Úvod

Vítejte na stránkách karbanického učně Garryho Pokera, černovlasého chlapce bez brýlí a s očima neznámé barvy (a s jizvou na zadku).
Račte vstoupit do světa prachsprosté parodie na příběhy jednoho nejmenovaného nezletilého kouzelníka: Harryho Pottera. Asi není správné jmenovat nejmenované kouzelníky, ale chceme, aby tyto stránky našli i lidé, co napíší do vyhledávače Harry Potter parodie, protože tohle je parodie na Harryho Pottera (skvěle, už je to tady třikrát!).

čtvrtek 24. prosince 2015

6-1: Pár návštěv

Kolik vypije průměrný ministr financí? Kolik přispívá karbanické společenství do státního rozpočtu? Kdo tráví dovolenou v autokempu Komorník? Kdo je nejoddanější a nejschopnější služebník Pána falešných karet? Čte Garry Poker raději Kartáře nebo Betl? Kolik stojí pivo v nádražní restauraci v Praze-Bubenči?


Kapitola první:

Pár návštěv


Tak trochu zvláštní vedoucí

„Cože? Byl jmenován nový kdo? Jaká posraná karbanická sekce?“ rozzuřil se ministr financí, zatímco pospíchal po chodbě ministerstva do své kanceláře. „Kdo? Jaký Bubus Vroubek? U mě v kanceláři? S žádným takovým kokotem schůzku určitě nemám!“
„Ale máte,“ usmál se vysoký muž s bohatou hřívou zlatohnědých vlasů, který seděl v jeho kanceláři, za jeho stolem a především pil jeho whisky. „Já jsem Bubus Vroubek! Nový vedoucí karbanické sekce ministerstva financí.“
„Co je to za píčovinu? O tom bych snad musel něco vědět!“ rozčiloval se ministr a vykoukl k sekretářce. „Okamžitě vyhoďte toho hajzla z mojí kanceláře!“
„Obávám se, že vaše sekretářka je momentálně indisponovaná,“ odtušil Vroubek. „Stejně jako kdokoli jiný v dosahu vašeho, byť mocného, hlasu. Dáte si?“ nabídl ministrovi skleničku.
Ministra sice rozzuřilo, že mu nezvaný návštěvník nabízí v jeho kanceláři jeho vlastní whisky, na druhou stranu byl mužem pevných zásad a nikdy neodmítl nabízený alkohol. Navíc dnes ještě nepil, protože od rána trčel na zcela zbytečném jednání vlády. S chutí si přitáhl sklínku a hodil ji do sebe.
„Co se to tady kurva děje?“
„Musím se vám omluvit za svého předchůdce, Kamélia Fuče,“ začal obšírně Bubus Vroubek. „Jeho povinností bylo informovat vás o existenci karbanické sekce a o všech výhodách a nevýhodách, které přináší. Bohužel, poslední rok se naše sekce nacházela tak trochu v rozvratu. Schopní lidé odešli, neschopní povýšili a do toho chodily nesmyslné příkazy, které se navzájem popíraly.“
Ministr se na něj zamračeně podíval: „A čím se to liší od zbytku ministerstva?“
„Koukám, že máte smysl pro humor,“ ušklíbl se Vroubek a sundal nohy ze stolu. „Ale tohle je vážná věc. Ministerstvo bojuje s největším ze zlých karbaníků všech dob, Doktorem Vrdlmrsmrstem a…“
Ministr ho přerušil, přitáhl si k sobě zbytek láhve a kopnul ji celou do sebe. „Co říkáte, nedává sice vůbec smysl, ale to nevadí.“
„Tím se vůbec nezatěžujte,“ mávl rukou Vroubek, „s tím si nějak poradíme. Jde jen o to, že jsem myslel, že by bylo vhodné informovat vás o mém nástupu do funkce.“ Vroubek vstal a vyrazil ke dveřím. „To vám za celého půl roku nebylo divné, co zabírá polovinu budovy ministerstva?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou ministr a odříhnul si. „Poslyšte, chcete říct, že o té vaší karbanické sekci věděli všichni moji předchůdci?“
„Ano.“
„A nikdo z nich to nepráskl novinám? Žádný únik? Žádné fámy?“
„Na stole máte složku, která snad pár věcí vysvětlí,“ ukázal Vroubek na spis na stole označený Krutopřísně tajné. „To nejdůležitější je na straně 3. Částka, kterou karbanické společenství přispívá do státního rozpočtu.“
Ministr hbitě vytáhl příslušný papír ze složky a překvapeně na něj zamrkal. „Fíha! Tolik nul pohromadě jsem neviděl ani na schůzi našeho poslaneckého klubu!“
„Já věděl, že to pochopíte,“ poplácal ho Bubus Vroubek po ramenou. „Jste jednička.“

Tak trochu zvláštní dovolená

Přestože byl červenec, cestu podél rybníka Komorník nedaleko Kunžaku nebo Strmilova, podle toho, z které strany přijdete, obklopovala hustá studená mlha. Široko daleko nebylo ani živáčka, pokud nepočítáme vychrtlou lišku, která v příkopu olizovala tácek od klobásy s hořčicí, odhozený nějakým nevychovancem.
V tom se z mírného kopce od silnice přiřítil velký šedý taxík.
„Dál nejedu, těch pár metrů už si dojdete. Bude to za patnáct set,“ řekl otráveně taxikář, zatímco se z auta vysoukaly dvě ženy. Taxík se na místě otočil a zmizel.
Liška se na obě ženy se zájmem dívala.
„Co čumíš?“ křikla na ni ta vyšší, černovlasá ve výstředních šatech. „Zmiz!“
„Tak dobrou noc,“ zaštěkala liška a zmizela v hustém porostu na břehu.
„Dobrou noc?“ podivila se druhá žena, mírně obtloustlá blondýna. „Vždyť je půl sedmé!“
„A to, že ta liška mluví, to tě nepřekvapuje, Fušo?“ poklepala si černovláska na čelo.
„Mě už nepřekvapí nic,“ povzdechla si blondýna.
„Nevím, na co si pořád stěžuješ,“ zabručela černovláska. „Tvůj syn se našel, živý a zdravý…“
„Živý a zdravý?!“ rozčilovala se žena oslovená jako Fuša. „Někdo ho surově zmlátil! Viděla jsem ty modřiny! Chápeš tu hrůzu, co jsem prožila? Tři týdny byl pryč, a pak ho najednou vyhodili z dodávky přímo před naším domem!“
„Tu hrůzu jsi prožila, když byl pryč, nebo když ti ho vrátili zpátky?“
„Barbie, nerozčiluj mě!“ ječela Fuša, u níž si už i průměrný čtenář Betlu musel domyslet, že se jedná o Marfušu Malejfujovou.
„Tak tady nestůjme a pojďme,“ ukázala Barbecue Le-Branžová[1] na zpevněnou cestu mizející v mlze. „I když si pořád myslím, že bychom to neměly dělat!“
„Proč?“
„Protože je to zrádce!“ dupla zlostně Barbecue. „Neměla bys mu věřit!“
„Pán falešných karet, vládce náš, slunce naše jasné mu přece věří, ne?“
„Pán falešných karet se mýlí,“ zasyčela Barbecue Le-Branžová a vzápětí si vlepila silný políček. „Nikdo nesmí zpochybňovat úsudek Pána falešných karet! Nikdo!“
„Jdeme,“ rozhodla se Marfuša Malejfujová. „Není už nic, co bych nebyla schopná udělat!“
„Pán falešných karet přece říkal, že kdybys mu… hm… byla po vůli, pověřil by tím úkolem někoho jiného,“ zamračila se Barbecue. „Proč sakra ten slizký had nechce mě?“ zaklela a začala se opět fackovat.
„Dobře, tak všechno ne,“ povzdechla si paní Malejfujová. „Ale tohle snad můžeme zkusit, ne?“
„Trmácet se přes půl republiky ano, ale… au!“ Barbecue větu nedořekla, protože narazila do závory, která bránila průjezdu vozidel. Dorazily do autokempu Komorník.
„On tráví dovolenou tady?“ zhrozila se Marfuša, zatímco znechuceně procházely kolem řady latrín. „Proč?“
„Aby nás zničil,“ zavrčela Barbecue, která právě do něčeho šlápla a neměla odvahu se podívat, co to je. „Určitě sem odjel jen proto, že věděl, že za ním přilezeš škemrat!“
„Tady to je,“ ignorovala ji Marfuša a ukázala na karavan, který se mezi ostatními na první pohled odlišoval. Zatímco zbylé karavany byly vesměs bílé nebo stříbrné a měly okna zatažená záclonkami, tenhle byl sytě růžovooranžový s černými okny a i v tomto nevlídném počasí zářil na dobrou polovinu kempu.[2]
Marfuša Malejfujová zaklepala na dveře karavanu.
„Marfušo!“ hlesl muž ve žluté pláštěnce, který pootevřel dveře. „Barbecue! Jaké příjemné překvapení!“ usmíval se, ale výraz jeho tváře dával tušit, že se nejedná ani o příjemné, ani o překvapení.
„Grape, ráda tě vidím!“ zalhala Marfuša Malejfujová. „Šly jsme náhodou kolem, tak jsme si řekly, že se zastavíme na kávu a nějaký ten dortíček.“
„Náhodou kolem?“
„Máme tudy cestu do… do… do…“ lovila Barbecue marně v paměti jméno některé z okolních vesnic.
„Strmilova?“ napověděl Australus Grape.
„To bude ono!“ zazubila se Barbecue Le-Branžová.
„S velkou radostí,“ pokynul jim Grape s křivým úšklebkem. „Jen tu kávu a dortíček bohužel nemám. Je tady jen pytlíkový čaj a možná bych vyhrabal nějaké suchary. Chystám se už třetí den zajít nakoupit, ale v tomhle počasí…“
Vešly do obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v jednom. Stísněný prostor karavanu neposkytoval příliš pohodlí, přesto se zvládly nasoukat na polstrovanou lavici v rohu za malým sklápěcím stolkem. Grape si vzal skládací rybářskou stoličku a přisedl si k nim.
„Tak co vás sem přivádí?“ zadíval se na ně pozorně. „Kromě náhody, samozřejmě.“
Marfuša Malejfujová se nervózně rozhlédla po jednoduchém a praktickém interiéru karavanu. Její pohled zaujala velká dřevěná skříň, kterou se nějakým záhadným způsobem podařilo dostat ke stěně karavanu proti nim. Ve skříni něco zavrzalo a žuchlo.
„Totiž… jsme tady sami, že ano?“ ujišťovala se.
„Ano,“ přikývl Grape a s omluvným výrazem zabouchal na stěnu skříně. „Teda, tady ve skříni je schovaný Večerníček, ale ten se přece nepočítá, ne?“
„Co by tam dělal?“ divila se Barbecue.
„Pán falešných karet mi ho sem poslal, aby mi pomáhal,“ odtušil Grape. „Ale zamknul jsem ho do skříně, protože byl strašně otravný.“
„Ty tvoje vtipy tě přivedou jednou do hrobu, Grape,“ bleskla po něm očima Barbecue.
Grape se ušklíbl a na chvíli zmizel do té části karavanu, která představovala kuchyni, tedy k malé lince vybavené dřezem, ponorným vařičem a propan-butanovou bombou. Když se po chvíli vrátil, tvářil se zklamaně.
„Nejde elektřina, takže si budete muset vystačit s vodou,“ podal jim plastové pohárky s čirou tekutinou. „Je z místní studánky. Jehličí mi prosím neplivejte na zem, ale můžete ho odložit třeba sem na ten ubrousek.“ Pozvedl svůj kalíšek: „Na Pána falešných karet!“
„Bavíš se dobře, Grape? Dělat si z nás blázny?“ vyštěkla Barbecue a odložila pohár na stolek.
„Špatně, Barbecue,“ osopil se na ni Australus Grape. „Když někdo připije na Pána falešných karet, správná odpověď podle smrtikibické etikety zní…“
„Ať mu padá karta a stojí…“ zamumlala Marfuša Malejfujová.
„A stojí co?“ bavil se Grape.
„Nejsme tvoje žačky, abys nás takhle ponižoval!“ rozčílila se Barbecue Le-Branžová. „Okamžitě s tím přestaň!“
Grape pokrčil rameny. „Důvěřuj, ale prověřuj, taková je dnešní doba. Jak mám vědět, že nejste bystrokarti v přestrojení? Kontrolní otázky, které nám pan továrník doporučil, mají svůj význam.“
„Já ti dám kontrolní otázku, Grape!“ vyskočila Barbecue vztekle, až se praštila o strop karavanu. „Chceš, abych tě tady na místě rozpárala, oběsila tvými vlastními střevy a tvými játry popsala celý karavan sprostými vzkazy?“
„Uklidni se, Barbecue,“ usadil ji zpátky Grape. „Věřím, že jsi to ty. Přejděme tedy raději k věci. Co po mně chceš, Marfušo?“
„Jak víš, že něco nechci já?“ zašklebila se Barbecue.
„Protože kdybys něco chtěla ty, přišla bys sama,“ otřásl se Grape zhnuseně.
„Nikdy bych po tobě nic nechtěla, ty proradný zmetku!“ prskla mu Barbecue Le-Branžová do tváře jehličí. „Nevěřím ti!“
Marfuša si povzdechla a zoufale si položila hlavu do dlaní. Grape odložil svůj pohárek, dolil si z pomačkané petláhve další vodu a usmál se na obě sestry.
„Myslím, Marfušo, že bychom měli Barbecue vyslechnout. Zřejmě ji trápí spousta otázek. Při troše štěstí si tím ušetříme její pozdější přerušování, i když něčemu takovému nevěří ani takový nevyléčitelný optimista jako já,“ řekl. „Tak prosím, Barbecue, z jakého důvodu mi nedůvěřuješ?“
„Z miliónu důvodů!“ zahřímala a vysoukala se ze svého místa, aby se mohla na Grapea dívat svrchu. „Ani nevím, kde mám začít!“
„Co třeba od toho, kde jsem byl, když Temný hráč padl? Proč jsem se ho nikdy nepokusil najít, když zmizel? Co jsem dělal celá ta dlouhá léta, která jsem strávil pod Trumpálovou ochranou? Proč jsem nepomohl Pánovi falešných karet, když se chtěl zmocnit Modrého žaludového esa? Proč jsem se okamžitě nevrátil, když se vrátil on? Kde jsem byl před několika týdny, když jste předvedli s Mufiusem tu strašnou blamáž na ministerstvu?“ Útrpně se podíval na vzlykající Mufiusovu manželku. „Promiň, Marfušo, ale i Debil Dlouhý Z., který celou akci na ministerstvu prospal, byl své straně užitečnější než tvůj manžel.“
„Kdo je Debil Dlouhý Z.?“ zvedla k němu Marfuša Malejfujová nechápavě uslzené oči.
„Šťastná to žena,“ povzdechl si Grape.
„A odpovíš mi aspoň na ty moje otázky, když už sis je zvládl i sám položit?“ skřehotala Barbecue Le-Branžová. „K čemu tady vůbec jsem?!“
„To je asi jediná otázka, na kterou ti odpovědět nedokážu,“ odsekl mrazivě Grape. „A pokud jde o ty zbývající, nenapadlo tě, že mi stejné otázky položil i Pán falešných karet?“
„Je to důvěřivý blázen!“ praštila Barbecue svým pitím o stůl. Vzápětí se začala sama škrtit. Grape ji chvíli pozoroval, jak zběsile chroptí na zemi, ale nakonec se k ní sklonil a vytrhl jí ruku zpod krku. Pak ji jakoby nic překročil a odešel ke kredenci.
Vrátil se po chvíli se zažloutlým papírovým pytlíkem. „Dáte si ty suchary? Počkejte, možná bych tu našel ještě kousek čokolády, mám ji od… hm… jedné staré známé.“
„Nechceme ani pitomé suchary ani žádnou plesnivou čokoládu!“ soptila Barbecue, která se mezitím sebrala ze země. „Pořád se jen vykrucuješ a odpovědi žádné!“
Grape položil suchary na stůl, jeden si vytáhl a začal křoupat. „Tak dobche… Zajímá tě, kde jsem byl, když Pán falešných karet padl. Byl jsem tam, kde jsem podle jeho příkazu být měl, v polenské škole karbanu a hazardu, abych tam špehoval Nigruse Trumpála. Předpokládám, že víš, že jsem to učitelské místo přijal na jeho přání?“
„To je snad jasné, žes ho přijal na Trumpálovo přání! Vždyť je to ředitel té blbé školy!“
Grape tiše zasténal. „Ptáš se, proč jsem se ho nepokoušel najít, když zmizel. Patrně ze stejného důvodu, jako Améby, Karotovi, Mufius, Svrab nebo Hnůj. Snad jen ty poslední dva omlouvá, že by nedokázali bez nápovědy najít ani vlastní ponožky. A neměl jsem čas, který bych mohl jen tak promrhat hledáním na vlastní pěst, když jsem pracoval v polenské škole.“
„Já jsem ho hledala!“ pištěla Barbecue.
„Ale v ženském křídle Az-Karbanu se Temný hráč asi neschovával,“ ušklíbl se Grape.
„Pořád lepší strávit osmnáct let v Az-Karbanu, než dělat Trumpálovi poskoka!“
Grape se odmlčel a svraštil obočí, snad jako by obě alternativy v duchu porovnával. „Nemohl mít každý to štěstí strávit ten čas v chládku a pohodlí,“ řekl nakonec. „Obětoval jsem se a přitom v klidu pokračoval v zadaném úkolu. Špehoval jsem Nigruse Trumpála.“
„Obětoval? To musí být hrozné, být druhý nejlépe placený učitel v Polné!“
„Po profesorce Tříhlavňové,“ zaskřípal zuby Grape. „A to ponížení jsem musel snášet celou tu dobu.“
„Chudáčku!“ vysmrkala se mu Le-Branžová do ubrusu.
„Potom jsi blábolila něco o Modrém žaludovém esu,“ pokračoval Grape. „Bránil jsem pouze Urquellovi, aby Eso ukradl. Zprávy o tom, že se kolem pohybuje někdo, kdo sprejuje vzkazy ‚Byl jsem tu, Doktor Vrdlmrsmrst,‘ byly zmatené a nejasné – není divu, když je šířil Hybrid. Když se pak Pán falešných karet vloupal do zakázané chodby, byl jsem bohužel zrovna na pracovní cestě. Kdybych tam byl, určitě by nedošlo k tomu, že se do celé věci přimotal Poker a neomylně všechno podělal.“
Barbecue si nesouhlasně odfrkla.
„Když se vrátil a svolal valnou hromadu, ty ses tam neukázal!“
„Ty taky ne,“ odsekl Grape.
„Protože jsem byla v Az-Karbanu, tupče!“
„A já byl na letním táboře, má drahá Barbecue,“ řekl Grape odměřeně. „A když porovnám počet útěků v posledních dvou letech, řekl bych, že je jednodušší dostat se z Az-Karbanu.“
„A když jsme bojovali na ministerstvu, tak jsi tam taky shodou okolností nebyl!“
„To nebyla shoda okolností,“ zasyčel Grape. „Na Trumpálův rozkaz jsem zůstával v sídle Neřádu. Ostatně jen díky mně se Pán falešných karet dozvěděl o jeho existenci a fungování.“
„Kdybys tam byl s námi…“
„Tak byste pravděpodobně zvítězili, to je pravda,“ přikývl líně Grape. „Ale to nic nemění na skutečnosti, že jste si neporadili s bandou fakanů, kteří mají jinak problém chodit po škole, aniž by naráželi do zdí. Poker, Vlezlej, Vlezlá, Hatebadová, Dangerová…“
Skříň nesouhlasně zavrzala.
„Opilá Dangerová,“ opravil se. „A Dlouhý Z. v bezvědomí. Je ale pravda, že Debil Dlouhý Z. je v bezvědomí nebezpečnějším protivníkem, než když je při smyslech.“
„Kdyby se tam Mufius nerozbrečel…“
„Neopovažuj se svalovat vinu na mého manžela!“ okřikla svou sestru Marfuša.
„Chtěla jsem tam jít se svým mužem a s Hudrů,“ založila Barbecue ruce na prsou. „Nechápu, proč mě neposlechl! Jsem jeho nejoddanější a nejschopnější následovnice!“
„To ti někdy řekl?“ podivil se Grape. „Já slyšel něco jiného. A já jsem obvykle velmi dobře informovaný.“
„Co jsi slyšel?“ zamračila se podezíravě Barbecue.
„Že jsi šílená megera,“ řekl Grape suše. „A že kdyby byl i třeba jen na hodinu zamčený v jedné místnosti s Nigrusem Trumpálem, Garrym Pokerem a tebou, a v pistoli měl dva náboje, střelil by tebe. Dvakrát.“
„To zní jako něco, co by mohl říct,“ zamručela vztekle Barbecue Le-Branžová. „Ale stejně ti nevěřím!“
„Mohla bys, když mi věří dva největší karbaníci dnešní doby,“ odvětil Grape klidně. „A netvař se tak! Trumpál je jedním z nejlepších karbaníků, ať si o něm myslíte, co chcete. Schopnost hrát mariáš a záliba v podvazkových pásech se nevylučuje, ostatně ty jsi toho důkazem, Barbecue.“
„To je snad něco jiného! Je to úchylný starý dědek! A já jsem mladá a krásná!“
Grape se chvíli nervózně díval ke dveřím, jako by čekal, že dovnitř někdo vtrhne. „Těch osmnáct let strávených v Az-Karbanu se ti do věku počítá, ať se ti to líbí, nebo ne,“ řekl nakonec.
„Já jsem pořád mladá a krásná!“ vřeštěla Barbecue, až se okna karavanu otřásla.
„Dobře, jsi mladá a krásná. Ostatně, není důležité, kým člověk je, ale kým se cítí být, aspoň podle Trumpála,“ usmál se Grape nevinně. „Zdá se, že to platí pro něj i pro tebe.“
„Nesrovnávej mě s tím prašivým gerontem!“
„Každý máte něco,“ zašilhal Grape znovu ke dveřím, „Trumpál je chytřejší a tobě zase víc sluší černé punčochy.“
„A to ti máme věřit, že vůči tobě Trumpál nikdy nepojal podezření, když je tak strašně chytrý?“ ušklíbla se Barbecue. „Že vůbec netuší, komu skutečně patří tvá loajalita?“
„Sehrál jsem svoji roli dobře,“ ubezpečil ji Grape. „A zapomínáš na Trumpálovu největší slabost – když jsem mu v Drážďanech na vánočních trzích koupil dvacet párů punčoch s krajkou, přestal o mé věrnosti jakkoli pochybovat.“
„Senilní pitomec!“ zabručela Barbecue a venku v tu chvíli zaskřípaly větve, jak se vítr opřel do mohutného buku za řadou karavanů. Trochu zalomcoval i s dveřmi, ty se ale ke Grapeově velké úlevě neotevřely.
„Na tvém místě bych s těmi nadávkami přestal, pokud nechceš být uškrcena dvouapůlmetrovým opilcem,“ hlesl Grape. Pak se podíval na hodiny, zavěšené vedle kuchyňky. „Co kdybychom raději přešli k věci, byl bych opravdu nerad, kdybyste tu uvízly a nedej bože tu musely přenocovat. Našel bych sice snad nějaký stan, ale pro dámy vašeho věku a postavení se to nehodí.“
„Tvá starost o naše pohodlí je dojemná. Řekni prostě na rovinu, že chceš, abychom co nejrychleji vypadly!“ odsekla Barbecue.
„Co tě tedy přivádí do mého příbytku, Marfušo?“ obrátil se Grape na paní Malejfujovou a její sestru už ignoroval. „Přišla jsi mě požádat o pomoc? S tím úkolem, který Pán falešných karet pověřil tvého syna Cracka?“
 „Sakra, proč jsme sem vůbec chodily, když ten parchant už všechno ví?!“ ulevila si Barbecue.
Grape pokrčil rameny. „Myšlenkové pochody obyčejných smrtelníků jsou mi skutečně záhadou. Je snad pochopitelné, že jako nejoddanější a nejschopnější služebník – neopovažuj se to zpochybňovat, Barbecue! – velectěného pana továrníka jsem informován o většině jeho plánů a úvah. Jediné s čím se mi nesvěřuje, je ten zpropadený ježek v kleci.“
„Australusi!“ zašeptala pobledlá Marfuša. „Je to můj syn! Můj jediný syn! Nemůžu ho ztratit!“
„Jestli jsi doufala, že se u Pána falešných karet přimluvím, aby změnil svůj postoj, obávám se, že něco takového není možné.“
„Není možné, aby změnil svůj postoj, nebo není možné, aby ses přimluvil?“ loupla po něm očima výhružně Barbecue.
Grape si unaveně promnul čelo. „Obávám se, že dobře víš, proč tím úkolem Temný hráč pověřil právě tvého syna, Marfušo.“
„Nemůže přece trestat mě a Cracka za to, že se Mufius nechal na ministerstvu zatknout!“ vzlykla Marfuša. „Už tak nás osud potrestal dost!“
„S tím souhlasím,“ přitakal Grape mnohoznačně.
„Je to ještě dítě! Sotva mu bylo osmnáct!“
„V červnu mu bylo devatenáct, Marfušo,“ opravil ji Australus Grape. „A pokud Cracko uspěje, dostane se mu poct jako nikomu jinému. Kromě mě, protože já jsem samozřejmě nejoddanější a nejschopnější služebník Pána falešných karet. Ale snad by se mohl posunout na druhé místo.“
Marfuša Malejfujová se dala do ještě silnějšího pláče. „Jak by mohl uspět v něčem, co nesvedl sám Pán falešných karet?!“
„Jak říká staré karbanické přísloví,“ rozhodil Grape rukama, „i rychtářovo prase vyhrálo, když dobré karty dostalo.“
„Baví tě hodně nás urážet?“ utřela si Marfuša zarudlé uslzené oči.
„Už skoro týden je tohle nemožné počasí, že jsem nevytáhl paty z karavanu,“ zamračil se Grape. „ Jsem tu sám, nemám do čeho praštit a prosebníci žádající o pomoc sem příliš často nechodí. Jste první, když nebudu počítat ty bludné Holanďany od vedle, kterým zapadlo zadní kolo karavanu do bláta. Musíte pochopit, že využívám každou příležitost k rozptýlení.“
„Strašně ti vrže ta skříň, měl by s tím něco udělat,“ všimla si Barbecue.
„Hned jak odejdete, tak se do toho pustím,“ zabořil do ní Grape chladný pohled.
„Život mého syna je v nebezpečí a vy se tady bavíte o nějaké zpropadené skříni!“ okřikla je Marfuša. „Vzpamatujte se!“
„Měla bys být pyšná!“ osopila se na ni Barbecue. „Kdybych já měla syny, bez váhání bych je obětovala pro Pána falešných karet!“
„To je něco jiného!“ ječela Marfuša. „Ty jsi vyšinutá kráva!“
„Co tam vůbec máš?“ kopla Barbecue do těžkých dveří skříně.
„Různé haraburdí, co se jinam nevešlo,“ mávl rukou Grape. „Nic důležitého.“
„Skoro, jako by s tím to haraburdí nesouhlasilo,“ přiložila Barbecue ucho ke dveřím skříně. „Pořád tam něco rachtá.“
„Je dost nevychované,“ přisvědčil Grape. „Ale pracuju na tom.“
„Oni se fakt budou bavit o té pitomé almaře!“ kopla do sebe Marfuša dalšího panáka vody ze studánky. „Já se zblázním!“
„Pokusím se udělat vše, co bude v mých silách, abych Crackovi pomohl,“ řekl Grape odevzdaně.
„Pokusí… co bude v jeho silách… pche!“ zamumlala Barbecue.
„Anebo nemusím dělat nic a všechno jen zpovzdálí sledovat, jak si přeje Pán falešných karet,“ odtušil Grape.
„Australusi!“ zaječela zoufale Marfuša. „Slib mi, že Crackovi pomůžeš, jak budeš moct! Že na něj dohlédneš, aby se mu nic nestalo! Že splníš úkol místo něj, když to Cracko sám nedokáže! Přísahej!“
„Přísahám, že Crackovi pomůžu, jako budu moct, že na něj dohlédnu, aby se mu nic nestalo a že splním úkol místo něj, když to Cracko sám nedokáže,“ oddrmolil Grape. „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.“
„To je vážná věc, Australusi!“ zasténala Marfuša.
„Zavaž se soubojovým slibem,“ přitočila se Barbecue ke Grapeovi a podívala se mu zpříma do očí. „Když slib porušíš, je to totéž, jako bys prohrál souboj v kartách o veškerý majetek.“
„Já vím, co je soubojový slib,“ odstrčil ji Grape.
„Takže budeš navždy sloužit rodině Malejfujů,“ zasyčela Barbecue. „Tak co, troufáš si podepřít své chatrné kecy něčím solidnějším, Aušusi?“
„Neříkej mi Aušusi,“ zamračil se na ni Grape vážně. „Všichni, kdo si kdy troufli mi tak říkat, jsou mrtví.“
„Tak složíš ten soubojový slib, nebo ne?“ práskla Marfuša Malejfujová pěstí do stolu. „Ty vaše hádky už mě nebaví!“
„Samozřejmě,“ kývl Grape po chvilce. „Svědek slibu by sice měl být svéprávný,“ přejel pohledem Barbecue Le-Branžovou, „ale mně jeho právní nevymahatelnost v žaludku ležet nebude.“
Vytáhl ze záňadří pikové eso, položil ho na stůl a překryl ho celou dlaní pravé ruky. Marfuša Malejfujová a Barbecue Le-Branžová položily svoje ruce na tu jeho.
„Karta leží a hra běží, když mě zradíš, už si neporadíš, propadneš majetkem a staneš se mým otrokem,“ odříkala Marfuša.
„Karta leží a hra běží, když tě zradím, už si neporadím, propadnu majetkem a stanu se tvým otrokem,“ pokračoval Grape.
„Karta leží a hra běží, ten kdo zradí, už si neporadí, propadne majetkem a stane se otrokem… Trumpál smrdí a všichni to vědí!“
„Špatně,“ opravil ji Grape. „Brzybol smrdí a všichni to vědí. Starý Nigrus Trumpál, má nohu jak Humpál.“
„A Tom Varrrle je příšera, co nás straší za šera,“ zašeptala Barbecue a vrazila si facku.

Tak trochu zvláštní stařík

Počasí v Praze bylo o něco příznivější než v jižních Čechách, dokonce dopřálo lidem navečer i trochu slunečního svitu. Garry Poker proto seděl na zahrádce nádražní restaurace v Praze-Bubenči a krátil si čas mezi jednotlivými půllitry čtením novin a pozorováním vlaků.
Jak hodina pokročila, začalo se stmívat a čárky na účtu přibývaly, takže mu nakonec nezbylo, než aby noviny odložil. Hosté u okolních stolů na tom naštěstí byli se schopností koncentrace podobně jako on, takže nikoho neudivilo, že složené noviny nesou jména Kartář a Betl. A už nikdo z přítomných na tom nebyl tak dobře, aby dokázal zaostřit na titulky v obou plátcích.
Ať už to byl Kartář s dovětkem Jediné seriózní noviny karbanického světa:


Nebo Betl, opatřený hrdým titulem Nejčtenější karbanický deník: 


Garry dopil a znovu se rozhlédl kolem. Od Holešovic přijel motorový osobní vlak směřující do Roztok. Byl téměř prázdný, jen ze zadních dveří se vypotácel zarostlý bezdomovec. Za zpěvu neidentifikovatelné pijácké písně se dokolébal k nádražní budově, lehl si na lavičku a začal okamžitě chrápat. Garry raději zamžoural na leták vydaný ministerstvem financí, který byl vložený jako příloha Kartáře.
 
Garry se uchechtl. Pak doporučení ministerstva odhodil a začal se rozhlížet po servírce. Nakonec mu zrak zabloudil k ceduli Zahrádka bez obsluhy, takže otráveně vstal a odpotácel se dovnitř.
„Štějedno,“ zabrblal.
Studentka na brigádě za výčepem však místo obsluhování věnovala pozornost svému výstřihu. Garry s její volbou mlčky souhlasil, i když to znamenalo, že zatím nedostane další pivo.
„Coje?“ zvedla k němu oči, když konečně narovnala lem trička do ideálního kompromisu, který vyhovoval společenským konvencím i snaze o maximalizaci spropitného. „Tak co je? Nemám tady jenom vás!“
„Škoda,“ zamračil se Garry. „Dám si ještě jednu desítku. K támhletomu stolu,“ ukázal ven.
„Zahrádka je bez obsluhy,“ opáčila servírka.
Garry položil na špinavý pult vedle výčepu tři zlaté žetony. „Snad byste kvůli mně mohla udělat výjimku.“
„Co to je?“ zvedla štítivě blýskavou minci k obličeji.
Garry jí ale neodpověděl. S úsměvem se elegantním obloukem protáhl zase na zahrádku. Posadil se a dal se do čtení Betlu.
„Zvláštní noviny,“ vyrušila ho slečna po chvilce. „Takové jsem ještě neviděla.“
„Chvíli jsem měl pocit, že se v nich ty obrázky pohybují,“ sklopil noviny Garry, aby viděl vše podstatné. „Ale to bylo asi pivem.“
„Kdo je ten Garry Poker?“ zajímala se servírka.
„Jeden sympatický mladík, který dneska nemá kde přespat,“ odtušil Garry. „Chcete ho poznat blíž?“
„A je vyholený?“
„Je vyvolený,“ ukázal Garry na nadpis v Kartáři. „Stačí?“
„To o sobě tvrdí devět a tři čtvrtě z deseti. Bude to dvacet jedna padesát,“ odpověděla. „A zkuste najít nějaké skutečné peníze.“
Garry vylovil hromádku drobných a odpočítal peníze. „To je dobrý,“ zabručel.
„To není dobrý, to je jen dvacet jedna!“ frkla servírka.
Garry otráveně obětoval ještě dvoukorunu.
„Zahrádka končí v deset,“ řekla mu ještě odměřeně, když roztřídila hrst drobných do portmonky.
„A v kolik končíte vy?“
Servírka se otočila na podpatku a zmizela v útrobách hospody.
Ve 21:59 Garry znuděně vstal. Rozhlédl se k autobusové zastávce a pak ke kolejím. S překvapením si všiml, že bezdomovec, který ještě před chvílí spal na lavičce, teď stojí mezi druhou a třetí (služebně mezi první a druhou) kolejí. Po třetí (služebně druhé) koleji právě projížděl nákladní vlak. Bezdomovec se zapotácel a vlak začal hlasitě houkat. Starý muž se tedy předklonil dopředu a těsně před ním projel po druhé (služebně první) koleji zpožděný osobní vlak z Kralup a se skřípotem zastavil.
Když se Garry odvážil otevřít oči, oba vlaky už byly pryč, zatímco bezdomovec pořád stál na svém místě. Garry na něj zaostřil.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zamračil se muž, když k němu Garry došel.
„Pane řediteli?“ hlesl užasle Garry. „Co tady děláte? Psal jste přece, že mě vyzvednete zítra od Drsoňů.“
„Tomu se rád vyhnu. Nevydržel bych s nimi ani pět minut,“ usmál se Nigrus Trumpál přes své asymetrické brýle. Garry tiše zaklel. „Navíc Doktor Vrdlmrsmrst se o mém plánu navštívit Drsoňovi dozvěděl, takže mám obavy, že by to mohl chtít nějak zneužít. Někdy mám skoro pocit, že v mém okolí se musí pohybovat nějaký smrtikibický špeh. Nenapadá tě někdo, Garry?“
„Grape?“ navrhl Garry automaticky.
Profesor Grape,“ opravil ho Trumpál. „Můj nejoddanější a nejschopnější služebník, ten by mě nikdy nezradil.“
„Má smrtikibické tetování.“
„Hříchy mládí,“ odvětil Trumpál zamyšleně. „Co bych byl zač, kdybych neodpouštěl svým viníkům?“
„Rozumný a opatrný člověk?“ navrhl Garry.
Trumpál se znechuceně ošil. „No právě. Pak bych se na sebe ani nemohl podívat do zrcadla.“
Teď se ošil Garry. „To mi ani nepřipomínejte! Z toho, jak jsem vás viděl před zrcadlem, mám noční můry ještě teď!“
„Promiň, Garry,“ škytl Trumpál. „Pokazil jsem ti slibně načatý večer a ještě ti připomínám děsivé zážitky z minulosti. Ale pokud tě to uklidní, proti tomu, co tě čeká během příštího roku, je moje dámské prádlo jen slabý čajíček.“
Garry se zapotácel.
„Chyť se mě za ruku, Garry,“ vyzval ho Trumpál. „Nebo jeden z nás spadne. Takhle aspoň spadneme oba. Když spadne pod vlak jeden opilec, je to tragédie, když spadnou dva, je to statistika.“
„Nepůjdeme tedy jinam?“ rozhlédl se Garry po úzkém perónu.
„Pojď, vrátíme se ještě na chvíli tady do hospody, ať se posilníme. Musím ti něco povědět, a pak nás čeká ještě práce,“ řekl Trumpál záhadně.
„Zahrádka zavřela v deset,“ upozornil ho Garry, když se Trumpál posadil na opuštěnou lavici pod slunečníkem.
„Dám si zázvorové pivo, malinové mojito, sex on the beach a zlou Jea,“ vyjmenoval Trumpál.
„Mají jenom desítku nebo dvanáctku,“ řekl Garry. „A hlavně mají zavřeno.“
„Jedno zázvorové pivo, jedno malinové mojito, jeden sex on the beach a jednu zlou Jea,“ zopakoval Trumpál tvrdohlavě svou objednávku.
„Mají zavřeno,“ broukl Garry, ale posadil se naproti Trumpálovi. „Co je zlá Jea?“
„Koktejl pro pravé chlapy.“
‚Tak proč ho pijete vy?‘ blesklo Garrymu hlavou, ale nechal si to na poslední chvíli pro sebe. „Co v něm je?“ zeptal se raději.
„Naplníš skleničku do poloviny barevným pepřem a zapálíš ho. Počkáš, až trochu prohoří a pak ho zaleješ panákem vodky, přihodíš led. Protřepat, nemíchat. Potom přidáš půl deci perlivé vody a dalšího panáka vodky. Hladinu pak pokapeš pálivou omáčkou z čínské restaurace a přihodíš tři olivy. A já osobně navrch nasypu ještě ždibíček rozemletého jalovce.“
Garryho žaludek se při tom líčení převracel naruby. „O tom jsem nikdy neslyšel.“
„To je zvláštní, zpívá se o něm ve spoustě písní,“[3] promnul si Trumpál svůj plnovous a zadíval se na noviny, odložené na stole. „Koukám, že sis četl pokyny ministerstva, jak si dát pozor na černokarbaníky.“
Garry se zasmál. „Vždyť je to celé pitomost.“
„A vůbec jsme si nepoložili kontrolní otázky,“ olízl si Trumpál ret. „Jaká je moje oblíbená příchuť zmrzliny?“
„Citrónová,“ vypálil Garry bez váhání.
„Citrónová? Rozhodně ne, je to malinová! Ale hodně lidí hádá citrónovou,“ pokýval Trumpál hlavou, „nevím proč. Ale uvažuj, copak bych si dal malinové mojito, kdybych měl nejradši citróny? Tak, teď se zeptej ty, Garry.“
Garry dlouho přemýšlel nad nějakou dostatečně těžkou, ale současně publikovatelnou otázkou o své osobě. „Kolik žen jsem v životě opravdu miloval?“
„Dvě, samozřejmě,“ podíval se mu Trumpál do očí.
„Jak to víte? No, to vlastně ani nechci vědět, jak to víte. Spíš mě zajímá, co mi chcete říct, že jste za mnou kvůli tomu přišel sem. Jak jste mě tu našel, to taky radši nechci vědět,“ blábolil Garry, zatímco Trumpál se ohlížel ke dveřím lokálu a čekal na svoji objednávku.
Trumpál vytáhl odněkud ze svého kabátu srolovaný papír. „Vyskytl se drobný problém, který pro nás – jak doufám – budeš schopen vyřídit. A když říkám pro nás, myslím pro mě. Nejdřív ze všeho ti ovšem musím povědět, že se našla Sirénusova poslední vůle, v které veškerý svůj majetek odkázal tobě.“
Garry polkl. „Takže už nebudu nechutně bohatý, ale odporně nechutně zvráceně bohatý?“
„Z valné části je to poměrně jednoduchá záležitost a veškeré právní formality jsem za tebe už vyřídil s notářem. Děkuji, že jsi mi k tomu dal plnou moc,“ mrkl pobaveně Trumpál. „Na tvoje konto přibude slušná hromádka zlatých žetonů. Sirénus byl mezinárodně hledaný uprchlý vězeň, takže neměl moc příležitostí své peníze utratit. A jako mezinárodně proslulý šéfkuchař ještě něco přivydělal. Součástí dědictví je potom i veškerý ostatní Sirénusův majetek, včetně rodinného sídla Fleků na Sezimově náměstí.“
„Odvezu si jen gobelín s Pervertovým soudem a ty sochy karyatid,“ zamyslel se Garry. „Jinak dům asi prodám.“
„To právě nesmíš!“ vykřikl Nigrus Trumpál. „Používáme ho jako hlavní štáb Neřádu!“
„Jak vysoké nájemné jste ochotní platit? Padesát? Sto zlatých žetonů měsíčně?“ odhadoval Garry.
„Nechceš mě rozčílit, Garry, že ne?“ poklepal si Trumpál nervózně na cylindr odložený na stole. „Už tak máme dost starostí s Barbecue Le-Branžovou. Napadla dědické řízení a tvrdí, že čtvrtina domu je její.“
„Jak mohla napadnout dědické řízení! Je přece vězeň na útěku!“
„Všechno za ni vyřizuje její advokát, který ji nikdy neviděl a kterému plnou moc poslala poštou.“
„Nemůže přece dostat Sirénusův dům! Zabila ho!“ rozčiloval se dál Garry.
„Vyšetřovací tým ministerstva to posoudil jako nešťastnou náhodu,“ povzdechl si Trumpál. „Navíc ona ten dům nechce zdědit po Sirénusovi, ale po svých rodičích, respektive prarodičích.“
„Byl to přece Sirénusův dům!“
„To není tak jednoduché, Garry. Počkej, namaluju ti to,“ řekl Trumpál, naslinil si prst a začal něco čmárat po dřevěné desce stolu. „Tohle je Cotangens Flek a jeho manželka Tangenta. Ti měli dva syny – Tyrénuse Fleka staršího, což je otec Sirénuse, a Tympánuse, což je otec Barbecue později Le-Branžové a Marfuši později Malejfujové. Rozumíš tomu?“
Garry nechápavě zíral na změť čar na stole. „Snažím se. Mám takový matný dojem, že už jsem někde slyšel, že Sirénus a Barbecue jsou bratranec a sestřenice.“
„Výborně, Garry, je radost pracovat s intelektem tvého kalibru,“ poplácal ho Trumpál po tváři, ke Garryho zděšení právě rukou, kterou doteď maloval po stole rodokmen famílie Fleků.
„Cotangens a Tangenta Flekovi zemřeli za záhadných okolností v roce 1985, zrovna v době, kdy se Doktor Vrdlmrsmrst začal drát k moci. Tyrénus a Tympánus se nedokázali na rozdělení majetku po rodičích dohodnout, takže dědické řízení nebylo nikdy pravomocně uzavřeno. Panoval pak určitý chaos, spousta dokumentů se ztratila… a mezitím došlo k tomu, že Tyrénus zemřel také. Jeho syn Tyrénus mladší byl tou dobou nezvěstný a Sirénus – ve snaze ochránit se před Vrdlmrsmrstem – daroval veškerý svůj majetek mně. Pak byl Vrdlmrsmrst díky tobě, Garry,“ poplácal ho Trumpál i po druhé tváři, „poražen a v rámci přerozdělování jeho majetku o dům Fleků několik let marně usiloval Tympánus Flek. Tomu se mi podařilo zabránit, a když v roce 1997 Tympánus zemřel, byl klid. V tu chvíli však stále existovali tři potenciální zájemci o Cotangensův majetek: Sirénus a Barbecue, kteří ale byli zavření v Az-Karbanu, a Marfuša, která se podle všeho o svůj podíl nijak neucházela. Čistě teoreticky má Sirénus nárok na polovinu po Tyrénusovi, když budeme ignorovat Tyrénuse mladšího, a Barbecue s Marfušou by mělo připadnout po čtvrtině, tedy Tympánusova polovina napůl. Ale co já vím, jak je to správně?“ zahleděl se Trumpál zamyšleně na krempu cylindru. „Studoval jsem práva jen jedno odpoledne.“
„Tak je ten dům teď můj, nebo není?“
„To nevím, Garry. Ale jestli chceš Pervertův soud a karyatidy, odvezl bych si to co nejdřív,“ poradil mu Trumpál. „Myslíš, že nám to někdy přinesou? Mám žízeň, že bych pil i vodu.“
„Já bych klidně pil i z louží,“ mlaskl Garry a rozhlédl se po zemi.
„Ochutnáš, až mi ji přinesou,“ mrkl na něj Trumpál. „Doufám, že tady do pohárů dávají ty malé slunečníky!“
„Pochybuju.“
„Potom je tady Nafolk,“ pokračoval Trumpál. „Od Sirénusovy smrti se o něj stará Hybrid. Ale čistě právně je i Nafolk tvůj.“
„Rád ho Hybridovi nechám. Mám to někde podepsat?“ vyhrkl Garry.
„Není třeba. Hybrid bude mít radost,“ zamnul si Trumpál ruce. „Byl štěstím bez sebe, když si Nafolka zase přivedl k hájovně. Ale měl bys vědět, že jsme ho kvůli větší bezpečnosti přejmenovali na Píšoldířka, i když pochybuji, že se někdo bude starat o dva roky starý incident s Malejfujem.“
„A co Popelín?“ vzpomněl si Garry na dalšího obyvatele Flekova domu.
„Toho si vezmi určitě.“
„Já ho nechci!“ lekl se Garry. „Jen mě napadlo, co s ním teď bude.“
„Vrátil se ke svému dřívějšímu životu, bloumá po chodbách, rozbíjí věci a dělá nepořádek,“ řekl Trumpál.
„Proč ho nepustíte na svobodu?“ vyptával se Garry.
„Strávil celý rok v sídle Neřádu. Ví toho o něm víc, než většina řadových členů,“ řekl Trumpál zamyšleně. „Nemůžeme dopustit, aby se dostal ven a něco vyžvanil.“
„Hybrid si taky může chodit, kam chce,“ hlesl Garry.
Trumpál položil na stůl odhadovanou cenu zázvorového piva, malinového mojita, sexu na pláži a zlé Jea a postavil se. „A my taky půjdeme.“
„Kam?“ vyzvídal Garry.
Trumpál rozhodně ukázal před sebe. „Vykročme do noci a vydejme se za tou přelétavou pokušitelkou, za dobrodružstvím!“
„Jdeme za Brownie?“ zpozorněl Garry.
„Už před tebou nikdy nebudu mluvit v metaforách, metonymiích, alegoriích, hyperbolách ani oxymorónech,“ postěžoval si Trumpál pod vousy.
 


[1] Zde platí totéž co u Marfuši Malejfujové.
[2] Zlá polovina kempu se nacházela asi o 100 metrů dále podél vody, v temném borovicovém lese.
[3] Namátkou:
Hana Hegerová – Lásko má:

Už deset let nám láska slouží

a nebo my sloužíme jí,

kdo žízeň má, ať pije zlou Jea,

a kdo má hlad i kůru jí.



Hana Zagorová – Nebylo by kdyby:

Prý, když po tom tak toužím,

jen, co naprší zlou Jea,

změníš se jak proutku mávnutím,

já k lásce tě věrné přinutím.



Jaroslav Hutka – Čtyři sloni:

Druhý slon má velké břicho, pod kaluží hledá ticho,

roste z vody, zlou Jea pije, Himaláje převyšuje.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Konečně, a super, nemohla jsem z vrzající skříně

Garry Poker řekl(a)...

A pozor, po drobné úpravě fungují i poznámky pod čarou! O:) (časem třeba dojde k opravě i ve všech předchozích kapitolách...)

Anonymní řekl(a)...

Oh...zlá Jea je vážně drink, který musím co nejdříve vyzkoušet :-P

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem se dnes rozhodla, že si udělám druhé - vlastně letos první - Vánoce a začnu si konečně číst nový díl Garryho. Hned na začátku mě dostalo vyjadřování pana ministra a pak samozřejmě sytě růžovooranžový karavan! A s tajemnou skříní k tomu! Co mě na Australuse opravdu mrzí je, že byl k návštěvnicím tak nepohostinný - vodu na čaj jim přece mohl uvařit i na tom propan-butanu, ne?
Díky za skvělou kapitolu
denice

Garry Poker řekl(a)...

Tak kdyby chtěl, tak by určitě mohl, ale asi nechtěl. Asi měl důležitější věci na práci :)