1-4: Vlak do Polné

Kapitola čtvrtá, během které se s pomocí moderní techniky konečně vyrazíme tam, kde se má valná část příběhu odehrávat. Cestou se Garry seznámí s několika důležitými postavami a získá nové kamarády. Některé nové postavy také značně vylepší estetickou stránku příběhu.

Vlak do Polné

Nástupiště č. 8

„Budeme muset jet metrem, do auta už bysme se nevešli, Garry,“ zopakoval už poněkolikáté Hybrid poté, co se znovu pokusil – neúspěšně – naskládat zavazadla do trabantu tak, aby se tam ještě vešel Garry se svým kůzletem.

„A můžou do metra kozy bez náhubku?“ zeptal se Garry.

„Snad jo,“ pokrčil rameny Hybrid, „Teda alespoň mě si nikdy nikdo netroufl z metra vyhodit kvůlivá zvířatům, a to sem jednou vezl do zoo páreček krokodýlů, když se nám jednou přemnožili v hradním zvěřinci.“

Garry už se nedivil ničemu. Připevnil kůzle na vodítko a vykročili k nejbližší stanici metra.

Když přestupovali na Céčko, stála tam sice skupinka revizorů, ale většina z nich právě něco křičela česky na japonské turisty. Ten poslední, když viděl blížícího se Hybrida, se otočil a jal se kontrolovat starý manželský pár o berlích, který právě procházel v protisměru.

„Tak Garry,“ vysvětloval Hybrid, když dorazili do haly hlavního nádraží, „kup si lístek. Já si zatim koupim něco na žízeň u támhletoho stánku.“

Garry přistoupil k jedné z přepážek: „Dobrý den, jeden lístek do Polné.“

Slečna za okýnkem naťukala něco do počítače. Podívala se na Garryho: „Polná na Šumavě? Přes Budějovice?“

„Ne,“ vysvětloval Garry, „Ta druhá Polná – na Vysočině.“

Slečna opět zadávala něco do počítače: „Asi vás zklamu, pane, ale do Polné vlak už nějakou dobu nejezdí.“

Garry si povzdychl: „Ale já tam potřebuju!“ Netušil, že to bude tak komplikované.

„V tom vám nepomůžu,“ trvala na svém pokladní. „Nemůžu vám prodat jízdenku do stanice, která není tarifním bodem Českých drah.“

„Mladý muži,“ ozval se hlas za jeho zády, „nezdržujte! Je tady ještě spousta dalších lidí, kteří by si chtěli koupit jízdenku ještě dneska!“

Garry se otočil: „Já si taky potřebuju koupit jízdenku, stará ženo. Takže jestli pospícháte, najděte si jinou přepážku, tahle je obsazená!“

Paní ve frontě na něj šokovaně zírala. „Taková drzost, to je dneska mládež!“ zasupěla a odkráčela k vedlejší pokladně.

Garry se obrátil zpět ke slečně za přepážkou: „Tak prodáte mi tu jízdenku do Polné nebo neprodáte?“

„Nemůžu,“ vysvětlovala pokladní, „i kdybych chtěla, nemám Polnou v systému.“

„Garry, Garry,“ zakřičel na něj najednou přibíhající Hybrid, „co tady děláš?“

„Co asi, kupuju si jízdenku,“ Garryho přestávala celá situace bavit.

„Tady?“

Garry ukázal na nápis nad pokladnou a odslabikoval ho: „VNI-TRO-STÁT-NÍ JÍZ-DEN-KY! Kde jinde bych si asi měl kupovat jízdenku?!“

Hybrid uchopil Garryho za loket a odvedl ho od pokladny. „No jo, já nějak pořád zapomínám, kolik toho vlastně nevíš. Podívej se támhle na druhej konec haly, co tam vidíš?“

„Cestovní kancelář Trumf,“ přečetl Garry, „A co jako?“

„No, tak tam se kupujou lístky na vlak do Polný,“ řekl mu Hybrid. „Trumf, jako karetní trumf, chápeš? To je naše kancelář.“

V cestovní kanceláři už proběhl nákup lístku téměř bez problémů. Pán u pokladny akorát vytrvale odmítal dát Garrymu slevu na základě Junior pasu a snažil se mu vysvětlit, že všichni žáci cestující vlakem do Polné platí stejnou cenu. Garry nakonec rezignoval, vzal si lístek a vrátil se za Hybridem zpátky do haly.

„Odkud to jede?“ zeptal se ho a sledoval přitom odjezdovou ceduli. „Nikde tady vlak do Polný nevidim…“

„No, z osmičky, přece,“ vysvětlil Hybrid a vyrazil směrem k nástupištím.

„Hybride,“ zaprotestoval Garry, „možná se to k tobě nedoneslo, ale hlavní nádraží v Praze má jenom sedm nástupišť…“

„Uvidíš,“ odpověděl mu Hybrid.

A Garry opravdu uviděl. Vylezli na sedmé nástupiště, po kterém prošli až úplně dopředu, k cedulím ‚Přecházení přes koleje zakázáno!‘ Hybrid ukázal na další koleje za sedmým nástupištěm: „Tak, tadyhlenc musíš přelízt přes koleje. Tvůj vlak stojí hned na první koleji za sedmým nástupištěm. Já se teďkonc musim s tebou rozloučit, ale určitě se uvidíme v Polný!“

„Tak čau, Hybride,“ zamával mu Garry, počkal, až průvodčí postávající u osobáku na Benešov nastoupí dovnitř a skočil na kolej těsně před tímto vlakem. Ten se právě začal rozjíždět.

Vlak

To Garryho vyděsilo, takže zpanikařil, zakopl a natáhl se před vlak. Instinktivně si kryl hlavu a před očima mu začal probíhat celý jeho život. Když se deset vteřin nic nedělo, opatrně vykoukl a spatřil čelo vlaku, postupně mizející na druhou stranu.

Vstal a oprášil se. „No jasně, obousměrná elektrická vlaková jednotka!“ zasmál se, posbíral svá zavazadla a spatřil vlak stojící na osmém nástupišti. Vypadal jako pár odstavených vagónů s posunovací lokomotivou, takže nebudil na nádraží žádnou pozornost. Přešel kolej za posledním vagónem, když v tom se ozval pískot píšťalky. Výpravčí právě dával vlaku signál k odjezdu. Garry rychle doběhl k zadním dveřím, otevřel je, vysadil Bloody a jen co sám skočil dovnitř, vlak se rozjel. Hned druhé kupé bylo úplně prázdné, tak se tam usadil. Zaradoval se, že bude mít klidnou cestu, vyndal z batohu láhev koly a natáhl si nohy na protější sedadlo. Právě vyjeli z vinohradského tunelu, když se dveře jeho kupé otevřely.

„Koukám, že tady máš volno,“ oznámil mu zrzavý pihovatý chlapec a vstoupil. „A jinak ahoj, já jsem Vlezlej.“ Chlapec se usadil a začal si vybalovat svačinu.

„To vidím,“ ušklíbl se Garry. „A jak se jmenuješ?“

„Cože?!“ zrzoun se na něj nechápavě podíval.

„Že to vidím, že jsi vlezlej,“ zopakoval mu Garry. „Mohl ses aspoň zeptat, jestli je tady volno!“

Zrzek se usmál: „Snad se toho tolik nestalo. Tak ještě jednou – já jsem Vlezlej,“ zopakoval a zakousl se do svojí svačiny.

„Jo, to má být jako jméno, jo?“

„No jasně, co jiného?“ Chlapec evidentně nepatřil mezi přeborníky v myšlení.

„Ale nic, myslel jsem, že mi tady sděluješ svoje osobní kvality,“ zašklebil se Garry.

„Ne, já se jmenuju Von Vlezlej a jsem z Vlezlejovic rodiny. A kdo jsi ty?“

„Já jsem Garry Poker,“ řekl Garry.

Von překvapeně otevřel pusu. „F-fa-fakt?“ vyprskl na Garryho drobky své housky.

„No jasně,“ usmál se Garry, „přece si z tebe nebudu dělat prdel!“

„Takže ty máš fakt to-to, tu jizvu… tam?“ Von stále koukal na Garryho s otevřenou pusou.

„No jasně, ale nemysli si, že ti ji budu ukazovat, nejsem žádný úchyl!“

V tom okamžiku se otevřely dveře kupé a dovnitř nahlédla slečna tlačící vlakový minibar: „Čaj, káva, minerálka, džus?“

„Ne, díky,“ zamumlal Von žvýkající svoji svačinu.

„Čokoláda, tatranka, Mars, Snickers?“ nenechala se slečna odbýt.

„Ne, fakt díky,“ zopakoval Von.

„Bageta, brambůrky, arašídy…“ slečna se nevzdávala.

Garry rezignoval a vytáhl z kapsy několik červených žetonů: „Tak jo, něco bych si vzal.“

Ozval se dutý náraz. Von omdlel a praštil se hlavou do okna vlaku.

„Musíte ho pochopit, pane Pokere,“ zasmála se na něj slečna, „u Vlezlejch patrně neviděli tolik peněz za celej život!“

Ach jo, pomyslel si Garry, když Vona křísil. První den v karbanickém světě a už se na něj lepí chudáci. I když, usmál se v duchu, možná bych to mohl využít ve svůj prospěch.

Von začal přicházet zpátky k vědomí: „Pe-pe-peníze, viděl jsem… žetony, spoustu žetonů… fata morgána…“

Garry ho trochu profackoval a Von se konečně probral. „To se ti nezdálo,“ vysvětlil mu Garry, „já jsem totiž nejenom slavný, ale taky dost bohatý. A když budeš chtít, tak ti z toho taky může něco kápnout.“

Von opět otevřel nechápavě pusu, čímž vrátil svému obličeji standardní vzhled. „Fakt jo?“ podíval se na Garryho.

„No jasně,“ potvrdil mu Garry. „Mohl bych tě jmenovat předsedou svého fanklubu… A mohl bych ti platit dejme tomu padesát měsíčně. To je jeden modrej, ne?“

„Pa-pa-pade…“ Von znovu omdlel. Garry si pomyslel, že by možná ve vlaku našel lepší materiál na svého nohsleda.

V tom se opět otevřely dveře kupé. Dovnitř nakoukl malý hnědovlasý obtloustlý chlapec s kulatým obličejem a tupým výrazem. „Ahoj,“ uchichtl se.

A možná taky ne, řekl si v duchu Garry, ale nahlas řekl: „Ahoj, co tady chceš?“

„Já, já, já hledám… ztratila se mi moje…“

„Inteligence?“ zašklebil se Garry.

„N-n-ne,“ koktal chlapec, „ztratila se mi moje žába!“

„Tady není,“ odsekl mu Garry a zabouchl mu dveře před nosem. Chlapec zůstal stát za dveřmi kupé a smutně na ně zíral.

„Sakra, nebul,“ zavrčel Garry a opět dveře otevřel. „Kdyby se tady objevila, tak ti dáme určitě vědět. Jo, a já jsem Garry Poker,“ představil se. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Já jsem… jsem…“ chlapec se odmlčel a vypadalo to, jako kdyby se pokoušel vzpomenout si na svoje jméno. „Jsem Debil. Debil Dlouhý Z.“

Garry jen těžce udržel smích.„Kristova noho! To mají všichni karbaníci takovýhle blbý jména?“

„Cože? Ale já nejsem Kristova noha, já jsem Debil. Kristova Noha sedí v prvním vagóně!“ Debil se smutně rozhlédl po kupé: „Opravdu jste tady neviděli mojí žábu?“

„Ne,“ odpověděl Garry. „Jestli se tady objeví, skočím pro tebe. Kde sedíš?“

„Na druhém konci vagónu,“ ukázal rukou Debil. „Tak dík a na viděnou!“

Garry zavřel dveře kupé. „Doufám, že ne,“ procedil mezi zuby. Garry začal zoufale toužit po přítomnosti inteligentního tvora. Protože nechtěl budit Bloody, rozhodl se, že mu bude muset stačit Von. Vylil mu na hlavu minerálku, kterou koupil. Von s sebou začal zmateně mrskat a vyskočil ze sedadla: „Už vstávám, mami!“

„Nejsem tvoje matka,“ objasnil mu Garry. „A přestaň konečně omdlívat!“ Von se opět usadil a Garry pokračoval ve vysvětlování svého plánu: „Podívej, Vone, udělám z tebe předsedu svého fanklubu, ale musíš mi říct všechny informace o škole v Polné – jak to tam funguje a tak. Vůbec nic o tom nevím!“

Von se nafoukl pýchou, že ví o něčem víc než slavný Garry Poker a začal vysvětlovat: „No, já tam sice taky jedu letos poprvé, ale leccos o škole vím, protože tam už studovalo devatenáct mých starších bratrů. Tři z nich tam dokonce ještě studujou – dvojčata Ten a Onen a ještě Tamten v posledním ročníku.“

„Ty jsi nejmladší?“ zeptal se Garry.

„Ještě mám mladší sestru Támhletu,“ řekl Von. „To víš, maminka vždycky chtěla holčičku.“

„To jsem rád, že se jí to nakonec podařilo,“ zasmál se Garry. „Ale tvoje rodina je mi celkem ukradená. Řekni mi něco o Polné.“

Von se rozpovídal: „Hmm, co bys asi měl vědět, je, že studenti jsou rozdělený do čtyř kolejí, který se jmenují Poblilvír, Peklospár, Brzybol a Zmizeluzel. Každá má svůj symbol a svoji barvu, Peklospár srdce a červenou barvu, Brzybol káry nebo kule a žlutou barvu, Poblilvír kříže nebo žaludy a modrou barvu, Zmizeluzel piky a listy a zelenou barvu. Všechny koleje spolu soutěží, ale největší rivalita je mezi těma, co mají stejnou barvu, a jsou tak na stejné internátní budově. Tím myslím, že srdce a káry jsou červené, takže spolu soupeří Peklospár s Brzybolem, obě koleje sídlí v takzvaném Červeném domku. Poblilvír a Zmizeluzel sídlí v Černém domku, protože piky a kříže jsou černé.“

„Už víš, kam budeš patřit?“zeptal se Garry.

„Ne, to nikdo neví,“ vysvětloval dál Von. „Do jaké koleje se dostaneš, o tom rozhoduje los. Až přijedeme, každý si vytáhne jednu kartu z balíčku karet, kterému se říká Moudrý balíček. Každý rok nastupuje do školy 52 studentů, takže do každé koleje jich přijde třináct.“

„Takže to, do které koleje se dostaneš, záleží jenom na náhodě?“

„Teoreticky. Ale hodně lidí si šušká o tom, že Trumpál… znáš Trumpála?“ zarazil se Von.

„Jo, už jsem o něm něco zaslechl, to je ředitel?“

„Jo, to je ředitel školy v Polné. Prostě, šušká se o tom, že Trumpál to losování nějak fixluje, aby dostal studenty tam, kam chce. Třeba všichni z mojí rodiny chodili do Poblilvíru, takže kdybych si měl vsadit, tipnul bych si, že skončím taky tam. Ostatně o každý koleji se říká, že v něčem vyniká – peklospárští jsou většinou dobří v logických hrách, u kterých musíš přemýšlet, třeba v závazcích, kanastě nebo tak.“ Von se odmlčel, všiml si, že na zemi leží jeho nedojená houska, kterou upustil, když omdlel. Zvedl ji a znovu se zakousl. „Ty mně nikdy moc nešly. O Brzybolu se zase říká, že jsou v něm nejlepší gambleři. Poblilvírští vynikají ve hrách, kde je důležitější odvaha než rozum – voko bere, poker… a ve Zmizeluzlu jsou odborníci na švindlování. Z něj pochází i nejvíc karetních podvodníků.“ Von ztišil hlas: „I Ty-tušíš-kdo chodil na Zmizeluzel.“

„Myslíš Doktora V…“

„Nevyslovuj to jméno!“ zarazil ho Von.

„Proč ne? Snad se ho nebojíš?“ uchechtl se Garry.

„To ani ne, ale je to strašnej jazykolam. Vždycky mi to jméno strašně brní v uších.“

„Stejně to jméno neznám,“ prozradil mu Garry. „Hybrid se snažil mi ho říct, ale neuměl ho vyslovit.“

„Ty se už znáš s Hybridem z Polné?“ Von se zatvářil překvapeně, Garry mu na to jenom přikývl. „No, vůbec se nedivím, že on ho neumí vyslovit, taky ho neumím vyslovit,“ pokýval hlavou Von. „Až dorazíme, můžeš se na něj zeptat Trumpála, ten si ho pamatuje, což teda nechápu.“

„No nic,“ řekl Garry, „musím se jít vychcat.“

Hormona Dangerová

Když se Garry vracel ze záchodu, uslyšel zpoza zatažené záclonky v jednom kupé: „Ukaž nám ho, Lee, nenech se prosit!“

Přidal do kroku, aby nespatřil něco, co spatřit rozhodně nemusel. Vrátil se do kupé a všiml si, že Von drží na klíně něco chlupatého.

„Co to máš?“ zeptal se.

„To je moje zvíře,“ vysvětlil Von. „Naši mi dali morče, na nic jinýho neměli. Jmenuje se Pištivka.“

„To je živý?“ zkoumal morče Garry.

„Jasně, že je živý,“ sykl Von. „Proč bych si asi vozil s sebou mrtvý morče?!“

„A proč se teda nehýbá?“ Garry do morčete šťouchl.

„Protože je to morče, asi,“ zakroutil hlavou Von. „Morčata se nehýbou, když nemusej.“

Garry ještě jednou šťouchl do morčete. „Nuda,“ prohlásil, „mně Hybrid koupil kůzle.“ Garry ukázal na Bloody spící pod sedadlem. „Prý karbaníci používají kozy k posílání pošty, to je fakt pravda?“

„Jasně, že jo,“ Von nedokázal uvěřit, že někdo tak slavný jako Garry Poker nezná tak základní věc. „Doma máme ve chlívku hned čtyři, ale máma mi nedovolila si žádnou vzít…“

Ve dveřích se objevila dívka s dlouhými rozcuchanými hnědými vlasy a pistáciovýma očima.[1] „Nazdar, magoři,“ oslovila je, „hledám…“

„Nejsi náhodou ta Debilova žába?“ ukázal na ní prstem Garry. „Jestli jo, tak Debil sedí v přední části vagónu.“

„Nejsi náhodou trochu drzej, chlapečku?!“ vykřikla na něj a posadila se na volné místo v kupé. „Já jsem Hormona Dangerová a nastupuju do prvního ročníku v Polné. U nás doma nikdo karty neumí, takže mě to celkem překvapilo, že mě sem vzali. Jsem krásná, vtipná, milá a inteligentní… No dobře, popravdě zrovna dvakrát milá nejsem, ale s tím se budete muset vyrovnat. Myslím, že to bude celkem jednoduchá škola, už jsem přečetla všechny knížky, které jsme měli mít s sebou. Mám totiž v podstatě fotografickou paměť. A kdo jsi ty?“

Garry mlčel. Nemohl odrhnout pohled od dívčiných prsou.

„Hej, nemohl by ses mi pro změnu podívat na chvíli do očí?“ zavrčela. „A ty zavři aspoň pusu,“ otočila se na Vona, který sledoval totéž co Garry.

Garry zrudnul: „Promiň. Já jsem Garry Poker.“

„Smysl pro humor ti koukám nechybí,“ zasmála se Hormona. „A já jsem princezna Leia.“

„Co?“ podíval se na ni zmateně Garry. „Já jsem opravdu Garry Poker. Jestli chceš, můžu ti ukázat svoji jizvu…“

„Tak to je to poslední, co bych chtěla vidět, to mi můžeš věřit,“ ušklíbla se. Ukázala na Vona: „A tohle je co?“

„To je Von Vlezlej,“ vysvětlil Garry.

„No nazdar,“ povzdechla si a vstala. „Zatím se tady mějte. Uvidíme se v Polné, pokud teda nebude vyhnutí.“ Otočila se ještě jednou na Vona: „A zavři konečně tu pusu,“ a odešla.

„Hustý,“ vzdychl Von.

„Hlavně zase neomdli, prosím tě, jo?“ řekl Garry, otevřel okno vlaku a vyhlédl ven. Právě projížděli, respektive procourávali se Kolínem.

Za Kolínem zrychlili a projeli Kutnou Horu a Čáslav. Garry se právě rozhodl, že si na chvilku zdřímne, když vlak se škubáním zastavil.

„Kde to jsme?“ rozhlížel se zmateně.

„To bude asi Golčův Jeníkov,“ vysvětloval Von, „Tady přistupují studenti z východních Čech.“

Garry vyhlédl z okna. Do předního vagónu nastoupilo zhruba deset studentů a vlak se zase dal do pohybu. Garry se opět posadil a konečně usnul.

Malej Cracko

Když se vzbudil, vlak opět stál. „Kde jsem teď?“ zeptal se Vona, který právě koukal z okna.

„Už jsme v Dobroníně,“ posadil se Von. „Tady nám vyměňujou lokomotivu, protože dál nevedou dráty, ale asi tam bude nějaký problém, stojíme tu už dvacet minut.“

Garry vyšel z kupé, aby zjistil, co se děje. V chodbičce spatřil malého blonďatého chlapce ve společnosti dvou hromotluků.

„Ahoj,“ obrátil se na ně, „nevíte, co se tady děje?“

Blonďák se k němu otočil: „Ahoj chlapečku, snad bys něco nechtěl?“

„Proč mi pořád všichni říkají chlapečku?“ rozvzteklil se Garry. „Copak vypadám jako nějaký chlapeček?“

„No, jako holčička nevypadáš,“ ušklíbl se blonďák. „Dovol, abych se ti představil, já jsem Cracko Malejfuj, ale mí zákazníci mi obvykle říkají Malej Cracko. A tohle jsou moji pobočníci Svrab a Hnůj.“

„Já jsem Garry Poker,“ představil se mu Garry.

„Hmm, slavný Garry Poker,“ přeměřil si ho Cracko pohledem. „Nechtěl by ses zařadit mezi mé zákazníky, Garry Pokere?“

„Zákazníky?“ podíval se na něj nechápavě Garry. Jména raději nekomentoval, zatím nenarazil v karbanickém světě na nikoho, kdo by měl normální jméno.

„Zákazníky,“ potvrdil mu Cracko. „Já totiž,“ rozhlédl se po chodbičce vlaku, jestli někdo neposlouchá, „nabízím to, co ve školním bufetu zrovna neseženeš, jestli mi rozumíš…“

Garry přikývl.

„Alkohol je ve škole nedostatkové zboží,“ šeptal mu Cracko, „ale pokud bys nějaký sháněl, obrať se na mě. Možná ti dám i slevu, protože jestli se roznese, že u mě odebírá zboží taková celebrita jako ty, ještě na tom vydělám. Co ty na to?“

Garry couvl: „Ne díky, od tý doby, co jsem byl na léčení, tak už ani skleničku!“

Cracko se na něj podíval úkosem: „Jak myslíš, Garry Pokere, jak myslíš. Pořád se můžeš rozhodnout, jestli budeš spolupracovat se mnou nebo s tou huličskou šmejdkou Dangerovou!“

„Těší mě, že jsem tě poznal, Cracko,“ zamumlal Garry a odcouval zpátky do kupé k Vonovi.

„Tak co, zjistils něco?“ zeptal se ho Von.

„No, o vlaku nic, ale zjistil jsem, od koho by se dalo sehnat ve škole nějaký hulení,“ mrkl na Vona Garry.

„Fakt?“ Vonovi zasvítily oči. „Kde?“

„Tomu asi nebudeš věřit,“ naklonil se Garry k Vonovi, „ale od tý holky, co tady byla, od tý…“ Garry rukama naznačil její přednosti.

„Opravdu, jo?!“ podíval se na něj nevěřícně Von. „Kdo ti to říkal?“

„Takovej divnej blonďatej týpek tady na chodbičce,“ řekl Garry. „Říkal, že se jmenuje Cracko Malejfuj a nabízel mi chlast…“

„No jasně, Malejfuj,“ zasmál se Von, „to je známá firma. Jeho otec vlastní obrovskou palírnu. Mají v podstatě monopol. Vyrábí veškerý pití pro karbanickej svět. Srdcová sedma, Zelený list, Trumf, Trumf Citrus, Křížová vodka, to jsou všechno jeho značky.“

„No dobře,“ pokračoval Garry, který žádnou z Vonem jmenovaných značek neznal, „ale netvrď mi, že ten chlast mu dává přímo jeho táta, aby je tady prodával…“

„To si taky nemyslím,“ poškrábal se na bradě Von, „spíš to vypadá, že Cracko štípnul doma nějaký tatínkovy zásoby a teď se je snaží prodat ve škole.“

„To, že na něj něco víme, se nám může jenom hodit,“ usmál se Garry, „ten blbec mi je sympatickej asi jako rozpálená železná tyč v prdeli.“

„To věřím,“ kývl Von, „Malejfujovi nepatří zrovna mezi sympaťáky. Ale je to dost bohatá a vlivná mafiánská rodinka, takže si na ně nikdo nedovolí. Nebo aspoň ne přímo.“

„Doufám, že nebudeme ve stejné koleji jako on,“ vzdychl Garry.

 „Všichni Malejfujové vždycky chodili do Zmizeluzlu,“ zamyslel se Von. „I když losování je podle všeho náhoda…“

„Jak vlastně to losování probíhá, Vone?“ zeptal se Garry.

„No,“ Von nakrčil čelo, „podle toho, co jsem slyšel, Trumpál vždycky vyvolává jména studentů podle abecedy a každému nechá vytáhnout jednu kartu z rozevřeného balíčku… Potom balíček zamíchá a vyvolá dalšího…“

„A ten Trumpál umí asi spoustu triků s kartama, co?“

„Určitě,“ přikývl Von. „Ten ti dokáže vzít z ruky všechny dobré karty a vyměnit je a ty si toho ani nevšimneš!“

„To jsem si myslel,“ zachechtal se Garry, „Takže to znamená, že to losování nebude tak úplně stoprocentně košer, ne?!“

„No, dost lidí si to myslí,“ souhlasil Von, „ale nikdo si to netroufne říct nahlas, protože Trumpál je důležitá a mocná osoba.“

„Takže musíme doufat, že Trumpál nechce, abychom přišli do Zmizeluzlu,“ přemýšlel Garry. „Celá tvoje rodina chodila do Poblilvíru, takže být tebou, nemám obavy… Počkej, říkal jsi, že v Poblilvíru je důležitější odvaha než rozum? Potom myslím, že ani já se nemám čeho bát!“

Ozval se řev dieselového motoru a vlak se rozjel do Polné.

---

[1] Místo „originálních“ oříškových měly být původně čokoládové, ale čokoládová barva je nudná. Taky by mohly být šmoulové, stracciatelové nebo vanilkové, ale to jsou zase moc divné barvy očí. Takže zbývá pistáciová. V zásadě je to ale jedno, do očí se nikdo z hrdinů Hormoně nepodívá.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát