3-8: Húdlary

Najděte si dostatečně podrobnou mapu Jihlavy a okolí. Šikmo doprava (odborně na severovýchod) od Jihlavy je Polná. Odtamtud vede silnička na Nové Dvory. Jeďte po ní prstem a zhruba v polovině narazíte na malou černou tečku. To jsou Húdlary.

Kapitola osmá:

Húdlary

Je do Húdlar cesta dlouhá

Po Hormonině naléhání zkusil Garry ve čtvrtek večer poslední možnost, jak se dostat do Húdlar téměř legální cestou. Za pomoci Dana Koumese a jeho schopnosti napodobovat cizí písma vytvořil dopis od Mojmíra Drsoně, kterým žádal školu o to, aby Garry mohl navštěvovat Húdlary, i když je teprve ve druhém ročníku.

Když profesorka McDonaldová u večeře vyzývala žáky, že mají poslední možnost odevzdat, neváhal a hned se k ní přitočil.

„Tady je dopis od mých zákonných zástupců,“ podal jí listinu. „Důrazně školu žádají, abych mohl Húdlary navštěvovat.“

„Pane Pokere,“ podívala se na něj profesorka McDonaldová stroze skrz brýle, „myslíte, že po těch dvou letech nepoznám práci Dana Koumese? Myslíte si, že jsem úplně pitomá?“

„Měl jsem vždycky tak trochu podezření v tomhle směru,“ zamyslel se Garry a papír nenápadně schoval do kapsy. „Zkusit jsem to musel. A nemohl bych prostě jet s ostatními jen tak? Celý karbanický svět by určitě zajímalo, že se poprvé v životě objevím v Húdlarech. Mohli bychom tam třeba uspořádat nějakou tiskovku o mých fotbalových…“

„Po tom fiasku o víkendu bude lepší, když se o fotbale mluvit nebude,“ utnula ho profesorka. „Navíc z jistých důvodů nechci přitahovat ke školní lize víc pozornosti, než je nezbytně nutné. Letos musíme vyhrát, ale mělo by se to celé odehrát v tichosti.“

„Copak by to tak vadilo, kdybych jel do Húdlar také?“ nevzdával se Garry. „Klidně budu i cestou v autobuse stát, ale jestli mě tam nepustíte, zavání to úřední šikanou. Kvůli takové prkotině, jako že jsem propadl, omezujete moje zákonná práva.“

„Výlet do Húdlar není žádné vaše právo, Pokere,“ řekla profesorka McDonaldová chladně. „Je to něco navíc, co škola nabízí jen studentům třetích a čtvrtých ročníků, případně zletilým studentům. Takže vás mohu uklidnit, příští rok se do Húdlar dostanete, i kdybyste měl v plánu znovu propadnout.“

„A co kdybych se stihl do soboty oženit?“ napadlo Garryho. „Uzavřením manželství přece můžu nabýt zletilosti i před dosažením osmnácti let.“

„K tomu ale potřebujete přivolení soudu,“ zmrazila jeho naděje profesorka McDonaldová. „Zítra je státní svátek a to ho určitě neseženete. A při rychlosti našeho soudnictví silně pochybuji o tom, že by se vám podařilo dostat ho dřív, než vám opravdu bude osmnáct.“

„Navíc na svatbu sám nestačíš, už jaksi z principu na ni musí být dva,“ dodala Hormona, když si zklamaně přisedl zpátky ke stolu, „potřeboval bys nějakou ke všemu svolnou osobu bez špetky soudnosti a prostou jakýchkoli zábran. A bylo by fajn, kdyby byla ženského pohlaví.“

„Nějaká taková by se myslím našla,“ blýskl Garry očima k vedlejšímu stolu. „Dokonce tři.“

…

Garry prostě do Húdlar nemohl a nedalo se svítit. Možná se ptáte proč – bylo to tím, že po další vlně bouřek vypadl v celé Polné a okolí elektrický proud. Škola sice měla své záložní generátory, ale ty napájely jen světla na chodbách. Garry, Von a proto Hormona seděli na chodbě ve druhém patře ubytovny a hráli karty, protože v mnohem útulnějším přízemí se usadila skupinka třeťáků a čtvrťáků natěšená na blížící se výlet.

„Táhni, Vone.“

„Proč? Já tady na tom patře bydlím,“ ohradil se Von.

„Táhni si kartu, blbče,“ strčila mu Hormona před nos ruku s kartami. „Hrajeme Černého Petra, jestli sis ještě nevšiml.“

„Tak proto sis nechtěla líznout dvě karty, když jsem v minulém kole vyhazoval sedmičku,“ rozsvítilo se Vonovi a na chodbě bylo hned aspoň trochu lépe vidět.

Garry se uchechtl, vzal si kartu od Vona a převedl hovor na aktuální téma – výlet do Húdlar. Společně počastovali profesorku McDonaldovou značně nevybíravými výrazy, komentující její vzhled, chování, předky i potomstvo a v neposlední řadě také inteligenci či spíše její značný nedostatek.

„Pořád můžeš jít aspoň na koncert,“ podotkla snaživě Hormona, když Garrymu nezlepšilo náladu ani to, když označila profesorku takovými termíny, že se několik pokolení Dangerů otočilo v hrobě. „Večer se přece koná tradiční říjnový festival v letním kině.“

„To víme,“ odpověděl zasmušile Von. „Ale chtěli jsme se podívat do Húdlar, už jen kvůli těm pamětihodnostem, co tam jsou.“

„Jako třeba?“

„No přece… é…“ zarazil se Von. „Říkalas přece, že je tam ten Honky dům, nebo jak se to jmenuje, ne? Ta slavná cukrárna…“

„Cukr náš vezdejší dej nám dnes,“ sepjala Hormona ruce.

„Neukazuj nám karty,“ ušklíbl se Garry. „Každopádně není důvod panikařit. Zítra se sejdu s Tím a Oním a s jejich pomocí se do Húdlar snad dostaneme.“

„A to není důvod panikařit?“ ujistila se Hormona.

„A ty jim věříš?“ zeptal se Von.

„ Proč ne?“ nechápal Garry. „Říkali přece, že tam vedou čtyři tajné chodby.“

Von se zamračil. „Když jsem byl malý, tvrdili mi, že v našem sklepě žije dvoupatrová žirafa, která se živí mými lupy a v noci mi chodí oždibovat hlavu.“

„Nenapadlo tě začít mýt si častěji hlavu?“ otočila se na něj Hormona. „Nebo přesněji: nenapadlo tě začít mýt si hlavu?“

„Proč?“ odbyl ji Von. „Brzo jsem zjistil, že doma sklep nemáme.“

„Ten a Onen možná nejsou nejdůvěryhodnější bytosti ve vesmíru…“

„…ani nejnedůvěryhodnější. A jen díky tobě, Garry!“ neudržela se Hormona.

„…ale pokud jde o to, naplánovat nějakou nepravost, dá se na ně stoprocentně spolehnout,“ dokončil Garry.

…

Druhý den, hned jak se začalo smrákat, vyrazil Garry k hřišti. Opatrně prošel kolem trosek tribuny a zašel do budovy šaten. Zatím tam nikdo nebyl, tak se posadil na dřevěnou lavici a čekal.

Po pár minutách se ozvaly hlasy. Vstal a vyšel ke dveřím, aby viděl přicházejícího Toho a Onoho. Nikde nikdo nebyl. O to bylo větší jeho překvapení, když ho kolem ramen zezadu objaly čtyři ruce.

„Teda pánové,“ vydechl Garry, když se vzpamatoval, „platíte mi kardiostimulátor.“

„Infarkt si nech až na později,“ zasmál se Ten. „I když možná ho dostaneš, až uvidíš, co ti chceme dát.“

„Dát?“ zajiskřily Garrymu oči.

„Výkřik nejmodernější techniky,“ přikývl Ten. „Pravda, ne dnešní, ale i tak to stojí za to.“ Pokynul Onomu a ten vytáhl zpod bundy černou klávesnici a v druhé ruce kazetu.

„Tady najdeš všechno, co jsi kdy chtěl vědět o Polné, ale bál ses zeptat,“ vysvětlil Onen a jemně přejel prsty po klávesách.

„Srdce nám krvácí, když ti ho dáváme, je to sběratelský kousek,“ navázal Ten. „Ale my už tady stejně budeme končit a ty ho budeš potřebovat víc než my.“

„My z toho stejně známe všechno zpaměti,“ dodal ještě Onen. „A udělali jsme si kopii. A těchhle starých počítačů leží ve školním skladu ještě fůra.“

„Počítačů? Myslíš tu klávesnici? Co to má být?“ nechápal Garry.

„ZX Spectrum,“ řekl významně Ten. „Zakoupený školou Léta Páně 1982.“

„A jak se dostal do vašeho držení?“ zajímal se Garry.

„Posaď se,“ pokynul mu Onen, „to je dlouhý příběh.“

„Nemůžete ho trochu zrychlit?“ podíval se Garry nervózně na hodinky. „Mám tady za čtvrt hodiny další schůzku.“

„Šlohli jsme to z Plyšovy kanceláře,“shrnul připravený příběh stručně Onen. „Stačí?“

„Naprosto,“ řekl Garry. „A co to všechno umí?“

„Je to ta nejlepší a nejužitečnější věc, kterou kdy kdo na téhle škole vytvořil,“ uculil se Ten.

„Tak to vyklopte,“ třásl se Garry nedočkavě, „už tak jsem napnutý jako Trumpálovy kšandy po dobrém obědě.“

„Naprosto podrobná, přehledná, vyčerpávající interaktivní mapa školy a okolí,“ podal Onen Garrymu kazetu. „Vytvořena pány Měsíčníkem, Slunečníkem, Větrníkem a Večernicí, blahé paměti.“

„Panem Večernicí?“

Onen přikývnul. „Tady máš,“ podal Garrymu počítač, „užívej ho ve vší nečestnosti.“

„To rozhodně budu,“ ušklíbl se Garry. „Jak se s tím zachází?“

„Nejlepší bude, když se s tím naučíš pracovat sám,“ objal ho Ten kolem ramen. „Ale je to jednoduché a intuitivní, to pochopíš i ty.“

„Když to spustíš, naskočí ti úvodní menu,“ pokračoval Onen. „Zobrazí se ti velký nápis PUBERTŮV PLÁNEK a bude to po tobě chtít heslo. My budeme tak ohromně laskaví, že ti ho řekneme.“

„Ale jenom jednou,“ zachechtal se Ten. „Piš si nebo si pamatuj: jé pé er jé jé el es ef pé pé.“

„Jépéer jéjéel esefpépé,“ zopakoval Garry. „To si budu pamatovat.“

„A když to vypínáš, musíš to tam zadat pozpátku,“ dodal ještě Onen.

„Épépfese leéjéj reépéj,“ řekl si pro sebe potichu Garry. „Tak díky moc.“

„A teď se otoč, my zase mizíme. Uvidíme se v Honigstumu.“

…

„Můžeš mi říct, proč si mě vůbec nevšímáš a pořád koukáš do prázdna?“ zeptala se Brownie Garryho a otráveně si navlékla džíny. „A co si to pořád mumláš pro sebe?“

„Jépéer jéjéel esefpépé,“ opakoval Garry. „Co se najednou tak staráš? Neříkalas snad sama, že mezi námi jde jen o sex?“

…

Přinesl svůj úlovek na pokoj, zabavil Debilovi malou černobílou přenosnou televizi, Danovi magnetofon a začal zápasit s tím, jak to všechno pospojovat. Von ho při tom sledoval a nadšeně mu fandil.

Po desetiminutovém kvílení, kdy počítač působil spíše dojmem, že škrtí dýchavičnou myš, než že nahrává program, se na obrazovce konečně objevil kýžený nápis Pubertův plánek. Blikající čtvereček kurzoru vyzýval k zadání hesla.

„J…“ začal Garry, zrovna když mu Von nakoukl přes rameno. „Sakra, jak to heslo jenom bylo? Jépéer…“

„Jak chceš napsat jépéer, když ta klávesnice nemá dlouhé é,“ mudroval Von. „Ostatně chybí toho na ní spousta, kde je třeba backspace, moje nejoblíbenější klávesa?“ zděsil se. „Vždyť i můj mobil má skoro víc tlačítek!“

„Taky s ním neumíš zacházet a pokaždé, když posíláš esemesku, voláš sem Toho. Nebo Onoho,“ uchechtl se Garry. „Což je o to ujetější, že tu zprávu píšeš většinou jim. Kdybys mi radši pomohl s tím heslem, nenaznačili ti Ten a Onen třeba něco?“

„Zkus heslo 1234,“ navrhl ještě Von. „A o těch dvou mi vůbec nemluv, nechápu, jak tu věc mohli dát tobě a ne mně. Já jsem přece jejich bratr!“

„Možná právě proto,“ odtušil Garry. „A 1234 je hloupost, tvrdí mi to, že přístupový kód má deset písmen. Jé pé jé…“

„Počítače ve školní učebně mají kód vždycky nalepený na boku,“ napadlo Vona.

„Tahle placka žádný bok nemá,“ zamračil se Garry, ale to už mu Von vytrhl počítač z ruky. Přitom ho vytrhl ze zásuvky a přerušil program. „Tak ti pěkně děkuju,“ položil Garry hlavu do dlaní.

„Nemáš zač,“ usmíval se Von vítězoslavně a ukazoval na registrační nálepku na spodní straně počítače. „JP-RJJL-SF-PP. Tento počítač je právoplatným majetkem Měsíčníka, Slunečníka, Větrníka a Večernice.“

Garry rozrušeně zapojil počítač zpátky do elektřiny, přetrpěl téměř věčné spouštění programu a naklepal příslušná písmena do klávesnice. Úvodní obrazovka zmizela a nahradil ji téměř nekonečný text.

„Co je zase tohle?“ zhrozil se Von.

„Licenční smlouva s koncovým uživatelem,“ řekl Garry nelibě. „První stránka. A absolutně nemám ponětí, jak se dostat dál, nejlépe úplně na konec.“

„Next?“ ukázal Von na klávesu N. Garry ji zkusmo stlačil a kurzor se posunul o jeden znak doprava.

„Aspoň něco,“ smísila se v Garryho hlase úleva se zoufalstvím. „Za dvacet minut budeme na konci.“

„Souhlasím, že…“ zachytával útržky textu, zatímco se probojovával na jeho konec „…neposkytnu program ani jeho část komukoli z učitelů SŠKaH Polná… nebudu používat program k prospěšným nebo užitečným účelům, ale výhradně ke špatnostem… Konečně licenční podmínky vytvořené přesně podle mého gusta,“ zaradoval se Garry. „Nebudu kopírovat, distribuovat, převádět na jinou osobu, pozměňovat… no, má to svoje mouchy… nebudu pro usnadnění pohybu po hradě používat jiné pomůcky? To si sem podle nich teď nesmím vzít třeba koloběžku?“

„Snad se to Měsíčník, Slunečník, Větrník a Večernice nedozví,“ řekl Von. „On by se asi nikdo neměl dozvědět, že tu věc máme.“

„Mám,“ opravil ho bezděčně Garry a četl dál: „Pánové Měsíčník, Slunečník, Větrník a Večernice nejsou žádným způsobem zodpovědni za trestné činy, přestupky, jiné správní delikty či porušení školního řádu spáchaná za pomoci Pubertova Plánku. Stejně tak nenesou žádnou občanskoprávní či jinou odpovědnost za škodu vzniklou při používání plánku či v přímé souvislosti s ním.“

„Začínám se bát,“ podrbal se Von nervózně na temeni. „Co když nás sledují?“

„Nesmysl,“ uklidňoval ho Garry. „Takovéhle nesmysly najdeš u každého programu, nikdo to nečte.“

„Veškeré spory vzniklé z uzavření této smlouvy se řeší pěstním soubojem na pozemcích školy, přičemž proti zástupcům společnosti (pánům Měsíčníkovi, Slunečníkovi, Větrníkovi a Večernici)… bla bla bla… chráněno patentem…“ přeletěl poslední řádky Garry. „Press enter to continue,“ přečetl a učinil tak.

…

Celou noc a celý den se učili s programem zacházet a v pátek odpoledne se jim podařilo nalézt všechny čtyři tajné chodby do Húdlar a základní informace o nich. Poté počítač vypnuli (nezapomněli zadat kód PP-FS-LJJR-PJ, kterým se program deaktivoval), pečlivě uschovali a začali zvažovat, kudy bude nejlepší se do jediné karbanické obce dostat.

„Nejlépe nikudy,“ navrhla asi po desáté Hormona, trávící s nimi bůhvíproč páteční večer. „Proč byste nemohli zůstat sedět v pokoji na zadku, jako to děláte každý víkend?“

Garry s Vonem se jejími řečmi nemohli dát odradit. „První chodba – pracovně jsem ji označil jako chodba A, důvěrně ji pak označuju jako kachlíčková – je historicky nejpoužívanější chodbou do Húdlar. Proto by měla být vykachlíkovaná a dokonce i osvětlená. Až do padesátých let se používala běžně pro potřeby školy, chodili tudy studenti do Húdlar i na nádraží a na Sezimovo náměstí v Polné, kam vedou odbočky,“ prohlížel si Garry svoje poznámky. „Bohužel ústí do sborovny, takže tuhle použít nemůžeme.“

„Nejlépe, když nepoužijete žádnou,“ navrhla asi po jedenácté Hormona, trávící s nimi bůhvíproč páteční večer. „Proč byste nemohli zůstat sedět v pokoji na zadku, jako to děláte každý víkend?“

Garry s Vonem se jejími řečmi nemohli dát odradit. „A co chodba B?“ nahlédl do papírů Von. „Jestli čtu dobře, tak by měla být nejkratší.“

„O té ví Plyš,“ zamítl jeho návrh Garry. „A kromě toho vede ze Zlatého domku. Tam bychom se sice dostali, ale naše přítomnost by tam byla krajně podezřelá.“

„Vaše přítomnost je krajně podezřelá kdekoliv. Nechoďte radši nikam,“ navrhla asi po dvanácté Hormona, trávící s nimi bůhvíproč páteční večer. „Proč byste nemohli zůstat sedět v pokoji na zadku, jako to děláte každý víkend?“

Garry s Vonem se jejími řečmi nemohli dát odradit. „Pořád je tu ještě chodba C, zvaná vodnická, a chodba D, zvaná bludná,“ zamnul spokojeně dlaněmi Garry. „Pokud jsem to dobře pochopil, obě vykopali v minulosti studenti, a tak o nich nikdo z učitelů neví.“

„To zní dobře,“ řekl Von.

„Obě dvě ale mají svoje mouchy,“ promnul si Garry bradu.

„Žijí v nich mouchy?“ nadhodila Hormona jízlivě.

Garry ji sjel pohledem. Na některých partiích se poměrně dlouho zdržel, takže když se po čtvrthodině chtěl vrátit ke konverzaci, musel Vonovi zopakovat základní fakta.

„Chodbě C říkám vodnická proto, že je vykopaná jen těsně pod dnem Pekla,“ osvětloval zádrhely jejich výletu, „a trochu… prosakuje.“

„Trochu prosakuje?“ vyděsil se Von. „Nemám rád vodu!“

„To je vidět. Bude lepší, když nikam nepůjdete,“ navrhla asi po třinácté Hormona, trávící s nimi bůhvíproč páteční večer. „Proč byste nemohli zůstat sedět v pokoji na zadku, jako to děláte každý víkend?“

Garry s Vonem se jejími řečmi nemohli dát odradit. „Pořád je tady ještě chodba D, bludná.“

„Bludná?“ zaujal její název Hormonu.

„Podle Pubertova plánku jde vlastně o bludiště chodeb, které mnohokrát v historii sloužilo jako úkryt pro obyvatele hradu,“ vysvětlil Garry. „Během druhé světové války odtud skupina studentů vyhloubila únikovou chodbu do Húdlar. Špatně to ale spočítali a vesnici minuli asi o dvě stě metrů. Ústí někam do polí pod kamenný křížek.“

„Přece se nebudeme plahočit dvě stě metrů přes pole,“ škaredil se Von. „Kam ústí vodnická chodba?“

„Do sklepa Honigstumu.“

„Pak je asi rozhodnuto,“ řekla Hormona Garrymu po chvilce. „Já půjdu spát, tak Vona pozdravuj, až se probere.“

Zbytečná marná je touha

Po odjezdu autobusů, které odvezli zhruba polovinu školního osazenstva do Húdlar, vyrazila nerozlučná dvojka Von a Garry do hlavní školní budovy. Vodnická chodba totiž začínala vedle učebny stylu hry, za masivním zdobeným brněním. Kdyby tu byla Hormona, dověděli by se, že jde o železné turnajové brnění ze sklonku šestnáctého století.

Na tom jim však ani přinejmenším nezáleželo a tak podle pokynů hrubou silou pootočili hlavou o 180 stupňů. Zaslechli ale kroky, a tak Garry pohotově škubnul helmou zpátky. Zpoza rohu se vynořil Kamil Křivý. Von zaklel.

„Garry! Garry!“ rozeběhl se Kamil k nim. Kamil Křivý, Garryho dvorní rektální alpinista, nikdy nevynechal příležitost si s Garrym promluvit, v ideálním případě si ho i vyfotit. Také je hned oslnila série blesků z fotoaparátu. „Už jsem se bál, že jedeš do Húdlar, Garry,“ výskal nadšeně Kamil. „Já a pár mých – teda vlastně našich – spolužáků hrajeme v klubovně mariáš. Nechceš se k nám přidat?“

„Popravdě ani ne,“ odmítl Garry. „Mám lákavější plány, chtěl jsem si dneska odpoledne přepočítat chlupy v nose.“

„Čtyři,“ skroutil pod něj hlavu Kamil. „Tak co, půjdeš? Hrajeme o peníze.“

„Já bych si možná pár her dal,“ ozval se Von a mrknul na Garryho. „Tolik zas nepospícháme. A trocha peněz přece neuškodí, když jdeme do Hon… na ten koncert večer!“

„Pokud všechno neprohraješ,“ řekl Garry. „Pak bys tam musel půl roku mýt nádobí, abys splatil všechny sladkosti, co sežereš… na tom koncertu. Ten stánek se zákusky, co tam bývá, je drahý jak černokarbanické výpalné.“

Sotva Kamil s Vonem odešli, Garry se otočil, aby se znovu pokusil proniknout do tunelu tajné chodby. Už sahal na helmu, když se za ním ozvalo jedovaté zakašlání. Otočil se. Úlekem odskočil, až se praštil hlavou do zdi – stanul totiž tváří přímo proti zahnědlým zubům školníka Plyše.

Ten si ho podezíravě měřil. „Copak to tady děláme?“ zavrčel.

„Já tady obdivuju pamětihodnosti hradu,“ řekl Garry. „A co tu chcete vy, to nemám ponětí.“

Plyš chvíli zaraženě mlčel, jako by přemýšlel, zda je Garryho odpověď drzá či nikoliv. Garry využil této prodlevy a odcouval pryč. Pronásledovaly ho Plyšovy nadávky a v patách se mu držela i jeho věrná opice soudružka Vopičková.

S nepříjemně pokousanými kotníky zahýbal za druhý roh, když v tom na schodišti zahlédl černý stín, který na něj vzápětí zavolal jménem. Garry zůstal stát jako přimražený. Panicky zareagovala i opička, která s divokým vřeštěním pelášila pryč.

„Ahoj Garry,“ oslovil ho profesor Lotkien podruhé. „Co pohledáváš touhle dobou na hradě?“

Garry polkl a musel se hodně přemáhat, aby zvedl zrak z profesorových bot do úrovně jeho pronikavého chladného zraku.

„Šel jsem pro jednu knihu do knihovny,“ vysoukal ze sebe nakonec nezúčastněně, „a ta drzá opice mě napadla.“

„Chceš, abych uvěřil tomu, že Garry Poker, syn Johnnieho Pokera, chodí do knihovny?“ rozesmál se zvonivě profesor Lotkien. „A mimochodem, to otravné zvíře není opice, ale poloopice.“

Poloopice, hrklo v Garrym. To by vysvětlovalo hodně – napůl opice a napůl člověk! Ostatně školník Plyš vypadal jako smísení druhých polovin obou. Celý hrad je očividně plný podivných bytostí. Ze spárů poloopice ho právě vysvobodil vlkodlak, aby ho spořádal k obědu.

„S tvým otcem jsme ji také dost natrápili,“ zachrchlal Lotkien. „Nešel bys se mnou na chvíli do kabinetu? Můžeme si o něm popovídat, jestli chceš. A mimochodem, dneska mi dovezli balíček falešných taroků na příští hodinu, kdyby tě to zajímalo.“

Na základní škole ho učitelé vždy varovali, aby se od cizích lidí v parku nenechal nalákat na bonbóny. Tohle byla ale úplně nová zkušenost.

„Proč by mě to mělo zajímat?“ nechápal Garry a přemítal, kudy z téhle situace ven, aniž by přišel k úhoně. Tenhle víkend je ale nov, tak by snad neměl být nebezpečný. Trochu se uklidnil.

„Tvého otce obrana proti švindlování vždycky bavila,“ řekl Lotkien. „Byl v ní nejlepší z ročníku. Tak jsem myslel, že by to mohl být i tvůj koníček.“

„Mě baví poker,“ ohrnul ret Garry.

„Ano, i v něm byl Johnnie – tvůj otec – nepřekonatelný,“ usmál se Lotkien. „Často jsem s ním hrával, i když od jisté doby nikdy ne o peníze. Nezahrál by sis se mnou aspoň ten poker?“

„Já hraju jedině o peníze,“ prohlásil Garry nesmlouvavě. „Nebo svlékací. Ale ten s vámi hrát nebudu.“

„A kousek čokolády by sis nedal?“

…

„Kde jsi sebral to haraburdí?“ podivil se Von, když Garry dorazil obtěžkán věcmi do společenské místnosti. „Doufám, že se nám podaří něco z toho prodat v Húdlarech na tržišti, protože jsem s Kamilem a jeho kamarády prohrál kalhoty.“

„To vidím,“ lekl se Garry tak, až se mu věci rozsypaly z náruče po zemi. „Nechtěl by sis obléct jiné?“

„Prohrál jsem všechny kalhoty,“ řekl Von rozmrzele, když si všiml černých manšestráků na Garryho hromadě. „Tyhle by mi ale mohly být,“ zaradoval se, „kdes je vzal?“

„Profesor Lotkien dneska v pokeru taky prohrál kalhoty,“ usmál se Garry.

„Tys hrál poker s Lotkienem?“ vyděsil se Von. „Co-copak on není vlkodlak?“

„Já myslím, že je. Ale měsíc je v novu, tak jsem si řekl, že nebude nebezpečný,“ odtušil Garry. „Jdeme?“

Von se nasoukal do Lotkienových kalhot a tvář se mu rozjasnila: „Koukám, že nechal v kapse tři stříbrňáky! Jdeme!“

…

Od silnice to vypadalo jako obyčejný opuštěný statek s hroutící se fasádou. Vrata byla ale otevřená a dovnitř vjížděly tři červenozelené autobusy. Jak projel poslední, zachmuřený zřízenec v šedivém stejnokroji vrata zavřel.

Hormona vystoupila z autobusu mezi prvními a držela se za břicho. Normálně se jí za jízdy špatně nedělalo, ale dneska seděla vedle Brownie, která si celou cestu štěbetala s Palmou a Pastou. Prvních pár kroků vrávorala, ale pak se co nejrychleji rozeběhla na veřejné záchodky v budově penzionu.

Brownie, Palma a Pasta se na sebe zaraženě podívaly. „Že by byla přece jen těhotná?“ zamyslela se Pasta jako první.

V Húdlarech se konal tradiční podzimní karbanický jarmark (neboli karmark) a všude bylo plno lidí. Hormona proto nezašla ani do Honigstumu narvaného jejími spolužáky ani do vyhlášené hospody U Sedmi kulí, jejíž návštěvu si zase nenechal ujít žádný dospělý karbaník, který dokázal ještě udržet karty v ruce. A jak mohla vidět u stolku obsazeného zasloužilými štamgasty, chodila sem i řada těch, kteří to už nezvládali. Vrátila se do penzionu, kde se v přízemí nacházela útulná a překvapivě poloprázdná restaurace. Posadila se do jedné ze zadních kójí a objednala si pití.

Otevřela tlustý černý sešit a vytáhla propisku. Zamyslela se a stiskla ji mezi zuby. To ji přivedlo na myšlenku, že by si mohla dát i něco k jídlu. Garry s Vonem by tady snad neměli být dřív než za hodinu, do té doby má jedinečnou šanci najíst se, aniž by si přitom zadělávala na žaludeční vředy.

Napsala tři slova, ale hned je zase zuřivě přeškrtala. Lokla si ze své sklenice a otočila se, aby poprosila číšnici o jídelní lístek. Ztuhla. Sklenice jí málem vypadla z ruky.

„Neměla byste si dávat to černé pivo. Rostou po něm prsa.“

„Eh,“ pozorovala ho, kterak obchází její stůl. Usilovně přemýšlela, jak se zapojit do rozhovoru a pokud možno rychle stočit téma jinam. „Totiž… co vás to? Nemám… to jsou jen pověry…“ Zúžila zrak. „Posaďte se,“ nabídla mu to, co právě učinil bez pozvání sám. Pozorovala, jak si prohlíží nápojová menu na stole. Pocit, že by se předmětem konverzace mělo stát něco jiného, v ní zůstal. Marně si v duchu spojovala slova, aby sestavila kloudnou větu. Momentálně jen upřeně zírala na svého nového spolustolovníka a nedokázala dát dohromady vůbec nic. „Nevyrostly mi po pivu,“ vyklouzlo jí. Chopila se svojí sklenice a začala pomalu upíjet – hlavně proto, aby už neřekla nic dalšího.

„Proč si nedáte nějaký koktejl? Mají docela širokou nabídku.“

Zavrtěla hlavou.

„Co byste řekla na Sex na pláži?“

„Venku už je zima, co ten písek a…“ nakrčila nos a zrudla. Začínala Garrymu a Vonovi závidět, že se teď brodí bahnem několik set metrů pod zemí. „Aha… jo, ten koktejl…,“ vytrhla mu z ruky nabídku a rychle si ji strčila před obličej. „Jestli vás zajímá tohle, tak na mě je moc sladký,“ vyhrkla, když usoudila, že její tváře se vrátily do odstínů, které může spatřit veřejnost. Položila laminovaný papír vedle svého bloku.

„Mohu se zeptat, co to máte?“

Zaklapla otevřený sešit a dívala se mu do očí. Její pokus zhypnotizovat ho, aby svoji otázku vzal zpátky nebo na ni zapomněl, se ale zjevně minul účinkem.

„To je osobní,“ zasyčela. Nervózně se otočila ke dveřím. Ozval se odtamtud nějaký hluk a představa, že by se tady teď objevili její spolužáci, se jí vůbec nelíbila. Ne, že by v tenhle okamžik před sebou viděla nějakou dobrou perspektivu. Od té doby, co se tu objevil, měla intenzivní pocit, že tady trapností zemře. V lepším případě. V tom horším to přežije a bude s tím muset žít dál.

„Snad nechcete říct, že si píšete deník?“

„Možná,“ odtušila a marně blýskla pohledem k baru. Šance, že by se tu objevil někdo s jídelním lístkem a tenhle rozhovor přerušil, byla patrně nulová. Hlavně, že když přišla, stihli se jí zeptat snad třikrát, co si dá k pití, ještě než se rozhodla, kam se posadí.

„Milý deníčku, dneska mě v restauraci obtěžoval divný pán v růžovém obleku. Něco na ten způsob?“

Vždycky si myslela, že všichni chlapi jsou barvoslepí, ale tak nějak předpokládala, že když si někdo zakládá na tom, že chodí v grepové, tak ji dokáže rozeznat. Neovládla se a vyprskla. „Ne,“ odpověděla, „ale kdybych si psala deníček, tak tam dneska večer něco podobného napíšu a pobrečím si nad tím.“ Protože tohle opravdu není fér.

„Tak zlé setkání to snad nebylo, ne?“

„Musím na záchod,“ zavrčela místo odpovědi a zvedla se. „Zatím si můžete objednat ten svůj ten… na pláži.“

„Bez vás?“

Beze mě. Nevraživě pozorovala svůj odraz v zrcadle, jako by čekala, co udělá. Kdyby se mohla uškrtit, udělala by to nejspíš hned. Vytrhla z držáku papírovou utěrku, aby si osušila zpocené ruce. Zbytek zelených ubrousků se po tom škubnutí rozsypal kolem jejích nohou. Jeden se jí přilepil na lýtko, tak se ho pokusila setřást. Zavyla bolestí, jak se nakopla kolenem o spodní hranu umyvadla.

Hormona Dangerová viděla čím dál víc důvodů, proč se nenávidět. Zaťala zuby, když v duchu připustila, jak dlouho už si tohle setkání představovala. Skříp. A přála. Skříp skříp. Ale nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že by mohlo probíhat takhle. Trápil ji pocit, že okolnosti se k ní vůbec nezachovaly spravedlivě, ale že s tím nemůže nic dělat. Skříp skříp skříp.

Víc než půl roku ji naprosto ignoroval, když nepočítáme občasné ‚Nehlaste se pořád, slečno, mohla by vám odumřít ruka, a už byste nerozdala karty ani na přebíjenou.‘ Choval se, jako by byla vzduch.

Její první myšlenka si zahrávala s tím, vylézt oknem ven, najít ten kamenný křížek a tajnou chodbou se co nejrychleji vrátit na hrad.

Hormona ale rozhodně nepatřila mezi lidi, kteří by se nechali unést první myšlenkou. Osoba jednající podle její úplně první myšlenky by teď visela na jeho krku a odmítala by se pustit.

Vrazila si facku. Její druhá myšlenka trvala na tom, že to nemůže nechat jen tak. Měla by mu to dát pořádně sežrat, přinutit ho, aby se omluvil, a pak – možná – milostivě připustit, že se s ním bude dál bavit. Ale opravdu jen možná. Sevřela pěsti.

Hormona ale nepatřila ani mezi lidi, kteří považují druhou (tedy třetí) myšlenku za důkladné zvážení situace. V zásadě nebyla schopná nechat se unést žádnou myšlenkou, dokud měla pocit, že její místo nemůže nastoupit úvaha nová. Což bylo většinou – vzhledem k proměnlivosti okolního světa – zase pozdě na jakoukoli smysluplnou akci. Což asi brzy nastane, jen co se dovnitř nahrnou rozjaření Garry s Vonem, olepení bahnem a s baterkou v ruce.

Jak by se ale mohla rozhodnou podle své třetí myšlenky, když šestá či třeba desátá může být mnohem lepší?

Třetí myšlenka: A cos udělala ty? Já zase přijdu, řeklas mu. A přišla? Nepřišla. Poslal ti přání k uzdravení a co ty? Nic. Mohlas mu aspoň poděkovat. Dostalas od něj valentýnku. A on od tebe… zase nic.

Čtvrtá myšlenka: Grrr. Proč nejsou všechny moje myšlenky na mojí straně? On je přece chlap, tak ať se snaží. Co bych měla dělat já, slabá žena…

Pátá myšlenka, za souhlasného pobrukování třetí myšlenky: Tomu nevěříš ani ty sama. Co všechno měl podle tebe ještě zkoušet? Měl snad napsat tvoje jméno za úplňku vlastními slzami na hladinu Pekla? Tvoje večeře by se pak ocitla venku dřív, než bys dočetla k O. K tomu prvnímu.

Takovýhle souboj myšlenek mohl trvat klidně i celý den. Hormona měla někdy i pocit, jako by se ho sama ani neúčastnila, ale jen jim poskytovala komfort jako nějaký luxusní hotel, který přišly navštívit. Byla proto vycvičená myslet současně na další věci. Momentálně na to, že ho tam nechala sedět samotného, že její účes takhle zblízka vypadá opravdu divně a na jeden logický problém z učebnice stylu hry. Zavřela oči.

Šestá myšlenka: Nedělej ze sebe cynickou příšeru, co se na tenhle svět jen pohrdavě usmívá. Ve skutečnosti jsi přece milá a citlivá dívka, kterou rozněžní první jarní kvítek stejně jako poslední padající podzimní list.

Sedmá myšlenka: To se opravdu nedokážu sama sebe zastat i líp? Ironie je dobrá zbraň, sebeironie bohužel taky.

Osmá myšlenka: Největší průser je, že v hloubi duše opravdu jsi – když už ne milá, tak aspoň citlivá – dívka, která má ale ve svých citech větší zmatek než kuchařky z jídelny v poličce s kořením. Jsi uzlíček nervů pod maskou povrchního cynika. A že tvoje spolubydlící Brownie Levandulová je zase povrchní cynik pod maskou uzlíčku nervů je jen jeden z mnoha nepodařených žertů osudu.

Devátá myšlenka: Nech Brownie Brownie, učeš si tu nemožnou cuchaninu na hlavě a vrať se zpátky. Nemohlas přece čekat, že vydrží balit pomatenou studentku, co s ním možná strávila příjemný večer, ale která o něj neprojevuje sebemenší zájem. Rok si ho nevšímáš a on pořád stojí o to, se s tebou bavit. Na co čekáš?

Opláchla si obličej. Nechala Brownie Brownie a nemožnou cuchaninu nemožnou cuchaninou. Desátá myšlenka je se svým účesem spokojená.

Jedenáctá myšlenka: Stejně by mu to ale nemělo jen tak projít. Najednou se objeví, chová se, jako bychom se naposledy bavili včera, naprosto mě rozhází a ještě se tváří, jak se on sám královsky baví. Copak…

Třetí, pátá, osmá a devátá myšlenka: Padej!

Rozhlédla se po restauraci. Po obsluze ani památky, takže jídelního lístku se asi nedočká, přes hlasité upozorňování dvanácté myšlenky, že už má opravdu hlad.

„Fronta?“

„Radši čtu Lidovky,“ ušklíbla se. Nějaká její část měla pořád pocit, že není důvod mu cokoli ulehčovat.

„Nechte si ty hloupé vtipy, dobře víte, na co jsem se ptal.“

Cokoli. „A já si myslela, že jste za mnou přišel jen kvůli nim,“ zazubila se. „Na trochu zábavné konverzace se svou… se mnou. Ale asi vám moje společnost tolik nechyběla, když nemáte potřebu ji vyhledávat častěji než jednou za rok.“

„Máte pravdu. Častěji bych to asi nevydržel… Proto jsem se vám musel celý rok vyhýbat, jak jste mi neustále byla v patách.“

„Nebuďte jedovatý.“

„Až po vás, dámy mají přednost.“

Zaklepala prsty o hranu stolu. Tohle může trvat dlouho. Vrzly dveře a ona se polekaně otočila. Húdlary jsou plné spolužáků, co kdyby je tady někdo viděl? Tohle nesmí trvat dlouho!

„Proč jste mi nechtěla říct, co to píšete?“

Hmátla po svém sešitu. „Vy jste to četl?“ zeptala se dotčeně a sevřela desky bloku v náručí.

„Ne. Ale zajímá mě to. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nenahlédl dovnitř. I když… mohl bych vám to klidně zabavit a tvrdit, že jsem si myslel, že jde o nějaký nebezpečný předmět.“

„Není to nic zajímavého,“ povzdechla si. „A nevím, jestli chci, aby to vůbec někdy někdo četl. Moc se mi to nelíbí.“

„Včera jsem četl písemku pana Pokera z minulého týdne. Myslíte si, že by se mi to mohlo líbit ještě méně?“

„Bojím se, že to nemá žádnou myšlenku. A je to depresivní,“ mračila se dál.

„Vždyť říkám, že jsem včera četl písemku pana Pokera. Jsem zvyklý číst depresivní věci, co nemají žádnou myšlenku.“

„Ale…“ zalomila rukama.

„ A proč to teda vlastně píšete? Ať je to, co je to.“

„Napadá mě moc věcí na to, aby se mi vešly do hlavy,“ zamumlala. Její tváře měnily teď barvu tak často, že mluvit o tom, jestli zčervenala, by byla ztráta času. „Takže se z toho nějak sám od sebe vyrýsoval příběh holky, co tráví většinu času s naprostými pitomci… a je zamilovaná… nebo vlastně není… Ani nevím, jestli je zamilovaná nebo ne! Celé je to prošpikované myšlenkami o všem možném, korouhvičkou na severní věži počínaje a přizpůsobením školního řádu začátku 21. století konče.“

„Nejste trochu mladá na psaní pamětí?“

„Jsem,“ polkla v poslední chvíli nutkání vypláznout jazyk. „A taky příliš krásná.“

„Hlavně, že sebevědomí na to máte dost.“

Pohodila vlasy. „Myslela jsem, že mi lichotíte. Tak jsem vás chtěla trochu postrčit, jak pokračovat. Pak nenápadně naznačím, jak jsem inteligentní, a máme dostatečně nosné téma až do večera,“ mrkla. Oči jí sjely za záda ke dveřím. „Pokud nás tady někdo nenavštíví…“

„Když jsem vcházel, otočil jsem cedulku na dveřích. Snad chvíli potrvá, než si toho někdo všimne.“

Nepokrytě se rozesmála. „Vzhledem k laxnosti zdejšího personálu tipuji nejdřív pozítří. Nevíte, jestli už se tady někomu podařilo objednat si něco k jídlu?“

„Aha, já myslel, že nemáte hlad. Ale jestli vám mohu doporučit, mají tady výbornou roštěnou.“

Zvažování, jestli má na roštěnou chuť, jí zabralo chvíli času. „Nemám chuť na hovězí,“ řekla nakonec pomalu a zavrtěla hlavou. „Dala bych si těstoviny se smetanovou omáčkou. A okurkový salát. Potom možná nějakou zmrzlinu… s horkými lesními plody a…“ zarazila se, když spatřila, jak na ni vyděšeně zírá. „Řekla jsem něco špatně?“

„Jenom mě napadlo… nejste… jestli nejste… zapomeňte na to.“

„Mám prostě hlad. Za celý den jsem měla jen pitomou makovku ke snídani a tu jsem potom vyzvracela!“

„Vyzvracela? Jste si jistá, že…“

„Co se na mě díváte, jako bych měla vzteklinu?“ dívala se, jak nezadržitelně bledne. „Máte o mě strach? Nejsem nemocná! Jen je mi poslední dobou z některých věcí špatně od žaludku. Tak jsem trochu podrážděná, ale kdo by na mém místě nebyl.“

„Na vašem místě? Co tím chcete…“

„Nic mi není,“ zavrčela. Začínala mít vážně pocit, že poslední dobou se jako idiot chová už úplně každý. Profesor Pims pustil tenhle čtvrtek kazetu s přednáškou pozadu. Že si toho kromě ní nikdo nevšiml, brala už jen jako folklór. Včera viděla Hybrida chytat ryby tak, že po nich házel kameny, když vyskakovaly nad hladinu a vrcholem pak byl večer, kdy Von prohlásil, že se naučí hrát na flétnu. Von! Na flétnu! Její počáteční naděje, že tenhle rozhovor jí její obavy vyvrátí, se začínaly rozplývat. Koukal, jako by mu právě řekla, že…

„Nejsem těhotná!“ zasyčela pobaveně. „Co vás to napadá? Jak bych k tomu asi přišla.“

„Znám jeden poměrně osvědčený způsob.“

Málem rozkousla okraj svojí sklenice. Je tohle normální? Měla pocit, že ji schválně provokuje. Ale k čemu? Než stihla zareagovat, akorát konsternovaně sledovala, jak luskl prsty a během několika vteřin přikvačila obsluha.

„Bloody Mary?“ zeptala se s úsměvem, když si objednali.

„Soukromě tomu říkám Bloody Garry. Vlastně to ani nepiju, jen trochu poválím po jazyce a s velkým potěšením vyplivnu.“

Jak zmínil Garryho, ošila se a vyhlédla z okna. Měla přímý výhled na vchod do Honigstumu. Kolik může být? Co když sem každou chvíli přijdou? „Nevěřím,“ řekla, když se pohledem vrátila zpátky k němu. „Pijete ji proto, že vám připomíná krev, kterou máte mnohem radši.“

„Dobře víte, že nejsem upír. Já nemám s fázemi měsíce sebemenší problém. To profesoru Lotkienovi nedělá úplněk zrovna dobře, minule proležel celý týden na ošetřovně.“

„Protože se přece praštil do hlavy,“ oponovala mu Hormona.

„Ano, hlava ho bolela dost. A pokud vím, dvě noci prozvracel.“

Nechápavě ho pozorovala a přemýšlela, jestli se tím snaží něco říct. „Měl přece otřes mozku, ne?“

„Když myslíte.“

Založila ruce na prsou. „Co mi chcete namluvit?“ zamračila se. „Chcete snad říct, že profesor Lotkien je vlkodlak? Proto jste zadal při suplování všem ročníkům tu nesm… překvapivou práci o vlkodlacích? Tomu nevěřím.“

Přinesli jídlo, což rozhovor přerušilo, protože Hormona se o jeho další odpověď přestala zajímat. Hladově se vrhla na svoje tagliatelle s kuřecím masem a žampiony ve smetanové omáčce. Se zaujetím namotávala placaté nudle na vidličku. Když se jí podařilo přenést obří sousto do úst, nabrala vidličkou trochu strouhané okurky.

„Jste si stoprocentně jistá?“

„Chem chi…“ Dala si ruku před pusu, aby jí těstoviny nevypadly zpátky do talíře. „Jsem si jistá,“ zvedla oči v sloup, když se jí podařilo polknout.

„Jak to skončí?“

„Co jak skončí?“ odtrhla se od dalšího sousta. „Nejspíš dojíme a vrátíme se zpátky na hrad… a za rok si můžeme zase někam vyrazit.“

„Spíš jsem se chtěl zeptat, jak skončí ten váš slavný příběh.“

„Aha… to nemám představu,“ máchla vidličkou. Ani si nevšimla, jak sebou cuknul, když mu na tváři přistála kapka smetany. „Vždyť jsem to ještě nezažila. Ale tak nějak předpokládám, že Doktor Vrdlmrsmrst se dostane k moci a já budu dělat jako blbec všechno proto, aby ho Garry porazil, aniž by si toho kdokoli všimnul. Takže celé to skončí zřejmě povzdechem nedoceněné hrdinky, která pracuje na nějakém podřadném referátu na ještě podřadnějším místě na ministerstvu financí.“ Přesvědčený cynik v nitru citlivé dívky, skrývající se pod povrchní cynickou maskou.

Cesta tam zarostla travou

„Dál se nedostaneme,“ zamával Von baterkou zklamaně. „Podívej.“

Kužel světla z Garryho lampy zamířil dál do chodby. Paprsky se odrazily o vodní hladinu.

„Jsme téměř v nejnižším bodě chodby,“ podíval se Garry do poznámek opsaných z Pubertova plánku. „Podle mých výpočtů mohou být zatopeny tak nanejvýš tři metry chodby. To by nemusel být problém podplavat. Když splašíme neoprenové kombinézy a…“

„Podle tvých výpočtů už jsme měli být dvacet minut v Húdlarech!“ vykřikl Von. „A poslední, na co mám chuť, je plavat v ledové vodě.“

„Ale to první, na co máš chuť, je kompletní sortiment Honigstumu,“ oponoval mu Garry a ukázal do nehybné vody: „A ten je tímhle směrem.“

Von se zajíknul. Něco žbluňklo a on vystrašeně uskočil. „Hormona snad něco přinese,“ zašeptal. „Do příště ať ti Ten a Onen seženou čerpadlo, když se s nimi teď tak kamarádíš.“

Marně hledám dnes tu pravou

„Tohle všechno je pro tebe,“ podala Hormona Vonovi pytlíček bonbónů, když se potkali po návratu na nádvoří. Garry a Von tu ze sebe setřásali bláto, když dorazily autobusy s výletníky. „Přinesla jsem ti, kolik jsem unesla.“

Garry se uchechtl. Celou cestu zpátky básnil Von o tom, kolik sladkostí mu Hormona z Húdlar donese. Věděl, že tohle je schopen spořádat za necelou minutu. Na druhou stranu byl příjemně překvapen – sám očekával, že jim Hormona přinese zhruba o jeden sáček méně.

„Ještě mám kousek čokolády,“ uculila se Hormona. „Nedáš si, Garry?“

„N-ne, víš, že jsem alergický na nabízenou čokoládu,“ odmítl. „Jak bylo v Húdlarech?“ zeptal se vzápětí, ale Hormona ho neregistrovala a ohlížela se do davu procházejících. Posadili se na chvilku na lavičkách kolem kašny a Von otevřel bonbóny. Bylo to jen malé balení, takže ani nestihl nabídnout a všechny byly pryč.

„Byly slepený,“ řekl omluvně. „Jak bylo v Húdlarech?“

Hormona odvrátila skelný pohled od kašny. „Cos to říkal?“

„Ptal jsem se, jak bylo v Húdlarech,“ řekl Von, „a ne poprvé. Stojí to za návštěvu?“

„Stojí,“ řekla Hormona po krátké odmlce.

„Tak povídej!“ naléhal Von. „Co se tam dá všechno vidět? Dan Koumes psal, že vyhrál nad jedním místním profesionálem v mariáši a všichni kolem mu zuřivě fandili… bylas u toho?“

„To jsem asi zrovna propásla,“ zvedla Hormona obočí.

„Křičeli prý tak, že málem zbořili celé Húdlary,“ divil se Von. „A co Honigstum – je opravdu tak obrovský? A navštívila jsi Vrčící vilu?“

Nepřítomně přikývla. „Ne.“

„Bylas tam vůbec?“ zeptal se Garry. „Podle mě jsi usnula v autobuse a po příjezdu tě nikdo nevzbudil.“

„Což se nedivím,“ špitl mu Von nenápadně.

„Jak to, že jste se tam vlastně neobjevili? No… nebyli jste tam, že ne?“ řekla téměř prosebně a zvedla se. Všichni tři vyrazili k Černému domku.

„Chodba je zatopená a Vonovi se nechtělo plavat,“ zamračil se Garry.

Hormona se na Vona šokovaně podívala: „Zdá se mi to, nebo dostáváš rozum? Vždycky jsem měla pocit, že šance, že řekneš něco smysluplného, je asi stejná, jako že při výlovu Pekla narazí na zlatého sumce.“

„To je ono!“ vykřikl Garry. „Peklo se má vypouštět a odbahňovat! Až do dubna v něm nebude žádná voda, takže zmizí i ten zátop.“

Hormona pochybovačně zavrtěla hlavou. „Měli bychom se jít převlíknout… teda hlavně vy, jak se na vás tak dívám,“ ušklíbla se. „Hned po večeři přece vyrážíme na koncert v letním kině. Ani se mi nechce věřit, že tentokrát tam pojedeme autobusem a vejdeme vstupem jako normální lidi.“

„Já jsem si nekoupil lístek!“ vyhrkl Von a chytil se za hlavu.

Garry se hvízdavě nadechl. Než stihl říct: Já taky ne, Hormona je oba označila za blbce. Pak z kapsy vytáhla tři lístky a vyrazila k ubytovně.

Před vchodem už stál hlouček lidí. Prorazili si cestu dopředu, ale před dveřmi se s úlekem zastavili. Vyděšený Von instinktivně chytil Hormonu za ruku a ta mu to oplatila ranou loktem do břicha. Zaskučel bolestí a chytil se druhou rukou Garryho. Ten si toho ani nevšiml, protože nevěřícně zíral na vchod do poblilvírských komnat. Tvrzené sklo ve dveřích bylo proražené, koule na dveřích chyběla, alarm byl ohořelý, jiskřil a výhružně se z něj kouřilo.

„Sežeňte někdo profesora Trumpála,“ řekl někdo tiše.

„Volal mě někdo?“ ozval se vzápětí za jejich zády nezaměnitelný hlas ředitele školy. Otočili se. Nigruse Trumpála doprovázela profesorka McDonaldová a Pórkus Plyš, školník.

Žáci se rozestoupili, i když Hormonu museli Garry s Vonem strhnout s sebou. Trumpál přistoupil těsně ke dveřím a začal si je prohlížet lupou.

„To je moje sherlockovská lupa!“ zhrozil se Garry. „A já si pořád říkal, kam mi zmizela!“

Trumpál si ho ale nevšímal. Podrobně zkoumal veškeré známky poškození dveří. Na jednom místě našel pár kapek zasychající krve. Smáznul je prstem a se zaujetím si prst olízl. Znechuceně se ošklíbl.

„Je to pěkně odporné individuum, tenhle Sirénus Flek.“

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti