1-9: Koncert

Kapitola devátá, plná hudby, byť není jednoduché se k ní dostat. Především je potřeba se nejdřív dobře najíst, což znamená objevit jiný zdroj potravy, než jakým je školní jídelna.

Koncert

Poker je bídák

Garry se vztekle ploužil hradní chodbou. Náladu mu trochu pozvedl akorát profesor Trumpál, kterého před chvílí potkal před pánskými záchodky a který ho pozdravil ‚Vaše Pokerové Veličenstvo‘. Na to ale Von zamumlal, že možná má Hormona pravdu a Trumpál je přeci jen magor. Hlavním zdrojem Garryho špatné nálady byly ale dvě hodiny rozdávání a míchání s Grapem, které ho právě čekaly.

Podlaha chodby se najednou začala rychle přibližovat k jeho obličeji. Co se to děje?, stihl si ještě pomyslet Garry, ale vzápětí došlo k nevyhnutelné srážce. Garrymu se před očima objevily tisíce hvězdiček.

„Zdravím, Vaše Pokerové Veličenstvo!“ zaslechl slizký hlas. Tentokrát mu pozdrav takovou radost neudělal. Otočil se a spatřil šklebícího se Cracka opírajícího se o sloup. Ve výklenku za ním se jako Crackovy nezbytné stíny rýsovali Svrab a Hnůj.

„Tys mi podrazil nohy!“ zaskučel Garry a začal se sbírat ze země.

„Chtěl jsem ti jenom pomoct sebrat támhle ten zelený žetonek,“ ukázal mu Malej Cracko, „je to přece tvůj erbovní žeton, ne? Ostatně se mu říká stejně jako tobě – bídák!“

„Nikdo mi neříká bídák!“

„Já ti říkám bídák, bídáčku!“ Malejfuj vykročil a Svrab s Hnojem ho následovali. „A teď by sis měl pospíšit, za chvíli máme hodinu!“

„Jenom závidíš, že nemáš vlastní fanklub!“ vykřikl za ním Garry, když už byli v bezpečné vzdálenosti.

…

„Á, velký bídák pan Poker se uráčil přijít na naši hodinu,“ ozval se Garrymu těsně za zády hlas profesora Grapea, když se pokoušel nenápadně vklouznout do hodiny. „Můžete tady rovnou zůstat a přednést nám svůj referát na téma ‚Míchání jednou rukou‘, pane Pokere.“

V Garrym hrklo: „Referát?“

„Ano, váš referát, který jste mi měl ostatně odevzdat v písemné podobě už na minulé hodině.“

Garry rozpačitě stál před třídou. „Tak ten jsem sice napsal, ale,“ očima nervózně těkal po stropě místnosti, „říkal jsem si, že ještě není tak dobrý, aby si zasloužil být vyslechnut vašima ušima, tak jsem na něm chtěl ještě trochu zapracovat…“

„Žádný studentský referát není tak dobrý, aby si zasloužil být vyslechnut mýma ušima,“ ucedil Grape, „takže vaše snaha je marná. Máte ten referát nebo nemáte?“

„É, příště?“ pokusil se o úsměv Garry.

„Odečítám Poblilvíru patnáct bodů. A pokuste se příště ten referát opravdu donést bez hloupých vytáček.“ Grape se zvedl z katedry a rozhlédl se po třídě. „Byl někdo ze Zmizeluzlu dnes alespoň o krapánek úspěšnější než pan Poker a podařilo se mu připravit si na dnešek referát, aniž by mu ho sežral pes, odplavila povodeň, rozkousaly myši nebo odnesl Karkulín ze střechy?“

Cracko Malejfuj vstal a vykročil se svým referátem před třídu. Když prošel kolem Garryho lavice, podlaha učebny se najednou začala rychle přibližovat k jeho obličeji. Co se to děje? stihl si ještě pomyslet Malej Cracko, ale vzápětí došlo k nevyhnutelné srážce. Crackovi se před očima objevily tisíce hvězdiček.

„Vítej na zemi,“ zazubil se na něj Garry.

„Bavíte se dobře, pane Pokere?“ zasyčel mu do ucha Grape.

„Celkem jo,“ pokrčil rameny Garry, „I když radši bych se bavil někde jinde než na vaší hodině.“

„Věřte mi, že i já si dovedu představit mnoho příjemnějších způsobů, jak strávit páteční dopoledne, než učit bandu pologramotných ignorantů,“ zavrčel na něj Grape. V tom si všiml hlásící se Hormony: „Chcete k tomu něco poznamenat, slečno Dangerová?“

„Prosím, já nejsem pologramotný ignorant,“ odsekla uraženě Hormona.

„Věřte mi, že i já si dovedu představit mnoho příjemnějších způsobů, jak strávit páteční dopoledne, než učit bandu pologramotných ignorantů v přítomnosti drzé, průměrně snesitelné šprtky,“ zavrčel Grape tentokrát na Hormonu. Hormona se posadila zpátky do lavice.

…

„Vidíte,“ ozvala se Hormona u oběda, „Grape na rozdíl od McDonaldové poznal, že nejsem nesnesitelná, ale průměrně snesitelná šprtka.“

„Nechápu, proč ti na tom tak záleží,“ zavrtěl hlavou Garry.

Hormona ukázala na svůj talíř koprové omáčky. „Tohle je, Garry, nesnesitelný oběd. Je naprosto odporný, nikomu nechutná a naprostá většina lidí, možná kromě Debila, by prodala vlastní babičku, jen kdyby něco takového nemuseli jíst.“ Hormona vytáhla z tašky papírovou krabici. „A tohle je feferonková pizza z pizzerie ve městě. Ta je průměrně snesitelná, pokud teda máš rád ostré.“

„Ne, já radši čokoládu,“ připojil se do rozhovoru Von.

„To je jedno,“ odbyla ho Hormona. „Ale chápeš ten rozdíl?“

„Ne, já radši čokoládu,“ zopakoval Von.

Hormona nad ním mávla rukou a otevřela si krabici s pizzou.

Garry v duchu přemýšlel nad Hormoniným proslovem. Z toho co řekla, mu v hlavě začala vrtat jedna věc. „Kde jsi sebrala tu pizzu, Hormono?“

„Roznášková služba ti přiveze pizzu i sem. Copak ty jsi nečetl ten jejich leták v knihovně?“ Hormona se zarazila. „Jasně, že nečetl, to bys někdy musel zajít do knihovny, co?“ upřela na něj výmluvný pohled. „Na stolku jich tam měli spoustu,“ doplnila a podala mu nabídku pizzerie.

„To by mě nenapadlo, co člověk může v knihovně najít,“ podivil se upřímně Garry.

Von si vzal lístek z pizzerie. „Příšerně drahý,“ postěžoval si.

„Mohl bys mít nějaký peníze,“ opáčil mu Garry, „včera jsem ti přece dával padesátku za to, že děláš předsedu fanklubu.“

„To víš,“ postěžoval si Von, „výdaje. Proč proboha stojí pizza Hawaii celej červenej žeton?“

„Protože neexistuje omluva pro nikoho, kdo dá na pizzu ananas,“ vysvětlila Hormona.

„Cože?“ obrátili se na ni vyjeveně Garry s Vonem.

„Terry Pratchett: Poslední kontinent.“

„Cože?“ obrátili se na ni vyjeveně Garry s Vonem.

„Omlouvám se, zapomněla jsem, že poslední knížka, kterou jste četli, byla Zabloudilo kuřátko,“ pronesla jedovatě Hormona. „Ta věta s pizzou a ananasem byla citace z knížky Poslední kontinent. Kdybyste si to chtěli přečíst, mají to i ve školní knihovně.“

„Cože?“ obrátili se na ni vyjeveně Garry s Vonem.

„KNI-HO-VNA,“ Hormonin hlas nabral nečekaných výšek, „To je taková místnost, kam můžete zajít a půjčit si tam nějakou KNI-HU.“

 „No jo,“ opustil Garry konečně svou oblíbenou otázku, „my víme, že jsi ze všech nejchytřejší, nemusíš nám to předhazovat. My přece víme, co je knihovna.“

„Když máte den,“ připustila Hormona.

„Rozváží ta pizzerie i v sobotu?“ vrátil se k původnímu tématu Garry.

„Jo,“ zahuhňala s plnou pusou Hormona.

„V tom případě už asi vím, jak se dostaneme zítra na ten koncert.“

„Zabloudilo kuřátko?“ probral se z letargie Von. „O čem to je?“

Dvakrát funghi a jednou tuňáková

Sobotní odpoledne strávili hraním šipek v poblilvírské společenské místnosti. Zatímco ostatní studenti právě nastupovali do přistavených autobusů, které je měli každou chvíli odvézt na koncert, oni nesměli do odjezdu vůbec vyjít z budovy poblilvírské ubytovny.

„Teď jsem volal do pizzerie a objednal jsem. Za dvacet minut by tady měli být,“ vysvětloval Garry a pohrával si v ruce s šipkou. „Až nás ten poslíček bude hledat po hradě, my zatím vlezeme do jeho dodávky a necháme se odvézt do města. Geniální, co?“

„Geniální,“ přikývla vážně Hormona, „A má to jenom jednu drobnou vadu. Tu pizzu rozváží v polském fiatu.“

„To jsi nemohla říct dřív?“

„Nevěděla jsem, jaký je tvůj plán!“

„Hm, co budeme dělat?“ povzdychl si Garry a mrštil šipku do terče na zadní stěně klubovny. Dvojitá třináctka. Prvočíslo krát prvočíslo!

…

„Tak to bude šest fialových a čtyři bílé,“ oznámil Garrymu suše poslíček zatímco Hormona přebírala krabice s pizzou.

Garry mrkl na Vona: „Zaplať prosím tě.“

„Já?“ Von obrátil kapsy. „Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná…“

„Já jsem si nevzal peníze,“ zasyčel Garry.

„Ach jo, vy dva se mi fakt zdáte,“ Hormona vztekle podala krabice s pizzou Garrymu a odpočítala z peněženky příslušný počet žetonů.

„Tak promiň,“ omlouval se Garry, když odcházeli z nádvoří zpátky na ubytovnu, „zapomněl jsem, že už jsem si dal peněženku do batohu na cestu.“

Před vstupem na schodiště vedoucí k pokojům málem zakopli o človíčka schouleného na prahu.

„Debile, co tady děláš?“ polekal se Garry a málem na Debila upustil krabice.

„Já jsem… zapomněl heslo,“ mumlal Debil. Vstupy do ložnic jednotlivých kolejí byly zajištěny heslem, zejména proto, aby studenti nemohli volně přecházet mezi budovami. Přes den zůstávaly dveře většinou otevřené, ale teď, když z hradu téměř všichni odjeli, byly dveře zamčeny.

„Ztratil jsem vstupenku,“ popotáhl Debil, „tak mě profesor Grape vyhodil před odjezdem z autobusu.“ Debil zašermoval pěstí ve vzduchu.

„Můžeš jít s námi,“ utěšovala ho Hormona, „my tam za chvíli vyrážíme, že jo, kluci.“

Garry neurčitě něco zabručel. Vonova hlava byla schovaná v krabici s pizzou a její majitel nevnímal okolní svět.

Debil trochu pookřál: „A to heslo?“

„Přece 1-2-3-4-5,“ vyťukala Hormona do alarmu na dveřích příslušný kód. Dveře zabzučely a odblokovaly se.

„Pěkně hloupej kód, ten bych si nedal ani na kufr,“ zavrčel Garry.

„Já mám na kufru heslo 1-2-3-4-5!“ vykoukl z krabice Vonův obličej umazaný od kečupu. „Abych si nemusel pamatovat dva kódy!“

Vyšli do pokoje 213, Garry jedním máchnutím ruky uklidil věci ze stolu na Vonovu postel a položil na něj krabice s pizzou.

Debil zatím opět klesl na mysli. „Ale vy přece nesmíte na ten koncert, máte školní trest!“

„Nestarej se, svatoušku,“ odbyl ho Garry.

„Jestli se na to přijde, tak kvůli vám odečtou Poblilvíru další body!“ zuřil Debil.

„Určitě nám nestrhnou víc než za tvoji nešikovnost v hodinách rozdávání a míchání,“ zachechtal se Von. Brunátný Debil se na něj vrhnul, ale Von v poslední chvíli uskočil a Debil narazil hlavou do nohy stolu, což ho trochu uklidnilo.

To už se ale rozčílila Hormona, která mezitím zkoumala jednotlivé krabice s pizzou. „Ty zrzavej pažravče, ta tuňáková byla moje!“

Předskokani

Začne to hned jak

ráno vyjdu z domu

už se tu chystaj

já jsem taky připraven.

…

„Můžeš, čistý vzduch!“ zavolala Hormona, která z okraje Hybridova záhonku s experimentálním zelím pozorovala školní hrad.

Von opřel žebřík o stěnu Hybridovy chatrče. „Fakt myslíš, že je to dobrej nápad?“ zeptal se již poněkolikáté Garryho.

„Určitě,“ ujistil ho, také poněkolikáté, Garry, „Jiná cesta z hradu nevede, bránu hlídá Plyš a všude kolem pozemků je ostnatý drát. Hybrid si přivydělává jako ochranka na koncertě, takže tady nikdo nehlídá.“ Von se neochotně vyškrábal na střechu chatky a Garry ho následoval. „Dělej, Hormono, pospěš si!“

Hormona je doběhla a vystoupila na žebřík: „Pořád si říkám, jestli těch pět ibalginů nebylo moc. Aby se Debil vůbec probral…“

„Nestraš,“ pomohl jí na střechu Garry, „aspoň se hezky vyspí.“ Garry spustil žebřík na druhou stranu hájenky a všichni sestoupili do lesa.

„Baterku?“

„Mám.“

„Záložní baterku?“

„Mám.“

„Záložní baterie do baterek?“

„Mám.“

„Mapu?“

„É, mám. Víceméně.“

„Co to znamená ‚víceméně‘?“

„Nenašel jsem turistickou, tak jsem vzal jenom mapu města a tam ten les není úplně vyznačenej…“

„Cože?“

„Neboj, pamatuju si to. Tady musíme asi tři sta metrů do kopce a tam narazíme na cestu. A po ní se dáme doprava a dojdeme rovnou do města. Teda doleva!“

„Tady vede značka,“ ukázala Hormona na modrou turistickou značku na vzrostlém smrku.

„Tu si nějak nevybavuju,“ poškrábal se Garry na bradě, „budeme se radši držet mého plánu.“

…

„Říkal jsi tři sta metrů?“ funěl Von. „Už jdeme alespoň půl hodiny!“

„Ta cesta tady někde musí být,“ zamával Garry rukama, „V mapě vedla po úpatí jedna vedle druhé…“

„A nebyly to náhodou vrstevnice, Garry?“ opřela se Hormona o nejbližší borovici, která vyrůstala z pískovitého podloží svahu.

„Vrstevnice? Čí vrstevnice? Naše?“ nechápal Garry.

…

Začíná dnešní občanská válka

úsměv – jo a baseballová pálka

a kdo chce, tak carino es soledad.

…

„Kolik je hodin?“ zeptal se Von a znaveně usedl na mechem obrostlý pařez.

„Půl osmé,“ podíval se Garry na hodinky, „za hodinu začíná hlavní program.“

Z hustého ostružiní na svahu pod nimi se vynořila poškrábaná Hormona a začala chrlit na Garryho hlavu příval kleteb, které se nepromíjejí. „…Kudy nás to táhneš, ty…“ zaslechl Garry mezi jednotlivými výstřely kulometu sprostých slov otázku.

„Protože tady není žádná cesta, řekl jsem si, že vylezeme na hřeben kopce a po něm dojdeme do města,“ pokusil se ji Garry přerušit, ale jeho slova zanikla v nadávkách.

Když Hormona vyčerpala slovní zásobu, shodila Vona z pařezu a posadila se. Vyhrabala z batohu cigaretové papírky a malou kovovou krabičku. „Jointpauza,“ odkašlala si.

„V lese se nekouří,“ poznamenal Von, zatímco se oprašoval od jehličí. Svou poznámkou si vysloužil vlastní dávku neprominutelných kleteb.

Po prvním šluku se Hormona konečně uklidnila. „Dáš si, Garry?“ nabídla joint Garrymu, „Vonánek si asi nedá, když vede stupidní řeči.“

„Pojď, jdeme pryč,“ pobídl Garry Hormonu, když dokouřili, „lezou tady všude hnusní černí pavouci.“

„To mi říkáš až teď?!“

…

Na vrcholu kopce konečně narazili na cestu. „Je tady cesta!“ zavolal Garry na Hormonu, která se o dvacet metrů níž snažila přemluvit starý uschlý buk, aby jí uhnul z cesty.

„Tak nevím,“ otočil se Garry na Vona, „neměli bychom jí to hulení radši sebrat?“ Von ho ale neposlouchal a vyndával si z batůžku svačinu.

„A když mi neuhneš, můžu tě aspoň obejmout?“

Prastarý kmen přikývl a jeho větve odevzdaně zaskřípaly. Stromy to na Vysočině nemají jednoduché, pomyslel si.

„Hele, je tady i rozcestí,“ hlásil Hormoně Garry svůj nový objev.

„To znám!“ zasmála se Hormona zpoza buku. „Jako v té legendě! Ty, kdo přicházíš ze západu, půjdeš-li doprava, vrátíš se, půjdeš-li doleva, vrátíš se, půjdeš-li rovně, nevrátíš se…“

„Co to tam žvaníš?“ zahulákal Garry. „Pojď už, prosím tě!“

„To bys nepochopil,“ zavrčela tiše Hormona. „Viď, buku, že by to nepochopil?“

Buk jenom pokrčil suky.

„Tak ahoj,“ rozloučila se s ním Hormona a vyrazila nahoru za svými kamarády.

„Ahoj.“

…

„Dělání, dělání, všechny strasti zahání,

Dělání, dělání,…“

„Hormono, nezpívej, neumíš to!“

„…je lék!“

„Jak jsi to tehdy říkala s tím zalepením pusy?“

„Když máš srdce zjihlé, když máš potíže…“

„Vone, vyndal bys mi z batohu leukoplast?“

„Tak dej cihlu k cihle…“

„Chceš, aby se v tomhle lese stala další vražda?“[1]

…

„Ups, potůček přes cestu,“ zastavila se Hormona.

Von se rozhlédl: „Měli jsme odbočit po tý asfaltce, kterou jsme před chvílí překřížili a dojít to po silnici.“

„To by byla strašná zacházka,“ zavrtěl hlavou Garry, „Tudy je to mnohem kratší.“ Garry si začal sundávat boty. „Navíc je to cesta z hradu do města, mohli bychom na ní někoho potkat.“

„To se jako budeme brodit?“ ohrnul nos Von.

„Vidíš snad jinou možnost?“

„Někdo by mě mohl přenést!“ nadhodila Hormona.

„A co takhle přehodit?“

„Nechce se mi sundávat si punčocháče!“

„To mně taky ne,“ povzdechl si Von.

…

Po zhruba půl hodině cesty dorazili na kraj obydlené zástavby. Garry vytáhl mapu. „Tak, konečně víme, kde jsme!“ zaradoval se.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Von a znaveně usedl na mechem obrostlý patník.

„Čtvrt na devět,“ podíval se Garry na hodinky, „za čtvrthodinu začíná hlavní program.“

Z hustého křoví na okraji lesa se vynořila poškrábaná Hormona a začala chrlit na Garryho hlavu příval kleteb, které se nepromíjejí. „…Kudy nás to táhneš, ty…“ zaslechl Garry mezi jednotlivými výstřely kulometu sprostých slov otázku.

To bude asi to dežo-ví, pomyslel si Garry a vyrazili směrem k letnímu kinu.

Hlavní program

Když je holka poctivá

nevinně se usmívá.

Ty se taky trochu směj

a pak rychle utíkej!

Když ti totiž nepatří,

radši se s ní nebratři.

Rohlík v párku si s ní dej

a pak rychle utíkej!

…

Garry s Hormonou seděli pod stromem před polenským zámkem. Von byl vyslán jako rychlá spojka k letnímu kinu, aby zjistil co a jak.

„Průser,“ oznamoval jim vyděšeně Von, který právě přiběhl zpoza rohu, „u vchodu hlídá Grape s Hybridem!“

„Grape!“ zatnul rozzuřeně zuby Garry. „Určitě je tady jenom kvůli mně!“

„Nedramatizuj,“ odbyla ho Hormona. „Dá se tam dostat nějak jinak?“

Von zavolal Tomu a Onomu. Přestože většinu hovoru slyšel jenom hluk koncertu, dozvěděl se od nich, že plot se dá přelézt v zadní části, za řadou toi-toi záchodků. To se jim také, byť s mírnými potížemi, podařilo.

Posadili se k Tomu, Onomu, jejich kamarádu Lee Nilovi, Danu Koumesovi a Peteru Bačovi. Po chvíli dorazily Palma a Pasta Patlalovy s opečenými klobáskami. Garry si hned jednu vzal a zakousl se.

„Jauuu,“ vyskočil najednou, až mu klobása spadla z papírového tácku na zem.

„Co šílíš?“ ptala se Hormona, která si právě přinesla od blízkého stánku kuřecí gyros a kofolu.

„Jiz…va,“ zalapal po dechu Garry, „najednou mě hrozně zasvědila moje jizva!“

„Tak si na ni nesedej,“ odtušila Hormona.

„Hahaha, moc vtipný,“ odsekl Garry a poškrábal se na jizvě.

Von se k němu naklonil: „Tu klobásu už nebudeš?“

…

Lidi, co venku řvou,

asi to vyhrajou.

Na jih neuletěj,

v peří je odchytěj.

…

Garry si zapnul poklopec a opustil potemnělou budku přenosného záchodku. Venku se ocitl tváří v tvář stvoření v plášti růžové barvy. Grepové bravy, opravil se Garry.

„Dobrý večer, pane profesore,“ začal Garry obcházet Grapea malými krůčky.

„Dobrý večer, Pokere,“ odpověděl mu chladným hlasem profesor Grape a nedbalým pokynem ruky mu naznačil, aby se nesnažil nenápadně zmizet, „smím se zeptat, co dělají vaše pokeří ouška zde na koncertě? Myslel jsem, že máte školní trest a musíte zůstat na hradě.“

„Ehm,“ objasnil mu situaci Garry.

„Navíc si nepamatuji, že byste procházel vstupem,“ upřel na něj Grape podezíravý pohled.

„Ehm,“ pokračoval ve vysvětlování Garry.

…

Ptáci jsou mazaný,

v postelích schovaný.

Mají to zadaný,

už dlouho vyhraný.

…

„Zdá se, že tady nemáte co pohledávat, Pokere, pojďte se mnou za profesorkou McDonaldovou,“ pobídl ho Grape.

„K. F. C., máš tady svou kolejní hvězdičku,“ vysvětloval Grape, když nalezli profesorku McDonaldovou ve stanu s hracími automaty.

„Tři třešničky!“ vykřikla profesorka McDonaldová a obrátila k nim svou pozornost. „Pokere! Co tady děláte?“

„Profesor Grape mě sem přivedl.“

„Australusi, proč jsi toho chlapce vzal na koncert?“ Profesorka hodila do automatu další modrý žeton.

Grape si povzdechl. Poslední dobou ho doháněla k zoufalství nejen tupost studentů, ale měl pocit, že ani jeho kolegové se mu svou intelektuální úrovní nemohou rovnat. „On přišel na koncert sám, já jsem ho přivedl jenom sem za tebou.“

„A proč?“

Už bys mohla odejít do důchodu, je nejvyšší čas, pomyslel si Grape. „Protože nemá být tady, ale sedět na hradě. A je to tvůj student,“ odpověděl nahlas. Království za inteligentní společnost, pokračoval už opět jen pro sebe.

„Tady jsi, všude tě hledáme!“ nakoukl do stanu Von Vlezlej. „Dobrý den, pane profesore, Dobrý den paní profesorko!“

„A tenhle tady také nemá co dělat,“ ucedil Grape. Obrátil oči k plátěné střeše stanu. Obzvlášť ne teď, když jsem zatoužil po inteligentní společnosti.

…

Ani to nechápu, na co se mě ptali…

Jsou ňáký pitomý, no, co teď s tim?

Zmizeli někam pryč všichni, co mě znali

a já domu netrefim!

Afterparty

„Ten Grape mi vážně pije krev,“ skučel Garry, „Kvůli němu máme další školní trest!“ Zařadil křížovou pětku mezi čtyřku a šestku a balíček karet, nyní dokonale seřazený podle barev a hodnoty karet, odložil na stůl. Poté si vzal do ruky další neroztříděný balíček.

„Ale McDonaldová nám alespoň přičetla padesát bodů za tu odvahu,“ uklidňoval ho Von, kterému se právě rozsypal na stole téměř setříděný balíček, „kurva!“

„Tak proč jí nadáváš?“

„To bylo na ten podělanej balíček,“ ulevil si Von, zatímco sbíral karty ze stolu.

„Grape nám za drzost stejně zase padesát bodů odečetl, takže nula od nuly pojde,“ uvažoval Garry, „a teď musíme ještě setřídit těchhle dvě stě školních balíčků kanastových karet. To budeme dělat do svítání!“

…

Svítá a poslední noc zhasla.

Teď už jsi Šeherezádo volná.

Žádný další díly nejsou,

odložme zbraně, teď jde o životy!

…

„Už svítá.“

„No, aspoň nás nechali na tom koncertě až do konce.“

„Kolik už máš? Já čtyřicet,“ ptal se Von. Balíček mu znovu vyklouzl z rukou, „Třicet devět.“

„Já mám čtyřicet sedm,“ Garry odložil svoje karty, aby pomohl Vonovi sesbírat jeho rozsypaný balíček, „ale tímhle tempem…“

Ozvalo se slabé zaťukání. Dveře učebny rozdávání a míchání se otevřely. Vonovi leknutím vylétly karty z ruky. „Strašidlo!“ vyjekl.

„No tak jsem se nestihla učesat, nemusíš to hned komentovat,“ promluvilo strašidlo Hormoniným hlasem, „a ta noční košile snad není tak hrozná.“

„Na můj vkus trochu málo průsvitná, ale jinak…“ vyjádřil se Garry.

„Přinesla jsem vám kakao,“ ignorovala ho Hormona a posadila se naproti nim.

„Ty jsi nám uvařila kakao?“ Von překvapením upustil karty, které zatím stihl sebrat ze země.

„Ne,“ ujistila ho Hormona, „tak hluboko jsem ještě neklesla. Uvařila vám ho Brownie, že prý je vám tady určitě zima, máte žízeň, hlad a bůhvíco ještě. Škoda slov. Hučela do mě tak dlouho, až jsem vám ho teda přinesla.“

„Proč nám ho nepřinesla sama?“

„Bála se chodit v noci sama po hradě a navíc se před tebou stydí. Škoda slov.“

Garry se napil horkého kakaa. „Tak aspoň už víme, že všechny holky nejsou jako ty, ale existují taky nějaké hodné a milé,“ olízl si rty. „To kakao je vynikající.“

„Vyřídím,“ Garryho probodl pistáciový laser, „snad z tvých komplimentů neomdlí. Radši jí je ale rozředím trochou ironie a sarkasmu, aby to byla schopná vstřebat.“

„To si dovedu představit,“ usmál se Garry.

„Jen se obávám, že v jejím případě se to stejně mine účinkem,“ pokrčila Hormona rameny. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

„To si taky dovedu představit,“ usmál se Garry a podíval se na Vona.

„Každopádně, do té doby si můžu zpříjemňovat život sarkasmem na jejich účet.“

Hormona vykročila ke dveřím. Po pár krocích se vrátila a položila na stůl balíček Be-Be. „Přinesla jsem vám ještě sušenky,“ vysvětlila. „Svoje,“ ucedila.

Ach jo, nějak se to vymyká z rukou, pomyslel si Garry Poker, tohle má být bláznivá parodie a ne žádná psychologická sonda do mezilidských vztahů. Aspoň Von se v tomhle ohledu trochu snaží.

„Garry,“ ozval se potichu Von, když Hormona odešla, „co je to ten sakrazmus?

…

V rukávu zkoušíš najít eso,

tisíc jedna noc že stačí?

Vrátil jsem se domů z kouzel,

drahý koberce se vznesly…[2]

---

[1] Ano, další. Ale nebojte, v tomto příběhu zatím nikdo zavražděn nebyl. Tou první se myslí zavraždění Anežky Hrůzové v roce 1899 nedaleko od místa, kde se právě odehrává děj.

[2] V kapitole Koncert jsou použity úryvky písní Tisíc a jedna noc, Exil, Ptáci, Prohrála v kartách II a Baseballovej Hurvínek od skupiny Prohrála v kartách a písně Dělání od J. Uhlíře a Z. Svěráka.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát