Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pondělí 31. srpna 2015

3-17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici

Pohádková hudební revue na ledě s 3D virtuálními efekty

 

GARRY POKER A VĚZEŇ Z AZ-KARBANU

(od režiséra filmů Samotáři po 20 letech a Modrá, nikoli zelená planeta)

*** Premiéra 8. srpna 2030 na Olympijském stadionu v Praze ***

 

 Kapitola sedmnáctá:

O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici


Úvodní slovo

Do stanice Húdlary přijíždí vlak podzemní dráhy snímaný zepředu. Když dobrzďuje, kamera zabere v detailu, jak se otevřou dveře kabiny a z nich vyskočí potulný minstrel. Metro nekontrolovatelně mizí z pozadí záběru tunelem pryč. Minstrel hrábne do strun své loutny a kamera se od něj pomalu oddaluje směrem nahoru. On do ní zasněně hledí a začíná zpívat.

Poslechněte tklivý příběh, neveselý
kterak Měsíčník, Slunečník, Větrník a Večernice žili
za devatero horami, devatero řekami
přímo tady před pětadvacatero letami

K trubadúrovi se obracejí Garry, Von a Hormona. On se jim uctivě ukloní a oni ho společnými silami shazují do kolejiště. Přes stanici se vzápětí prořítí další souprava metra a nastalé ticho prořezává jen strhané struny zvuk.

Balada o Flekovi

Sirénus Flek (poklekne před Hormonou a pokusí se jí políbit ruku): „Dovolíš, sličná panno, abych ti převyprávěl smutnou historii svého života?“
Hormona Dangerová (vyškubne se a vrazí mu facku): „Oslovujete mě sice pravdivě a snad i lichotivě, ale z vašich úst mi zní každé slovo jako urážka.“
„Ano, Sirénuse Fleka si samozřejmě pamatuji velice dobře,“ přikyvuje trhaně starý muž. „Byl to klasický třídní rebel, neuvěřitelný živel. Víte, takový ten typ, co netrhá mouchám nožičky, ale rovnou jim ukusuje hlavy. Škola ho nikdy moc nezajímala, a podle toho taky vypadal jeho prospěch. Kdyby v patnácti letech najednou po prázdninách nezmizel neznámo kam, asi by šestou třídu studoval do dneška.“
„Zmizel?“
„Přesně tak. V srpnu měl skládat reparát z češtiny, ruštiny, matematiky, fyziky a myslím snad ještě z přírodopisu, ale ve škole se neobjevil. A nikdo už o něm nikdy neslyšel. Časem začaly kolovat mezi žáky i učiteli povídačky o tom, že odešel na nějakou tajnou školu kdesi na Vysočině, ale to je naprostý nesmysl. Podle mne se na vzdělání jednoduše vykašlal a stal se z něj, jak se tehdy říkalo, příživník. Nedivil bych se, kdyby nakonec skončil ve vězení.“
A takový byl život můj
a takový byl život můj
Žil jsem chvíli těžce a chvíli lehce
než jsem potkal tvého otce

„Mého otce jste nikdy nepotkal!“ zaječela Hormona.
Garry unaveně odhodí tužku a začne zuřivě mačkat štos popsaných papírů, které před ním leží na stole. Támhleta zvedne zrak od porcelánové mísy, v které míchá těsto na knedlíky, a povzbudivě se na něj usměje.
On jí úsměv oplatí a pak se znovu zoufale rozhlédne po papírové spoušti.
„Myslím, že muzikál se mi z mého životního příběhu nikdy udělat nepodaří.“

Utrpení mladého Lotkiena

„Mého otce!“ umlčel ji Garry. „Pořád mluví se mnou a kouká při tom na tebe. Co je na tom divného?“
„Jak by se ti líbilo, kdyby ti nějaká holka neustále čuměla do rozkroku?“
„Hodně.“
Flek spráskl ruce.
„Není čas na řeči, protože musíme jít oddělat toho parchanta Pětihroba. Jeden hrob už má, tak dneska v noci mu vykopu ty zbývající čtyři!“
Rozhlédl se po orientačních cedulích a vedl skupinu ke schodišti do Vrčící vily.
„Nemůžeme přece jít do Vrčící vily!“ zaprotestoval Von. „Tam straší!“
„Nestraší a nikdy nestrašilo,“ uklidnil ho profesor Lotkien, „všechny zvuky, které odtamtud místní občané slýchávali, jsem měl na svědomí já.“
„Proč potom říkáte, že tam nestrašilo?“ zeptal se Garry.
„V době, kdy jsem tady studoval,“ rozpovídal se Lotkien, „jsem na tom byl zdravotně opravdu špatně. Jak už jsem říkal, moje tělo nezareagovalo příliš dobře na přípravky, které mi Trumpál opatřil. Došlo totiž k tomu, že některé příznaky ženskosti, které měly být čím dál slabší, byly naopak čím dál silnější. Rozumíte?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou jak Garry tak Von.
„Proč byl asi profesor Lotkien nemocný každý měsíc?“ sykla Hormona.
„Protože je vlkodlak?“ držel se Von urputně svojí představy.
Profesor Lotkien si povzdechl, ale pokračoval ve vyprávění: „Na ošetřovnu jsem nemohl, protože moji skutečnou identitu se nesměl nikdo dozvědět. Trumpála proto napadlo, že bych se mohl ukrývat tady – ve Vrčící vile. Potřeboval jsem klidné místo, kde bych mohl přetrpět… vy víte… to období.“
„Jaké období?“ ozval se Von.
„Období, kdy… žena… každý měsíc…“
„Začíná držet dietu?“ napadlo Garryho.
„Ne… každá žena má, řekněme, dny, kdy…“
„Dny kdy ji bolí hlava?“ zkusil to Von.
„Svoje dny,“ zkusil to Lotkien.
„To nějak souvisí s tou reklamou na fernet? I muži mají své dny, na tom není nic zvláštního,“ pokrčil rameny Garry. „Všichni se holt potřebujeme občas napít.“
„Kromě nás dvou, protože nám ještě nebylo osmnáct,“ strčil do něj Von, když si uvědomil, že jsou v přítomnosti učitele.
„Obávám se, že se daleko nedostaneme, dokud tady někdo neřekne nahlas slovo menstruace,“ povzdechla si Hormona.
„Menstruace?“
„Menstruace!“ zaječela Hormona Garrymu do obličeje. „Ženy menstruují! Mohli jste si toho všimnout, například podle vedlejších příznaků, jako jsou poruchy nálady, agresivita, nesnášenlivost, neklid nebo emoční labilita!“ zacloumala s ním.
„Snažíš se mi něco naznačit?“
Rezignovaně ho pustila a posadila se na zem. Profesor Lotkien si odkašlal, aby získal ztracenou pozornost, a pokračoval v příběhu. 
„Mí kamarádi mě tady samozřejmě navštěvovali. A časem jsme sem chodili i častěji, než bylo ‚nutné‘. Vybudovali jsme si tady něco, co by se dalo nazvat klubovnou. Tajná místnost, o které jsme věděli jen my.“
„Tehdy to ještě fungovalo jako docela běžný strašidelný dům,“ usmál se Flek. „Ale od té doby, co jsme sem začali chodit, začalo se mezi lidmi povídat, že tady opravdu straší. Přestali sem chodit návštěvníci a Vrčící vilu do roka zavřeli.“
„Ale povídačky o tom, že se zevnitř ozývají divné zvuky, přece kolují dosud!“ podivil se Von.
„A právě tak jsem si domyslel, kde se Petr Pětihrob ukrývá,“ vysvětlil Flek. „Jak říkal Rohn, uvnitř se nachází místnost, o které jsme věděli jenom já, Johnnie, tady Rohn a právě Petr. Johnnie je mrtvý, já jsem byl v Az-Karbanu, Rohn poslední rok ve škole a předtím bůhví kde…“
„Jezdil jsem s jednou travesti show,“ zakašlal Lotkien, „potřeboval jsem peníze.“
„Počkejte,“ zarazil se Garry, „chcete říct, že jste vystupoval jako muž, který se převléká za ženu?“
„Tak to muselo být jednoduché, když ve skutečnosti jste žena, ne?“ zauvažoval Von.
„Ani ne,“ posmutněl Lotkien, „naopak je to spíš komplikace. Například prsa: musel jsem pořád předstírat, že je nemám, a při představení zase, že je mám. A často, třeba při převlíkání v šatně, obojí najednou.“
„To nechápu,“ svraštil Garry obočí. „Tak máte je, nebo nemáte?“
„Mám,“ řekl profesor Lotkien, „i když, ne tak velká, abych je nemohl zamaskovat.“
„Mohl byste mi aspoň vy přestat koukat na prsa?“ rozčertila se Hormona. „Je to tak těžké?“
„Není to těžké,“ zamlaskal Flek. „Je to nemožné. Zvlášť v tomhle poměrně malém a uzavřeném prostoru,“ opsal rukou klenbu nástupiště.
Hormona si poklepala prsty po pouzdru pistole. „Ono v tom Az-Karbanu nemusí být až tak zle. Teda za předpokladu, že tam mají samostatné ženské oddělení.“
„Myslím, že by sis nepomohla ani v ženské věznici,“ ušklíbl se Flek. „A ty povídej dál, Rohne, kamaráde.“
„Se skupinou jsem vystupoval až do loňského roku, kdy jsme měli představení v Polné. Tančím takhle na pódiu kankán a najednou koukám, že v první řadě sedí Nigrus Trumpál!“
„To mě nepřekvapuje,“ zašeptal Garry.
„Po představení za mnou zašel do šatny a nabídl mi místo ve škole. Nabídl ho ostatně i všem ostatním členům našeho souboru.“
„To mě už vůbec nepřekvapuje.“
„Ale odmítli. Skupinu radši rozpustili a rozprchli se po celém světě,“ řekl Lotkien smutně.
„To mě taky nepřekvapuje.“
„A mně nezbylo, než na Trumpálovu nabídku kývnout.“

Romance o Johnniem

Vyšli po schodech do Vrčící vily a ocitli se v dlouhé temné chodbě. Všude byl prach a špína, z trámů visely hadry a podivné figuríny a na podlaze přímo před nimi ležel převrácený zelený vozíček.
„Sem jste chodili dělat co?“ kopla Hormona do plastové lebky a ta zařehtala.
„Cokoli si dovedeš představit,“ zašeptal Flek a Hormona v duchu proklela svou fantazii.
„Hrozně jsme si chtěli hrát na superhrdiny, ale jediný aspoň trochu akční film, který jsme tehdy viděli, byl Princ a Večernice,“ řekl Lotkien a nostalgicky se rozhlédl. „Děsili jsme návštěvníky tohoto strašidelného domu o trochu víc, než za kolik si zaplatili. Později nám holky nám vyrobily kostýmy a…“
„Vy jste si ho snad mohl vyrobit sám,“ ušklíbl se Garry.
„…a my jsme začali podnikat i spoustu dobrodružných výprav po okolí. Převlečeni za Měsíčníka, Slunečníka, Větrníka a Večernici.“
„Slunečník, Měsíčník, Větrník a… Večernice!“ vyhrkl Garry. „To jste byli vy!“
„Ty už jsi o nás slyšel?“
„Vy jste vyrobili Pubertův plánek!“
„To nemůžeme popřít,“ rozesmál se Flek, „ale jak se ten plánek, u všech roztočených rulet světa, dostal k tobě?“
„Vlezlou poštou z Plyšovy kanceláře,“ vysvětlil Garry.
„Vidíš, říkal jsem ti, že nám ho sebral Plyš, Sirénusi!“ rozčílil se Lotkien. „A ty ses ho pořád pokoušel vymlátit z Grapea!“
Garry se škodolibě zachechtal, ale ztichl, když ho Hormona praštila loktem do žeber. Lotkien se na ni překvapeně podíval.
„Co je?“ pokrčila rameny. „Prostě se mi příčí bezdůvodné násilí.“
Flek s Lotkienem se začali rozhlížet po stěnách a šmátrat ve skulinách mezi prkny. Garry je přitom sledoval a i přes vojenský baret bylo vidět, že mu něco vrtá hlavou.
Nakonec to nevydržel a oslovil profesora Lotkiena: „Takže vy jste byl asi Večernice, že? Můj otec jako ten nejdůležitější musel být Slunečník. A Flek asi Větrník, podle toho závanu zatuchliny, který chodí stále za ním.“
Jmenovaný si odplivl.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Lotkien. „Já jsem byl Měsíčník, kvůli svým opakujícím se měsíčním… problémům…“
„Menstruace!“ zasyčela Hormona. „Říká se tomu menstruace!“
„Tady Sirénus byl Slunečník. Podívejte se na něj, i po patnácti letech ve vězení pořád září jako sluníčko.“
„Rohne, kamaráde, neser.“
„Tvůj otec byl Větrník, protože z nás byl nejrychlejší a taky kvůli těm parohům. A na Petra zbyla Večernice. Vzpouzel se, ale nic jiného na něj nezbylo.“
„Tohle vysvětlování se táhne jako Pimsova odpolední přednáška. Nerad se opakuju, ale měli bychom vlítnout dovnitř,“ zaskřípal zuby Flek a ukázal na výklenek po jejich pravé ruce, „vchod je tady.“
Tentokrát ho zastavil Garry.
„Ještě jsem se nedozvěděl, jak to bylo s mými rodiči.“
„V ročníku nás bylo padesát dva,“ zavrčel Flek, „pokud budeš chtít vyprávět o každém, Pětihrob zhebne přirozenou smrtí dřív, než si pro něj stihnu přijít já.“
„Garry má právo vědět o svých rodičích pravdu… nebo aspoň její část,“ zastal se ho Lotkien.
Flek se otráveně posadil k patě schodiště. „Tak jim to pověz ty, Rohne, kamaráde,“ obrátil se na Rohna, svého kamaráda, „já na to nemám nervy.“ Rohn, kamarád, se posadil vedle něj a nadechl se, aby začal vyprávět.
Garry se zachmuřil. „Proč vlastně Lotkiena pořád oslovujete Rohne, kamaráde?“
„To je takový interní vtípek,“ zachechtal se Sirénus Flek a poplácal Lotkiena po zádech. „Kamarád, taky rád.“
„Doufám, že je to opravdu jenom vtípek,“ polkla Hormona.
Lotkien se pokusil o úsměv. „Bude lepší, když jim to povyprávíš ty. Neznám všechny detaily.“
„Bylo nebylo,“ začal tedy se znuděným výrazem Flek, „ale logicky spíš bylo, než nebylo, protože kdyby nebylo, tak by ses nenarodil. Tvoji rodiče se krátce po škole vzali a otevřeli si vlastní malé kasino v Oblé ulici. Kšefty šly tehdy docela dobře, takže po pár letech si mohli dovolit přijmout první zaměstnance. Brzy jsme pro ně pracovali já, tady Rohn i Petr. Dařilo se, dokud se neobjevil Vrdlmrsmrst a jeho mafie. Jeho trénovaní švindlíři přivedli na mizinu spoustu podniků, ale u nás nepochodili. Johnnie byl v obraně proti švindlování vždycky dobrý. A já a tady Lotka ostatně taky. Akorát Petr uměl velký kulový, ale ten tam stejně dělal jen číšníka.“ Odmlčel se.
„Po čase na to zkusili jít jinak a chtěli po nás výpalné,“ podrbal se Flek po neoholené tváři. „Docela nás vyděsili, protože Rohn najednou zmizel.“
Rohn se začervenal, což u jeho bledé pleti znamenalo, že získala lehce narůžovělý nádech. „Zpanikařil jsem a utekl.“
„Pak věřte ženským,“ zašklebil se Flek. „Od té doby vím, že se jim nedá věřit ani slovo!“
„Pochybuju, že jste to zjistil dřív, než ženy o vás,“ pohodila Hormona hlavou.
„Mně bohatě stačí, aby mě žena neprokoukla během prvních dvanácti hodin,“ olízl si Flek rty, „co si o mně bude myslet pak, je mi srdečně jedno. Ale k věci. Měli jsme nahrabáno, tak jsme podnik radši rychle prodali. Pomáhali jsme pak Trumpálovi v boji s Tím-jehož-jméno-neumíme-vyslovit, ale jeho stoupenců bylo čím dál víc. Tvým rodičům se sice podařilo vyhrát pár pokerových turnajů, ale Vrdlmrsmrst byl i tak stále bohatší a mocnější. Brzy pro ně přestalo být bezpečné se ukazovat na veřejnosti. S mou a Trumpálovou pomocí se začali skrývat. A co tak mohli asi celé dny dělat, když se pořád schovávali v opuštěných bytech a nemohli si ani rozsvítit. Takže ses zanedlouho narodil ty.“
„Hybrid mi říkal, že mí rodiče byli poslední hráči, které musel Vrdmrsl… Vrsm… Vr-dl… Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit porazit, aby ovládl celý karbanický svět.“
„Přestože ti to říkal Hybrid, je to pravda,“ přikývl Flek. „Tví rodiče byli opravdu poslední karbaníci, kteří měli svůj vlastní majetek. Samozřejmě kromě profesora Trumpála, ale v tom raději nebudeme rýpat. Všichni ostatní buď prohráli s Vrdlmrsmrstem nebo převedli své peníze na Trumpála. Nebo nikdy žádné neměli – jako třeba Vlezlý. Já jsem svoje peníze svěřil Trumpálovi, přestože po mém zatčení si většina lidí myslela, že jsem s Vrdlmrsmrstem prohrál už dávno a stal jsem se jeho služebníkem a tajným agentem. To ale nikdy nebyla pravda.“
„Vrdlmrsmrst ale moje rodiče nakonec vypátral, nebo ne?“ zarazil se Garry. „Neoběsili se přece proto, že jim došlo sušené mléko!“
„Abych řekl pravdu, svým způsobem ano.“
„Moji rodiče nebyli cvoci!“ rozzuřil se Garry. „Kdyby byli, těžko bych pak já sám byl taková klidná a rozvážná osobnost!“
„Nech si to vysvětlit,“ uklidnil ho Flek. „Tví rodiče pro jistotu vůbec nevycházeli z domu, všechny zásoby potravin jsem jim vždy jednou za pár dní obstarával já. Jednou jsem na to ale zapomněl, protože… no, to je teďka jedno. Byl jsem s nimi domluvený, ať kontaktují Petra, kdybych se jim neozýval déle než pět dní.“
„Proč jste zapomněl?“
„Dobře, povím ti to,“ povzdechl si Flek. „Když jsem se po týdenním flámu probral se šílenou kocovinou v nějakém zapadlém bordelu na botelu v Západním Berlíně, na náplavce na mě čekalo snad deset poštovních koz.[1] Asi jich bylo jen pět, ale viděl jsem ještě všechno dvakrát.“
„Vrdlmrsmrst vám musel přimíchat něco do pití, protože něco takového, to rozhodně není váš styl,“ odfrkla si Hormona.
„Zrovna tohle jsem chtěl říct, holčičko,“ hodil po ní Flek další ze svých nesmyslných smyslných pohledů. „Ten proradný ďábel! Každopádně, každá koza nesla vzkaz od tvého otce, ta poslední s poznámkou, že jestli se neozvu do dvaceti čtyř hodin, dá vědět Petrovi, protože jim došlo sušené mléko a ty nemáš co jíst.“
„A vy jste tušil, že Petr je zrádce, tak jste neprodleně vyrazil mým rodičům na pomoc!“ rozohnil se Garry a zašermoval pěstí.
„Tehdy jsem neměl podezření, že by nás Petr Pětihrob mohl zradit. Prohrál sice s Vrdlmrsmrstem všechny peníze, ale říkal, že se polepšil a že nám chce pomáhat. Kdo by mohl tušit, že je zrádce?“ rozhodil Flek ruce. „I tak jsem ale pospíchal zpátky, protože mě trápily výčitky, že jsem nechal svého nejlepšího přítele na holičkách. A musel jsem stejně co nejrychleji domů, protože mi propadlo turistické vízum.“
„Co jste teda udělal?“
„Pamatoval jsem si akorát to, že jsem nechal svoji škodovku pod takovou vysokou věží. Ta byla naštěstí odevšad vidět, tak jsem vyrazil nejkratší cestou k ní. Jediné, co mě zdrželo, byla asi tři metry vysoká zeď, kterou si ti skopčáci postavili bůhví proč přímo uprostřed města. A ještě na mě koukali jak na blázna, když se mi ji konečně podařilo přelézt!“
„Možná byli jen trochu překvapení, v kterém směru ji zdoláváš,“ pousmál se Lotkien.
„Když mají skrz město betonovou hradbu, nemůžou se divit, že se někdo občas potřebuje dostat na druhou stranu,“ čílil se Flek. „Stejně jsem se namáhal zbytečně. Svoje auto jsem už nenašel, tak jsem vzal nejbližšího trabanta a uháněl do Čech. Po třech dnech nepřetržité jízdy beze spánku, kdy jsem už měl oči jako vařená pštrosí vejce naložená v octě, jsem dorazil do Humpolce, kde se tví rodiče tehdy ukrývali. Dům byl v rozvalinách, takže mi bylo jasné, kolik uhodilo.“
„Půlnoc?“ zatěkal očima Von.
Hned jsem pochopil, kdo a proč ten dům zbořil. Z otvoru ve zdi se vypotácel Hybrid s nějakým uzlíkem v náručí.“
„A co má být?“ zeptal se Garry, když viděl, jak se na něj všichni dívají.
„Ten uzlík jsi byl ty, Garry,“ zvedl koutky profesor Lotkien.
„Nejsem žádný uzlíček nervů!“
„Byl jsi spíš uzlíček plín,“ zatvářil se znechuceně Flek. „Hybrid mi tě strčil do náruče, že tě mám pohlídat, a zmizel do hospody. Trčel jsem tam s tebou deset hodin! Dokonce jsem tě i přebaloval. Myslel jsem, že tě zabiju, a asi bych to i udělal, kdybys nebyl můj…“
„Jak mám vědět, že si nevymýšlíte?“ vyjekl zoufale Garry.
„Ať mě zabije moje šílená sestřenice, jestli lžu,“ zvedl Flek olíznuté prsty k přísaze. „A už pojďme. Mám strašnou chuť někoho uškrtit a v zájmu nás všech by to měl být Petr Pětihrob.“
Lotkien přikývl. „Zbytek příběhu nám musí dovyprávět někdo jiný.“
Zapátral prsty ve skulině mezi prkny a téměř nepostřehnutelné dveře se s cvaknutím otevřely. Jeden po druhém vešli do malé podkrovní místnosti. Bílé světlo sem přicházelo pouze z chodby, jinak zde blikaly modré a červené pouťové reflektory. Jediné okno, které zde kdy bylo, někdo zatloukl lepenkovým plakátem s nápisem KARTY SLOUŽÍ MÍRU!
Ničeho z toho si ale nevšímali, protože všichni věnovali pozornost jen svázanému muži s roubíkem v ústech, který se svíjel na židli uprostřed pokoje.
„Petře, kamaráde,“ vyplázl na něj jazyk Flek, „jak se ti daří?“

Petrova povídačka

Kroutící se mužík s prořídlými černými vlasy teď vyděšeně přejížděl očima mezi Garrym a Hormonou.
Flek si stoupl za něj a nevybíravě ho uchopil za hlavu. „Pánové! Dámy!“ uklonil se lehce směrem k Hormoně a profesoru Lotkienovi. „Představuji vám Petra Pětihroba, který živ a zdráv chodí po této planetě, i když zemřel už před patnácti lety!“
„Nemrtvý!“ zvedl vyplašeně prst Garry. „Je to nemrtvý! Zombie!“
„Prosím, znova ne,“ zvedla Hormona oči k nebi, respektive k reflektoru nad svojí hlavou. Zakryla si oči.
„Jedno škubnutí a zlomím ti vaz,“ zašeptal Flek. Pětihrob ustrašeně zavrtěl hlavou tak, až Garryho napadlo, že mu upadne sama. „Ale tu radost ti neudělám, protože bys vůbec netrpěl.“
„Zadrž,“ zvedl Lotkien dlaň. „Zatím,“ dodal, když uviděl, jak se na něj Petr usmál.
„Proč?“
„Kdo ho svázal? A kde je teď?“
„To netuším,“ protáhl si Flek klouby, „ale ušetřil nám nejspíš jednu dramatickou honičku po Vrčící vile.“
Lotkien přistoupil blíž a vytrhl Pětihrobovi roubík z úst.
„Kamarádi moji!“ usmál se na ně Pětihrob. „Tak rád vás vidím živé a zdravé!“
„To my o tobě rozhodně říct nemůžeme,“ zašklebil se Flek. „Kromě toho, neuvidíme tě živého a zdravého dlouho.“
„Musíte mě zachránit!“ ječel Pětihrob. „Přepadli mě. Tady Garry Poker a ta jeho divoženka! Svázali mě a chtěli mučit.“
Lotkien i Flek se překvapeně podívali na Garryho. A Hormonu, která se ale tvářila, že ona rozhodně nemůže být ‚jeho divoženka‘. V první řadě by tedy ráda popřela, že by kdy mohla být jeho, a potom by se pokusila nějakým způsobem alespoň zpochybnit tu divoženku.
„Vidíme toho skřeta poprvé v životě,“ řekl Garry.
Flek Pětihrobovi zmáčkl prsty bradu. „Tak ty ses pokoušel mě obelhat, ty prašivej bastarde?“
„Přece byste mi neublížili!“
„Dobře víš, že jsme tady právě kvůli tomu,“ řekl Flek a škubl mu hlavou. „Celou dobu, co ses schovával, jsi dobře věděl, co se kde šustne. Díky tomuhle!“ zatřepal v ruce s Pištivkou a z té vypadlo malé ozubené kolečko.
„Pištivka mu donášela?“ hlesl Von.
Flek praštil s morčetem o zem a po dřevěné podlaze se rozlétla hromádka součástek.
„Malá jednoduchá kamera, nahrávací zařízení a nejmenší kotel na biomasu, který jsem kdy viděl,“ ukázal. „Díky tomuto zařízení měl dokonalý přehled o dění v karbanickém světě, stačilo držet se v dosahu signálu, který to morče vydávalo. To vše sestrojeno nezaměnitelným rukopisem Petra Pětihroba. Pověz, Petře, kamaráde, pročpak jsi předstíral vlastní smrt a pak se tak dlouho ukrýval?“
„Bál jsem se, že mě někdo zabije!“ zadrkotaly Petrovy zuby.
„Kdo?“ usmál se hrozivě Flek. „Já jsem byl v Az-karbanu. Mimochodem za to, že jsem tě zabil. Ale namlouval jsem si, že jsem tam za vlastní blbost, že jsem tě nezabil. Jinak bych se tam asi zbláznil.“
„Trumpál! Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit!“ ječel Pětihrob. „Garry Poker!“
„Kdybych věděl, co jsi zač a že jsi naživu, tak to udělám.“
„Vidíte?“ kvíkl Pětihrob.
„Měl ses někde zašít a nevystrkovat uši. To morče tě prozradilo. Jak jsem se o něm doslechl, došlo mi, že jsi nechcípnul někde v díře, jak jsem doufal, ale těšíš se dobrému zdraví.“
„Já?“ vrhl po něm Pětihrob smutný pohled. „Trápí mě astma, revma, mám vysoký tlak. A kdybyste viděli ten ekzém, co mám na levé noze, tak…“
„Zavři hubu,“ okřikl ho Flek, „na mrtvolu jsi zdravý až moc.“
„Nechápu, jak mohl sestrojit morče, aniž bychom to poznali?“ podivil se Von, který se doteď přehraboval v Pištivčiných vnitřnostech – nebo lépe řečeno – v součástkách. „Chápu, že jsem si toho nevšiml já, že si toho nevšimli moji bratři nebo taťka. Ale naše mamka? Ta pozná… no… cokoli na jakoukoli vzdálenost!“
„Petr vždycky pro naši partu vyráběl spoustu opravdu dokonalých technických vymožeností. Sestavil třeba dalekohled, kterým jsme se mohli dívat…“
„…do brzybolských dívčích sprch,“ dokončila Hormona. „Vidím, že se tady toho moc nezměnilo.“
„Který měl i nahrávací zařízení,“ zasnil se Flek. „Jedině díky památce toho dalekohledu taky ještě žije. Jinak bych mu utrhl hlavu hned. A sestrojil i další užitečné věci. Třeba… hm… takovou zajímavou soustavu zrcátek, přes kterou jsme mohli…“ Plně se ponořil do vzpomínek a ztratil hlas. I když ne nadlouho: „Akorát superhrdinský kostým si nikdy ušít nedokázal.“
„A vy ano?“ ohrnul nos Garry.
„Ne, ale dokázal jsem si na to sehnat lidi,“ mrkl na něj Flek. „Stejně jako tvůj otec.“
Hormona si povzdychla. „Aspoň, že ženy považujete za lidi.“
„Svým způsobem,“ zabručel Flek, „hodně zvláštním způsobem. Ale šít umí. Na rozdíl tady od Petříka,“ poplácal ho po tváři.
„Pusťte mě,“ zakňučel dotčený. „Jsem na vaší straně! Můžeme tady Garryho Pokera odvést Temnému hráči společně a získat velkou odměnu.“
„Co?“ zamračil se Garry.
Pětihrob si je všechny opatrně prohlédl. „Na jaké jste straně? Mohl bych… mohl bych vám prozradit, kde se Pán falešných karet ukrývá! Společně bychom ho dopadli a získali velkou odměnu.“
„Nebo bychom tě mohli odevzdat černým serifům a získat velkou odměnu!“ navrhl Garry.
„To by bohužel nešlo,“ zavrtěl hlavou Lotkien. „Za tohle podsvinče by nám nikdo žádnou odměnu nedal.“
„Rohne,“ obrátil se k němu Pětihrob prosebně, jak mu pevně utažené provazy dovolovaly, „přece tomu nevěříš! To všechno Sirénus… způsobil smrt Johnnieho a Lívie a teď se chystá zabít mě.“
„Nikdo se tě nechystá zabít, dokud se to celé nevysvětlí,“ řekl Lotkien rázně.
„To je pro mě docela novinka,“ zachechtal se Flek. „Chystám se Petra zabít, a protože trest jsem si za to už odpykal, nikdo nemůže mít nic proti tomu.“
„Technicky vzato jste si ten trest přece neodpykal, když jste utekl z vězení,“ namítla Hormona. „Měl jste si počkat, až vás propustí.“
„Dostal jsem doživotí!“
„Za dobré chování by vás třeba pustili,“ zauvažovala Hormona. „Ale to ve vašem případě asi nepadá v úvahu, pravda.“
„Nech si ty rady, kočičko,“ zabručel Flek. Hormona se rozhlédla po nějakém tupém předmětu, kterým by ho mohla přetáhnout po hlavě. Stará ztrouchnivělá židle byla ale moc daleko a Von zase moc těžký, tak od této myšlenky opustila.
„A ty vyklop, proč ses schovával a čenichal prostřednictvím morčete na baterky, když jsi mohl být prohlášen za celokarbanického hrdinu, který pomohl dopadnout zlého Sirénuse Fleka.“
„Bál jsem se, že po mě půjdeš,“ zajektal Pětihrob.
„Jak jsi věděl, že by Sirénus mohl utéct z Az-Karbanu?“ divil se Lotkien. „Nikomu před ním se to nepodařilo.“
„Já ti řeknu proč,“ zacloumal s Pětihrobovou hlavou Flek. „Celou tu dobu ses neschovával přede mnou, ale před přívrženci Doktora Vrdlmrsmrsta. V Az-Karbanu jich sedí víc než dost a nemyslí si o tobě zrovna nic pěkného. Spíš bych řekl, že by ti s chutí natrhli prdel. I když kupodivu, oni na takové věci nikdy moc nebyli. A člověk by přitom řekl, co jiného se dá ve vězení dělat, že?“
„K věci, Sirénusi, snažně tě prosím,“ přerušil ho ostře Lotkien.
Flek se zamračil. „Řekněme, že kdybys nebyl mrtvý, rádi by si s tebou popovídali a vyjasnili pár věcí. Myslí si totiž, že jsi Vrdlmrsmrsta navedl na Pokerovy, aby se tam chytil do nějaké léčky. Mají tě zkrátka za zrádce. Což sice jsi, ale je jsi nezradil.“
„Já a zrádce?“ pokusil se o nevinný úsměv Petr.
„A dobře víš, že ne všichni Vrdlmrsmrstovi věrní jsou v Az-Karbanu. Proto ses taky ukrýval už od jeho pádu, než jsi vymyslel geniální plán – napadnout mě a předstírat vlastní smrt.“
„Geniální plán?“ zatvářila se Hormona nevěřícně. „Opravdu si myslíte, že on by byl schopný vymyslet nějaký alespoň chytrý plán?“
„To je ono!“ vykřikl Pětihrob. „Děkuji ti! Slyšíte? Jak bych já, prostá dušička, vůbec mohl vymyslet nějaký plán? Jsem nevinná oběť krutého osudu! Ukrýval jsem se před Flekem, který po mně šel. Taky mě dopadl, ale šťastnou náhodou jsem přežil, protože jsem se propadl do důlní šachty. Od té doby jsem se raději ukrýval, protože jsem se bál, že jinak by se pokusil zabít mě znovu.“
„V jednom máš pravdu,“ strčil do něj Flek surově, „šel jsem po tobě. Protože jsem věděl, že jedině když tě dopadnu, budu moct dokázat, že jsem nezradil Johnnieho a Lívii a nejsem služebníkem Doktora Vrdlmrsmrsta!“
„Jak se to tedy tehdy v Ostravě událo?“ zajímal se Garry. „Stačí mi jedna verze, ať nemusím přemýšlet, komu mám věřit.“
„Dobře, Garry,“ přikývl Flek a zacpal Pětihrobovi ústa rukou. „Poté, co Vrdlmrsmrst díky tobě padl, s velkým překvapením jsem se dočetl v Kartáři, že jsem považován za zrádce a jednoho z jeho nejvýznamnějších přisluhovačů. Protože jsem o našem milovaném ministerstvu nikdy neměl žádné iluze, radši jsem se začal ukrývat. Půl roku jsem se potloukal po ilegálních hráčských doupatech v pražském podsvětí, než mě navštívil jeden stařík a navedl mě na Petrovu stopu.“
„Stařík?“ podivil se Garry.
„Starý vousatý muž, trochu podobný Trumpálovi, jen vypadal asi o dvacet let starší,“ řekl Flek. „Vysvětlil mi, že to Petr zradil tvoje rodiče a teď se ukrývá před hněvem Doktorových přívrženců. Neváhal jsem a začal jsem pátrat. Brzy jsem se mu ocitl v patách, ale pořád mi unikal. Až čirou náhodou jsem na něj narazil v Ostravě na Stodolní.“
„Počkejte,“ zarazila ho Hormona. „Říká se, že to celé se odehrálo na rušné ulici. Stodolní tehdy přece vůbec rušná nebyla!“[2]
„Nejsi nějaká moc chytrá?“ zúžil zrak Flek.
„Jsem.“
„No dobře, tak to musela být nějaká jiná,“ zahučel. „Řekněme… Hlavní ulice?“
Hormona pokrčila rameny.
„Bohužel si mě všiml dřív než já jeho. Začal ječet jako pominutý, že jsem zrádce, vrah a nevím, co ještě. Pak po mně hodil kouřový granát – ne, že by to v ostravském ovzduší mělo nějaký efekt. Rozběhl jsem se za ním, ale on bleskově prokličkoval hloučkem lidí a hodil mezi ně další granát, tentokrát skutečný. Nechápu, kde to všechno sebral, musel se předtím snad schovávat v muničáku. Než se ti lidé stačili rozprchnout, granát vybuchl a zabil všechny kolem. Mě to odhodilo asi dva metry a myslel jsem, že Petříka to muselo roztrhat. A ten zmetek mezitím někam utekl. Patrně stihl zaběhnout do knihovny, která byla hned vedle, a pak zadním východem někam do podzemí.“
Hormona si promnula kořen nosu. „To ale nevysvětluje, proč jste se potom ďábelsky chechtal a objednal si ančovičkovou pizzu. Jak se povídá.“
„Byl jsem z toho v šoku, holubičko moje, nedokázal jsem uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Měl jsem pocit, že se celý svět zbláznil.“
„A ta pizza?“
„To byl obyčejný omyl,“ ušklíbl se Flek. „Chtěl jsem zavolat Trumpálovi, protože jsem si myslel, že ten jediný mi může ještě pomoct. V adresáři jsem se ale o řádek přehlédl a zavolal jsem na roznáškovou službu pizzy. Když už jsem se tam dovolal, bylo mi líto zavěsit, tak jsem si objednal. Pak jsem usoudil, že už je to všechno jedno, posadil se na obrubník a čekal, co se bude dít. A dělo se – dřív, než přijeli s mojí pizzou, přilítlo tam po zuby ozbrojené komando. Zatkli mě a všechno mi to přišili.“
„Ale co důkazy?“ zamračila se Hormona.
„Vyrojila se spousta svědků, kteří tvrdili, že jsem křičel na Pětihroba: ‚Tady jsi, ty hajzle! Jen počkej, jdu si pro tebe!‘ A několik jich vypovědělo, že jsem po něm hodil kamenem.“
„Copak je možné, aby si tolik lidí vymýšlelo?“ nechápala.
„Ehm,“ odkašlal si Flek. „Oni si tak úplně nevymýšleli, ale proč bych po něm nemohl hodit kamenem, když jsem byl bez viny? Navíc nic jiného než kámen jsem po ruce neměl! A je docela možné, že jsem na něj řval něco, co mohlo znít jako výhružka. Ale nechtěl jsem ho zabít, chtěl jsem ho dopadnout a dokázat svou nevinu.“
Hormona si olízla rty. „Opravdu nerada zdržuju příběh, ale když už jsem v tom začala rýpat: jak to, že se Pětihrob nikdy nepokusil Garrymu ublížit, když to je Vrdlmrsmrstův přívrženec a poslední tři roky musel moc dobře vědět, kde Garry je a co dělá?“
„Vidíte!“ zapištěl Pětihrob. „Kdybych byl opravdu na jeho straně, musel bych se pokusit Garryho odstranit! Jsem nevinnost sama, pusťte mě, ať můžeme společně porazit Temného hráče!“
„Jsi příliš velký srab, abys vylezl,“ odbyl ho Flek. „Vždycky se přidáš na stranu toho, kdo ti víc zaplatí nebo kdo ti víc vyhrožuje.“
„A teď mi nejvíc vyhrožujete vy!“ chytil se Petr Pětihrob stébla. „Jsem na vaší straně!“
„Dobře, tak už mám jen jedinou otázku, tady na pana Fleka,“ řekla Hormona. „Slibuju, že je poslední a pak už neřeknu ani slovo!“ zaprosila, když viděla, jak se na ni ostatní rozzlobeně tváří.
„Jak se vám podařilo dostat se z Az-Karbanu? Nikdo odtamtud nikdy neuprchl, tak mi není jasné, jak se to mohlo podařit zrovna vám.“
„Holka, ty mi dáváš,“ uchechtl se Flek. „Teda vlastně nedáváš, aspoň ne tak, jak bych chtěl, ale…“
„Vrať se k tématu, Sirénusi,“ zašeptal Lotkien, když viděl, jak se v Hormoniných tvářích vaří krev.
„Poté, co jsem se pochopil, že Petřík je naživu, uvědomil jsem si, že kdybych ho dopadl, mohl bych snadno prokázat svoji nevinu. Začal jsem pracovat na plánu útěku. Každý měsíc jsem před výměnou prádla utrhl tenký pás prostěradla. Postupně jsem kradl v jídelně příborové nože a přepižlával jimi mříže. Poslední den před útěkem jsem si schoval pár kousků sekané, na odlákání pozornosti psů. Zkrátka všechno bylo dokonale naplánováno a připraveno, abych mohl utéct.“
„Ale kolem Az-Karbanu je přece několik linií zátarasů, plotů, příkopů a strážních věží!“ vykřikl Von. „Nikdy se vám nemohlo podařit projít!“
„Taky se mi to nepodařilo,“ mrkl Flek. „Prostě jsem během vycházky po dvoře zkusil napochodovat do vrátnice. Zamával jsem jim před očima kartotéčním lístkem z vězeňské knihovny a řekl, že mi končí trest a mají mě propustit. Než se přišlo na to, že jsem si to vymyslel, seděl jsem na vlastním velbloudovi a prchal přes poušť.“
„Já to věděl, že mít ve vězení knihovnu je blbost,“ otočil se na Hormonu Garry.
Hormona měla sto chutí říct, že nevěří, že by mohlo být tak jednoduché dostat se z Az-Karbanu, ale nakonec si usmyslela, že dodrží svůj slib.
„Co s ním uděláte teď? Chcete ho zabít, nebo dokázat svou nevinu?“ zarazil se Garry.
„Děti, musíte se pořád na něco ptát?“ zavrčel Flek.
„Mají jen oprávněné pochybnosti o promyšlenosti tvých činů,“ zastal se jich Lotkien. „Nejvíc je to vidět na slečně Dangerové, která teď zuby nehty bojuje se svým předsevzetím neříct už ani slovo.“
„Promyšlenost mých činů?“ zděsil se upřímně Flek. „Rohne, kamaráde, ty mě přece dobře znáš. Viděls mě někdy, že bych promýšlel nějaký čin?“
„Ne,“ odpověděl Lotkien po opravdu krátké úvaze.
„Čekám, že něco vymyslíš ty.“
Lotkien se zmohl jen na zamručení.
„Ocenil bych, kdybys přišel na takové řešení, abych nemusel zemřít!“ připomněl se Pětihrob.
Lotkien k němu otočil svou nepřítomnou tvář: „Proč?“
„Abych žil?“
„Neboj, to je naše nejdůležitější starost,“ zachrčel mu Flek hrůzostrašně do ucha. Pětihrob od něj instinktivně odtáhl hlavu co nejdál. Provazy mu ale dovolily jen pár centimetrů.
„Mohli bychom ho nechat tady,“ pokrčil rameny Lotkien. „Chodit s ním na školní pozemky je moc riskantní. Už tak mě Grape podezírá, že ti pomáhám.“
„Mrakomor?“ rozchechtal se Flek. „Co tady proboha dělá?“
„Učí,“ řekl suše Lotkien a Flek propadl v další vlnu smíchu.
Lotkien se obrátil ke Garrymu, Vonovi a Hormoně. „Profesor G. Rape s námi chodil do školy,“ vysvětlil. Těm to bylo ale lhostejné, protože tuto informaci už znali a přinejmenším jedna třetina si ji i pamatovala.
G. Rape?!“ zvýšily se obrátky Flekova smíchovrátku. Garry vybalil ze svého batohu karimatku, aby se mohli posadit a počkat, až záchvat přejde. Po deseti minutách se aspoň ztišil, takže mohli pokračovat v konverzaci.
„Já vím, že jsem slíbila, že už se nebudu na nic ptát,“ začala potichu Hormona, „ale Mrakomor?“
„Jeden takový kanadský žertík z doby našeho studia,“ jal se objasňovat Lotkien. „Zkrátka pro své hry na Měsíčníka, Slunečníka, Větrníka a Večernici jsme potřebovali hlavního padoucha. Přesvědčili jsme Grapea, aby ho hrál právě on. Slíbili jsme mu, že bude moct unést Večernici a dělat si s ní, co chce.“
„Br,“ zašklebila se Hormona a znechuceně se podívala na Pětihroba vrtícího se na židli.
„Vtip byl v tom, že Grape nevěděl, kdo Večernice je, když na to přistoupil. Myslel si, že je to Lívie, a my mu místo ní předali Petra Pětihroba v režném pytli. Od té doby s Johnniem a Sirénusem nepromluvil ani slovo. A v Johnnieho případě už to asi ani nikdy nedožene.“
„A s vámi?“
„My dva spolu vycházíme úplně normálně,“ uculil se Lotkien, až v jeho tváři mohl obeznámený pozorovatel rozpoznat ženské rysy. „Mně celou tu záležitost už dávno odpustil. Myslím si, že mě tajně miluje.“
„S tím bych tak úplně nesouhlasil, milá dámo,“ ozval se ledově medový hlas za jeho zády. „Slečny, pánové, Fleku, ruce vzhůru,“ usmál se Mrakomor.


[1] Automatická oprava změnila slovo „bordelu“ na „botelu“. Takže proč ne, i MS Word může mít občas dobrý nápad.

1 komentář:

Appreciate Dr Odia řekl(a)...

O MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jmenuji se Hellen Brinkerhoff, jsem ze Skotska, chci se podělit o skvělé zprávy o mém životě všem a těm, kteří potřebují pomoc i v jejich životě. Po dobu 6 let trpím, můj manžel mě opustil a šel dál vzít jinou ženu jen proto, že jeho rodina mě nemiluje, také proto, že jsem mu nedokázala dát dítě, byla jsem v slzách po dobu 6 let trpí, protože když se můj manžel rozvedl, hledal jsem kouzelník, který mi pomohl on-line setkali se tolik kouzelníků, ze mě všechny shromáždili, aniž mi pomohli, ale 14. května 2018 jsem viděl místo ženy online, která sdílí dobrou práci kouzelníka s názvem Dr. Odia, musím odvahu kontaktovat ho, když jsem ho kontaktoval, řekl mi, že můj problém byl vyřešen, protože jsem se s ním spojil, po jeho kouzelném odlévání mi řekl, že se můj manžel vrátí ke mně za necelých 24 hodin, což mi se stalo překvapivě, Řekla mi, že můj manžel říkáme, abych se mi omluvila. ihned poté, co mi to všechno řekl, můj manžel mi zavolal telefonem a začal mě prosit, abych ho přijal zpět po 6 letech rozvedení. dnes sděluji tuto zprávu, protože chci, aby svět věděl o něm a jeho dobré práci. Jsem také velmi ráda, že jsem těhotná teď po svém těhotenském kouzlení a pro ty z vás, kteří potřebují nějaký druh pomoci, problém s penězi, problém s penězi, pojmenujte ji, rád kontaktujete Dr. Odia dnes a máte problém vyřešen tady jsou jeho kontaktní údaje Email: odiasolutioncenter@gmail.com, Pro přímé volání a Viber Chat Číslo: +27638836445.