Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

neděle 30. srpna 2015

2-13: Chaňa s Rylou

Kapitola třináctá nám definitivně potvrdí, že tento příběh je ryzím feministickým románem. Také dá zcela nový rozměr pojmu song-fic. Vlastně ho spíš přesáhne a doroste z něj takzvaný band-fic. Protože to se jenom zdá, když něco nejde, tak jak má. Je tedy načase zkusit to silou, jako

Chaňa s Rylou


Já si kopu vlastní hrob

„Zkoušky? My budeme po tom všem ještě skládat zkoušky?“ vyděsil se na hodině stylu hry jeden ze spolužáků, jejichž jména si Garry za celý rok nedokázal zapamatovat; ten s  hlavou velkou jak pytel od banánů, Láďa nebo jak se jmenuje. Profesorka McDonaldová jim právě oznámila, že zkoušky začínají už za týden – šestého června.
Garry se sebevědomě přihlásil. „Mě se to doufám netýká, když jsem je už všechny složil minulý rok?“ zeptal se. „Nebo aspoň většinu…“
„Obávám se, že propadnutí funguje trochu jinak, než byste si představoval,“ sevřela profesorka McDonaldová rty. „Všechny zkoušky musíte samozřejmě absolvovat znovu.“
Garry nespokojeně zahvízdal. Profesorka ho přejela přísným pohledem a pokračovala: „A vy ostatní si uvědomte, že jediným důvodem, proč školu ještě nezavřeli… no jo, proč ji vlastně ještě nezavřeli?“ zeptala se překvapeně sama sebe. „Vaše výuka!“ vykřikla, když si vzpomněla. „To je ten důvod, proč škola ještě funguje. Takže zkoušky se samozřejmě budou také konat jako obvykle. Ostatně předpokládám, že si všichni už pilně opakujete.“
Pilně opakujete! To už Garry nevydržel a smíchy se skácel ze židle. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by si za situace, která na škole panovala, měl pilně opakovat. Ostatně, něco takového by ho nenapadlo ani za jakékoli jiné situace.
Po hodině s nimi profesorka McDonaldová zamířila na oběd. Když zahnuli za roh chodby, Garry nenápadně nezměnil směr. Cestu znal, a když se otočil, všiml si, že spolu s ním se od spolužáků odpojila i Támhleta Vlezlá a teď tu nesměle stojí a hledí do země.
„Musím ti něco říct,“ přešlápla. Po chvilce zvedla zrak. „Miluju tě.“
Garry se nafoukl pýchou a přistoupil k ní. Objala ho a přitiskla se k němu.
„Dokud dávám, tak ber,“ zašeptala mu do ucha.
On ji jenom políbil a šel na sever.
Když se ztratil všem z dohledu, zastavil se a rozhodl se na chvíli se posadit a promyslet si další postup detektiva Pokrmese. Všiml si na chodbě lavičky pod zvláštním obrazem: byli na něm havrani, co letí asi někam tam. Lehl si pod něj, aby si utřídil své úvahy, a usnul.

Moderní děvčata

Chodbou se rozlehl falešný zpěv, lze-li to, co právě slyšela celá poblilvírská ubytovna, tímto slovem vůbec označit. „…a člověk jako klaun mastí za špekem špek, aby moh‘ pánbůh smíchy řvát…“
Hormona se ztěžka svalila na svou postel a s námahou obrátila oči k oknu, aby mezi záclonami zahlédla jen temnou noční oblohu. Víčka se jí spojila únavou. Kalamity Jane, Mackie Messer, Sarka Farka a Maxmilián Dráp – nemluvě o kdejaké další havěti – se, povzbuzeni působením THC, proháněli její hlavou. Ještě skopla s nohou boty a přehodila přes sebe peřinu, přičemž ignorovala otrávené mumlání probuzených spolubydlících.
„Nemělas to brát,“ zabroukal jí do ucha nemrtvý a Hormona mu musela dát chtíc nechtíc za pravdu. Chvíli ji její přeludy nabádaly, aby ještě nešla spát, ale spokojené oddychování brzy prozradilo, že vedly marnou bitvu.
Zoufalé, vytřeštěné a uslzené zrzavé torpédo přilétlo hned po snídani na dívčí patro poblilvírské ubytovny. Zabrzdilo před dveřmi s číslem 113, vyčerpaně se o ně opřelo a nakonec na ně zabušilo dlaní. V zámku zachrastil klíč, a když rozespalá Hormona se silně otráveným výrazem otevřela, Támhleta jí spadla přímo do náruče.
„Co se děje, že ses sem přiřítila jako raketovej pes? Přepadli nás Čejeni?“ vyhrkla Hormona, když se z jejího entrée vzpamatovala.
„Gar-Garry,“ vysoukala ze sebe nakonec Támhleta a sesula se na botník. „G-g-garry je…“
Hormona si odevzdaně povzdychla a posadila se vedle ní. „Co se stalo?“ zeptala se opatrně a objala ji kolem ramen.
Než ale Támhleta načala kloudnou nebo aspoň jakoukoli větu, zazvonil Hormoně telefon. Ta si povzdychla podruhé a zvedla ho. „Ahoj,“ hlesla.
„Cože?“ zamrkala po chvilce překvapeně. K Támhletině úžasu se sehnula do botníku a podívala se zespodu na jeden pár svých bot. „Třicet devět a půl,“ řekla do telefonu, „ale nechápu, proč to potřebujete teďka vědět…“
Hovor trval ještě pár minut, než Hormona mobil položila a otočila se zpátky na Támhletu. Ta ale teď zjevně zapomněla na své trápení a vypálila vlastní otázku: „Co ti kdo chtěl?“
Hormona se vysmrkala a chvíli mlčela. „To byli naši. Přišlo parte z Ostravy,“ řekla nakonec tiše. „Má teta to má za sebou…“
„To je mi líto,“ špitla Támhleta.
„Aspoň už jí nohy nezebou,“ utřela si Hormona tvář. „Prý to měla z otravy. Skoro jsem ji neznala. Ale je to zvláštní, naši mi teď říkali, že mi snad odkázala barák…“ Zamyšleně zavrtěla hlavou.
Támhleta zvedla zvědavě obočí. „Dům?“
„Taková barabizna,“ usmála se trochu Hormona. „Dvě židle, stůl, pár okoukanejch strašidel… a samý krámy. A navíc je to v Ostravě. Co s tím?“
„Můžeme tam někdy vyrazit,“ pokrčila Támhleta rameny. „Celej den nic nedělat a tak…“ Když se nedočkala reakce, pokračovala: „Když mně umřela teta, tak jsme po ní zdědili akorát Rohypnol.“
Hormona se zasmála. „O čem jsi vlastně chtěla mluvit, když jsi sem tak přilítla?“ zeptala se.
Támhleta vyskočila a na tváři se jí opět rozhostil vyděšený výraz. „Stalo se něco hrozného!“ vykřikla.
„Uklidni se,“ chytila ji Hormona za ruku. „Co? Shořel váš dům? Hoděj tě psům a tělo tvý pět sáhů pod zem zahrabou?“
„Další útok! Jednou nás to všechny zabije!“ Támhleta zoufale zamávala rukama. „Unesli Garryho. Ve škole vypukla naprostá panika a všichni teď prchají pryč!“
Hormona ji konsternovaně sledovala. „To jsi nemohla říct hned?“
„Já jsem chtěla, ale pak ten telefon…“ Támhleta rozhodila rukama a posadila se na zem. „Garry je pryč… zůstal po něm jen nápis na stěně: Jeho kosti zůstanou ve Stoce ležet navždy. Co budeme dělat?“
„To nevím,“ připustila Hormona. „Těžko můžeme vůbec něco dělat, když nevíme, kudy se do té Tajemné stoky dostat.“
„Ale víme,“ pípla nesměle Támhleta.
Hormona se na ni překvapeně podívala. „Jak to víš? Máš spoustu známejch pod zemí?“
„Ne, bylo to na těch kazetách,“ vysvětlovala Támhleta a Hormona ji při tom pozorovala čím dál překvapeněji. „To já jsem první našla tu neoznačenou černou kazetu. Už na začátku roku se mi nějak objevila mezi učebnicemi. Myslela jsem, že na ní bude… ale bylo na ní jenom šumění. Ale když jsem tu kazetu náhodou stopla, a všimla jsem si, že tam byl podprahový příkaz: Otevři Tajemnou stoku na Hajzlících Hrozné Hroznaty. Vchod je tam!“
„Takže Hroznata Svrabová hlídá vchod do Tajemné stoky?“ zamrkala Hormona.
Támhleta rozrušeně pokračovala: „Hrozně mě to vyděsilo. Tak jsem si řekla, že se té kazety musím zbavit, aby ji už nikdo nenašel. Tak jsem ji zahodila přímo na těch prokletých záchodcích.“
„Proč jsi ji prostě nerozšlapala? Nebo nespálila v krbu?“ nechápala Hormona. „Nebo jsi ji mohla zasypat vápnem a pak hodně dlouho nechat v klidu bejt, ale zahodit ji?“
„Ach jo. Garry tam pak tu kazetu našel a kvůli tomu se to teď celé stalo. Sice jsem mu tu kazetu vzala, ale už bylo pozdě…“ Tiše vzlykla. „Vím, že to nebyl dobrý nápad. Kdybych tušila, že Hrozná Hroznata s tím může mít něco společného, tak to nikdy nezahodím zrovna tam.“
 „Počkej,“ vzpomněla si najednou Hormona. „Garry říkal, že když byla Tajemná stoka otevřená posledně, ten netvor praštil nějakou studentku do hlavy tak, že se z toho zbláznila i její dcera, co se narodila o pár let později. To je ona! Paní Svrabová bude ta šílená dcera!“
„To je pěkná pitomost,“ zamračila se Támhleta. „To zní jako zápletka z nějaké hodně špatné brakové literatury.“
„Opravdu?“ usmála se Hormona. „To si budu muset někdy nějakou přečíst.“
„Co teď ale budeme dělat?“ vzdychla opět Támhleta rezignovaně.
Hormona nervózně přešlapovala po pokoji sem a tam. Nakonec se otočila, kopla pod postel pár špinavých fuseklí a rozhodla: „Musíme někoho sehnat a Garryho osvobodit. Zůstal na škole ještě někdo, kdo by nám mohl pomoct?“
„Nám už nikdo nepomůže,“ vzlykla Támhleta. „Jedině, jedině snad taková…“
„Jo, ta to umí, ta to zná, ta nám přízeň zachová, ale nám rozhodně nepomůže,“ obrátila Hormona oči ke stropu. „Chceš říct, že tady nezůstal už žádný učitel?“
Támhleta se zamyslela a nervózně sevřela ret. „Podle všeho by tady měl být pořád ještě Pop-Art. A snad i Grape…“
„Fajn,“ oddychla si Hormona. „Tak pro něj skoč, já zatím vezmu, co bychom mohly potřebovat a sejdeme se za čtvrt hodinky na nádvoří, jo?“

Kanibal Hanibal

Garry se probudil a opatrně otevřel oči. Ležel na studené hrbolaté podlaze v zapáchající vlhké kobce. Otočil hlavu a spatřil masivní kamenný sloup. To ho ale tak nevyděsilo jako muž v bílém, který u něj stál a jen se šalalala-ládoval. Garry ustrašeně pozoroval, jak muž mlsně olízl kostičku a zahodil ji do stoky. V duchu pevně doufal, že šlo o kost kuřecí. Postava v bílé kápi na něj totiž vůbec nepůsobila kladným dojmem, což bylo ještě podtrženo tím, že z dáli zněla temná bonga. To, že kolem něco zavonělo, nemohlo Garryho uklidnit: koutkem oka si totiž všiml, že muž v ruce drží až příliš velký a ostrý nůž. Pomyslel si, že by bylo lepší, kdyby namísto nože v ruce měl vyhaslou dýmku. Zmohl se jen na to, aby tiše dýchal.
„Máš to už za sebou,“ zachraplal neznámý nepříjemně.
Zajíkl se. „Nemám,“ zaprotestoval potichu, „sice jsem chtěl, ale nikdy jsem se s Brownie ani s Támhletou tak daleko nedostal…“
„Co to žvaníš?“ zabručel jeho věznitel. „Máš za sebou svůj život.“
„Aha,“ zamračil se Garry s takovým klidem, až ho to samotného překvapilo. „Škoda, radši bych měl za sebou tamto.“
„Nemůžeš si vybírat,“ uchechtl se neznámý. „Než ale zemřeš, chtěl jsem se s tebou znovu setkat. Abych si s tebou mohl promluvit. Čekal jsem na tuhle chvíli hodně dlouho, Garry Pokere.“
„Kdo jste?“ osmělil se opět Garry. „A co má tohle všechno znamenat?“ Bezvýsledně se pokusil pohnout zdřevěnělýma nohama do pohodlnější polohy.
„Já,“ ukázal na sebe muž, „jsem Tom Varrrle.“
Přestože byl Garry svázaný a plně v moci Toma Varrrlea, neovládl se a začal se smát. Umlčelo ho až tvrdé kopnutí do žeber.
„Pokud jste ale ten slavný Varle,“ uvědomil si Garry a ignoroval nesouhlasný úšklebek, který nepřesně jmenovanému přeběhl po tváři, „jsme přece oba na jedné lodi! Oba přece chceme přijít na to, kdo otevřel Tajemnou stoku a dopadnout ho!“
Teď se rozchechtal Tom Smrdlot Varrrle. „Něco ti ukážu,“ zašklebil se a přešel pár kroků ke stěně, přičemž elegantně překročil dvojstup pochodujících mravenců, co kůži svou lacino neprodají. „Vidíš?“ zeptal se.
„Magnetická dětská tabule s písmenky,“ řekl Garry lhostejně. „A co má být?“
„Sleduj,“ přikývl Tom Varrrle a poskládal z písmenek barevný nápis:

„Taky se umím podepsat,“ odtušil Garry. „No a?“
Tom Smrdlot Varrle začal přeskupovat písmenka. Po chvíli si Garry mohl na tabuli přečíst tohle:

„Možná mě znáš spíš takhle,“ usmál se. „Už v Polné během studia jsem začal mezi nejdůvěrnějšími přáteli používat toto nové jméno. Myslíš snad, že já, nejmocnější karbaník všech dob, budu používat tak odporné jméno, jako je Varrrle? Tak jsem si vytvořil nové jméno – přeházel jsem písmenka a teď mi může každej z vás akorát…“
„To ale nevychází,“ zarazil se Garry.
„Co nevychází?“ dupl vztekle Varrrle.
„Kam zmizelo například A a E?“ zavrtěl hlavou Garry. „A odkud jste do svého nového jména vzal to K? Vůbec byste neměl být Doktor Vrdlmrsmrst, ale třeba Dorota Vrdlemrsmrstl – pak by to souhlasilo…“ Garryho mozek najednou vypověděl službu – zatímco u normálních lidí by to znamenalo, že fungovat přestal, Garrymu fungovat začal. „Vy jste Doktor Vrdlmrsmrst?“ pípl tiše.
„Ano,“ zablýskly se pod kápí bělostné zuby v křivém úsměvu. „ Všechno vím, všechno znám, jsem Doktor Vrdlmrsmrst, největší karbaník na světě. Můžeš mi říkat také ‚Temný hráč‘.“
„To nejste,“ namítl Garry.
„Co nejsem?“ štěkl Doktor Vrdlmrsmrst.
„Nejste největší karbaník na světě,“ řekl Garry. „Musím vás zklamat, ale největší karbaník jsem jednoznačně já. Už jste snad zapomněl, kdo vás porazil, když mu ještě nebyl ani rok? Napovím vám: jeho jméno začíná na G a…“
Varrrle byl bleskurychle u něj a přiložil mu špičku nože pod bradu. „A ty jsi asi zapomněl, kdo má nůž v ruce a kdo na krku.“
„Nožem mě nevyděsíte.“ Garry se usmál a tiše povídal: „Všechno je sranda jen, dokud tarantule neleze v trenkách!“
Tom Varrrle se zachechtal a ze tmy vytáhl klícku s velkým černým pavoukem. Otevřel ji a uchopil ho opatrně do ruky.
„Jste nejlepší karbaník!“ pištěl Garry a zoufale se snažil uhnout před blížící se tarantulí. „Jste král, náš vzor! Máte styl, máte glanc… jste ten nejlepší karbaník na světě, v tom širém vesmíru, na téhle planetě! Jste jasně nejlepší! Jste King-Kong! Jste génius!“
„Vidíš, říkáš čistou pravdu, co chceš ještě víc. Konečně dostáváš rozum,“ sykl Vrdlmrsmrst a rychlým pohybem pavouka zase zavřel. „A když budeš hodný, tak ti řeknu, jak to bylo s těmi útoky a kazetami.“

My jsme všichni zamilovaný

Hormona ještě jednou letmým pohledem zkontrolovala, zda má v batůžku baterku, lano, lupu, nůž, větší nůž, ještě větší nůž, lopatu, plavky, JPZ, KPZ, LPZ, MPZ, kartičku zdravotní pojišťovny a všechny ostatní věci nezbytné k záchraně uneseného spolužáka. Krátce zaváhala, popadla ještě baseballovou pálku a vyrazila.
Na nádvoří už čekala Támhleta s profesorem. Hormona je s konsternovaným výrazem pozdravila a odvedla Támhletu kousek stranou.
„Co to má znamenat?“ sykla a lehce kývla směrem k profesorovi.
„Cože?“ nechápala Támhleta. „Říkala jsem ti přece, že tady Pop-Art je, a ty jsi chtěla, abych ho přivedla!“
„Ale, já jsem myslela …“ vzdychla Hormona. „To je jedno, jdeme.“
„Kam?“ ozval se potichu profesor Pop-Art.
„To jsem vám snad už vysvětlila. Do Tajemné stoky, ne?“ vykulila oči Támhleta. „Zachránit Garryho.“
„Copak víme, kde je vchod do Tajemné stoky?“ zvedl profesor Pop-Art překvapeně obočí.
„Víme,“ přikývla Támhleta a rázným krokem vyrazila do hradu.
„Stejně nevím, jestli vám budu co platný,“ pokrčil profesor Pop-Art rameny a srovnal s ní několika přískoky krok. „Vlastně jsem tady dneska ani neměl být.“
Hormona sevřela v ruce baseballovou pálku. „Tak teda pojď,“ řekla si sama pro sebe, vytáhla z boční kapsy batohu LPZ a pořádně se napila. „Napiju se naposled, ať prodlouží se noc.“ Oči se jí zbarvily krví. „Už je na mě toho moc,“ vzdychla ještě a vyrazila za nimi.
Hrozná Hroznata své království opustila a spolu s naprostou většinou studentů i zaměstnanců odjela z nebezpečí hradu do nebezpečí domova.[1] Ve školních budovách se tedy nacházeli jen naši hrdinové (Támhleta, Hormona a profesor Pop-Art), Garry (ne, že by Garry nebyl náš hrdina, ale momentálně leží svázaný na dně Tajemné stoky, takže ho mezi hrdiny nemůžeme počítat), Doktor Vrdlmrsmrst (který se ale jako jediný domníval, že se nemá důvod z hradu utíkat), profesor Grape (který o ničem nevěděl a pral si doma ponožky), vrátný Václav (který byl na plech), Karkulín ze střechy (v bezpečí na střeše) a kuchařky ze školní jídelny (kdo se jednou účastnil výroby šunkafleků, toho už nevyděsí nic).
Hormona s Támhletou dorazily rychlým krokem k dokořán otevřeným dveřím Hajzlíků a vkročily dovnitř. Profesor Pop-Art přivlál hned za nimi, ale na dívčí toalety vstoupil o poznání váhavěji.
„Jak skončí tyhle pohromy, hurá zpátky na stromy,“ povzdechl si. „Potřebujete mě vůbec?“ nadhodil opatrně. „Já bych klidně odešel. Už jsem vám přece říkal, že jsem tady dneska ani neměl být.“
„Můžete nám pomoct hledat,“ rozmáchla Támhleta ruce. „Vchod musí být někde tady.“
„Co třeba tyhle dveře?“ ukázala Hormona na malá dvířka označená TS.
Támhleta přistoupila blíž. „Technický servis,“ přečetla nepatrný nápis pod zkratkou na dveřích. „To je kumbálek na košťata, hadry, kýbly a tak,“ odtušila a dvířka otevřela. Obsah maličké místnůstky potvrdil její domněnku.
„Tak musíme hledat jinde,“ povzdechla si Hormona. „A tady ten poklop v podlaze?“
„To taky nebude ono, to je jen odtok do kanalizace,“ zavrtěla hlavou Támhleta. „Spíš bych řekla, že ta cesta do Stoky musí vést přes umyvadlo nebo přes mísu…“
„Chceš spláchnout?“ ušklíbla se Hormona.
Támhleta se zaškaredila. „Ne. Obhlídneme to, někde tady musí být nějaké znamení.“
„Znamení?“ podivil se profesor Pop-Art. „Myslíte Znamení Zla?“
„To do toho zatím nepleťte,“ umlčela ho Hormona. „Znamení Zla se má přece objevit až ve čtvrtém díle.“
„Ještě, že po tomto školním roce odcházím,“ oddechl si Slávoslav Pop-Art a zapojil se do hledání. Otevřel dveře zadní kabinky. „Tady je nějaký vykopaný tunel!“
„No vida,“ nahlédla Hormona dovnitř. „Tak jsme to našli.“
„Tohle také není vchod do Tajemné stoky,“ zamračila se Támhleta. „Ten správný vchod je přece zavřený a musí jít otevřít. Tohle je prostě jenom nějaká obyčejná tajná chodba.“
„Aha, tak nic,“ pokrčila rameny Hormona.
Támhleta začala prohlížet kohoutky umyvadel. Po chvilce zajásala a ukázala jim svůj objev. Váhavě přistoupili blíž. Po straně mosazné trubky byl vyrytý malý pikový list a vedle něj drobounký nápis. Hormona vytáhla z batohu lupu a podala ji Támhleté.
„Vstup do Tajemné stoky. Otevři červený kohoutek a otoč baterií o 180° po směru hodinových ručiček.“
„Vždyť to je naprostá pitomost,“ zaprotestovala Hormona. „Ani malé dítě nemůže uvěřit tomu, že tajný vchod vybudovaný ve středověku bude ukrytý za vodovodní trubkou! Tajemnou stoku vybudoval Silver d’Uselo na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Tehdy tady přece určitě nebyly dívčí záchodky! A i kdyby, rozhodně tady neměli vodovod. Ten sem byl zaveden až ve dvacátých letech.“
„Třeba tady ta trubka byla už dávno a vodu do ní zavedli až později,“ namítla Támhleta.
„Chceš říct, že tady čtyři sta let trčela ze zdi trubka s vyrytou pikou a návodem, jak se dostat do Tajemné stoky, a nikdo z mnoha lidí, co Tajemnou stoku hledali, na to nepřišel?“
„A silně pochybuji také o tom, že ve středověku měřili úhly ve stupních,“ přidal se do debaty profesor Pop-Art.
„Ale můžeme to zkusit, ne?“ nedala se Támhleta a začala odšroubovávat červený kohoutek. Když ho povolila, pokusila se otočit bezvýsledně celou baterií.
„Bál jste se, že nebudete platný,“ obrátila se po chvilce marné námahy na Pop-Arta. „Teď byste mohl pomoci.“
Profesor Pop-Art neochotně přistoupil ke kohoutku. „Manuální práce, to je můj hrob,“ řekl. Ruce mý levý jsou, nikde makat nemůžou…“
Hormona pobaveně sledovala, jak s baterií zápasí, až to nevydržela a ozvala se: „Odstupte.“ Vyhrnula si rukávy. „Tři drobné poznámky. Zaprvé Garry tady svého času vyměnil modrý a červený kohoutek, zadruhé po směru hodinových ručiček se točí na opačnou stranu a zatřetí… musíte to zkusit silou.“
„Kdo jste? Holka od skotu?“ zíral profesor Pop-Art, jak se baterie pomalu otáčí. „V rukou máte sílu jak slon v chobotu…“
„A já její kamarádka veliká…“ pomohla Támhleta Hormoně zabrat a baterie se opět pohnula.
„A kdo nás naštve, ten bolestí naříká,“ dodala Hormona významně. „Takže opatrně s těmi komplimenty.“
„Omlouvám se,“ zašeptal profesor Pop-Art, téměř vyděšeně. „Je toho na mě nějak moc. A to jsem tady dneska ani neměl být!“
Hormona s Támhletou společnými silami dotáhly kohoutek do správné polohy. Kovová dvířka ve stěně, která dosud považovali za skříňku s elektroinstalací, se s cvaknutím otevřela.
„Jo, kdyby ženský nebyly…“ pronesl obdivně profesor Pop-Art.
„…chlapi by se nemyli,“ odsekla Hormona jedovatě. „Jděte první.“
Profesor Pop-Art se neochotně a opatrně začal soukat dovnitř. „Je tady tobogán,“ prohlásil, když zmizel uvnitř.
„Opravdu?“ zamrkala Támhleta. „A kam vede?“
„Dolů.“
„Vážně?“ pronesla Hormona teatrálně. „To by člověk opravdu nečekal.“
Támhleta se na ni zamračila a vlezla dovnitř za Pop-Artem, který se mezitím rozjel dolů. Hormona se ušklíbla a ukázala neviditelným okolostojícím na dvířka.
„Za těmito bohatě zdobenými plechovými dvířky s vzácnou rytinou červeného blesku zvanou ‚Rozvod elektřiny – nesahat!‘ od neznámého autora se nachází jedinečný exemplář tobogánu z šestnáctého století. Tento kus je jedním z osmi dochovaných v celé Evropě a byl ulit z jediného kusu laminátu v tehdejší Německé demokratické republice.“
„Pop-Art už jel dolů,“ vykoukla za ní Támhleta s rozrušeným výrazem. „Tak jdem, všechno to rozbijem!“
Hormona jí podala svůj batoh a baseballovou pálku a s kyselým úšklebkem také zamířila do nitra Tajemné stoky. Za dvířky byla malá místnůstka, z jejíž stěny vedl tobogán, a to opravdu dolů, jak je informoval profesor Pop-Art. Přestože tobogán byl podle všeho vybudován ve středověku, byl dokonale funkční a moderní. Protékal jím proud vody, nad jeho otvorem svítil semafor a vedle se nacházel provozní řád se základními pravidly. Támhleta přejela pravidla pohledem.

PROVOZNÍ ŘÁD TOBOGÁNU TAJEMNÁ STOKA
1. Jízda pouze na zelené světlo, zásadně nohama napřed a po zádech!
2. Vstup povolen pouze v plavkách.
3. Zákaz jízdy více osob najednou!
4. Dětem do šesti let, osobám se zdravotním postižením a kladným hrdinům je jízda na tobogánu zakázána!

„Vezmeme si plavky?“ otevřela Hormona batoh a podala šokované Támhleté její plavky.
Ta se začala převlékat. „A co ten bod čtyři?“
„Jsi snad dítě do šesti let? Nebo postižená?“ řekla Hormona.
„To ne, ale myslela jsem, že…“
„Tak nemysli a pojeď! Jsme snad kladné hrdinky? Copak vůbec někdo může v klidu říct, že na svý černý duši nemá nic…“
Posadily se do tobogánu a čekaly, až se na semaforu tobogánu rozsvítí zelené světlo.
„A co to třetí pravidlo? Nemůžeme jet přece najednou,“ ozvala se opět Támhleta.
„Ticho už,“ umlčela ji Hormona. V tom okamžiku semafor přebliknul a ony se přes Támhletiny protesty rozjely.
Byl to nejdelší tobogán, na kterém Hormona kdy jela, a jediný, na kterém kdy jela Támhleta. Kroutil se doleva, doprava, chvílemi se řítil prudce dolů a už ani nečekaly, že přijde konec. Po dlouhých minutách jízdy s ječením vylétly do malého bazénku.
Hormona vylovila z vody promočený batoh a rozhlédla se kolem. Bazén se nacházel v kamenné klenuté vlhké chodbě vedoucí do dáli. Osvětlena byla klasickými nouzovými kulatými světly s červeným pruhem, jejichž původ Hormona okem odhadla do sedmnáctého století. Stěny byly porostlé plísněmi a s jednou z nich právě konverzoval dezorientovaný profesor Pop-Art.
Otočila se na druhou stranu, kde se přímo před ní vynořila Támhleta a otřela si vodu z obličeje. „Dáme si to ještě jednou?“ navrhla nadšeně.
Hormona pohlédla do vody a všimla si malých rybek na dně. Támhleta sledovala její pohled, a když ryby spatřila, se zapištěním vylétla z vody.
„Vždyť jsou to jenom ryby,“ řekla Hormona.
„Jsou hnusný!“
„Nejsou,“ oponovala Hormona a prohlížela si je. „Většina těch malejch ryb jen čeká, až bude líp, nechtěj se plácat v bahně, živořit a na dně žít.“
„Ať si tady čekají, na co chtějí, ale beze mě,“ odfrkla si Támhleta. „Jdeme?“
„Asi jo, co tady,“ souhlasila Hormona a rozhlédla se po slizem porostlých stěnách. Otočila se na Pop-Arta, který byl zabraný do debaty s jedním obzvlášť zajímavým kouskem zdi. „Jdeme, pane profesore?“
„Ten je úplně mimo,“ řekla Támhleta, poté co profesorovi bezvýsledně zamávala rukou před obličejem. „Asi se musel praštit do hlavy.“
„Taky nevím, proč si musela dojít pro něj, k čemu nám je on platný… myslela jsem, že zajdeš…“ bručela pro sebe Hormona. „Takhle mě mohl vidět v plavkách a…“
„Počkej tady s Pop-Artem,“ vyrušila ji Támhleta z jejích úvah. „Já si vezmu věci a půjdu najít Garryho.“
„Zvládneš to?“ zeptala se Hormona a podala jí batoh se vším potřebným.
„Nejsem žádnej Bruce Willis a neumím skákat hlavou dolů,“ usmála se Támhleta, „ale vím, co je dobrý, vím, co je špatný, nevím, jak to vím, ale vím to, málo platný. Tak to prostě musím zvládnout.“
„Tak hodně štěstí, budeš ho potřebovat,“ popřála jí Hormona. „A vezmi si i tohle,“ podala jí ještě baseballku, „myslím, že to budeš potřebovat ještě víc.“
„Vždyť já jsem tady přece dneska ani neměl být!“ vykřikl profesor Pop-Art a zoufale se praštil hlavou do zdi.

Moje holka je batman

Támhleta vyrazila na cestu chodbou. Středem protékal proud tekutiny, o níž Támhleta tiše doufala, že jde o vodu. Jak postupovala hlouběji do tajemného podzemí, její hladina stoupala, až měla statečná dcera rodiny Vlezlejch kolem sebe prdel vody. Brodila se dál, když přišly první potíže, které mohly být stejně tak dobře potížemi posledními.
S úzkostným vydechnutím si při pohledu před sebe uvědomila, že na báchorkách o tom, že profesor Trumpál chová v podzemí hradu krokodýly, bude zrnko pravdy. Spíš víc než zrnko. Začala couvat, když za sebou zaslechla zašplouchání. Uskočit už nestihla, když se na ni jeden z krokodýlů vrhl. Boj netrval dlouho. Po chvíli už Támhleta bila krokodýla lopatou.
Kdo by do chodby zavítal o pár minut později, spatřil by za malým kamenným ostrůvkem nedaleko několik třesoucích se krokodýlů. Neklepali se zimou ale strachy a občas některý z nich opatrně vyhlédl přes kluzké kameny. Z úzké boční chodby plápolalo světlo ohýnku. U něj seděla drobná zrzavá dívka a porcovala staženého krokodýla. V kotlíku nad ohněm něco bublalo. Tabasco, rajčata, vodka, sůl, vybírala přísady z batohu a spokojeně si pro sebe broukala: „Z krokodýla boty, hlava, steaku půl…“
„Dávno už vím,“ odkašlal si Temný hráč, „že tenhle svět nikdy nezměním. Tak ho chci aspoň ovládnout a něco z toho mít.“
Garry si promnul zápěstí, ještě nedávno svázané silně nepohodlným provazem. „Takže jsme se dohodli,“ nabídl pravici muži v bílém sedícímu proti němu, „společně ovládneme karbanický svět a rozdělíme si zisk. Veškeré zisky z pokeru a ostatních karetních her budou moje, vy budete mít všechny příjmy z heren a kasin, až tu malou zemi celou rozkradem. Platí?“
„Platí,“ usmál se Tom Smrdlot Varrrle alias Doktor Vrdlmrsmrst a s Garrym si plácl. „Dva největší karbaníci všech dob spojí síly v boji proti zlu. Teda dobru, co to žvaním!“
„Kdyby se na naši stranu přidal i Trumpál, byli bychom naprosto neporazitelní,“ zauvažoval Garry.
„To jsme i tak,“ zašklebil se Doktor Vrdlmrsmrst. „Jak by nám mohl být dobrý někdo, kdo ti teď na pomoc poslal vypelichaného papoucha a starý pomačkaný klobouk,“ ukázal na předměty ležící v koutě.
Garry zvedl plesnivou hučku neurčité barvy, s kterou sem Trumpálův papoušek přiletěl, a prohlédl si ji. Obrátil ji. „Uvnitř je schovaný meč!“
„Už jsme se snad dohodli, ne?“ polkl Doktor Vrdlmrsmrst a zalitoval, že svůj nůž již odložil.
„Plastová dětská maketa,“ vytáhl ho Garry. Zaváhal a hodil ho do stoky. Poté vstal a obrátil se znovu na Toho-jehož-jméno-stále-neuměl-vyslovit: „Školu bychom mohli ovládnout ještě dnes.“
„S tebou je radost spolupracovat,“ řekl Tom Varrrle a zvedl se také. „Souhla…“
Větu už nedořekl. Jako stín se mu za zády zjevila dlouhovlasá Amazonka ve vysokých botách z krokodýlí kůže. Garry si sedl na zadek a s úžasem sledoval, jak se dívka v plavkách, která mu připadala trochu povědomá, napřahuje tupým předmětem.
„Víš, jak to bolí baseballovou holí?!“ zakřičela a přetáhla Temného hráče přes hlavu. Ten se bezmocně skácel k zemi.
Garry nebyl schopen slova ani pohybu. Jen matně vnímal, jak ho Támhleta bere do náruče a odnáší chodbou pryč. Proto už neviděl ani neslyšel Doktora Vrdlmrsmrsta, jak se nemotorně sbírá ze země.
Ten vstal a s námahou kulhal na druhou stranu. „Tolikrát se ještě vrátím, abych žil, a co jsem nezvládl, napravil,“ pohrozil ještě za odcházející Támhletou a zmizel v temnotách.
„Ale,“ ozval se unášený Garry, když se konečně vzpamatoval, „já jsem přece nechtěl vysvobodit! Vždyť my jsme se dohodli! A chtěli jsme společně ovládnout svět!“
Támhleta ho se žbluňknutím pustila do vody. „Kdo si nechce hubu spálit, stará pravda zní, to každej ví: měl by mlčet anebo chválit!“
Garry se vynořil, vyplivl vodu a začal nadávat.
Rukou mu stlačila hlavu zpátky pod hladinu. „Kdo to nechápe, ten si za to může sám,“ ucedila.

Všechno bude jako dřív

Hormona zaklela. Objevila sice schody vedoucí nahoru k vstupu do tobogánu, ale neoblomný zřízenec zde vybíral za každý vstup jeden fialový žeton za osobu. Rezignovaně se vrátila k profesoru Pop-Artovi, který seděl na okraji bazénku, pozoroval rybky a tiše si pobrukoval.
„Copak jsem tady jen pro srandu králíkům, všechny je zabiju, udělám v rendlíku…“ zaslechla Hormona útržek prazvláštního textu.
V tom se z chodby vynořila Támhleta. Hormona se zaradovala. A hned za Támhletou se objevil i Garry. Hormona opět posmutněla.
„Koukám, že jsi ho našla,“ konstatovala očividný fakt, který jí právě pokazil náladu.
„Jo,“ výskla Támhleta nadšeně. „Bojovala jsem s krokodýly, skoro jsem se utopila, praštila Doktora Vrdlmrsmrsta do hlavy baseballovou pálkou, párkrát jsem málem umřela, ale stálo to za to. Vysvobodila jsem Garryho!“
„Jak vysvobodila?“ zabručel Garry a zašklebil se na ni. „Mohl jsem ovládnout karbanický svět a tys to pokazila!“
„Tak to opravdu stálo za to,“ povzdechla si Hormona a přejela Garryho pohledem od hlavy k patě. „Jdeme?“
„Jdeme,“ pokrčil rameny Garry. „A co on?“ ukázal na profesora Pop-Arta.
„Ztratil paměť,“ vysvětlila Hormona. „Praštil se do hlavy a teď nemá sebemenší ponětí, kdo vlastně je, kde je, ani kdo jsme my. Myslím, že tady dneska ani neměl být.“
Garry se ušklíbl a objal Pop-Arta kolem ramen. „Rád vás vidím, pane Vieweghu. Neříkejte, že si mě nepamatujete? Já jsem přece váš agent.“
„Já jsem nějaký Viewegh?“ zakoktal Pop-Art zmateně.
„Samozřejmě,“ přikývl Garry. „Jste slavný spisovatel Milan Viewegh. Půjdete s námi?“
Hormoně prolétla hlavou myšlenka praštit Garryho hlavou do zdi, aby také ztratil paměť, ale ovládla se. „Ty se radši starej o to, jak se dostaneme nahoru. Támhle je schodiště, ale vybírají tam za každého jeden fialový žeton. Máš u sebe peníze?“
„Něco málo,“ uchechtl se Garry a vytáhl z kapsy hromádku zlatých žetonů. „Stačí?“
S dobrou náladou a pytlem 96 fialových žetonů, které hlídač vrátil Garrymu zpět na zlatý žeton, vylezli z podzemí, zapečetili Tajemnou stoku a vyšli ven na nádvoří. Strávili ve Stoce celou noc a právě vycházelo slunce.
Nad obzorem svítá, je to za náma a naše stará Lou ten lektvar míchá…


[1] Většina smrtelných úrazů se stává doma!


Seznam kapitol 2. dílu:


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Kabátí (kabátová? kabátovská?) kapitola mě znovu dostala nejen jako songfic, ale taky jsem si zase uvědomila, že Garry je hodně bystrý chlapec - okamžitě na té magnetické tabuli odhalil, že to Smrdlotovi nevychází. Jako dítě si s ní asi musel hodně hrát... Přiznám se, že jako důvěřivá povaha bych Varrrlemu jeho tvrzení uvěřila bez zkoumání (zvlášť kdybych přitom ležela svázaná v kobce a ve společnosti někoho ládujícího se jídlem neznámého krajně pochybného původu), takže na mě Garry docela udělal dojem.
Díky
denice

Garry Poker řekl(a)...

i Garry Poker má své světlé chvilky :) a s magnetickou tabulí si hrál určitě - jednak proto, že magnety se hůř ztrácejí (protože na tabuli drží), a jednak proto, že mu strýc Mojmír zabavil všechny karty (kromě kartiček s hokejisty)

Annie Staňková řekl(a)...

To bylo těžce hudební, dobrá práce! :D :)