Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pondělí 31. srpna 2015

3-7: První prohrání do kapsy nahání

Garry v poslední kapitole až příliš přemýšlel, takže teď má plné právo nahradit si to péčí o svou fyzickou stránku. Znáte to: Sportem ku zdraví! V zdravém těle zdravý duch! Zdar kapitole sedmé:

První prohrání do kapsy nahání


Taktické plány a netaktické výkony

Výuka probíhala i v dalších týdnech ve velmi nudném duchu, jediným povyražením se pro Garryho staly hodiny věštění z karet v severní věži. Profesorka Tříhlavňová už začínala být z jeho návštěv docela nervózní, protože při všech cvičeních se v Garryho rukou znova a znova objevovala Smrtrojka, zvěstovatel smrti.
Vrcholem zbytečnosti se bez pochyb staly hodiny péče o obyčejné tvory. Hybrid už si po fiasku při první hodině netroufal přivést žáky do kontaktu s nějakým zvířetem, a proto každý týden dvě hodiny pečovali ve skupinkách o prázdná akvária. Při jedné hodině Debil zakopl tak nešikovně, že spadl s akváriem na zem a pořezal si obě ruce. Od tohoto incidentu se starali už jen o oblázky, a ještě měli přísně zakázáno se k nim přibližovat. Garry, Von a Hormona tak měli skvělou příležitost si při této společné hodině popovídat a probrat novinky v boji proti zlu. Protože ale proti zlu nijak aktivně nebojovali (aspoň zatím), hodiny se vlekly ještě úmorněji než smrad z Hybridova kabátu.
V říjnu přišlo konečně něco, co Garryho zaměstnalo. Přiblížil se čas úvodního zápasu nové fotbalové sezóny mezi Poblilvírem a Brzybolem a tým začal trénovat. Mužstvo Poblilvíru doznalo před tímto ročníkem podstatných změn – opustilo ho pět hráčů loňského čtvrtého ročníku. Ne však Oldřich Dub, kapitán týmu, který u závěrečných zkoušek schválně propadl, aby mohl studovat ještě rok a získal tak další šanci vyhrát s Poblilvírem ligový pohár.
Profesorka McDonaldová jako generální ředitelka a sportovní manažerka klubu v jedné osobě byla z tohoto vývoje mírně rozladěná, protože plánovala, že novým kapitánem se stane Garry, aby se oživil obchod s klubovými suvenýry. Situaci nakonec vyřešila tím, že rozhodla, že Garry změní číslo dresu. Místo dosavadní desítky měl nově nastupovat se sedmičkou. Jeho vlastní návrh, zda by pro něj neměla nějakou pěknou šestnáctku nebo sedmnáctku, profesorka s kyselým výrazem zamítla.
„Tohle je naše poslední příležitost – moje poslední příležitost – na získání ligového titulu,“ oslovil je Dub přiškrceným hlasem. „Na konci školního roku odcházím a…“
„To už jsi říkal loni,“ odbyl ho Onen. „Všichni víme, že když to letos nevyjde, tak zase propadneš.“
Dub se zamračil. „Nemůžu to dělat věčně. Škola karbanu umožňuje studovat jen do šestadvaceti.“
„Letos vyhrajeme,“ usmál se Ten. „Vyhráli bychom i loni, kdyby sezóna nebyla zrušená.“
„Loni jsme v podstatě vyhráli, měli jsme na konci nejvíc bodů,“ řekl Dan Koumes, letošní posila týmu.
„Výsledky byly anulovány,“ nesouhlasil Garry. „Loňská sezóna se prostě nepočítá, už jen proto, že jsem z dost pochybných důvodů nehrál,“ blýskl očima po Oldřichu Dubovi. „Vyhrát musíme letos.“
„A taky to dokážeme,“ prohlásil Oldřich zaníceně. „Vždyť máme to nejlepší – zkurvené - mužstvo – na téhle – posrané – škole!“
„Ehm!“ ozvalo se ode dveří.
„Promiňte, paní profesorko,“ omlouval se kapitán, zrudlý až za ušima, „nevšiml jsem si vás.“
„Jestli letos nevyhrajete,“ ztišila profesorka McDonaldová hlas, „tak z téhle posrané školy poletíte tak rychle, že nestihnete říct ani kopačky.“
„Kopačky?“
„Pokere, neprovokujte.“
„Prostě musíme vyhrát,“ řekl už mnohem klidněji Oldřich Dub. „A musíme si dávat pozor. Pokud máme získat titul, nesmíme zaváhat v žádném zápase – obzvlášť ne v prvním, když hrajeme s podstatně slabším soupeřem, Brzybolem.“
„Jsou to shnilí saláti,“ mávl rukou Ten, „ty porazíme i se zavázanýma očima.“
„Pokud je zavážeme Garrymu, tak určitě!“ přidal se Onen.
Garry se zašklebil. „Máte pro mě tvořit hru a dávat mi inteligentní přihrávky do vápna, které bych mohl nekompromisně proměňovat,“ bránil se. „Nemůžu za to, že na mě vůbec nepracujete.“
„Ne, Garry,“ podíval se na něj shovívavě Oldřich a koutkem oka pošilhával po profesorce McDonaldové, zda ho nehodlá přerušit, „ty máš tvořit hru a dávat inteligentní přihrávky do vápna, protože ty jsi – nebo měl bys být – tvořivý záložník.“
Garry se na něj zmateně obrátil: „Tak jsem nebo měl bych být? Tvořivý záložník? To si mám vzít dláto a vysekat na hřišti sochu z kusu dřeva?“
„Kus dřeva už na hřišti je,“ zachechtal se potichu Onen, „a toho dláta se rád ujmu sám.“ Hned ale zmlkl, protože vstoupil trenér a začal je také hecovat na nadcházející sezónu.
Už si mysleli, že příprava na sezónu se bude odehrávat jen v podobě diskuzí a plamenných burcujících řečí, ale následoval trénink, druhý den následoval další a podle všeho se takový program měl pravidelně opakovat. Jednou v pátek večer se takhle Garry vrátil z tréninku a zamířil do společenské místnosti, promrzlý, rozlámaný a promočený – to, že ho nenechal zajít ani na záchod, trenérovi vyčítal obzvlášť.
„Co se děje?“ přibelhal se k Vonovi sedícímu u krbu, když si všiml neobvykle čirého bzukotu, který v úle panoval.
„První víkend v Húdlarech,“ vysvětlil Von. „Připadá na 29. října.“
„Celý víkend připadá na 29. října?“
„Ne,“ zaklepal si Von na čelo. „Výlet do Húdlar.“
„To je stejně až za tři týdny,“ mávl rukou Garry, „tak koho to zajímá.“
„Už tenhle víkend se musíme zapsat na seznam, pokud chceme jet,“ řekla Hormona. „Kdo má povolení nebo už mu bylo osmnáct, tak si musí zajít za vedoucím koleje, aby… ale proč vám to vlastně vykládám, vás se to přece netýká,“ zašklebila se.
„Oficiální výprava se nás netýká,“ objevily se v Garryho očích jiskry, „ale my se tam s Vonem dostaneme tajnou chodbou.“
„Ona fakt existuje tajná chodba ze školy do Húdlar?“ otočil se k němu s nadějí v hlase Von.
Garry se na něj zamračil. „Říkal jsi přece, že pokud neexistuje, tak ji vykopeš,“ řekl vyčítavě. „Myslel jsem, že na tom celý měsíc pracuješ!“
„To by bylo trochu zbytečné, ne?“ vykoukl zpoza Vonova křesla Onen s šibalským úsměvem. „Copak vy o tajných chodbách do Húdlar vážně nic nevíte?“
Tajných chodbách? Jak mám rozumět tomu množnému číslu?“ zvedla Hormona hlavu.
Vedle Onoho se objevila zrzavá hlava s téměř identickým úsměvem na téměř identické tváři. „Tak, že jich tam vede víc – přesně řečeno čtyři,“ vyložil si Ten ruce na ušák křesla.
„Výborně, takže plány na klidné sobotní odpoledne bez vaší přítomnosti ruším,“ podívala se Hormona na Garryho s Vonem.
„Dobrý nápad,“ souhlasil s ní Onen a Ten mu nadšeně přitakal. „Protože pánové Všudybýlek a Natvrdlík se za pomoci jiných velikánů: Měsíčníka, Slunečníka, Větrníka a Večernice dostanou do Húdlar ve stejný den jako slečna Všeználková.“
„Kdo je Natvrdlík?“ otočil se Von na své bratry.
Ten a Onen se na sebe podívali. Pak Ten oslovil Garryho: „Den před výletem do Húdlar je státní svátek. Přijď večer po setmění do poblilvírských šaten u fotbalového hřiště. Tam ti budou vyjeveny další pokyny.“ Vlezlý bratři nasadili neproniknutelný tajemný výraz a jejich hlavy zmizely za křeslem.
Garry za křeslo nahlédl. Nikdo tam nebyl. „Kde jsou?“ řekl vyděšeně. „Teď tady byli! Nemohli přece nikam zmizet!“
Jak se zápas proti Brzybolu blížil, počasí dělalo vše proto, aby podmínky byly co nejnesnesitelnější. Od pondělí téměř nepřetržitě pršelo a objevily se i kroupy, které rozmlátily už tak dost poničený fotbalový trávník. O tom ale Garry ani nevěděl, protože vítr a mlha neumožňovaly dohlédnout dále než na okenní parapet. Ve čtvrtek slota ještě zesílila, přidaly se bouřky a několik vyučovacích hodin bylo dokonce zrušeno, protože v neustálých úderech hromu nemohlo být slyšet slova vyučujícího u tabule. Páteční výuka pak odpadla zcela, protože bubnování trakařů dopadajících na střechu znemožnilo slyšet i vlastního slova, a protože se tak studenti při hodinách nemohli bavit, nemělo smysl vyučování pořádat vůbec.
Noc před zápasem se Garry převaloval na posteli a marně se pokoušel v tom hluku usnout. Věděl, že kvůli takové prkotině, jako že by při zápase mohli všichni hrající žáci zemřít, škola utkání rozhodně neodvolá. Rozhodčí – kapitánku Hookovou – by patrně nerozhodilo, ani kdyby jí spadla na hlavu naložená tatrovka, a od ostatních tak nějak automaticky vyžadovala totéž. A pokud by se někdo po takovém zásahu odvážil tvářit zraněně, přetáhla by ho po hlavě ještě liazkou.
Garry si odevzdaně oblékl svůj úchylácký nepromokavý plášť po otci, svou pláštěnku, Vonovu pláštěnku, Debilovu pláštěnku, nakonec ještě Danovu pláštěnku a vyrazil. Cestou obratně přeskakoval hromady prken z rozbitých trakařů a vyhýbal se těm nově dopadajícím. Když chvíli odpočíval chráněn klenbou průjezdu, začal pociťovat mírnou nervozitu. Trápilo ho několik zásadních otázek.
Nebylo by bezpečnější hrát bez míče? Jako by nestačily všudypřítomné trakaře, ještě bude míru chaosu na hřišti zvyšovat nevypočitatelně se chovající hadrová koule. Dále mu vrtal hlavou Igor Igory přezdívaný Cedník – posila Brzybolu, kterého mu minulý týden ukazoval Oldřich Dub, když ho potkali cestou z tréninku. Vyběhl do nečasu překonat co nejrychleji nechráněný úsek mezi hradem a šatnami. Cedník sice není úplně nejlichotivější přezdívka pro obránce, říkal si v duchu posměšně, ale Igory již stihl získat pověst řízného a spolehlivého beka, který dokáže vymazat z trávníku i tu největší hvězdu soupeře; a to aniž by nastoupil v jediném zápase. A protože Garry se za největší hvězdu považoval, přítomnost někoho takového na hřišti se mu vůbec nezamlouvala. Igor byl o hlavu vyšší, o ruku silnější a o nohu rychlejší než Garry a jejich iniciativa a snaživost se nacházely v úplně jiných dimenzích, byť v absolutních číslech měly přibližně stejnou hodnotu.
A hlavní problém, který mu drásal srdce, když vstupoval do šaten a sejmul z hlavy kapuci pláštěnky: Jak mu v takovém počasí vydrží pečlivě nagelovaný účes celých devadesát minut? Kamil Křivý plánoval přece nafotit při tomto zápase sérii propagačních materiálů pro novou sezónu! Ostatně i tohle byl důvod, proč mu Igor Igory ležel v žaludku. Podle zpráv, které měl od Pavly Prskalové, své brzybolské fanynky, strhl se kolem Igora v Brzybolu velký poprask a měl by se stát oficiální reklamní tváří Brzybolu. Už jsi okoukaný, Garry, reklamní agentury hledají novou hvězdu, řekla mu a vysloužila si za to týdenní podmínečné vyloučení z fanklubu.
„Bude to těžký zápas,“ řekl Dub zachmuřeně, když pozoroval přes zamlžené okýnko řádící vichřici.
„Ty jsi teda věštec,“ zabručel Garry nazouvaje si levou botu. „Ještě řekni, že se může stát, že zmokneme.“
„Přesně tak,“ zasmál se křečovitě Onen. „Nám trocha deště nevadí, nejsme z cukru, takže se není…“ Zbytek jeho věty zanikl v ohlušujícím rachotu. Do sousední VIP tribuny uhodil blesk. Vzhledem k počasí žádní důležití diváci nepřišli, jen pět nejskalnějších fanoušků se choulilo na lavičkách na druhé straně hřiště, takže nedošlo k žádnému ohrožení životů.
„Tribuna začala hořet,“ hlesl Dan Koumes, který opatrně vyhlédl ze dveří. „Aha, tak to vypadá, že hned přestala. Ne, tak zase začala, chytly trakaře. Tak zase přestala, zdá se, že ledový slejvák nedělá ohni dobře.“
Garry vyskočil ze svého místa a rozeběhl se ven. Dan ho ve dveřích v poslední chvíli chytil za ruku.
„Co blbneš?“
„Chtěl jsem se před tou bouřkou schovat pod tribunu!“ odsekl Garry a pokusil se mu vyškubnout.
„Pod tu tribunu, co se právě zřítila?“ ujistil se Dan o Garryho duševním zdraví.
„Říká se přece, že blesk nikdy neuhodí na stejné místo dvakrát!“
Garry se vytrhl a už se chystal vyrazit k tribuně, když se z hřiště ozvalo rázné hvízdnutí, které přehlušilo i neustálé hřmění. Poblilvírský tým vyklusal směrem, kterým tušil siluetu kapitánky Hookové. Dvacet minut ještě mrzli ve středovém kruhu, když hledali hozenou minci a poté byl konečně zahájen zápas.
Poblilvírští vykopávali. Garry se pokusil o pomalou přihrávku vedle stojícímu Danovi, ale vítr měl s míčem jiné plány. Nabral ho spolu s kusem kobercového trávníku a hnal ho středem hřiště přímo doprostřed poblilvírské brány. Oldřich Dub se ho pokusil chytit, ale proti míči obalenému hlínou letícímu rychlostí 100 kilometrů za hodinu neměl žádnou šanci. Protrhl brankovou síť a skončil vlisován do ochranného pletiva za svou svatyní.
Deset minut nesli míč proti větru zpátky do středu hřiště a Garry se modlil, aby Hookovou nenapadlo tento čas nastavovat. Garry položil míč na značku a než se ozvalo hvízdnutí, míč opět vzlétl k poblilvírské bráně nehledíc na jakékoli překážky. Na hranici pokutového území trefil Lee Nila a utrhl mu ruku.
Zapískala píšťalka. „Ruka!“ křičela z plných plic kapitánka Hooková. Přes silný vítr se kolem ní seběhli všichni poblilvírští a hlasitě protestovali. Ten i Onen si vysloužili červenou kartu, tak se rychle rozeběhli, popadli Lee Nila (který zatím nevykrvácel jen proto, že držel pahýl končetiny přímo proti větru) a běželi s ním na ošetřovnu.
Hooková nekompromisně ukázala na značku pokutového kopu a Oldřich Dub tam neochotně položil míč. Aniž by se v okolí objevil někdo z brzybolských, kteří možná ani nevěděli, že už se hraje, žlutý tým se ujal vedení 2:0.
Garry rezignovaně odnesl míč na rozehrávku. Počkal na písknutí a míč rychle kopl do strany. Ten díky tomu odletěl mimo branku do křovisek vedle tribuny. Hooková odpískala roh a dál se nedělo nic. Garry byl vyslán jako rychlá spojka na brzybolskou stranu hřiště, aby informoval protihráče o tom, že by měli rozehrávat. Po několika velmi namáhavých krocích se najednou propadl do země. Když se zorientoval, zjistil, že stojí mezi brzybolskými hráči, kteří se zcela doslovně zakopali na vlastní polovině. Vyřídil jim, že musí kopat roh.
Následovala bouřlivá diskuze, kdo na rohový kop půjde. Dobrovolník se nenašel, takže hráči Brzybolu tahali sirky. Když se vyvolený nešťastník konečně vyškrábal z příkopu, kapitánka Hooková odpískala konec prvního poločasu.
„Není to tak špatné, jak se zdá,“ mudroval o přestávce trenér, když se všichni sešli v šatnách.
„Vůbec ne,“ doplnil ho ironicky Garry, „máme dva vyloučené, jednoho v nejlepším případě zmrzačeného, nekopli jsme ani jednou do míče, soupeř se ukryl v zákopech a prohráváme o dva góly. Vlastně jsme na tom úplně bezvadně!“
Trenér se na něj zamračil a utřel si kapesníkem čelo. „Nezapomeňte, že o poločase se mění strany. Teď budeme hrát po větru my. Musíme hlavně nabrat dost sil na druhý poločas. Nedáte si kousek čokolády?“
Ozvalo se kvílení mučeného dřeva. Přes hřiště prolétly tři borovicové kmeny, vylomily ze základů brzybolskou branku a zamířily směrem ke školním skleníkům. Celý tým to jen vyděšeně sledoval. Jejich ochota nastoupit k druhému poločasu značně poklesla. Nicméně už neměli čas o tom přemýšlet. Jako kdyby píšťalka profesorky Hookové měla hypnotizující účinky, všichni slepě následovali její zvuk.
Garry si ještě naposledy upravil čupřinu a vyběhl do venkovní činy. Dřevo zaskřípalo znova. Borovice proletěly opačným směrem a Garry se jim vyhnul v poslední sekundě. Vzápětí proletěl těsně nad zemí profesor Lotkien, trefil Garryho přímo do hlavy a pokračoval v letu do lesa. Vítr se obrátil.
„Už jsem myslel, že je po něm.“
„Ještě štěstí, že byla půda tak rozměklá.“
„A taky štěstí, že jeho hlava je úplně dutá.“
„Ani si při tom nerozbil brýle.“
„Možná proto, že žádné nenosí.“
Garry vnímal vzrušené hlasy nad svým tělem jen na půl ucha. Bez úspěchu se snažil vybavit si, kde je a co tam dělá. Matně ale tušil, že bezvládně leží na pevném podkladu. Rozhodně si byl jist, že v jiné poloze by dlouho nevydržel.
Otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Rozhlédl se a uviděl, že kolem jeho postele se shromáždila pěkná řádka povědomých existencí, byť na sobě měly tolik vody, bláta a dřevěných třísek, že jednotlivce rozlišoval jen obtížně. Bylo tam ale snad celé fotbalové mužstvo, včetně Lee Nila, který úpěl bolestí na vedlejší posteli.
„Garry!“ promluvil na něj Ten a Garry si aspoň oddechl, že je skutečně Garry a nikdo jiný. Další detaily svého životy si příliš nevybavoval.
„Co se pro všechny cinknuté karty světa stalo?“ vzpamatoval se a opatrně zvedl rozbolavělou hlavu.
„Spadl jsi,“ objasnil mu Onen. „Uskočil jsi před těmi letícími stromy a potom tě trefil přímo do hlavy letící profesor Lotkien.“
„Profesor Lotkien?!“ posadil se Garry vyděšeně a začal si v panice ohmatávat krk. „Letící profesor Lotkien?“
„Ano,“ přikývl Onen. „Narazili jste hlavami do sebe, tys sletěl k zemi a on letěl dál do lesa. Našli ho za půl hodiny na jednom ze stromů za Hybridovou hájenkou. Byl taky dost v šoku a tvrdil, že vyšel z bytu na balkón a sebral ho vítr.“
„Samozřejmě, že byl v šoku, není zvyklý létat ve dne,“ ucedil Garry.
„A jak vlastně dopadl zápas?“ vysoukal ze sebe Lee, který dosud jen poslouchal.
„Jak to, že nejsi v nemocnici?“ podívala se na něj až teď se zděšením Hormona. „Vždyť ti ten míč urazil ruku!“
„Je to jen škrábnutí,“ mávl rukou (tou zbývající) Lee.
„A přišijou ti jí zpátky?“ zeptal se Garry vyděšeně, když viděl volně splývající prázdný rukáv jeho pyžama.
Lee pokrčil ramenem: „Jestli ji najdou, tak snad jo.“

V odborné péči

O pár hodin později už Garry seděl v nejpříjemnějším křesle klubovny, navíc vyloženém dvěma hebkými dekami, a užíval si komfortu tříčlenného servisního týmu.
„Nedáš si čaj, Garry?“ nabídla se Palma Patlalová. „Nechceš přinést ještě jedno balení sušenek?“ snažila se ji přebít Pasta. „Nepřišly by ti k chuti spíš chlebíčky?“ navrhovala Brownie. „A není ti zima?“ pokračovala Palma. „Nechtěl bys třeba peřinu?“ „Mnohem víc by mu pomohl polštář pod hlavu!“ sykla Pasta a vyskočila, aby pro něj doběhla první. „Ohřívací dečku?“ vypískla Brownie.
„Doneste to všechno,“ usmíval se blaženě Garry a ignoroval Hormonino tlumené dávení a Vonův závistivý pohled.
„Nepotřebuješ pak poškrábat na zádech?“ pohladila ho Palma po ruce. „A nebolí tě nohy? Mohla bych ti je namasírovat?“ přilípla se k němu z druhé strany Pasta. Pak jako na povel obě vyběhly, aby přinesly své úlovky co nejdříve.
„Možná by ti prospělo trochu klidu na lůžku, co myslíš?“ naklonila se pak Brownie až úplně k němu. Hormona vyvrhla do umyvadla další várku zvratek.
„Nevím,“ polkl nasucho Garry. „Nejsem doktor jako Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit, ale za pokus by to asi stálo. A když se trochu zapotím, nemůže to uškodit.“
„Nemáš teplotu,“ podařilo se Hormoně dostat ze sebe něco jiného než žaludeční šťávy. „Máš otřes mozku.“
Brownie smrkla. „Profesorka Tříhlavňová měla pravdu,“ začala natahovat, „věc, které se nejvíc obáváš – dojde k ní šestnáctého října, říkala. A teď je to tady!“
„To je nesmysl,“ protestovala Hormona, která už zcela vyprázdnila žaludek, takže se mohla Garrymu a Brownie dál v klidu věnovat. „Netvrď mi, že ses tak bála, že se Garry praští do hlavy!“
„Neříkám, že jsem se bála o jeho hlavu,“ odvětila Brownie, „ale rozhodně jsem měla pořád strach o hlavní části jeho těla.“
Hormona ukázala prstem k umyvadlu: „Omluvte mě, mám támhle v koutě ještě nějaké neodkladné vyřizování,“ a odběhla opět zvracet.
„To se mi vůbec nelíbí,“ rozumoval Von, když Hormonu sledoval. „Teď v jednom kuse zvrací. Nemůže být těhotná?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou rezolutně Brownie. „Jak by k tomu asi přišla? Těhotenství není nic, co by se dalo chytit z čaje ve školní jídelně.“
„To doufám,“ trhl sebou Von a položil sklenici, kterou držel v ruce. „Hormona navíc čaj nepije, vždycky si dává ovocný nápoj nebo kakao.“
„Nicméně historie přece zná případy, kdy žena to, aniž by musela tamto… nebo přinejmenším jeden,“ namítal Garry.
„Nesmysl,“ trvala Brownie na svém. „Kdyby ji navštívil Duch Svatý, tak by se to ke mně určitě taky doneslo.“
„Mohla otěhotnět o prázdninách,“ napadlo Vona. „Pořád je taková protivná a nabroušená, to by do toho taky zapadalo…“
„V tom případě je Hormona těhotná už dva roky,“ zasmál se Garry. „Musela něco špatného sníst, jiné vysvětlení mě nenapadá. Jsi v pořádku?“ zavolal na ni.
Hormona ještě párkrát zakašlala a pak se teprve obrátila na své kamarády. „Už mi nezbyla v žaludku ani kapka,“ poznamenala vyčítavě. „Takže už prosím žádné nechutné poznámky, nebo na ně nebudu mít jak reagovat. Co takhle úplně změnit téma?“
„Já půjdu dělat ty chlebíčky,“ odfrkla si Brownie a pomalu odkráčela.
Garry sledoval její nohy, a když prošla dveřmi, otočil se na Hormonu: „Nové téma? Jak vlastně dopadl ten fotbal?“
„Prohráli jsme 2:0,“ zamračil se Von. „Hned na začátku druhého poločasu nám spadl míč do zákopu a z toho bláta už ho nikdo ven nedostal.“
„To není zrovna nejlepší začátek sezóny, takhle se titulu nedočkáme,“ rozesmutnil se Garry.
„Vy se nedočkáte žádného titulu,“ usmála se jedovatě Hormona, „nedovedu si představit, že by jednoho z vás někdy vzali na nějakou alespoň trochu vyšší školu.“
Jak se ale ukázalo, Garryho obavy ohledně dalšího vývoje ligy se ukázaly liché. Profesorka McDonaldová ještě večer velmi hlasitě intervenovala v komisi rozhodčích (jinými slovy opila se s kapitánkou Hookovou). V nedělním zápase Peklospáru se Zmizeluzlem pak bylo rozdáno šest červených karet, které znemožnily řadě opor obou týmů nastoupit v dalších podzimních kolech proti Poblilvíru. Samotný zápas skončil remízou 1:1, když Zmizeluzel vedl od páté minuty, ale druhý gól uznán nebyl pro postavení mimo hru a Peklospáru se nakonec drtivým finišem (v posledních pěti minutách kopal tři penalty) podařilo vyrovnat.

Záskok

V pondělí po snídani, ještě naposledy zkontrolován Palmou, Pastou i Brownie, vyrazil Garry na další hodinu obrany. Protože od Brownie dostal ještě pusu na čelo na cestu, která se nakonec trochu protáhla, přede dveřmi si uvědomil, že přichází s asi desetiminutovým zpožděním.
Zaváhal. No, snad mi Lotkien hlavu neutrhne, řekl si. To nebyl nejvhodnější příměr, protože vzápětí si vybavil obrovského vlkodlaka, jak mu s šíleným zavytím trhá hlavu. Vytáhl z batohu nově pořízený kříž, otevřel dveře a vskočil dovnitř. Se zuřivým výrazem vítězně obrátil kříž proti katedře. Kdyby se při tom smál, úsměv by mu zmrzl na rtech.
„Pane Pokere?“ oslovil ho profesor G. Rape chladně. „Víte, v kolik začíná hodina?“
„V půl deváté,“ odpověděl promptně Garry. „A je teprve tři čtvrtě, to je pořád pod mým dlouhodobým průměrem.“
„Vaše průměry mě nezajímají,“ sykl G. Rape, „na moje hodiny budete chodit včas.“
„Tohle není vaše hodina,“ bránil se Garry. „Obranu proti švindlování učí profesor Lotkien.“
„Odečítám Poblilvíru dvacet bodů za každou vteřinu vašeho zpoždění, Pokere,“ zavrčel G. Rape. „A to až do okamžiku, kdy si sednete do lavice.“
Garry ale stál u dveří jako přibitý. „Kde je profesor Lotkien?“
„Je zdravotně indisponován,“ zamračil bývalý Grape, „a nemůže dnes učit. Proto mě požádal, abych vám zadal nějakou práci. Déle se tady zdržovat nebudu, mám svojí vlastní výuky dost.“
Garry si viditelně oddechl, ale zůstal stát a trval na své otázce: „Co je profesoru Lotkienovi?“
„Nic vážného, je to jen škrábnutí. To by měl muž jako on bez problémů přežít,“ prohlásil G. Rape a v tmavých očích se mu zaleskl posměšný úšklebek. „Doslechl jsem se o tom, že poletoval po hřišti a schytal to do hlavy nějakým tupým předmětem. Nevíte o tom něco?“
„Je možné, že ho pak ještě něco trefilo,“ zamyslel se Garry. „Potom, co se srazil se mnou, si už nic nepamatuju.“
„Koukám, že ani po tvrdém úderu se vám v makovici nerozsvítilo,“ zavrčel G. Rape.
Garry vytáhl z aktovky sušený plod máku setého a nakouknul do něj jednou z mnoha dírek. „Nerozsvítilo,“ potvrdil G. Rapeova slova. „Zkoušel jsem tam dát nějakou malou baterku, ale nic tam nevydrželo dlouho.“
„Jsem rád, že ukazujete celé třídě, že ta rána do hlavy vás nijak nepoznamenala,“ usmál se slabě profesor. „A teď si opravdu sedněte,“ dodal, sleduje přitom s pobavením vteřinovou ručičku svých hodinek. Garry mávl rukou a odplížil se vedle Vona do zadní lavice.
„Připravil jste Poblilvír o třicet sedm tisíc dvě stě dvacet bodů,“ navázal vesele, když se Garryho pozadí dotklo židle. „A já odcházím, úkoly máte zadané a já mám vlastní výuku. V jedenáct přijdu vybrat vaše práce.“
„Co máte dělat?“ naklonil se Garry k Vonovi.
„Máte? Snad máme, ne,“ řekl Von otráveně. „Nebo snad pro tebe úkoly neplatí?“
„No nemusely by,“ zasnil se Garry.
„Vrať se na zem,“ řekl mu Von. „Že jsi slavný, neznamená, že si tady budeš celou hodinu válet šunky a čekat, že to někdo odevzdá za tebe. Co kdybys šel taky někdy příkladem?“
„No dobře, nemusíš mě tady poučovat, udělám ten úkol – nemůže to být zas tak složité,“ zabručel Garry. „Tak co máme dělat?“
„Nevím, nedával jsem pozor,“ pokrčil rameny Von.
Garry vytáhl čtverečkovaný sešit: „Dáme radši piškvorky?“
Pět minut před jedenáctou se Garry naklonil dopředu ke Kamilu Křivému. „Co bylo za ten úkol?“ zeptal se ho.
„Napsat pět stránek o vlkodlacích,“ zamával mu Kamil před nosem štosem papírů.
„Aha,“ přikývl Garry. „Dík moc,“ dodal a vytrhl mu papíry z ruky.
„Neměl bys to ještě jednou?“ zeptal se s nadějí v hlase Von.
„Já věděl, proč jsem to psal hned třikrát,“ povzdechl si Kamil a podal další hromádku papírů Vonovi.
„Díky. A proč jsme měli vlastně psát o vlkodlacích?“ zarazil se Von. „Co to má u všech všudy společného s obranou proti švindlování?“
Garry luskl prsty. „Mám to! Grape o Lotkienovi ví, že je vlkodlak a… počkej, počkej… Grape to ví a chce Lotkiena vydírat a proto… ne, to nedává smysl… Takhle: profesor Lotkien je upír a spolu s Grapem od toho chtějí odvést pozornost tím, že chtějí vyvolat dojem, že… “
Von jen zamítavě vrtěl hlavou.
„No dobře, nemám to,“ pokrčil rameny Garry. „Ale já přijdu na to, kde je zakopaný vlkodlak.“
„Už vím, proč je profesor Lotkien nemocný!“ ukázal Garry vítězoslavně Vonovi a Hormoně noviny, které někdo odložil ve společenské místnosti a Garry se do nich začetl, aby nemusel dělat domácí úkoly. Jeho hlas teď vyrušil ze spánku Rozhoďnožku na Hormonině klíně a ta na něj vztekle zavrčela.
„Létal v dešti venku?“ nadhodila Hormona logické a tedy pro Garryho naprosto nepřijatelné řešení.
„Tady v rohu,“ zapíchl Garry prst do textu. „Včera byl úplněk!“
„A ejhle úterku již nakrátku, a přede dveřmi…“
„Copak nechápete, co to znamená!“ vyhrkl Garry. „Lotkien je vlkodlak a teď je ve vlčí podobě. Proto musí být zavřený a nemůže se nikde ukazovat!“
„Nebo je upír, včera vypil moc krve a teď vyspává kocovinu,“ přidal se Von.
„Nebo je moře a špatně snáší skočné přílivy.“
„Hormono, zkus to brát chvilku vážně!“ utrhl se na ni Garry.
„Já to beru přesně tak vážně, jak je třeba,“ zvedla Hormona zrak, zvedla Rozhoďnožku, přehodila nožku přes nožku, vrátila Rozhoďnožku zpátky a vrátila zpátky zrak. „A moře na rozdíl od upírů a vlkodlaků existují, takže je to mnohem pravděpodobnější vysvětlení.“
„Teorii moře bych nechal zatím v záloze,“ trval na svém Garry. „Oprosti se od svých předsudků o neexistenci některých magických bytostí a pomoz nám přijít na to, jestli by Lotkien mohl být vlkodlak nebo upír. Vstupní informace: má dobrý zrak, sluch i čich, umí se neslyšně pohybovat, létá a Grape,“ vyplivl Garry jméno svého oblíbence, „nám dneska zadal pětistránkovou práci o vlkodlacích.“
Hormona se s předstíranou vážností poškrábala na bradě. Usmála se: „Potom je to jasné, G. Rape,“ opravila důležitě Garryho, „je upír a Lotkien je vlkodlak. A upíři a vlkodlaci se odjakživa nemají rádi. G. Rape se mu proto snaží uškodit, třeba tím, že studenti přijdou na jeho lykantropii.“
„On má ještě navíc nějakou ošklivou nemoc?“ zeptal se Von zmateně.
„Grape je upír?“ překvapilo Garryho na tom sdělení něco úplně jiného. „Je fakt, že to dává smysl,“ pokýval po chvilce hlavou, „neustále mi pije krev!“
„V tom případě,“ odsunula si Hormona nenápadně křeslo o kousek dál, „chceš říct, že vy dva jste taky upíři?“
„Ne,“ zavrtěl Garry rozhodně hlavou, „my si přece krev nepijeme.“
„Upíři taky nepijí krev sobě,“ ohnula Hormona ret. „Ale co nevinní lidé okolo…“
Garry ji ale nevnímal. „To znamená, že na Grapeovy hodiny musím nosit stříbro, kříž, svěcenou vodu, česnek, baterku a osikový kolík. A na Lotkienovy hodiny stříbro, oměj vlčí mor… a přitom jsem na vlastní oči viděl, že stříbro na něj neplatí. Taky máte pocit, že proti vlkodlakům je mnohem méně způsobů ochrany než proti upírům?“
„A to jsi ještě zapomněl na to, že upíři mají panickou hrůzu z tekoucí vody,“ dodala Hormona jízlivě. „Což mi ale opět potvrzuje úvahu, že vy dva upíři jste.“
Rozhoďnožka se zvedla a prošla se po opěradle křesla.
„Dávej si na to zvíře pozor,“ zahučel Von. „Mám tady v tašce Pištivku, spí.“
„Jak jinak,“ ušklíbla se Hormona. „I ty kameny při Hybridových hodinách toho nachodí za den víc.“
„Nech si toho,“ zastal se svého zvířete Von. „A chyť si tu bestii. Je pěkně nebezpečná, po snídani jsem ji tady viděl zabíjet pavouky.“
„No ty jsi šikovná,“ rozplývala se Hormona, „ty jsi ulovila pavoučka?“
„Neříkal bych tomu ulovila,“ ukázal Von na zeď, kde se vyjímalo několik mastných osminohých fleků. „Rozplácla je novinami.“
Garry štítivě odhodil noviny na noční stolek. „Upíři, vlkodlaci, kočky, co umí používat nástroje, na tomhle hradě se dějí opravdu zvláštní věci.“
Rozhoďnožka, která si doteď ničeho nevšímala, znenadání skočila Vonovi do klína a vrhla se na jeho tašku. Zaryla do ní drápy a začala zuřivě vrčet.
„ROZHOĎNOŽKO, NE!“ křičel Von a marně (a hlavně opatrně, aby sám nepřišel k úrazu) se snažil kočku od brašny odtrhnout. „ROZHOĎNOŽKO, OKAMŽITĚ TOHO NECH!“
Vonovi se podařilo vytrhnout tašku Rozhoďnožce ze spárů. Prudkým škubnutím se ale otevřela a Pištivka vyletěla přímo Garrymu do klína. Ten ji rychle popadl a vstal, protože Rozhoďnožka už hbitě přiběhla k němu. Zbytek osazenstva společenské místnosti celé dění pobaveně sledoval.
„Rozhoďnožko, běž pryč!“ zakřičel Garry a naklonil se ke krbu. „Radši to morče spálím, než abych ti ho vydal do rukou. Teda do tlap. Mazej!“
Konečně se vzpamatovala i Hormona. „Rozhoďnožko! Pojď sem!“ zvedla se a chytila kočku do náruče. „Fuj je to!“
„Není to fuj,“ škaredil se Von. „Ona je fuj. SLYŠÍŠ, ROZHOĎNOŽKO?! FUJ JSEŠ!“
„Rozhoďnožka přece nechápe, že to nesmí. Je to jen kočka,“ bránila ji Hormona. „Kočky přece od přírody skáčou na cokoli, co se kolem pohne.“
Garry se ušklíbl: „A tady právě něco nehraje, ne? V takovém případě by rozhodně nezaútočila zrovna na Pištivku.“
„Na té prašivé kočce je něco divného,“ bručel Von, pošilhával nepřátelsky po Rozhoďnožce a uklízel při tom stále spící Pištivku zpět do batohu. „Slyšela, jak jsem říkal, že mám Pištivku v tašce.“
„To je nesmysl!“ oponovala mu Hormona. „Kočky nemluví a nerozumí lidské řeči. Dorozumívají se pachovými signály a…“
Von už ale neposlouchal, popadl tašku s Pištivkou, jednoznačným gestem Hormoně ukázal, co si o tom celém myslí, a vyběhl ze společenské místnosti.
Možná by se mu to i podařilo, kdyby do dveří právě nevešla Brownie Levandulová a nezastoupila mu cestu. „Když už mě takhle nevybíravě voláte,“ zamračila se, „tak to snad nemusí být slyšet po celém baráku!“


Seznam kapitol 3. dílu:

Žádné komentáře: