3-12: Bubák v šatní skříni

Takže jsem chvíli stál, pak říkám krucinál,

Tebe bych, soudruhu, tady nehledal

[Pavel Dobeš: Jarmila]

Kapitola dvanáctá:

Bubák v šatní skříni

Jak se Von stal slavným…

Té noci v poblilvírském křídle Černému domku nikdo nespal. Profesorka McDonaldová odvedla všechny žáky do jídelny. Padesát kusů spacích pytlů ze školního skladu vyšlo pro padesát dva studentů akorát: Palma a Pasta si jako dvojčata vystačily s jedním spacákem (Ten a Onen něco podobného odmítli) a Debil musel za trest přežít noc bez spacáku, zavěšený v kuchyni na háku na maso. Když ráno kuchařky začaly připravovat oběd, málem skončil v karbanátcích; naštěstí (slovy profesora G. Rapea bohužel) ho v poslední sekundě zachránil příchod profesora Trumpála.

Profesorka McDonaldová jim před snídaní potvrdila to, co všichni tušili: Sirénus Flek z hradu zmizel stejně záhadně, jako se objevil, a zbylo po něm jen bláto na chodbě. Špinavé stopy záhadně končily před učebnou stylu hry. Okamžitě se začala šířit šeptanda, že Flek se skrývá v masivním rytířském brnění, které se před učebnou nacházelo. Pověsti podpořilo, když mu ještě ten den zmizela levá ruka.

Garry celý rozruch kolem Sirénuse Fleka kupodivu sledoval se zvláštním klidem. Ten člověk se vloupal do jejich ložnice a mohl ho zabít. Kdyby to ale opravdu chtěl udělat, určitě by se mu to podařilo. Času a nábojů v samopalu na to měl dost. Garrymu proto jeho neomylná intuice napovídala, že za tím bude něco jiného než pokus o vraždu. Zatím ale nevěděl co a pevně doufal, že nemělo dojít ke znásilnění.

„Nemůže sem chodit přes Honigstum,“ trval na svém Von, „kdyby se tam někdo vloupal, museli by si toho všimnout.“

Garry opatrně nadhodil, že oni sami už se tam vkradli mnohokrát a nikdy si nikdo ničeho nevšiml. Rozhodl se raději obrátit na někoho povolanějšího. „Myslíte, že se sem mohl dostat přes Honigstum?“ zeptal se Toho a Onoho.

„Na to vem med,“ přikývl Onen smutně. „Ostatně mohlo nás to napadnout už večer. Když jsme šli do Húdlar pro zásoby, našli jsme v chodbě ohlodané kosti.“

Garry vydechl. „Kosti?“

„Nebyly lidské,“ uklidnil ho Ten s přehnaně vážným výrazem. „Možná mohly být dětské, ale dospělý člověk má rozhodně mohutnější kostru.“

„Dovedete opravdu rozehnat pochybnosti,“ zamračil se Garry.

„Neměj péči, slavný Garry Pokere,“ zašeptal mu Onen tak nenápadně, že se půlka lidí kolem otočila. „O vše jsme se postarali. Když brnění nemá levou ruku, nedá se vchod do tajné chodby otevřít.“

„Ani se samopalem Thompson M 1928?“

„Ani se samopalem Thompson M 1928. Zkoušeli jsme to. Pokud Flek nemá razící štít pro stavbu metra, přes tu kamennou zeď se nedostane.“

Debil Dlouhý Z. byl přemístěn na zamřížovanou samotku ve sklepení pod učitelskými byty a ukázalo se, že bezpečnostní opatření ve škole je po Flekově návštěvě potřeba opět posílit. Protože Sirénus Flek zatím pronikl do hradu vždy v noci, ministerští úředníci usoudili, že denní hlídky na střechách jsou vyhazováním peněz, a ostřelovače odvolali. Bezpečnostní zařízení společnosti CrazyAlarms bylo demontováno a místo něj byly nainstalovány otáčecí dveře. Praxe se tedy ubrala jiným směrem než teorie, ale žákům se to zdálo být úplně jedno. Koneckonců ve většině hodin se praxe ubírala jiným směrem než teorie od prvního vyučovacího týdne v prvním ročníku. Dalším důvodem byla otupělost, která panovala vůči jakémukoli nebezpečí od loňského roku, kdy na škole řádil záhadný Zů Stavitel.

Z Vona se díky jeho zážitku stala slavná osobnost. Téměř všechny dívky ve škole s napětím poslouchaly jeho dojemný příběh, jak se v noci probudil, protože mu na tvář ukápla něčí studená slina. Když otevřel oči, nad ním stál rozkročený Sirénus Flek se zarostlou tváří a rozcuchanými vlasy. Šedý kožený plášť mu vlál ve větru a s ďábelským chechotem pomalu rozpřahoval ruce. V jedné držel všem už dobře známý samopal Thompson, v druhé postupně nůž, vrhací hvězdici, kolt, motorovou pilu a lehký pěchotní granátomet. Zamířil obě zbraně na Vona a zatímco zbytek osazenstva pokoje tvrdě spal, Von nebojácně udeřil útočníka do rozkroku, švihl s ním o zem, zvedl nad hlavu a prohodil oknem na nádvoří. Než ho přiběhl dorazit, Flekovi se podařilo někam zmizet. Pak se kolem začali sbíhat lidé a Von neměl šanci sledovat jeho stopu.

„Mohl ti ublížit!“ vypískla Pasta. „To ses vůbec nebál?“

„Jen o to, aby neublížil vám,“ objal Von Pastu i její sestru. „Riskovat svůj život pro vaše bezpečí je už holt moje řehole.“

„To mám na starosti já, vymýšlet si neuvěřitelné hrdinské historky a balit na ně všechny holky, co projdou kolem!“ rozohnil se Garry.

„Na to jsi měl myslet včas a postavit se Flekovi stejně chrabře jako já,“ odbyl ho Von a smyslně mrkl na Pastu Patlalovou.

„Mozek by zvracel, ale žaludek už nemůže. Garry,“ zatahala Hormona skutečného hlavního hrdinu naléhavě za rukáv, „nestrčil bys mi prosím prst do krku?“

„Prst?“

Malá vinná narážka stačila Hormoně k tomu, aby se předklonila ke koši a dlouho trhaně dávila. Ze svých útrob vyzvrátila nejen oběd, ale i večeři, kterou se chystala sníst až za dvě hodiny, a jahodový dort, na který měla poslední dva dny šílenou chuť.

„Díky,“ řekla, když si otřela ústa papírovým kapesníčkem, „tohle jsem právě hrozně potřebovala.“

Garry se usmál: „Mír, sestro?“

„Mír, bratře,“ škytla Hormona.

Výlet

Protože Von nesl teď hlavu v oblacích přibližně stejné nadmořské výšky jako Garry, střetávaly se jejich myšlenkové pochody ještě častěji než dřív. Shodli se, že místo další ponuré hodiny věštění z karet se vydají na mimořádnou návštěvu Húdlar. Ty řádné byly stejně z bezpečnostních záminek až do odvolání odvolány. Vypůjčili si od Toho a Onoho rytířovu ruku a zamířili k učebně stylu hry.

Když křížili hlavní nádvoří, potkali Hybrida, jak v novém obleku a elegantním prošívaném kabátě táhne po zamrzlé dlažbě těžký okovaný kufr.

„Co se děje, Hybride?“ řekl Garry překvapeně.

„Ahoj Garry, ahoj Vone,“ pozdravil je Hybrid. „Odjíždím. Dneska mi přišlo oznámení o konání jednání ve věci mého přestupku.“

„Takže už máš sbaleno a jedeš do Az-Karbanu?“ zavtipkoval Garry.

„Kdepak,“ odpověděl Hybrid. „Ale už mám dost zdejší byrokracie a povýšeného jednání ministerských úředníků. Rozhodl jsem se emigrovat. Prodal jsem hájovnu a odlétám do Ameriky.“

Garry už se chtěl zeptat, jestli Hybrid hájenku opravdu vlastnil, ale raději pomlčel. „A co tvůj případ? Myslíš, že je jasné, že prohraješ?“

„Nevím, už mě to nezajímá,“ mávl rukou Hybrid. „Přestal jsem se tím zabývat. Počítal jsem tak trochu s pomocí, kterou jste mi slíbili.“

Byl to kupodivu Von, kdo si rozpačitě odkašlal. Popravdě ale, i Garryho rozpačitost by na tomto místě byla dost překvapivá.

„Jediné, co jsem od vás dostal,“ pokračoval Hybrid, „byl asi padesátistránkový výtah z karbanických zákonů od Hormony. Říkala, že podrobnosti ke konkrétním případům, které už proběhly, mi dodáte vy dva.“

„Lhářka,“ zabručel Garry. „Muselo jí být jasné, že se na to vykašleme. Mohla to udělat sama, ušetřila by nám všem spoustu nervů.“

„Taky mi z toho nakonec něco vypsala,“ řekl Hybrid, „nemusíš si s tím lámat hlavu.“

„Nelámu si s tím hlavu.“

Hybrid zakašlal. Když Garry viděl, jak si přitom dal způsobně ruku před pusu, uvědomil si, jak moc se jejich přítel změnil.

„V každém případě, když jsem viděl, jak jste se na mě vybodli a žijete si svůj vlastní život bez ohledu na ostatní, uvědomil jsem si, že musím udělat totéž. Nezahazovat svůj čas a peníze v nesmyslném sporu s ministerstvem a odjet pryč. Začít konečně plnohodnotný život, o kterém jsem zatím jen mluvil. Děkuji, že jste mi otevřeli oči.“

„Není zač,“ uculil se Garry. „Až budeš v New Yorku, pošli pohled.“

„Jako výraz díků pro tebe mám něco mnohem lepšího. Určitě tě potěší,“ zahlaholil Hybrid radostně, „že Nafolka i ostatní kasuáry jsem se rozhodl darovat tobě, Garry.“ Vytáhl z kapsy mosazný klíč.

„Hybride,“ zakňučel Garry, „já vím, že jsme ti s tím případem vůbec nepomohli, ale tohle mi přece nemůžeš udělat. Tak strašně jsem se přece neprovinil!“

„Zásoby jídla tam ještě jsou,“ usmíval se Hybrid, jako by ho neslyšel, a pověsil Garrymu klíč na krk, „a až budou docházet, spoj se s jihlavskou zoo. Kupoval jsem od nich krmení.“

„Nemůžeš nás přece jen tak opustit, Hybride!“ vykřikl náhle Von. „Potřebujeme tě tu.“

„K čemu?“

„Ehm… no…“ zapátral Von. „Jak bych to…“

„Patříš sem,“ vyhrkl Garry. „Dotváříš atmosféru školy. Bez tebe by to tu bylo… rozhodně o dost prázdnější.“

„A voňavější!“ přidal se Von. „A s více kousky ovoce, když už z něj nebudeš dělat pálenku.“

„Ztratilo by to tu svoje kouzlo,“ přerušil Vonovy úvahy raději Garry. „Mám slzy na krajíčku, když si představím, že už mě v noci nikdy nevzbudí krknutí, při kterém se rozklepou okenní tabulky.“

„Tím si nebuď tak jistý,“ zapochyboval Von.

„Jsem rozhodnutý,“ odvětil Hybrid. „Za chvíli pro mě přijede taxík.“

„Však ty se vrátíš,“ řekl Garry nejistě. „Ještě mi prozraď, komu jsi prodal hájovnu?“

…

„Mohl nám to prozradit,“ zauvažoval Garry, když mířili temným tunelem do sklepa húdlarské cukrárny, „nechápu, proč s tím dělá takové tajnosti.“

„Škoda, že ji neprodal tobě,“ napadlo Vona.

„Mohl se zmínit, že je na prodej,“ přikývl Garry. „Ušetřili bychom za kolejné.“

„Neušetřili bychom nic,“ vyvedl ho z omylu Von, „platí se jenom školné, za ubytování už škole žádné peníze nedáváš.“

Garry se zarazil: „Aha. Tak za co dávám vrátnému těch pět zlatých měsíčně?“

„Tak to jsi asi naletěl, jestli jsi mu zaplatil,“ zasmál se Von. „Po mně chtěl vždycky jenom tři červené.“

Přes týden bývalo v Húdlarech vždy prázdno, takže nepozorovaně vylezli na náves. Zašli se podívat na Vrčící vilu. Ta ale asi zrovna nebyla v provozu, protože neblikala ani nevydávala žádné zvuky. Opřeli se o její zeď a pozorovali čilý húdlarský ruch: holuba přecházejícího sem a tam před vchodem k Sedmi kulím.

„Zajdeme do hospody?“ navrhl Von. „Třeba bude dneska zase večer s obsluhou nahoře bez…“

Už se chtěli odebrat do útulného zakouřeného přítmí restaurace, když zpoza rohu zaslechly nějaké tlumené zvuky.

„…Zaútočit… Rozeběhl… Nakopat!“

„Zase ty hlasy!“ sykl Garry na Vona. „Slyším stejné hlasy jako loni. Někdo znovu otevřel Tajemnou stoku!“

„Mluv souvisle, Hnoji,“ ozvalo se za rohem, což vyvedlo Garryho z omylu. „Nacvičovali jsme si to přece už několikrát. Musíš jim na úřadě říct, jak Hybrid vyprovokoval to zvíře, aby mě napadlo. A musíš to umět zpaměti, tam to nemůžeš číst… aha, promiň, ty číst neumíš. Tak to zkus znova.“

„Hybrid tomu kaviárovi…“

„KASUÁROVI, Hnoji, KASUÁROVI!“ zavřeštěl hlas, v kterém už poznali Cracka Malejfuje. „Já to vzdávám, i Aneta by si to zapamatovala dřív než vy dva.“

Řehoř Hnůj se zase pomalu rozmluvil: „Hybrid tomu kasiárovi řekl: ‚Zaútoč na Cracka Malejfuje,“ a on… on se rozeběhl a nakopal ho do koulí.“

Kvůli tomuhle spratkovi se Hybridův dosavadní život převrátil v trosky, zuřil v duchu Garry. Ta blonďatá nestvůra způsobila, že přestal pít.[1] Co dokáže příště? Přiměje McDonaldovou, aby se vlídně usmála, kapitánku Hookovou, aby začala mluvit potichu, nebo dokonce Trumpála, aby se začal česat? Tohle musím zastavit! 

Vzteky zrudlý Garry vystoupil za roh budovy. „Tohle ti jen tak neprojde, Malejfuji!“ nasadil svému hlasu drsný tón. Obzvlášť to vyniklo, když v pozadí zněl sníh křupající pod něčími podrážkami.

„Co s tím chceš udělat, Pokere?“ uchechtl se Malej Cracko. „Mohlo by se ti taky snadno stát, že dostaneš na budku. Nebo skončíš napraný v támhleté ptačí budce.“ Luskl prsty. Když se nic nedělo, luskl prsty podruhé.

„Ha ha ha,“ ozvalo se nejistě od Svraba a Hnoje, kteří mu stáli za zády.

„Tak ukaž, co umíš,“ provokoval Malejfuj, „my jsme tři a ty jsi sám.“

„Nejsem sám, je tu se mnou…“ začal Garry, ale pak si uvědomil, pod čími podrážkami před chvílí křupal sníh a kterým směrem, „…pravda! A láska! A ty přece vždy zvítězí nad lží a nenávistí.“

„Jsi zfetovaný, Pokere?“ řekl Cracko a postoupil vpřed. „Pokud ses nenaučil nějaká bojová umění, tak ti pravda a láska nepomůžou.“

„Vlastně,“ začal Garry pomalu a přitom nenápadně couval, „profesor Lotkien mě vyučuje tajné techniky zápasu a smrtící chvaty, abych mohl bojovat proti zlu.“

Malejfuj se zarazil uprostřed kroku. „Jaké techniky?“

„Třeba vznešené umění vystřeleného šípu,“ nadnesl Garry. „To se takhle pokrčíš a hlasitě zakřičíš Sbohem!“ Větu dořekl až v běhu. Než se Malejfuj a jeho kumpáni vzpamatovali, otvíral už dveře Honigstumu. Prodavač zrovna utíral stoly, takže se Garry ani nestačil podivit, že už je čas na jarní úklid, a zmizel mu dřív, než se stihl otočit.

Když vběhl dovnitř Malejfuj, tahal už Garry ve sklepě Vona od krabice s lízátky. To se mu nepovedlo, tak ho tam zanechal svému osudu a sám zmizel v tajné chodbě.

Prodavač rozezleným okem pozoroval, jak se Malejfuj, Svrab a Hnůj rozhlížejí po cukrárně. Pak si všiml, jak pošilhávají po pohupujícím se závěsu za pokladnou a dvě informace se v jeho hlavě spojily dohromady.

„To vy mi kradete zásoby ze sklepa?!“ zavyl a vytáhl zpod pultu upilovanou brokovnici. „To vás přijde draho!“

Rapeova zášť

Hormona opatrně přiložila ucho ke dveřím skříně. Možná se ptáte, co mohla slyšet ve skříni zajímavého. Ve skříni nemohla slyšet – kromě Kabátů – zajímavého nic, a ani nechtěla. Hormona totiž ve skříni byla. A snažila se poslouchat, co se děje venku. Je to jasné? Ne? Aha, vy se ptáte, co dělala Hormona ve skříni…

Začalo to hlasitým zabušením na dveře. „Možná bude lepší, když vás tady nikdo neuvidí.“

Hormona pátravě přelétla celý kabinet. Neskýtal moc možností, jak by ji příchozí nemohl vidět. Nápad schovat se pod stůl zavrhla z několika důvodů hned, za věšákem by se neukryla ani po sebetvrdší odtučňovací kúře a oknem ze sklepení neutečete. Zrak jí padl na pootevřenou šatní skříň. Skočila do ní a zaklapla za sebou dveře.

„Myslel jsem, že odejdete přes učebnu,“ zasyčel a ukázal na druhý východ za jejími zády, ale to už se rozrazily dveře a návštěvník doslova vpadl do kabinetu.

„Pane profesore! Pane profesore!“ kvičel neznámý jako prase při porážce.

„Ano, pane Malejfuji?“

„Já… totiž… chtěl jsem…“ Podle zvuků Hormona usoudila, že Cracko Malejfuj se svalil na židli. „Postřelili mě! Málem mě zavraždili!“ Hormona se pokusila vyhlédnout škvírkou mezi křídly dveří, ale viděla jen pohybující se stíny.

„Ukažte, vyhrňte si ten rukáv,“ zazněl překvapený hlas profesora G. Rapea. „Zbytečně tu panikaříte. Ani nekrvácíte, jen vám to trochu spálilo kůži.“

„Ale…“

„Nedělejte mi tu scény. Proč s tím vůbec lezete za mnou? Vypadám snad jako madam Pommes-Fritesová?“

Vypadalo, že Malejfuj se uklidnil, protože promluvil mnohem tišeji: „Ne, ale chtěl jsem vám oznámit něco důležitého. Viděl jsem…“

„Kdo vás vlastně postřelil?“

„Ten šílený cukrář z Honigstumu, co vypadá jako zřízenec z jatek, vytáhl brokovnici a…“

„Vy jste byl v Honigstumu?“ podivil se profesor G. Rape.

Následovala krátká odmlka. Hormona přitiskla oko ke dveřím. Stále nic neviděla, tak se zkusila o kousek posunout. Špatně došlápla a kotníkem jí projela prudká bodavá bolest. Praštila se hlavou o dveře a jen tak tak udržela rovnováhu.

„Co to bylo?“

„Nestarejte se. Na něco jsem se vás ptal.“

„Ehm… nebyl.“

„Takže on přišel s brokovnicí do zmizeluzelského sklepení a tam po vás začal pálit z brokovnice? Jste ještě horší lhář než Poker, Malejfuji. Co jste dělal v Honigstumu? Pokud jsem panu řediteli rozuměl dobře, žádná část žádného studenta nemá za žádných okolností v Húdlarech co pohledávat, i kdyby to bylo poslední místo na zemi s dýchatelnou atmosférou.“

Malejfuj něco zasyčel. „Ale byl tam i Poker! On i Von Vlezlej! Viděl jsem je tam a oni utekli do cukrárny. Běžel jsem tam za nimi a pak na mě začal střílet ten blázen.“

„Sám jste blázen. Proč mi to vůbec říkáte?“ G. Rapeovo zavrčení znělo hrůzostrašně i přes bytelné dřevo skříně. „Když už sem přijdete na našeho vyvoleného žalovat, aspoň jste si to měl pořádně promyslet. Ale dobře, abyste neřekl, za to, že jste se bez povolení vypravil do Húdlar, přičítám Zmizeluzlu deset bodů.“

„To je všechno, můžete jít,“ dodal po chvilce, když se Malejfuj stále neměl k odchodu. „Stavte se na ošetřovně pro nějakou mast a jděte si lehnout.“

Židle znovu zavrzala. „Mohu se ještě zeptat, proč tady máte na talíři puk?“

Jak se ocitla Hormona ve skříni, už je jasné. Na tomto místě by bylo asi vhodné vysvětlení rozšířit o to, s jakými úmysly a jakými záminkami přišla Hormona do G. Rapeovy kanceláře.

Přes veskrze moderní a emancipovaný pohled na svět usoudila, že nejlepším nápadem bude něco upéct, aby nepřišla s prázdnou. Na jahodový dort měla chuť už dlouho, takže posloužil jako nejlepší záminka. O úmyslech zatím pomlčme.

Samotná výroba koláče nemůže být tak těžká, usoudila. Po experimentování s lehkými drogami by snad experimentování s kypřícím práškem mělo jít samo od sebe. A na ubytovně by přece nebyla kuchyňka, kdyby to mohlo být nebezpečné. Ona tam taky nebyla, zjistila po chvilce, ale usmyslela si, že krb ve společenské místnosti může posloužit stejně dobře.

„Ehm,“ odkašlal si potichu po odmlce tak dlouhé a tísnivé, že i mnohem otrlejší povaha než Hormona by v duchu začala odříkávat otčenáše za své spasení, „co to je?“

„Jahodový dort?“ řekla Hormona s nadějí. Když o tom nepřesvědčí jeho, snad se jí o tom podaří přesvědčit aspoň sebe.

„Vskutku?“ zvedl tázavě obočí. „Neměl by obsahovat jahody?“

„Shořely,“ oznámila Hormona stejně samozřejmě, jako by oznamovala, že shořelo polínko v kamnech.

„Aha,“ nasadil výraz náhlého poznání. „Začínám to chápat, pokoušela jste se upéct dort. To je vaše věc, ale nerozumím tomu, proč jste se rozhodla přinést to uhlí ke mně do kanceláře. Provedl jsem vám něco?“

Zamračila se. „Slíbila jsem vám, že zase někdy přijdu.“

G. Rape zvedl koutky v těžko identifikovatelném úsměšku. „Slíbila? Domníval jsem se, že jde o výhružku.“

„Nikdy bych si nedovolila vám vyhrožovat,“ pokusila se o úsměv. Mávla dortem, který křečovitě svírala v pravé ruce. „Chtěla jsem si jen sníst svůj dort v příjemné společnosti a z nějakého nepochopitelného důvodu jste mi přišel na mysl vy.“

„Když jste to přinesla, napadlo mě, že se bojíte, jestli mám čím topit,“ ucedil. „I když na té jedné briketě bych asi letošní tuhou zimu nepřežil.“

„Ten důvod mi připadá čím dál tím nepochopitelnější. Nemohl byste aspoň předstírat, že se vám ten dort líbí?“

„Pojďte dál,“ pokynul jí rukou a zavřel za ní dveře. „Líbí asi není správné slovo, ale přijde mi zajímavý. Kupříkladu až teď jsem si všiml, že ten černý povlak není čokoládová poleva, ale spečený popel z jahod.“

Přistoupila ke stolu a položila na něj talířek s dortem. „Snad by se dal aspoň kousek ochutnat,“ špitla. „Máte nůž?“

„Dojdu pro kladivo,“ řekl. „Dáte si k tomu něco k pití? Možná bychom mohli zkusit ten dort trochu rozpustit kyselinou sírovou.“

„Úplně bude stačit kakao,“ zasmála se, „nikdo ho neumí uvařit tak dobře jako vy.“

„Přinesu ten nůž,“ prohlásil ledově a upřeně hleděl na její krk. „Deseticentimetrová čepel by měla stačit.“

Polkla.

„Pořád nelitujete, že jste přišla?“ ušklíbl se. „Proč jste sem vlastně zavítala?“

Než dostala Hormona možnost objasnit své úmysly, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Možná bude lepší, když vás tady nikdo neuvidí.“

Hormona ani nestačila přemýšlet nad tím, proč by něco takového nebylo vhodné (na to bude mít dost času ve skříni), a schovala se. Profesor G. Rape stihl jen poznamenat, že měl na mysli její odchod druhými dveřmi, a dovnitř vtrhl Cracko Malejfuj. Dál už to známe, takže můžeme plynule navázat na jeho odchod.

„I když to tak na první pohled nevypadá… no ani na druhý, je to koláč a vypadněte už!“ Byly slyšet rychlé kroky a pak cvaknutí kliky.

Hormona se pokusila uvolnit západku, když opět někdo zaklepal na dveře.

„Zapomněl jste si tu barvu na vlasy? Aha, to jste vy, pane řediteli. Rád vás vidím… řekl bych…“

Hormona skučela bolestí, ale přesto přitiskla ucho na dveře, aby vůbec slyšela Trumpálův tichý hlas. „…bys to řekl?“

„Kdybych chtěl být zdvořilý.“

„A chceš být zdvořilý, Australusi?“ Vrzání židle a kolen napovídalo, že Nigrus Trumpál se posadil.

„K vám?“

„Ano, ke mně, nikdo jiný tu přece není.“

„Jistěže není, mému kabinetu se všichni vyhýbají. Tedy kromě vás. Mohu se zeptat, co přimělo vaše kroky sejít do nejnižšího suterénu ke svým pokorným služebníkům? Tedy, ke svému pokornému služebníkovi?“

„Nech si ty devótní fráze, Australusi. Ty jsi asi takový pokorný služebníček jako já kouzelný dědeček.“

„Kdybych vás obdaroval buchtou, splníte mi tři přání?“

„To je buchta?“ řekl Trumpál překvapeně. „Vrtalo mi hlavou, proč máš na stole medvědí lejno.“ Hormona zavrčela vzteky. Z rozčílení zapomněla na zraněnou nohu a došlápla na ni. Sykla, rychle nohu zvedla a přitom kopla do nějaké krabice. Pod nohy se jí rozsypaly kuličky proti molům.

„Máš bubáka v šatní skříni?“

„Ve skříni schovávám jen kostlivce. Věřte mi, že si nepřejete vidět, co by na vás vypadlo, kdybyste ji otevřel.“

„Taky to nemám v úmyslu. Klidně si tam skladuj třeba tucet nafukovacích panen, mně to nevadí. Respektuji tvé právo na soukromí.“

„Proto jste přišel, abyste mi sdělil tuhle novinu?“

„Nikoli. Přišel jsem kvůli šachům.“

„Nechcete doufám teď hrát?“ zasyčel G. Rape. „Naše minulá partie se protáhla na tři hodiny. Zkuste stát tři hodiny v kuse na místě…“

„Stát? Můžeme u toho přece sedět.“

„Seděl bych právě docela nerad,“ hlesl.

„Nepřišel jsem kvůli hře, ale informovat tě o vývoji naší velké partie proti zlu. Rohn za mnou přišel s radostnou zprávou.“

„Čeká miminko?“

Hormona se chytla oběma rukama za pusu a zoufale se snažila přestat smát. Bylo to ale spíš horší než lepší. Měla pocit, že se jí smích tlačí ven ušima. A kdyby jen ušima. Navíc protože pořád stála jen na jedné noze, začala ztrácet balanc. Rychle se zachytila jednou rukou tyče na ramínka. Tyč se jí protočila pod rukou a zaskřípala.

„Vážně by sis tu skříň měl nechat spravit, strašně vrže. Zní to, jako kdyby se v ní někdo pochechtával.“

„Já si to s ní pak vyřídím. Tak co nám přináší náš drahý Rohn od našeho ještě dražšího pana Pokera?“

„Výborné novinky. Profesorka McDonaldová bude působit jako jedna z věží. Bude chránit prostor školy před jakýmkoli nebezpečím.“

„Prostor školy?“

„Pole a8 až d8. Provedeme rošádu a pana Pokera budeme v rohu bránit stůj co stůj.“

„Opravdu vynikající plán. Jedinou jeho slabinou je nevypočitatelnost pana Pokera. Mám obavy, že nám bude pobíhat po šachovnici sem a tam a co nejvíc překážet. Ale jak říkám, jinak je ten plán výborný.“

„Máš snad jiný?“

Ex-Grape něco zašeptal, takže Hormona nemohla rozumět, ať se snažila sebevíc. Z dalších slov pochopila, že se ředitel Trumpál loučí a bude odcházet. Když za ním zaklaply dveře, oddechla si. Kolenem rozrazila dveře a dychtivě nasála čerstvý vzduch. Pak se unaveně sesunula na dno skříně a natáhla si nohy ven.

„Au,“ promnula si koleno.

„Co vás to proboha napadlo schovávat se do skříně?“ zavrčel a oběma rukama ukázal na dveře do učebny. „A když už jste tam vlezla, mohla jste být aspoň zticha. Kdybych tam zavřel tlupu paviánů, utajil bych ji spíš než vás.“

Uraženě si založila ruce na prsou. „Nechápu, proč jste vůbec chtěl, abych zmizela,“ stěžovala si, „jsem snad prašivá, že mě tady nesmí nikdo vidět?“

„Vsadil jsem se s profesorem Lotkienem, že se mně studenti bojí víc než jeho a že za mnou za celý rok nikdo nepřijde,“ zabubnoval prsty o hranu stolu. „Nehodlám přijít o svou výhru jen proto, že jste se rozhodla pochlubit s ukázkou svého kuchařského umění.“

Hormona nepřítomně přikyvovala a prohlížela si svou pravou nohu. Koleno se zdálo v pořádku, ale pekelně ji bolel kotník. Sundala si botu.

V duchu zakvílel, když sledoval, jak si pomalu roluje podkolenku dolů.

„Ten kotník mi strašně natéká,“ postěžovala si. „Mám ho třikrát větší než normálně.“

Poodstoupil za hranu stolu. „To mi povídejte,“ zašeptal. „Nechcete se s tím posadit?“ vysoukal ze sebe nezúčastněně.

Podívala se na něj s nadějí, že jí pomůže vstát. On ale s  útrpným výrazem stál za stolem a zjevně se odmítal pohnout. Proč se tak šklebí? Jeho přece nic nebolí… Zafuněla a pomalu se zvedla. Odbelhala se k židli a sedla si.

„Neměla byste zajít na ošetřovnu?“ navrhl.

„Vy tady nemáte lékárničku?“ vrhla po něm smutný pohled. „Myslela jsem, že by stačilo, kdybyste se mi na to podíval.“

Hluboce se nadechl. „Předem se ale vzdávám odpovědnosti za to, jak to dopadne. Položte si nohu na stůl.“

„Takhle?“

I když neviděl jak, přikývl. Usilovně se snažil dívat kamkoli jinam. Nakonec usoudil, že nejlepší bude zavřít oči. Dobře věděl, že jen na kotník by se dlouho dívat nedokázal.

„Podíváte se mi na tu nohu?“ zeptala se nervózně. „Opravdu to docela bolí.“

Sklopil hlavu a nahmatal její kotník. „Dost zveličujete, téměř to ani neoteklo. Máte ale docela hrubou kůži.“

„To je druhá noha,“ odfrkla si. „Mám na ní ponožku.“

„Aha, promiňte.“ Rezignoval a oči otevřel. „Bolí to?“

„Ne, je to příjemné a hrozně si to užívám,“ neudržela se.

Napadlo ho, že nůž má pořád ještě na stole. Amputace by byla nejlepší řešení. „Kde?“ stiskl silně z obou stran otok.

Zajíkla se bolestí. „Všude,“ zaťala zuby. „Ale spíš o kousek výš.“

Neodolal a vzhlédnul kousek výš. A ještě o kousek výš. Smíš se dívat jen po koleno a dál ne, opakoval si.  Posunul se prsty nahoru a ještě přitlačil. „Tady?“

„Ano,“ zašeptala. „Au!“ zaječela a kopnutím se vysmekla z jeho sevření. „To opravdu bolí! Snažíte se mi ublížit?“

Zacukaly mu koutky. „Chcete opravdu znát odpověď? Jestli se vám to nelíbí, můžu vám najít nějakou mast.“ Chvíli se přehraboval v zásuvce stolu. „Tohle by snad mohlo pomoct,“ prohlédl si napůl vymačkanou modrou tubu.

„Je prošlá,“ zamračila se, „a je to mast na kožní ekzémy.“

Předklonil se přes stůl. „V tom případě,“ řekl pomalu, „budete asi muset trochu bolesti vydržet. Natáhněte si nohu.“

Neochotně a pomalu poslechla. „Nemohl byste mi to třeba jenom zavázat?“

„Ne,“ chytil její nohu oběma rukama, „nemám tady obvaz. Kdybych měl, už vám s ním dávno zavážu pusu.“

„Na co tady máte lékárničku, když v ní nic nemáte?“ zakabonila se.

„Mám v ní to, co každý učitel,“ zvážněl. „Prášky na spaní, přípravky na povzbuzení paměti, antidepresiva, něco na uklidnění…“

Zasmála se. „To všechno s sebou nosím taky, akorát přírodní a zdravotně nezá… Jau! Jau!“

„Neječte,“ okřikl ji, „ještě sem někdo vtrhne, že tady někoho vraždím.“

„A nevraždíte?“ utřela si z levého oka slzu.

„Zatím ne,“ zavrčel.

Ozvalo se zaklepání. „Pane profesore, můžu dál?“ zavolal někdo tlumeně za dveřmi.

„Vidíte? Už je to tady. Mazejte do skříně,“ syknul a pustil její kotník. „Tohle bych opravdu nevysvětlil.“

Zabručela si pro sebe něco ošklivého a po jedné noze odhopsala do skříně. Zaklapl za ní dveře a unaveně si povzdechl.

„Dále.“

„Tomu neuvěříte, koho jsem zase nachytal,“ poznala Hormona hlas školníka Pórkuse Plyše. „Procházel jsem se po druhém patře a že neuhodnete, kdo tam zrovna vylézal z otvoru ve stěně?“

„Podle toho, koho jste mi sem přivedl, nejspíš Garry Poker. Nebo se mýlím?“

A tady se dostáváme úplně na začátek. Hormona opatrně přiložila ucho ke dveřím skříně a opřela se o ně rukama, aby slyšela co nejlépe.

Plyš zavrčel. „Nemýlíte,“ řekl úlisně. „Porušoval tam školní řád. Studenti nemají co lézt do zdí!“

Chvíli bylo slyšet jen šustění papírů. „Takové ustanovení vskutku existuje,“ hlesl nakonec G. Rape překvapeně. „Záhadou ale zůstává, proč s tím jdete za mnou. Nejsem Pokerova chůva. Tím méně vedoucí jeho koleje.“

„Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat.“

„Proč by mělo? Copak všichni musí dneska řešit svoje problémy se mnou? Už chybí jen to, aby se kuchařky přišly zeptat, co má být zítra k obědu.“

„Ale ten chlapec porušil školní řád!“ trval na svém Plyš.

„Ano. Garry Poker opět porušil školní řád a nařízení ředitele, na tom není zhola nic zajímavého. Nepotřebuji, aby pokaždé, když to udělá, běžela celá škola za mnou.“

„Musíte s tím přece něco…“

„Nemusím s tím dělat nic. Škoda jen, že s tím něco neudělal Sirénus Flek a nezabil ho. Pak by třeba slavný Garry Poker pochopil, i když pozdě, že je jen obyčejný smrtelník. Takže co kdybyste šel zase bloumat po chodbách, jako to děláte celé hodiny.“

Hormona napnula sluch. Slyšela kroky, takže Plyš s Garrym nejspíš odešli. Polehoučku začala otvírat dveře.

„Vy také běžte, Pokere. Nemám v plánu strávit s vámi večer,“ zavrčel najednou Grape. Hormona dveře rychle zabouchla. „Na co tak zíráte?“

„To je Hormonina bota.“

„To tedy rozhodně není, máte halucinace. Seberte si svých pět mozkových buněk a padejte z mojí kanceláře.“

„Je to její bota!“ Hormona jasně slyšela, jak nad sebou Garry ztrácí kontrolu. „Vy jste ji zavraždil! Kde ji schováváte?!“ Hormona měla sto chutí vyskočit ze skříně a Garryho odsud vypakovat, ale udržela se. Zaslechla nějaké cvaknutí.

„Pokere, přestaňte se hrabat v mých věcech! Jste stejný parchant jako váš otec.“

„Od vás to beru jako lichotku.“

Někdo zalomcoval dveřmi skříně. Hormona se instinktivně přikrčila.

„Jste si tak podobní, až z toho jednoho svrbí pěst.“

„Vyhrožujete mi?“ Dveře se pootevřely a dovnitř pronikl tenký proužek světla. Hormona úpěnlivě prosila veverku Huli o smilování. „Chcete mě zabít?“

„Nejsem vrah. Naopak, vašemu otci jsem zachránil život. Ale když vidím, jak to dopadlo, podruhé už bych podobnou chybu rozhodně neudělal.“

„COŽE?“ Ruka spadla z kliky a Hormona si úlevně otřela zpocené čelo. „Co si to vymýšlíte?! Vy že jste zachránil život mému otci?“

Ozvala se dutá rána. Hormona pár vteřin počkala a pak se odvážila vyhlédnout.

„Váš přítel omdlel,“ oznámil jí profesor G. Rape a ukazoval na Garryho nehybné tělo. „A co vás asi mrzí víc, spadl přímo na vaši botu.“

„On přece není můj přítel!“ rozčertila se. „Jsme jen kamarádi.“

„Ještě aby,“ řekl uštěpačně. „Pomůžete mi ho odnést na ošetřovnu?“

„To asi těžko,“ vykulhala ze skříně, „mám pravou nohu úplně v hajzlu.“

„Nemůžete aspoň vy mluvit slušně?“ zamračil se.

Zhroutila se vedle Garryho bezvládného těla. „Omlouvám se. Nejsprostší slovo, které normálně říkám, je jeminánku,“ uculila se. „Ale když mě někdo pořád zavírá do skříně, ztrácím sebekontrolu.“

„Vlezla jste tam sama, tak si nestěžujte,“ ušklíbl se a podíval se na Pokera. „Co s ním uděláme?“

„Opravdu jste jeho otci zachránil život?“ zeptala se Hormona a nepřítomně si přejížděla dlaní po nártu.

„Nejsem na to nijak zvlášť pyšný, ale je to tak,“ přikývl. „Poker se každý večer scházel s dívkami na molu. Z mnoha důvodů jsem na něj byl naštvaný, tak…“

„Protože jste sám žádnou nemohl získat?“ ujelo Hormoně. Měla chuť ukousnout si jazyk, ale na to neměla tolik vůle jako Maggie Fitzgeraldová, aby něco takového zrealizovala.

„Jste neuvěřitelně drzá, otravná a vůbec nic vám do toho není,“ zaskřípal zuby. „Nikdy jsem s ženami neměl žádné problémy.“

„Jsem jen zvědavá,“ bránila se. „Tak proč nejste ženatý?“

„Protože jsem žádné problémy se ženami ani nikdy mít nechtěl.“

Pohoršeně si ho prohlédla: „Jste nespravedlivý.“

„Toho jste si všimla až teď?“ zeptal se jedovatě a přisedl si vedle ní. „Myslel jsem si, že jste pozornější.“

„Zato vy nejste moc pozorný. Sedl jste si na Garryho nohu.“

G. Rape zaklel a zase se zvedl. Garry sebou nepatrně zavrtěl. „To mě ale přivádí k mé předchozí, téměř filozofické otázce: Kam s ním?“

„Mohli bychom ho zkusit postavit a pak někam strčit.“

Nevěřícně se na ni podíval. „Myslel jsem s Pokerem.“

„Samozřejmě, že s Garrym!“ Hormona se rozesmála a marně si schovávala zrudlý obličej do dlaní.

„Tak se přestaňte pubertálně smát a něco vymyslete.“

„DRŽTE UŽ HUBU!“

„Vypadá to, že se probírá,“ konstatovala Hormona.

„To je radosti,“ ušklíbl se G. Rape. „Myslíte, že by pomohlo, kdybych ho praštil tím dortem do hlavy?“

„DRŽTE UŽ KONEČNĚ HUBU!“ Garry se zazmítal na podlaze.

Hormona zvedla ze země svoji podkolenku a namotala si ji na ruku. „Garry by mě tady asi neměl vidět,“ povzdechla si a začala zalézat do skříně. „Nemáte nějaký polštář, abych tam mohla i přespat?“

„Víte, ty dveře do učebny tady stále jsou,“ ukázal jí. „Můžete počkat tam.“

Hormona se na něj otočila a praštila se do hlavy. „Mohl jste to říct dřív, teď jsem se tady posadila.“

„SAKRA, DRŽTE HUBU!“

„Pořád se nevzbudil,“ sklonil se G. Rape nad cukajícím se tělem. „Zkusím ho trochu profackovat. Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít.“

„Ještě počkejte, přeci jen půjdu do třídy,“ zarazila ho. „Na těch naftalínových kuličkách se nedá sedět.“ Zvedla se a praštila se do hlavy znovu. „Au!“

V ten moment někdo rychle třikrát za sebou zaklepal na dveře.

„Pozdě,“ zasyčel G. Rape a zabouchl skříň. ‚Bohužel i pro mě,‘ povzdechl si v duchu a sevřel už napřaženou dlaň. „Vstupte!“

„Garry! Tebe bych tu nikdy nehledal!“ Profesor Lotkien se možná radoval, ale Hormona z jeho návštěvy rozhodně radost neměla.

„Tak proč ho tu hledáš, Rohne?“ zavrčel G. Rape. „Nebo jsi snad přišel za mnou na trochu babského tlachání?“

„Šel jsem náhodou kolem,“ začal Lotkien, „a koukám, že tě někdo přišel navštívit.“

„Pan Poker mě rozhodně nepřišel navštívit, přivedl mi ho sem Plyš.“ Až do skříně bylo slyšet, jak skřípe zuby.

„Garry ale také není první, kdo sem dneska přišel.“

„Ještě tady byl Trumpál. Přinesl mi od tebe nějaké novinky. Asi netušil, že mi je přijdeš říct osobně.“

„Nejen Trumpál,“ zasmál se R. J. J. Lotkien.

„Nemáš nic na práci než hlídkovat před mým kabinetem? Nemůžu věřit, že zrovna ty budeš žárlit, že mě chodí navštěvovat pohledné studentky.“

„Studentky?“ bylo poznat Lotkienovo překvapení. „Odkdy je Cracko Malejfuj studentka?“

„Že jsi to ty,“ řekl G. Rape po chvíli ticha, které Hormoně připadalo nekonečné, „uznám, že jsem sázku prohrál. Tady máš svůj vyhraný bílý žeton a vezmi si s sebou i pana Pokera.“

„Proč omdlel?“

„Prozradil jsem mu, že jsem jeho otci zachránil život.“

„Ty jsi opravdu zmetek, Australusi. Jak jsi mu to mohl udělat?“

G. Rape si povzdechl. „A ani jsem mu nestihl říct podrobnosti.“

„Věřím, že by sis to užil. Ale věř, že já bych pak mohl Garrymu prozradit nějaké pikantnosti z tvého mládí.“

„To by mu zdaleka nemuselo připadat tak zajímavé, jako jisté… hm… detaily o tobě.“

„Nemusíš se namáhat. Garry to už dávno ví, domyslel si, co je moje tajemství. Má to ostatně v genech, Johnnie to tehdy taky odhalil hned.“

„Prozradila mu to Lívie,“ řekl G. Rape zachmuřeně.

„Jak jsi na něco takového přišel?“

„Aspoň vidím, že o mně všechny pikantnosti zdaleka neznáš,“ slyšela Hormona, jak G. Rape otvírá dveře.

„Od Lívie? Pikantnosti?“ Lotkien zřejmě zůstal zamyšleně stát v místnosti.

„Přemýšlet nad tím můžeš u sebe. Nebo si o tom popovídej s Pokerem, kterého si – jak doufám – vezmeš s sebou.“

Jen co se za Lotkienem zavřely dveře, vykutálela se Hormona ven.

„Vy jste mě zavřel kvůli jednomu bílému žetonu?“ rozčílila se.

„Jde o princip,“ řekl lhostejně, „nerad prohrávám. A nevztekejte se, už tak jsem kvůli vám dneska přišel o všechny nervy. Je vůbec možné strávit nějaký čas ve vaší blízkosti v klidu?“

„Aspoň jste se nenudil,“ zašklebila se. „Ráda vám zase někdy přijdu zpestřit život.“

„Ale další dort už mi prosím nikdy nepečte,“ usmál se, „leda by mě někdy zavřeli do Az-Karbanu.“

„A mám do něj zapéct pilník?“ mrkla na něj.

„Není potřeba, ten dort je dost tvrdý i sám o sobě. A už radši běžte. Kdybyste mi ten dort přinesla do hodiny, bylo by u toho méně duchem přítomných svědků.“

Dobelhala se ke dveřím. „Takže já jsem pro vás pohledná studentka?“ otočila se ještě s úsměvem.

Zašklebil se. „Musel jsem nějak blufovat, aby Lotkiena nenapadlo, že jste tu vy.“

…

Na dveře někdo zaťukal. Profesor G. Rape vzhlédl zrak od stohu písemek. „Dále.“

Dovnitř nakoukly mastné vlasy v bílé čepici.

„Dobrej večír,“ řekla kuchařka. „Šéfová by se vás ráda zeptala, co máme zejtra uvařit k vobědu!“

„Ven!“

---

[1] V tomto případě byl Malejfuj hlavně sám proti sobě, protože zisk společnosti Malejfuj Liquors, v. o. s. klesl kvůli Hybridově abstinenci o 27%.

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti