1-6: První týden ve škole

Kapitola šestá, jejíž obsah snad nejlépe a nejvýstižněji vystihuje její název. Proto bez zbytečných řečí okolo k jejímu obsahu rovnou přejdeme.

První týden ve škole

Promiňte, zabloudili jsme

Po snídani a dvou tabletách živočišného uhlí se Garry začal shánět po rozvrhu. Když ani Von nenašel svůj, sebrali rozvrh Debilovi a začali ho studovat.

„Až na to, že oběd je každej den, to není tak hrozný, jak jsem se bál,“ prohlásil Garry.

„Práce na pozemku?!“ vyděsil se Von, „Proč máme proboha práce na pozemku?“

„Tělocvik po obědě?“ vyjekl Debil, který jim nakoukl přes rameno.

„Je za pět půl, měli bychom jít,“ houkl na ně od dveří Dan a vyběhl z pokoje. Debil se za ním splašeně vyřítil. Ve dveřích zakopl o práh, a když vstával, zakopl ještě dvakrát. Garry s Vonem si vzali svoje aktovky a po chvíli je následovali.

„Proč sis nezapamatoval číslo učebny, vole,“ zuřil Garry, když čtvrt hodiny poté bloudili po chodbách hlavní budovy, „takhle přijdeme pozdě!“

„Nemohl jsem vědět, že je to tak složitý se na tomhle hradě vyznat,“ sykl Von a zkoumal brnění, kolem kterého procházeli. „Nešli jsme tudy už jednou?“

„Jdete pozdě,“ oznámila jim suše profesorka McDonaldová, když konečně nalezli správnou učebnu. „Ale za to, že jste učebnu našli a odvážili se sem vstoupit uprostřed hodiny, přičítám Poblilvíru deset bodů.“ Z lavic, kde seděli studenti Peklospáru, kteří s nimi sdíleli hodinu, se začalo ozývat nesouhlasné mručení.

„Ticho,“ okřikla je profesorka McDonaldová, „A vy dva se posaďte.“

Poslední volná místa v učebně byla v první lavici vedle Hormony. Garry s Vonem tam zapluli a snažili se přitom – neúspěšně – dělat co nejmenší hluk.

„Čau,“ usmál se Garry na Hormonu. „Co to mělo znamenat s těmi body? To jsou trestné body?“

Hormona po něm střelila pohrdavý pohled: „Četl jsi školní řád, Garry?“

„Jenom tak zběžně,“ zaváhal Garry, „ale byla tam moc malá písmenka a žádné obrázky, tak mě to moc nebavilo. Pamatuju si nadpis! Červeně - Školní řád.“

„Kdybys ten školní řád opravdu četl,“ šeptala Hormona, „věděl bys, že koleje spolu soupeří o to, kdo nasbírá nejvíc bodů. A každý vedoucí koleje nadržuje svým studentům. Než jste přišli, dostal Poblilvír 10 bodů za to, že Dan otevřel okno, a já jsem dostala 15 bodů, protože jsem věděla, jak se jmenuje knížka, z které se budeme učit.“

Garry zakroutil hlavou. Tahle škola mu připadala čím dál tím divnější.

…

Odpoledne následovaly dle rozvrhu pozemky, které vyučovala profesorka Proutková. Pozemky se logicky odehrávaly na školních zahradách pod hradbami. Garryho zoufale nudily, proto se většinu hodiny bavil tím, že zahrabával v záhoncích Debilovy věci. Von se k němu přidal, ale poté, co do záhonu zahrabal svoji vlastní nohu, toho nechal.

…

V úterý ráno je čekaly dějiny karet. Pro Garryho i Vona znamenala tato hodina vítané prodloužení spánku. Dohodli se, že příští týden si přispí, vynechají snídani a půjdou na Dějiny karet rovnou v pyžamu. Starý vrásčitý profesor Pims, který dějiny vyučoval, ztratil hlas již před mnoha lety a svoji přednášku jim pouštěl z magnetonového pásku.

„Co by udělal, kdyby se ho někdo na něco zeptal?“ ptal se Garry Vona na konci hodiny.

„Podle toho, co říkali Ten a Onen, se Pimse ještě nikdy nikdo na nic nezeptal,“ pokrčil rameny Von. „Napadá tě snad něco, na co by ses mohl zeptat?“

„Ne, nezachytil jsem ani slovo!“

„Tak vidíš.“

„Pane profesore, můžu se na něco zeptat?“ ozval se v první lavici hlas Hormony Dangerové. Profesor Pims ji ale ignoroval, sebral svůj magnetofon a odešel z učebny.

„Tak teď vidíš,“ okomentoval to Von a zamířili s Garrym na hodinu Tvorby karet.

 …

Učitelem tvorby karet byl malý tmavovlasý zkroucený chlapík se šíleným výrazem, který se při výkladu neustále pochechtával a tvrdil o sobě, že se jmenuje profesor Krotitel. Hormona pochybovačně vytáhla svůj rozvrh. Na něm stálo, že Tvorbu karet vyučuje profesor Zkrocený.

„Pan Poker je tady!“ vykřikl Zkrocený Krotitel překvapeně, když nahlédl do seznamu studentů, „Je mi ctí, pane Pokere! Protože tady máme pana Pokera, budeme letos kreslit karty s motivem jeho vítězství nad Vy-tušíte-kým!“

Garry zrudnul. „To snad ani není nutný,“ pípl.

„A jak je skromný! Přičítám Brzybolu dvacet bodů!“ vykřikl profesor Krotitel. Studenti ve žlutém zajásali.

…

Nejvíc Garryho trápily karetní předměty. Začínal mít pocit, že vůbec nemá vlohy na žádnou karetní hru. V záchodu, přebíjené ani v prší neprojevil sebemenší známky talentu.

„Jo, Garry,“ posmívala se mu Hormona, „snad sis nemyslel, že ti půjde všechno samo, když jsi ten slavný Garry Poker?“ Garry mlčel a koukal do zdi.

„Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval ho Von, když Hormona odešla. „Vsadím se, že v pokeru budeš určitě lepší!“

„To vím taky,“ zatnul zuby Garry, „ale poker máme až od druháku. Já chci být nejlepší už teď!“

„No, jestli chceš být nejlepší, možná by ses mohl začít učit,“ navrhl opatrně Von.

„Drž hubu.“

…

„Jak se máme naučit bránit se proti švindlování, když profesor Urquell pořád chybí,“ čertila se Hormona před učebnou B9, když jim ve čtvrtek ráno odpadla již třetí hodina obrany.

„Do konce pololetí zbývá ještě… celé pololetí,“ uklidňoval ji Garry. „Jeden týden snad doženeme. Navíc to máš určitě všechno načtené.“

Přiběhl k nim udýchaný Von: „Tomu… tomu…“ sípal, „tomu nebudete věřit, profesor Urquell včera večer chlastal a teďka vyspává kocovinu. Ten a Onen ho našli spát na zemi v Komnatě nejvyšší potřeby!“

„Kde?!“ podívali se na něj překvapeně Garry a Hormona.

Von jim překvapený pohled vrátil: „No, na hajzlu přece, kde jinde? Měli tam mít dneska ráno opakovací seminář ze Záchodu a narazili tam na něj!“

Rozdávání a míchání

„Vidíš toho týpka, co sedí u učitelského stolu?“ ukazoval Garrymu Von v pátek u snídaně, zatímco se pokoušel rozkrojit pondělní housku. Když zlomil druhý nůž, rozčílil se a rozmlátil housku kladivem.

„Kde?“

Von máchl kladivem, přičemž praštil do hlavy vedle sedícího Debila: „Ten opálený s těmi černými vlasy, sedí tam sám.“ Debil zaječel.

„Ten v tom růžovém plášti?“ zasmál se Garry.

„To není růžová, to je grepová,“ ucedila Hormona, nabrala na vidličku plátek šunky a strčila ji Garrymu pod nos, „tohle je růžová!“

„To je šedivá,“ ukázal Garry na šunku.

Hormona se na ni podívala: „Hm, to máš pravdu. Ale vidíš ten ubrousek, co má Aneta Alzheimerová? Tak to je růžová.“ Gestikulovala dál. „Podívej se na profesorku McDonaldovou, ta má lososový kostým, a tamto,“ ukázala na závěsy, „byla kdysi patrně purpurová. Vidíš ten rozdíl?“

„Ne,“ přiznal Garry. Hormona si povzdechla, dopila čaj a odešla.

„Co jsi mi to chtěl říct?“ obrátil se Garry zpátky na Vona.

„Už nevím,“ koukal na něj zmateně Von.

„Mluvil jsi o tom učiteli,“ ukázal Garry na opáleného muže se skobovitým nosem, který si právě podezíravě prohlížel zažloutlý list hlávkového salátu.

„Jo,“ vzpomněl si Von, „To je Australus Grape. Učí rozdávání a míchání a prý je hrozně drsný! Říká se, že by chtěl učit obranu proti švindlování.“

„Australus Grape?“ podíval se na něj Garry. „To je jméno nebo jižní ovoce?“

„Je z Austrálie,“ vysvětlil Von.

V tom do jídelny přicupitalo Bloody a v tlamě přineslo Garrymu nějaký papír. Garry ho vzal a přečetl si ho.

„To zní jako plán,“ pokýval hlavou Garry, napsal na druhou stranu odpověď a podal papír zpátky Bloody. „A příště se v jídelně radši moc neukazuj, bůhví, co by tady s tebou mohly ty kurvy kuchařský udělat.“ Potom se obrátil na Vona: „Půjdeš taky?“

Hodina rozdávání a míchání se odehrávala ve sklepení hlavní budovy v místnosti A 04. Učebna neměla okna a osvětlovalo ji pouze blikající světlo zářivek. Když vstoupili, zjistili, že rozdávání a míchání mají společně se Zmizeluzlem.

Na začátku hodiny si profesor Grape procházel seznam studentů. „Á, pan Poker, miláček davů,“ zasmál se chraplavě. „Čemu vděčíme za to, že jste nás poctil svou návštěvou?“

„Tady Vonovi,“ odpovídal zmateně Garry. „Kdyby mi to nepřipomněl, tak jsem úplně zapomněl, že v pátek máme ještě nějakou výuku!“

„To byla řečnická otázka,“ umlčel ho Grape. „Detaily vašeho intimního života s panem Vlezlym mě nezajímají.“ Garry zrudnul. Ostatní studenti se začali smát. Cracko Malejfuj se sesunul z židle a svíjel se smíchy na zemi.

„Uklidněte se, pane Malejfuji,“ zasyčel Grape.

Grape dočetl seznam studentů a postavil se. „Má hodina se jmenuje,“ pronášel téměř šeptem s dlouhými odmlkami, „rozdávání a míchání. Každý rok vysvětluji profesoru Trumpálovi, že by se tento předmět měl jmenovat míchání a rozdávání… Protože každé malé dítě ví, že karty musíte nejdřív zamíchat a pak je teprve můžete rozdávat. Proto si všichni své sešity nadepište: Míchání a rozdávání!“

„Sešity?“ vyjekl překvapeně Garry.

„Vy nemáte sešit, pane Pokere?“ zamračil se na něj profesor Grape. „Vy si myslíte, že když jste slavný, že si nemusíte dělat poznámky, že to potom od někoho odepíšete nebo že vám bude nějaká vaše fanynka u zkoušky napovídat?“

„No, a ne snad?“ odpověděl mu Garry.

„Odečítám Poblilvíru deset bodů za vaši drzost, Pokere,“ máchl efektně hábitem Grape a zamířil k tabuli, „a koukejte vytáhnout linkovaný sešit formátu A4!“

Garry neochotně vytáhl z tašky sešit Dějin karet. To by mohlo stačit, pomyslel si, obrátil ho a z druhé strany nadepsal Míchání a Rozdávání.

Grape se zjevil u jeho lavice jako duch: „Vy nemáte na každý předmět samostatný sešit, Pokere?! Copak nemáte dost žetonů, abyste musel šetřit na sešitech? To, že tady Vlezlej píše všechno do jednoho sešitu, jsem ještě schopen pochopit, ale vy byste si mohl snad pořídit na každý předmět vlastní sešit!“

„Mohl, ale nechci,“ pokrčil Garry rameny.

„A tím jste připravil Poblilvír o dalších pět bodů,“ ucedil Grape.

„Tenhle předmět je o míchání a rozdávání karet,“ pokračoval Grape ve výkladu, „naučíte se, jak namíchat karty v balíčku na správné místo, jak si rozdat do ruky samá esa, jak si vždycky líznout tu kartu, kterou právě potřebujete… Míchání a rozdávání je vlastně to nejdůležitější, co se můžete o kartách naučit. Takže toto vše vás naučím, respektive,“ odmlčel se, „pokusím se Vás to naučit, protože předpokládám, že jste stejná banda tupých trotlů jako kteříkoli z mých předchozích studentů. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem na této škole viděl naposledy dobrého studenta… Patrně tehdy, když jsem se před svojí maturitou díval do zrcadla.“ Hormona se zamračila a ukázala oběma rukama Grapeovi na sebe, aby si jí všimnul. Grape ji ignoroval.

„Pane Pokere,“ obrátil se opět na Garryho, „kolik způsobů míchání karet znáte?“

Garry se zamyslel: „Dva?“

„Dva?“ nahnul se k němu Grape, „Poučte nás, Pokere.“

„No,“ Garry polkl, „Buď je můžete míchat v ruce, nebo je rozházíte po stole a mícháte jako těsto…“

„Těsto?“ Grapeovi zacukal koutek, „Myslíte si, že jste vtipný, pane Pokere?“

Garry mlčel a nenuceně koukal do stropu.

„Odpovíte mi, pane Pokere?“ přiblížil se Grape ještě blíž.

„Cože?“ předstíral zmatenost Garry. „Já myslel, že je to řečnická otázka.“

Poté se začali učit základní způsoby držení karetního balíčku. Všem karty padaly z ruky, jenom Hormoně se jakžtakž podařilo karty v ruce vždy udržet. Debil se dokázal o karty pořezat, takže ho Grape poslal na ošetřovnu. Při každé příležitosti se ptal Garryho, co ví. Než hodina skončila, přišel proto Poblilvír ještě o dalších 40 bodů.

„Neblbni, Garry,“ podíval se na něj vyčítavě na konci hodiny Von, „takhle se do tvýho fanklubu nikdo nepohrne, když na každý hodině připravíš Poblilvír o padesát bodů!“

„Ale on si začal,“ povzdechl si Garry, „Bastard!“ Garry se podíval na rozvrh a zjistil, že je čas oběda. „Kolik lidí už vlastně máme ve fanklubu?“ zeptal se Vona.

Von vyhrabal z aktovky zmuchlaný papír: „Já… Ten a Onen… tak trochu Debil,…“

„Tak trochu?“ zeptal se Garry. „Co to znamená?“

„No, Debil tam nevstoupil úplně dobrovolně, ale až potom, co jsem mu vyhrožoval, že mu zapálím prostěradlo.“

„Dobrá práce,“ přikývl Garry. „A kdo dál?“

„Potom ještě,“ Von otočil svůj papír, „Palma a Pasta Patlalovy, to jsou dvojčata… a nějaká Žaneta Žižková z Peklospáru.“

„To není špatný,“ usmál se Garry.

Návštěva u Hybrida

Odpoledne vyrazili za Hybridem. Hybridova bouda se nacházela na jih od hradu, na hranici školních pozemků. Plot z ostnatého drátu byl Hybridovou boudou přerušen. Garry si nebyl jist, co je jednodušší, jestli přelézt ten plot nebo projít Hybridovou boudou. Zaklepali.

„Už du,“ ozvalo se zevnitř a za chvilku jim otevřel Hybrid v růžové zástěře s motivem zajíčka. „To sem moc rád, žes přišel, Garry,“ podíval se na Vona. „A kdo je tohle?“

„To je Von Vlezlej,“ vysvětlil Garry a vstoupili dovnitř.

„Další Vlezlej?“ zamrkal překvapeně Hybrid. „Nejni vás už nějak moc?“

„Já už jsem předposlední,“ ubezpečil ho Von, „ještě mám mladší sestru.“

„No jo,“ přikývl Hybrid a zasmál se, „vaše maminka vždycky chtěla holčičku, co?“

Celá chalupa byla zařízena značně kýčovitě. V oknech byly růžové (nebo možná lososové) květované záclony, na malém stolku stál na ručně vyšívané dečce titěrný čajový servis se zlatým zdobením. Kolem stolku byla rozestavena tři velká čalouněná křesla pokrytá polštáři různých velikostí. Garry s Vonem se posadili. Jak Garry dosedl, ozvalo se pod ním zoufalé zakvičení. Garry s leknutím vyskočil.

„Bacha na Fifinku!“ vykřikl Hybrid.

„Kdo je Fifinka?“ zeptal se Garry. Z křesla seskočil malý psíček s růžovou mašlí a schoval se pod skříní.

„To je muj loveckej pes,“ vysvětloval Hybrid, „cvičim jí na divočáky.“

„Jseš si jistý, že to je to správné plemeno na loveckého psa?“ zatvářil se Garry pochybovačně.

„No jasně, ten chlápek, co mi jí v hospodě prodával, mi tvrdil, že jorkšírové jsou na černou zvěř ouplně nejlepčí,“ rozzářil se Hybrid.

„A nemyslíš, Hybride, že na lov by se hodil nějaký trochu větší pes?“ zeptal se ho Von. „Třeba aspoň větší než králík?“

„Náhodou,“ zastal se Fifinky Hybrid, „od tý doby, co mám Fifinku, nemám v chalupě žádný myši!“

Hybrid se posadil do třetího křesla a nalil všem třem šálek čaje. „Tak co, jak se ti líbí ve škole, Garry?“

„Dá se,“ pokrčil Garry rameny, „ale zatím mi to moc nejde. Nejvíc mě štve Grape… teda profesor Grape, vůbec nebere ohledy na to, jak jsem známý a slavný!“

„No jo, Garry,“ poklepal ho po rameni Hybrid, „celebrity to vobčas nemaj jednoduchý, s tim se budeš muset naučit žít.“

Garry si ještě chvíli něco vztekle mumlal, ale potom ho upoutal novinový výstřižek, který ležel na stole.

„Hybride,“ ukazoval na článek Garry, „k tomu vloupání muselo dojít potom, co jsme tam byli!“

Hybrid jen neurčitě něco zamručel a nabídl mu další čaj. Nevypadalo, že by se mu chtělo k tomu něco říkat: „Do toho ti nic nejni, Garry.“

Cestou zpátky do hradu se Garrymu honila v hlavě spousta otázek. Že by Hybrid něco věděl o tom vloupání? Záložní trezor polenské školy? Hybrid přece nějaký balíček v bance vyzvedával, že by ho vyzvedl na poslední chvíli? A co je ten balíček vlastně zač a kde teď asi je? Proč Hybrid ve vzkazu psal ‚Zahulíme, uvidíme‘, a potom jim servíroval čaj? A od kdy vlastně umí Hybrid psát? A co na to Jan Tleskač?

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát