Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

pondělí 31. srpna 2015

3-6: O karbrcích a lidech

Jediné, co vím, je, že nic nevím. I ty karty jsem si zapomněl doma. 

[Sokartés, antický karetní mudrc]

 Kapitola šestá:

O karbrcích a lidech


G.

Malejfuj se objevil na výuce až příští pátek odpoledne, na hodině rozdávání a míchání. Garry s Vonem ostatně také, protože společenská únava po návštěvě několika restauračních zařízení s Hybridem jim nedovolila vstát a dorazit během druhého týdne školy na nějakou hodinu. Jak se dokázala dát dohromady Hormona, jim zůstalo záhadou.
Proto se Malejfuj s Garrym potkali před dveřmi učebny krátce po začátku Grapeovy hodiny.
„Čest práci, Pokere,“ zašklebil se Cracko. „Jak je na tom ten váš Hybrid, ještě ho nevyrazili?“
„Co je ti do toho,“ odbyl ho Von a promnul si třeštící čelo. „Ale jestli tě to zajímá, má se famfárově a včera večer jsme s ním byli chlastat ve městě.“
„Tvá opička mluví?“ obrátil se Malejfuj s předstíraným překvapením opět na Garryho. „Kde se dá něco takového sehnat? Já natrefil jen na ty dva nemožné tupce.“
„Jaký pán, takový kmán,“ usmál se samolibě Garry.
„Moc si nevyskakuj,“ řekl chladně Malejfuj. „Být vámi, tak si dělám o Hybrida větší starosti,“ uchechtl se, „otce to zranění dost rozlítilo a dnes po zasedání rodičovského sdružení vznese oficiální stížnost. Uvidíme, jak dlouho tady potom ten ochmelka vydrží. Otec je velmi vlivný člověk a musíte pochopit, že takové vážné zranění při hodině nemůže pro vyučujícího,“ Malejfuj si dal záležet, aby při vyslovení toho slova ukázal prsty uvozovky, „zůstat bez následků.“
„Děláš si zbytečné naděje,“ zamračil se Garry. „Trumpál nedovolí, aby se to dostalo ven, protože by musel přiznat, že škola udělala chybu, když nechala Hybrida učit. A to si nemůže dovolit, skandálů bylo už tak dost.“
„Ještě se uvidí,“ zahrozil Malejfuj pěstí. „Ministerstvo ani zástupci rodičů už nejdou Trumpálovi tolik na ruku, potom co loni zmizel, místo aby školu bránil. A Fuč čeká jen na záminku, aby Trumpálovi trochu přistřihnul křidýlka, zdá se mu, že až moc vyrostl.“
„Neříkej hop, když poprava Nafolka je ještě daleko,“ opáčil Garry. „Komisi pro likvidaci nebezpečných tvorů má tvůj otec možná pod palcem, ale my ho z toho ještě vysekáme.“
„Proč bych chtěl popravu toho pitomého zvířete?“ zavrtěl hlavou Malejfuj. „Tys zřejmě po včerejšku ještě nevystřízlivěl. Neexistuje žádná taková komise, a jestli ti to Hybrid včera nakecal, tak si z tebe udělal dobrý den.“ V Crackově tváři se objevil obzvlášť zlomyslný výraz: „Být tebou, dělám si radši starosti ohledně toho zločince, Sirénuse Fleka. Spatřili ho nedaleko odsud, ve Šlapanově.“
„Cože?“ nechápal Garry.
„Viděli ho tam nějací lidé, jak se pohyboval po poli mezi samotami,“ vykládal dál Malejfuj. „Zavolali policii, ale než se tam objevila, zmizel do lesa a už ho nenašli.“
„A co já s tím?“ pokrčil Garry rameny.
„No,“ protáhl hlas Malejfuj, „já na tvém místě bych nezůstával tady ve škole, ale vypravil se na něj – a zneškodnil ho. Dřív, než on zneškodní tebe. Chápeš, co tím myslím,“ poklepal si významně na nos.
Garry a Von se na sebe nechápavě podívali. „Proč?“ zeptal se pak Garry. „Chce mě snad zabít?“
„Ty to nevíš, Pokere?“ rozchechtal se Malejfuj. „Ty to vážně nevíš?“
„Co nevím?“
„No přece, že to on…“ Malejfuj se zarazil a podíval se na hodinky. „To už je tolik? Hezky jsem si s vámi popovídal, pánové, ale musím do třídy. A vy ostatně taky,“ řekl a vzal za kliku učebny A 04.
„Pane Malejfuji,“ obrátil se na něj překvapeně profesor Grape, když se Cracko objevil ve dveřích třídy, „měl jsem za to, že ten opeřenec vás kopl do… ehm, však vy víte kam, a nikoli do hlavy.“ Grape se zamračil: „Nejen, že jdete pozdě, ale pokud vím, tak jste na rozdíl od pánů Pokera a Vlezlýho nepropadl,“ zabrousil marně pohledem na prázdná místa v poslední lavici, „tak opravdu nechápu, co děláte v hodině druhého ročníku, když teď máte sedět v jídelně a užívat si dnešní buchtičky se šodó.“
Dezorientovaný Cracko ze sebe vykoktal, že mu někdo musel podstrčit loňský rozvrh, a s omluvami se vypoklonkoval ze dveří. Než ale za sebou stačil zavřít dveře, pokusili se dovnitř nepozorovaně proklouznout Garry s Vonem. Nenápadnost tohoto pokusu byla ale značně omezena jejich kocovinou. Neúspěch se proto zákonitě musel dostavit už po pár krocích, kdy se jim do cesty postavila židle a nástěnný přehled druhů míchání a oba předměty skončily s rachotem na zemi.
„Pane Pokere? Pane Vlezlej?!“ otočil se na ně okamžitě Grape, když se plížili podél zdi z místa činu. „Máte nějaké vysvětlení pro to, kdy a jak jste sem dorazili?“
„Ujel nám vlak?“ zkusil standardní výmluvu číslo jedna Garry.
„Tuhle výmluvu jste na začátku školního roku zkoušeli už loni. Neúspěšně,“ ušklíbl se Grape. „Krom toho výuka už běží celý týden, takže se ani nepokoušejte mi nic takového namluvit.“
„Totiž,“ začal potichu Von, „profesor Hybrid nás požádal o určitou pomoc, která se nečekaně trochu protáhla, a proto jdeme pozdě. Pokud to chcete písemně, přineseme vám od něj příště podepsanou omluvenku.“
„Tu vaši omluvenku cítím až sem,“ zamračil se Grape a demonstrativně si zamával rukou před nosem. „Sednout! A odečítám Poblilvíru dvacet bodů.“
Oba zaskřípali zuby a odšourali se do své lavice. Zbytek hodiny strávili v tichosti a snažili se ignorovat neutuchající bolest hlavy, která povýšila už tak nesnesitelné hodiny s profesorem Grapem na další stupeň pekla.
„Na závěr pro vás mám ještě jednu podstatnou informaci,“ prohlásil významně Australus Grape, když se hodina chýlila ke konci a ze všech koutů se pomalu a tiše začaly ozývat zvuky spojené s uklízením školních pomůcek do brašen. „Jak jsem nedávno zjistil, stejné příjmení jako já používá i jeden profesor v  parodii na příběhy o nějakém potrhlém kouzelníkovi. A protože zásadně odmítám být spojován s nějakým trotlem, rozhodl jsem se, že budu od tohoto školního roku používat úplně nové jméno. Bohužel, Trumpál mi zakázal přejmenovat se nějak výrazně, protože nechce utrácet za nové jmenovky na dveřích a vizitky,“ zamračil se. „Proto jsem pro vás ode dneška profesor Australus G. Rape.“
Přejel pohledem celou třídu. „A odečítám Poblilvíru deset bodů za každého, kdo se teď přihlouple pochechtává.“
„G. Rape?“ zamrkala překvapeně Hormona.
Garry se protáhl na lavičce, aby si užil zbytky pozdně letního slunce klesajícího ke hladině Pekla. „Nechápu, co tě to tak fascinuje,“ zavrtěl hlavou. „Prostě si změnil jméno, aby si ho lidi nepletli s nějakým jiným pitomcem. Pravda, nutné to asi nebylo, protože druhého takového blbce na světě nenajdeš.“
Hormona se posadila na okraj lavičky a povzdychla si. „No právě.“
„Co no právě?“ zarazil se Von, který něco rýpal nožíkem do kmene nedaleké třešně.
„No právě, že druhého takového… zapomeňte na to,“ podepřela si hlavu do dlaní. „Ale proč G. Rape?“
„Proč ne?“ pokrčil Garry rameny.
„Protože to zní přece hrozně úchylně!“
„No a?“
„Grape přece je úchylný,“ přidal se Von. „Proto je jen dobře, že má i úchylné jméno.“
„Proč už se rovnou nepřemenoval úplně?“ nechápala Hormona. „Vždyť je tolik normálních jmen, z kterých si mohl vybrat.“
„To mu zatrhl Trumpál, aby nemusel měnit jmenovky a vizitky,“ objasnil Von.
Hormona zalomila rukama a okem přeměřila vzdálenost k Hybridovi, který před svou hájenkou zaléval dýně, až se z nich kouřilo. „To je takový neskutečný starý pitomec,“ sykla.
„JÁ TO SLYŠEL,“ zaburácelo přes celé školní pozemky. „NEBUDETE URÁŽET NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI!“
„Je fakt, že mohl vymyslet,“ zauvažoval Garry. „Třeba Gr Ape. To zní jako vzteklá opice, což by ho vystihovalo naprosto přesně.“
„I to by bylo možná lepší,“ podivila se Hormona tomu, že se shodne s Garrym. „G. Rape,“ otřásla se. „Copak neumí anglicky? Vždyť to zní, jako by chtěl někoho znásilnit!“
„Nebo právě umí anglicky,“ oponoval Garry. „A je to opravdu úchyl.“
„Nebo si mohl za jméno prostě přidat slovo fruit a říkat si Grapefruit, když tak spojuje své jméno s grepem,“ ozval Von, protože měl pocit, že už dlouho neřekl nic chytrého: přibližně tak sedmnáct a půl roku, a zabodl nůž do kmínku. „Proto přece nosí růžové oblečení.“
„Grepové!“ okřikla ho Hormona.
„V obchodech mívají vždycky bílé a růžové grapefruity,“ zašklebil se Garry. „Proč se jim tak asi říká?“
„Bílé grapefruity taky nejsou bílé, ale žluté. Proto není sebemenší důvod, aby růžové grapefruity byly růžové. A uznejte, že by byl nesmysl říkat jim grepové grapefruity. Stejně jako neřekneš lososové lososí maso nebo meruňková meruňka,“ dívala se Hormon netečně na odlesky slunečních paprsků na hladině rybníka. „A krom toho, pyžamo má tmavě žluté, takže v barvě bílého grapefruitu.“
„Jak to víš?“
„Ženská intuice?“ nadhodila Hormona. „Vy jste si toho pyžama v prádelně nebo v sušárně nikdy nevšimli?“
„V prádelně? V sušárně?“ vyvalil oči Garry. „Tady něco takového je? A to už jsem měl pocit, že v téhle škole znám každý kout. Kde vlastně vytahuješ informace o tom, kde se nacházejí všechny ty zbytečné místnosti jako knihovna, prádelna nebo sušárna?“
„V brožuře o škole,“ vysvětlila Hormona. „Všichni žáci ji dostávají na začátku školního roku zdarma.“
„Kde?“ divil se Von.
„V knihovně.“
„A nenachází se tady nějaká jiná možnost stravování než jídelna?“ napadlo Garryho. „Třeba pětihvězdičková restaurace s terasou?“
„Bohužel.“
„Musí nám stačit ta sušárna,“ řekl Von a přisedl si k nim. „Dělají tam dobré suši?“
„Vynikající,“ otočila se na něj Hormona. „Nejvíc doporučuju takové malé suché rolády. Dělají je v různých barvách a říká se jim pon-osch-ki.“
Hladina se začeřila ve větru.
„Fouká,“ zamračil se Garry. „Nemyslíte, že je čas, aby tady někdo zasadil topoly?“
„Pojďme do hradu, začíná být zima,“ řekla Hormona. „G. Rape? G. Rape? Hm, vlastně, proč ne…“

Sebeobrana proti švindlování

V pondělí ráno se Garry a Von dostavili, výjimečně včas, na druhou hodinu obrany proti švindlování. Profesor Lotkien tam ještě nebyl, tak se usadili na své obvyklé místo vzadu. Vytáhli sešity či spíše saláty, které je vzdáleně připomínaly, a zapojili se do běžného přestávkového šumu. Protože první hodina před týdnem byla pouze informativní a nebyla probrána žádná látka, chyběla zde velmi podstatná součást tradičního folklóru školních přestávek: opisování domácích úkolů.
Po pár minutách si u katedry někdo odkašlal. Třída vyplašeně zvedla hlavy. U učitelského stolu najednou stál profesor Lotkien ve splývavém černém hábitu.
„Kde se tady vzal?“ obrátil se na Garryho vyděšeně Kamil Křivý sedící před ním. „Viděli jste ho přicházet?“
„Neviděli, ani neslyšeli,“ zašeptal vzrušeně Garry. „Ani nešustne, ani nezašelestí. Snadno ho přehlédneš.“
Kamil zbledl a otočil se zase dopředu. Profesor Lotkien mezitím neslyšně vstoupil mezi lavice, protože nyní stál přímo před Kamilem. Chladně se na něj usmál a pokračoval ke Garryho lavici. Překvapeně se na ni podíval.
„Garry, ten kříž na tvé lavici má nějaké logické vysvětlení?“ ukázal na artefakt vyložený vedle penálu.
„Ano, chrání mě před nečistými silami. A je stříbrný,“ zdůraznil Garry.
„Mohl bys ho dát pryč?“ zacukal Lotkienovi koutek. „Nemyslím, že je vhodné mít při hodině na lavici něco takového. Nejsme náboženská škola.“
„To není náboženský symbol,“ protestoval Garry. „Ale budiž, pokud nechcete, abych ho tady měl, můžete ho odstranit. Holou rukou, nejlépe.“
Profesor Lotkien se chopil kříže, odnesl ho ke katedře a tam ho zamkl do šuplíku. „Dostaneš ho na konci školního roku,“ řekl Garrymu.
„Dobře,“ vysoukal ze sebe Garry přiškrceným hlasem.
Lotkien se začal věnovat výkladu, při kterém neustále procházel mezi lavicemi. Velmi tiše a občas se objevoval na zcela nečekaných místech. Proto si nikdo nemohl dovolit nedávat pozor; ani Garry s Vonem, kteří v tom jinak byli opravdu odborníci.
„Dovolil ti někdo při hodině svačit, Garry?“ přistoupil Lotkien opět ke Garrymu. „Od čeho jsou přestávky?“
Garry se poškrábal na hlavě. „Vždycky jsem si kladl spíš otázku, od čeho jsou hodiny,“ řekl nakonec. „A tohle není žádná svačina,“ uchopil malý bílý předmět do ruky, „ale česnek.“
Profesor Lotkien překvapeně zamrkal. „Ostatní vyučující mi jemně naznačovali, že nejsi úplně obyčejný student. Teď začínám chápat, jak to mysleli.“
„Samozřejmě, že nejsem obyčejný,“ souhlasil Garry povýšeně. „Toho si musí všimnout každý,“ dodal. „Nikdo jiný si určitě na hodinu nepřinesl lahev se svěcenou vodou.“
„Myslím, že si budeme rozumět,“ usmál se Lotkien. „Znal jsem dobře tvého otce. On byl taky trochu blázen, ale vycházeli jsme spolu skvěle.“
Na druhou část hodiny se společně přesunuli do počítačové učebny, aby zde trénovali hru proti poupravené variantě hry Srdce, která se nestyděla libovolně manipulovat s kartami, aby zabránila vítězství lidského hráče. Cestou po schodech do sklepení natrefili na profesora Grapea. G. Rapea.
„Rohn,“ konstatoval G. Rape ležérně. „Pokud míříš do počítačové učebny, rád bych tě upozornil, že není dobré pouštět k tak choulostivému a drahému zařízení pana Dlouhého Z. Už tak jeho přítomnost zde zvyšuje náklady na provoz školy o téměř dvacet procent.“
„Vidíš,“ opětoval mu Lotkien nepříjemný pohled, „měl jsem v plánu, že právě Debil mi bude asistovat při nastavování síťové hry na našem serveru.“
Profesor G. Rape zvedl obočí. „Pamatujte, že server máme jenom jeden.“
„Stejně má nejlepší léta za sebou,“ odtušil Lotkien.
„To ty taky, Rohne,“ ušklíbl se G. Rape pochmurně a odkráčel do své třídy.
Garry celý rozhovor zmateně sledoval. Na jednu stranu se stále obával útoku ze strany nemrtvého profesora R. J. J. Lotkiena, ale teď byl dezorientovaný z očividného nepřátelství panujícího mezi ním a profesorem G. Rapem. Nevěděl, jestli si má přát, aby Lotkien opravdu upír nebo vlkodlak byl (a Grapea zakousl), či by pro klid Garryho duše (a Lotkienovy koneckonců taky) nebylo lepší, kdyby upírem ani vlkodlakem nebyl.
Usadil se vedle Vona k jednomu z volných počítačů. Vedle klávesnice si pro jistotu vyložil nezbytný česnek a láhev se svěcenou vodou.
„Pořád nevím, jestli je teda vlkodlak nebo upír,“ vyložil Garry Vonovi své úvahy. „Jedno je ale jisté: až přijde úplněk, rád bych byl pokud možno aspoň sto kilometrů daleko.“

Karbanosofie aneb metakartika

Další hodina obrany sice pro nevolnost profesora Lotkiena odpadla, ale od té doby výuka pokračovala v rychlém tempu. Netrvalo dlouho a většina žáků si začala zvykat na to, že při hodinách obrany proti švindlování je třeba dávat pozor a občas je možné i pochytit nějaké znalosti, byť se tomu většina osazenstva školy karbanu zoufale bránila. Aby si studenti svou frustraci vykompenzovali, stával se profesor Lotkien terčem mnoha vtipů, útočících především na jeho temný vzhled, na jeho bradku, na ponurý chraplavý hlas, na délku jeho nehtů, stravovací návyky, na jeho údajnou zálibu ve vystřihování papírových panáčků z výtisků Kartáře v knihovně, rychlou chůzi po chodbách, pomalou chůzi po chodbách a vůbec na všechno, co jsou středoškoláci schopní vymyslet, když jim dáte libovolný profesorský sbor a pár minut volného času.
Jen zmizeluzelští věnovali svůj drahocenný čas spíš úvahám, zda pochmurně laděný profesor Lotkien není náhodou na té správné straně (což je ta špatná strana).
„Podívejte se na ty černé hadry,“ hodil pohledem Cracko Malejfuj po profesoru Lotkienovi, který zrovna čirou náhodou procházel kolem s naštvaným výrazem. Jeho náladě se nebylo lze divit, protože si zrovna dával odpoledního šlofíka, když mu autor dal na poslední chvíli vědět, že se musí projít po hradu.
„Když pomineme, že to vypadá jako pyžamo,“ vyprskla Milena Buďstřídavá, „působí celkem temně a záporně.“
„Jen ty růžové pantofle se zajíčky trochu kazí dojem,“ usoudil další z hloučku zmizeluzelských studentů, ale poté, co si profesor Lotkien při zapalování cigarety škrtl sirkou o vlastní strniště, ocitl se jeho hlas v jasné menšině.
„Musí být opravdu drsný,“ pokývala hlavou Milena, „když má bradku i strniště.“
Malejfuj se potutelně usmál. „Každopádně vypadá jako někdo, kdo by mohl být stejně jako my na Temné straně Karty.“
„Co to zase plácáš, Malejfuji?“ osopil se na Cracka Garry, který s Vonem šel zrovna náhodou kolem ze stejných důvodů jako profesor Lotkien. A komu by se chtělo přebíhat za deštivého podzimního odpoledne mezi budovami.
„Promiň,“ ušklíbl se Malejfuj, „já zapomněl, že tě vychovávali *********, takže nemáš žádný přehled o karbanické mytologii. Za ty hvězdičky si doplň nějakou šťavnatou nadávku, protože já jsem tu pro nekarbaníky pořád ještě nevymyslel.“
„To nebude problém, Drsoňovi opravdu jsou *********,“ zasmál se Garry. „A s tou nadávkou nezapomeň, že máš nejvyšší čas,“ dodal chladně. „Nejpozději příští rok ji budeš muset začít používat pravidelně.“
Když zašli za roh, Garry se obrátil na Vona: „Co je to ta Temná strana Karty, o které Malejfuj mluvil?“
„To je na dlouhé povídání,“ řekl Von.
„Aha, tak to nech být.“
„Je to známá karbanická legenda,“ přitočila se k nim Hormona, jako by těch náhod nebylo dneska dost. „Praví, že kdysi dávno, krátce po tom, co vznikl vesmír, vyvinul se život a na Zemi se objevili první lidé, vynalezli karetní hry, ty se rozšířily po celém světě, až jednoho karbrce napadlo…“
„Karbrce?“ podivil se Garry. „Co to je?“
„Karbrc je karetní mudrc. Karbaník, který karty nehraje, ale přemýšlí o nich.“
„Škoda, že to slovo je obsazené,“ napadlo Garryho. „Nebyla by to špatná nadávka pro hráče z nekarbanických rodin.“
Hormona se zamračila. „Ten karbrc – jmenoval se mimochodem René Des Cardes, což vás určitě zajímá ještě míň než zbytek mého povídání – se domníval, že schopnost hrát karty je přirozená vlastnost člověka, vyplývající z jeho myšlení. A že všechny možné karetní listy a hry světa jsou jen ztělesněními jednotného ideového základu, který nosíme každý v sobě. Ten je seznatelný rozumem a bývá formulován jako takzvaná první karta – carta prima.  Ta je symbolem jednoty karbanického světa a jeho směřování k vyššímu dobru.“
„A jak by taková prima karta měla vypadat?“ zeptal se Von.
„Neměla by nijak vypadat,“ vysvětlovala Hormona. „První karta je jen fiktivní myšlená idea karty, obsažená ve všech jednotlivých kartách světa. Ale bývá někdy připodobňována k čistému bílému karetnímu listu bez jakýchkoli znaků. Symbolizuje se tím to, že prapůvodní abstraktní idea karty je obsažena v kterékoli konkrétní kartě, protože prázdný list je to, co mají všechny karty společné. A z této idey nepřímo vyplývá, že jedině karban jako takový – bez ohledu na jedinečnou hru či karty – dává životu karbaníka smysl. Proto je Des Cardes také autorem známého výroku: Hraji, tedy jsem.“
„A na takovéhle bláboly mu někdo skočil?“ kroutil Garry nevěřícně hlavou.
„Už ve své době měla samozřejmě jeho koncepce své odpůrce,“ přikývla rozpovídaná Hormona. „Des Cardesův současník John Plonk naopak tvrdil, že nemůže existovat žádný prapůvodní, z myšlení vyplývající pojem karty. Domníval se, že ke koncepci karty jako takové se můžeme dopracovat pouze přes smyslové poznání jednotlivých karet. V rozumu tedy podle něj není žádná idea karty obsažena, ale rozum si ji vytvoří podle karet, které pozná.“
„Trochu jsem se ztratil,“ řekl Garry. „Jakou to má souvislost s původním tématem?“
Hormona se nadechla. „Takovou: Des Cardesovo chápání karty vytvořilo iluzi, že karty samy o sobě jsou dobré a vycházejí z rozumu. Každopádně celá ta myšlenka měla jeden velký háček.“
„Že je pitomá?“ nadhodil Von.
„Ne,“ odvětila Hormona. „Ale Des Cardes zapomněl na jednu důležitou věc, kterou odhalil až o více než sto let později jiný karetní myslitel – Immanuel Kart. Oblíbená průpovídka praví, že si jednoho dne vykládal pasiáns a při obracení vrchní karty s balíčku ho najednou napadlo, že každá karta má nejen líc ale i rub. A proto podle něj prima carta směřuje jak ke všemu dobrému, tak ke všemu špatnému. Jako první hovoří o Světlé a Temné straně Karty, které mají pro každého karbaníka stejnou přitažlivost. Teoreticky tak každý může být dobrý i špatný. Dobrým je pak takový karetní hráč, který respektuje takzvaný kartegorický imperativ, což jsou zjednodušeně řečeno pravidla hry. Na vynesenou kartu v prší můžu hodit cokoli, ale kartegorický imperativ mi přikazuje, že na srdcovou devítku můžu hodit jen jinou devítku nebo jinou srdcovou kartu. Věnoval tomuto tématu celé dvě knihy: Kritiku praktické hry a Kritiku čisté hry. Zatímco praktická hra není vázána pravidly, ale má pouze účel, kterým je vítězství, smyslem čisté hry je požitek ze hry samotné a hráči v ní respektují, co jim kartegorický imperativ říká.“
„Uf,“ zpracoval nakonec celou informaci Garry. „A jaký mají tyhle historky z pravěku význam pro moderního karbaníka?“
„Chceš to odborně nebo jako pro blbečka?“ podívala se na něj Hormona opatrně.
„Jak myslíš, že to pochopím,“ řekl Garry po chvilce váhání.
„Poblilvír, já, ty, Trumpál a dokonce i Von jsme ti hodní,“ prohlásila Hormona s lehkým úsměvem, „a Doktor Vrdlmrsmrst, Malejfuj a celý Zmizeluzel jsou ti zlí.“
„Ten Kart musel být opravdu dobrý karbrc,“ zamyslel se Garry, „když na tohle přišel už bůhvíkolik staletí před mým narozením. I když pořád nechápu, jakou to má souvislost s dodržováním pravidel při hře, když jsme někdy švindlovali úplně všichni.“
„Já ne,“ bránila se Hormona.
„Všichni si pamatujeme, jak probíhalo rozřazování,“ zavrtěl hlavou Garry. „A kdo říká, že nikdy nešvindloval, dělá to dodnes.“


Seznam kapitol 3. dílu:

Žádné komentáře: