2-5: Slávoslav Pop-Art

Kapitola pátá, v které poznáme nového učitele obrany proti švindlování ze všech stran. A zatímco on se své nechtěné slávě všemožně vyhýbá, Garry chce být naopak slavnější, ještě slavnější, až bude nejslavnější na celém světě. A nemůžeme vynechat klíčovou scénu odehrávající se v mlžném oparu sychravého rána na fotbalovém hřišti.

Slávoslav Pop-Art

15 minut slávy

Propadnout mělo jednu nepopiratelnou výhodu. Garry měl teď naprosto stejný rozvrh jako loni. A všechny hodiny trávil s Támhletou, která jako každý Vlezlej připadla samozřejmě také do Poblilvíru. Propadnout mělo dvě nepopiratelné výhody. Garry měl teď naprosto stejný rozvrh jako loni a všechny hodiny trávil s Támhletou, která jako každý Vlezlej připadla samozřejmě také do Poblilvíru. A mohl se úspěšně vyhýbat setkání s rozzuřenou Hormonou. Propadnout mělo tři nepopiratelné výhody…

„Dělej, ať nepřijdeme pozdě na hodinu!“ vytrhl ho z přemýšlení Von.

„Co teď vlastně máme?“ zeptal se Garry.

„Záchod,“ podíval se Von na rozvrh. „A potom dvouhodinovku obrany proti švindlování.“

„Záchod? To bych teda nečekal,“ zapochyboval Garry a vytrhl Vonovi rozvrh.

„A co bys čekal? Španělskou inkvizici?“

Garry odhodil rozvrh a zaťukal si na čelo. „Nikdo nečeká španělskou inkvizici!“

…

Loudavým krokem vyrazili na hodinu.

„Já na ten záchod asi kašlu,“ zamračil se Garry. „Nedojdeme si místo něj radši do auta pro batohy?“

„To bychom asi měli,“ souhlasil Von. „Záchod stejně známe z loňska, takže se na něj můžeme v klidu vysrat.“

„Od toho ostatně záchod je, ne?“

Počkali na záchodě, až zvonek ohlásí začátek vyučování, a vyrazili ven z hradu. Cesta tam i zpátky proběhla bez problémů, jen u ležícího květináče na hlavním nádvoří potkali Michala Viewegha. Když ho poznali a pozdravili, nervózně se rozklepal a vysvětlil jim, že ho nepoznali. Že není slavný spisovatel, ale nový učitel obrany proti švindlování, Slávoslav Pop-Art. Než se rozloučili, postěžoval si Garrymu, že vůbec nemá rád pozornost a tato „sláva“ ho velice obtěžuje. Garry nevěřícně kroutil hlavou.

„Chápete, jak je to těžké? Já vůbec nestojím o svých patnáct minut slávy,“ stěžoval si profesor Pop-Art. „Nejdřív si každý myslí, že jsem spisovatel, a chce po mně podpis. Když se mi podaří vyvést je z omylu a řeknu jim svoje jméno, každý po mě zase chce, abych jim kreslil takové ty barvotiskové warholovské obrázky. Víte, jaké myslím?“

„Ne.“ Varhanové obrázky?

„Myslím, že vy to máte určitě hrozně těžké, pane Pokere,“ poplácal Pop-Art Garryho po rameni. „Přeci jen, všechno to kolem toho, jak jste porazil Doktora Vrdlmrsmrsta. To vás vaše popularita netíží?“

„Nestěžuju si,“ usmál se Garry. „Radši bych ale vyhrál pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku kartářek. Já o svých patnáct minut slávy teda stojím. Proč vlastně jenom patnáct minut? Chci být slavný pořád.“

„Být vámi, dávám si pozor, aby vám to nevlezlo na mozek,“ popřál mu Pop-Art s upřímným výrazem. „Přeci jenom, všechny ty autogramy, fanynky a tak dále…“

„Kdybych se bál, že mi to vleze na mozek, tak bych si asi těžko založil vlastní fanklub.“

„Klub fanoušků Garryho Pokera?“ vyděsil se Slávoslav Pop-Art.

Garry přikývl. „Přesně tak. Nevyfotil byste se někdy s námi? Dali bychom pak do oficiální kroniky klubu, že jsme se setkali s Vieweghem.“

Místo odpovědi profesor Pop-Art jen vyplašeně zamrkal a dal se na rychlý ústup.

Vypadá to, že ten učitel bude pěkná nula, vrtěl hlavou Garry, když pozoroval svého mizejícího vyučujícího. Je to normální? Jak se může někdo jmenovat Slávoslav, ještě k tomu Pop-Art, ať už to znamená, co to znamená, bude to asi nějaké umění, a přitom nechtít být slavný?

„Garry,“ vyrušil ho Von, „fanklub má nějakou oficiální kroniku?“

Kamil Křivý

Garry s Vonem po chvíli váhání zamířili na hodinu obrany proti švindlování. Když Garry vyšel zpoza rohu k učebně, zasáhl ho blesk.

„Kurva, kterej debžot!“ zařval Garry a kryl si obličej rukou před dalšími dávkami blesků.

„Ahoj, já jsem Kamil Křivý,“ představila se mu kolébající skvrna na tmavém pozadí. Blesky konečně přestaly.

„Co měla znamenat ta laserová šou?“ vztekal se Garry.

„To je můj nový fotoaparát,“ řekl flek, který už začal nabývat konkrétnější obrysy. „Polaroid. Doufám, že ti nevadí, že jsem si tě párkrát vycvaknul?“

„To záleží, k čemu ty fotky chceš použít,“ zamračil se Garry. „Pokud z nich chceš vytvořit nějakou pornofotomontáž, tak samozřejmě můžeš. Jestli si mě ale fotíš jen tak, tak všechny fotky musí schválit tady předseda mého fanklubu – Von Vlezlej.“ Ukázal na Vona, který postával za ním.

„Ty už fanklub máš?“ rozesmutnil se Kamil Křivý. „Od té doby, co vím, že tady studuješ, tak jsem doufal, že ho založím já.“ Z jeho fotoaparátu začaly vyjíždět fotky.

„Ukaž,“ řekl Garry a vzal si je. „Chceš je podepsat?“

„Ty bys mi je fakt podepsal?“ rozzářil se Kamil.

„Jasně,“ kývl Garry. „Za fialový žeton se ti podepíšu na cokoliv.“

Kamilova tvář opět získala zklamaný výraz. „Nemám peníze.“

„Tak se staň členem Pokerova fanklubu a budeš dostávat podepsané fotografie zadarmo,“ nabídl mu Von.

„Ty tady rozdáváš podepsané fotografie, Pokere?“ strčil do něj zezadu Cracko Malejfuj.

„Nezáviď,“ zabručel Garry.

„Já že závidím?“ rozzuřil se Malejfuj. „A co? Jizvu na prdeli? Neřekl bych, že se z někoho stane bůhvíco jen proto, že ho nějaký blbec nakope do zadku!“

Garrymu se zúžily oči. „To je dobře, že si to nemyslíš. Aspoň si nebudeš myslet bůhvíco o sobě, když tě nakopu do zadku.“

Svrab a Hnůj se zachechtali.

„Vy dva dementi!“ rozčílil se Malejfuj. „Máte se smát, jenom když já řeknu něco vtipnýho!“

„Zase tak vtipné nebylo,“ podivil se Kamil. „Vždyť Garry o sobě v podstatě řekl, že je blbec!“

„Ty sklapni!“ okřikli ho Garry a Cracko současně. „A ty taky sklapni!“ Výhružně se na sebe podívali. Garry ukázal Malejfujovi pěst a raději se vytratil do učebny B9, kde je čekala obrana proti švindlování.

Všichni ostatní už seděli na svých místech. „Věnujte mi prosím chvilku pozornosti!“ postavil se Garry na první lavici a zvedl ruce. „Než začne hodina, přijde sem Michal Viewegh a uspořádá tady menší autogramiádu. Takže si všichni…teda všechny připravte notýsky a seřaďte se tady vepředu. A dám vám dobrou radu! Hned jak přijde, tak se k němu vrhněte, jinak se na vás nedostane!“

„Ale já s sebou nemám památníček!“

„Fakt sem přijde Matěj Viewegh?“

Garry se spokojeně zachechtal a posadil se do zadní lavice.

Jožin Pinč mladší

Odpoledne Garryho čekalo ještě prší a pozemky.

„Po škole bychom měli někam odtlačit to auto. U silnice ho určitě někdo najde a byl by průser,“ hučel do Garryho Von, zatímco přesazovali ve skleníku číslo 3 nějakou divnou zeleninu.

Profesorka Proutková zatím pustila z magnetofonu svou oblíbenou dechovku, takže všichni žáci se vrhli ke hromadě klapek na uši. Garry přišel poslední, proto na něj zbyly jen chlupaté růžové. Chtěl si je vyměnit s Palmou nebo Pastou, ale pak si uvědomil, že chodí o ročník výš, a s odporem si klapky nasadil.

„Alespoň by se mluvilo o mně! Teda o nás!“ trval na svém Garry hlasitě, aby překřičel Evu a Vaška. „Víš, jaká by to byla pecka, když by všichni věděli, že jsme ukradli policejní auto?“

„To teda jo,“ zamračil se Von. „Hlavně u nás doma by to byla děsná pecka.“

„O čem se to bavíte?“ oslovil je kudrnatý chlapec z Brzybolu, který stál naproti nim, a sundal si klapky.

„Do toho ti nic není,“ odbyl ho Von.

„Ukradli jsme policejní auto,“ zamrkal na něj Garry.

Chlapec si poklepal na čelo. „A já jsem čínskej papež.“

„Opravdu jsme vzali policejní auto,“ přesvědčoval ho Garry. „Víš, kdo já jsem? Já jsem Garry Poker,“ říkal, zatímco Von ho zuřivě kopal do kolene.

„Já jsem Jožin Pinč mladší,“ představil se kudrnáč.

„Ptal se tě na to někdo?“ snažil se ho ignorovat Garry a vrátil se k práci se zeleninou.

„Ty se kamarádíš s tou Hormonou Dangerovou?“ vyzvídal Jožin. „Je pravda, že byla v noci s nějakým profesorem ve věži a dívali se spolu na hvězdy?“

Garry zabodl divnou zeleninu do země tak prudce, až se její kořen rozlomil (nebo hlíza nebo co to bylo).

„Jak se vám líbila dnešní hodina obrany? Máte ji přece s námi, ne?“ brebentil dál Jožin Pinč. „Myslím, že to bylo celkem zajímavé. To o těch značkách na lemu karet mě docela zaujalo…“

„Ale mě to vůbec nezajímalo,“ zakřičel na něj Garry. „Byla to naprosto nudná, otravná hodina! Ten blbec tam celou dobu vykládal nesmysly a já jsem byl rád, že se mi podařilo usnout! Tak se přestaň vtírat a jdi otravovat někoho jinýho!“

„Jsi v pořádku, Garry?“ zeptal se ho opatrně Von, když se Jožin kvapem vytratil k nejvzdálenějšímu květináči. „Nežere tě něco?“

Krkolomná salta karbanické vědy

Když Garry s Vonem dorazili na večeři, Hormona už seděla v jídelně, zády k nim. Garry položil tác s večeří k vedlejšímu stolu a zakryl jí oči.

„Hádej, kdo to je?“

„Nějaký imbecil?“ tipovala Hormona. „Asi tak 180 cm, černé vlasy, modré oči?“

„To ti uznám,“ řekl po krátkém váhání Garry a posadil se vedle. „Pokud sis ale nemyslela, že to je Grape.“

„Grape ale nemá modré oči,“ opravil ho Von.

„A není imbecil,“ podotkla Hormona.

„Tak to se pleteš,“ řekl Garry, „jenom imbecil by mi dal školní trest za to, že jsem o něm řekl, že je blbec.“

Hormona spolkla sousto pokusu o kuřecí maso s rýží. Zaváhala, jestli to, co právě snědla, byl pokus o kuře nebo o rýži. „Rozhodně zajímavá definice imbecility,“ zauvažovala. „Měl bys s ní vystoupit na nějakém psychiatrickém kongresu, určitě s tím sklidíš velký úspěch.“

„Ha-ha-ha,“ řekl Garry, potom co pochopil její slova.

„Ha-ha-ha říkají jenom lidé, co nemají smysl pro humor.“

„Ha-ha-ha,“ vyplázl jazyk Garry.

„Radši povídejte, jaké to je v prvním ročníku,“ změnila téma Hormona a škodolibě se usmála.

„Úplně stejná nuda jako v… prvním ročníku,“ řekl Von.

„Měli jsme první hodinu obrany proti švindlování,“ navázal Garry. „Ta sice začala vtipně, protože jsem holkám ve třídě namluvil, že přijde Viewegh, ale potom už nic moc. Pop-Artovi trvalo asi dvacet minut, než ten omyl vysvětlil, a byl nějakou dobu dost mimo. Pak ale začal vykládat a pořád chtěl, abychom si něco zapisovali – nějaká věda o obraně proti švindlování, její podmět…“

„Předmět,“ zvedla Hormona oči v matné zářivky na stropě.

„… to je jedno. Přemet, metody, třídění a další blbosti. Potom jsem naštěstí usnul.“

„Naše odpolední hodina byla zajímavá,“ opáčila Hormona, „i když nám Pop-Art taky vykládal o přemetech vědy. Ale v druhé půlce hodiny rozhodil po třídě obrovský balíček karet a chtěl po nás, ať poznáme, které jsou cinknuté. Takže si asi dovedete představit, že vznikla docela panika. Museli jsme všechny ty karty sesbírat a jednu po druhé zkoumat. To byla docela zábava.“

Odpovědí jí bylo jen mlčení.

„Jako první jsem sesbírala padesát falešných karet, tak jsem dostala jedničku.“

Nic.

„Ale potom přišel do třídy Chuck Norris, vytrhl tabuli ze zdi a začal mě s ní mlátit po hlavě,“ zamávala Hormona nožem.

„Hm, fakt zajímavý,“ přikývl nepřítomně Garry. „Cože?!“

Hormona jim luskla prsty před obličeji. „Co kdybyste zkusili chvíli poslouchat a dívat se mi přitom do tváře?“

Garry s Vonem nechápavě zvedli zrak k jejímu obličeji.

„Mám vám to zopakovat?“

Zakývali hlavami. Hormona velmi pomalu, s důrazem na každé slovo, vykládala znovu to, co před chvílí. „To byla celkem zábava, ne?“ podívala se na ně.

Zavrtěli hlavami. Unikala jim souvislost mezi zábavou a činností v hodině.

„Prostě to byla docela dobrá hodina,“ uzavřela téma Hormona.

„Proč?“ podivil se Von. „Mně by se teda nelíbilo, kdyby mě Chuck Norris mlátil tabulí po hlavě.“

Fotbalový trénink

Večer odtlačili na Vonovo naléhání policejní auto do lesa a zaházeli ho větvemi. Von byl rád, ale Garryho mrzelo, že o jejich příjezdu se ve škole vůbec nemluví. Co hůř, v příštích dnech stálo Garryho velké úsilí neposlouchat zkazky o Hormoně a Grapeovi, které ho dokázaly akorát rozčílit. Navíc během pouhých dvou dnů nabyly opravdu obludných rozměrů. Byla-li by pravdivá poslední verze Brownie Levandulové, kterou si musel chtě nechtě vyslechnout v pátek večer ve společenské místnosti, bylo by s podivem, že se Hormona vůbec ještě udrží na nohou a že Grape stíhá docházet na své hodiny.

Přestože věděl (nebo alespoň pevně doufal, protože profesora Grapea upřímně nenáviděl), že pověsti se nezakládají na pravdě, rozhodl se, že je na čase, aby škola začala mluvit o něčem jiném. Dobrou příležitostí ke změně tématu školních tamtamů se ukázal první fotbalový trénink.

…

V sobotu ráno vstal Garry o dobrých šest hodin dříve, než u něj bývá o víkendu obvyklé. Vyhrabal svůj fotbalový dres a kopačky a vyrazil. Než zamířil na hřiště, se ale ještě stavil ve vedlejším pokoji, kde zacloumal s Kamilem Křivým.

„Co je, sím tě?“ zamumlal Kamil mátožně.

„Fotbalový trénink!“ řekl Garry. „Vstávej!“

Kamil se nemotorně posadil. „Ale já přece nehraju fotbal.“

„Jistěže ne,“ přisvědčil Garry. „Já hraju fotbal. A ty se koukej zvednout, vzít si foťák a jít se mnou na hřiště.“

„Ale já fotbalu vůbec nerozumím,“ nechápal Kamil.

„Tak to jsi idiot,“ řekl Garry. „Fotbal je ta nejjednodušší hra na světě. Hraje se jen s jedním míčem a do toho se kope. A to je vlastně všechno.“

„A proč tam musím jít?“ promnul si Kamil Křivý rozespalé oči.

„Nafotíš o mně reportáž a rozvěsíš to po škole,“ vysvětloval Garry netrpělivě.

„Ale já mám ještě noc!“ protestoval Kamil. „Až do pěti jsem seděl s foťákem u okna a sledoval, jestli náhodou neuvidím tu Dangerovou s Grapem. Říkal jsem si, že by to byla bomba, kdybych je nafotil jako první.“

Garry se rozmáchl kopačkami proti Kamilově hlavě. V poslední chvíli se ale zarazil. Kamil vyděšeně sledoval špunty, které se zarazily kousek od jeho spánku.

Garry nevrle koukal na Kamila a horečnatě přemýšlel o dalším ději: Teď musím jít s Kamilem na hřiště na trénink. Potom se tam objeví zmizeluzelští a budou nás chtít z hřiště vyhnat. Budou mít papír od Grapea, že smí na hřiště. Kdo se s nimi má hádat? Kašlu na to, praštím Kamila po hlavě a půjdu zase spát, rozhodl se. Počkat, počkat, ta scéna je ale dost důležitá. Vyjde v ní přece najevo, že Cracko Malejfuj bude hrát za zmizeluzelské mužstvo. Potom urazí Hormonu a Von se s ním popere, to je přece jedna z klíčových scén tohoto dílu. Nemůžu ji pokazit jen proto, že mě tenhle skrček sere.

Dal ruku dolů.

I když vlastně, napadlo ho v zápětí, Von ještě chrápe, takže tam stejně asi nepřijde. A proč by tam chodila Hormona? A že by se Von kvůli ní porval s Malejfujem, to už je úplná hovadina.

Uchopil pravou kopačku za špičku a křísnul s ní Kamila po hlavě. „Spi sladce.“

…

V sobotu v poledne vstal Garry nachlup tak, jak u něj bývá o víkendu obvyklé. Převlékl se, opláchl si obličej v umyvadle a po této vteřinové hygieně vyrazil na oběd. U vchodu Černého domku na něj čekala překvapivá delegace – Von Vlezlej, Hormona Dangerová, Cracko Malejfuj a Oldřich Dub, kapitán poblilvírského fotbalového týmu – a zastoupila mu cestu.

„Co to má sakra znamenat?“ zeptal se Garry, když ho zastavili.

„Jak to, že jsi nebyl ráno na hřišti?“ osočil se na něj Oldřich Dub. „Čekali jsme na tebe.“

„Nechtělo se mi,“ zabručel Garry. „Přišel jsem snad o něco?“

„Především o to, Pokříčku,“ sevřel rty Malej Cracko, „že ráno se na hřišti měla odehrát dost důležitá scéna. Můj otec kvůli ní koupil pro zmizeluzelský tým vybavení za pěkných pár zlatých. A úplně zbytečně! Ta scéna totiž bez tebe postrádala smysl, takže jsme tam akorát tři hodiny postávali jako idioti.“

„Věřím, že to ti šlo, Malejfujíku,“ usmál se Garry. „A od kdy se vy dva s ním bavíte?“ obrátil se na Vona s Hormonou.

„Nepruď, Garry,“ zpražila ho Hormona. „Tohle je krizová situace. Všechny postavy musí teď držet spolu a dohodnout se co dál.“

„Opravdu je ta scéna tak podstatná?“ ozval se Von. „Já se klidně obejdu bez toho, abych musel zvracet slimáky.“

„Samozřejmě, že je důležitá,“ zalomila Hormona rukama. „Tady blonďáček mi přece musí na hřišti říct nějakou hrozně sprostou nadávku, která se používá pro lidi z nekarbanických rodin. A ty mě chceš pomstít a poperete se. To je naprosto zásadní výstup, od kterého se pak odvíjí celý další díl druhého dílu!“

„Proč bych to dělal?“ vyděsil se Von. „Ne, že bych mu nerad rozbil držku, ale z jakého důvodu bych se tě měl zastávat?“

„Uznávám, že je to celé trochu přitažené za vlasy,“ uznala Hormona, „ale já si to nevymyslela. Prostě to v druhém díle být musí. Jak jinak bychom potom mohli Malejfuje podezírat, že všechny ty útoky ve škole páchá on?“

„Jaké útoky?“ podivil se Garry. „Nešlo by to bez nich? Druhý díl by mohl být prostě jen o tom, jak se tady skvěle bavíme. Báječná léta Garryho Pokera.“

„Nemůžeme jen tak měnit děj,“ trvala na svém Hormona. „Navíc nějaká ‚báječná léta‘ by nikdo nečetl. Očekává se od nás přinejmenším taková akce jako v prvním díle.“

 „Je tady ale ještě jeden problém,“ prohrábl si nervózně vlasy Cracko Malejfuj.

„Co?“ podíval se na něj nevraživě Garry.

„Ta nadávka.“

„Tak ji řekni Hormoně teď, v čem je problém?“ divil se Garry.

Malejfuj se poškrábal na bradě. „V karbanickém světě ale neexistuje žádná nadávka pro karetní hráče, kteří pocházejí z nekarbanických rodin. Dumal jsem nad tím celou noc, ale nic jsem nevymyslel.“

„A proč jí nemůžeš říct huličská šmejdko?“ nechápal Garry. „Vždyť jí tak říkáš pořád, ne?“

„To jo,“ přikývl Cracko, „ale to nijak nesouvisí s tím, že nepochází z čistokrevné karbanické rodiny. Stejně už dneska žádné neexistují, kromě nás, Vlezlejch a pár dalších.“

„Mohla bych zkusit zajít za Pimsem, ať vymyslí nějakou důvěryhodnou historku o rivalitě mezi Zmizeluzlem a ostatními kolejemi,“ povzdychla si Hormona. „Stejně už je na čase, aby se čtenáři dočetli něco o založení školy a o její historii.“

„Ještě něco důležitého, co musíme vyřešit?“ zeptal se Garry. „Rád bych šel už na oběd.“

„Jedna maličkost,“ svraštil obočí Oldřich Dub. „Protože jsi nepřišel na trénink, rozhodli jsme se tě vyřadit z kádru pro podzimní zápasy.“

„Cože?“ rozčílil se Garry. „Ale to, že hraju fotbal, je přece naprosto zásadní! Nemůžete jen tak měnit děj!“

„Najednou ti na tom záleží?“ rýpla si Hormona.

„Ale moje fotbalové výstupy jsou mnohem důležitější než nějaká pitomá scéna o tom, jak tě Malejfuj urazí!“

„Proč?“

„Copak celá sága není o tom, jak se ze mě stane nejlepší fotbalista světa?“ zuřil Garry, až nad sebou ztrácel kontrolu.

„Ne!“ odpověděli mu ostatní sborově.

„Fakt ne?“ zachmuřil se Garry. „A o čem to teda je?“

„To bychom taky rádi věděli,“ pokrčila rameny Hormona.

„Musíš se s tím smířit, Garry,“ poplácal ho Oldřich Dub po zádech. „A neboj, nakonec jsme se dohodli, že na jaře už můžeš nastoupit.“

„Jo, a v půlce jarní sezóny se liga kvůli těm útokům zruší, no to je opravdu výborný!“

„A dost!“ plácl Cracko Malejfuj dlaní do stehna, aby zjednal klid. „Ticho, jdou sem Patlalovy.“

„Táhni někam, ty uzláckej debile!“ zašermoval Garry Crackovi prstem před nosem, když viděl, jak Palma bere za kliku. „My se tady bavíme o fotbale a ty se sem přisereš a otravuješ! Jdi do hajzlu!“

„Alespoň jsem schopnej vstát a dorazit na trénink, saláte!“ chytil ho za ruku Malejfuj a zakroutil s ní. „Nevyspávám do dvanácti jako někdo!“

„Dobrý, to se vám povedlo,“ kývla uznale Hormona, když dvojčata prošla.

„Musím už jít,“ řekl Cracko a chvatně pustil Garryho ruku. „Nepřátelé na život a na smrt?“ usmál se.

„To si piš,“ zamračil se na něj Garry.

„Tak já jdu,“ zamířil Malejfuj ke dveřím zmizeluzelské ubytovny. „Ale ta pozvánka na tu pařbu platí!“

…

„O jaké pozvánce to Malejfuj mluvil?“ vyzvídal Garry, když on, Von a Hormona vyrazili na oběd.

Hormona ho chytila za rameno. „Když jsme seděli na hřišti a čekali na tebe, jestli se uráčíš dorazit, tak nás Malejfuj pozval na oslavu Svrabových narozenin.“

„Cože?“ zakuckal se Garry. „A vy tam chcete jít?“

„Když jsme to slíbili, tak bychom tam měli jít,“ řekla Hormona.

„Já jsem nic neslíbil!“ nesouhlasil Garry. „Nikam nepůjdu!“

„Řekli jsme, že přijdeš taky,“ vyvedl ho z omylu Von.

„Nějak se z toho vymluvíme,“ navrhoval s nadějí v hlase Garry. „Můžeme říct, že v ten den má narozeniny někdo z naší koleje.“

„Nikdo ale narozeniny ve stejný den nemá,“ vysvětlil Von.

„Ale to je jedno,“ vztekal se Garry. „Byla by to jen výmluva. Nebo řekneme, že v ten den je výročí popravy toho chlápka, co máme jeho portrét nad krbem. Toho rytíře, co mu usekli hlavu.“

„Tak to je pěkně pitomá výmluva,“ zakroutila hlavou Hormona. „Oslava úmrtí? Prostě jsme to jednou slíbili, tak tam půjdeme.“

„Navíc, proč bychom slavili jeho popravu,“ dumal Von, „vždyť to byl ochránce naší koleje. Zachránil její budovu před velkým požárem, pochytal v lese Březina všechny lapky, získal od krále peníze na přestavbu hradu…“

Hormona chytila Vona pod krkem. „Kdo jsi a jak jsi ovládl tělo Vona Vlezlýho?“

„To jsem přece já,“ sípal Von.

„Von by nikdy nevěděl nic z historie,“ hleděla na něj Hormona podezíravě, ale pustila ho.

„Je to můj předek,“ vysvětloval Von a mnul si bolavý krk. „Rytíř Nikdo Vlezlej. Jeden z nejvýznamnějších členů našeho rodu.“

„To by vysvětlovalo, proč má na obraze takový tupý výraz,“ plácl se Garry do čela.

„Chceš říct, že jsi z šlechtické rodiny?“ podivila se Hormona.

„To jste nikdy neslyšeli pojem zchudlá šlechta?“

A teď rychle za Hybridem

„Sakra!“ chytil se za hlavu Von, když dojedli.

„Co je?“ zeptal se Garry.

„Hybrid!“ řekl vyplašeně Von. „Od rána na nás čeká v hájence s kýblem. Měli jsme tam být už v devět!“

Vyrazili se k Hybridovu srubu, jak nejrychleji mohli.

„Zastavte! Už nemůžu!“ ječel Von, když doběhli k experimentálním záhonkům. Předklonil se a pozvracel záhon s dýněmi.

„To byl teda nápad, běhat po obědě,“ chytil se za břicho Garry, který měl také šavli na krajíčku.

„Vy jste to jedli?“ nechápala Hormona. „Jak jste mohli sníst ledvinkový pudink? To přece není jídlo, ale mučení.“

„Radši to mučení než druhou porci tohohle,“ přikývl Garry ztěžklým hlasem. „Ze španělské boty by mě tak hrozně nebolelo břicho.“

„Zase by se ti ale hůř utíkalo,“ řekla Hormona a zaklepala na dveře hájovny.

Otevřel jim Hybrid s kovovým kýblem v ruce a hned spustil: „Kurvafix, kde ste? Přece sme se jasně domlouvali, že přídete v devět a támhleten bude blejt slimejše.“

Támhleten (rozuměj Von) se k Hybridovi hned přiřítil a hodil další várku do kýblu. „Stačí ti ledvinky?“ zeptal se Hybrida a utřel si pusu do trička.

„Proč ste mi nedali vědět, že dorazíte pozdějc?“ rozčiloval se Hybrid. „Já tady kvůli vám sedim celý dopoledne jako blbec. A eště nasucho, páč sem všechno vypil už včera,“ ukázal na prázdný sud v rohu. „Takže vám můžu nabídnout tak jedině čaj. A pak sem přišel ten novej učitel obrany a skovával se tady. Že prej ho po hradě naháněj nějaký fanynky, kerý si ho s někym pletou. To bych fakt rád věděl, s kym. Řekl bych, že je to pěknej magor.“

Garry ještě nezažil, že by se Hybrid vyjádřil o některém učiteli z polenské školy nepříznivě, a pohlédl na něj s novými sympatiemi. Zato Hormona poněkud vyšším hlasem než obvykle podotkla: „Když ho profesor Trumpál vybral, tak snad věděl, co dělá. I když je pravda, že Trumpál je tak trochu…“ Zarazila se, když si uvědomila, že nemůže urážet Nigruse Trumpála v Hybridově přítomnosti.

„Dyť byl jedinej, kdo se vo to místo ucházel,“ řekl Hybrid. „Najít dneska někoho, kdo by tady chtěl učit obranu proti švindlování, je fakt těžký. Nikdo vo to dvakrát nestojí; kdo by chtěl ztrácet čas s takovejma spratkama, jako ste vy, za takovej mizernej plat. Navíc se začíná říkat, že je tenhle post uhranutej. V poslední době na něm nikdo dlouho nevydržel. A teď mně řekněte,“ kývl Hybrid směrem k Vonovi, „s kym se popral?“

„S nikým,“ mávla rukou Hormona a chopila se svého čaje. „Původní scénář padnul. Nic z toho se vůbec nestalo. Teď improvizujeme.“

Hybrid zmateně prohrabal hromadu papírů, které mu ležely na stole. „Jak ste mohli vynechat takovou významnou scénu,“ mumlal. „Takže ‚To snad neřek!‘ teď nemám pobouřeně zavrčet?“

„Ne,“ sykl Von a vrhl zase pár ledvinek do kýblu. „Malejfuj Hormoně nic neřekl.“

„Aha,“ otočil Hybrid papír. „A ‚eště nevymysleli karetní hru, kerou by nesvedla naše Hormona?‘, to je asi taky mimo, co? Proboha, kdo napsal takovej nesmysl, to bych nikdy neřek!“

„Kdo to tam napsal?“ přidal se k Hybridovi Garry. „Tu větu si nijak nevybavuju. V mém scénáři teda není!“

Hormona zčervenala. „Myslela jsem, že si nevšimnete.“

„Ach jo, co mám teď řikat?“ znervózněl Hybrid. „A co ‚poslyš Garry, slyšel jsem, že rozdáváš svoje podepsaný fotky. Jak to, že sem eště žádnou nedostal?‘ To se dá eště použít?“

„Proč ne,“ přikývl Garry. „Tady máš,“ podal Hybridovi jednu z fotek od Kamila Křivého.

„Super, díky,“ rozzářil se Hybrid.

„Dávej na ni bacha,“ upozornil ho Garry, „má větší cenu než tenhle dům.“

„Pch,“ vyprskla Hormona. „Tohle mi nedělej, teď jsem celá od čaje!“

„Co říkáte na moje dýně?“ ozval se Hybrid. „Všimli jste si jich?“

„Jo, prohlídl jsem si je docela zblízka, když jsem na ně zvracel,“ řekl Von. „Vyvedly se.“

„Viď,“ mrkl spokojeně Hybrid. „Tvoje sestřička to říkala taky.“

„Támhleta tady taky blila?“ zamrkal překvapeně Von.

„Ne, jenom si je prohlížela. Znám ji teprve od rána,“ zašilhal na Garryho, „pořád se tady vometala a řikala, že si prohlíží školní pozemky. Spíš ale doufala, že by tady mohla narazit na někoho jinýho.“ Mrkl na Garryho: „Ta by tvou podepsanou fotku určitě neodmítla…“

„Co tak najednou?“ podivil se Garry. „Myslel jsem, že se mnou nemluví. Měla by se holka rozhodnout, co chce.“

…

„Měla by se rozhodnout, co chce,“ zopakoval Garry, když šli přes hřiště zpátky do polenského hradu. „Mluví se mnou nebo nemluví, nevíš?“ obrátil se na Vona.

„Co já vím,“ pokrčil rameny Von. „Mám se jí zeptat? Ale podle toho, jak na tebe kouká při hodinách…“

Garry rozhodil rezignovaně rukama. „Tak já nevím. Mám zrušit to dnešní rande s Brownie nebo nemám?“

„Ty máš dneska rande s Brownie?“ zhrozila se Hormona. „V kolik?“

„V osm.“

„Ach jo,“ povzdychla si Hormona.

„To ti to vadí? Támhleta má holt smůlu, kdyby se tak hloupě neurazila, tak…“

„To je mi celkem jedno,“ mávla rukou Hormona. „Ale jestli máte to rande už v osm, tak se Brownie určitě už bude chystat a na celé odpoledne se k nám nastěhují vaše milovaná dvojčátka. Tak kdybyste slyšeli nějaké podezřelé zvuky, tak právě páchám trojnásobnou vraždu.“

„To nechápu,“ zarazil se Von. „Proč k vám přijdou Ten a Onen?“

„Pane bože, za co?“ zvedla Hormona oči k nebi. Efekt byl značně snížen tím, že právě vešli do východního podchodu hradu. „Asi radši zmizím do knihovny.“

„Stejně bys tam šla, tak si nestěžuj,“ utěšil ji Garry.

„Nemohl jsi radši pozvat Palmu nebo Pastu?“ navrhla Hormona. „To by se celý babinec nastěhoval k nim a byl by od nich pokoj.“

„Příště.“

„Pokere, Vlezlej, tady jste,“ objevila se před nimi zničehonic profesorka McDonaldová. „Profesor Grape mě informoval, že jste dostali školní trest. Odpykáte si ho teď.“ Hormona se s nimi rozloučila, obloukem obešla profesorku a odešla směrem k Černému domku.

„A nemohli bychom to nějak smáznout?“ zaprosil Garry. „Ten trest byl naprosto nefér! Kdybych dostal trest pokaždé, když o Grapeovi řeknu, že je blbec, tak tady kroutím školní tresty až do konce života. Já za to přitom nemůžu, proč nedáte trest jeho rodičům?“

Von si vyděšeně zakryl obličej. „Já ho neznám!“ vykřikl. „A chci samostatného obhájce!“

„Přestaňte šaškovat,“ vybídla je profesorka McDonaldová. „Školní trest může udělit kterýkoliv vyučující. O tom, jak si trest odbudete, pak rozhoduje ředitel vaší koleje.“

„No vida,“ zaradoval se Garry. „Bude stačit jednou oběhnout nádvoří?“

„Ne,“ zmrazila ho McDonaldová. „Vy, pane Vlezlej, vyleštíte stříbro v Pamětní síni. A vy, pane Pokere, pomůžete profesoru Pop-Artovi vyřizovat dopisy.“

Š-š-š, š-š-š, šepotá

„Š-š-š, š-š-š, šup ho tam,“ zpíval si Garry, když mířil do kabinetu profesora Pop-Arta. Ten už na něj čekal a trochu bázlivě mu ukazoval hromadu obálek na stole. Převažovaly růžové, fialové a světle modré, ale sem tam se vyskytla i nějaká bílá.

„Co to je?“ zeptal se s obavami Garry.

„To jsou dopisy od fanynek Michala Viewegha,“ vysvětlil Pop-Art.

„A jak se sem dostaly?“ divil se Garry. „Jak to, že nepřišly Vieweghovi?“

„Já sám nevím, jak to dělají,“ poškrábal se profesor Pop-Art na čele a sundal si brýle. „Většina z nich je nadepsaná M. Viewegh, v lepším případě Michal, adresa Škola karbanu a karet, Polná. Celý karbanický svět si zřejmě myslí, že tady učí on a ne já.“

„A my na ně budeme odpovídat?“ zhrozil se Garry.

„Samozřejmě,“ řekl Pop-Art. „Musíme jim odepsat a vysvětlil jim jejich omyl.“

„A nemůžeme je prostě všechny sebrat a hodit do kamen?“

„Ale jak by k tomu všechny ty nebohé ženy přišly?“ nesouhlasil Pop-Art. „Je lepší ten omyl hezky každé vysvětlit.“

„A co takhle je všechny poslat v pytli Vieweghovi, ať si na ně odpoví sám?“ navrhl další snadné řešení Garry.

Slávoslav Pop-Art se ale nedal obměkčit, takže Garry musel vypisovat adresy na obálky. Když si Pop-Art odskočil, rozhodl se spálit aspoň jeden balík dopisů. Vstal od stolu a přešel ke krbu. Vzápětí vyděšeně odskočil od zdi a dopisy se mu rozsypaly po zemi.

Ze zdi se ozýval hrůzostrašný hlas: „Sakra! Kudy teď… kterej idiot kreslil tuhle mapku… Do prdele… výborně, tak mi ještě zhasla baterka!“

„Je tam někdo?“ zabušil Garry na kamennou zeď. Ta ale ztichla a mlčela jako většinu staletí předtím.

Poté, co se profesor Pop-Art vrátil, se hlas už neozval.

Ve tři čtvrtě na osm byli konečně hotovi a Garry rychle vyběhl, aby stihl své rande s Brownie Levandulovou. „Š-š-š, š-š-š, šup ho tam,“ zpíval si cestou.

…

V půl dvanácté už Garry seděl sám v poblilvírské společenské místnosti a prohlížel si jeden ze svých časopisů od pana Bordellina, když vešel vyčerpaný Von Vlezlej a zhroutil se do protějšího křesla.

„Hrozně mě bolí pravá ruka,“ postěžoval si a promnul si její dlaň.

„Tak to asi nebudeš chtít půjčit dneska večer to péčko, co?“ zazubil se Garry a zamával mu časopisem před nosem.

„Ještě mám levou,“ usmál se Von. „Co rande?“ změnil téma.

„Nevím,“ opřel se Garry do pohodlného ušáku. „Měl jsem z toho pocit, že jí jde jenom o sex.“

„Tak to máte společný zájem, ne?“ zašklebil se Von. „V čem je problém?“

„Hm,“ vzdychl Garry nepřítomně. „Je fakt, že to vůbec nebylo špatný, po fyzické stránce si nemůžu ani trochu stěžovat.“

„Takže jste…?“

„Tak daleko jsme se nedostali,“ odtušil Garry. „I když to taky moc nechápu; nejdřív mi strčí jazyk až někam do žaludku a pak řekne, že se ještě necítí připravená.“

„Hmm,“ olízl se Von. „Počkej, neříkal jsi, že jí jde jenom o sex?“

„Vidíš!“ chytil se jeho odpovědi Garry. „Taky to nechápeš! Holt ženský…“

„A co ti teda vlastně vadí?“ zajímal se Von. „Že jí jde jenom o to se s tebou vyspat, nebo že se s tebou nevyspala?“

„Ach jo,“ povzdychl si znovu Garry. „Mě je to nějak jedno, myslel jsem, že se prostě jenom pobavíme. Nevím, asi k ní nic necítím. S Támhletou jsme si aspoň měli co říct. Teda, ona měla co říct a já měl čemu přikyvovat. Řekl bych tomu ideální symbióza, kdybych to slovo znal.“

„Tak chceš chodit s Brownie nebo s mojí sestrou?“ zeptal se Von.

„Chodit? No, radši s Támhletou.“

„Takže s Brownie už na další rande nepůjdeš?“

Garry se poškrábal na bradě. „To zase půjdu.“

„Cože?“ vyletěl Von z křesla.

„A co mám dělat?“ bránil se Garry. „Nemá trucovat. Nemluví se mnou a pak mě hledá u Hybrida. A já jsem jenom člověk!“

Garry pak raději změnil téma a vyprávěl Vonovi, jak u Pop-Arta slyšel hlasy ze zdi. „Jako by tam někdo chodil,“ líčil. „Nadával a pak říkal něco o baterce.“

„To je zvláštní,“ kroutil hlavou Von. „Neslyšel jsem o tom, že by tady strašilo. Vlastně, od svých bratrů jsem to slyšel mockrát, ale jsem si jistý, že kecali.“

Blížila se už půlnoc, když se opět otevřely dveře klubovny.

„Hele,“ kývl Garry na Vona a ukázal ke dveřím, „naše jedničky jdou.“

„Jedničky?“ vyvalil oči Von. „Jsi slepý nebo co? To jsou minimálně čtyřky, ale spíš pětky.“

„Idiote,“ zpražil ho Garry. „To byla narážka na její známky, ne na její prsa.“

„Ahoj,“ přisedla si k nim Hormona Dangerová. „O čem se bavíte?“

„Zrovna jsem říkal, jak jsi inteligentní, a Von mě správně upozornil, že jsi taky krásná,“ přetlumočil jí předchozí konverzaci Garry.

„To si dovedu představit,“ odtušila Hormona. „A co tady vlastně děláte tak pozdě?“

„Filozofujeme o životě,“ objasnil Garry a nenápadně odložil svůj časopis pod křeslo. „Co ty tady vlastně děláš v tuhle dobu? Nemají být slušné dívky touhle dobou už v posteli?“

„Tak doufám, že jsi Brownie už uložil,“ usmála se na něj Hormona, „když jsi takový odborník na výchovu dívek v Čechách.“

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna