2-4: Příjezd

Kapitola čtvrtá, i když možná přesnější by byla kapitola třetí bé. Ale neobjeví se tady Mach a Šebestová, jen dokončíme to, co se mělo vejít do kapitoly předchozí, ale autor ji zbytečně natahoval a už tam nebylo místo. Aby se název kapitoly neopakoval, tak přestože pojednává o odjezdu z Brajglu, jmenuje se

Příjezd

* Varování: scéna popisuje následky užívání lehkých drog

Zbytek prázdnin se vlekl pomaleji, než by si Garry býval přál. Támhleta se mu od incidentu s Crackem Malejfujem důsledně vyhýbala a dokonce mu sekerou rozštípala žebřík. Těšil se proto do Polné a na Támhletu se pokoušel raději nemyslet. Nebylo to tak těžké, do hlavy se mu rychle vrátilo to, na co myslel celý červenec: Palma a Pasta Patlalovy procházející se po školním vlaku v plavkách.

Poslední srpnový den ráno vypukl v Brajglu chaos. Všichni se balili na cestu, paní Vlezlá připravovala snídaně, oběd, svačiny a bůhvíco ještě. Při tom se nerudně tvářila, nerudně křičela a občas nerudně praštila pánvičkou toho, kdo z nějakého důvodu musel projít kuchyní. Pan Vlezlej seděl se zoufalým výrazem v hale a ledoval si všechny tři, teď už vlastně čtyři boule na hlavě.

Jen po Hormoně celý den ani vidu ani slechu. Když byl čas pomalu vyrazit, začali po ní Garry s Vonem pátrat. Támhleta odmítla pustit Garryho do pokoje, ale nakonec neochotně potvrdila, že Hormona má sice sbaleno, ale že tam není. Bezradní vyšli za Brajgl a rozhlédli se po krajině.

„Myslím, že už vím, kde je!“ zajásal Von.

„V kadibudce?“ napadlo Garryho a zaklepal na její dveře.

„Ne, podívej,“ ukázal Von na proužek dýmu stoupající nad nedalekým rybníčkem, známým také jako Pánská koupelna.

„Hoří nám umyvadlo!“ vykřikl Garry a rozeběhli se k rybníku. Jak se blížili, zprvu řídká mlha kolem nich houstla. Když už mlha byla hustá tak, že by se dala krájet, pochopili, že jsou u cíle. Von škobrtl na jednom z kulatých kamenů na okraji rybníčku, a kdyby ho Garry nezachytil, spadl by do vody.

Náhle hladina zabublala. Von vylekaně uskočil, až Garryho povalil. Garry zaklel, přesněji zakurvoval, zadebiloval a zaidiotoval.

„Baf,“ ozvalo se seshora. Mlha se začala rozestupovat.

Jejich pohledy si všimly tří vysokých tyčí zapíchnutých na břehu. Putovaly po nich vzhůru, kde uviděly malou plošinku z prken pokrytou listím. Na ní seděla Hormona a v ruce držela velkou keramickou nádobu. Z ní vedoucí hadice končila pod hladinou. Druhá hadice vedla zase zpátky z rybníka nahoru do Hormoniných úst.

„Ahoj, Hormono,“ zaklonil se Garry, „co tady proboha děláš?“

„Jé, ahoj Garry!“ zasmála se Hormona. „Já jsem si tady udělala… to jsem si udělala tady… a teď je mi dobře!“

„Cože?“ vykulil Garry oči a pokoušel se pochopit Hormonino sdělení jinak, než jak ho chápal. Marně, jiný význam ho prostě nenapadal.

„Říkám, že jsem si tady udělala…“ nahlédla Hormona přes kraj plošiny, což neměla dělat. Neudržela rovnováhu a přepadla dolů přímo na Garryho s Vonem. Garry jako správný gentleman jí v poslední chvíli stihl uhnout z cesty.

„Au to bolí,“ promnula si naražené stehno, když se sbírala ze země. „Mám bebíčko!“ tloukla pěstí do protestující země, než ji Garry chytil za zápěstí. Ukázalo se, že nebuší do země, ale do zad Vona Vlezlýho, na kterého spadla.

„Jak to, že lidem, co jsou opilí nebo zhulení, se nikdy nic nestane?“ stěžoval si Von, když se oprašoval poté, co se mu přes Hormonin odpor podařilo vstát. „V novinách jsou pořád zprávy typu ‚Opilá žena přežila pád z 11. patra‘, ‚Opilec usnul v kolejišti a nic se mu nestalo‘ a podobně. A ty jsi taky spadla asi ze čtyř metrů a jediný zraněný jsem tady já. Co je to za spravedlnost?“ masíroval si ruku.

Hormona spokojeně objala jednu z tyčí podpírajících plošinu. „Bůh nás asi miluje.“

„To je blbost,“ zavrtěl Garry hlavou. „Asimilují jenom Borgové. Veškerý odpor je marný!“

„Hlavně není fér, že tady hulíš potají a nám nic neřekneš,“ zamračil se Von, který se jen pomalu smiřoval s křivdou, která se stala na jeho ruce a zádech, „to se nedělá.“

„Fúúúú,“ odvětila Hormona. „Když vylezete nahoru pro tu hadici, tak si můžete dát taky.“

„A co to vlastně je?“ rozhlédl se Garry znovu po improvizovaném posedu, z kterého Hormona před chvílí sletěla.

„To je moje,“ škytla Hormona. „Největší vodnice na světě. V té nádobě nahoře, co vypadá jako konvice, je tráva. Kouř jde hadicí do rybníka, kde probublává. Tou druhou hadicí to zase nasaješ zpátky.“

„A kdy jsi to udělala?“ divil se Von.

„Asi dneska v noci.“

„Asi?“

„Šla jsem si sem včera večer jenom zapálit, ať to u vás doma nikdo nevidí,“ vysvětlovala Hormona, „a pak mě napadlo, že je škoda, že tady nemám vodní dýmku. Ubalila jsem si jointa a ráno sedím tam nahoře a dýmku mám.“

„To je pěkně ujetá historka,“ ušklíbl se Garry, „a navíc je to blbost. Takhle to nemůže nikdy fungovat, vždyť rybník není uzavřená nádrž, takže ty bubliny kouře musí přece uniknout pryč a není technicky možné zachytit je tou druhou hadicí.“

„Od kdy ty víš, jak funguje vodní dýmka?“ usmála se Hormona. „Ale všimni si, že hladina je celá pokrytá žabincem. Kouř se pod ním drží a neuniká.“

„Tomu nevěřím.“

„Nemusíš tomu věřit, hlavně vylez nahoru a tu hadici mi podej.“

„Měli bychom jít,“ řekl Von, „za chvíli budeme odjíždět na vlak.“

„To pojedeme všichni vaším autem?“ zděsil se Garry. „V tom případě začínám věřit, že ta tvoje vodnice funguje, protože jinak tu cestu nepřežiju.“

„Tak vidíš,“ natáhla se Hormona na svah na břehu. „Věř tomu, zhluboka se nadechni a to by ti snad mělo stačit ke spokojenosti.“

„Nevím, jestli to stačí,“ zapochyboval Garry, který právě vyšplhal nahoru. „Myslíš, že v životě stačí věřit?“

„Ne, idiote, stačí zhluboka dýchat.“

…

V povznesené náladě se dopotáceli zpátky do Brajglu. Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, rozčtvrtil by je nejprve pan Vlezlej, který už dobrou čtvrthodinu startoval auto, poté by je vykostila paní Vlezlá, netrpělivě přešlapující v předsíni s válečkem v ruce, a nakonec by ještě pohled Támhleté sežehl na prach Garryho ostatky.

„To nestihneme!“ vrčela paní Vlezlá, když pospíchali nahoru pro své batohy. Že na schodech třikrát popadali, než se vyškrábali nahoru, jí na náladě nepřidalo.

Ukázalo se, že pan Vlezlej provedl na autě několik úprav, které učinily cestování v něm snesitelnějším. Podomácku vyrobeným autogenem vykuchal kufr a provizorně ho zastřešil. Do vzniklého prostoru umístil starou pohovku, čímž zvětšil kapacitu o celá tři místa a vytvořil velmi originální Žiguli kombi.

„Máte všechno?“ zabručel pan Vlezlej, když se všichni poskládali dovnitř. „Jestli ne, tak se vracet nebudeme,“ řekl a spustil motor. A opravdu, vraceli se jenom čtyřikrát.

„My to fakt nestihneme!“ rozčilovala se paní Vlezlá, když pospíchali po karlovarské silnici a zdržovala je šňůra kamionů.

Čas odjezdu se neodvratně blížil, když se panu Vlezlýmu konečně podařilo zaparkovat nedaleko pražského hlavního nádraží.

„Říkám, že to nestihneme!“ zoufala si paní Vlezlá, když opouštěla auto. „Už jsme tam měli dávno být!“

„Vždyť to jede až za čtyři minuty,“ mávl rukou Ten.

„Už za čtyři minuty? To si děláš srandu?!“ zaječela paní Vlezlá. Spustila se panika. Všichni začali hledat svá zavazadla. Auto bylo během chvilky prázdné a všichni snad měli všechno.

„Radši běžte na nástupiště sami,“ zavelela paní Vlezlá, „my se teď půjdeme s tatínkem stejně projít po Praze.“ Chvatně se rozloučili a každý se rozeběhl svým tempem na nástupiště. Ten a Onen rychle úprkem zmizeli a Támhleta je statečně následovala. Zato Garry s Vonem měli s pospícháním mnohem větší problémy. Oba se zvládli akorát motat a skončili u první lavičky. Garry se na ni svalil, Von se ohnul přes její opěradlo a začal trhaně zvracet.

„Ta lavička mě chce sežrat!“ vykřikl vyděšeně a skulil se na zem.

„To nestihneme,“ usoudil Garry, s obtížemi se posadil a utřel si zpocené čelo.

„Ale stihneme!“ zvedl Von, válející se po zemi, ruku k obloze, „máme auto!“

„Tak to je kurva ten nejlepší nápad, kterej jsi kdy měl!“

Zelená vlna

V Opletalově ulici nastartoval nám dobře známý rezavý žigulík, naboural audi před sebou, vrazil do mercedesu za sebou a odjel. Využil všechny dostupné pruhy a namířil si to po chodníku ke křižovatce u Bulhara.

Na křižovatce Ječné a Sokolské došlo k dopravní nehodě. V současnosti je uzavřena magistrála ve směru z centra mezi Václavským náměstím a Karlovem. Nehodu způsobila béžový lada s nečitelnou poznávací značkou, která projela křižovatku na červenou. Pachatel z místa nehody ujel. Další podrobnosti zatím nejsou známy.

Poslední prázdninový den znepříjemnila motoristům další vážná nehoda na D1. Došlo k ní na prvním kilometru, a to v obou směrech. Jedno z aut ve směru do Brna náhle zpomalilo, čímž způsobilo řetězovou nehodu tří kamionů a deseti osobních aut. Vzápětí prorazilo svodidla a přejelo do protisměru, kde podle svědků třikrát zakroužilo a zamířilo opět do protějšího směru. Ve směru do Prahy havarovala čtyři osobní auta, která se kroužícímu šílenci snažila vyhnout. Doprava je v obou směrech odkláněna po okolních komunikacích.

Na odpočívadle nedaleko Českého Šternberka v oblacích dýmu zastavilo rezavé auto. Několikrát se škytnutím poskočilo, vylezli z něj dva mladíci a posadili se na asfalt parkoviště. Vzápětí kolem odpočívadla s houkáním profrčela kolona dálničních policistů.

„To bylo o fous,“ oddychl si černovlasý a otočil se. Přes křoví kolem dálnice byla vidět ale jen probleskující modrá světla majáčků.

Zrzavý se opřel o pneumatiku auta. „Musíme se nějak maskovat, jinak nás dostanou.“

„Ale jak?“

„Mám v batohu dvě sklenice mamčiny jahodové marmelády. Přebarvíme to auto na červeno!“

„Ty máš fakt občas dobrý nápady!“

Dnešní den je plný kuriózních situací na nejznámější české silnici, dálnici D1. V současnosti je zastaven provoz mezi 45. a 60. kilometrem ve směru do Brna. Velkou rychlostí se tudy pohyboval obrovský roj hmyzu, očití svědkové hovoří o množství vos a sršňů. Není jasné, co bylo příčinou tohoto úkazu. Policie celý úsek uzavřela a událost vyšetřuje. Podle vyjádření mluvčí středočeské policie jsou zatím jedinou nalezenou stopou skvrny jahodového džemu.

„Zastav, chce se mi čůrat!“

Žigulík, pečlivě obraný hmyzími kusadly, bez jediné stopy po marmeládě, zajel k první čerpací stanici. Nevšímavě projel kolem ní a za pumpou na vzduch odbočil do lesa. Zajel mezi stromy a zhasl motor.

„Co to děláš?“

„Říkal jsi, že chceš na záchod, tak jsem ti zajel do lesa, abys nemusel chodit daleko.“

„Ty blbče, vždyť na pumpě je záchod!“

Za nimi se ozvala siréna. Před vchodem na pumpu zastavilo policejní auto. Jeden z policistů vystoupil a zašel dovnitř. Za okamžik byl zpět. Chvíli se o něčem radil přes okénko se svým kolegou a pak oba zamířili na toaletu.

„Je čas změnit auto.“

„Ne.“

„Ale ano.“

…

„Ta zavazadla byla strašně těžká,“ stěžoval si Von. „Kolik toho, prosím tě, s sebou bereš?“

„Já?“ podivil se Garry a nastartoval policejní felicii. „Můj je jenom ten jeden batoh. Všechno ostatní je tvoje!“

…

„Kde se sjíždí z dálnice do Polné?“

„Exit 119 – Velký Beranov.“

„Exit 141 – Velké Meziříčí?“

„Ne.“

„Ups. Tak to bychom to měli asi otočit.“

…

Byl pozdní večer, poslední srpen, a polenský hrad se pomalu ukládal ke spánku. Byla už tma, jen po úzké silničce se k hradu pomalu přibližovalo modré světlo.

„Zatáčka!“ křičel Von.

„Vidím,“ řekl klidným hlasem Garry. „Aha, nevidím.“

Policejní auto sjelo s cesty a nabořilo do vrby u cesty. Jedna z jejích větví se ulomila a spadla na kapotu.

„Ten strom nás chce zabít!“ vyděsil se Von a vyletěl splašeně z auta. Garry ho rychle následoval. Neotáčeli se a doběhli k hradní bráně, kde se teprve odvážili zastavit a chvíli vydechovali. Vrba je nepronásledovala, tak se trochu uklidnili.

Vrátný spal, takže nepozorovaně proklouzli kolem něj na hlavní nádvoří. Zamířili pomalu k Černému domku a snažili se být co nejtišší. Proto cestou shodili jen jeden květináč s okrasnou rostlinou.

…

Na jedné z laviček na vedlejším nádvoří seděl černovlasý muž v hábitu zvláštní barvy mezi růžovou, oranžovou a žlutou. Pozoroval hvězdy a užíval si letního večera. Kdo ho znal, jen těžko by uvěřil, že muž se spokojeně usmívá.

Nikde jsem mezi studenty nezahlédl Pokera, říkal si v duchu blaženě. Možná je nemocný! Nebo si uvědomil, že na tuhle školu prostě nemá a ukončil studium. Třeba jeho uražená ješitnost nepřežila, že musí opakovat ročník. Třeba ho vyhodili! Mohl bych mít opravdu takové štěstí, že bych Garryho Pokera ve své třídě už nikdy nezahlédl?

Ne, kdepak, Australusi Grape, zachmuřil se. Nejsi dítě štěstěny, takže každou chvíli se tady musí…

Z průjezdu se ozval smích.

„To byl fakt idiotskej nápad,“ řekl někdo. Profesoru Grapeovi se zkřivil úsměv. Ne, to nemůže být pravda!

Na nádvoří se vpotácely dvě postavy. Ozval se druhý hlas, neomylně patřící Vonovi Vlezlýmu: „No, hlavně, že jsme tady, ne?“

„Toto nadšení s vámi rozhodně nesdílím, pane Vlezlej,“ ucedil ledově Australus Grape.

„A kurva.“

„Neměli jste náhodou být už dávno tady?“ pokračoval profesor Grape.

„Nám ujel vlak, tak jsme… museli jet autobusem,“ vysvětloval Garry omluvně.

„Jeli jsme stopem!“ vyhrkl v tu samou chvíli Von.

„Aspoň si sjednoťte svoje výpovědi,“ zamračil se Grape. „Vyhodit ze školy vás bohužel nemůžu, ale možnost odečíst Poblilvíru za každého třicet bodů si ujít nenechám.“

Ráno, ráno, raníčko

Dřív než vyšlo sluníčko, policejní felicie ukrytá pod spadlými vrbovými větvemi se mírně zakymácela. Ozvalo se v ní několik dutých nárazů. Zadní dveře se otevřely a vyletěly z nich tři batohy. Zevnitř se stále ozýval podezřelý šramot. Pak se najednou pustily stěrače a vzápětí se rozhoukala siréna.

Hormona Dangerová nadskočila a leknutím se praštila do hlavy. „Tak to byl teda zatraceně kvalitní matroš,“ chytila se za hlavu. „Možná jsem do toho neměla míchat ten sušený žabinec.“

Vyrazila k hradu. Vrátný spal, takže nepozorovaně proklouzla kolem něj na hlavní nádvoří. Zamířila pomalu k Černému domku a snažila se být co nejtišší. Cestou ale zakopla o převrhnutý květináč s okrasnou rostlinou.

…

Na jedné z laviček na vedlejším nádvoří seděl černovlasý muž v hábitu zvláštní barvy mezi růžovou, oranžovou a žlutou. Pozoroval svítání a užíval si letního rána. Kdo ho znal, jen těžko by uvěřil, že muž se spokojeně usmívá.

Poker už připravil Poblilvír o třicet bodů, a to ještě nezačala škola, říkal si v duchu blaženě. Spolkl to i s navijákem. Technicky vzato, neměl jsem právo jim ty body odečíst, školní rok přece ještě nezačal, zašklebil se. Naštěstí jsem ale asi jediný, kdo na celé téhle škole zná školní řád. Možná kromě té průměrně snesitelné šprtky…

Z průjezdu se ozval smích.

„Příště už to nehul, Hormono,“ řekl někdo. Profesor Grape překvapeně zvedl obočí. Kdo může v půl páté ráno na nádvoří oslovovat Hormonu Dangerovou hlasem Hormony Dangerové?

Na nádvoří se vpotácela postava s batohem. Jak jsem se sem proboha dostala v policejním autě? Tohle je moc i na mě. Musím si na chvilku sednout a zapálit si… Ne, to radši ne. Je tady někde lavička?

„Dobré ráno,“ ucedil ledově Australus Grape.

„Ale! Dobré ráno, profesore!“ rozzářila se Hormona a vyrazila s úsměvem k němu. Lavička! A Grape. Aspoň tady neusnu.

„Neměla jste náhodou být už dávno tady, slečno Dangerová?“ pokračoval profesor Grape, poněkud zaražený tím, že někdo projevuje radost nad tím, že ho vidí. Přemýšlel, zda je to tím, že dotyčná je pod vlivem nedávného inhalování marihuany.

„Náhodou měla,“ rozhodila Hormona rukama ve vševysvětlujícím gestu. Proč se na mě tváří tak kysele? Přece mu nemůže vadit, když si tady na chvíli sednu.

Grape čekal různé výmluvy, jen ne takovou. Konsternovaně sledoval Hormonu, která si sundala batoh, a posadila se vedle něj.

„A posaďte se, jestli chcete,“ nabídl jí s úšklebkem místo, které právě obsadila.

„Děkuju,“ usmála se Hormona a opřela si hlavu o batoh. Hlavně se nenechat rozhodit.

Ta holka nechápe ironii nebo je proti ní imunní? To se mě ani trochu nebojí? Možná má matka pravdu, když říká, že pokud chci studenty děsit, měl bych nosit černou.

To tady bude jenom tak sedět a koukat na mě? Ať něco řekne, nebo tady usnu. Hormona natáhla ruce ke kotníkům a promnula si je. „Co vy tady vlastně děláte takhle brzo ráno?“

Cože? „Ehm. Nemáte pocit, že na to bych se měl ptát spíš já vás?“ zamračil se.

„To asi jo,“ přikývla Hormona, „ale vy jste pořád mlčel, tak se ptám já, aby řeč nestála.“

Cože? Je tak drzá, nebo je to prostě tím, že je zhulená? „Víte, že jste měla přijet už včera školním vlakem, jako přijeli všichni ostatní? Teda skoro všichni.“ Odmlčel se. „Takhle jsem nucen odečíst kvůli vám Poblilvíru třicet bodů.“

Zkusím to s ním po dobrém. „To mi přece neuděláte,“ našpulila pusu.

Cože? Cože? „Ale udělám.“

Tak teda po zlém. „A neuděláte,“ trvala Hormona na svém. „Body můžete odečítat jen během školního roku. A ten podle školního řádu začíná sice dneska, ale až budíčkem v sedm hodin.“

Grapeovi zmrzl vítězný výraz. Ona si vybavuje školní řád i v tomhle stavu? Pak se ale vzpamatoval. „Přičetl bych vám deset bodů za výbornou znalost školního řádu, ale když školní rok ještě nezačal…“

„A co tady teda děláte vy?“ zvedla Hormona hlavu. „Ještě jste mi neodpověděl, pane profesore.“ Proč je tak posedlý těmi body? Koho to zajímá, sakra?

Průměrně snesitelná šprtka, ale jinak naprosto nesnesitelná. „Užívám si ten klid, když tady nikdo není. Rád tady jen tak sedím a pozoruju hvězdy,“ slyšel překvapeně sám sebe. „Je to příjemné, když vás při tom nikdo neruší,“ dodal důrazně.

„Chápu, taky mám ráda klid.“

Opravdu? Tak snad že byste šla?

Proč mu to říkám? „Ráda pozoruju déšť. Ráda se procházím bosa v trávě.“ A proč mu hergot říkám tohle?

Proč mi hergot říká tohle? „V trávě? A to vám nevadí, že si ji pošlapete?“ rýpl si Grape s kamenným výrazem ve tváři.

Koukám, že je zase ve formě. „Myslím tu normální trávu. Takové ty malé zelené lístečky, co rostou na zemi.“

„Netušil jsem, že vaše botanické znalosti sahají až sem.“

Hormona vzdychla a schovala si obličej do vlasů. „Ha-ha-ha.“

„Ha-ha-ha říkají jenom lidé, co nemají smysl pro humor,“ uculil se Grape. Myslel jsem, že se zmůže na lepší odpověď.

„Ha-ha-ha.“ Ach jo, to jsem to dopracovala, odpovídám jako Rimmer. Ale co může čekat, že řeknu, někdy v půl páté ráno krátce po probuzení v zavazadlovém prostoru policejního auta.

Hormona natáhla ruce před sebe a zamávala prsty. Pak zkusmo zakroutila zápěstími. „Moje ruce,“ řekla.

„Co je s nimi?“ podivil se Grape.

„Fungují,“ zamávala s nimi nadšeně Hormona.

Ušklíbl se. Koukám, že jediné, co ji udržuje při zdravém rozumu, je přátelství s její sbírkou zpívajících brambor.

To z toho nemá radost? „Je úplněk,“ konstatovala, když se opřela zády a podívala se vzhůru.

„Včera byl, slečno Dangerová,“ opravil ji bezděčně Grape, aniž by vzhlédl k obloze.

„Jak to víte?“ otočila se na něj. „Chodíte snad za úplňku trhat mandragoru? Nebo snad o úplňku létáte nad Polnou a sajete krev z labutích šíjí nevinných panen?“

„Ne. A o nevinných pannách toho moc nevím,“ odtušil Grape. „Natož abych je po nocích navštěvoval.“ Že bych měl přeci jen pověst tajemné kruté bytosti? Muhehe.

„To je dobře,“ kývla Hormona. Je normální mluvit se svým vyučujícím o upírech a nevinných pannách? Pokud nestudujete rumunskou lidovou slovesnost, tak asi ne.

Musela začít mluvit o těch pannách? Jak se mám teď na něco soustředit. Přehodil nohu přes nohu. „Vy ze mě nemáte strach?“ zamrkal.

„Ne, proč?“

No, proč?

Hormona zvedla pravou nohu na lavičku, rozepnula si sandál a začala ho zouvat.

„Co to děláte?“ Tohle nedopadne dobře. Nejdřív tady povídá o labutích šíjích nevinných panen, a pak se tady začne svlékat.

„Sundávám si botu, mám v ní kamínky,“ objasnila. Co bych asi tak dělala? Striptýz? Jsem snad Palma? Nebo Pasta?

„Doufám, že máte kamínky jen v botách, kdybyste se tady začala svlékat, to bych asi řediteli nevysvětlil.“

Tohle nedopadne dobře. Hormona zapnula sandál. „Asi bych už měla jít.“ Škoda. Ale ani jeden z nás nemá zapotřebí, aby nás tady někdo viděl. Pokud se něco šíří rychleji než světlo, tak jsou to drby. Můžou se totiž šířit i potmě.

„Asi ano,“ souhlasil Grape. „Už je ráno a v půl deváté vám začíná vyučování. Navíc, co by si kdo pomyslel, kdyby nás tady viděl?“

Vstala a dala si batoh přes rameno. „Že se vám líbí brunetky s velkým poprsím?“ nadhodila a vyrazila do Černého domku. Nepřehnala jsem to?

„Ehm,“ zarazil ji profesor Grape.

Přehnala. „Co?“ otočila se vyplašeně Hormona, až podklouzla a sedla si uprostřed nádvoří na zadek.

„Něco vám tady vypadlo,“ podal jí Grape kovovou krabičku. „Dávejte si na to větší pozor.“

Snídaně s osmózou

„Humpf.“

„No tak,“ usmíval se Garry, „povídej, přeháněj.“

„Humpf.“

„Přestaň blbnout a vyklop to,“ přidal se Von. „Stejně už to ví celá škola.“

„Humpf.“

Garry dal hlavu blíž a zkusil to ještě jednou: „Aspoň vyndej tu hlavu z talíře.“

„Ahoj,“ přisedla si k nim Kamila Kamenová, pro kterou je to první a nejspíš i poslední významný výstup v sáze, „už jste to slyšeli? Brownie viděla z okna…“

„Slyšeli,“ odpověděli dvouhlasně Garry s Vonem.

„A už vám řekla vlastní verzi?“ ukázala lžící na stávkující Hormonu.

„Ne.“

„Humpf.“

„Brownie dneska ráno vstávala už asi ve čtyři, aby si jako stihla nachystat všechen make-up na první den, aby jako na všechny zapůsobila. A tak se češe, maluje, kouká přitom z okna a najednou, co nevidí…“

„Humpfva.“

„Na lavičce na nádvoří sedí Grape. Čertví, co tam dělal takhle brzo ráno.“

„Hempfel a hompfoval hfempfdy. Hvámpvo hympfofmá!“

„Kdybys zvedla obličej z té ovesné kaše, tak bychom ti třeba i rozuměli,“ pobídl ji Garry.

„Mpfeje humpfně u humpfepfe, hempfi mfi hompfumífe, hempfihové!“

„No, a jak tam tak sedí a kouká, tak v průjezdu se najednou objevila Hormona. A místo toho, aby šla co nejrychleji pryč, tak se k němu posadila a…“

„Políbila ho!“ doplnil Von.

„Humpf!“

„Ne,“ mávla rukou Kamila.

„Ale podle verze, kterou mi před chvílí vykládaly Palma s Pastou,“ přidal se Garry, „k němu přišla, objala ho a políbila. A pak se teprve posadila.“

„Hfy hmpfe humpfvanfehý hempfky mhi hampfy hempfně hympfou hmeff!“

„Cože?“ pokusil se Garry nadzvednout Hormoně hlavu. Ta se ale ubránila a narazila čelem zpátky do talíře.

„Hau! Hympfám, hfe hmpfou hmo humpfvanfehý hempfky!“

Přisedly k nim Petra Smutná s Markétou Flanelovou. „Už o tom asi víte, co?“ usmála se Markéta. „Je skutečně pravda, že Hormona s Grapem tancovali na nádvoří?“

„Humpf?“

„Kdyby jenom tancovali,“ otočil se k nim od vedlejšího stolu Šimek Fňukal. „Potom se šli spolu projít kolem hradu. Nakonec došli k molu, kde se posadili a máchali si nohy ve vodě.“

„Máš pravdu, to jsem taky slyšel,“ přitakal Von. „A potom Hormona spadla do vody a Grape tam pro ni skočil a…“

„NEMŮŽETE UŽ KONEČNĚ ZMLKNOUT?! JESTLI VÁS VŠECHNY NAJEDNOU TAK HROZNĚ ZAJÍMÁ MŮJ ŽIVOT, PŘIŠLA JSEM V PŮL PÁTÉ A NA NÁDVOŘÍ NÁHODOU NARAZILA NA PROFESORA GRAPEA! POSADILA JSEM SE VEDLE NĚJ A BAVILA SE TAM S NÍM ASI ČTVRT HODINY. PAK JSEM SE ZVEDLA A ŠLA SPÁT! OPRAVDU JE TO NĚCO, CO MUSÍ CELÁ ŠKOLA UŽ HODINU A PŮL ROZEBÍRAT?!“ Hormona se rozhlédla po šokované jídelně. Utřela si hrudky kaše z obličeje a odkráčela.

„Prý ‚zvedla a šla spát‘,“ naklonil se k Garrymu Dan Koumes. „Ale kam a s kým, to už nám neřekne.“

…

„Víš, co mě štve?“ zeptal se Garry Vona, když společně mířili se snídaně na pokoj pro pravidelnou dávku zažívacího uhlí.

„Že jsi neviděl Hormonu, jak dovádí na nádvoří s Grapem?“ zkusil Von.

„Ne, blbče,“ mávl rukou Garry, „právě naopak. To mě vůbec nezajímá. Štve mě to, že my přijedeme v noci policejním autem po dálnici a nikdo si toho ani nevšimne! Přitom z toho mohl být takový poprask a taková sláva! Všichni by měli mluvit jenom o mně! Teda o nás! Ale ne, místo toho se řeší jenom to, jak Hormona šaškuje na lavičce s tím blbcem Grapem!“

„Říkal jste něco, Pokere?“ ozval se za ním nechvalně známý hlas. „Mohl byste mi to laskavě zopakovat?“

„Že jsme měli ke snídani blbé grepy,“ couval Garry bázlivě ke zdi, „vůbec nešly krájet…“

„Lžete, v jídelně ke snídani ovoce nikdy nedávají,“ umlčel ho Grape. „Vypadá to, že jste se včera nepoučil. Čeká vás školní trest – oba dva.“

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna