovala ucho, aby vám nic neušlo.“
„Ani mi nepřipomínejte. Pořád mě to ještě trochu bolí.“
„Ucho?“
„Kotník!“
„Ach ano, váš kotník. Jak bych na něj mohl zapomenout. Od té doby se mi o
něm pořád zdá.“
„To má být lichotka?“
„Jen v tuhle roční dobu nemám moc příležitost vídat obnažené ženské
kotníky, tak mě to trochu sebralo.“
„Aha, takže nemá. Už asi chápu, proč jste se neoženil.“
„Jestli máte ráda komplimenty, tak byste měla vyhledávat jinou společnost
než mě. Lichotky nejsou součástí mé základní výbavy.“
„Škoda. Abych tedy uspokojila vaši zvědavost v tom, co vás na mně
momentálně zajímá nejvíc, Garry řekl profesoru Lotkienovi, že ví, co je zač,
ale myslel si, že ví, že je vlkodlak. Lotkien to pochopil tak, že Garry zjistil,
co je doopravdy zač. Takže si oba myslí, že Garry to ví, a on to neví.“
„Trochu jsem se v tom ztratil. Ale pokud jsem to pochopil dobře, oba
zjevně silně přecenili Pokerovu inteligenci. Stejně jako já, když jsem se
domníval, že by si to mohl opravdu domyslet.“
„Já jsem si to domyslela.“
„To je mi jasné, ne nadarmo máte v profesorském sboru přezdívku Deep Blue.“
„Opravdu? No, lepší než Deep Throat,
hádám.“
„Asi ano. I když každý upřednostňuje na ženách něco jiného. Proč se pořád
tak mračíte?“
„Kvůli Garrymu. Nevím, jak mu pomoct.“
„Asistovaná sebevražda sice povolená není, ale je to to nejlepší, co pro
něj můžete udělat.“
„Ale já chci, aby žil. A aby zase byl takový jako dřív!“
„Můžu se zeptat proč?“
„Protože… to je pěkně záludná otázka, abyste věděl. Ale je to můj kamarád.
Nechci, aby se změnil, o to ať se marně snaží jeho přítelkyně, jestli si někdy
nějakou najde.“
„Jestli chcete, abych vám poradil, jak dát dohromady Garryho Pokera, tak
vám, obávám se, nepomůžu. Nemám představu, co by ho mohlo vzpružit.“
„To, co jsem myslela, že ho spolehlivě vzpruží, nezabralo.“
„Můžu se zeptat, co jste zkoušela?“
„Brownie.“
„Myslíte, že Poker je nějak vysazený na sladké? To by zabralo spíš na
Vlezlýho.“
„Brownie Levandulovou.“
„Podrobnosti si nechte pro sebe. Co takhle zkusit zapůsobit spíš na jeho
city než na jeho tělo?“
„Támhleté se to taky nepovedlo. Už mám v ruce jen poslední trumf.
Potom už ho asi nezachrání nic.“
Šestý pokus
Na vedlejší dráze letiště v Atlantě dosedlo letadlo společnosti AAAA
(American Ace Airlines Association) z New Yorku a bylo odnavigováno do
jednoho z opuštěných nákladních hangárů. Dva zřízenci vytlačili z letadla
obrovskou dřevěnou bednu a naložili ji na vysokozdvižný vozík, kterým ji
vyzvedli na rampu. Ozval se rachot motoru a k rampě přijela prastará
cisterna s poznávací značkou z Tennessee. Jeden z mužů (nebudeme
raději používat zavádějící pojem „zaměstnanci letiště“) rozmotal hadici
cisterny a její konec strčil vyklápěcím otvorem do bedny. Otevřel kohout a
zlatavá tekutina začala pomalu téct.
Pak se oba s pocitem dobře vykonané práce opřeli o oprýskanou stěnu
hangáru. Někdy totiž to nejlepší, co můžete udělat, je nedělat nic. A tak nic
je přesně to, co John a Billy dělají.
Přestože objem cisterny několikanásobně převyšoval objem bedny, ani po dvou
hodinách bedna nejevila žádné známky protékání. Jen si občas hlasitě odkrkla.
…
Obří Antonov An-225 s logem CCCC (Czech Card Cargo Company) jen těsně minul
komíny továren v jihlavské průmyslové zóně, pročísl koruny stromů na
nedaleké mezi a zamířil k letišti. Kdo kdy viděl jihlavské letiště, nemůže
se divit, že zadní kola stroje se zaryla do orby už dobrých tři sta metrů před
přistávací drahou. Křídla se kymácela ze strany na stranu, ale letadlo se
nezastavilo. Zastavit musel autobus odpoledního spoje linky 760770
z Jihlavy do Žďáru nad Sázavou. Řidič na poslední chvíli šlápl na brzdu,
když před ním silnici překřížil nečekanou rychlostí traktor místního ZD
s cedulí FOLLOW ME. Zatemněla se obloha. Na silnici dopadla pneumatika a
autobus odskočil metr dozadu. Všichni cestující vyděšeně sledovali, jak nad
autobusem přejelo pětačtyřicetimetrové křídlo. Jejich zoufalý křik však zanikl
v hluku tří turbín motoru.
Netrvalo to ani pár vteřin a Antonov zmizel směrem k vrchu Zmoliška.
Autobus však zůstal stát na svém místě ještě dlouho poté, co motory utichly, a
jedinou památkou na průjezd letadla byl otisk pneumatik na asfaltu. Autobusák jen
svíral volant a nepřítomně hleděl před sebe.
V tom se od letiště z křovin vymotala mohutná zarostlá postava a
oprášila si z ramen dřevěné třísky.
„Ahoj Pepo!“ zaburácel příchozí a zabouchal na dveře autobusu. „To sem
mocinky rád, že tě tady vidim. Hodil bys mě do Polný?“
…
Garry seděl na lavičce u fotbalového hřiště a ovíval se štosem obálek
s modrým pruhem.
„Co ti to pořád chodí za dopisy?“ divila se Hormona.
„Z ministerstva,“ šeptl Garry. „Půjčila bys mi nůž na obálky?“
„Ne,“ zamítla nápad Hormona a vytrhla mu dopisy z ruky. „Co ti píšou?“
„Nevím. Doufám, že mě chtějí odsoudit k smrti.“
Hormona trhala jednu obálku po druhé. „Je to opravdu z ministerstva,“
konstatovala překvapeně. „Hybrid sice prohrál, ale vyváznul jenom s napomenutím!“
„To se má,“ zamračil se Garry. „A nechtějí mě zavřít místo něj?“
„Ne… ale,“ pročítala si Hormona další lejstra, „jsou tady i další úřední
dopisy, z inspekce životního prostředí! Domnívají se, že nemáš právo
kasuáry chovat a chtějí ti je sebrat.“
„Jestli je odvezou na jatka, mohl bych se nenápadně vmísit mezi ně.“
„Osmnáctého dubna se bude konat jednání,“ odložila Hormona poslední list.
„Musíme je zachránit!“
„Osmnáctého dubna tady už určitě nebudu,“ zavrtěl hlavou Garry. „Mám
v plánu zůstat sedět tady venku, dokud nepřijde Sirénus Flek a nezabije
mě. On je můj jediný opravdový přítel, protože ví, co chci. Chci umřít!“
Pavouk v rohu brány, který svědomitě tkal pavučinu, aby mu ji zase
někdo vymetl pěknou střelou do šibenice, opustil tradiční vzor a začal vytvářet
nesmyslné klikyháky. Pětice prváků, kteří hráli na hřišti bago, se najednou
začala nepochopitelně motat. Dva po chvilce spadli na zem a zbytek začal zpívat
pijácké písně.
Garry lehce zvednul jedno obočí. Náhle jej praštil do nosu puch kvasícího
ovoce. Nadechl se a málem ztratil vědomí. On i Hormona otočili své zraky
k hájence. Z komína stoupal šedý kouř a rozléval se po okolí.
„Hybrid!“ vykřikl radostně Garry a rozeběhl se k hájovně.
[1]
Hormona má pravdu. Postava Hormony při bojích v knihovně získává +5 bodů
ke své útočné síle, naopak pro Svraba a Hnoje prostředí knihovny znamená -7
bodů k obranné síle. Přestože Hormona má základní útočnou sílu 2 a Svrab s Hnojem
obrannou 6 (beze zbraní), nemohli by ji porazit, ani kdyby hodili šestku.
Jedině kdyby si sehnali brnění z dračích šupin (+8) nebo velký válečný
štít (+7), tak by se jejich síly vyrovnaly.
Pro zajímavost: V souboji s Malejfujem
hodila Hormona trojku. Její celková síla tedy byla 11 (2 základ, 5 za knihovnu,
1 za moment překvapení a 3 za hod kostkou). Malejfuj proti ní stál
s obranným číslem 5, ke kterému ale hodil jen čtyřku, a prohrál. Mohl se
ubránit, kdyby si včas vzpomněl, že má v kapse placatku s Křížovou
vodkou (+3 obranná síla proti Hormoně).
Takhle nějak se hraje Garryho
doupě.
Seznam kapitol 3. dílu:
1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat