„Jsme zkopírovaný tolikrát, co plakát s tenistkou, jak se škrábe v zadku.“
[Kocour, Červený trpaslík – Pekelně ostrý výlet]
Jak uvidíme, nemá pojem času význam před počátkem univerza. Poprvé to zdůraznil sv. Augustin. Na otázku: Co dělal Bůh předtím, než stvořil svět? Augustin neodpověděl: Připravoval peklo pro lidi, co se ptají takové otázky. Místo toho řekl, že čas je vlastností univerza, které stvořil Bůh, a že čas před počátkem světa neexistoval.
[Stephen Hawking, Stručná historie času]
Kapitola osmnáctá:
Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta
Cesta k mřížím
Celá skupinka ohromeně zvedla ruce a hleděla na pistoli v G.
Rapeově ruce.
„Flek – živý a zdravý, Pětihrob – živý a zdravý, Poker –
živý a zdravý,“ zkonstatoval G. Rape, aniž by na sobě dal najevo sebemenší
překvapení. „Vypadá to, že aspoň jednoho nebezpečného zločince se mi dnes
podařilo dopadnout.“
„To všechno Flek! On je zločinec!“ zakvičel Pětihrob.
„Předám vás panu ministrovi raději všechny,“ ušklíbl se
grepový profesor, „on už si vás přebere.“
„Nech si to objasnit, Australusi,“ oslovil ho Lotkien
opatrně. „Vsadím se, že se celá záležitost dá vysvětlit rozumně.“
„S tebou už se sázet nehodlám. Pokud chceš někomu něco
vysvětlovat, pan ředitel si tě, jako vždy, rád poslechne,“ pousmál se profesor
G. Rape. Ustoupil stranou a ledabylým gestem jim ukázal dveře: „Tudy prosím. A
žádné hlouposti.“
„Myslíš, že se ti podaří mě uhlídat, Aušusi?“ zvedl Flek
výmluvně obočí.
„Neříkej mi Aušusi,“ procedil G. Rape mezi zuby, „nebo ti
ustřelím hlavu a pak budu tvrdit, že mi selhala zbraň.“
„Jsem svědek,“ přihlásila se Hormona a protáhla se dveřmi na
chodbu.
„Pokud si myslíš, že jsi tak nezvládnutelný,“ šťouchl G.
Rape Fleka hlavní do lokte, „možná bych mohl zavolat na pomoc černé serify.
Určitě se nemohou dočkat, až tě zase uvidí a budou ti moct dát svůj pověstný
polibek.“
„Nelíbají zdaleka tak dobře, jak se povídá,“ nakrčil nos
Flek, „vězni z chodby 8A líbají mnohem lépe.“
„Co je chodba 8A?“ otočil Garry, který už byl na cestě ze
dveří, hlavu.
„Tam sedí sexuální devianti,“ vysvětlil Lotkien.
„Devianti, devianti…“ zabrblal Flek, „to je jen otázka
vkusu, kdo je deviant.“
G. Rape ho postrčil pistolí důrazněji. Potom od pasu odepnul
kovová pouta. „Koukej si nandat tohle, ať tě nenapadne dělat cestou pitomosti.“
„Dělá ti dobře mě komandovat?“ zavrčel Flek.
„Upřímně řečeno docela ano.“
„Hej!“ zaprotestoval stále svázaný Petr Pětihrob důrazně,
když už byl G. Rape v průchodu z místnosti. „Nenechávejte mě tady!“
…
„Nechápu, proč jsme ho museli táhnout my,“ postěžoval si
Garry, když spolu s Vonem vyvlekli židli s nadávajícím Pětihrobem
z metra do školního sklepení. Petr tedy nadával hlavně sobě, protože kdyby
na sebe hloupě neupozornil, nechali by ho ve Vrčící vile.
„Buďte trochu galantní, Pokere,“ zavrtěl hlavou G. Rape,
„snad byste nechtěl, aby se s tím tahaly dámy.“
„Dámy, nedámy,“ zamračil se Garry, „mě už bolí ruka.“
„Detaily svého sexuálního života mi popisovat nemusíte,“
zchladil ho G. Rape. „Zvednout a pokračujeme do ředitelovy kanceláře.“
„Nechápu, proč tady všichni se vším chodí za Trumpálem,“
zamyslela se Hormona před příslušnými dveřmi. „Je to jen ředitel školy, nemá
žádné pravomoci ohledně podezřelých dopadených ve škole a jejím okolí.“
G. Rape ji probodl přísným pohledem. „Představte si to jako
určitou formu dělby moci.“
„Dělby moci?“ zopakovala Hormona pochybovačně. „Na moc
zákonodárnou, výkonnou a soudní?“
„Ne, na moc formální a moc materiální. Zaklepejte někdo.“
Lotkien zvedl ruku ke dveřím, ale vzápětí ji stáhl zpátky
k tělu. S bolestivou grimasou ve tváři se chytil oběma rukama za
břicho a zhroutil se za tichého skučení k zemi.
„Co mu je?“ zeptal se Garry.
„Kře… kře-če,“ vysoukal ze sebe Lotkien.“
„Křeček?“ nechápal Von. „Pokousal vás křeček?“
Hormona se ztěžka opřela o stěnu a chytila za hlavu. Rukou ukázala
do okna, kde se mezi mraky právě objevil kotouč plného měsíce. „Je úplněk.“
„On se mění ve vlkodlaka?“ lekl se Von a odskočil dva kroky
dozadu.
„Člověk se přece nemění ve vlkodlaka,“ zavrtěl hlavou Garry.
„Vlkodlak je celou dobu, jen mění svou podobu z lidské na vlčí.“ Podíval
se na svíjejícího profesora, který právě začal hlasitě výt. „Ale asi bychom
s tím měli něco dělat. Jak dlouho může taková proměna trvat?“
„On není vlkodlak!“ zaječela Hormona. „Ona menstruuje! Kde
se toulaly poslední dvě hodiny vaše myšlenky?“
„Zhruba v těch samých místech, ale v naprosto
jiných souvislostech,“ povzdechl si Garry.
„Neměli bychom mu… jí nějak pomoct?“ otočila se Hormona na G.
Rape.
„Mrtvé a raněné ponecháváme svému osudu,“ rozhodl G. Rape.
„Zaklepejte.“
Cesta za mříže
„Je od tebe hezké, že jsi nám hosty přivedl, Australusi,“
usmál se vlídně Trumpál, když G. Rape jemu a čirou náhodou přítomnému Kaméliu
Fučovi vysvětlil situaci. „Pokud tady pan ministr nemá nic proti tomu,
poskytneme jim zatím veškerý komfort školního vězení.“
Vedoucí karbanického oddělení, nazván ministrem, nemohl mít
samozřejmě nic proti ničemu. Přesto se o to pokusil. „Mohu vydat pokyn a mí
lidé si pro ně přijedou během půl hodiny,“ nabídl se.
„Není třeba, Kamélie,“ chytil ho Trumpál kolem ramen. „Nač pořádat
složité manévry uprostřed noci. Klidně tu mohou zůstat a ráno si pro ně
přijdete.“
„Ale nemohou uprchnout?“
„Je to bezpečné místo,“ uklidnil ho ředitel. „Nachází se v
suterénu, tam se nikdo nedostane.“
„Ručíš mi za to svým životem, Nigrusi?“ otázal se Kamélius
Fuč.
Trumpál si pohladil plnovous. „Řekněme, že nějakým životem
jsem ochoten se ti za to zaručit.“
Fuč rezignovaně přikývl.
Nigrus Trumpál otevřel sekretář a vytáhl z něj velký
svazek masivních klíčů. „Australusi,“ obrátil se důrazně na učitele rozdávání a
míchání, „věřím, že se rád ujmeš povinností hostitele a ubytuješ je.“
G. Rape se lehce uklonil a pokynul jim směrem ke dveřím.
„Garry, odvaž pana Pětihroba, ať může jít po svých.“ Garry
přikývl a začal hledat na šňůře uzel. Někdo prozíravý tam udělal mašličku,
takže s rozvazováním zápasil jen pár minut.
„Kamélie,“ obrátil se Trumpál znovu na vedoucího karbanického
oddělení, „bude nejlepší, když pana profesora doprovodíš, aby nevznikly
pochybnosti o tom, jestli byli podezřelí opravdu řádně zajištěni. Náhoda je
blbec, a kdyby se jim přeci jen podařilo přes noc uprchnout, byl bych nerad,
kdyby padl jen stín podezření na naši školu.“
„A vy tři jdete kam?“ zastavil Trumpál Garryho, Vona a
Hormonu, kteří se hnali dveřmi ven hned za G. Rapem a Fučem. Otočili se a
nervózně si prohlíželi jeho boty. Červené lakované lodičky jejich nervy příliš
neuklidnily, cítili se tu teď ještě víc nepatřičně než předtím.
„Pro vás mám na dnešní noc ještě jeden důležitý úkol,“
pokračoval Trumpál, jako by byl jediný, kdo dostal za tuto scénu honorář.
„Pojďte za mnou.“
Trumpál zmáčkl nenápadné žluté tlačítko na svém stole. Stěna
v pozadí se s rachotem odsunula. Odhalila se bytelná železná mříž, za
kterou byla vidět další zeď a v ní kruhové kovové dveře připomínající vstup do
bankovního sejfu. Trumpál vylovil z kapsy klíč a začal mříž odemykat.
Po chvíli se mu podařilo popasovat se i s dveřmi, které
se malinko pootevřely. Trumpál se protáhl dovnitř a oni po drobném zaváhání
také. Prolezli škvírou a ocitli se v rozlehlém sále. Nenacházelo se zde
nic kromě zvláštního hladkého balvanu kulového tvaru přímo uprostřed.
„Co to je?“ vzpamatoval se konečně Garry a promluvil.
„Tohle?“ pohladil Trumpál kámen. „Stroj času.“
„Neexistuje nic takového jako stroj času,“ nesouhlasil
Garry.
„Ale existuje. Vynalezli ho sovětští inženýři v době
studené války,“ vyvedl ho z omylu Trumpál. „Vyrobili jich pět a chtěli je
využít v případě jaderného konfliktu. Pokud by došlo ke zničení Sovětského
svazu nukleárními zbraněmi, přeživší vojenské jednotky střežící tyto stroje
v těch nejlépe zabezpečených krytech se měly vrátit zpět v čase a
zničit Spojené státy dřív, než vůbec stihnout atomovou bombu vynaleznout.“
„To je přece hloupost,“ trval Garry na svém. „I kdyby stroj
času existoval, není možné cestovat s jeho pomocí do dřívějšího časového
momentu než do okamžiku výroby onoho stroje.“
„Tento paradox cestování v čase byl v šedesátých
letech znám pouze na Západě,“ nenechal se vyvést z klidu Trumpál. „Sovětští
inženýři neměli v té době o jeho platnosti potuchy. Proto vyrobili stroj,
který je schopen odcestovat do kteréhokoli momentu v historii.“
„Ale proč se s tím namáhali, když museli vědět, že ten
stroj času nikdy nepoužijí,“ dumal Garry.
„Cože?“ zamrkal Trumpál.
„To je snad jasné, ne,“ objasňoval Garry svou myšlenku.
„Pokud by stroj vynalezli a použili, zničili by Ameriku, a pak by vůbec
nevznikl důvod stroj postavit. Ten stroj mělo smysl stavět pouze
v případě, že by se z celé západní polokoule najednou staly kouřící
ruiny.“
„Nepřemýšlej nad tím, Garry,“ zadržela Hormona jeho další
protest, „zní to jako nesmysl, ale přesně tak cestování v čase funguje.“
Trumpál zachrastil klíči. „Přesně tak, není čas nad tím
přemýšlet, je potřeba, abyste se vrátili pár hodin zpátky v čase a
napravili, co jste napáchali.“[1]
„Cože?“ vydechl Von. „My budeme opravdu cestovat v čase?!“
„Ano,“ řekl Trumpál suše. „Mám pro vás pár základních pokynů.
Zaprvé: zkuste to ve zdraví přežít. Zadruhé: nesmíte v minulosti zabít
mého dědečka. Zatřetí: dvě hodiny by měly stačit. Slečno Dangerová, určitě si
pamatujete, jak na to – pootočte pouze tím nejmenším kolečkem o dva dílky.“
„Aha,“ došlo Garrymu, „tak takhle jsi stíhala během roku
všechny hodiny!“
„Ne, stíhala jsem je tak, že nejsem líná chodit do školy
celé odpoledne,“ odvětila Hormona, „ale v lednu jsem byla tři týdny
nemocná, tak jsem potom poprosila pana ředitele, jestli by nebylo možné ty
hodiny nějak dohnat. A on mi řekl, že bylo.“
„Ale ty jsi nebyla v lednu tři týdny nemocná,“ zarazil
se Garry.
„Byla,“ oponovala mu, „ale jak jsem se uzdravila, vrátila
jsem se v čase a ty tři týdny si odchodila.“
„Tak to je to nejpitomější využití stroje času, jaké kdy
mohlo někoho napadnout,“ shrnul debatu Von.
Cesta před mříže
„Nechápu, proč nesmíme zabít Trumpálova dědečka,“ zabrblal
Garry, „vždyť už musí být stejně dávno mrtvý.“
„Nemůžeš se jen tak vypravit do minulosti a vraždit tam
dědečky,“ vzdechla Hormona.
„Skoro každý muž je, byl nebo bude něčí dědeček,“ zamračil
se Garry. „Znamená to, že nesmíme zabít vůbec nikoho?“
„Pokud někomu zabiješ dědečka dřív, než se stačí narodit
jeho otec – tedy otec toho člověka, o kterém mluvíme, ne otec toho dědečka,
dědečkův je to logicky syn – nenarodí se logicky ani on.“
„Mohli bychom vypátrat Grapeova dědečka!“ rozsvítily se
Vonovi oči. „Rape tady rozhodně nikomu chybět nebude!“
„To bychom teda nemohli!“ utrhla se na něj Hormona. „Pootoč
radši opatrně tím maličkatým kolečkem o dvě čárky doprava.“
Von se rozhlédl po řídícím pultu. Instinktivně chytil za
velké kolo uprostřed panelu a jediným pohybem ho roztočil.
Ozval se řev motoru a celá kabina se rozklepala tolik, že
všichni popadali na podlahu.
„Můžeš mi říct, co jsi udělal?“ vyjekla Hormona a vyděšeně
pozorovala točící se kolo.
„Jen jsem se chopil volantu!“
„To není žádný volant, ty pihovatá trubko,“ sevřela Hormona
pěsti. „To nejmenší kolečko posouvá hodiny, malé kolečko dny, další kolečko
měsíce, to o něco větší roky…“
„Já to zastavím!“ vykřikl Garry a zvedl ruce k pultu.
Zachytil kolo, ale stroj času sebou znovu zatřásl. Sklouzla mu ruka a kolo se
začalo točit ještě rychleji.
„Chceš říct, že jsme se posunuli pár set let do minulosti?“
zajíkl se Von.
„Pár set let?“ zvedla se Hormona na kolena a konečně
mechanismus zastavila. „To docela velké kolečko vedle by nás posunulo o pár set
let do minulosti. Na tomhle největším vyjadřuje jedna čárka tisíc let.“
Motor stroje začal pomalu utichat, až po pár škytnutích
zmlkl docela.
„Co budeme dělat?“ vydechl očividně zbledlý Garry.
„Můžu vám říct jen to, co by řekla každá nezávislá
emancipovaná žena, která by se ocitla v takovéto situaci,“ založila
Hormona ruce v bok, „jděte se podívat ven.“
„Nejdřív by to měly prozkoumat nějaké přístroje,“ navrhl
Garry. „Nemohli bychom se ven podívat kamerou?“
„Cdělaho b CCCP, 1966,“ přečetla mu Hormona výrobní štítek.
„Jak může být stroj času zastaralý?“ protestoval.
Pak váhavě uvolnil pojistku dveří. Pomalu je otevřel a všichni
tři vykoukli ven. Tam byla vidět pouze vzrostlá vegetace, bránící dalšímu
výhledu. Garry se nadechl a udělal opatrný krok ven. Hned ale skočil téměř nadsvětelnou
rychlostí zpátky. S bouchnutím dveře přirazil a v panice začal mačkat
červená tlačítka na pultu. Hormona mu odstrčila ruku a přirazila ho ke stěně.
„Nešahej na to!“
„Ty jsi neviděla… tam venku… obrovský… zelený…“ jektal zuby
Garry. „A zuby má větší než…“ Vzápětí zmlkl, protože zvenku se ozvala hlasitá
rána. Stroj času se rozvibroval.
„To ta bestie!“ rozkřičel se. „Tam venku je tyranosaurus!
Chystá se nás zabít!“
„Tohle není tyranosaurus,“ zavrtěla hlavou zbledlá Hormona.
„Copak je důležité, jestli je to tyranosaurus nebo guanosaurus?“
zalomcoval Garry s jejími rameny. „Venku je zkrátka přerostlý leguán,
můžeš mu pro mě za mě říkat třeba frontosaurus, ale právě se pokouší rozbít náš
stroj času a dostat se dovnitř!“
Ozvala se další rána. Hormona se chytila za hlavu. „Ten
tyranosaurus s tím nemá nic společného. Ty rány, ty vibrace - to jsme
udělali my.“
„Jak asi?“ zaťukal si na čelo Garry. „Mělas snad
k obědu moc luštěnin?“
„Garry,“ podívala se na něj útrpně Hormona, „jsme ve
vojenském stroji času, jehož hlavním účelem bylo zničit Spojené státy pomocí
jaderných náloží. Co čekáš, že se stane, když začneš mačkat červená tlačítka?“
„Chceš říct…“ sedl si Garry ztěžka na kovovou trubku
neznámého účelu, trčící ze zdi.
„Chci říct, že to nejspíš nebyl meteorit, co vyhubilo
dinosaury,“ dokončila Hormona jeho nevyřčenou myšlenku.
„Mohli bychom se vrátit ještě pár tisíc let v čase a
naučit je budovat protiatomové kryty,“ nadhodil Von.
Hormona ukázala na šedá dvířka v zadní části. „Je tady
základní vybavení pro přežití. Můžeš si vzít lopatu a mileráda tě tam vysadím.
Ale paleontologické nálezy vypovídají spíš o tom, že se ti to nepodaří.“
„Nemá cenu se hašteřit,“ zvedl Garry ruce, „prostě jen
nastavíme správný čas a vrátíme se do přítomnosti. I když to je, jak se zdá,
při cestování v čase dost relativní pojem.“
„Prostě jen nastavíme správný čas?“ zakoulela Hormona očima.
„Nemáme ani ponětí, o kolik let do minulosti jsme se posunuli. Jak se asi
můžeme vrátit o přesně stejný počet let zpátky?“
Garry se rozhlédl po ovládacím pultu. „Počkej, počkej,“
poklepal si prstem po rtech, „jestli tomu stroji rozumím dobře, tak pokud jsme
nehýbali s žádným jiným kolečkem, musí být pořád 14. května, krátce po
jedné v noci.“
„Jen v trochu jiném tisíciletí,“ upozornil Von.
„Bude ale rok něco nula nula šest,“ usmál se Garry a začal
počítat na prstech. „Jestli jsme se posouvali o celá tisíciletí, víme aspoň to,
že jsme přibližně v roce 65 000 006 před naším letopočtem.“
„Kdybychom chtěli být přesní, tak spíš přibližně v roce
64 997 994 před naším letopočtem, jsme v záporných číslech,“
řekla Hormona. „Krom toho nesmíme zapomínat, že rok nula nebyl, takže v roce
64 997 995 před naším letopočtem.“
„Díky, to nám v této situaci moc pomohlo,“ ušklíbl se
Garry. „Ale mělo by stačit otočit tím kolem šestsetpadesátkrát nazpátek a
ocitneme se zhruba v naší době, ne?“
„Zhruba ano,“ ohrnula Hormona ret. „Problém je, že nevíme
přesně, kdy jsme právě teď. Mohli jsme vyhubit dinosaury před šedesáti pěti
milióny lety, ale taky před šedesáti dvěma nebo šedesáti osmi milióny lety.
Potřebovali bychom to vědět přesně!“
„Promiň, ale když jsem byl venku, nějak jsem se zapomenul
zeptat, jaké je datum.“
Hormona si povzdechla. „Budeme to asi muset zkoušet, dokud
se netrefíme. I když myšlenka, že budeme nakukovat třeba pěttisíckrát do
různých dob, se mi dvakrát nelíbí. Ani jednou. Dokonce ani půlkrát,“ zamyslela
se, „ne, asi ani nulakrát.“
„Může to být akční,“ namítl Garry, jako by se mu cestování
v čase začalo líbit.
„Akční nepochybně,“
přikývla. „Většinu času nám totiž budou oplácet úsměvy šavlozubí tygři nebo
postapokalyptičtí roboti z budoucnosti.“
„Ty už jsi v budoucnosti byla?“ zarazil se Von.
„Ne, proč?“
„Tak jak můžeš vědět, že se tam vyskytují nějací
postapokalyptičtí roboti?“
Hormona našpulila pusu. „Jen hádám. Je docela možné, že pokud
neskočíme moc daleko do budoucnosti, narazíme i na nějaké preapokalyptické
roboty. Nebo – a to je nejpravděpodobnější,“ otočila se výmluvně na Garryho,
„potkáme preapokalyptické roboty a uděláme z nich postapokalyptické
roboty.“
„Děláš, jako bych způsobil katastrofu v každé době, kde
jsem se objevil,“ naježil se Garry.
„Včetně dnešního výletu ses zatím vyskytl ve dvou
historických dobách,“ řekla Hormona. „Sice to není dostatečně statisticky
reprezentativní vzorek, ale…“
„Bla bla bla,“ umlčel ji Garry, a roztočil miléniometr po
směru hodinových ručiček, „není čas na řeči, je potřeba konat.“
Obořila se na něj, ale její hlas zanikl v rachotu
časostroje.
„Kde jsme?“ zeptal se Von, když se motor zastavil. „Teda,
kdy jsme?“ opravil se.
„Podíváme se ven a uvidíme,“ řekl Garry.
„A co z toho zjistíš?“ zajímala se Hormona. „Kdy se
z tebe stal odborník na pravěkou faunu a flóru, abys poznal, kam jsi nás
dopravil? Počítal jsi, kolikrát se kolečko otočilo?“
„Padesátkrát? Stokrát? Stopadesátkrát?“ hádal.
„Stodvacettřikrát.“
„Mohli bychom zase způsobit nějakou celoplanetární
katastrofu, podle které bychom určili, v jakém čase se nacházíme,“ ozval
se Von.
„Dobrý nápad,“ pokusila se o úsměv Hormona, „ale má dva
nedostatky: zaprvé, v třetihorách se žádná celoplanetární katastrofa
nestala a zadruhé, všechny jaderné nálože už Garry použil na dinosaury.“
„A co tohle?“ ukázal
Garry na velký žlutý knoflík na okraji panelu. Aniž by čekal odpověď, zmáčkl
ho.
„Pectapt,“ přečetl Von popisek u tlačítka. „To bude asi
klimatizace.“
„Restart, volové, restart,“ zašeptala Hormona. „Právě jsi
vynuloval čas.“
„Jak vynuloval čas?“
„Na každém ruském digitálním budíku od Elektroniky najdeš
tlačítko, které ti vymaže čas na 00:00. Sem ho zabudovali taky. Ocitli jsme se
na začátku času.“
„Tak to se jdu podívat ven!“ rozzářil se Garry a začal se
hrabat v nákladním prostoru. „Někde tady musí být skafandr!“
Vyhrabal hned tři a hodil je před Hormonu s Vonem.
„Já nechci ven,“ zavrtěla hlavou Hormona.
„To je možné, ale já budu otvírat dveře a budeš potřebovat
kyslík,“ vyplázl jazyk Garry.
…
„Co vidíš?“ nevydržela Hormona po pěti minutách už déle předstírat
okázalý nezájem a vykoukla ven.
„Všude tma, akorát Duch Boží se vznáší nad vodami,“ zahuhlal
Garry v odpověď. „Budiž Světlo!“
„Bože, Bože, to se mi snad zdá,“ zaťukala Hormona helmou
skafandru do dveří. „Nech si ty vtipy a vrať se dovnitř.“
„Ještě minutku!“
„No konečně,“ vydechla Hormona, když se Garry konečně
vsoukal dovnitř. „Cos tam tak dlouho dělal?“
„Tvořil jsem svět,“ ohradil se Garry, „snad by od tebe bylo
slušné počkat sedm dní, než budu hotov.“
„Když už, tak by ti mělo stačit šest,“ zavrtěla hlavou
Hormona, což pod helmou nemělo zdaleka ten účinek, jako obvykle.
„Kdybych to byl já, kdo by stvořil svět,“ zamyslel se Garry,
„tak bych na něm pracoval jen jeden den a potom šest dní odpočíval.“
„A podle toho by ten svět taky vypadal,“ zamračila se.
„Protože něco tak složitého a fascinujícího jako je život, bys ty nikdy stvořit
nedokázal.“
„Tím si nebuď tak jistá. Slyšela jsi někdy o teorii panspermií?“
„Zárodky života, které putují galaxiemi a usazují se na
planetách, kde jsou příhodné podmínky?“ zeptala se Hormona nejistým hlasem.
Garry přikývl. „Řekl bych, že na té teorii je něco pravdy.“
Hormona se zapotácela. „Potřebuju na vzduch!“
…
„Už dál nemůžu,“ promnul si Von zápěstí.
„Musíš tím kolem otočit ještě desettisícpětsetšedesátkrát,“
zamračil se Garry. „Abychom měli jistotu, že se ocitneme v době
s dýchatelnou atmosférou, musíme se přesunout o čtrnáct miliard let od
počátku vesmíru. To znamená sto čtyřicet tisíc otočení kolečkem. Do konce tvojí
třetiny chybí ještě deset tisíc pět set padesát osm… sedm otočení.“
…
Garry zastavil kolo a usmál se. „Hotovo. Jsme přibližně
v přítomnosti.“
„Jsme přesně v přítomnosti. Pořád jsme přesně
v přítomnosti,“ zvedla hlavu Hormona, „jen ta přítomnost se vyskytuje
pořád v jiném čase. Hlavně, prosím tě, otevři, ať sem pronikne nějaký
kyslík a můžeme si konečně sundat ty skafandry.“
Garry otevřel dveře a dovnitř pronikl nejen vzduch, ale i
oslepující záblesky světla.
„Dočetla ses v knize Polenská škola karet něco o tom, že by se v Polné kdy
vyskytovali nějací apokalyptičtí roboti?“
„Ne.“
„Pak jsme v budoucnosti,“ odtušil Garry a zabouchl
dveře.
„Byli postapokalyptičtí nebo preapokalyptičtí?“
„Přímo apokalyptičtí,“ upřesnil Garry a strhl si
s hlavy helmu. „Zřejmě jsme se stali svědky posledních hodin existence
školy karbanu a hazardu.“
Ozval se výbuch.
„Posledních minut existence školy karbanu a hazardu,“
opravil se Garry.
„Nezůstaneme tady?“ navrhl Von.
„Ráda tě vysadím i tady, tentokrát klidně bez lopaty,“
předložila Hormona Vonovi další velkorysou nabídku. „Ale radši bych se co
nejdřív dostala někam, kde nás nic nesežere, nic nezastřelí, kde už vynalezli
základní hygienické potřeby, kde teče teplá voda, kde se budu moct v klidu
vyspat, konečně mě tam přestane bolet hlava a… Prostě mě koukejte okamžitě
dostat zpátky do jednadvacátého století!“
„Dobře,“ přikývl Garry, „namátkou zkusíme dva tisíce let
dozadu.“
…
S obavami vystoupili ze stroje. První vyšel Garry,
druhá Hormona, třetí Von a čtvrtý Garry, který zatím stihl přeběhnout do
zadních pozic. Ocitli se na malé svažující se mýtině, chráněné ze tří stran
vzrostlými křovisky. Výhled měli pouze dolů pod kopec, kde se leskla hladina
rybníka.
„Peklo!“ zajíkl se vzrušením Von.
Vyrazili dolů. Po třech krocích se zastavili a přikrčili za
nízkou olší. Od břehu se ozvalo zafrkání. Z rákosí se vynořil antracitově
černý kůň, působící spíše jako přízrak než jako tvor z masa a kostí.
Z masa a kostí ale nepochybně byl, stejně jako jezdec – štíhlý plavovlasý
chlapec – na jeho hřbetě. Kůň se zastavil a jezdec se ostražitě rozhlížel na
všechny strany, jako by očekával nějaké nebezpečí.
„Špatné místo, špatný čas,“ zašeptala Hormona.
„Co to meleš,“ obrátil se na ni nechápavě Garry, „čas je
sice špatný, ale místo je správné.“
Kůň s chlapcem vykročil a neslyšně zmizel
v porostu pod skalnatým ostrohem.
„Ne pro nás, ale pro ni,“ vysvětlila Hormona. Protože to
vůbec nebyl chlapec.
…
„Shrňme si to,“ pohladil Garry řídící panel stroje času.
„Peklo už existuje, takže podle tebe jsme nejdřív v roce 1250. Škola ještě
postavena nebyla, takže nemůžeme být dál než v roce 1300. Podle počasí a
rostlin si myslíš, že je podzim, snad říjen,“ pohlédl na Hormonu nedůvěřivě, „a
z pozice slunce jsme odhadli, že je kolem třetí odpoledne. Já to říkal, že
ta příručka mladého zálesáka se nám bude hodit.“
„Teď nám tedy úplně stačí posunout se cirka o sedm set let, vyhledat
Trumpála, zeptat se ho na přesný čas a dostaneme se tam, kam potřebujeme,“
usmál se Von.
…
„Tak Trumpál ještě neřediteluje,“ seznámil Garry své
kamarády s novinkami z průzkumné výpravy. „Byl tam jeho předchůdce,
Heřman Pipet. Z nějakého důvodu se mu vůbec nelíbilo, když jsem ho
oslovoval jako bývalého ředitele. Nedal jsem se odbýt, tak na mě zavolal
ochranku. Zvedl telefon a poslal sekretářku pro Hybrida! Tak jsem rychle
utíkal, protože Hybrid má problémy poznat mě teď, když už mě zná, natož aby mě
poznal před třiceti dvěma lety, kdy mě vůbec neznal.“
„Třiceti dvěma lety?“ podivil se Von. „Jak to víš?“
Garry se usmál ještě samoliběji, než měl ve zvyku. „Pipet mi
sice nic neprozradil, ale i tak jsem ze zašifrovaných stop v jeho
kanceláři dokázal odvodit přesný čas a datum.“
Hormona obdivně pokývala hlavou. „Bravo. Zvládl sis všimnout
kalendáře a hodin, to je rozhodně mnohem víc, než jsem čekala.“
„Nech toho,“ zamračil se Garry, „rýpání škodí zdraví.“
„Ale ne toho, kdo rýpe,“ usmála se.
„Každopádně jen díky mně nám už nic nebrání dostat se do 14.
června 2006.“
„Do 14. května!“ zavrčela Hormona.
„Omyl,“ zvedl Garry prst, „do června. Nejdřív mám
v plánu opsat si pár výsledků fotbalových zápasů.“
„Copak nejsi už dost bohatý, nechutný a nechutně bohatý?“
zvedla Hormona oči v sloup.
„Nikdo není tak bohatý, aby nemohl být ještě bohatší,“
sepjal Garry ruce, „obzvlášť já ne.“
„Mohl bys něco taky dopřát nám chudým,“ zabručel Von.
„Ty si můžeš taky něco opsat, Vone,“ chlácholil ho Garry,
„ale jen zápasy s nízkým kurzem.“
„Nic takového!“ prohlásila Hormona ostře. „Koukej nás
přesunout do správného času, nebo si už v žádný okamžik svého budoucího
života nebudeš moct být jistý, jestli se najednou z minulosti nebo
z budoucnosti neobjevím já a neutrhnu ti… nějakou podstatnou část těla!“
„Bohatě mi stačí tvoje přítomná nesnesitelnost,“ zašklebil
se Garry a nastavil ukazatele směr relativní přítomnost.
…
Motor stroje času, ekologické zařízení se spotřebou pouhých
osm litrů benzínu na jeden den cesty[2],
se vypnul.
„Jsme tu,“ řekl Garry obřadně. „Co teď?“
„Zaprvé bychom si měli vzpomenout na pár důležitých informací,
které by se nám mohly hodit, a předat si je,“ navrhl Von.
„Nesmíme se ukázat sami sobě!“ nesouhlasila Hormona. „To je
jedno ze základních pravidel cestování v čase, hned po tom, že nesmíme zabíjet
svoje dědečky.“
„Proto to uděláme nenápadně,“ zablesklo se Garrymu
v očích. „Vone, máš pořád tu kuši? A ty, Hormono, piš: zajít za Hybridem…“
„Ze všeho nejdřív si musím vzít ibalgin,“ chytila se Hormona
za hlavu, „nevíš, kam jsem ho dala?“
„Do batohu?“ pokrčil Von bezelstně rameny. Hormona se na něj
nasupeně podívala a postupně proklela celou jeho rodinu. Po patnácti minutách
trpělivého jmenování všech možnejch Vlezlejch byla už úplně klidná a na tvář se
jí vrátil úsměv.
„Hlavně musíme vymyslet, co zadruhé,“ rozhodil ruce Garry.
„Někdy touhle dobou se muselo stát něco, co bychom měli změnit. Hm, je sobota
večer a my nejsme v hospodě. Pojďme do hospody!“
…
Preapokalyptický domácí robot jedním pohybem ruky sklidil se
stolu nádobí. Pokyny, které vzápětí zadal procesoru stolu, způsobily, že deska
se změnila ve velký dotykový displej. Unavený starý muž se naklonil blíž a
židle se s tichým bzučením automaticky přizpůsobila tvaru jeho zad. Polkl poslední
sousto výživové směsi[3]
a začal psát.
Hormona proti mému návrhu jít
do hospody z nepochopitelných důvodů protestovala. Ostatně pořád proti
něčemu protestovala, takže není divu, že v roce 2044 emigrovala na Mars stejně jako muž, jehož jméno opravdu nechci vyslovit. Stejně je
s podivem, že je ten bastard ještě naživu, ale dneska už jsou přípravky na
dlouhověkost tak levné, že si je může pořídit opravdu každý. A to i přesto, že
jsem skoupil téměř všechny zásoby určené pro třetí svět.
Muž se zamračil a prstem úhlopříčně přejel po obrazovce.
Text zmizel. Stařík zavřel oči, aby si utřídil myšlenky a spokojeně usnul.
Vraťme se ale k mému
dobrodružství, nepíšu paměti proto, abych vám vykládal o zcela nepodstatných
životních peripetiích zcela nepodstatných lidí.
Můj geniální návrh jít do
hospody se neujal a my proto šli předat instrukce svým o pár hodin mladším nám,
abychom snadněji přežili to, co jsme právě přežili. Přišlo mi to jako nebetyčný
nesmysl, ale Hormona trvala na tom, že to udělat musíme, protože víme, že už
jsme to udělali. Tak jsme to udělali – a zde se po letech přiznávám a omlouvám
sám sobě, tou kuší jsem mířil Hormoně na hlavu a sebe jsem trefil jen proto, že
do mě v poslední chvíli strčila. A pak ještě tvrdila, že nemohla jinak,
protože přece víme, že jsem trefil sebe a ne ji.
Pak jsme se vydali
k ohradě kasuárů. Kasuáři bývali takoví velcí nelétaví ptáci
s beranidlem na hlavě. Už dávno vyhynuli, přestože jsme si tehdy dali
tolik práce s jejich zachraňováním. Dneska je můžete vidět už jen ve
starých, ještě dvourozměrných dokumentech, pokud se vám tedy podaří sehnat
nějaký archaický přehrávač, který dokáže přehrát Blue-ray disky.
Abych ale pořád neodbočoval a
nemysleli jste si o mně, že nedokážu udržet moč ani myšlenku – ostatně na svou
obranu bych snad mohl dodat, že po vynálezu intravesikálních vaporizátorů není
schopnost udržet moč nijak nezbytná – neprodleně vám vylíčím naše další
zážitky: Když jsme (od západu, tedy od břehu Pekla) dorazili ke kasuárům, na
opačné straně výběhu právě vystoupili z nákladního auta dva zaměstnanci
inspekce životního prostředí, kteří se chystali ptáky odvézt. Připlížili jsme
se ke stáji (stáj asi není úplně nejvhodnější výraz, ale slovo kurník mi přijde
ještě nepatřičnější), pořádně jsme na ni zabušili, abychom kasuáry trochu
vydráždili, a pak jim jen otevřeli dveře přímo proti zřízencům, kteří se pomalu
přibližovali s uspávací puškou. Když viděli rozzuřené stádo… hm, stádo asi
také nebude ten správný termín, ale hejno už vůbec ne. Spojujeme si ho přece
tradičně s mnohem drobnějším ptactvem, jako je třeba dronte mauricijský,
oblíbený domácí mazlíček už od doby, kdy se ho podařilo naklonovat. Sám jsem
Brownie jednoho věnoval, ale bůhví proč si to vzala osobně a teď se mnou
nemluví. Naštěstí, na mluvení jsem ji nikdy nepotřeboval.
Garry si vyčerpaně položil hlavu do dlaní. Nejen muzikál,
ale ani paměti se mu nedaří dát dohromady!
…
„Nejsem si úplně jistá, jestli nechat kasuáry v lese
byl úplně dobrý nápad,“ protestovala Hormona.
Ostatně jak teď už víte, pořád proti něčemu protestovala.
„Klid, jsou přivázaní.“
„K zemi!“ zavelela Hormona a Garry instinktivně zalehl za
keř vrůstající do plotu školního areálu. Poté, co Vona nechali na ošetřovně,
protože ho při osvobozování kasuárů v Hybridově zoologické zahradě omráčil
olgoj chorchoj, stala se jejich skupina mnohem operativnější.
„Proč?“ zašeptal, když se vzpamatoval.
„Někdo sem jde,“ ukázala k lesu. „My.“
„Koukněte se támhle!“ zaslechli Vonův hlas a přitiskli
obličeje do země. „Vidíte ty stíny? Někdo tam stojí!“
„Nestojí. Jsem tady jenom já, Hormona… počkej… já, Hormona a
ty. Nikdo další.“
Kroky se ozvaly blíž.
„Musíme okamžitě zmizet,“ sykla Hormona na Garryho. Ten se
pokusil vykouknout skrz větve a málem se podíval do tváře sám sobě, jen o pár
hodin mladšímu.
„Ať se propadneme, jestli se to dá stihnout!“
„Metro!“ vykřikla Hormona, když dopadli na mramor
nástupiště. Popadla Garryho a vtáhla ho do zavírajících se dveří soupravy.
Zastavili se na plošině a Hormona s cuknutím pustila Garryho ruku.
„Co blbneš?“ okřikl ji. „Cestující jsou povinni se za jízdy
držet!“
Důležitost tohoto ustanovení přepravního řádu si uvědomili
vzápětí, kdy se metro rozjelo. Von Vlezlej, který se právě objevil ve stanici,
tak s překvapením sledoval jejich padající těla.
„Slez ze mě,“ musela nakonec říct Hormona, když se Garry
stále neměl k návratu do vertikální polohy. „Ani cestování v čase
nemůže nijak změnit moje vřelé city k tobě.“
„Kdo mluví o citech?“ podivil se. „Sama ale dobře víš, že kdybych
nevyužil jakékoli příležitosti k intimnímu kontaktu s jakoukoli
alespoň trochu přitažlivou osobou ženského pohlaví, mohly by vzniknout
pochybnosti, jestli jsem to vůbec já.“
„Čím jsem si vysloužila takovou úžasnou lichotku? Jakákoli alespoň trochu přitažlivá osoba
ženského pohlaví?“ culila se teatrálně Hormona. „Něco tak hezkého mi ještě
nikdo nikdy neřekl!“
„To jsem celý já,“ přitiskl se Garry.
„Až moc celý,“ odstrčila ho Hormona. „Slez ze mě!“
„Kdybychom teď spolu
něco měli, je to něco jako kdyby si spolu začali naši dvojníci z nějakého
paralelního vesmíru,“ nevzdával to ještě Garry.
„Ale my spolu nic nezačneme. Ani teď, ani jindy, ani v minulosti,
ani v budoucnosti, na počátku světa ani na konci světa, ani v žádném
z existujících i neexistujících paralelních vesmírů. Slez ze mě.“
„Neříkám, že si s tebou chci něco začít,“ dušoval se
Garry a začal se neochotně zvedat. „Jen se na rozdíl od tebe nestavím tak předpojatě
k možnosti, že by se něco takového mohlo stát samo od sebe.“
„Samo od sebe mi asi brzo vystřelí koleno, a pak se ti nic
takového už nikdy nepřihodí ani se mnou ani s žádnou jinou.“
Vozové hlášení zaniklo ve skřípění brzd. A i kdyby brzdy
neskřípaly, zaniklo by v Garryho bolestivém skučení. A kdyby Garry
bolestivě neskučel, všichni cestující by zaregistrovali, že strojvedoucí zapomněl
hlášení spustit.
Hormona elegantně vystoupila a strčila nohu do dveří, aby se
nezavřely, dokud se nevypotácí Garry.
„Slečinko,“ zasyčela posměšně.
„Kdybych byl slečinka, tak mě to právě vůbec nebolí,“
zasípal.
…
„Přiznám! Všechno přiznám!“ zaječel Petr Pětihrob, když
Hormona utáhla provaz kolem jeho trupu a zavázala na něm úhlednou mašličku.
„Samozřejmě, že přiznáš,“ sklonil se nad ním Garry, „kdybys
to neudělal, tak bychom tu teď nebyli. Ale my jsme tady. Přišli jsme a svázali
tě, protože víme, že sem za pár minut přijdeme, najdeme tě tu svázaného a ty
nám všechno vyklopíš.“
„Teprve přijdete?“ divil se Pětihrob. „Myslel jsem, že už
jste tady!“
„Je to trochu složitější,“ rozpřáhl se Garry rozšafně, až to
Pětihroba vyděsilo, že zkřivil tvář v očekávání úderu, „ale dá se říct, že
jsme si chtěli ušetřit práci, tak jsme se vrátili v čase a znehybnili tě,
abychom s tebou pak neměli tolik práce.“
„Co kdybych vám teď všechno prozradil a vy byste mě nechali
jít?“ zamrkal Pětihrob.
„Pak bychom nevěděli, že tě teď máme svázat,“ zavrtěl hlavou
Garry a odepnul od opasku zálesácký nůž, „hezky tady zůstaneš. A povíš mi, proč
jsi zradil moje rodiče.“
Pětihrob se zamyslel. „Nejdřív bych poprosil jméno ctěných
rodičů. Omlouvám se, ale nemůžu si pamatovat každého, koho jsem kdy zradil.“
Cesta od mříží
„Vypadli jsme odtamtud na poslední chvíli,“ oddychla si
Hormona, když z přítmí konce chodby sledovali, jak spolu
s Vonem, Lotkienem a Flekem vcházejí do úkrytu Petra Pětihroba.
„Tisícerá škoda, že se nemůžeme varovat, že tam za chvíli
vpadne Mrakomor,“ zvedl se Garry.
„To teda opravdu nemůžeme, neudělali jsme to.“
„Co kdybych si poslal sms?“ napadlo Garryho. „Když pošlu
zprávu na svoje číslo, přijde mi zpátky na mobil. A tím pádem musí přijít na
ten samý mobil, který mám u sebe uvnitř,“ řekl a vytáhl telefon z kapsy.
„Aha, tak já jsem si tu zprávu opravdu poslal. Ale protože jsem
si večer vypnul zvuk, přečetl jsem si ji až teď. To už nemá cenu si ji
posílat.“
„Musíš si ji poslat, když sis ji teď přečetl,“ řekla Hormona
přísně. „Nebudu ti to vysvětlovat pořád dokola, myslela jsem, že kauzalitu
cestování v čase začínáš konečně chápat.“
„A co by se stalo, kdybych to neudělal?“ vyplázl jazyk
Garry. „Zhroutilo by se to tvoje slavné časoprostorové kontinuum? Začal by snad
čas běžet pozpátku? Zdražila by ropa? Karel Gott by už nikdy nedostal Slavíka?“
„Jsou věci, které asi nemůže změnit ani zánik vesmíru,“
odtušila Hormona. „Přesto bych byla vděčná, kdyby sis tu zprávu radši poslal.“
„Výhodou je, že ji nemusím psát, jen si ji přepošlu,“ usmál
se Garry smířlivě. „Počkat? Ale kdo tu zprávu pak napsal? A kdy?“
„Napsals ji ty,“ pokrčila Hormona rameny, „právě teď. A
nepřemýšlej nad tím, nebo se časoprostorové kontinuum opravdu sesype jako
domeček z mariášových karet.“
„Časoprostorové kontinuum se nemůže zhroutit jen proto, že
začnu přemýšlet,“ bránil se ostře Garry, „kdyby ano, zhroutilo by se už dávno.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. Radši řekni, co musíme udělat
dál.“
„Kolik je hodin?“
„To není zrovna snadno zodpověditelná otázka,“ podívala se
Hormona na hodinky. „Já mám půl osmé, ale posouvali jsme se o dvě hodiny dozadu
a dost času jsme taky strávili v minulosti – vražděním dinosaurů a
podobnými bohulibými aktivitami. Hádám,
že ještě nebyla půlnoc, protože u Trumpála jsme byli přibližně v jednu
hodinu.“
„Aha,“ vybavilo se najednou Garrymu, „tím pádem bychom se
teď měli asi vrátit do školy, počkat až Fleka zavřou a potom ho osvobodit.
Pamatuješ si, jak jsme potkali Trumpála u výtahu… to chtěl mluvit s námi!
A ne… s námi.“
„Pamatuju,“ potvrdila Hormona. „Víš co je ale zvláštní?
Trumpál při tom říkal, že jsme ho právě přesvědčili o Flekově nevině. Ale my
jsme ho o ní přece vůbec nepřesvědčovali! Jak může Trumpál vědět, že je Flek
nevinný?“
„Zaprvé,“ řekl Garry, „je to Trumpál. On prostě ví všechno.
Kdyby nevěděl všechno, nebyl by to Trumpál. Zadruhé, přivedli jsme s sebou
Pětihroba – copak to není dostatečný důkaz, že ho Flek nezabil?“
„Nevím!“ přiznala si zoufale a především neochotně Hormona.
„Takhle zamotané případy jsme na semináři práva pro karbaníky ještě neprobírali.“
„No vidíš, tak k čemu pak takové vzdělání je?“
„No dobře, připusťme, že tomu Trumpál mohl uvěřit, ale proč
by po nás teď chtěl, abychom Flekovi pomohli utéct, když může svou nevinu
dokázat v řádném procesu?“
„Zaprvé,“ řekl Garry, „je to Trumpál. Má svoje vlastní
plány, do kterých Flek na útěku, vděčící mu za holý život, zapadá asi mnohem
líp, než Flek, oběť justičního omylu a nová karbanická celebrita.“
„A zadruhé?“
„Není žádné zadruhé,“ vypálil Garry, „je to Trumpál.“
„Ale když se tu objevil živý Pětihrob, budou muset Fleka
osvobodit i tak,“ nedala se Hormona.
„Třeba Trumpál mezitím Pětihroba zabije a zbaví se těla,“
navrhl Garry.
Hormona se zamračila: „Aby nevyšlo najevo, že Flek je
nevinný, a my mu proto mohli pomoct utéct z vězení? To je trochu přitažené
za vlasy i na Trumpála.“
„Myslíš, že něco může být přitažené za vlasy na někoho, kdo
má v kanceláři vlastní stroj času a ve volných chvílích se obléká do
krajkového spodního prádla?“ zvýšil hlas Garry.
„Ticho!“ zacpala mu pusu Hormona. Na druhém konci chodby se
objevil profesor G. Rape a ostražitým zrakem pátral po stěnách.
...
„Bylo trochu riskantní, že jsme jeli zpátky do školy tím
stejným metrem, jako jsme jeli my,“ rozhlédla se nervózně Hormona, když vyšli
na ztemnělé školní pozemky, „mohli jsme se vidět. I když, kdybychom se viděli,
věděli bychom to. Aspoň myslím.“
„Nic jiného nejelo,“ pokrčil rameny Garry.
„Kdyby sis koupil jízdenku a nevybavoval se dvacet minut
s revizorem, mohli jsme stihnout předchozí spoj,“ dupla si Hormona.
„Jak jsem měl vědět, že si mám koupit jízdenku?“ ohradil se
Garry. „Krom toho, ty sis ji taky nekoupila, ale tebe ten prašivec ani nezkontroloval!“
„Vojsko do hodnosti četaře se přepravuje zdarma,“ usmála se
Hormona.
„Povýšil jsem tě přece na podpraporčíka!“
„Když jsme vyráželi, nestihla jsem si v tom zmatku už připíchnout
svou novou hodnost.“
„Za to tě degraduju na vojína,“ prohlásil Garry kysele a
zamračil se na budovu Zlatého domku, kolem které právě procházeli.
„Užij si to,“ ušklíbla se Hormona. Garrymu nebyla další
reakce dopřána, protože z okna v prvním patře vyskočil skučící
profesor Lotkien a bolestivě se držel za břicho.
„To… jste zase… vy?“ zamrkal na ně překvapeně a sesunul se
na zem.
Garry se nechápavě otočil na Hormonu: „Co mu je? Zlomil si
při tom skoku slepé střevo?“
„Ty jsi slepé střevo,“ povzdechla si Hormona a přiklekla
k ležícímu Lotkienovi. „Ibalgin?“
„Ne, díky, nic mě nebolí,“ zavrtěl hlavou Garry. „Ale dal
bych si kousek čokolády.“
...
„Na puťa, puťa,“ zašeptal Garry a zatahal za ohlávku na
Nafolkově krku. Ten jen hodil hlavou a málem povalil Garryho na zem.
„Na kasuáry se nevolá puťa puťa,“ zakoulela očima Hormona.
„A jak se na ně teda volá?“
„Nejspíš: Padejodeměpryčtypřerostlápříšero!“ zachechtala se
Hormona. „Nebo: Nekopejdoměnekopejdoměnekopejdomě!“
„Něco, co by nám v této situaci aspoň trochu pomohlo,
bys neměla?“
Hormona zalovila v paměti. „Hybrid je vždycky lákal na
červivé padavky. Budeme se muset stavit ve spižírně školní kuchyně.“
…
Stádo produsalo hlavním vchodem do školního areálu. Vrátný
jako vždy spal, takže trochu nečekané přítomnosti dvaceti běžců z čeledi Casuariidae si nikdo nevšiml. Homo sapiens, který se dovnitř protáhl
vzápětí, měl stejně podezření, že Trumpál, aby ušetřil, umístil do vrátnice voskovou
figurínu.
„Garry, kamaráde, tady jsem!“ zaslechli nezaměnitelný Flekův
hlas, když obcházeli budovu ošetřovny. Z nízkého přízemního okna jim mezi
mřížemi zamávala jeho ruka.
„A já jsem tady!“ vykoukl z vedlejšího okna křivý nos
Petra Pětihroba.
„Tak si tam zůstaň,“ ucedil Garry.
Hormona se posadila k Flekovu oknu a začala k němu
přivazovat tažná lana.
„Většinou to sice bývá tak, že udatní mládenci zachraňují
dívky v nesnázích, ale v tomhle případě se nebudu bránit opačnému
postupu,“ zašeptal Flek.
Hormona se na něj křivě usmála a hbitě při tom utáhla jeden
z provazů kolem ruky, kterou se snažil prostrčit skrz mříže co nejdál. „A
zrovna Nametal,“ zavrtěla hlavou, když se podívala, kam provaz vede, „ten běhá
nejrychleji.“
Ustoupila
stranou a než stačil Flek zaprotestovat, začal Garry stojící v čele stáda
házet nahnilá jablíčka přes nedaleký plot. Kasuáři se dali do pohybu a mříž se
vyvalila ze zdi. Garry, který tak rychlý úspěch nečekal, nestihl uskočit před
uhánějícím stádem. Jeho únikovou cestu překřížil Narock a odhodil ho na hromadu
štěrku. Garry ztratil vědomí.
[1]
V ději na to čas opravdu není, ale my si můžeme v klidu vysvětlit,
jak se stroj času dostal do rukou Nigruse Trumpála:
V roce 1976 se generální tajemník KSSS Leonid I.
Brežněv rozhodl jeden ze strojů času využít a vyslal malou delegaci členů
politbyra do roku 1996, aby si od svých následovníků nechal poradit, jak
nejrychleji dosáhnout komunismu. Delegace se vrátila velmi zaražená a brzy byl
vydán příkaz všechny stroje času deaktivovat a zlikvidovat.
Rozkaz dorazil i k posádce v Milovicích,
která obsluhovala jediný stroj času umístěný mimo SSSR. Její velitel, vášnivý
karbaník, tou dobou čirou náhodou prohrál v kartách celou základnu
s jedním neznámým staříkem. A ten se velkoryse nabídl, že si místo celého
vojenského prostoru vezme jenom tuto maličkost.
[2]
Na cestu k počátkům vesmíru a zpět tak spotřeboval pouhých 87 160 000 000
000 litrů paliva. Málokteré přemisťovadlo se může pochlubit tak velkou nádrží.
Ještě štěstí, že Trumpál mísí benzín s řepkovým olejem, jinak by se
nedoplatil.
[3]
Protože byl tradicionalista, dával přednost příchuti hovězího masa, i když
dobře věděl, že Komise Světové unie právě projednávala směrnici o zákazu
prodeje jakýchkoli potravin, které svou chutí, barvou či tvarem připomínají
produkty na bázi masa. Ostatně maso jako takové bylo zakázáno už před deseti
lety, při příležitosti oslav sloučení Evropské, Africké a Arabské unie.
Seznam kapitol 3. dílu:
1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat