1-11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert

Kapitola jedenáctá. Napětí! Dramatický zvrat! A ne jeden! Násilí! Srdceryvné romantické scény! Nepravidelné dávky emocí! Sex! Náročné vizuální efekty! Tisíc slonů!

Alpské ostrohřbeté kuře Albert

Ťuk ťuk! Nový rok!

Garry opatrně otevřel oko, do kterého mu ihned zasvítilo slabé, ale nepříjemné zapadající slunce. Uvědomil si, že jeho pokoj má okna na východ a nikoli na západ a vyskočil. Posadil se a zmateně se rozhlédl. Pokoj vypadal podobně, ale plakáty na stěnách a drobné detaily v konzistenci nepořádku na podlaze ho usvědčovaly v tom, že se nachází někde jinde. Bolest hlavy mu ale značně komplikovala přemýšlení. Podrobně se zadíval na jeden povědomý objekt v hromadě oblečení na podlaze a kopl do něj. Objekt zamručel a mezi špinavými ponožkami se vynořila zrzavá hlava. Garryho podezření se potvrdilo, byl to Von!

„Co… co?“ zeptal se rozespale.

„Co?“ odpověděl Garry otázkou. „Nevíš, kde jsme?“

Von se vyhrabal z haldy oblečení a posadil se na protější postel. Podíval se na své ruce. V jedné měl nedojedenou bagetu a v druhé dopravní kužel. Zahodil bagetu a zakousl se do kuželu. Zařval, zahodil kužel, sebral bagetu a zakousl se do ní.

„Fuj!“ vykřikl znechuceně. „Nesnáším hermelínovou bagetu!“

„Nevíš, kde jsme?“ zopakoval svůj dotaz Garry.

Von přelétl zrakem plakáty a zamyslel se. „Vypadá to tady jako u Toho a Onoho v pokoji,“ usoudil nakonec.

„A proč jsme tady?“

„Uf, takový filozofický otázky takhle po ránu,“ chytil se Von za hlavu, „to po mě nemůžeš chtít. Já teda ve stvoření nevěřím, takže bych neřekl, že naše existence tady má nějaký vyšší smysl…“

„Myslím, proč jsme tady v tom pokoji!“ máchl Garry rukou, až se praštil do zdi. „Jau! Navíc je spíš večer. Zapadá slunce!“

„A už je druhého!“ ukázal Von na budík na stole. „Prospali jsme den a půl!“

Garry se odpotácel k umyvadlu a dlouho, dlouho pil. Poté strčil hlavu pod tekoucí vodu a dlouho, dlouho ji tam nechal. Utřel si mokrou hlavu do tepláků, které sebral na zemi a zase se posadil.

„Už se mi to začíná vybavovat,“ chytil se za třeštící hlavu, „slavili jsme Silvestra…“

„…neříkají ti doma ‚blesku‘?“

„Slavili jsme Silvestra,“ nenechal se přerušit Garry, „a po obědě přitáhli Ten a Onen odněkud nějakou slivovici…“

„…strašlivou samohonku…“

„…a odpoledne přijely Palma a Panta.“

„Pasta,“ opravil ho Von, kterému se také začala vracet paměť.

Garry si promnul spánky. „Byli jsme v klubovně. Seděli jsme u toho velkýho stolu a nějakej imbecil nám pořád dolejval další a další chlast!“

„To jsi byl ty!“ okřikl ho Von.

„Tak proč jste mě nezastavili?“ podíval se na něj Garry zoufale.

„Já jsem to zkoušel, ale nalil jsi mi ten patok do vlasů a chtěl jsi mě zapálit!“

„A jo!“ luskl Garry prsty. „Ale nepodařilo se mi škrtnout sirkou, pak se mi všechny rozsypaly na zem a já trval na tom, že je všechny sesbírám zubama, aniž bych se rukou dotkl země!“

„A Pasta ti pomáhala! A o poslední sirku jste se… hm… poprali.“

Garry si otřel zpocený obličej. „To si nepamatuju. Bohužel.“

„Potom jsi vylil všechno nealko z okna a přitom jsi křičel, že beton se musí zalívat, jinak popraská. Pod oknem sice je takovej úzkej betonovej chodníček, ale netrefils ho. Tak ses rozhodl, že ho po…“

„Ne!“

„Ano. Na poslední chvíli jsme tě chytili, málem jsi spadl z okna.“

Garry se chytil za čelo, „Kdyby mě aspoň tolik nebolela hlava!“

„To bude asi z toho, jak jsi tloukl do stěny krbu. Nechtěl jsi přestat…“

„Dokud jste si se mnou nezahráli poker! Neobehrál jsem vás doufám o moc peněz, že ne?“

Von se poškrábal na temeni hlavy. „Vyhrál jsi všechny hry, ale nehráli jsme o peníze,“ zajíkl se, „hráli jsme svlékací…“

„Sakra! A já si to nepamatuju!“

„Já bohužel jo.“

„Ještě si vybavuju takový strašný rány,“ zaúpěl Garry.

„Na hřišti byl po půlnoci ohňostroj. Sledovali jsme ho z okna.“

„A nebyli jsme potom na střeše? Co jsme tam proboha dělali?“

„Vyhlásil jsi soutěž ‚Kdo poblije nejvíc oken‘,“ zasmál se Von. „Tvrdil jsi, že se ti podaří pozvracet všechny okna Zmizeluzlu.“

„Ale? Nehráli jsme ji nakonec, nebo?“

„Poblil jsi jedno okno a pak jsme toho nechali.“

Garry se natáhl na postel. V tom se pohnula hromada oblečení na podlaze. „Teda! To byl mejdan! Díky, že jste mě pozvali,“ promluvila.

Von vyplašeně odskočil ke zdi. „K-k-kdo j-jsi?“ vykoktal ze sebe.

Hromada se zavrtěla a objevila se velká kulatá hlava a dvě malé ruce. „Kdo asi? Nevíte, kde mám oblečení?“

„Ne,“ polkl Von.

„Drzý kluku! To je moje košile, co máš na hlavě!“

Von si v panice ohmatal hlavu. Stáhl si z ní to, co považoval za obvaz a podal to Karkulínovi. „Promiň,“ hlesl.

Karkulín si otráveně navlékl košili a něco si při tom mumlal. Potom vyzkoušel, jestli mu funguje motorek. Chvíli podezřele škytal a zasekával se, ale nakonec naskočil a rozebzučel se.

„Kalhoty jste mi taky ukradli, co?“ zamračil se.

„Ne,“ odvětil Garry, „teda snad ne.“

Karkulín tedy vzlétl jenom v trenkách a zamířil k oknu. Dvakrát do něj narazil, potom přistál na stole a okno otevřel. „Tak zatím,“ zamával buclatou ručkou, „a ne, že mi příště zase budete krást oblečení!“

Podepřeli se navzájem a vyšli z pokoje 222 na chodbu. Na druhý pokus zamířili správným směrem a nalezli svůj pokoj.

„Zamčeno,“ konstatoval Garry, když se pokusil otevřít. Prohledal kapsy, ale nenašel nic, co by se dalo použít jako klíče.

Von udělal totéž. „Taky nemám klíče,“ potvrdil Garryho obavy.

Garry zabušil na dveře: „Sezame, otevři se!“

V pokoji se ozvalo štrachání a za chvíli jim přišel otevřít rozespalý Ten. Nebo Onen. A vzápětí se objevil ve dveřích ten druhý. Nebo onen. Vše se vyjasnilo a všichni se vrátili do svých pokojů. Garry a Von se každý doplazili do své postele a zase usnuli.

Ťuk ťuk! Děvčata jsou tady

Ozvalo se asi patnácté zaťukání. Zevnitř pokoje 213 se neozývala žádná reakce. Ozvalo se proto další, asi šestnácté a podstatně hlasitější zaťukání. Dveře se začaly pomalu otevírat. Do pokoje vklouzla Pasta Patlalová.

„Garry,“ zatřásla s nehybným oddychujícím tělem, „Garry vstávej!“

„Co je?“ zabručel Garry v polospánku.

„Potřebuju,“ posadila se Pasta na roh postele, „abys mi vrátil… vrátil…. ty-víš-co!“

Garry zívl a otočil se na druhý bok. „Nevím.“

„To není sranda, Garry!“ šťouchla do něj opět Pasta. „Říkal jsi, že si pro tu podprsenku můžu kdykoli přijít, až ji budu potřebovat.“

Garry se v mžiku přesunul do vertikální polohy. „Cože?“ vytřeštil oči.

Pasta na něj vychrlila vysvětlení. Poté, co je Garry nepochopil, mu je neochotně zopakovala. A potom ještě jednou.

„Chceš říct,“ vyděsil se Garry, „že ji mám pořád na sobě?“

Garry se osahal a ukázalo se, že se vyděsil oprávněně. Když něco vyhraješ ve svlékacím pokeru, nemusíš si to hned oblékat, pomyslel si pro sebe a začal se svlékat.

…

„To už je čtvrtého?“ zhrozil se Von. „Co jsme dělali poslední dva dny?“

„Spali,“ zachmuřil se Garry, „většinou.“

Ťuk ťuk. Na dveře opět někdo zaklepal.

„Dále,“ zavrčel Garry. Dveře se pootevřely, nejprve se na nich objevily prsty a potom dovnitř nahlédla hlava Hormony Dangerové.

„Proboha, to nemůžeš normálně vstoupit, když řeknu dále?“ obrátil oči v sloup Garry.

„Taky vás ráda vidím,“ utrousila Hormona a vplula do pokoje. „Nerada bych ale spatřila něco, co se nehodí pro oči slušných dívek, tak radši vstupuju pomalu a opatrně.“

„Vtipe, vylez,“ zašklebil se Garry. „Koukám, že už jsi mluvila s Pastou nebo s Palmou, ty taky musí všechno vykecat.“

„Máš pravdu,“ potvrdila Hormona. „Jdu si jen pro podrobnosti a pro tvé osobité podání.“

„To by si Garry musel něco pamatovat,“ zasmál se škodolibě Von.

„Hm, to zní čím dál zajímavěji,“ mrkla na něj Hormona a posadila se ke stolu. „Jéžiši, co to máte na okně?! To je zvenčí?“

„Někdo nám poblil okno,“ odtušil Garry.

„Někdo?“ podíval se na něj Von. „To ty jsi zvracel ze střechy!“

„A nejsem snad někdo?“ zamračil se na něj Garry. „Proč zabíhat do detailů?“

„Detaily mě právě zajímají,“ zašvitořila Hormona. „Člověk vás na chvíli pustí z řetězu a hned musíte takhle vyvádět. A nenapsali jste mi!“

„Von ti přece posílal o vánocích smsku,“ zavrtěl hlavou Garry.

„Jo, tu si pamatuju,“ podepřela si Hormona hlavu do dlaní. „AHOJ HORMONO, HEZKY VANOCE. POSTAVILI JSME TI SNEHULAKA-MOC TI TO SLUSI, JENOM NAM PORAD PADA DOPREDU. ZDRAVIME Z VYSOCINY, VON&GARRY. Úchvatná. A co jste tady dělali jinak?“

Garry významně zvedl ukazováček: „Potvrdilo se moje podezření! V zakázané chodbě je opravdu schované to modré žaludové eso. A Grape ho chce získat! Slyšel jsem, jak na nádvoří vydíral Urquella a mámil z něj heslo!“ Vylíčil Hormoně rozhovor, který vyslechl.

Hormona se zakabonila. „To je hovadina,“ prohlásila nakonec.

„I kdyby byla, tak aspoň máme v druhém pololetí co dělat, když to budeme vyšetřovat. Nebo máš snad lepší nápad, co dělat?“

Hormona pokrčila rameny. „Učit se?“ navrhla.

„Učit se?“ zděsil se Von. „To radši sním vlastní nohu.“

„Vzhledem k tomu, že se vrhneš na všechno poživatelné široko daleko, tak ji asi jednou sníš tak jako tak. Já už vás nebudu rušit,“ vstala Hormona, „určitě si ještě potřebujete udělat domácí úkoly na zítra.“

„Sakra! Zítra už je zase škola!“ vykřikl Von.

Garry vrhl na Hormonu prosebný pohled: „Nechceš nám ukázat svoje…“

„Ne!“

„Myslel jsem ty úkoly.“

„Tak to taky ne!“

„A nechceš říct Brownie, jestli by se tady nestavila s tužkou, sešity, pravítkem, úhloměrem, kružítkem a dvěma hodinami volného času?“

„Když už nechceš používat vlastní mozek, zkus použít alespoň vlastní nohy,“ odsekla Hormona a rozloučila se.

„Nebo vlastní telefon,“ ušklíbl se Garry, když práskla dveřmi.

Ťuk ťuk! CIA je tady

Celý leden se Garry snažil, měl-li čas, sledovat Grapea nebo Urquella, jestli se Grape zase nesnaží získat heslo. Podle všeho to vypadalo, že Grape se o heslo přestal zajímat. Situaci mu v únoru usnadnilo to, že Urquella odvezli na dlouhodobé protialkoholní léčení.

 Garry se proto rozhodl, že zjistí více o zajištění modrého esa, aby měl před Grapem náskok. Koncem února se vypravil za Hybridem – ten vždycky něco vyžvaní. Ťuk ťuk, zaklepal na dveře hájovny. Hybrid seděl v rohu místnosti, uprostřed hromady slámy.

„Co tam děláš, Hybride?“ vylekal se Garry.

„Já…“ Hybrid zatěkal očima, „já si tady jenom tak sedim. Chtěl jsem si trošinku odpočinout, tak sem se posadil tady do tý…slámy.“

Garry se zasmál: „Vypadá to, jako kdybys seděl na vejcích.“

„Na vejcích,“ zamumlal Hybrid a na čele mu vyskočil pot. „To je dost legrační nápad, ne?“

Garry zkontroloval jedno z křesel, jestli se v něm neschovává Fifinka, a posadil se do něj. Na stole upoutaly jeho pozornost knihy Kuřata od A do Z a Péče o drůbež snadno a rychle.

„Chceš pěstovat slepice, Hybride?“ zeptal se.

„Jak tě něco takovýho napadlo, Garry,“ otřel si Hybrid pot z čela, „dyť já už mám takhle dost starostí se svejma záhonkama, a kdybych se do toho měl ještě starat o slepice, tak… Kurva, teď jsem rozsednul další vejce!“ Hybrid vyskočil ze svého hnízda a otíral si kalhoty od žloutku a bílku.

Garry se zašklebil. „Chtěl jsem se tě zeptat na tu chodbu ve třetím patře. Co všechno tam chrání to Modré žaludové eso?“

„Jak víš?“ otočil se na něj vztekle Hybrid a rozšlápl přitom další tři vejce. „Jak víš vo žaludovym esu? Přestaň se o tu chodbu a to eso už konečně zajímat, Garry!“

„Mám jenom starost, jestli je v bezpečí,“ řekl Garry, „Grape totiž chce to eso ukrást!“

„Nesmysl,“ odbyl ho Hybrid a posadil se vedle něj. „Copak jsi zapomněl, že Grape pomáhal tam to eso schovat? Navíc nikdo se nemůže dostat kolem Hloupka!“

„Hloupka?“ podíval se Garry na Hybrida překvapeně. „Kdo je Hloupek?“

Hybrid se zamračil. „Hloupek je můj mazlíček,“ zavrčel.

„Jestli je aspoň tak nebezpečný, jako Fifinka, tak to se vůbec nebojím, že by kolem něj někdo mohl projít,“ odtušil Garry.

„Hloupek není pes, Hloupek je něco mnohem nebezpečnějšího!“ usmál se Hybrid, „A kolem něj se nikdá nikdo nedostane, jenom já vim, jak ho uspat. A to nikomu neprozradim – vim to jenom já, Trumpál, chlapi, s kerýma hraju v hospodě mariáš, servírka z hospody U radnice, servírka z hospody U Hilsnera, řidič autobusu, kerej mě vobčas vozí do Jihlavy…“

„Hlavně, že to tajemství je v bezpečí,“ oddychl si teatrálně Garry a vstal. „Budu muset jít.“

Ve dveřích se otočil: „Proč sis koupil slepičí vejce?“

„V hospodě jsem hrál karty s nějakym chlapíkem z Rakouska. A ty vejce jsem vyhrál,“ pokrčil rameny Hybrid. „Povídal, že to je prej ňáký hrozně vzácný plemeno z Tyrolska. Řikaj tomu alpské ostrohřbeté kuře.“

„Tak snad se ti podaří vysedět aspoň jedno,“ popřál Hybridovi Garry. „Umí jódlovat?“

Ťuk ťuk! Jaro je tady!

Výuka se už dávno rozběhla naplno a množily se domácí úkoly. Garry je však ostentativně ignoroval, takže se stal prvním studentem Poblilvíru, kterému profesorka McDonaldová při hodině vynadala. A dokonce mu vyhrožovala, že mu odečte pět bodů!

Ťuk ťuk. V březnu zaťukala na dveře také jarní část fotbalové ligy. Přestože před Vánocemi prohráli se Zmizeluzlem, udrželi se na druhém místě, protože Brzybol a Peklospár remizovaly 1:1. Vedoucí Zmizeluzel měl na čele nedostižných 9 bodů, Poblilvír měl 4, Peklospár 2 a Brzybol pouhý 1 bod. Rozmoklý terén předjaří ale přichystal v prvním jarním kole překvapení. Brzybol porazil na oraništi, které kdysi patrně bylo fotbalovým hřištěm, Zmizeluzel 1:0. Při jediné akci Brzybolu ve vápně zmizeluzelských zahrál bránící Marek Slint rukou a nařízenou penaltu brzybolský střelec proměnil. Garry druhý den nastoupil až na posledních deset minut zápasu proti Peklospáru, ale ani jeho vlastní gól nezabránil vítězství Poblilvíru 3:1. Rázem ztráceli na Zmizeluzel pouhé dva body. Pokud uspějí i s Brzybolem, mohou v závěrečném utkání hrát proti Zmizeluzlu o titul! A v případě, že uhrají s Brzybolem alespoň bod a Peklospár neporazí Zmizeluzel, už nemohou přijít o druhé místo. A poslední už mohou být pouze teoreticky, a to tehdy, pokud by prohráli s Brzybolem i Zmizeluzlem a Peklospár porazil Brzybol. Potom by měli s Brzybolem shodně po sedmi bodech a rozhodovalo by skóre ze vzájemných zápasů. Vzhledem k tomu, že na podzim zvítězili 2:1, museli by na jaře prohrát vyšším rozdílem, respektive 1:0, protože podzimní zápas byli zapsáni jako domácí a v případě shodného skóre rozhoduje vyšší počet gólů vstřelených venku.

Bylo vidět, že Malejfuje výsledek posledního kola hodně rozladil, ale na každém kroku si spravoval náladu líčením Garryho vlastního gólu. Garry se alespoň svým spolužákům snažil ospravedlnit tím, že jeho branka rozhodně neměla platit, protože stál v okamžiku přihrávky v ofsajdu.

Profesorka McDonaldová byla sice hned po zápase také rozzlobená, ale poté zjistila, že předměty s motivem vlastního gólu půjdou dobře na odbyt a Garrymu odpustila. Klub navíc během zimní přestávky splatil dluhy z předchozích let a zbyly dokonce peníze na nové dresy a kopačky.

…

V pondělí po fotbalovém víkendu přineslo Bloody Garrymu před snídaní do pokoje vzkaz od Hybrida. Garry si ho vzrušeně přečetl. „Dneska se má vylíhnout!“ vykřikl na Vona.

„Co se má vylíhnout?“ otočil se na něj Von, který právě marně hledal po celém pokoji čisté ponožky.

„Přece to Hybridovo kuře!“ vysvětlil Garry. „Po obědě bychom se tam mohli zaskočit podívat – místo pozemků!“

„Nemůžete chodit za školu!“ ozval se Debil, který právě vstával. „Navíc nesmíte prošvihnout zrovna pozemky, dneska je test!“

„Nestarej se,“ odbyl ho Garry, „koho zajímají pozemky?“ Debil zrudnul.

„Navíc Hybridovi se dneska vylíhne drak!“ zahuhlal na Debila strašidelným hlasem Von. „To si přece nemůžeme nechat ujít.“

„Drak?“ polkl nasucho Debil. „Vždyť jste říkali kuře. Určitě zase kecáte!“

„Kuře je jenom jméno. Ale Hybrid koupil u Vietnamců v Jihlavě opravdový dračí vejce!“ mrkl Garry na Vona. „Vyroste z něj obrovskej zelenej drak a Hybrid ho potom bude krmit nešikovnejma studentama!“

„Ke-ke-kecáte…“

…

„Už dlouho jsem neměl ke snídani tak dobré kakao,“ pochvaloval si Garry u snídaně, „co se to děje s naší jídelnou?“

„Kuchařka je nemocná, takže dneska musel uvařit kakao Grape,“ objasnila Hormona, která seděla nad nějakým hustě popsaným sešitem. Garry měl podezření, že tady sedí od večeře.

„Neuč se pořád,“ vytrhl jí sešit z ruky, „vleze ti to na mozek.“

Hormona si vzala sešit zpátky a usmála se: „To je podstata učení, že ti to vleze na mozek.“

Garry zamručel, že něco takového nemá zapotřebí a znovu se napil kakaa.

„To se nebojíš, že je otrávené, když je od Grapea?“ zašklebila se na něj Hormona. To byla chyba, protože Garry vzápětí vyprskl kakao do jejího obličeje. A na její oblečení. A na její sešit.

„Příště do jídelny jedině v pláštěnce,“ zamračila se.

„A co já? Musím si teď zajít na ošetřovnu vypláchnout žaludek!“ děsil se Garry.

„Ty jsi fakt magor!“

„Půjdeš se s náma dneska odpoledne podívat k Hybridovi? Bude se mu líhnout kuře.“

Hormona se na Garryho dlouze zadívala. „Od kdy se zajímáš o zemědělství?“

„Právě, že nezajímám,“ odfrkl si Garry, „proto se tam chci jít podívat místo pozemků.“

„Dneska píšeme z pozemků test,“ nakrčila nos Hormona, „sice nechápu, k čemu to bude, když Proutková neumí psát a číst umí jenom velký tiskací, ale budiž.“

„Ten test nebudeme psát, bude to sázení mrkve na rychlost.“

„Můžeš mi to zopakovat? Asi špatně slyším.“

„Budeme sázet mrkev na rychlost,“ potvrdil Garry, „Alespoň Onen říkal, že loni to tak vypadalo. Ale možná budeme letos sázet petržel.“

„Asi se radši půjdu podívat na to kuře.“

„Na co se půjdete podívat?“ ozval se jim za zády hlas Malého Cracka.

„Nestarej se, Malejfuji,“ odbyl ho Garry, „ale jestli tě to tak strašně zajímá, tak Hybrid koupil na blešáku dračí vejce a dneska se mu vylíhne drak. Tak se půjdeme podívat.“

Cracko nic neřekl, jen si poklepal na čelo a odešel.

Ťuk ťuk! Kuře je tady!

„Jen poďte, už se začíná klubat!“ přivítal je v hájence Hybrid. „Radši už si na něj ani nesedám! Jenom ho zahřívám dechem.“

„Nerozleptal jsi tím skořápku?“ rýpla si Hormona. „Takhle to kuře otrávíš alkoholovými výpary dřív, než se vyklube.“

„Náhodou, co sedim na vejcích, tak skoro nepiju,“ bránil se Hybrid. „Jenom tři, čtyři panáčky denně,“ ukázal na mohutný koflík o obsahu litr a půl. „Ani do hospody skoro nezajdu.“

„Skoro,“ pokývali Garry a Von hlavami.

„Hele, přišli ste mě poučovat nebo se podívat na to kuře?“

Shromáždili se kolem improvizovaného hnízda v tmavém koutě hájenky a pozorovali líhnutí. Skořápka už začala praskat. Po několika minutách kuře vystrčilo hlavičku.

„Ňo ahoj, ňo ahoj,“ zašišlal na něj bez varování Hybrid, „ňo podívej še na švoji mamičku.“

„Hybride, neblbni,“ odstrčila ho Hormona, „takhle si to kuře opravdu bude myslet, že jsi jeho matka. A bude z toho mít doživotní trauma. Otec neznámý – matka alkoholik.“

Hybrid se ale nedal, vytáhl z kapsy hrst zrní a strčil je kuřeti pod zobák. „Na, vežmi ši žlníčka od mámy.“

„Nedávej mu zrní!“ vyrazil mu Garry zrní z ruky. „Čerstvě narozená mláďata můžou jenom mateřské mléko!“

„Garry!“ okřikla ho Hormona. „Měl jsi na základce biologii? Pamatuješ si alespoň něco o ptácích?“ Garry na ni mrkl. Hormona se zarazila.

„Radši mi na to neodpovídej,“ sepjala ruce.

Vyrušila je  světlá šmouha, která se mihla v okně. Von vyběhl ke dveřím, ale viděl už jenom vzdalující se siluetu Cracka Malejfuje, utíkajícího k hradu.

„Myslíš, že věřil mojí historce o drakovi?“ zeptal se Garry.

„To asi ne,“ zapochyboval Von, „Malejfuj není takový debil jako Debil.“

„Tak co tady chtěl?“

„Jak budeš tomu kuřeti říkat?“ otočila se Hormona zpátky k hnízdu, kde se kuře mezitím vyhrabalo ze skořápky. „Dost se potácí, myslím, že bude po tobě.“

„Budu mu říkat Albert,“ rozhodl se Hybrid. „Ten chlápek, vod kerýho sem ho dostal, se tak nějak menoval.“

„Hezké jméno,“ zasmál se Garry, „a opravdu to asi bude ostrohřbeté kuře. Vypadá, jako by mělo hřbetní ploutev.“

„Nejdřív z něj děláš savce a teď zase rybu,“ obrátila oči v sloup Hormona. „Hybride, až ho bude chtít zahrabat do záhonku, tak ho prosím zastav.“

Ťuk ťuk! H5N1 je tady!

Ťuk ťuk.

„Co je?“ otevřel nevrle dveře Hybrid. „Zrovna krmim Albertíčka!“

„Průser,“ vydychoval těžce Garry a opřel se o futra, „ve městě řádí ptačí chřipka! Veškerou drůbež v okolí zabavují a vyšetřují.“

„A pak mi Alberta zase vrátěj?“

„Samozřejmě, že ne,“ sedl si Garry na práh. „Zabijí ho. Zítra sem přijdou.“

…

„Víte, co potom udělají se všemi těmi mrtvými slepicemi?“ uvažoval Von. „Přivezou je k nám do jídelny a uvaří z toho vývar na celý týden.“

„Vone, zkus se chvíli soustředit,“ odbyla ho Hormona, „tohle je vážná věc. Musíme přijít na to, jak Alberta zachránit.“

„Můj brácha Tadytenhlecten má rodinnou ekologickou bio a bůhví ještě jakou farmu nedaleko Brna,“ blesklo Vonovi hlavou, „možná bychom tam mohli Alberta nějak dostat.“

„Třeba poštou,“ napadlo Garryho, „zalepíme mu zobák…“

„Pokud bychom ho propašovali z hradu,“ přerušila Garryho Hormona a zpražila ho pohledem, „mohl by si pro něj Tadyhleten přijet? Třeba k nádraží?“

„Ta-dy-ten-hlec-ten,“ opravil ji Von, „Ta-dy-hle-ten je o tři roky starší než Tadytenhlecten a řídí kamion.“

…

„Proboha, Garry, co to máš na sobě?“ vyděsila se Hormona, když ve večerním šeru spatřila na nádvoří čekajícího Garryho.

„To je můj úchylácký plášť,“ zatočil se Garry, „dostal jsem ho k Vánocům.“

„Kde je Von?“

„Na ošetřovně,“ vysvětlil Garry. „Odpoledne byl u Hybrida a Albert mu skoro uklofl prst. Teď leží s podezřením na ptačí chřipku. Moc mu nevěřili, když tvrdil, že ho klovnul bažant.“

Za chvíli se ze západního průchodu vynořil Hybrid. Předal jim klícku s Albertem a za zpěvu neidentifikovatelné písně zmizel východním průchodem směrem do hospody U radnice.

„Mohl aspoň poděkovat,“ postěžovala si Hormona.

Garry si odkašlal. „Jdeme,“ hlesl a vyrazili ke břehu Pekla.

„To nesmíte!“ vypískl na ně z tmavého koutu Debil, když mířili k západní bráně. „Vím, že pašujete Hybridova draka!“

„Draci neexistují,“ pronesla ledově Hormona.

Debil se zmateně podíval na Garryho. „Vy jste mi lhali?“ začal natahovat.

„To byl vtip,“ mávl rukou Garry. „Ve skutečnosti zachraňujeme Hybridovo kuře před utracením kvůli ptačí chřipce,“ ukázal Debilovi klec s Albertem. Hormona ho kopla do kolene pozdě, takže už se zmohla jen na odevzdané syknutí.

„To nesmíte!“ vypískl na ně Debil a vystoupil z temného výklenku, v kterém se dosud ukrýval.

Garry podal klícku Hormoně. „Dělám to nerad,“ nadechl se, „ale budu proti tobě muset použít kouzlo úplného spoutání.“

„Co to je?“

„Tohle,“ vytáhl Garry z kapsy pláště prádelní šňůru.

Debil zaječel a rozběhl se směrem k ubytovně.

Chystali se vykročit před bránu, když v tom zaslechli blížící se hlasy. Hormona strhla Garryho do výklenku, kde se ještě před chvílí ukrýval Debil. Branou prošla profesorka McDonaldová a vedla za sebou Cracka Malejfuje.

„Co to tady žvaníte za nesmysly,“ obořila se na něj, „proč by Garry Poker pašoval z hradu nějaké kuře?“

„Slyšel jsem Vlezlýho, jak o tom mluví na ošetřovně,“ kroutil se Malejfuj. Z výklenku se ozvaly dvouhlasně tiché nadávky. „A předtím jsem o něm slyšel mluvit i Pokera. I když tvrdil, že je to drak.“

„Kuře. Drak…“ zamumlala profesorka. „Ať už berete cokoli, apeluji na vás, abyste přestal. Garry Poker by nic takového nikdy neudělal.“ Garry se ve své skrýši patřičně nafoukl.

„Je to pravda!“ vykřikl Malejfuj. „Dneska chtějí dostat to kuře z hradu. Garry Poker a ta šme… a Hormona Dangerová, paní profesorko.“

„Už vás mám dost, Malejfuji,“ trhla s ním profesorka McDonaldová a vedla ho dále do hradu. „Za tohle dostanete školní trest. A odečítám Zmizeluzlu dvacet bodů. Celá ta vaše historka je od A do Z naprosto nesmyslná. Garry Poker pašující kuře spolu s tou nesnesitelnou šprtkou Dangerovou…“ její hlas zanikl v Malejfujově dupotu po nádvoří.

„Jednou si ji podám,“ odhodila si Hormona vlasy z čela. „Jdeme?“

Vyšli z hradu a po úzké cestičce sešli na molo.

„Ty máš svůj nepromokavý plášť, takže tu jednu plovací vestu, co máme, si vezmu já,“ rozhodla Hormona a vlezla do loďky. „Podej mi to kuře, ať nespadneš do vody.“

…

Před nádražím už na ně čekal Tadytenhlecten se svým volským povozem.

Garry si zápřah chvíli tázavě prohlížel. „Myslel jsem, že přijedete autem,“ prohodil, aby řeč nestála.

„To je neekologické,“ objasnil Tadytenhlecten, „navíc po dálnici jsem tady za chvilku i povozem.“

…

Když přistáli zpátky na molu, zasvítilo Garrymu do očí prudké světlo halogenové baterky. Jak Garry zjistil, když se světlo sklopilo a Garrymu se vrátil zrak, majitelem baterky byl pan Plyš.

„Romantická projížďka ve dvou?“ zakrákoral. „Po večerce?“

Plyš se svou protivnou opicí na rameni je odvedl do kanceláře profesorky McDonaldové. Tam teď seděli a čekali, až profesorka dorazí.

„To je celkem v prdeli, co,“ shrnul výstižně situaci Garry.

Hormona přikývla. „Tady si asi nemůžu zapálit?“ usmála se a ukázala Garrymu připravený joint.

„To radši schovej,“ vzdychl Garry, „i když horší už to asi být nemůže.“

Pokaždé, když někdo prohlásí, že ‚horší už to být nemůže‘, vesmír si urychleně pospíší dokázat, že hůř být samozřejmě může. Proto v okamžiku, kdy Garry vyslovil tuto větu, se profesorka McDonaldová na nádvoří otočila a vrátila se do ložnice pro druhé brýle. Toto zdržení způsobilo, že se střetla s Debilem Dlouhým Z.

O několik minut si to, že horší to být může, uvědomil i Garry, když do kabinetu vstoupila profesorka McDonaldová s Debilem.

„Garry,“ vychrlil ze sebe Debil, „musel jsem někoho najít a říct, že tady nejsi, když jste se pořád nevraceli, ale nikomu jsem neřekl, že jsi mě chtěl svázat…“

„Žalovat se nemá!“ okřikl ho Garry.

„Ale hlásit se to musí,“ doplnila ho Hormona.

„Něco takového bych do vás neřekla!“ rozhorlila se na ně profesorka McDonaldová. „Pan Plyš mi řekl, že jste po večerce byli na lodičce. Vysvětlete mi to!“

Hormona se věnovala sledování popraskané malby na stropě kabinetu. Garry zase vypadal, že ho zaujal vzor koberce a náruživě ho zkoumal. Nenechal se zmást ani tím, že v kanceláři profesorky McDonaldové byly pouze parkety.

„Myslím, že je mi jasné, co se stalo,“ prohlásila profesorka McDonaldová, „na to nemusí být žádný génius, aby si to spočítal…“

„Jinak by si to taky nespočítala,“ špitla Hormona. Garry se zasmál.

„Tady není nic k smíchu! Napovídali jste Cracku Malejfujovi nějakou báchorku o drakovi, abyste ho dostali z postele a přivedli ho do maléru. Toho už jsem chytila. Nejspíš si myslíte, jaká je to legrace, že tu báchorku slyšel i tady Dlouhý Z. a uvěřil jí také.“

Jo, kdyby to takhle bylo, byla by to opravdu legrace, pomyslel si Garry a podíval se na Debila. Chudák Debil, který vždycky všechno zpackal – ten kluk už Garryho začínal vážně srát.

„Ani nevíte, jak jste mě zklamali,“ pokračovala profesorka McDonaldová. „To je poprvé za posledních třicet let, co musím odečíst body studentům z vlastní koleje. Kdybych to neudělala, profesor Grape mě na příští poradě ugriluje zaživa. Takže odečítám Poblilvíru jeden bod.“

„Odečítáte?“ vyletěl Garry.

„Za každého,“ ucedila profesorka McDonaldová. „A navíc vás za to čeká školní trest. A to se týká i vás, Debile Dlouhý Z., ani žalování není dostatečně dobrý důvod pro porušení večerky.“

„To přece nemůžete!“

„Neříkejte mi, co můžu a co ne, Pokere. To mi může říkat jenom profesor Trumpál. A teď běžte do postele!“

Vyšli z kabinetu a zamířili do Černého domku.

„Ta stará megera musí bejt fakt nasraná, když nám za to nepřičetla body za odvahu,“ zakroutil hlavou Garry, když zašli za nejbližší roh.

„Jak už jsem říkala,“ kývla Hormona, „jednou si ji podám.“

Rázem přišli o tři body. Tím se Poblilvír ocitl na posledním místě. Vzhledem k tomu, že na tomto místě se nacházeli od prvních týdnů vyučování, nic hrozného se nestalo. Jedině drobná zmínka na nástěnce upozorňovala na tu vzácnou událost, že profesorka McDonaldová odečetla tři body vlastní koleji. A nebýt informační služby Patlalová, Patlalová & Levandulová, která to roznesla po celé škole, nikdo by si toho nevšiml.

Ťuk ťuk! Sex je tady

Ťuk ťuk. „Dále,“ zvedla Hormona hlavu od knihy Historie a současnost karetních barev. Garry nakoukl do pokoje. „Co chceš?“ zamračila se na něj.

Garry vklouzl dovnitř. „Přicházím s nabídkou kvalitního sexu,“ odtušil.

„Tak to sis spletl pokoj. Palma a Pasta bydlí na pokoji 119,“ ukázala mu Hormona dveře, „A Brownie najdeš patrně tamtéž.“

„Máš snad něco proti kvalitnímu sexu?“ zeptal se Garry.

„Obecně ne.“

„A máš teda něco proti kvalitnímu sexu se mnou?“

„Jo, tenhle pepřový sprej,“ ukázala Hormona.

„Ha ha,“ zasmál se Garry. „Chtěl jsem ti jenom říct, že dneska večer máme ten školní trest. Za pět minut máme být dole na nádvoří.“

„Hm.“

„Půjdeme v noci do lesa, řádí tam nějaká škodná nebo co,“ vyjasnil Garry a posadil se ke stolu proti Hormoně.

„To jako půjdeme s puškou do lesa?“

„To nevím,“ pokrčil Garry rameny. „Třeba půjdeme jenom zkontrolovat krmelce. Jdeme?“

Vykročili z ubytovny. Na nádvoří už čekal Plyš, evidentně rozladěný Malejfuj a roztřesený Debil. Plyš něco zavrčel a pokynul jim, ať jdou. Vyšli před hrad a zamířili k Hybridově hájovně.

„Půjdete s Hybridem do lesa, děje se tam něco moc divnýho,“ zašklebil se na ně Plyš.

„Do… do lesa?“ vyděsil se Debil ještě víc, než vyděšený byl.

„Myslel jsem, že budeme jenom něco opisovat nebo tak,“ polkl Malejfuj.

„Vidíš,“ poškrábal se Plyš na temeni. „To mě nenapadlo. Ale děkuju za nápad pro příště.“

Na zápraží chatrče je přivítala obrovitá postava s malým psíčkem v náručí.

„A ať se vrátí v pořádku,“ připomenul Hybridovi Plyš, „víš, jaký to byl na ministerstvu průser, když se nám tehdy dva studenti ztratili.“

„Ztratili?“ vyjekl Garry. „A našli je?“

„Snad to nebude tak žhavý,“ zabručel Hybrid.

Plyš se na něj zamračil: „Neříkej, že si nepamatuješ, kolik tehdy stál ten vrtulník s termovizí! A to jsme si ještě objednali dva týmy kynologů, kteří půl dne pročesávali les!“

Garry se nechtěl vzdát své otázky. „A našli je?“

„Ale našli,“ mávl rukou Plyš, „byli ve skleníku. Zváleli mi tam celou úrodu ředkviček!“ Vzpomínka Plyše rozčílila tak, že celou cestu zpátky k hradu pronadával. Garry poslouchal, aby pochytil nová slovíčka, ale Plyšův hlas postupně slábnul, až zanikl úplně.

Ťuk ťuk! Strašidlo je tady

Prošli, v případě Debila byli proneseni, hájovnou a ocitli se na kraji lesa Březina. Prošli úzkou stezkou na malou mýtinu nad prudkým svahem mířícím k Peklu. V koruně stromu nad jejich hlavami se ozvalo zaťukání. Ťuk ťuk. Noční datel, pomyslel si Garry. Kdyby věděl, že noční datlové neexistují, vyděsil by ho ten zvuk patrně mnohem víc. Hybrid se posadil na nejbližší dva pařezy.

„Ták,“ promluvil, „v lese nám řádí nějakej prevít. Ukradnul nám už dva solný lizy a včera nasral támhle na ostrohu do krmelce.“ Hybrid mávl směrem k výběžku tyčícímu se nad zátokou Pekla.

„Já chci domů,“ zapištěl Debil.

„Ticho, nebo tě použijeme jako návnadu,“ zavrčel Hybrid. Debil okamžitě zmlknul.

„To chceš říct,“ ozvala se Hormona, „že v lese se pohybuje nějaký úchyl a škola pošle studenty, aby ho šli hledat? Není to kapku nenormální? Co když nás zabije?“

„Nebo znásilní?“ přidal se Garry.

„Nebo zabije a znásilní,“ hlesl Debil a sesunul se k zemi.

Oči všech se obrátili na Cracka. Ten zaváhal, ale nakonec řekl: „Nebo zabije, rozčtvrtí a znásilní? Nic moc horšího už mě nenapadá.“

„V tomhle pořadí?“ zaškaredila se Hormona. „To by musel být hodně zvláštní úchyl. No, musíte doufat, že nenarazíte na pedofilního, nekrofilního idiotofila, jinak se nemáte čeho bát.“

„Jak to myslíš, pedofilního, mě už bylo patnáct!“ ozval se Garry.

„Jak to myslíš, idiotofila, ty drzá huličská šmejdko!“ rozzuřil se Malejfuj. Hormona mu oplatila milý pohled.

„Nechte toho,“ ozval se Hybrid, který se mezitím posilnil kapkou absintu.[1] „Nemáme čas se vybavovat. Trošinku to tady pročesáme, esli se tady někde neschovává. Nejčkon se rozdělíme na dvě skupiny, páč máme jenom dvě baterky.“

„Já nechci jít s Fifinkou,“ vykřikl hned Malejfuj a díval se přitom na její růžovou mašli.

Hybrid se zachechtal: „Tak to máš smůlu. Pudeš s Fifinkou. Já, Garry a Hormona pudeme horem, ty, Debil a Fifinka pudete podýl rybníka. Sejdem se zhruba o tři sta metrů dál, je tam na břehu rákosí a taková malá louka.“

„Co je to za idiotské rozdělení?“ rozhorlil se Malejfuj. „Vy půjdete tři a já půjdu v podstatě sám – jenom s kapesním psem a blbečkem, co ještě ani nepřišel k sobě!“ Na důkaz svých slov kopl do ležícího Debila.

„To je fakt,“ zamračil se Hybrid, „to by nefungovalo. Musíme se rozdělit jinak. V každý skupině musí bejt aspoň jeden odvážnej a jeden chytrej.“

„To abychom ještě skočili pro někoho zpátky do hradu, ne?“ nadhodila Hormona.

„Nepřerušuj mě, přemejšlim,“ umlčel ji nevrle Hybrid. „Tak jo. Já pudu s Debilem a Hormonou horem a Garry s Crackem a Fifinkou pudou kolem vody.“

„To by mě zajímalo,“ ozvala se opět Hormona, „kdo je v naší skupině ten odvážný?“

„A kdo je v naší skupině ten chytrý?“ zaprotestoval Garry.

„Fifinka,“ usmála se Hormona.

Tady máte světlice – zelenou a červenou,“ přerušil je Hybrid. „Když něco najdete, odpalte červenou, esli budete v nebezpečí, odpalte zelenou.“

„Snad obráceně,“ řekla Hormona, „Takhle to nedává smysl.“

„No jo, obráceně,“ zabručel Hybrid, „vy mě pořád pletete. Tak deme už konečně?“

…

Hybrid s Debilem na zádech a Hormonou po boku ani nestihli vystoupit na cestu vedoucí po úbočí svahu, když se dole pod nimi ozvalo zaječení. Vzápětí se nad hladinu rybníka rozsvítilo zelené světlo. A hned potom červené. Seběhli dolů a zjistili, že to byl vtip. Malejfuj se přikradl ke Garrymu a chňapl po něm. Garry se vyděsil a odpálil světlice.

„Budem mít obrovský štěstí, esli eště něco uvidíme, při tom, kolik kraválu ste tady nadělali,“ bručel Hybrid.

Náhle Garry opět zakřičel a ukázal na nedalekou lesnickou boudu ukrytou pod svahem, téměř na břehu Pekla. Všichni kromě Debila, který byl stále v bezvědomí, se otočili. Fifinka se rozštěkala. Před boudou stála postava s hlavou zakrytou černou kapucí a něco sprejovala na stěnu chatrče. Rozeběhli se za postavou. Tedy kromě Hybrida, který nejdřív odložil Debila. A kromě Garryho, který se instinktivně rozběhl na druhou stranu a křičel: „Strašidlo!“ Záhadná osoba zahodila sprej a zmizela v hustém křoví. Fifinka ho chvíli pronásledovala, ale brzy se vrátila s nepořízenou.

„Byl jsem tu. Dr. Vrdlmrsmrst – ten jehož jméno neumíte,“ přečetla Hormona nápis na stěně. „Kdyby neměl tak dlouhý podpis, tak bychom ho tady už asi nezastihli.“

Hybrid na nápis jen tupě zíral. „On, on, on se… on se… vrá… vrátil,“ blekotal.

„On se vrátil!“ zaradoval se Cracko Malejfuj, ale nevraživé pohledy ho hned vrátily do špatné nálady.

„Nesmysl,“ zapochybovala Hormona, „to si jenom někdo hraje.“

Doběhl je udýchaný Garry. „Zkoušel jsem ho zmást a obklíčit ho, ale nevyšlo to,“ sípal.

„Jak jsi ho chtěl obklíčit? Oběhnout celé Peklo?“ podívala se na něj Hormona.

Garry ji ignoroval a podíval se na nápis na chajdě. „Byl jsem tu. Dr. Vrdlmrsmrst – ten jehož jméno neumíte,“ přeslabikoval ho. „Koukám, že mu nestačí, že jsem ho už jednou porazil, a přišel si pro další výprask!“

„Nějak rychle ti otrnulo,“ pousmála se Hormona, „ještě před chvílí jsi pelášil nejkratší cestou k hradu.“

„To byl dokonale promyšlený taktický manévr,“ bránil se Garry.

„D-d-deme radši zpátky do hradu,“ hlesl Hybrid.

Ťuk ťuk! Myšlenka je tady

Když se vrátili, Von, kterého mezitím propustili z ošetřovny, je čekal v poblilvírské společenské místnosti. Místnost již byla prázdná, tak se posadili do nejpohodlnějších křesel v klubovně – jediných, která ještě měly polstrování.

Garry se vzrušeně naklonil dopředu: „Teď je to jasné! Grape chce to eso pro Vldrmr… pro Toho-jehož-jméno-neumíme-vyslovit!“

Ťuk ťuk. Hormona si zaťukala na čelo a vzdychla.

„Vrslmrs… Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit na tu kartu čeká v lese. A my jsme si mysleli, že Grapeovi jde o peníze!“

„Přestaň se pokoušet vyslovit to jméno!“ zaskučel Von, „Jednak to rve uši a jednak se zesměšňuješ, když to neumíš vyslovit!“

„A ty ho snad umíš vyslovit?“

---

[1] Kapka je u Hybrida trochu jiná míra než u ostatních lidí. Na druhou stranu, absint je v porovnání s Hybridovou pálenkou jen neškodný čajíček.

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát