3-5: Nehty a křížové trojky

Panenství je sice nemoc zákeřná, na druhou stranu léčba je jednoduchá a naštěstí všude snadno dostupná. Podstatné je, vybrat si pro tuto událost toho nepravého; na hledání toho pravého máte dost času, až vám bude třicet. Do té doby život s tím pravým mužem (pomineme-li zcela jasný fakt, že takoví neexistují) nežádoucím způsobem snižuje počet možných sexuálních partnerů.

[Brownie Levandulová: Levandulový svět – průvodce sexuálním životem dospívající dívky]

Kapitola pátá:

Nehty a křížové trojky

Ach ta rána

Když Garry a Hormona ráno přišli do jídelny na snídani, profesor Trumpál právě s horlivou gestikulací končil svůj projev. Nebyl zde již téměř nikdo, jen pár pospávajících a pár snídajících studentů. Posadili se ke stejnému stolu jako včera a šťouchli do chrápajícího Vona Vlezlýho.

„Položka B 947! Je to položka B 947!“ vykřikl zmatený Von, když zvedl hlavu z jídla.

„Cože?“ zeptal se Garry. „O čem to mluvíš?“

Von si utřel rukávem čelo ušpiněné od včerejší večeře. „To nic,“ zamumlal, „to se mi jenom něco strašného zdálo. Noční můra.“

„Jestli se ti zdálo, jak Trumpál čte školní rozpočet nejdřív popředu a pak pozpátku,“ otočil se k nim od jednoho ze zadních stolů Dan Koumes, „tak to sice byla noční můra, ale sen to rozhodně nebyl.“

„Na rozdíl ode mě nejsi ani v širším výběru, tak neruš,“ ušklíbl se na něj samolibě Garry.

„To není pravda!“ rozohnil se Dan. „V červnu jsem byl na školním fotbalovém víkendu a trenér říkal, že pro letošek mě zařadí do kádru. Budu nastupovat v útoku!“

„Zaprvé: rozhodně nebudeš nejmladší prvák, který kdy za Poblilvír nastoupil, jako já. Ani nejstarší prvák, který kdy za Poblilvír nastoupil, jako… ehm… já,“ uzemnil ho Garry. „A zadruhé: vůbec jsem nemluvil o fotbale.“

„Tak o čem jsi mluvil?“ naklonila se opatrně přes stůl Hormona, když jim Dan přestal věnovat pozornost. „Jestli to teda chci vědět.“

Garry se naklonil také a zašeptal jí do ucha: „O sexu. Když to tak moc chceš vědět.“

Hormona rychle vystřelila zpátky do svislé pozice. „Ne, tohle jsem opravdu nemusela vědět,“ sykla a zkřivila obličej do znechucené grimasy. „I když to aspoň leccos vysvětluje.“

„Pochopila jsi, proč vám popraskal strop?“ usmál se Garry.

Hormona se na něj mrazivě podívala. „Ne,“ odtušila. „Už mi došlo, že to, co mě v noci budilo, nebyly kočky. A co dělala Brownie celou noc. Teda, to jsem tak nějak tušila, ale už vím s kým.“ Hormona se odmlčela a položila si ruku na hruď. „Také vám přijde, že je tady hrozný vzduch? Udělalo se mi najednou hrozně nevolno.“

„To budou ta míchaná vajíčka,“ ukázal Von na její talíř.

„Ne, to nebudou, Vone,“ zpražila ho pohledem. „Nemohli bychom změnit téma na něco méně dráždivého?“

„Téma mého sexuálního života tě dráždí?“ zvedl obočí Garry.

„Ale asi ne tak, jak by sis představoval.“

„Hustý!“ vykřikl najednou Von a zvedl dlaň, aby si s Garrym plácl. „Gratuluju!“

„Blesku,“ povzdychla si Hormona a otočila se zpátky na Garryho: „Použili jste doufám kondom, že jo? Nebo ještě lépe dva? Tři?“

„Copak jsi moje matka?“ zabručel Garry. „Nějak na to nebyl čas.“

„Chceš mi říct,“ řekla Hormona po chvilce zaraženého mlčení, „že existuje možnost, že tady za rok bude běhat malý John Brown Poker?“

„Neplaš,“ zarazil se Garry. „Vždyť Brownie používá antikoncepci. A o mně jsi přece už tolikrát řekla, že jsem impotent.“

„Myšlenkový impotent!“ vykřikla Hormona. „Antikoncepci používá, dokonce pro jistotu tři pilulky denně, ale antikoncepce nikdy není stoprocentní. Tak jste se mohli obtěžovat s tím kondomem, když je tady takové riziko!“

„Jaké riziko?“ nechápal Garry.

„Jo, jaké riziko?“ přidal se Von.

Hormona si vyčerpaně opřela hlavu. „Garry a Brownie?“ hlesla odevzdaně. „Děsí mě nejen ta možnost spojení těchto genetických potenciálů, ale hlavně představa, kdo by to dítě vychovával.“

„A kdo by to dítě vychovával?“ zeptal se Garry.

„Právě, že asi nikdo,“ řekla Hormona. „Což by byl možná ten lepší případ.“

„Pořád nechápu, co ti tak vadí na představě, že by spolu Garry a Brownie měli děti,“ mudroval Von. „Stává se to i v lepších rodinách.“

„Máš pravdu,“ přikývla Hormona. „Když to porovnám s možností, že bys měl děti ty s Palmou…“

„A co?“ bránil se Von. „Podstatné je, že abychom mohli mít děti, tak bych se s ní musel nejdřív vyspat. A já bych se s ní rád vyspal.“

V tom si k nim přisedly Palma a Pasta Patlalovy. „S kým by ses rád vyspal?“ zeptala se ho jedna z nich. Garry si pamatoval, že jedna nosí copy a druhá má vlasy v culíku. Pořád si ale nepamatoval, která je která.

„S tebou,“ předběhla Hormona Vonovo dezorientované koktání.

„Proč ne,“ usmálo se oslovené dvojče a začalo si namotávat na prst konec copu. „Vyhovovalo by ti sejít dneska večer u mola?“

„Stop!“ vyskočila Hormona a zakřičela na celou jídelnu. „Takhle už to dál nejde. Jinak by se tady během jedné kapitoly vyspal snad každý s každým.“

„Aspoň by se dostalo i na ni,“ pošeptal Garry Vonovi nenápadně. „Přestala by tak vyšilovat.“

„Říkals něco?“ předklonila se k nim. „O můj sexuální život se nestarej.“

„Takže toho robertka, co jsme ti chtěli dát k narozeninám, máme vyhodit?“ zeptal se Garry s nevinným výrazem ve tváři.

„Co chci říct,“ navázala Hormona po krátkém nepřítomném zírání do blba (ostatně dva měla přímo před sebou), „je, že mě nic netlačí skočit za každou cenu do postele s nějakým… nějakým… jen tak někým. A na některé věci na rozdíl od Brownie nemám žaludek.“

„To je věc přístupu,“ pokrčil rameny Garry.

„Ne, Garry,“ zašermovala mu prstem před obličejem, „to je věc anatomie. Některé živočišné druhy mají čtyři žaludky, takže jeden z nich můžou mít klidně rezervovaný na takové věci, jako je detailní porovnávání výkonu všech čtyř fotbalových týmů, co tady máme.“

„Zmizeluzel je silný jako vždy, ale letos budeme lepší a pohár určitě vyhrajeme!“ vyklonil se zpoza Hormony opět Dan Koumes s optimistickým výrazem ve tváři.

„Nebavíme se o fotbale!“ umlčeli ho zaráz všichni tři.

„Takže konec prasáren, střih a tenhle ranní rozhovor začneme hezky znova,“ rozhodla Hormona.

„Konec prasáren?“ zopakoval zklamaně Garry.

„To mi připomíná ten vtip,“ rozesmál se Von. „Tři chlapi a jedna ženská ztroskotají na pustém ostrově a…“

„Střih!“

…

Když Garry a Hormona ráno přišli do jídelny na snídani, profesor Trumpál právě s horlivou gestikulací končil svůj projev. Nebyl zde již téměř nikdo, jen pár pospávajících a pár snídajících studentů. Posadili se ke stejnému stolu jako včera a šťouchli do chrápajícího Vona Vlezlýho.

„Položka B 947! Je to položka B 947!“ vykřikl zmatený Von, když zvedl hlavu z jídla.

„Cože?“ zeptal se Garry. „O čem to mluvíš?“

Von si utřel rukávem čelo ušpiněné od včerejší večeře. „To nic,“ zamumlal, „to se mi jenom něco strašného zdálo. Noční můra.“

„Noční můra je především náš dnešní rozvrh,“ zamračil se Garry a opatrně při tom sledoval Hormonin výraz. „Odpoledne máme věštění z karet až do tři čtvrtě na sedm.“

Hormona vytáhla z tašky svůj rozvrh a začala si ho prohlížet: „Chceš říct, že tam budete chodit také? To si věštění možná ještě odhlásím.“

„Taky bych si to odhlásil,“ pousmál se Garry, „kdybychom nemuseli mít zapsané nejméně dva volitelné předměty.“

Von zaostřil na její rozvrh. „Jak můžeš mít od 17.30 zapsáno jak věštění z karet, tak pasiáns pro pokročilé? A karty a poezii máš taky ve čtvrtek odpoledne!“

„Ale od 16.00,“ připomněla mu Hormona. „Půjdu nejdřív na poezii a pak na ty další hodiny.“

„Blázníš?! Celé odpoledne ve škole?“ zděsil se Von. „Copak jsi stroj? Musíš přece taky někdy relaxovat.“

„Díky za radu odborníka,“ řekla Hormona jedovatě. „Kdo jiný by mohl vědět o relaxování víc než ty.“

„Já jen,“ pokračoval Von, „všichni sice víme, Hormono, že jsi zbraň hromadného učení, ale tři volitelné předměty v pondělí odpoledne, dva v úterý, čtyři ve středu…“

„Hele, Vone, co ti tak vadí na tom, že mám já plnější rozvrh?“ zavrčela Hormona.

„Už jen z myšlenky, že rozvrh může být plný, ho bolí hlava,“ vysvětlil Garry.

„Chápu,“ přikývla Hormona. „Prázdná hlava a plný rozvrh, to nejde dohromady.“

V tom okamžiku vešel do jídelny Hybrid. Na sobě měl svůj mamutí kožich, nad jehož odérem by zaplakal každý výrobce deodorantů a vlastně kdokoli, kdo je jen trochu citlivý na agresivní zápach.

„Jak jste na tom?“ zahulákal na ně a zamával jim při tom mrtvým tchořem, kterého nesl v ruce. „Představte si to! Mám vás hned svoji první hodinu! V pátek odpoledne!“ radoval se a zamířil do dveří kuchyně.

„Neměli bychom mu říct, že má jednu skupinu už dneska?“ navrhla Hormona.

„A neměli bychom spíš vynechat oběd?“ vznesl protinávrh Garry.

Von se zarazil: „Jakou to má souvislost?“

„Hybrid právě odnesl do kuchyně mrtvého tchoře a k obědu je kotlíkový guláš,“ objasnil Garry. „Takže opakuji svůj nápad: neobejdeme se dnes bez oběda?“

„Měl jsem vždycky rád kotlíkový guláš,“ zabručel rozmrzele Von. „Je takový příjemně pikantní a dají ti k němu tolik chleba, kolik si řekneš.“

„Musíme jít,“ zvedla se Hormona o něco pomaleji než její žaludek. „Za pět minut začíná výuka.“

„Běž,“ odbyl ji Garry, „stejně jsi v jiném ročníku. My začínáme určitě později.“

Hormona si jen rezignovaně hodila na záda tašku, sebrala se stolu svůj rozvrh a rozloučila se. „Uvidíme se odpoledne na věštění.“

…

Jen co Hormona odešla, přitočil se k jejich stolu Debil Dlouhý Z.

„Pojďte, musíme rychle na hodinu záchodu,“ pobídl je. „Za pět minut bychom měli být v učebně WC 1.“

Garry k němu překvapeně zvedl hlavu: „Co blbneš, pospíchej za Hormonou, záchod teď máme my.“

Debil zrudnul. „Ehm,“ hlesl, „já jsem totiž loni propadl z rozdávání a míchání, takže letos budu chodit do třídy zase s vámi.“

„Jak jsi mohl propadnout?“ otevřel překvapeně pusu Von. „Loni přece závěrečné zkoušky nebyly.“

„Sám nevím,“ pokrčil rameny Debil. „Ale vždyť mě znáte, vždycky všechno podělám.“

„To je fakt,“ přikývl Garry. „Položil sis aktovku do rozlitého čaje.“

18.15 zemřeš!

Učebna věštění karet se nacházela v jim dosud zcela neznámé budově D, proto byli Garry i Von docela vděční, když po čtvrthodině bloudění narazili na nádvoří na pospíchající Hormonu. Jejím nenápadným sledováním dospěli k poznání, že budova D je věž, přilepená k severní zdi budovy ošetřovny.

„Nevím, proč se po odpolední siestě musíme trmácet na druhý konec hradu,“ nadával Garry. „Řekněte mi jediný dobrý důvod, proč by nemohla ta ježibaba,“ nahlédl do rozvrhu, který držel v ruce, „Tříhlavňová přijít za námi a vyučovat v mojí posteli.“

„Je jí pětašedesát,“ poznamenal Von.

„To je dostatečně dobrý důvod,“ připustil Garry a zamířili po schodech nahoru.

„Ale mohla by sem vést nějaká zkratka,“ navrhl supící Von v místě, kde končilo velké schodiště a dál se muselo pokračovat po točitých kamenných schůdkách skrytých ve stěně. „Nebo ještě lépe výtah. Jinak tady každý týden vyplivnu plíce.“

„Příště si na ten výstup najmu nějaké šerpy,“ vydechoval těžce Garry, když se posunuli ještě o pár pater výše. Vylezl (s Vonem v těsném závěsu) na dřevěnou plošinu, odkud malá okna poskytovala výhled do všech směrů a cesta pokračovala jen po chatrné dřevěné konstrukci.

Po chvilce se sem vyplazila i zrudlá Hormona. „Vám – se – to – kecá – když – nekouříte,“ vysoukala ze sebe. „A jestli – chcete – mít – na tohle – téma – jedinou – sexuální narážku – tak vás – zabiju – jen co – popadnu – dech.“

Dřevěné schody je zavedly ještě o dvě patra výše, kde museli podlézt velký měděný zvon a po posledním žebříku vyšplhali do malé kamenné místnosti.

„Tak to máme třikrát na věž,“ usmála se na ně bodrá stará paní v květovaných šatech. „To bude šedesát korun.“

„Ale my jsme studenti!“ ohradil se Garry.

„To se omlouvám,“ zašvitořila paní. „Takže mi ukažte průkazky a bude to za třicet.“

Na hádky jim nezbyly síly, takže neochotně vytáhli peněženky a zaplatili. Von nechal svůj studentský průkaz doma, a tak po chvilce váhání, nemá-li si pro něj dojít, zaplatil plnou cenu. Pokladní jim ukázala stropní poklop, který se vzápětí otevřel, a vykoukla z něj střapatá šedivá hlava, kterou z větší části zakrývaly obrovské tónované brýle.

„Pojďte dál,“ zaskřehotala profesorka Sevilla Tříhlavňová. „Karty mi prozradily, že přijdete.“

„Karty?“ zapochybovala Hormona, zatímco Garry přistavil pod otvor požární žebřík. „Nebyly těmi kartami čirou náhodou seznamy studentů?“

V nejvyšší místnosti hradu (jak aspoň doufali, protože výš už opravdu odmítali jít) vládlo tlumené osvětlení, interiér byl rozladěn do oranžova, hněda a fialova s občasným výskytem červené a dočasným výskytem růžové – způsobeným Brownie, Palmou a Pastou, které se usadily u jednoho z nemnoha kulatých stolečků. Z druhé části místnosti, ukryté za pestrobarevným korálkovým závěsem, se linul puch vařeného zelí.

Jediná volná místa se nacházela vepředu, takže jim nezbylo než se usadit sem, ke stolu kde už seděl Debil Dlouhý Z. Závěs zachrastil a profesorka Tříhlavňová vykulhala mezi žáky. Pravou rukou se opírala o hůl a levou se držela za záda.

„Vítám vás na hodině věštění z karet,“ prohlásila. „Jsem profesorka Tříhlavňová a nejspíš jste mě ještě nikdy neviděli, protože…“

„…se umím udělat neviditelnou?“ dokončil Garry skřípavě, ve snaze napodobit její hlas.

„Ne,“ zachroptěla profesorka. „Bolí mě záda, tak se přece nebudu plahočit pořád nahoru a dolů. Ostatně to ani nepotřebuji, protože kdokoli chce vědět něco o budoucnosti, přijde sem za mnou. Dar pochopit, co nám karty říkají, byl totiž dán jen několika vyvoleným a, řečeno se vší skromností, já jsem v tom nejlepší. Pověz, chlapče,“ otočila se na Garryho, „je tvoje babička v pořádku?“

„Je mrtvá,“ odpověděl Garry suše.

Profesorka Tříhlavňová zamrkala, ale nenechala se vyvést z míry. „A tvoje?“ vypálila okamžitě na Debila.

„Snad ano,“ opáčil Debil, ale pod přísným pohledem profesorky se jeho jistota vytratila. „Ale,“ polkl, „možná bych se jí mohl dneska ozvat.“

„To bys měl,“ přikývla a pohladila ho po hlavě. „Hodný chlapec.“

Debil zrudnul. Jak poodstoupila, pošeptal jim na vysvětlenou: „Profesorka Tříhlavňová je sestra mojí babičky. Volají si každý večer.“

Profesorka Tříhlavňová zatím povídala něco o tom, co budou letos probírat, až se naklonila nad Palmou Patlalovou a významně na ni pohlédla. „Zlatíčko, dávej si pozor na rudovlasého mládence!“ řekla vážným hlasem.

„Dávám,“ mávla rukou ledabyle Palma a uculila se, „už jsme si domluvili rande. Potkáme se dneska večer u mola.“

Profesorka jí nesrozumitelně zaspílala a zvedla zrak ke stropu. „Ve druhém pololetí probereme věštění z mariášových karet, pokud tedy do té doby zvládneme klasickou sadu. V únoru bude bohužel výuka zrušena, protože školu postihne epidemie úplavice, cholery, černého moru a lepry.“

„Hurá!“ ozvalo se sborově. „Nebude výuka.“

„Pošetilci,“ zakrákorala profesorka Tříhlavňová. „Střezte se nemocí zákeřných, neb ty sežerou a spálí vnitřnosti vaše, kůže se vám pokryje hnisem, oko se zakalí a zrak nevrátí se vám již, přijdete o údy své a…“

„To snad ne!“ vyhrkl vyděšeně Garry.

„… a o Velikonocích nás jeden z vás opustí navždy,“ dodala ledově.

„Pochybuju, že tady vydržím až do jara,“ ucedila Hormona potichu.

„A ty drahoušku,“ přitočila se profesorka nečekaně hbitě k Brownie. „Ta věc, které se nejvíc obáváš – dojde k ní šestnáctého října.“

Brownie vyplašeně vyjekla.

„Šestnáctého hrajeme první zápas sezóny,“ uvědomil si Von. „S Brzybolem!“

Hormona se obrátila k Vonovi a Garrymu a zašeptala: „Být tebou, Garry, tak se začnu bát, aby se ti při tom zápase něco nepřihodilo. Nějaký úraz, který by mohl Brownie způsobit nenahraditelnou ztrátu.“

„Že bych se třeba praštil do hlavy?“

„Nebav se, ty drzý chlapče!“ objevila se profesorka přímo za jeho zády. „Ale když už tě tu mám, ukážeme si na tobě nějaké základy věštění pro úplné začátečníky.“ V ruce se jí zhmotnil malý balíček karet. „Každá z padesáti dvou karet žolíkové sady má svůj specifický a zcela jedinečný význam. Vytáhni si jednu kartu, hochu.“

„Já?“ řekl Garry stísněně.

„Samozřejmě, že ty,“ sykla. „Karty předpověděly, že to musíš být jedině ty.“

„Ten, kdo porazí Doktora Vrdlmrsmrsta?“

„Ne!“ vysupěla profesorka. „Ten, kdo si teď vytáhne kartu! Vytáhni jednu kartu a ukaž nám ji.“

Garry neochotně vybral jednu z karet a zvedl ji, aby ji všichni viděli. „Křížová trojka,“ hlesl.

„Vytáhni si jinou,“ přikázala mu profesorka Tříhlavňová. „Černá trojka znamená smrt a my si přece nebudeme kazit první hodinu takovými depresivními věštbami. Měli bychom začít něčím veselejším!“

„Křížová trojka,“ ukázal jí Garry druhou kartu.

„Co to?“ zamumlala profesorka. „Tak ještě jednou, asi se mi nějak pomíchaly dva balíčky, v každém je přece jen jedna trefová trojka!“

Garry opatrně sejmul třetí kartu. „Trojka… křížová,“ oznámil už lehce vyplašené třídě.

Tříhlavňová si začala rozrušeně prohlížet onen balíček karet. „Aha,“ plácla se do čela po chvilce, „omylem jsem ti dala vybrat ze svého balíčku pro otravné zákazníky. Tady máš obyčejný balíček, tak vytáhni nějakou kartu z něj.“

Garry rychlým pohybem vybral kartu z balíku, který profesorka vytáhla z kapsy svého pleteného pláště.

„Já vím, že už je to trapné,“ uchechtl se. „Ale je to křížová trojka!“ zvedl kartu nad hlavu.

„Chceš mě zabít?!“ vyštěkla profesorka Tříhlavňová. „Koukej si vybrat nějakou jinou kartu, ať si o ní můžeme něco povědět. Třeba sedmička srdcová – štěstí. Kárový junák – tajný ctitel, pikové eso – bohatství.“

„Nebo třeba…“ zalovil Garry mezi kartami, „křížová trojka – smrt!“

„Vytáhnu ti nějakou kartu sama,“ rezignovala profesorka Tříhlavňová. „Vidíš, jak to jde: pikový král. Ten sice znamená úhlavní nepřítel, ale už je to o fous lepší. Ale i tak by ses měl mít na pozoru, máš nějakého smrtelně nebezpečného nepřítele.“

„To snad ví každý,“ špitla Hormona. Profesorka ji probodla svým muším pohledem.

„To je fakt!“ vyhrkl Garry. „Profesor Grape mě nesnáší od chvíle, kdy mě poprvé spatřil!“

„Myslela jsem Ty-tušíš-koho!“ okřikla ho Hormona.

„Koho?“

„Toho, jehož jméno neumíme vyslovit! Doktora Vrdlmrsmrsta!“ ječela Hormona. „Toho chlápka v bílém, co se tě už dva roky pokouší zabít. Ale asi ho předběhnu!“

„Chlapče nešťastná,“ podívala se na něj profesorka Tříhlavňová smutně. „Že ty jsi ten Garry Poker, co o něm pan ředitel pořád mluví?“

P. o. tvory

Druhý den odpoledne vyrazili přes rozblácené školní pozemky k Hybridově boudě, kde se konala úplně první (podle oficiálního rozvrhu již druhá) hodina péče o obyčejné tvory.

Von a Hormona spolu nemluvili, protože minulou noc strávili vášnivou debatou o smysluplnosti a věrohodnosti věštění z karet. Možná překvapivě to byl právě Von, kdo se předmětu tohoto předmětu zastával a přiznával mu použitelnost ve skutečném životě. Jeho poutavé vyprávění o Smrtrojce, strašlivé předzvěsti smrti, která číhá na karbaníky v každém balíčku se Hormona vysmála s poukazem na to, že takhle by celá karbanická populace vymřela hned při prvním kanastovém turnaji. Garry tak kráčel mlčky vedle nich, pozoroval táhnoucí hejno na obloze a v té souvislosti ho napadlo, že by jim mohl nadhodit nové téma: možnosti věštění z letu ptáků.

Jak vyšli na louku před chalupou, uviděli, že zdaleka nebudou jedinou podařenou trojicí, co se přihlásila na potvory, jak byla péče o obyčejné tvory důvěrně přezdívána. U záhonu s pivními lahvemi obdivovaly berušku sestry Patlalovy s Brownie Levandulovou a o zeď chýše se opíral Cracko Malejfuj ve společnosti psychických siamských dvojčat – Svraba a Hnoje.[1] Když Cracko Garryho spatřil, vytáhl z batohu tabulku čokolády a posměšně s ní na něj zamával.

„Nedáš si kousek?“

„Ne, děkuju,“ odmítl Garry. „Jím jen Studentskou pečeť®.“

Otevřely se dveře hájovny a ta se otřásla v základech, jak Hybrid vydupal ven. Kolem nohou mu rozjařeně pobíhala Fifinka, až Garry zauvažoval, zda náhodou Hybrid nezačne první hodinu potvor tím, že zašlápne svého psa. Pokynul jim rukou a hlasitým říhnutím ukázal směr, kterým se mají vydat. Garry už se zaradoval, že půjdou do lesa, kde by se mohli v klidu ztratit a hodinu prospat někde na mýtince (už třeba jen proto, že se tam nacházel vyhlášený výletní hostinec), ale Hybrid je vedl podél plotu dolů k břehu rybníka Peklo. Cesta se postupně ztrácela v hustém porostu, takže jejich návštěva potěšila především místní klíšťata. Jediným štěstím bylo, že se většina chytila na Hybrida, kterému v žilách nekolovala žádná krev, ale téměř čistý etanol, mírně zbarvený do růžova stopovým zbytkem červených krvinek. Klíšťata se tak radovala předčasně a během několika dnů pomřela hlady přisáta na Hybridově těle.

Cesta vedla ke skřípající brance, na které byla zrezivělá, dnes už nečitelná cedule. Prošli na malé, pískem vysypané prostranství, kolem kterého se rozprostíralo několik dřevěných ohrad. Neorganizovaný hlouček studentů si zde Hybrid rozestavil do půlkruhu (přesněji nikdo nechtěl stát v prostoru, kam Hybrid dýchal).

„Ták,“ zabručel Hybrid, „votevřte si všichni učebnice na stránce vosumnáct a…“

„Sím, ta vaše učebnice nemá číslované stránky!“ přihlásila se Palma Patlalová.

„A má jich jen čtrnáct,“ přidala se potichu Hormona.

„Já tam těch stránek vidim mnohem víc,“ zamumlal Hybrid a zmateně si zamával učebnicí před nosem. „Tak znova: najděte si ty tři dvoustránky pod sebou, jak je na nich ta spousta baráků.“

Žáci mrmlali, ale otevřeli si knihu na první stránce, která v jasných barvách zobrazovala vesnickou samotu. Ze všech koutů zde vykukovala zvířátka a čestné místo uprostřed zaujímal traktor Ruda, průvodce celou knihou. Po zmáčknutí červeného tlačítka na kraji stránky se ozval Rudův motor. Několik studentů tak učinilo a vzápětí zalitovali. Von hbitě zalepil mikrofon své knihy žvýkačkou. Pár odvážlivců se pak odvážilo nakouknout i na další stránky.

„Opatrně, brzděte s tím listováním,“ rozchechtal se Cracko Malejfuj, „nemůžeme toho probrat tolik, ještě bychom v osnovách předběhli místní mateřskou školu!“

„Tu knížku si jenom přečtěte… prohlídněte,“ mávl rukou Hybrid. „Stejně jsem ji napsal jen proto, aby k tomu předmětu byla nějaká literatůra, jinak by mně vůbec nechtěli dovolit, abysem tenhle předmět učil. Ještě, že mi profesor Trumpál a profesor Zkrocený pomohli s ilustracema, jinak bych to snad nikdy nedopsal.“

„Chápu,“ naklonil se Cracko Malejfuj ke svému zmizeluzelskému doprovodu. „Napsal B a pak půl roku hledal na klávesnici kroužek nad u.“

Svrab a Hnůj se na sebe nechápavě podívali.

„Prostě se zasmějte, idioti,“ obrátil Malej Cracko oči k nebi. „Kolikrát jsem vám vysvětloval, že se nemáte pokoušet moje vtipy pochopit, ale máte se pokaždé tlumeně zachechtat v pozadí. Asi takhle: hehehe,“ předvedl.

„No jo,“ poškrábal se Svrab na hlavě, „ale jak poznáme, že je to vtip. Třeba včera jsi říkal ve společenské místnosti, že ti umřel strýček. A když jsme se začali smát, prohlásil jsi, že jsme idioti a že to není vtip.“

„Taky to nebyl vtip. A idioti jste.“

„A jak jsi říkal, že Garry Poker ve vlaku spadnul, praštil se do hlavy a umřel, to teda taky nebyl vtip?“ zamyslel se Hnůj.

„To byl vtip,“ povzdechl si Malejfuj. „A bylo to trochu jinak.“

„Jak?“

„Mělo to pointu.“ Cracko se otočil na své další spolužáky: „Aspoň třeba ty, Aneto, by ses mohla někdy zasmát. Ideálně upřímně.“

„Já jsem zapomněla, jak to začínalo,“ řekla Aneta Alzheimerová zmateně.

Hybrid mezitím přešel k největší ohradě, odstranil nejvyšší břevno s cedulí ‚Nepřibližovat se! Nebezpečná zvířata!‘ a přelezl ji.

„V hodinách budeme dělat něco mnohem interesamějšího, jak se říká,“ usmál se. „Mám tady pár kousků vopravdicky zajímavých zvířat z celýho světa,“ a zamířil k dřevěnému přístřešku. „Třeba tyhlecti fakt roztodivný ptáčkové, to budete čumět,“ zahlaholil a uvolnil závoru.

Jen taktak stihl uhnout, když ze dveří vyběhlo hejno (či možná spíš stádo) dvounohých oblud a zamířilo k chatrné ohradě. Takových detailů, jako dlouhého hnědého peří, připomínajícího srst, tvrdého rohovinového hřebenu na vršku hlavy, výrazně modře zbarvené kůže na hlavě či červených kožovitých přívěsků na krku neměl nikdo čas si všimnout. Studenti zmateně pobíhali sem a tam, marně se snažíce najít jiný východ než kovovou branku, kterou Hybrid po jejich příchodu preventivně zamkl. Útěk přes ostatní výběhy nepřipadal v úvahu, protože cedule jako ‚Asi lef (proč to nemá hřívu?)‘, ‚hygieny‘, ‚tady byla krajta, ale zdrhla‘ nebo ‚olgoj chorchoj‘ nebudily velkou důvěru.

Hybrid chytil nejbližšího z obřích ptáků kolem těla a přinesl ho k ohradě.

„Tohle je kasour,“ řekl s rozzářeným výrazem.

„Neboli kasuár přilbový,“ pošeptala Hormona škodolibě Garrymu a Vonovi, protože věděla, jak je rozzlobí, když jim poskytne nějakou novou vědomost.

„Prej je to australskej nelétavej pták,“ vysvětloval Hybrid, „ale to je pěknej nesmysl. Když sme je dostali, hodil jsem vocuď jednoho až do půlky fotbalovýho hřiště, takže lítat určitě uměj. Jen maj malinko problémy s přistánim. Ale jak vidíte, tady Nafolk už se z toho docela zotavil a zase chodí. Teďkonc je to můj mazlíček,“ zatřepal s protestujícím kasuárem, aby potvrdil svá slova.

„Co takhle přijít se podívat vo něco blíž?“ pobídl třídu, která se držela v uctivé vzdálenosti, byť se zároveň snažila udržovat odstup i od lfí klece za svými zády. Nakonec učinili pár váhavých krůčků vpřed.

„Čím se živí?“ zeptal se někdo ze zadní řady.

„Hm,“ prohrábl si Hybrid plnovous, „to bysme taky rádi věděli. Zkoušeli jsme jim dávat zbytky ze školní jídelny, ale ani se toho nedotknuli. Takže vidíte, že sou to vopravdu chytrý zvířata. Proto to teď dělám navopak a zbytky kasouřího krmení dávám jídelně.“

„Ještě něco bychom měli vědět o kasourech?“ nadhodila Hormona.

„Jo, musíte si na ně dávat bacha, jsou to hrozně nebezpečný zvířata. Klovou a kopou,“ varoval je Hybrid. „Takže se s nima musí vopatrně. Proto se dneska naučíme, jak s nima zacházet. Co ty, Garry, nešel by sis jednoho pohladit?“

Jmenovaný se snažil mezi spolužáky schovat, ale ti mu to nehodlali usnadnit, protože se báli, že by Černý Petr mohl zbýt na ně. Garry se tak záhy ocitl sám uprostřed rozšiřujícího se kruhu. Marně se ještě pokusil před sebe nastrčit Vona; Hybrid už si ho přitáhl obrovskou tlapou k sobě.

„Tak já to zkusím,“ vzdychl Garry, „ale co když mě zabije?“

Hybrid ho postavil přímo proti kasuárovi a přátelsky ho plácl do zad. „Klid, většina lidí napadenejch kasuárem přežije jen s pár zlomeninama. Navíc tady Nafolk je vopravdu přítulnej. To takovej Napop nebo Narock jsou nebezpečnější. A to nemluvim támhle vo Nametalovi,“ ukázal Hybrid na obrovského černého kasuára, který se právě pokoušel rozklovat stěnu přístřešku, „ten by tě zadupal do země, ani nemrkneš.“

„Díky, Hybride, uklidnils mě,“ špitl Garry potichu a opatrně natáhl ruku nespouštěje přitom zrak z Nafolkova zobáku.

Někdo s ním hrubě zatřásl a Garry opatrně otevřel oči. Ležel na rozblácené zemi a skláněl se k němu Hybrid.

„To sem rád, že seš naživu,“ zajásal Hybrid. „Vypadá to, žes nás na chviličku duchem opustil, když se Nafolček rozeběhnul. Už sem se bál, že budu mít průser hned na první hodině. Nedáš si kousek čokolády?“ Vytáhl z kapsy kabátu pomačkanou tabulku, kterou Garry s díky odmítl a s námahou se zvedl. Rozhlédl se. Nafolk stál kousek za jeho zády a zuřivě kloval do dřevěného sloupku ohrady.

„Trochu si ho poplašil, Garry,“ zafuněl Hybrid vyčítavě. „Říkal sem přece žádný prudký pohyby!“

„Neříkal,“ zabručel Garry a šoural se mezi své spolužáky. Marně se při tom snažil ignorovat posměšky zejména zmizeluzelských spolužáků.

„Tak, teď ste viděli, jak se to nemá dělat,“ zaburácel Hybrid, „a můžete si to vyzkoušet všichni. Rozdělte se do skupinek – tak nějak zhruba po třech – a poďte za mnou.“

Garry se posadil na zem a sledoval své kolegy. Hybrid otevřel bránu výběhu, aby přivedl ostatní kasuáry. Von a Hormona šli jako první a Hybrid jim přidělil ostražitě se rozhlížejícího vysokého kasuára s rovným hřebenem – Narocka. Další poblilvírští dostali přiděleného Nabluese (s velmi výrazným modrým zbarvením krku), Napopa a Nasoula. Trojice brzybolských se ujala ptáka jménem Naemo, což byl pštros emu, který se mezi kasuáry zatoulal bůhví jak.

Malejfujovi zmrzl úšklebek na rtech. Bráněn pouze Svrabem na jedné straně a Hnojem na druhé pomalu vykročil za ostatními. Když si všiml, že mnoho kasuárů už nezbývá a rozhodně se nechtěl střetnout s obrovským Nametalem ani s divokým Napunkem, rychle zamířil k Nafolkovi klovajícímu do ohrady. Lehce ho poplácal po zádech.

„Je to naprostá hračka,“ vykřikl nahlas, aby ho všichni – a zejména Garry – slyšeli. „Nechápu, jak při tom mohl někdo omdlít.“

Hlasitý křik za zády ale Nafolka vyděsil natolik, že se bleskově otočil, odkopl Malejfuje stranou a rozeběhl se nejkratší cestou k přístřešku. Studenti mu v panice uskakovali z cesty a Hybrid běžel marně za ním, aby ho chytil.

Cracko mezitím ječel bolestí a sesunul se na zem. Oběma rukama se držel za klín. „Já umírám!“ ječel zoufale. „Do prdele, to je bolest! Umírám! Ta příšera mě zabila!“

„Prdlajs umíráš,“ přišel k němu Hybrid, který mezitím zavřel kasuáří výběh, protože vyplašení kasuáři se seběhli ke svému domečku, zatímco vyplašení studenti vyběhli k brance a marně na ni bušili. „Jenom tě kopnul do koulí, to rozchodíš,“ řekl mu a hrubě ho za loket zvedl. Malejfuj se neochotně udržel na vlastních, ale zůstával při tom ve schouleném postoji a skučel bolestí.

Hybrid nervózně vylovil z kapsy klíč od branky. Ten mu ale vypadl z třesoucí se ruky a zapadl do mřížky kanálu, který se tady – uprostřed lesa – objevil neznámo odkud. Hybrid zaklel, poodstoupil pár kroků, přičemž srazil Malejfuje opět na zem a šlápl mu na obě nohy, a rozeběhl se proti brance. Ta povolila náporu jeho obrovského těla a zřítila se společně s vedlejším dílem plotu. Studenti neváhali ani vteřinu a začal neorganizovaný závod, kdo se dostane první do hradu.

Garry vyrazil také, limitován ve své rychlosti naraženým pozadím. Hybrid nakonec pokrčil rameny a zamířil zpátky do své hájenky.

„A mě tady necháte chcípnout?“ ječel za ním Cracko Malejfuj, držící se střídavě za nohy a mezi nimi. Nakonec se zvedl a odklopýtal směrem k hradu také, kulhaje přitom na obě nohy.

…

Na večeři dorazili mezi prvními, protože vycházeli z mylného předpokladu, že když už pokrmy v jídelně nejsou poživatelné, lze z nich nějakou přidanou hodnotu získat alespoň tím, že je člověk zkonzumuje, dokud jsou teplé. Krom toho byli také od přírody zvědaví a zajímal je vývoj nejnovější školní kauzy: Neplodnost Cracka Malejfuje přičiněním Hybridovy první hodiny péče o obyčejné tvory. Podle aktuálních zpráv se zraněný stále nacházel na ošetřovně, kde ho dnem i nocí (pravděpodobně, ležel tam zatím pouze necelé dvě hodiny) hlídali jako věrní psi Svrab s Hnojem a pravidelně tam za ním docházely jeho zmizeluzelské obdivovatelky (byť Aneta Alzheimerová zapomněla, proč přišla).

„Existují úrazy, které bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli,“ řekl vážně Garry, „ale tohle asi není ten případ, protože Malejfujovi ten kopanec upřímně přeju.“

„Myslíte, že se z toho dostane?“ zeptala se úzkostně Hormona.

Von se na ni překvapeně podíval a dokonce na chvíli zapomněl žvýkat plněnou papriku a rajská omáčka mu začala stékat po bradě zpátky do talíře. „Proč tě to zajímá?“ podivil se, když našel ztracenou řeč. „Chceš s ním snad mít děti?“

„To opravdu nechci,“ mávla vidličkou. „Ale přeju mu je.“

„To je správný přístup!“ zaradoval se Garry. „Děti svému nejhoršímu nepříteli taky upřímně přeju. Když si představím, že by musel každý den měnit plenky… fuj!“

„Měl by ses rozhodnout, co mu teda přeješ,“ zazubila se Hormona. „Kopanec nebo děti? Obojí najednou možná nepůjde.“

„Kopanec,“ rozhodl se Garry. „Malejfuj není můj nejhorší nepřítel, to je Grape. Tomu bych přál ty děti, a to, že je nemá, je jen ukázkou toho, jak se mi osud vysmívá.“

„To se dá zařídit, ne?“ mrkla Hormona.

„Cože?“ vyděsil se Garry. „Jak bys něco takového chtěla zařídit. Vždyť je to takový odporný slizoun a navíc starý jako Metuzalém. Opravdu nevím, jak bys dokázala nějakou holku přemluvit, aby byla ochotná se k němu jenom přiblížit. Tak jak bys chtěla hned zařídit otěhotnění? Možná ti to rodiče doma nevysvětlili, ale k tomu je potřeba trochu bližší kontakt. To už je snad pravděpodobnější, že tady přistanou mimozemšťani a budou chtít, abych je oplodnil.“

„Moc si nefandi. A nedoufej,“ řekla Hormona. „Pokud někdo ovládá technologii mezihvězdných letů, tak ji určitě nevynalézal proto, aby se s tebou mohl spářit.“

„Mohla spářit,“ opravil ji Garry. „A co ty víš? Co když Brownie je ufonka, která sem přiletěla jen kvůli tomu?“

„Tak tomu bych možná i věřila,“ odtušila Hormona. „A možná v to i doufám, protože by to znamenalo, že se po oplodnění vrátí na svou rodnou planetu.“

„A bude o tom vyprávět a přiletí spousta dalších!“ rozzářily se Garrymu oči.

„Změňme téma,“ rozhodla Hormona, zhrozená nastíněnou představou. „Myslíte, že z toho bude průšvih a Hybrida vyhodí?“

„Malejfujovi určitě udělají všechno pro to, aby to tak dopadlo,“ zavrčel Von.

„To nedopustíme!“ uhodil Garry rázně pěstí do stolu. „Nevím proč, ale mám takové tušení, že ten opilý hromotluk se nám bude v příštích třech letech, co tady budu studovat, ještě hodit.“

„Třech letech?“ usmála se Hormona. „Už jsem ti snad říkala, aby sis nefandil.“

Po večeři se usadili v poblilvírské společenské místnosti, aby se pokusili vyřešit úkoly, které jim za první dva dny vyučující zadali. Řešení domácích úkolů pak probíhalo různými způsoby: psaním, opisováním nebo jejich ignorováním.

„Pátek večer a my sedíme na ubytovně a píšeme úkoly,“ posteskl si Garry.

Hormona zvedla obočí: „Že jsem si nevšimla.“

„Skutečně je pátek,“ potvrdil Garry svá slova a ukázal na nástěnný kalendář Hustler, který tady spolu s Danem Koumesem vyvěsili přes protesty dívčí části osazenstva.

„Toho jsem si všimla, nezaregistrovala jsem, že bys psal ty úkoly.“

„Pojďme něco podniknout, někam vyrazit, vyřádit se, opít se,…“ nevzdával se Garry.

„Sbalit nějaký holky!“ doplnil ho Von.

„Celá žhavá.“

„Opravdu?“ zpozorněl Garry.

„I,“ odpověděla na to Hormona a pohodlně se opřela.

„To jako že fakt?“

„R,“ pokračovala Hormona. „Podávám vám to hezky pomalu, abyste pochopili, že něco takového existuje. O.“

„Cože?“

„N.“

„Co? Iron?“ zkusil to Garry.

„Už jsi blízko,“ podotkla Hormona. „I.“

„E?“ otočil se na ni Von.

„Vida, došlo vám to,“ zaradovala se.

„E?“ nechápal Von. „Co nám mělo dojít.“

„Tak nic,“ povzdychla si Hormona. „E.“

„Aha,“ pokýval Garry hlavou. „To byla ironie. Až se divím, že nás neotrávíš svým dechem, jak jsi někdy jedovatá.“

„Jdeme tedy někam pařit?“ vrátil se Von k původnímu tématu, než stihla Hormona něco říct. „Co kdybychom zašli za Hybridem? Mám stejně takové podezření, že ten svůj čaj, co nám vždycky servíruje, nedělá z vody.“

„Dělá,“ opravil ho Garry, „ale přidává do něj kromě vody ještě K.“

Dlouho se nerozmýšleli a téměř nikým nepozorováni vyklouzli pod pláštíkem tmy na školní pozemky. Jejich pohyb po školních pozemcích bedlivě sledovalo pouze dvanáct ostřelovačů na střeše, kteří mezi sebou vedli dlouhou debatu, zda mají podezřelé osoby zlikvidovat či nikoliv. Velitel nakonec zavolal řediteli Trumpálovi, který po krátkém váhání rozhodl, aby je nechali žít, protože (nebo možná přestože) díky své informační síti dobře věděl, o koho se může jednat.

Dorazili k hájovně, zaklepali a kvapně uskočili bokem. Nikdy nemohli tušit, zda si Hybrid zase nehraje se samostřílem. Louku před chýší zalilo světlo, protože Hybrid rozrazil dveře. A vzápětí se ukázalo, že jejich instinkt je nezklamal. Dveřmi s hvízdnutím proletěla kovová šipka a zapíchla se do kmene nedaleké švestky.

Garry opatrně nahlédl dovnitř. „Můžeme dál?“

„To ste vy?“ zabručel nerudně Hybrid. „Tak teda poďte.“

Na Hybridovi bylo už od pohledu něco divného. Tvářil se neobvykle zasmušile, měl prázdný pohled i jeho vlasy vypadaly nezvykle, ale především: měl na sobě čisté kalhoty a vypranou bílou košili. Pomalu usedl ke stolu a nabídl jim místa. Garry, Von i Hormona se vyplašeně rozhlédli kolem. Všude bylo pečlivě vysmýčeno a v celém domě nebyl jediný pozůstatek alkoholického nápoje. Hormona si v krbu povšimla několika obručí od shořelých sudů.

„Hybride?“ vyhrkl Garry vyděšeně. „Co je s tebou?“

Hybrid vzlyknul a nalil si do sklenice oranžádu z plastové láhve na stole.

„Řekl bych, že jsem udělal rekord,“ vzdychl. „Učitel, co vydrží ve škole pouze dva dny, to se asi jen tak nevidí.“

„Hybride!“ vykřikl vyděšený Von. „Že tys přestal pít?! A mluvíš spisovně!“ Zacloumal se sedícím obrem, ale ten ho jediným pohybem ruky odstrčil.

„Přesně tak,“ potvrdil Hybrid jeho slova. „Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že nechci být nějaká nemotorná figurka, která je všem studentům jen pro zábavu. Ode dneška nepiju, nekouřím, nejím tučná jídla, nemluvím sprostě a hlavně na sobě hodlám začít pracovat. Mám v úmyslu dokončit studium na této škole a stát se profesionálním karbaníkem.“

Garry a jeho kamarádi před Hybridem stáli jako opaření. Po Hormoniných lících se koulely dvě velké slzy.

„Vzpamatuj se, Hybride,“ přistoupil k sedícímu zlobrovi Garry. „Nemůžeš se přece nechat rozhodit takovou prkotinou. Cracko se při hodině zranil, to je jeho hloupost a tebe se to vůbec netýká. Pan Malejfuj si sice může stěžovat u rodičovského sdružení, ale Trumpál tě přece podrží!“

„Ano,“ přidal se Von a naklonil se k nim. „A je přece jedno, co si o tobě myslí ostatní. Hlavní je, abys zůstal sám sebou. Nemůžeš se přece změnit ze smradlavého nemotorného alkoholika, který je všem pro smích, v nějakého úspěšného selfmademana jen proto, že si to přeje tvoje okolí. Mysli na sebe, Hybride!“

„Takže já bych řekla, že dneska už bylo střízlivosti dost,“ dodala Hormona, zdvihla ze stolu láhev s limonádou a odešla ji ven vylít. „Mysli také na ekonomické následky svých rozhodnutí. Pohostinství v celém regionu by postihla recese nevídaných rozměrů. Pokles odbytu piva, vína i lihovin, nezaměstnanost, krize, to si přece nechceš vzít na svědomí.“

Hybrid se zvedl a dlouho zíral na svůj odraz do zrcadla, jako by toho umytého a učesaného člověka nepoznával. „Asi máte pravdu,“ připustil. „Co jsem to ze sebe chtěl udělat? Co jsem si to namlouval?“ Profackoval se. „Vždyť já jsem málem i úplně vystřízlivěl! Musím okamžitě do hospody! Pojďte, dneska vás všechny zvu, zachránili jste mě.“

Hodil přes sebe svůj páchnoucí kabát a vyrazili nejkratší cestou do Polné. Když míjeli hrad, Hybrid se zarazil.

„Počkat!“ zahlaholil. „Vy přece nemáte co dělat po setmění venku! Obzvlášť ty ne, Garry! Copak nechápete, že někde tam venku se pohybuje Sirénus Flek? Hezky vás odvedu zpátky do školy a koukejte mazat do postele!“

Garry se usmál. „Koukám, Hybride, že ty už se opravdu potřebuješ napít. Odkdy ti záleží na naší bezpečnosti?“

„Máš pravdu,“zatvářil se Hybrid skoro zkroušeně. „Vem vás čert, deme!“

---

[1] Fyzická siamská dvojčata jsou poměrně známý a vědecky popsaný jev, kdy těla dvou jedinců jsou srostlá k sobě. Oproti tomu psychická siamská dvojčata žijí sice ve dvou nezávislých tělech, ale mají srostlé duše.

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti