Kapitola sedmá, v níž Garry podstoupí první vážný boj se svými nepřáteli. Vyvázne nezraněn, neboť ho jako deus ex machina v poslední chvíli zachrání osoba, jejíž zjevení by v ději málokdo čekal. Více či méně dobrovolně si potom společně s Garrym představíme jeho spolužáky.
Půlnoční honička
Hodina výpočetní techniky
Druhé zářijové pondělí měli poprvé hodinu výpočetní
techniky.
„Co je to ta výpočtová technika?“ hučel do Garryho celou
cestu Von.
„To jsi neviděl nikdy počítač?“ zarazil se Garry.
„Hm, ne,“ pokrčil rameny Von.
„Počítače jsou důležitou pomůckou každého moderního
karbaníka. Jejich význam spočívá především v tom, že každý počítač
s operačním systémem Windows má v základní výbavě Solitaire, Srdce a
Spider Solitaire. Bill Gates je totiž taky karbaník a hlavně hazardér,“ doběhla
je Hormona s náručí plnou knih.
„Počítač je moderní zařízení, jehož prostřednictvím můžeš
dělat spoustu věcí,“ pokračovala Hormona, zatímco vstoupili do učebny A 01,
která se nacházela v podzemí naproti učebně míchání a rozdávání. „Tohle je
počítač,“ ukázala Hormona na šedivou skříň na prvním stole.
„Tahle krabice?“ podivil se Von a začal si počítač
prohlížet.
Garry se posadil k počítači, zapnul ho a začal ho
Vonovi popisovat. Ten se stále tvářil vyděšeně.
„A nemůže to vybuchnout?“ vysoukal ze sebe.
„Neboj, to je bezpečná technika, nedovedu si představit, co
bys s tím musel vyvádět, aby to bouchlo. Navíc to toho jde jenom malý
proud, protože…“ Garryho výklad přerušila ohlušující rána ze zadní části
učebny. Debil se právě pokusil zapnout svůj počítač a ten explodoval. Von
omdlel.
„Tohle bude ještě veselá hodina,“ zasmál se Garry a pustil
si internet.
Mezitím, v nedaleké přítomnosti…
„Kdo vlastně učí prváky výpočetní techniku?“ otočil se
profesor Grape na profesorku McDonaldovou, zatímco si naléval svou odpolední
kávu.
„Takový ten divný mladík,“ odpověděla McDonaldová, „vysoký,
dlouhé vlasy, brýle, kostkovaná košile…“
„Támhleten?“ zeptal se Grape a ukázal na mladíka, který si
v křesle v rohu četl Chip. Grape se podíval na hodinky: „Neměl by už
být dávno ve třídě?“
Mladík položil časopis na stolek a promluvil: „Invalid command. Room A 01 not found.“
„Co to má znamenat?“ zavrčel Grape.
V tom do sborovny vstoupil Trumpál. „Nějaký problém?“
zahlaholil.
„Tady ten… učitel počítačů,“ vyprskl Grape, „není
v učebně!“
„Asi se zase porouchal,“ pokrčil rameny Trumpál.
„Cože?“ hlesl šokovaně Grape.
„Dlouho jsme nemohli najít někoho, kdo by dělal ve škole
správce sítě a učil výpočetní techniku. Tak jsem si nechal vytvořit hologram.
Jmenuje se ŠUTA 0.1 – školní učitel,
technik a administrátor, ale tohle je jenom beta verze, “ ukázal na mladíka, který právě začal poblikávat, „Moc toho ale
zatím neumí, jenom pár vět: ‚Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?‘, ‚Máte to
v zásuvce?‘, ‚To nefunguje‘, ‚S tím se nedá nic dělat‘ a tak podobně.“
„A to si nikdo ničeho nevšiml?“ zeptal se Grape.
„Ne, vždyť je k nerozeznání od standardního
administrátora!“ Šuta mezitím začal mizet. „Musíme ho restartovat,“ povzdychl
si Trumpál, „jeho server je v místnosti A 03. Půjdete se mnou?“
V tom do sborovny vpadl bez klepání Dan Koumes. „Hoří…
učebna… počítač vybouchl… Debil… za mnou!“ vychrlil ze sebe.
„Co se děje?“ nahnul se k němu Trumpál.
Dan chvíli vydechoval a pak se mu podařilo vyslovit celou
větu: „Hoří učebna počítačů. Jeden počítač vybouchl, když ho Debil zapnul.
Rychle za mnou!“
Na večeři
„Ta dnešní hodina výpočetní techniky byla fakt legrační,“
zasmál se Garry a pokoušel se identifikovat obsah svého talíře.
„To teda nebyla, Garry,“ vyhrkl Dan Koumes, „Debil tam málem
uhořel!“
„Za to si může sám,“ pokrčil rameny Garry. „Každopádně to
vypadá na nový rekord. Osm dnů ve škole a Debil už byl třikrát na ošetřovně… a
to jsme ještě neměli tělocvik.“
„Kde je vlastně Von?“ zeptala se Hormona.
„Taky na ošetřovně,“ zasmál se Garry, „jak omdlel, tak se
praštil do hlavy.“
„Pochybuju, že by ho to mohlo nějak poznamenat.“ Hormona
zvedla ze svého tácu špinavou skleničku s ovocným nápojem. „Vypadá to jako
moč!“ zašklebila se.
„Až se napiješ, budeš si přát, aby to i chutnalo jako moč!“
zasmál se od vedlejšího stolu Ten a pozvedl sklenici. „Na zdraví!“
Garry se opět zahleděl do svého talíře. Stále se mu
nepodařilo zjistit, co je jeho večeře zač. Kolínka plavající v hnědé
omáčce mu ale byla povědomá. Napíchl jedno z nich na vidličku a podrobně
si ho prohlížel. Byl si jist, že tohle kolínko měl včera ve francouzské
polévce. Poznával otisk svých zubů. Kousky masa mu zase silně připomínaly sobotní
guláš. Nabral si něco na vidličku a opatrně k soustu přičichl.
„Budeš to jíst, nebo se s tím chceš milovat?“ zazubil
se na něj Onen.
Garry opět pohlédl na svou vidličku. „Jestli si můžu vybrat,
tak bych se s tím asi radši vyspal,“ odtušil a odložil příbor.
V tom si k nim přisedly Palma a Pasta Patlalovy.
„S kým by ses rád vyspal?“ zeptala se ho jedna z nich. Garry si pamatoval,
že jedna nosí copy a druhá má vlasy v culíku. Nepamatoval si ale, která je
která.
„To neřeš,“ odkašlal si Garry a začervenal se.
„Zaslechly jsme něco u zmizeluzelského stolu,“ pokračovala
Palma Patlalová. Garry si všiml, že má na prsou jmenovku. „Malej Cracko něco
chystá!“
Garry se v duchu zaradoval. Zpravodajská síť jeho
fanklubu začínala fungovat. „Povídej,“ pobídl Palmu.
Odpověděla mu ale Pasta: „Cracko se chce se Svrabem a Hnojem
dneska o půlnoci vloupat do lékárny na ošetřovně a vzít tam čistý líh. Chtějí
to smíchat se sirupem a prodávat v říjnu na karbanickém koncertu
v letním kině. A ještě říkal,“ Pasta se na chvíli zarazila, „říkal: ‚Při
té příležitosti dáme lekci těm dvoum poblilvírskejm blbečkům, co tam leží!‘,
jo, asi tak nějak to říkal.“
„To musíme zarazit!“ zatnul pěsti Garry, „Nikdo nebude
ubližovat členům mého fanklubu bez mého výslovného svolení!“ Otočil se na Toho
a Onoho: „Jdete do toho se mnou?“
Ten a Onen se na sebe podívali. „No, náš bráška by sice malou
lekci potřeboval,…“ zamyslel se Onen. „Ale o to se postaráme bez Cracka!“
doplnil ho Ten.
„Super,“ usmál se Garry.
„Ty máš snad nějaký plán, Garry?“ zamračila se na něj
Hormona.
„Plán?“ odfrkl si Garry. „Na co potřebuju plán, vždyť nad
vchodem do poblilvírské koleje se přece píše: I
když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo dá se použít tvá hlava!“
Hormona vzdychla: „Uvědomuješ si, Garry, co všechno je
potřeba zajistit, aby se ti podařilo dostat se v noci na ošetřovnu, tam
přelstít Cracka, vrátit se zpátky a udělat to tak, aby to nikdo nezjistil?“
„Ne,“ pokrčil rameny Garry.
Hormona začala horlivě gestikulovat: „Tak hádej, chytráku!
Kde je první problém?“
Garry se zkusil soustředit.
„Moje prsa to nejsou, Garry,“ probodla ho pohledem, „Radši
zavři oči při tom přemýšlení, aby tě nic nerozptylovalo.“
Garry se znovu zkusil soustředit. „Nevím, kde je ošetřovna!“
napadlo ho.
„Vida, začíná ti to zapalovat,“ ironicky pronesla Hormona,
„Ale předpokládám, že Ten a Onen vědí kde je.“ Ten potvrdil její úvahu
přikývnutím. „Co dál?“
„Po večerce nesmíme vycházet z pokojů,“ Garryho mozek
se začal zavařovat.
„Přesně tak. Po chodbách bude určitě hlídkovat Plyš a možná
i někdo z učitelů. A dál?“ pobízela ho Hormona.
„Já s Tím a Oním asi nepřepereme Cracka se Svrabem a
Hnojem. A i kdyby, natropíme na ošetřovně hrozný hluk!“ Garry začal Hormonu
nenávidět. Převrátila jeho představu o večerním dobrodružství v trosky.
„Takže,“ rozhlédla se Hormona po ostatních, „nějaké nápady?“
Garry se rozzuřil: „Já jsem tady hlavní postava! Přestaň se
mi do všeho motat! Nepřiživuj se na mojí slávě!“
Hormona uraženě
vstala. „To trochu přeháníš, nemyslíš? Co čekáš, že ti tady budou všichni líbat
boty?!“
„To by bylo fajn,“ zasnil se Garry.
Palma a Pasta se na něj zasněně podívaly: „Opravdu by sis to
přál?“
„Teď na to není čas, snad jindy,“ řekl zklamaně Garry.
Hormona se chytila za hlavu a její odchod doprovázely nereprodukovatelné kletby
na Garryho adresu.
Garry se obrátil na ostatní spolustolovníky. „No dobře,
musíme vymyslet nějaký plán. Jak se dostaneme nepozorovaně na ošetřovnu?“
zeptal se Toho a Onoho.
Ten se zamyslel. „To bude těžký,“ poškrábal se, „Ošetřovna
je na druhém konci hradu a v noci všude slídí Plyš a ta jeho pitomá
opice…“
„Plyš má nějakou opici?“ zeptal se překvapeně Garry.
„Jo, cvičenou,“ vysvětloval Onen. „Jmenuje se soudružka
Vopičková. V noci běhá po chodbách, a jak někoho potká, začne strašně vřeštět.
Jednou jsme ji málem chytili, ale zdrhla nám… Každopádně dostat se na ošetřovnu
nebude jednoduché. Jediná cesta, která mě napadá, je…“
„…po střeše!“ dořekl Ten.
Na střeše
Sešli se v jedenáct večer pod střešním poklopem.
„Nemůže nás nikdo načapat?“ rozhlížel se Garry.
„Neboj,“ uklidnil ho Onen, „Pasta a Palma hlídají na
schodišti. Kdyby někdo šel, tak mě prozvoní.“
„Jak to, že máš jejich číslo a já ne?!“ zuřil Garry. „Měli
byste si konečně uvědomit, čí je tohle fanklub!“
„No jo, nemusíš hned dělat scény,“ zašklebil se na něj Onen
a otevřel poklop, „jdeme!“
„Takže zopakujme si plán,“ řekl Ten, když už stáli na
střeše. „Musíme se tam dostat dřív než Cracko. Počítám, že bychom se měli
dostat do čtyřiceti minut na střechu ošetřovny. Potom spustíme dolů na laně
Garryho, protože je nejlehčí, pokud se zrovna nenafukuje pýchou…“
„Nech si to,“ sykl Garry a pochybovačně zkoumal pevnost
lana.
Ten pokračoval: „Spustíme tě k oknu a tady nastupuje
nejslabší článek našeho plánu. Zaklepeš na okno a musíš doufat, že Von nebo
Debil pochopí, že jsi to ty, a otevřou ti…“
„A když ne?“
Onen podal Garrymu kladivo: „Pak musíš použít hrubou sílu.“
Garry si povzdechl. Najednou měl pocit, že jejich plán obsahoval příliš mnoho
‚kdyby‘ a ‚jestli‘.
„Potom,“ vysvětloval dál Ten svůj plán, „vyměníš líh na
ošetřovně za vodu. My zatím vytáhneme Vona a Debila na střechu. A když hezky
poprosíš, vytáhneme i tebe.“
Garry mu věnoval jeden ze svých nejošklivějších pohledů.
„Jdeme,“ řekl, „máme málo času.“
Po střeše ubytovny přešli hladce během chvilky, ale pak
narazili na první problém. Museli vylézt na jednu z hradních věží. Garry
nasucho polkl.
„Neboj, jen co se dostaneme na věž, bude to už jenom z kopce!“
utěšoval ho Onen.
„To jsi mě fakt uklidnil,“ hlesl Garry.
Pak museli překonat ještě několik strmých střech a jednu
menší věžičku. Pět minut před dvanáctou se ale dostali na střechu ubytovny.
Onen připevnil Garrymu kolem pasu lano. „Musíme máknout, už
bude dvanáct,“ vyhrkl, zajistil lano za jednu z korouhví a spustil Garryho
dolů.
Garry zaklepal na okno. „Haló,“ šeptal, „Vone, dělej,
otevři!“
„Pomóc, strašidlo!“ zaslechl zevnitř Debilův hlas. Zaslechl,
že něco říká i Von, ale nerozuměl.
„To jsem já, Garry!“ zakřičel. „Dělejte, otevřete!“
Von váhavě vstal z postele a šel k oknu. „Co tady
děláš, Garry?“ koukal na něj vyjeveně.
„Přišli jsme vás zachránit, Vone,“ vysvětloval Garry, „otevři
prosím tě to okno! Každou chvíli přijde na ošetřovnu Cracko se Svrabem a Hnojem!“
Von otevřel okno.
Garry vlezl dovnitř a odvázal si z pasu lano. „Musíme
vás odsud dostat,“ vysvětloval, „Ten a Onen vás vytáhnou nahoru, já ještě něco
zařídím.“
Zaběhl do místnosti s léky, rychle vylil z lékárenské
sklenice líh do připravené petláhve a do sklenice napustil vodu z umyvadla.
Zavřel skříňku lékárny a vrátil se k lůžkům. Von už tam nebyl, ale Debil
pořád seděl na svojí posteli.
„Dělej, nemáme čas!“ sykl na něj Garry. „Vleze sem Cracko se
Svrabem a Hnojem a rozbijou ti držku!“
„Já nikam nejdu!“ přitáhl si k bradě peřinu Debil.
„Určitě bych spadl a zabil se! Navíc ošetřovna je zamčená!“
„Myslíš, že Svrab a Hnůj nevyrazí dveře?“ podíval se na
hodinky Garry. 0:03! Každou minutou tady budou! „Dělej, teď nebo nikdy,
Debile!“
„Nejdu!“ zabručel Debil a přetáhl si peřinu přes hlavu.
Garry si zapnul pás a zatahal za lano. Během momentu už byl na střeše.
Nečekané setkání
„Neremcejte,“ komandoval Cracko Malejfuj svoje kumpány,
„jediná možná cesta je po střeše! Ještě přelezeme tuhle zídku a budeme na
střeše ošetřovny.“
Přelezli zídku. Cracko vyděšeně zaječel. Rozhodně nečekal,
že tady někoho potká. „Co tady děláš, Pokere?“ vzpamatoval se.
„Vyrazil jsem si na procházku s přáteli,“ ukázal na
Vlezlý, kteří stáli za ním. „Trocha čerstvého vzduchu nezaškodí!“
„Opravdu?,“ šklebil se na něj Cracko. „A proč zrovna sem?“
Obezřetně je obcházel. „Nestrkej nos do mých věcí, Pokere!“
„Neboj, na tvoje věci se můžu tak akorát vysrat, Cracko!“
křikl Garry a v momentu vyskočil na zídku. Von, Ten a Onen ho hned
následovali. Garry se na zídce postavil a vytáhl z kapsy petlahev s lihem
a zamával s ní Crackovi. „Nechtěls na ošetřovně náhodou tohle?“
Cracko zařval na Svraba a Hnoje: „Chyťte je!“ Všichni tři se
začali škrábat na zídku. Garry, Von a dvojčata se rozběhli po střeše.
Několikrát oběhli po střeše vnitřní nádvoří, ale pořád nemohli Cracka setřást.
„Schovejme se tady za komínem!“ zašeptal Ten a ukázal na
obrovský dvojitý černý komín školní kuchyně. Zaběhli za jeho roh.
Zpoza dalšího rohu se najednou ozval neznámý hlas: „Rychle,
sem!“
Otočili se. Na rohu komína stál malý tlustý mužíček
s obrovskou kulatou hlavou a mával na ně: „Rychle!“
Neměli čas přemýšlet. Běželi za mužíčkem a užasli. Vzadu
mezi komínem a jednou z hradních věží se nacházel malý domek. Mužíček
právě otvíral dveře. „Dovnitř, honem!“ usmál se na ně.
Domek byl sice malinký, ale všichni se do něj vmáčkli.
Mužíček za nimi zamkl dveře a zhasnul.
„Kdo jste?“ vykulil na něj oči Von.
„Ty mě nepoznáváš, kluku?“ zamračil se mužíček, „Copak ty
jsi jako dítě nikdy nečetl Astrid Lindgrenovou?“
Von se nechápavě podíval na Garryho. Ten byl o něco
sečtělejší než Von. Pátravě si mužíka prohlédl. „Dítě z Bullerbynu?“
nadhodil.
Mužíček se zamračil ještě víc. Venku se ozvaly kroky.
Mužíček zašermoval rukama. „Třeba oni budou vědět?“ vykročil s klíčem ke
dveřím.
„Ne!“ zadržel ho Garry. „My si určitě vzpomeneme!“
Začali si zuřivě šeptat. Ten ani Onen ale taky nic nevěděli.
„Můžeme požádat o nápovědu?“ poprosil nakonec Garry.
„To je úroveň!“ založil si mužíček ruce v bok. „Dobře,“
zamířil buclatým prstem Garrymu do obličeje, „ale budete mi péct koláče! Každý
den tři! Už mě nebaví za ně pořád platit, navíc mi dochází zásoba pětníků…“
Garry přikývl. Neměl na výběr, protože slyšel z venku
Crackův hlas.
„Bydlím na střeše a na zadku mám vrtulku!“ otočil se.
Garry marně vzpomínal na dětskou literaturu, kterou nečetl. Náhle
dostal nápad. „Můžu se poradit s kouzelnou krabičkou?“ zeptal se a vytáhl
z kapsy mobilní telefon.
„Ty máš kouzelnou krabičku?“ díval se na mobil podezíravě mužíček
s vrtulkou.
„Jo!“ vyhrkl Garry. „Mám v ní… uloženou svoji paměť!“
„Tak jo,“ založil tajemný mužíček ruce na prsou. Byl
zvědavý, jak krabička funguje. „Ale bude to za pět koláčů!“ dodal.
Garry třesoucími se prsty vytočil Hormonino číslo.
„Dangerová,“ ozval se z telefonu Hormonin rozespalý
hlas.
„Ahoj, Hormono,“ zaševelil do telefonu Garry tak sladce, jak
to jen uměl, „neruším?“
„Ty rušíš i v poledne, pitomče blbej!“ zaječela na něj
vztekle Hormona.
„Nezavěšuj!“ vykřikl zoufale Garry. „To je otázka života a
smrti!“
„Tak co potřebuješ?“ slitovala se Hormona.
„Nutně potřebuju něco vědět,“ chrlil do telefonu Garry.
Mužíček si zatím netrpělivě podupával nohou. „Postavička od Astrid Lindgrenový,
co bydlí na střeše a má v zadku vrtulku…“
„NESER MĚ GARRY!“ zařvala mu do ucha Hormona. Garry málem
upustil telefon na zem. „Jestli si myslíš, že je vtipný volat mi v půl
jedný v noci a pokládat mi idiotský otázky o Karkulínovi ze střechy, tak
to ses teda šeredně…“
Ale to už Garry telefon zaklapl. „Díky Hormono,“ usmál se
pro sebe.
„Tak kdo jsem?“ mužíček mu opět namířil jeden ze svých
buclatých prstů mezi oči.
„Karkulín ze střechy,“ odpověděl Garry a oddechl si.
Karkulín ze střechy se usmál: „Rád vás poznávám. Takže řekli
jsme každý den sedm koláčů?“
„Říkal jste přece…“ zaprotestoval chabě Von.
„Máš pravdu, kluku, spletl jsem se!“ otočil se na něj
Karkulín. „Deset koláčů a kakao!“
Na snídani
Garry, Von, Ten a Onen zasmušile seděli u snídaně. Ten
s Oním se před chvílí volali domů a pokusili přesvědčit paní Vlezlou, aby
jim posílala každý den deset koláčů. Ještě teď brnělo Toho pravé ucho.
„Jsme v hajzlu,“ svěsil hlavu Garry, „ráno jsem měl na
okně vzkaz…“ Hodil papír na stůl.
Přisedla
si k nim Hormona. Její pistáciové oči vrhly na Garryho rozzuřený pohled:
„Co to bylo včera za blbej vtip?! To sis nemohl vymyslet aspoň něco
duchaplnějšího?“
„To nebyl vtip,“ ohradil se Garry. Vylíčil jí, jak je na
střeše pronásledovala Crackova banda a jak je Karkulín zachránil. „Vlastně jsi
nás zachránila, když jsi mi prozradila, že je to Karkulín ze střechy. Za to
jsem ti chtěl,“ Garry polkl svou hrdost, kvůli čemuž se na pět minut odmlčel, „poděkovat.“
„Takže já mám věřit tomu, že vás zachránil Karkulín ze
střechy?“
Garry přikývl. „Ale ne zadarmo, musíme mu každý den péct
deset koláčů,“ dodal a jako důkaz podal Hormoně ubrousek s Karkulínovým
vzkazem.
Hormona se na něj zamračila: „Myslíš, že jsem úplně pitomá?!
Tohle má být trik, jak mě přinutit, abych vám pekla koláče? Na to zapomeňte! I
kdybych připustila, že Karkulín ze střechy existuje, tak si to musíte vyžrat
sami.“ Hormona zkušeným pohybem nože sedřela plíseň z plátkového sýra a
zakousla se do housky. V úterý byly pondělní housky ještě poživatelné.
Na druhý konec stolu si přisedly Palma a Pasta Patlalovy.
Kupodivu to byl Von, kdo dostal nápad. „Hej,“ obrátil se na ně, „potřebujeme
důkaz, že jste platnými členkami Pokerova fanklubu!“
Palma a Pasta se zahihňaly. „Copak byste si přáli?“ otázala
se Palma.
„Umíte péct?“ zeptal se Von. Palma i Pasta zakývaly hlavami.
„Potřebovali bychom,“ naklonil se k nim Von, „každý den
upéct deset koláčů…“
„Dvanáct!“ vyhrkl Garry. „Nejlíp borůvkových!“
Hormona obrátila oči do stropu.
Po nás potopa…
Ve středu večer je navštívil Karkulín ze střechy. Byl
evidentně v dobré náladě. Když přiletěl, v každé z tlustých
ruček držel jeden koláč a spokojeně z nich ukusoval. Zvědavě prozkoumával
jejich pokoj. Nejvíc ho zaujal splachovací záchod. Patrně se do něj pokusil
vlézt, protože se několikrát ze záchodu ozvala hlasitá rána. Nakonec odtamtud
Karkulín s mokrými vlasy vyletěl. „Co to je?“ zeptal se jich. „Nějaký
nástroj na mučení zajatců?“ Utřel si z obličeje vodu a za bzučivého zvuku
motorku zmizel v okně.
Garry si vzal do ruky učebnici míchání a rozdávání a
pokoušel se z ní něco vyčíst. Von si také vzal do ruky knihu, ale tiché
chrápání Garrymu brzy prozradilo, že dneska si toho asi moc nepřečetl.
Probudilo je zuřivé bušení na dveře. Garry s leknutím
vyskočil z postele.
„Otevřete, hajzlové!“ ozval se povědomý hlas za dveřmi.
Garry opatrně pootevřel dveře. Škvírou ve dveřích mu někdo
strčil do obličeje mop.
„Připadá vám to vtipný, nás vytopit?!“ za mopem se objevila
rozcuchané hlava Hormony Dangerové.
„Ahoj Hormono, jak se máš?“ zeptal se nejapně Garry.
„Asi jako někdo, komu na záchodě prší! Měla jsem tam jednu
knížku a ta je teď úplně rozmočená!“ vztekala se Hormona.
„Ale to my ne…“ začal Garry.
„A kdo teda?“ natočila Hormona hlavu. „Chcete mi snad
tvrdit, že si u vás na záchodě hrál Karkulín ze střechy?!“
„No vlastně…“ za Garrym se vynořil Von. Garry ho umlčel
dupnutím na nohu. „Au! To bolelo!“ vykřikl Von.
„Promiň,“ otočil se Garry, „myslel jsem, že jsi
Ty-tušíš-kdo.“
Hormona podala Garrymu mop: „Mazejte vytírat!“
Další hodinu a půl strávili uváděním Hormonina záchodu do
použivatelného stavu. „Až se mi ten Karkulín dostane do ruky, tak ho uškrtím,“
hučel při tom neustále do Garryho Von.
„Hormono,“ zakřičel Garry do pokoje, „nechceš nám aspoň
pomoct?“
„Nemůžu,“ ozval se hlas z pokoje, „lakuju si nehty!“
„Ta holka mě začíná srát!“ zavrčel Von.
Když přišli zpátky do svého pokoje, zjistili, že Debil se
mezitím vrátil z ošetřovny.
„Nikdo tam nepřišel!“ ukazoval vztekle na Garryho. „A ráno
tam slídil školník Plyš! Někdo vyměnil líh v lékárně za vodu…“
V Garrym hrklo. Uvědomil si, že má láhev s lihem stále
u sebe.
„Policie, jménem zákona otevřete!“ ozvalo se ve dveřích.
Garry rychle popadl svůj plášť a vyhodil ho oknem ven. „Nic
jsi neviděl!“ zahrozil pěstí Debilovi a otevřel dveře.
Za dveřmi se na něj zazubily obličeje Toho a Onoho.
„Kreténi!“ zařval Garry.
Značka Poker
Ve čtvrtek je čekala první hodina tělocviku.
„Protože je dneska hezký den,“ vysvětlovala jim rázně hned
na začátku hodiny kapitánka Hooková, „vyrazíme si na lodičky!“
„Nemůžeme se místo tělocviku přihlásit na nějakou
bezpečnější hodinu?“ zašeptal Garry Vonovi. „Třeba na krocení tygrů nebo
parašutismus?“
„Ne! Je to povinný!“ šeptal Von.
„Ale ta ženská má místo ruky hák! A má dřevěnou nohu!“
„To je přece kapitánka Hooková,“ vysvětloval Von, „pracovala
v lodním kasinu u námořní plavby. Onen mi o ní vyprávěl, že když její loď
ztroskotala v Indonésii, přežila dva týdny na ostrově plným lidojedů!“
„A přežili to ti lidojedi?“ zaúpěl Garry. Von pokrčil rameny.
„Všichni na molo!“ zavelela kapitánka Hooková, „Kdo bude
poslední, poběží tři kolečka kolem hradu!“
…
Na konci hodiny přišla na břeh profesorka McDonaldová. „Tak
kolik už jste jich letos utopila, paní kapitánko?“ zasmála se na Hookovou.
Hooková zasalutovala: „Zatím nikoho! Jen jeden chlapec spadl
do vody a teď je na ošetřovně!“
„Debil Dlouhý Z.,“ rozhlédla se profesorka McDonaldová po
svých studentech. „Potřebovala bych na chvíli mluvit s panem Pokerem, šlo
by to?“
Garry se vyděsil. Někdo určitě našel na nádvoří jeho plášť s lahví
plnou lihu. A teď se přišlo na to, komu ten plášť patří. Neochotně vyrazil za
profesorkou McDonaldovou. Ta ho odvedla do svého kabinetu. Tam už seděl nějaký
tlustý plešatý muž v zelené teplákové soupravě.
„Hrajete fotbal?“ překvapila ho otázka profesorky.
„Ni-ni-nijak zvlášť,“ vykoktal ze sebe Garry. Muž za stolem
zafuněl.
„A co byste říkal tomu, že byste hrál za Poblilvír ve
školním poháru?“ překvapovala ho dál profesorka McDonaldová.
Muž za stolem vstal a utřel si zpocené čelo: „A umí vůbec
kopnout do míče?“
„To není tak důležité,“ odvětila mu chladně McDonaldová, „dobře
víte, že FC Poblilvír je v ekonomické krizi!“ Vzala ze stolu nějakou
tabulku a mávala s ní muži před nosem. „Jenom na prodeji triček
s Pokerovým jménem vyděláme tolik, že splatíme dluhy za poslední tři roky!
A možná zbude i na nové kopačky!“
„Jako trenér nemůžu vzít do mužstva někoho jenom kvůli jeho
jménu…“ pokusil se protestovat zpocený muž. „Navíc prváky většinou do týmu
nebereme!“
„A já jako generální manažerka vám říkám, že Poker je naše
jediná záchrana! Postavte ho do zálohy, tam nic nezkazí!“ čílila se McDonaldová.
„Stejně jsme loni i předloni skončili poslední, tak nemáme co ztratit!“
…
„Cože?“ zadusil se málem na večeři Von rybím prstem, „Kam,
že tě vzali?!“
„Do po-blil-vír-ské-ho fot-ba-lo-vé-ho tý-mu!“ slabikoval
Garry. „Už jsem ti to dneska říkal asi desetkrát, tak by sis to mohl už
pamatovat!“
„Tak to nezapomeň přijít zítra na trénink!“ usmál se na něj
Ten. Ukázal na Onoho: „My tam taky hrajeme!“
„No jasně,“ rozchechtal se Onen. „Trenér využívá toho, že
díky nám ušetří jedno střídání,“ mrkl na Toho, „já hraju první a Ten druhý
poločas!“
„Ne, já hraju první a Onen hraje druhý poločas!“
„Trénink?“ zakuckal se Garry. „Já myslel, že si půjdeme jen
tak zakopat!“
„Neboj se toho, Garry,“ poplácal ho po zádech Ten, „prostě
si stoupneš na pravej kraj zálohy, a když se k tobě dostane míč, kopneš ho
dopředu.“
„Kdy je první zápas?“ zeptal se Garry.
„První kolo ligy je až za měsíc,“ zabubnoval Ten prsty do
stolu, „v sobotu hraje Zmizeluzel s Brzybolem a v neděli hrajeme my
s Peklospárem.“
Von napíchl na vidličku poslední rybí prst. „Tohle kdyby
viděl kapitán Iglo, tak si hodí mašli!“
Kdo je kdo
„Tenhle úkol z Dějin karet se nedá napsat,“ mumlal
večer na pokoji Garry a zakousl se do své propisky, „jak mám vědět, co je
nejstarší dochovaný karetní list na světě.“
„Mohlo by to bejt v učebnici,“ otočil se Von na posteli
na druhý bok, „ale jednodušší bude zajít dolů za Hormonou a zeptat se jí!“
Garry zaváhal. Učebnice Dějin karet byla patrně úplně vespod
hromady oblečení, igelitových tašek, plastových láhví, sešitů a učebnic
uprostřed pokoje. „Hm, to bude asi opravdu jednodušší,“ řekl Garry a vstal.
Sjel po zábradlí do prvního patra, oprášil si otlučená
kolena, vešel do chodby a zaklepal na dveře pokoje 113. Nečekal, až se ozve
dále a vstoupil. U umyvadla si čistila zuby blonďatá dívka.
„Ahoj, ty,“ usmál se Garry, „bůh ví, jak se jmenuješ, ani mě
to nijak moc nezajímá, ale… je tady Hormona?“
Dívka vyplivla zubní pastu, vykulila na něj oči, rozplakala
se a odběhla.
„Co? Proč?“ zavolal za ní Garry, ale to už ho dívka nemohla
slyšet, protože měla hlavu schovanou pod polštářem a vzlykala. Lidé reagují
různě na setkání se slavnou osobností, pomyslel si Garry a nahlédl ještě do
místnosti. Hormona tam ale nebyla, tak se rozhodl odejít. Vyšel z pokoje,
zavřel dveře a zaječel. Proti němu stála obří kniha v kožené vazbě.
Kniha se posunula o několik decimetrů níže a objevila se za
ní Hormonina hlava. „Co tady vyvádíš?“ pozvedla obočí.
„Aha to jsi ty,“ oddechl si Garry, „ahoj Hormono, zrovna
jsem tě hledal.“
„Tak to jsi mě našel.“ Obočí se posunulo dolů.
„Hledal jsem tě na pokoji, ale tvoje spolubydlící, nevím,
jak se jmenuje, se mnou nebyla schopná komunikovat…“
Obočí se zvedlo zase překvapeně nahoru. „Jak to myslíš,
nebyla schopná komunikovat? Nepožádala tě o autogram?“ Garry ignoroval nebo
nepochopil její sarkasmus a stručně jí vysvětlil, co se v pokoji odehrálo.
„Garry,“ obočí začalo poskakovat nahoru a dolů tak rychle,
že ho Garry nebyl schopen dál sledovat, „nechtěl by ses zamyslet nad tím, jak
se chováš k ostatním lidem?“
„Ne,“ odpověděl upřímně Garry.
„Pak se ale nemůžeš divit, když někoho rozbrečíš, zvlášť
někoho, kdo je tak trochu citově labilní jako Brownie Levandulová…“
„No ale snad nemusela tak vyšilovat,“ pokrčil rameny Garry,
„kdo si má pamatovat tolik lidí?“
Obočí se zamračilo, tak nízko ho Garry ještě neviděl. „V
Poblilvíru je nás v ročníku třináct, tak to snad není takový problém si
zapamatovat aspoň křestní jména!“
„Taky nemusíš vyšilovat, vždyť já si je pamatuju!“ opětoval
mračení Garry.
„Tak říkej,“ pobídla ho Hormona.
Garry se zarazil. „Já, ty,“ Garry začal počítat na prstech,
Von, Debil, ten další kluk od nás z pokoje…“
„To není jméno!“
„Nech mě přemýšlet… už vím – Dan, Dan Koumes! Potom ten jeho
divnej kamarád s tím směšným účesem a ještě směšnějším jménem… Šimek
Fňukal, taky Palma a Pasta Patlalovy…“ lovil z paměti jména Garry.
„To je osm,“ přerušila ho Hormona, „a dál?“
„No, ta tvoje spolubydlící, co jsi před chvílí říkala její
jméno…“
„To ti neuznám!“
Garry v duchu vymýšlel nejkrutější způsoby, jak Hormonu
zavraždit. „Levandule Brownová?“ vystřelil od boku.
„Levandule Brownová je úplně jiné jméno úplně jiné postavy
z úplně jiné knížky!“ okřikla ho Hormona. „Tvoje spolužačka se jmenuje
úplně jinak: Brownie Levandulová!“
„No dobře, tak Brownie Levandulová,“ vzdal se Garry. „A to
by mohlo stačit, ne?“
„Ještě čtyři.“
„Potom takovej ten vysokej černovlasej, co bydlí naproti
nám. S tou novou reprosoustavou!“ vzpomněl si Garry.
„Peter Bača,“ odtušila Hormona, „ještě tři. Mimochodem, až
ho uvidíš, vyřiď mu, jestli by ty repráky nechtěl občas vypínat.“
„Ještě tři?“ zhrozil se Garry, „É… Luďa?“
„Luďa chodí do Brzybolu.“
„No dobře, dám se podat!“ zavrčel Garry.
„Petra Černá, Kamila Kamenová, obě bydlí tady,“ ukázala
Hormona na svůj pokoj, „a potom ještě Markéta Flanelová, ta bydlí vedle.“
„Hm, super,“ zívl Garry, „slibuju na svou čest a svědomí, že
si to v rámci možností zapamatuju.“
„Někdy pochybuju o tom, jestli máš nějakou čest a nějaké
svědomí,“ usmála se na něj sladce Hormona, „A už vůbec se mi nechce věřit tomu,
že tvá paměť má nějaké možnosti.“
„Taky tě obdivuju,“ zavrčel Garry a otočil se, „dobrou noc.“
„A co jsi mi vlastně chtěl?“ zavolala na něj Hormona.
„No vidíš!“ vykřikl Garry, otočil se zpět a vytáhl
z kapsy složený papír. „Máme na tebe s Vonem takovou malou otázečku
ohledně úkolu na Dějiny karet!“
Obočí
se vzneslo neskutečně vysoko, aby vzápětí opět kleslo dolů. „Ukaž.“
2 komentáře:
Zpočátku legrační kapitola (co jen se Garry nasmál!) se rychle změnila v drama, ještě že Karkulín zachránil den. A že si ho Garry spletl s dítětem z Bullerbynu - no to je toho! Karkulín by neměl být tak sebestředný. Ale Garry a spol. i z té zapeklité situace dokázali něco vytěžit - dva borůvkové koláče jsou vzhledem ke stavu školní kuchyně velice vítaný bonus...
Děkuji
denice
Bohužel v 6. díle už Palma a Pasta dostudují a s koláči bude konec. Sakra, u předchozí kapitoly spoiler, tady zase spoiler...
Okomentovat