2-14: Karkulínova odměna

Kapitola čtrnáctá, která je tu jaksi navíc, protože hrdinové si právě prožili klasický konec všech velkých dobrodružství: vykročili vstříc vycházejícímu slunci. Pravda, hrdinové obvykle vykračují vstříc zapadajícímu slunci, ale Garrymu, Hormoně a Támhleté se nechtělo čekat celý den. Logika příběhu o učni libovolné tajné školy vyžaduje tento dovětek, v kterém si postavy popovídají o tom, co vlastně zažily, vyřeší se (nebo ještě více zatemní) dosud nedořešené záhady a hlavní hrdina se může vrátit domů, kde ho s nenávistí očekávají.

Karkulínova odměna

Vysvětlení

Když Garry, Hormona, Támhleta a Pop-Art stanuli na prahu sborovny, zavládlo zde na okamžik ticho. Pohled na dvě ozbrojené amazonky v doprovodu dvou špinavých trhanů nikoho v místnosti neuklidnil. Potom zazněl výkřik.

„Lupiči!“ zaječela profesorka Proutková a bez váhání se vrhla zavřeným oknem ven.

Profesor Trumpál pokynul sekretářce, ať uklidí střepy a vlídně se na příchozí usmál.

„Tady slečna Levandulová mě informovala,“ ukázal na Brownie mlčky sedící v koutě vedle krbu, „že jste se dostali do Tajemné stoky a tam porazili Doktora Vrdlmrsmrsta. Proto jsem neváhal ani minutu a vrátil se ze svého vyhnanství, abych tu byl co nejvíce nápomocen a mohl se opět ujmout svých povinností.“ Hormona se na svou spolubydlící krátce podívala a zalitovala, že pohled na mlčky sedící Brownie si nemůže užívat častěji.

„Ano,“ řekla Támhleta hrdě a opřela se o svou baseballku.

Trumpál se zamračil. „Vy radši mlčte, slečno Vlezlá,“ zabručel, „a vy taky, slečno Dangerová,“ obrátil se na Hormonu. „Od vás bylo velice nerozvážné, vypravit se do Tajemné stoky jen tak bez jakékoli přípravy a bez toho, abyste se pokusily kontaktovat někoho z učitelů. Ohrozily jste tak nejen svoje životy, ale i životy všech ostatních! Zejména Garryho, kterému jako gentlemanovi nezbylo nic jiného, než vyrazit vás zachránit.“ Jmenovaný vzor galantnosti jen stál, rozhlížel se a přihlouple se usmíval.

„Ano, přesně tak se to přihodilo,“ přikývla Hormona. „Jako byste u toho byl.“ Hormona se zadívala na vysklené okno a zauvažovala, že by následovala profesorku Proutkovou. To samé zřejmě v tu chvíli napadlo i profesora Pop-Arta (alias Milana Viewegha), který se rozběhem vydal nejkratší cestou na nádvoří.

„Já jsem tady dneska vůbec neměl být!“ zaslechli ještě jeho výkřik.

„Ale…“ zaprotestovala chabě Támhleta, ale Hormona ji chytila za ruku.

„Pojď,“ sykla na ni.

Otočily se, aby zamířily na ubytovnu se převléknout a nemusely vyslechnout oslavnou řeč na Garryho adresu, kterou se Trumpál právě chystal pronést. V tom se ale rozrazily dveře a objevila se v nich rozměrná silueta. Potom opět zazněl výkřik.

„Támhleto!“ rozklepal hlas paní Vlezlý křišťálový lustr. Z okenních tabulek se vysypaly zbytky rozbitého skla. „Kdo ti dovolil toulat se po sklepeních hradu?! A navíc jenom v plavkách! To se mi snad zdá!“ Ohnala se po své dceři kabelkou. „Vždyť tě tam mohlo něco zabít! Nejradši bych tě hned přerazila! To si ještě vyřídíme!“ Támhleta na nic dalšího nečekala, a že jí matka zastoupila únikovou cestu, zvolila stejný východ z místnosti jako předtím Proutková a Pop-Art.

Paní Vlezlá se tedy vrhla na zkoprnělého Garryho, objala ho a políbila. „Tys ji zachránil!“

„Vděk světem vládne,“ utrousila Hormona.

„Říkalas něco, děvenko?“ loupla po ní očima paní Vlezlá.

„Ne.“

„Ani nevíš, jak jsme ti vděční!“ přitiskla paní Vlezlá Garryho k sobě ještě silněji. Ten stále ještě nebyl schopen slova. „To ti nikdy nesplatíme!“

„To opravdu ne,“ ušklíbla se Hormona. „Garryho standardní taxa je dvacet pět zlatých za jednu zachráněnou nevinnou pannu.“

„Ale tolik peněz nemáme! Ani jsme jich tolik nikdy neviděli,“ zahořekovala paní Vlezlá a klekla Garrymu k nohám.

Garry konečně začal pořádně vnímat, co se děje kolem něj, a vysypal na stůl třicet zlatých žetonů. „Kuk,“ usmál se a shrábnul peníze zpátky do kapsy. Paní Vlezlá měl co dělat, aby se nezhroutila úplně.

„Tak už jste je viděla,“ řekl Garry. „Cítíte se líp?“

„Ne!“ chytila se za hlavu paní Vlezlá. „A navíc to nic nemění na tom, že ten dluh nikdy nemůžeme splatit!“

„Možná bych pro vás měl řešení,“ promnul si Garry bradu. „Já slevím ze svých požadavků a na těch penězích trvat nebudu.“

„Ano, ano!“ přikyvovala paní Vlezlá nadšeně.

„Ale bude to pro vás znamenat, že některých požadavků se vzdáte i vy.“

„Co tím myslíte?“ postavila se paní Vlezlá a založila ruce v bok.

Garry se ušklíbl a Hormona už věděla, že je zle. „Nebudu trvat na zaplacení a vy nebudete trvat na její nevinnosti ani na jejím…“

„Garry, skoč z okna! Skoč z okna!“ zakřičela Hormona, protože věděla, že některé věci je Garrymu třeba říkat dvakrát.

Už se chystala zakřičet potřetí, když se Garry vzpamatoval, dvěma skoky se přenesl k oknu a s elegancí sobě vlastní se překulil přes parapet. Kabelka dopadla na místo, kde ještě před chvílí stál, a vytvořila tam v parketách kráter o průměru přes půl metru. Paní Vlezlá ho přeskočila a šipkou Garryho stíhala.

Trumpál, který to celé sledoval, teď jen s úžasem zamrkal. „Proč všichni skáčou z okna?“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Copak na nádvoří rozdávají citrónové bonbóny zdarma?“

Hormona nestihla doříct ani tak krátké slovo jako ano a uprostřed písmene N už Trumpál letěl dolů. Povzdychla si a otočila se na stále nehnutě a potichu sedící Brownie.

„Skočíme si?“ kývla směrem k oknu.

„S tebou?“ zašklebila se Brownie Levandulová. „Vypadám snad, že jsem na holky?“

…

Z nádvoří se pomalu všichni skokani rozprchli, až tam zbyl jen Trumpál, který se marně rozhlížel po stánku s citrónovými bonbóny. Pobaveně pozoroval, jak přes nádvoří několikrát přeběhl Garry, pronásledovaný supící paní Vlezlou. Teprve po téměř pěti kilometrech běhu po všech možných i nemožných chodbách hradu se Garrymu podařilo ji setřást a vyčerpaně se zastavil u profesora Trumpála.

„Takže je to myslím všechno jasné,“ usmál se na něj vlídně Trumpál. „Zachránil jsi školu, proto nebudu váhat a jako ředitel ti dávám vyznamenání za mimořádné služby škole…“

„Takové, jako dostal Tom Varrrle?“ zatetelil se Garry.

„Přesně takové,“ zahlaholil Trumpál. „Vlastně ještě větší, hezčí, blýskavější a bude z pětadvacetikarátového zlata!“

„A to je všechno?“

„Samozřejmě, že ne!“ zvedl Trumpál významně prst. „Ještě – i když to bych si měl asi ještě rozmyslet a poradit se se zbytkem sboru – ale ano, myslím, že každý i dvě stě bodů pro Poblilvír.“

„Každý?“ rozšířily se Garryho oči překvapením. „Myslíte každý, kdo tam byl? Já, Hormona i Támhleta?“

„Ale ne,“ mávl profesor Trumpál. „Myslím dvě stě bodů za každého studenta školy!“

„Vždyť to by přece znamenalo…“ rozzářil se nadšeně Garry, „padesát dva krát dvě stě bodů! To bychom získali 10 400 bodů a vyhráli bychom školní pohár!“

„Ale jen těsně, o nějakých dvacet bodů před Zmizeluzlem. Byli jste přeci jen, pokud vím, celkem výrazně v záporných číslech,“ připustil Trumpál a přikývl. „Už jsem se bál, že za mého ředitelování Poblilvír pohár nikdy nevyhraje. A díky tobě jsem pochopil, že nemá smysl na něco takového čekat, ale je prostě potřeba jít tomu štěstíčku trochu naproti.“

„A co profesor Pop-Art?“ vzpamatoval se po chvíli Garry ze své euforie.

„Obávám se,“ posmutněl ředitel, „že si budu muset najít nového učitele obrany proti švindlování. Ten současný změnil identitu a právě pořádá na školním hřišti autogramiádu jako slavný Maxmilián[1] Viewegh.“

Oba pak sledovali, jak z okna ředitelovy kanceláře vyskočila Brownie Levandulová a dlouhými kroky se rozeběhla jižní branou na hřiště.

„Vtipy v mé sáze jsou čím dál tím lacinější,“ povzdychl si Garry a obrátil se na Trumpála.

„To tedy,“ ozval se mu za zády nepříjemný hlas, v němž záhy identifikoval Mufiuse Malejfuje. „Především návrat profesora Trumpála do křesla ředitele považuji jako předseda Sdružení rodičů a přátel školy za velmi nepovedený žert.“

„Vrátil jsem se dnes brzy ráno do svého úřadu a nikdo proti tomu neprotestoval,“ pohlédl mu Trumpál do očí.

„Samozřejmě, že proti tomu nikdo neprotestoval,“ vzdychl pan Malejfuj unaveně. „Vždyť tady ani nikdo nebyl. Ale měl byste vědět, že SRPŠ považuje vaši uzurpaci ředitelského místa za protiprávní a podnikne všechny potřebné kroky k tomu, aby…“

„Obávám se,“ ukrojil profesor Trumpál svým hlasem trochu medu, „že rozhodně nestihnete provést tyto kroky dříve, než jsem je provedl já. Cestou do školy jsem se zastavil na Ministerstvu, abych tam zanechal dobrovolný příspěvek tisíc zlatých žetonů. A představte si to: Kamélius Fuč zrovna čirou náhodou vydal nařízení, kterým mě jmenuje zpátky do funkce ředitele polenské školy.“

„Čirou náhodou,“ polkl Mufius Malejfuj. „A co si pan Fuč pomyslí, až čirou náhodou zjistí, že ty žetony jsou falešné?“

„Jak by na to mohl přijít?“ ušklíbl se Trumpál. „Pokud je porovná s těmi, co jsem mu již dával dříve nebo s úplatky, které mu pravidelně odevzdáváte vy, nemůže najít jediný rozdíl.“

„Chcete říct, že jsem podvodník?“ zúžil Malejfuj starší zrak. „Každopádně,“ odkašlal si, „když jste našel tolik odvahy a vrátil se, myslím, že byste se měl věnovat tomu podstatnému. Zastavení těch strašlivých útoků, které školu, námi všemi milovanou, paralyzují.“

Trumpál se pohrdavě zasmál. „Vidím, Mufiusi, že máte neustále zastaralé a neaktuální informace. Proto mi dovolte, abych vám s radostí oznámil, že tady Garry Poker,“ ukázal důležitě na Garryho, „naši školu zachránil a útočníka ze školy vyhnal.“

Panu Malejfujovi zacukal koutek. „A mohu vědět, kdo byl tím násilníkem, který napáchal na škole tolik zla?“

„Zajisté,“ pronesl Trumpál. „Tatáž osoba jako minule. Tentokrát se však Doktor Vrdlmrsmrst snažil získat pomoc mezi studenty pomocí těchto černých kazet.“ Zvedl kazetu proti slunci, otáčel s ní a bedlivě přitom pana Malejfuje pozoroval.

Garry nechápavě zamrkal. Nešlo mu do hlavy, jak se v ředitelově ruce mohla jedna z kazet objevit. Naposledy kazety viděl na své poličce v pokoji, než je odtamtud někdo ukradl.

Pan Malejfuj neznatelně přikývl, ale jinak se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo.

„Byl to věru mazaný plán,“ pokračoval profesor Trumpál vážným hlasem a stále se přitom díval Malejfujovi do očí. „Každý student se přece vrhne po neoznačené černé kazetě, protože se bude domnívat, že je na ní nějaká nemravnost…“

„Porno,“ opravil ho bezmyšlenkovitě Garry a zaskřípal zuby. „A žádné tam nebylo.“

„A žádné tam nebylo,“ zopakoval Trumpál a ledabyle si pohrával s kazetou v ruce. „Místo toho tam byly, představte si, podprahové pokyny, které tomu, kdo tu kazetu našel, přikazovaly otevřít Tajemnou stoku, aby se Doktor Vrdlmrsmrst mohl vyplížit z podzemí a páchat své útoky.“

„To je tedy opravdová ohavnost!“ otřásl se Mufius Malejfuj. „Kéž by se tak přišlo na to, kdo ty kazety mezi studenty šířil. Osobně bych mu s chutí zakroutil krkem!“

„To by nebylo tak těžké,“ zalesklo se Trumpálovi v očích. „Na první kazetě, která se záhadným způsobem objevila mezi učebnicemi slečny Támhleté Vlezlý, byly nalezeny zatím neidentifikované otisky prstů. A představte si to, několik svědků potvrdilo, že vidělo vás i vašeho syna v okolí knihkupectví u Krkala a Kance právě v době, kdy tam nakupovala i rodina Vlezlejch. Doufám, že sejmete podezření, které na vás tímto ulpělo, a poskytnete vyšetřovacímu týmu ministerstva své otisky?“

„Blufujete,“ ucedil pan Malejfuj jedovatě. „Vždy nosím rukavice. A kromě toho jsem tu kazetu nedal mezi její učebnice, ale mezi Pokerovy!“

„Ale já jsem dal svoje učebnice jí,“ zašklebil se Garry triumfálně, „protože jsem už jedny měl, když jsem propadl! A nové jsem si tak koupil úplně zbytečně!“

Mufius Malejfuj už se na to chystal něco říct, když se nádvořím rozlehlo bzučení malého vrtulového motorku. Se slabým žuchnutím přistál na betonový květináč za jejich zády Karkulín ze střechy.

„Ale, ale, ale,“ přeměřoval si přísně Karkulín Garryho Pokera i Mufiuse Malejfuje. „Doufám, že jste se přišli poradit, jak a kdy mi zaplatíte svůj dluh.“

„Dluh?“ špitli zaraženě oba osočení.

„Ano, dluh,“ dupl Karkulín nožkou. „Ty,“ ukázal výhružně tlustým prstíkem na Malejfuje staršího, „mi dlužíš tisíc koláčů!“

Garry se uchechtl.

Buclatý prstíček obviňováček zamířil na Garryho. „A ty radši mlč, ty mi musíš dát ještě víc – sto koláčů!“

„Ale sto je přece míň než tisíc. A to hned desetkrát,“ ozval se pan Malejfuj, vyvedený z míry mužíčkovými požadavky.

„Ano, desetkrát!“ zopakoval Karkulín významně poslední slovo. „Takže už mi dlužíte tisíc a sto a desetkrát…“ zkrabatilo se mu čelo. „To už je dohromady milión koláčů!“

Pan Malejfuj se unaveně opřel o svou vyřezávanou hůlku a luskl prsty. Na tento povel zřejmě čekal řidič pekařského auta, které dosud bez povšimnutí stálo u vrátnice, a vjel na nádvoří.

 „Tady máš těch svých tis… milión koláčů, skřete,“ pronesl nahlas, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí.

Karkulín se radostně vrhl ke dveřím vozu, otevřel je a začal rychle likvidovat voňavý a křupavý obsah beden. Garry s Trumpálem chvíli jen fascinovaně poslouchali hlasité žvýkání a mlaskání.

„To vůbec nedává smysl,“ poškrábal se Garrylock Pokrmes na bradě. „Karkulín mě měl přece přesvědčit, abych do školy nejezdil! A to se mu nepodařilo, tak proč mu Malejfuj bez mrknutí oka dal jeho odměnu?“

Trumpál se na něj zadíval přes své excentrické brýle. „Ještě se musíš hodně učit, víš to?“

„Učit?“ vyděsil se Garry. „U všech křížových spodků, proč?“

„Uvažuj trochu,“ poklepal si ředitel na nos. „Malejfuj chtěl mít jistotu, že se ve škole objevíš. Proto za tebou poslal Karkulína s tím, že do školy nesmíš odjet. Dobře věděl, že když si budeš myslet, že ti to někdo zakazuje, do školy určitě pojedeš.“

Garrymu prolétla jeho slova několikrát sem a tam, než se mozkovým buňkám podařilo tento vzkaz zpracovat.

„Chcete říct,“ slabikoval pomalu, „že když mi někdo něco zakáže, tak to udělám?“

„Ano,“ přikývl Trumpál. „A myslím, že porovnání tvých činů za tenhle rok s obsahem školního řádu mi dává za pravdu.“

„Určitě by se našlo nějaké ustanovení školního řádu, které jsem ještě neporušil,“ bránil se Garry.

Trumpál vytáhl z náprsní kapsy školní diář, který obsahoval i znění školního řádu. Zběžně ho prolistoval. Pak si ho celý přečetl. Se zamyšleným výrazem si ho pak pročetl celý ještě jednou a podrobně.

„Nějaké musí být!“ ohradil se Garry a vzal si školní řád od Trumpála do ruky. „Vždyť tady budu studovat ještě tři roky! Co bych v dalších letech dělal, kdybych celý školní řád porušil už teď?“

Chvíli se zaujetím projížděl jednotlivá ustanovení. „Chodit na hodiny… Slušně se chovat k vyučujícím… Plnit řádně své studijní povinnosti… Dodržovat budíček a večerku…“ otáčel stránku po stránce. „Něco hergot musím najít!“

„Tady!“ zajásal a zabořil prst do stránky. „Článek 19. Studenti jsou povinni chovat se ohleduplně ke studentům nižších ročníků a pomáhat jim. Tohle pravidlo jsem ještě neporušil!“

„Ano, protože chodíš pořád do prvního ročníku,“ usmál se Trumpál.

„Přesně tak,“ oddechl si Garry, že i příští rok bude moci porušovat školní řád originálně, a četl dál. Nakonec s překvapením našel ještě jedno ustanovení, které dosud nepřekročil. Článek 47 zakazuje předbíhat ve frontě na výdej jídla ve školní jídelně. To Garryho nikdy ani ve snu nenapadlo. Naopak, několikrát ve frontě zabíhal a přitom tajně doufal, že jídlo dřív dojde a na něj se nedostane.

Ze studia školního řádu ho vyrušilo prásknutí dveří nákladního auta. Těžkým krokem se k nim připotácel Karkulín a odkrknul si.

S velkou námahou zvedl ruku a ukázal na Garryho. „Ty mi taky dlužíš milión koláčů!“ Potom jen dosedl na dlažbu nádvoří a vyčerpaně oddychoval.

Garry si náhle vyzul jednu botu a sundal si ponožku plnou špíny a slizu. Na chvíli zauvažoval, jestli by si neměl měnit ponožky častěji než jednou měsíčně. Pak tento nápad zavrhl a mrskl špinavou ponožkou vší silou po Karkulínovi. Tomu přistála v náručí a špína se mu rozprskla po celém břiše. Ani se nepohnul a jen si ji prohlížel, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.

Hned se ale vzpamatoval, znechuceně ponožku zahodil a v panice si začal otírat sliz z košile.

„Garry dal Karkulínovi ponožku,“ pronesl užasle. „Garry ji Karkulínovi dal.“

„Jo, klidně si ji třeba sežer,“ vyplázl na něj Garry jazyk. „Ode mě nic víc nedostaneš.“

„Garry Poker je daleko větší parchant, než Karkulín tušil,“ vzlykl obyvatel školní střechy. „Sbohem, Garry Pokere!“ A s hlasitým zabručením slabého motoru zmizel.

„Článek 51, odstavec 3,“ řekl Garry. „Zákaz používání chemických zbraní na školních pozemcích.“

„No nic,“ pohlédl Trumpál se zvláštním zasněným výrazem do nebe. „Myslím, že je na čase dojít si vyzvednout své domácí zvířátko.“

V Garrym hrklo. „Já se hrozně omlouvám, pane profesore, ale vašeho papouška jsme asi zapomněli dole v kanále. Všechno se to seběhlo tak hrozně rychle.“

„Vem ho čert,“ mávl ředitel rukou a rozpustile mrkl na Garryho. „Já měl na mysli Hybrida.“

Konec školního roku

Vzhledem k tomu, že prázdniny musel Garry Poker trávit u Drsoňových, žádný jiný okamžik ho neděsil tolik jako na konec školního roku. Letos ale výjimečně měl důvod k radosti: Škola uspořádala slavnostní hostinu na jeho počest. Z nějakého nepochopitelného důvodu to bylo pojato jako pyžamová párty a z důvodů již srozumitelnějších pak trvala celou noc. Především proto, že Crackovou a Hormoninou zásluhou se na večírek podařilo propašovat dostatek omamných látek, aby zábava nevázla a dal se přetrpět oficiální program.

Vlastně si ani pořádně neuvědomoval, co ho na celé oslavě potěšilo nejvíc. Většinu času byl zaujat Browninou noční košilí, respektive tím, co nezakrývala. V krátkých obdobích, kdy se dokázal soustředit i na okolní dění, ale zaregistroval i další události, které přijal s nadšením či úlevou. Potěšilo ho, že se z ošetřovny vrátil předseda jeho fanklubu Von Vlezlej, který přišel se zafačovanou rukou do sálu hned na začátku slavnosti. Mezi ostatními spolužáky to vyvolalo menší nadšení a mezi učiteli vesměs žádné. Garry se koutkem oka podíval k učitelskému stolu a vychutnal si kyselý výraz profesora Grapea. Dále měl radost z toho, že bylo oficiálně oznámeno, že získal pro Poblilvír 10 400 bodů a jeho kolej získala po dlouhých devatenácti letech školní pohár. Koutkem oka se podíval k učitelskému stolu a vychutnal si kyselý výraz profesora Grapea. Poprvé v životě mu udělala opravdu radost profesorka McDonaldová, když oznámila, že škola ruší letošní zkoušky. Prý jako projev dobré vůle, ale Hormona – která se asi jako jediná netvářila po této zprávě nadšeně – ucedila, že je to kvůli tomu, že téměř všichni učitelé ze školy utekli, a neměli tak vůbec čas zkoušky připravit. Koutkem oka se podíval k učitelskému stolu a vychutnal si kyselý výraz profesora Grapea. Po tomto oznámení se už večírek zvrhl úplně a konzumace alkoholu se vymkla kontrole. Vyučující sál jídelny raději jeden po druhém opustili; návrh profesora Grapea zatarasit dveře a budovu jídelny zapálit neprošel.

Slavnost pak ukončil Hybrid, který se objevil o půl čtvrté ráno neznámo odkud (nebyl v takovém stavu, aby byl schopen říct, jestli přichází z hospody U radnice nebo U Hilsnera). Z radosti a opilosti žďuchl Garryho i Vona do zad tak silně, až spadli do piškotového dortu na stole. Vzhledem k tomu, že oba byli ve veselé náladě, tato skutečnost by jim ani tak nevadila jako to, že je Hybrid následně pozvracel.

…

Zbylých pár dní proběhlo v líbezném oparu postupného všeobecného střízlivění, trochu komplikovaného každodenním opíjením. Výuka už nebyla a zkoušky se nekonaly, takže se dá říci, že na škole zavládla anarchie. Mufiuse Malejfuje na nátlak z ministerstva odvolali z funkce předsedy Sdružení rodičů a přátel školy. Cracko Malejfuj už si nevykračoval po škole, jako by mu tam všechno patřilo, většinu času se teď tvářil zatrpkle a zamyšleně: věnoval veškeré úsilí tomu, že vymýšlel nějakou opravdu šťavnatou nadávku pro studenty z nekarbanických rodin. Zato Támhleté opravdu narostlo sebevědomí, ta si teď naopak po škole vykračovala a dávala všem na odiv své krokodýlí boty.

V takovémto idylickém nicnedělání by Garry vydržel žít věčně. Snad jen Brownie a ostatní holky by mohly chodit častěji po škole jen v noční košili, hned druhý den po pyžamové slavnosti od tohoto dobrého zvyku bůhvíproč upustily.

Až příliš brzy však nastal čas, kdy je autobusem odvezli na polenské nádraží, kde už je čekal vlak, aby je odvezl z Polné domů. Garry, Von, Hormona, Ten, Onen a Támhleta si chtěli vyhradit kupé sami pro sebe, když ale Garry zjistil, že za místenky by musel připlatit, rozhořčeně to odmítl. Poté, co po celém vlaku marně hledali volné kupé, si i přes Garryho hlasité protesty přisedli k Debilovi a Danu Koumesovi.  To se mu nelíbilo zejména proto, že ve vedlejším kupé seděly Palma a Pasta Patlalovy. Odložil si tedy věci a vyšel opět na chodbu, aby náhodou neprošvihl, kdyby se dvojčata i letos procházela po vlaku jen v plavkách.

Letos se ale nedočkal, takže se kousek cesty před hlavním nádražím vrátil zpátky mezi své kamarády.

Vytáhl z kapsy nějaký papír a obrátil se na Vona a Hormonu.

„Tomuhle se říká telefonní číslo,“ řekl pomalu a načmáral ho na list hned dvakrát.

„Garry,“ zadržela ho Hormona. „Ty máš mobil, já mám mobil, dokonce i Von má mobil a všichni na sebe už skoro dva roky máme číslo.“

Garry se ale nenechal přerušit. „Tohle je číslo na pevnou linku. Zavolejte mi k Drsoňovým, ano? Další dva měsíce, kdy bych nemohl promluvit s nikým jiným než s nimi, bych nepřežil…“

„Nic ti nebrání nám napsat nebo zavolat,“ odsekla Hormona, papírek s číslem zmačkala a hodila ho do koše.

…

„Tvůj strýc a teta asi nebudou moc nadšení, že?“ zeptala se Hormona, když se vyhrnuli z vlaku a přeskákali přes koleje k podchodu na sedmém nástupišti.

„Že se vrátím?“ opáčil Garry. „To asi nebudou. Já taky nejsem.“

„Myslím, až se dozvědí, co jsi letos dokázal.“

„To, že jsem porazil Doktora Vrdlmrsmrsta a zachránil karbanický svět před zkázou, to je taky asi zrovna nepotěší,“ připustil Garry.

„Garry,“ probodla ho Hormona přísným pohledem. „To jsi ale nedokázal ty.“

„Skoro,“ zabručel Garry a pokusil se v davu Vlezlejch před nimi zahlédnout hlavu Támhleté.

---

[1] Co je moc, to je moc. Ale tohle už je opravdu naposledy, přísahám!

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna