1-14: Muž, který vidí dvakrát

Kapitola čtrnáctá, v které nás snad konečně čeká rozuzlení, každý dostane, co jeho jest, a Garry se může vrátit domů.

Muž, který vidí dvakrát

Level 3: Blue Ace

Byl to Urquell.

„To jste vy!“ zalapal po dechu Garry a podezíravě si prohlížel svého učitele obrany proti švindlování. Garry si hned závistivě všiml, že profesor si dokáže do hry přidat vlastní, uživatelsky vytvořenou postavu a zbraň. Jeho zlatě se blýskající šavle teď ale byla ledabyle opřená o stěnu. Urquell sám seděl v kroužkové zlaté zbroji na rozviklané stoličce uprostřed místnosti a nepřítomně zíral do velkého zrcadla na stěně. Garry zrcadlo hned poznal – bylo to zrcadlo, které viděl na podzim v Trumpálově kanceláři. Při té vzpomínce se otřásl.

„Já?“ profesor Urquell se zmateně otočil a ohmatal své virtuální tělo. „Ano, zdá se, že-že jsem to sku-skutečně j-já.“

„A-ale já, já jsem my-my-myslel… myslel jsem, ž-ž-že Grape…,“ zapojil se Garry do soutěže v koktání.

„Australus?“ vyvalil oči Urquell. „Proč by to dělal? Vždyť on přece nepije?“

„Nepije?“ nechápal Garry. „Co to s tím má společného? Vždyť se přece celý rok pokoušel to eso ukrást!“

„Jak říkám, proč by to dělal?“ podíval se Urquell smutnýma očima na Garryho. „Nekouří, nepije, nehraje na automatech, tak proč by to eso kradl? Já bych takovou blbost taky neudělal, kdybych nepotřeboval peníze na chlast. Už takhle dlužím, kam se podívám, a jeden sběratel ze zahraničí mi za modré eso nabídl pět tisíc zlatých žetonů!“

Garry si přitáhl druhou stoličku a zklamaně se posadil. Byl si přece tak jistý, že to Grape sem přišel pro modré žaludové eso! Vždyť přece… „Vždyť přece Grape se mě pokusil otrávit!“ vykřikl nahlas své myšlenky.

Urquell se zasmál. „Otrávit? Jestli jo, tak to nemá s esem nic společného. Škyt. A můžu ti přísahat, že já jsem se tě otrávit nepokusil… teda aspoň, co si pamatuju. A většinu věcí, co udělám, si pamatuju…snad,“ poškrábal se Urquell na hlavě, „ale to víš, stoprocentně ti to zaručit nemůžu.“

„No ale,“ nevzdával se Garry, „na Vánoce jsem slyšel váš rozhovor s Grapem! Mámil z vás heslo a vyhrožoval vám. Říkal, že jste závislý!“

„T-to je pravda,“ připustil Urquell, „ale Grape to heslo chtěl proto, aby měl přístup do zdrojového kódu hry a mohl ho zálohovat. Chtěl mít jistotu, že hru neupravím, abych se k modrému žaludovému esu dostal. A taky se bál, že to heslo vykecám v hospodě…“

Urquell ignoroval Garryho šokovaný výraz a pokračoval: „Taky ten bastard to heslo hned změnil a tím mi dost překazil moje plány, jak eso získat. A když mi Karbanická banka napsala, že musím do konce června splatit svůj úvěr, jinak mi zabaví dům…“ Urquell popotáhl a hlasitě se vysmrkal. „A potom tady pořád hlídal! Chodil sem každou chvíli a já neměl vůbec šanci tu hru aspoň zkusit. Až dneska konečně odjel na celý den do města…“

„Ale co teď?“ zaúpěl Garry. „Přišel jsem vyřídit si to s Grapem a místo toho jste tady vy! Co mám teď dělat?!“

„Možná bych věděl,“ luskl prsty Urquell. „Se štěstím se mi podařilo dojít až sem, ale teď vůbec nevím, co dál. A zbývá mi už poslední život. Když mi pomůžeš, mohl bys dostat dvacet procent – tisíc zlaťáků! To stojí za úvahu, ne?“

Garry pokrčil rameny. „Prachů mám dost,“ vzdychl, „co takhle nabídnout mi něco víc?“

„Něco víc?“ nechápal Urquell.

„Slávu, obdiv, zástupy fanynek,“ Garry se zarazil. „Počkat, to všechno už mám taky. Co takhle zástupy nadržených fanynek?“

„To, obávám se, zařídit nedokážu. Kdybych to dokázal, tak neučím na téhle prokleté škole!“

„To je fakt.“

Garry vstal a rozhlédl se. „Tak já vám teda pomůžu,“ řekl, „stejně se odsud musíme nějak dostat.“

Urquellova tvář se rozjasnila. „Opravdu?“

„Ale těch tisíc zlaťáků platí, doufám?“ usmál se Garry.

„Platí!“

Zrcadlo, zrcadlo

Urquell ukázal rukou za svá záda. „My-myslím, že klíč bude v jednom z těch dvou zrcadel, co jsou na té stěně za mnou.“

Garry se zarazil. Přemýšlel, jestli má profesora taktně upozornit, že na stěně je zrcadlo jen jedno. Zkusil ale jiné řešení. „Myslím, že řešení bude v tomhle zrcadle,“ ukázal na ono jedno jediné.

„Tak proč ukazuješ na obě zrcadla? Na každé jednou rukou?“ zamumlal Urquell a zapotácel se na své chatrné stoličce.

Garry přistoupil blíž k zrcadlu a začal si ho podrobně prohlížet. Nevypadalo to ale, že by zlatý zdobený rám byl něčím zvláštní.

„Kolik vás tady je? Dva? Čtyři? Nebo snad sedm?“ zamžoural na něj Urquell a přepadl dopředu. Rozplácl se na zemi a ztratil vědomí.

„Sedm? To je ono!“ zajásal Garry. Postavil se před zrcadlo a vážně pronesl: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“

Sklo zrcadla zmizelo, což odhalilo tmavý výklenek, který se za ním dosud ukrýval. Garry do něj nahlédl a spatřil malý, povědomý, špinavý papírový balíček. Uvědomil si, že Urquell omdlel a že má teď šanci získat modré žaludové eso jen pro sebe. Mohl by se stát ještě bohatším! A ještě slavnějším! Vzal balíček do ruky a zadní stěna výklenku se rozevřela. Objevil se malý zelený palouček, v jehož prostředku byl stožár s vlaječkou. Garry si vzrušeně uvědomil, že stačí proskočit kolem stožáru – a pokud možno trefit vlaječku, samozřejmě – a hra je dohraná!

Z nadšení ho vyrušil Urquellův hlas: „T-tak ty… tys mě chtěl po-po-podvést?“

Nestihl se otočit a dostal dřevěnou židličkou přes hlavu. Zamával rukama, přičemž odhodil balíček s esem do kouta na druhé straně místnosti. Pokusil se obrátit Urquellovi tváří v tvář, ale jen co otočil hlavu, mezi oči ho zasáhla noha stoličky. Spadl na zem a těžká, okovaná bota válečníka, kterého Urquell představoval, mu vzápětí rozdrtila lebku.

Urquell hned pustil zbytky stoličky a rozběhl se pro odhozený balíček. Radostně ho popadl oběma rukama a rozeběhl se do výklenku, za nímž prosvítal zelený palouk. V rámu zrcadla ale někdo stál.

„Měl jsem ještě jeden život, zmrde!“ ucedil Garry a jeho obouruční sekera oddělila Urquellovu hlavu od Urquellova těla. Obě části, které do této chvíle společně tvořily jednoho virtuálního Urquella, s plesknutím dopadly na podlahu. Garry kopnutím převrátil blikající tělo na záda a z křečovitě sevřených prstů vyškubl kýžený balíček. Druhým kopem překulil tělo zpět na břicho a vykročil vstříc svému vítězství.

Odrazil se ke dlouhému skoku, když v tom se vše na vteřinu zastavilo, poté rozmazalo a nakonec bylo vše překryto vodorovnými bílými čarami. A pak vše zhaslo.

Návrat do reality

„Co se stalo?“ zakřičel Garry, serval si z hlavy helmu a praštil s ní vztekle o zem. Potom kopnutím, které ale už zdaleka nebylo tak elegantní jako ta, která předváděl ve hře, rozrazil dveře hrací kabinky.

Ze sousední kukaně se vypotácela dezorientovaná Hormona a opřela se o topení. „Co to? Kdo to? Kde to?“

„Ta zatracená hra snad spadla nebo co?“ rozčiloval se Garry.

„Už jsem byla znova u ‚Člověče nezlob se‘, když najednou všechno zmizelo,“ povzdechla si Hormona. „Ale po první úrovni jsem si tu hru uložila, tak snad to půjde pustit znovu.“

Garry se v duchu proklel, pak proklel Hormonu a poté znovu sebe. Uložit si hru ho nenapadlo. Už měl modré eso v ruce a najednou tohle.

„Vůbec to nereaguje!“ praštil rozzuřeně rukou do herního automatu. „Ono to snad úplně kleklo!“

„Ne, spíš to vypadá, že to někdo vypojil ze zásuvky,“ ukázala Hormona na napájecí kabel.

„Urquell!“ vykřikl Garry.

„Urquell?“

„Samozřejmě, že Urquell,“ ukázal Garry na opuštěnou kabinku číslo 1. „To on se pokusil ukrást modré žaludové eso! To bylo přece od začátku jasné a taky jsem vám to celou dobu tvrdil! A nikdo mi nevěřil!“

„Mohl jsi aspoň naznačit, že když říkáš ‚Grape‘, myslíš ‚Urquell‘, řekla Hormona. „Takhle jsme si celý rok mysleli, že podezíráš Grapea. Mimochodem, když říkáš ‚Hormona‘, myslíš mě, nebo mluvíš o Brownie, o Pastě nebo snad o Vonovi?“

„Ha ha,“ zašklebil se Garry.

„Tak co teď?“ Hormona vstala a nedbale kopla do herního automatu.

Garry se rozhorlil: „Musíme jít za Trumpálem a říct mu to!“

„A co mu řekneš?“ podívala se mu Hormona do očí. „Kromě toho, Urquell tam nejspíš už běžel a žaloval, že se studenti vloupali do zakázané chodby.“

Otevřeli dveře a opatrně vyhlédli do rohového salonku, který odděloval jižní a západní chodbu hlavního křídla hradu. Nikdo nebyl v dohledu, tak zamířili na točité schodiště vedoucí do druhého patra.

Ze západní chodby najednou zaslechli kroky a rozčílené hlasy.

„Musíte mi věřit, říkám vám, že Garry Poker se pokusil ukrást modré žaludové eso! Chtěl jsem ho zastavit, ale nepodařilo se mi to!“

„Opravdu! To jsem si teda myslel, že Garry má víc rozumu!“

Hormona vyprskla. Garry do ní rozzuřeně strčil a oba upadli. Skutáleli se ze schodiště a dole se rozmázli na tvrdé kamenné dlažbě. Jejich bezvládná těla se rozblikala. Vzápětí se oba opět zhmotnili a nechápavě se po sobě podívali.

„My jsme pořád v té hře!“ vykřikl Garry.

„To si pište,“ pronesl chladně profesor Urquell, který právě sestoupil se schodiště.

…

Garry se začal pomalu probouzet ze sladkého nevědomí. Jeho procitnutí bylo způsobeno puchem, který ucítil. Jeho čichové buňky zachytily obzvlášť odpornou směs zápachu přetráveného jídla, shnilé zeleniny, nějaké zvláštní, silně aromatické masti a dalších pachů, které ani nedokázal identifikovat. A pokud by to záleželo jenom na něm, ani by se o to nepokoušel.

Opatrně otevřel jedno oko. Uviděl nad sebou sklánějícího profesora Trumpála, jehož dech ho právě probudil. Nechápal, kde je. Opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se. Nacházel se na lůžku na ošetřovně.

„Už jsme se báli, že se neprobudíš a budeme tě muset utratit,“ zašklebil se na něj Trumpál.

Garry se vyděsil, a přestože byl zcela zesláblý, na posteli nadskočil. „Utratit?“ vyděsil se.

„Já jsem řekl utratit?“ zamrkal na něj Trumpál překvapením. „To jsem se asi přeřekl, chtěl jsem říct ‚převézt do nemocnice‘.“

Garry se s námahou přesunul do polosedu. „Ta hra… umřel jsem… eso… příšery…“ začal nesouvisle blábolit.

„Ano, tak nějak se to přihodilo,“ přikývl Trumpál.

„Urquell!“ vykřikl najednou Garry zděšeně. „Urquell se pokoušel ukrást modré žaludové eso! Byl v té hře – sejmul jsem ho, ale pak se to celé nějak pokazilo! Všechno ztmavlo, myslel jsem, že hra skončila, vylezli jsme ven, ale byli jsme pořád ve hře! Pak se tam Urquell znovu objevil, vy taky… a pak… pak už si nic nepamatuju,“ chrlil.

„Myslím, že profesor Urquell s tím nemá nic společného,“ zamračil se Trumpál, „Pokud vím, je stále na protialkoholickém léčení v blázinci v Jihlavě. A je připoutaný na lůžko. A to nemyslím obrazně. Je skutečně připoutaný na lůžko, sám jsem ho tam pomáhal přivázat.“

„Cože?“ vyjekl Garry překvapením. „Potom to vůbec nechápu. Co se v té chodbě vlastně stalo?“ vyzvídal. Trumpál ale jeho otázku ignoroval.

Garry znovu přehlédl celou místnost. Na nočním stolku si všiml položeného přáníčka a misky, v které byla mandarinka a pytlík burských oříšků.

„Pozdravy od tvých přátel a obdivovatelů,“ usmál se Trumpál.

„To se teda moc nepředali,“ zachmuřil se Garry a přitáhl si peřinu k bradě.

„Navíc solené buráky v tomhle stavu ani nemůžeš,“ řekl Trumpál a schoval si arašídy do kapsy. „Tak snad abych šel, musím vyřídit ještě nějaké… hm… papírování.“

„Ale co se vlastně stalo?“ zavolal za ním Garry, ale odpovědělo mu jenom vrzání lítaček, kterými Trumpál právě zmizel.

…

„Doufám, že mi tady někdo konečně vysvětlí, co se přihodilo,“ dožadoval se zoufale Garry, když madam Pommes-Fritesová na základě menšího přesunu žetonů z Garryho do její peněženky konečně souhlasila s tím, aby ho mohli navštívit Von a Hormona.

„Jak se daří, simulante?“ zazubil se Von.

„Nejvýš půl hodiny, potřebuje klid,“ řekla ošetřovatelka madam Pommes-Fritesová a zavřela za nimi dveře.

„Jenom pět minut,“ žadonil Garry.

„To v žádném případě!“ zašklebila se Hormona a posadila se na vedlejší postel.

„Nechci se opakovat, ale co se sakra stalo?!“ rozčílil se Garry.

„Klid, je to jenom hra,“ uklidnila ho Hormona.

„Cože?“ vyletěl Garry z postele. „Neříkejte, že jsme pořád v tý hře?!“

„To byl jenom vtip… teda snad.“

„Tak už mi hergot do prdele vysvětlete, jak se to celý seběhlo, nebo se asi přestanu ovládat!“ praštil Garry rukou do pelesti postele.

„Tak dobře, rozmáchl se Von. „Hned jak jste mě zabili,“ zamračil se, „odpojil jsem se a běžel jsem ze Trumpálem. Snažil jsem se mu vysvětlit, co se stalo, ale bůhví proč mi vůbec nerozuměl…“

„Možná nemá talent na to, pochopit nesrozumitelné blábolení,“ odtušila Hormona, „i když po šedesáti nebo kolika letech ve školství už se to mohl naučit.“

Von se nenechal vyrušit a pokračoval: „Po dvou nebo třech hodinách se mi ho nějak podařilo přesvědčit, aby šel do zakázané chodby. Když jsme tam přiběhli, viděli jsme akorát, jak nějaká postava v kapuci vybíhá z chodby. Utekl nám, protože Trumpál už tak rychle neběhá, tak jsme se šli podívat dovnitř. První kabinka byla otevřená a prázdná. Myslím, že než ten člověk utekl, tak si nějak hrál s nastavením, protože na obrazovce blikalo něco jako ERROR - obnovování hry, nebo tak něco. Nevěděli jsme, co dělat, protože Šuta je zrovna zase mimo provoz, tak se Trumpál rozhodl připojit se do hry. Ale rozkašlal se a poprskal klávesnici, takže se celý počítač zkratoval.“

„Blbec zatracenej!“ přerušil ho Garry. „Měl jsem to tak dobře rozehráno!“

„NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“ zaburácel zpod okna Hybrid, který se zrovna přes nádvoří vracel ze skleníku, kde si byl ukrást vozíček plný mandragor na svoji pálenku, a zaslechl útržek jejich rozhovoru otevřeným oknem z nádvoří.

„Tohle se nepočítá,“ vykoukla Hormona z okna, „když nejsi ve stejné místnosti, tak to nebylo řečeno v tvojí přítomnosti.“

Hybrid vztekle zabručel a odtáhl i se svým vozíkem pryč.

Něco končí…

„Takže jestli dobře chápu to, co jsi tady teďka vykládal,“ uvažoval Ten na slavnostním setkání v jídelně, které se konalo každoročně při příležitosti zakončení školního roku, „tak Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit se vloupal do hradu a přihlásil se pod Urquellovým profilem do té hry. Tys ho porazil, ale on utekl.“

„Jo,“ souhlasil Garry, „zabalte to do nějakých sladkobolných frází a ještě dneska to začneme šířit jako oficiální stanovisko mého fanklubu. A nezapomeňte tam zdůraznit, že utekl vinou profesora Trumpála.“

„Ale tak to přece nebylo,“ zamračila se Hormona.

„Vinou profesora Trumpála, říkám,“ trval na svém Garry. „Kdyby uměl rychleji běhat, tak ho mohl chytit. A zařiďte, ať se to rozšíří mezi všechny studenty. O to se snad postarají Palma a Pasta Patlalovy. Zvlášť když jim řeknete, že to nesmí nikde vykládat.“

Onen se zamyšleně zahryzl do tužky, což bylo ostatně to nejstravitelnější, co měl na slavnostní hostině jídelny karetní školy po ruce. „Co něco v tomhle znění: Všemi milovaný Garry Poker odvážně a statečně čelil v zakázané chodbě – co tam je, je přísně tajné – Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit – jak se tam vzal, je přísně tajné.“

„A proč by tam mělo být, že je to přísně tajné?“ podivil se Garry. „To nemůžete normálně napsat, co je tam za hru, jak funguje a tak?“

„To už všichni vědí,“ objasnil mu Onen, „tady Von to hned všem vykecal. Takže tu hru by teď odehráli všichni snad i poslepu. Trumpál taky nechal ten automat hned demontovat a modré žaludové eso se teď ukrývá na utajovaném místě – v kumbálu pro uklízečky vedle Trumpálovy kanceláře na poličce s čisticími prostředky na záchody – než ho v pondělí převezou do muzea.“

„A jak se tam vzal Vrmrtrmrst… nebo-jak-se-sakra-jmenuje, to taky všichni vědí?“

„To naopak neví nikdo,“ pokrčil rameny Ten, „proto jsme tam napsali taky, že je to tajné, aby se nás na to nikdo neptal. Ale podezříváme soudružku Vopičkovou, že ho v noci nějak tajně pustila do hradu.“

„To je dobrá verze,“ přikývl Garry, „to nějak vmáčkněte do našeho prohlášení. Snad té opici někdo konečně nakope zadek. A zdůrazněte tam ještě, že jsem chrabře zvítězil, riskoval pro dobro všech, nedbal na nebezpečí, které mi hrozilo atd. atd. A mohli byste tam taky napsat, že jsem byl raněn, aby mě taky trochu litovali. Ale že moje zranění nemá žádné trvalé následky.“

„Proč jsi vlastně byl tak dlouho na ošetřovně?“ napadlo Dana Koumese, který celý rozhovor zatím jen poslouchal od vedlejšího stolu. „Vždyť Hormona hrála tu hru s tebou až do konce a druhý den byla v pořádku.“

„To bych tady nerozmazával,“ mávl rukou Garry.

Von ale odpověděl místo něj: „Když Trumpál zkratoval ten herní automat, tak se zbláznila Garryho tříselná přípojka a poslala mu do… těla… pár elektrických výbojů.“

„Tak to doufám, že to opravdu nemělo trvalé následky,“ uculila se Hormona, „to by Brownie nepřežila. A Palma a Pasta asi taky ne.“

„Radši tvrďte, že jsem si poranil ruku, nohu nebo něco jiného nepodstatného…“

„Hlavu, třeba,“ navrhla Hormona.

„Třeba hlavu.“

…něco začíná

Von znechuceně rozložil balíček, který jim v jídelně připravili na cestu domů. Sklad jídelny přetékal plesnivým nedojedeným chlebem z minulých týdnů a svačiny pro studenty byly vítanou příležitostí, jak se ho zbavit. Von zavřel oči a zakousl se.

„Začínají prázdniny,“ utrousil Garry a pozoroval oknem vlaku ubíhající krajinu.

„Na to bychom bez tebe asi nepřišli,“ ucedila Hormona. „Na klíně mám batůžek, nahoře na polici narvaný obří kufr, právě jedeme ze školy vlakem domů, všichni ve vlaku se baví o tom, co budou přes léto dělat. Koho by mohlo napadnout, že jsou tady prázdniny? Palma a Pasta se procházejí po vagóně jenom v plavkách… Hej, kam jdete?!“

…

Z podřimování způsobeného letním sluncem a neuváženým požitím alkoholu, distribuovaného ve vlaku Crackem Malejfujem, je probralo skřípění brzd. Dorazili na hlavní nádraží.

„Musíte v létě přijet a pobýt u nás,“ řekl Von, když se uličkou prodírali ke dveřím, „oba dva – pošlu vám esemesku.“[1]

„Díky,“ odpověděl Garry, „ale budu potřebovat spíš něco, na co bych se těšil.“

Konečně se jim podařilo vylézt z vlaku, ale venku bylo ještě méně místa než v uličce vagónu. Na nádraží přijela totiž snad úplně kompletní rodina Vlezlejch.

„Bude tam i moje sestra Támhleta,“ odtušil Von.

„Která to je?“ rozhlédl se Garry po zrzavé záplavě, která obklopovala celý vlak.

„Která asi,“ zašklebil se Von a ukázal, „přece támhleta.“

„Támhleta?“ zamhouřil oči Garry.

„Ne, blbče,“ poklepal si na čelo Von. „To je můj bratr Tamten. Támhleta je támhleta,“ ukázal znovu.

„Aha, tak támhleta.“

„To je moje máma, kreténe!“

„Jo támhleta,“ všiml si konečně Garry, „tak to se možná ukážu.“

„Pro tebe si rodina nepřijela?“ zeptala se Hormona, když se jí podařilo prodrat se k nim vlezlým davem.

„Asi ne,“ pokrčil Garry rameny. „A i kdyby tady někde byli, tak bych je stejně asi nenašel.“

„Půjdeš se mnou na metro?“

„Hm… asi jo.“

„A pomůžeš mi s tím kufrem?“

„Hm… asi ne.“

---

[1] „Pošlu vám kozu,“ by bylo asi stylovější, ale od nástupu moderních technologií je tato tradiční forma komunikace na ústupu, obzvlášť mezi karbaníky mladších generací.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát