1-1: Chlapec, který vyhrál

Kapitola první, ve které nám bude představen hlavní hrdina. Zjistíme tedy, kdo to je a co je zač. Ba co hůř, seznámíme se také s jeho rodinou. Naštěstí jde o rodinu adoptivní, takže si k ní čtenář nemusí vytvořit kladný vztah.

Chlapec, který vyhrál

Prolog

Pan a paní Drsoňovi si o sobě vždycky mysleli, že jsou naprosto, ale naprosto normální. Bydleli v Úzké ulici v jedné nejmenované vesnici nedaleko Prahy. Nikdy nehráli karty, nikdy nebyli v kasinu, nikdy netipovali Sportku a ani jeden z nich nikdy nehodil ani korunu do automatu – dokonce ani do automatu na jízdenky. Dokonce ani do automatu na kondomy. A také proto se paní Drsoňové narodil jednoho krásného dne syn David.

To je ale celkem jedno. David je Chlapec-o-kterém-tento-příběh-téměř-vůbec-nevypráví.

Mezinárodní den orgasmu

Pan Mojmír Drsoň se otráveně vracel z práce domů. Měl ošklivou a – což ale ještě nevěděl – pravdivou předtuchu, že dnešek opravdu nebude jeho šťastný den. Něco bylo špatně. Za prvé asi to, že už od rána běhala po celém městě spousta koz. To bylo ještě něco, s čím se dokázal vyrovnat, ale proč proboha nesla každá v hubě nějaký papír?! Co ho ale teprve málem položilo, bylo, když ho jedna koza předběhla v metru na eskalátorech. Šel si stěžovat k dozorčímu stanice, ale ten hrál karty s nějakým brýlatým magorem se směšným účesem a na stížnost mu odpověděl akorát: „Přece si nebudete stěžovat dneska, v takovej slavnej den, co jste to za moulu?!“

„Cože?“ bylo to jediné, na co se pan Drsoň zmohl.

V práci pak strávil dobrou hodinu tím, že hledal, čím je dnešní den tak důležitý, což tehdy vůbec nebylo tak jednoduché. Psalo se léto roku 1989 a Larry Page a Sergey Brin se ještě ani nepotkali. Nakonec našel jediné vodítko v žertovném zahraničním kalendáři, to ho ale rozzuřilo ještě víc: 8. 8. – Mezinárodní den orgasmu. Tohle přece nemůžou ti lidi myslet vážně? I když viděl určitou spojitost mezi kozami a mezinárodním dnem orgasmu, rozhodně si ji nepředstavoval takhle. Za druhé, ještě nikdy neviděl, aby se tolik lidí vesele motalo kolem pokoutních heren a jiných podobných ilegálních podniků takhle brzo odpoledne. A co bylo ještě divnější – všechny noční bary už měly otevřeno! Na malém náměstí, přes které chodil každý den… pravda, byla to zacházka, ale pan Drsoň si pomalým krokem poskytl záminku, aby nenápadně nahlédl do výlohy zdejšího sexshopu. Od doby, co se jim narodil syn David, byla procházka kolem sexshopu jeho jediným erotickým zážitkem. Takže tedy: Na malém náměstí, přes které chodil každý den, se mu naskytl pohled, který mu vskutku neposkytl kýžené potěšení. Na náměstí bujaře poskakovala parta zvláštních lidiček – gamblerů, krupiérů, profesionálních hráčů pokeru a dalších individuí, kterými pan Drsoň vždycky pohrdal, i když žádné osobně neznal. Smutně si povzdechl, že dnes pohled do výlohy sexshopu oželí a jal se obcházet náměstí druhou stranou. Smutně si povzdechl podruhé, když si vzpomněl, že dneska je mezinárodní den orgasmu.[1]

„Byl to prý Garry, Garry Poker…,“ zaslechl najednou jednoho chlápka.

Ztuhla mu krev v žilách. To snad ne, pomyslil si. Upřímně totiž doufal, že jméno Poker už nikdy neuslyší. Je ale pravda, že tohle jeho zbožné přání těžko mohlo být vyslyšeno, protože Johnnie Poker byl bratr manželky jeho bratra… počkat, on přece nemá bratra! Tak znova… manžel jeho sestry manželky, to je blbost… manžel sestry jeho manželky – to je ono! Čili jeho švagr. Vytáhl diář, aby si tohle slovo zapsal a zapamatoval.

Proč vlastně neměl Pokera rád? Důvodů měl jistě dost, ale stačí připomenout první tři. Důvod číslo jedna: Pan Drsoň kdysi miloval Lívii, sestru své manželky, a Johnnie Poker mu ji přebral. Pan Drsoň si potom vzal její podstatně ošklivější a ještě podstatněji hloupější sestru Otýlii. Důvod číslo dvě: Johnnie Poker byl podle Mojmíra Drsoně nafoukanej frajer. A protože Mojmír byl podle všech objektivních měřítek taky nafoukanej frajer, nesnesli se tak, jako jacíkoli dva kohouti na kterémkoli jiném smetišti. A konečně třetí důvod, ryze srdeční: Johnnie Poker byl tak trochu alkoholik a tak trochu dost gambler. Jeho zaměstnáním i koníčkem byly hazardní hry, v kterých dokázal za jedinou noc utratit obrovské peníze. Vždy, když se na nějaké rodinné oslavě opil do němoty, tak vykládal o tom, že má spoustu zlatých žetonů zakopaných v nějaké podzemní bance uprostřed města.[2] A jednoho krásného dne vymámil z Otýlie (to je ta podstatně hloupější) veškeré rodinné úspory. A jestli něco panu Drsoňovi dokázalo v životě přirůst k srdci, byly to právě peníze.

Doufám, že v tom nemá prsty Poker…

Večer pan Mojmír Drsoň otráveně sledoval zprávy. Blekotání moderátora o tom, že kvůli skvrnám na slunci se po celé zemi splašily kozy, ho moc nepřesvědčilo. Jeho žena Otýlie houpala v náručí syna Davida a nervózně přecházela po obýváku.

„Otýlie,“ začal pan Drsoň opatrně, „nemáš nějaké novinky o těch… gamblerech?“

„O gamblerech?! To snad ne!“ vyděsila se paní Drsoňová, až upustila jejich syna na zem. „Od kdy se o ně zajímáš?“

Pan Drsoň byl tak zamyšlený, že vůbec nezaregistroval tlumené žuchnutí. „Ale, mám takový pocit, že jsem dneska zaslechl od nějakého úchyla na ulici jméno Poker. A dneska se děly všude takové divné věci… Tak mě napadlo, jestli s tím nemá něco můj milý…“, pan Drsoň nenápadně sáhl po diáři, „…švagr společného?“

David se hlasitě rozbrečel. „Podle toho, co mi říkala Lívie,“ řekla Otýlie – Mojmírovi při vyslovení toho jména zacukaly koutky – a sebrala Davida zase ze země, „měli dnes odlétat na dovolenou do Monaka.“

„Á, výlet do země zaslíbené,“ uchechtl se pan Drsoň.

„Cože?“, podívala se na něj nechápavě jeho žena. „Ale nic,“ mávl rukou, opřel se v křesle a začal bůhvíproč myslet na vrtačky.

Na scénu vstupuje náš hrdina

Na konci Úzké ulice se motal muž, který sem evidentně nezapadal. Úzká ulice se nacházela v klidné (a jak by Drsoňovi rádi zůraznili, především slušné) čtvrti a bezdomovci se tady opravdu vyskytovali pouze výjimečně. V jedné ruce držel láhev denaturovaného lihu a při chůzi dělal takové oblouky, že Úzká ulice mu nebyla dost široká. Zastavil se u domu s orientačním číslem 6.

„Tady to je,“ škytl.

„Tss, profesore,“ zavolal na něj ženský hlas zpoza telefonního sloupu, „TADY to je, dům číslo 4, přece!“

Muž vzezření doyena hlavního nádraží se zmateně otočil za hlasem: „Pro – škyt – fres – škyt – ko… sorko McDonaldová, co vy tady?“ Zpoza sloupu vystoupila postava v kočičím převleku. „A proč jste oblečená jako Catwoman?“

„Maskování!“ sykla. Muž oslovený jako profesor přikývl a uhladil si svůj nečesaný plnovous. Tím tak vyrušil páreček želv, které si tam právě dělaly hnízdo, že znechuceně odlétly. „A vy byste mohl někdy používat ten šampón proti obratlovcům, který jste ode mě dostal k Vánocům!“

„Myslíte, že když se tady producírujete v kočičím převleku z půjčovny, tak jste nenápadnější než kdybyste sem přišla jako stará vesnická babka?“ Profesor si zřejmě uvědomil, že jeho alkoholické škytání značně narušuje plynulost textu a tak toho zanechal.

„Převlek vesnické babky jsem nesehnala, v půjčovně už měli jenom kočku nebo Mickey Mouse,“ odfrkla profesorka McDonaldová.

„Na to, abyste sem přišla jako stará ošklivá babka, nepotřebujete žádný převlek!“

„Hleďte, pane profesore,“ profesorka McDonaldová si odepnula kočičí hlavu a vrhla na něj zlostný pohled, „vy-víte-co mi můžete!“

„Od vás jako od celkem rozumné osoby bych čekal, že se nebojíte vyslovit ‚políbit pr…‘,“ slova páně profesora přehlušil zvuk přistávajícího letadla. „A teď k věci, profesorko, teda k tomu miminu… Gary nebo jak se jmenuje…“

„Takže je to pravda, co se povídá ve všech hráčských doupatech? Garry Poker porazil Doktora Vrdlmrsm… Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“

„Už je to tak, Doktor Vrdlmrsmrst přišel o všechny peníze a teď je na útěku. Nechápu to, všechny ostatní karbaníky obehrál, všechny žetony už nahrabal na svůj účet, a potom ho porazí roční parchant… a v pokeru?! Vždyť tak malé dítě si ještě ani nemůže pamatovat pravidla… Já sám jsem třeba autobus pochopil až v osmi letech!“

„A co jeho rodiče?“ zeptala se přiškrceným hlasem profesorka McDonaldová. Potom si rozepnula těsnou kombinézu a zeptala se znova, už normálně: „A co jeho rodiče?“

„Kaput…,“ potvrdil její nevyslovené obavy profesor. „Hráli s Doktorem Vrdlmrsmrstem těsně předtím, on je obehrál o všechny peníze. Když viděli, že přišli o všechny prachy, tak se oběsili…“ Profesor se zamyslel, jako by hledal niť příběhu, který vypráví, „Pokerovi byli poslední, kdo ještě s Vrdlmrsmrstem nepřišel o všechny peníze…“

Tedy kromě vás, pane řediteli, nemyslete si, že nevím o těch školních fondech ulitých ve Švýcarsku, pomyslela si profesorka McDonaldová, ale nahlas neřekla nic. Sama defraudovala peníze určené na provoz školní jídelny, ale jako nevyléčitelná gamblerka všechno naházela do automatů.

„…no, a určitě si domýšlíte, co to znamenalo,“ pokračoval ředitel Střední školy karbanu a hazardu. „Tím se dostaly všechny peníze všech karbaníků, gamblerů a hazardních hráčů do jeho rukou. Kromě… jednoho zeleného žetonu, s kterým si Garry zrovna hrál v kolébce… a to jsem Johnniemu pořád říkal, nedávejte mu ty žetony na hraní, dítě je může vdechnout nebo spolknout!“ Profesor zalomil rukama nad hlavou: „Ale ti trotlové mě neposlechli. No, a díky tomu musel Doktor Vrdlmrsmrst obehrát i Garryho, aby získal definitivní moc nad všemi karbanickými penězi.“

„A prohrál,“ odtušila profesorka McDonaldová. „To ale znamená, že veškerou moc nad všemi karbaníky má teď Garry Poker, nebo ne?“

„To by znamenalo, pokud by mu ty peníze hned neštípl jeden moudrý školní ředitel. Co by to mrně z těch peněz mělo? Pak jsem je poslal anonymně na Karbanické oddělení Ministerstva financí. To právě rozdává peníze zpátky karbaníkům… no, něco jsem si teda nechal,“ na tváři profesora přeběhl šibalský úsměv, „a nebojte, i vy dostanete svůj díl.“

„A co Garry, zůstane mu něco?“ profesorka McDonaldová vynaložila veškeré své mimické úsilí do toho, aby to vypadalo, že ji Garryho budoucnost zajímá víc než její vlastní peníze. Ale byla pouhá gamblerka a neovládala pokerovou tvář dokonale. Profesor její pravé myšlenky samozřejmě hned odhalil: „Ha ha ha! Ale nebojte, hodil jsem si žetonem, a protože padla panna, nechal jsem i Garrymu tučný podíl. Dneska odpoledne jsem ho uložil na jejich rodinný účet v Komerční bance.“

Profesorka K. F. C. McDonaldová si povzdechla. K účtu Pokerových neznala heslo.

„No a teď proč jsme tady,“ vrátil se k tématu profesor. Když chtěl, dokázal nebýt senilní i několik hodin v kuse. „Protože Garry nemá rodinu, musíme ho někam šoupnout a do zamykacích skříněk na nádraží už se nevejde. Zkoušel jsem ho udat v nemocnici, v kojeňáku a čertví kde ještě, ale nikde si ho nechtěli nechat zadarmo. Tak jsem se rozhodl, že ho podstrčíme jeho jediným příbuzným… Drsoňovým!“

„Myslíte je to moudré?“ profesorka McDonaldová se zatvářila pochybovačně. „Ta ženská je blbá jak troky a její muž pořád myslí jenom na vrtačky, a to pracuje v pojišťovně!“

„Nesuďte člověka podle toho, jaký je,“ opáčil jí profesor. Pak se zamyslel a spíš jen pro sebe si zamumlal: „Počkat, to je pěkná blbost!“

„A kde je Garry? Máte ho s sebou?“

„Kde bych ho asi měl? V náprsní kapse? Navíc nejsem žádná au-pair, abych se staral o cizí dítě. Každou chvíli by ho měl přivézt Hybrid.“

„Vy jste svěřil Garryho Hybridovi?“ vyjekla vyděšeně profesorka McDonaldová.

„Hybridovi bych sice vlastní dítě nesvěřil, ale Garry naštěstí není můj,“ odvětil muž-jehož-identita-stále-není-známá-protože-dosud-nebyla-příležitost-ho-představit. „Slyšíte motor trabantu? Už se blíží!“

Do Úzké ulice se za klasického zvuku dvojtaktu vřítil růžový trabant a zastavil jen necelý metr před profesorem.

„Zdravím, profesore Trumpále!“ ozval se hromový hlas zevnitř trabantu. Následujících deset minut se z trabantu soukala ohromná zarostlá postava. „Omlouvám se jedu trošinku pozdějc, ale na Dé jedničce byla zácpa a pak mě na Jižní spojce honili švestky kvůli tomu, no dyť víte, že tohlencto auto nejni tak ouplně moje“. Postava obešla trabant a otevřela kufr.

„Tak tady ho máte,“ vyndal Hybrid z kufru košík s dítětem a uchopil ho do obou rukou. „Ťu ťu ťu,“ zasmál se na dítě a políbil ho.

„Hybride, nech toho, ještě od tebe něco chytne!“ zarazil ho profesor Trumpál, vzal mu dítě, vložil do jeho košíku dopis a položil ho před domovní dveře číslo 6 v Úzké ulici. Profesorka McDonaldová ho potom přemístila před dům číslo 4.

„Tak jo, to bychom měli,“ zamnul rukama profesor Trumpál, „hodíš nás do školy, Hybride?“

„Jesli se vlezete do kufru, tak kliďánko,“ usmál se zlomyslný obr.

„Vezmu si taxíka,“ odsekla profesorka McDonaldová a odkráčela do tmy.

---

[1] Pan Drsoň sice smutně vzdychal, ale ve skutečnosti to byl docela šťastný člověk: kolik lidí v této zemi mělo už v létě roku 1989 možnost chodit každý den kolem výlohy sexshopu?

[2] No dobře, když to vykládal, tak se neopil úplně do němoty.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát