3-15: O sto sedm!

… 96, 97, 98… ne, to je Nigrus Trumpál… 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 108… á, jsou tu všechny!

Kapitola patnáctá:

O sto sedm!

Zkoušky charakteru

Euforie z vítězství v lize Garrymu vydržela ještě celý týden, čímž si svou teorii, že pohár je lepší než orgasmus, definitivně ověřil.

Přestože byl teprve přelom dubna a května, počasí se vyvedlo jako obrázek s vysokým rozlišením. Na obloze nebyl ani mráček a meteorologové se předháněli v ohlašování teplotních rekordů. Není divu, že nikdo neměl chuť schovávat se v chladných zdech hradu a připravovat se na blížící se zkoušky. Louka za hradem, na kterou svítilo od rána večera příjemně teplé jarní slunce, byla mnohem větším lákadlem. Místo učení tak téměř kompletní ženská polovina studentstva chytala nezbytný bronz a téměř kompletně si to užívala. Téměř kompletní mužská část to pozorovala a téměř kompletně si to užívala.

„Pojď taky ven,“ šťouchl Garry do zcela kompletní Hormony, která si teď zcela užívala to, že měla zcela kompletní knihovnu jen pro sebe (ne že by to proti zbytku školního roku znamenalo nějaký zásadní rozdíl).

„Ne,“ odpověděla stroze. „Že ostatní dělají všechno pro to, aby propadli, neznamená, že se musím přidat. Navíc mi není úplně jasné, k čemu potřebujete moji společnost, když máte v plánu celé odpoledne civět na sto polonahých holek.“

„Sto sedm,“ upřesnil Von.

„Máme jen starost o tvoje fyzické zdraví,“ usmál se Garry a sklapl jí učebnici před nosem. „Když budeš celé dny sedět v knihovně a nepřijdeš do kontaktu s denním světlem, stane se z tebe upír.“

„Upír se z tebe nestane tak, že budeš posedávat v temnotě,“ zakoulela Hormona očima, „podle tradiční mytologie se z tebe stane upír na základě kousnutí od jiného upíra. A protože to nevypadá, že by tady potuloval někdo s nezdravě bledou pletí a ostrými zuby, myslím, že jsem v bezpečí.“

„Jediný, kdo tady má nezdravě bledou pleť, jsi ty. A stejně to všechno už dávno víš,“ nedal se Garry. „Jsi v podstatě chodící knihovna, jen mnohem hezčí a lépe tvarovaná než třeba tenhle regál s karbanickými časopisy.“

„Sklapni, Garry.“

„A učit se můžeš i venku,“ navrhl Von.

„Nemám ráda vedro,“ bránila se Hormona, „víte, jak rychle vás začne bolet hlava, když si čtete knihu, na kterou praží slunce?“

„Ne,“ odpověděli.

…

„Podívej! Támhleta! Ne, počkej, támhleta vypadá luxusně! A co teprve támhleta!“

„Jsi slepý? Támhleta je mnohem hezčí! Nebo támhleta.“

„Teď jsem trochu zmatený,“ zvedl Von hlavu z prošívané deky inv. č. 4599/11, majetku Střední školy karbanu a hazardu v Polné, „mluvíte o mojí sestře, nebo si jen ukazujete, které holky se vám líbí? Z čehož bych byl asi zmatený ještě víc… Hormono?“

„Támhletu jsme ještě nenašli,“ vysvětlil Garry.

„Protože pořád koukáš na támhletu holku z Brzybolu v těch plavkách tělové barvy,“ rozhorlila se Hormona a nechala tak Vonovu otázku bez odpovědi. „A půjč mi na chvilku ten dalekohled!“

„To nejsou plavky,“ vyvedl ji z omylu Garry, „takže nepůjčím.“

„Nechtěla ses učit?“ podivil se Von a otočil se na druhý bok.

„A ty jsi zase chtěl koukat po holkách,“ odbyla ho Hormona, „a místo toho tady chrápeš.“

Von něco zabručel a otočil se na třetí bok.

„Támhleta!“ vykřikl Garry.

„Kde?“ dala si Hormona ruku nad oči, aby lépe viděla.

„Kde asi, támhle!“ mávl Garry rukou někam směrem k Hybridovým záhonkům.

Hormona se podívala tím směrem. „Naval ten dalekohled!“ pokusila se mu vytrhnout optiku z ruky.

…

„Sto sedm,“ dopočítal malý zkřivený mužík a otočil se na své kolegy sedící na opalovacích lehátkách. Ani profesoři netrávili tento krásný čas uvnitř chladných zdí a balkón učitelské klubovny poskytoval veškerý myslitelný komfort pro líné jarní odpoledne.

Profesor Lotkien se zatvářil nadmíru spokojeně. „Říkal jsem ti, že nepřijdou všechny, Australusi Grape. Promiň, G tečka mezera Rape.“

„S tebou se tak budu ještě někdy sázet,“ ušklíbl se G tečka mezera Rape.

„Tak čekám na svou výhru,“ usmál se samolibě Lotkien.

G. Rape vstal. „Radši si je přepočítám,“ zabručel kysele a opřel se o kamenné zábradlí.

„O co jste se vlastně vsadili?“ zajímal se Krotitel Zkrocený a nalil si sklenici džusu z připraveného džbánu.

„Kdo prohraje,“ zvedl se i Lotkien a vyhlédl na louku, „musí veřejně – nejlépe u snídaně – uznat, že vůbec nerozumí ženské duši.“

„Proto radši ještě provedu kontrolní výpočet,“ procedil G. Rape mezi zuby. „I když hádám, že prohrát v tomhle s tebou není zas taková ostuda.“

Všichni tři chvíli mlčky pozorovali louku.

„V takovýchto okamžicích člověka přestává mrzet, že dostává tak mizerný plat,“ přerušil ticho Zkrocený. „Tak mě napadá, jestli jsem započítal tu vrásčitou dámu v plavkách s volánky.“

„To je Nigrus Trumpál,“ hlesl G. Rape.

Zkrocený si vybral k napití tu nejnevhodnější chvíli. Pomerančový džus se rozprskl do nehybného ovzduší a na chvilku vytvořil překrásnou duhu, v které ale značně převládala oranžová barva.

…

„To začalo pršet?“ otřásl se otráveně Von.

Hormona se na něj otočila, aby mu odpověděla, ať je v klidu, že nejspíš jen někdo močí z okna. To byla chyba, protože Garry využil její nepozornosti a opět získal dalekohled do svého držení.

„Já mám z toho dalekohledu mnohem větší požitek.“

„Tak si ten požitek aspoň zakryj,“ zhrozila se Hormona a podala mu ručník.

…

„Sto osm,“ zasmál se vítězoslavně G. Rape, když potřetí přepočítal dívčí těla na louce. „Jsou tady všechny.“

„Podstatný je počet udaný neutrálním rozhodčím,“ protestoval Lotkien. „Taky bych mohl tvrdit, že nevidím ani jednu nebo že jsou to převlečení muži jako Trumpál.“

„Já doufám, že jsem počítal správně,“ znejistěl Zkrocený, „ale teď nevím, jestli jsem nepřehlédl támhletu.“

„Támhletu Vlezlou?“

„Ne, támhletu černovlasou na kraji. Co si teď dává… omluvte mě, musím si na chvilku sednout…“

…

„Expelliarmus!“ zasyčela Hormona, ale ani tento pokus získat od Garryho dalekohled nebyl úspěšný. „Accio dalekohled!“

„Nechápu, o co se pořád pokoušíš,“ řekl Garry klidným hlasem. „Ten dalekohled prostě nedostaneš, protože ho potřebuju k vědeckým pozorováním. Kup si vlastní!“

„Okulus rozbito. Kéž by ti v tom praskly čočky!“

„Proč ten dalekohled tolik chceš?“ otočil se na ni. „Vždyť se tady ani neopalují žádní chlapi! Teda, kromě Trumpála,“ dodal zhnuseně.

„Vždycky mě zajímalo, co na tom vidíte,“ usmála se Hormona a nenápadně se rukou plížila k popruhu dalekohledu. „Copak nejsi rád, že máme nějakého společného koníčka?“

„Spíš mám pocit, že na přímém slunci působí marihuana sakra silně,“ zabručel Garry. „Pořád nám říkáš, jak tě pohoršuje, když koukáme do brzybolských sprch!“

Hormona zamrkala. „Je v tom určitý morální rozdíl,“ řekla s vážnou tváří, „když koukáš do sprch, ty holky nevědí, že se na ně díváš, takže sledovat je není nic jiného než sprosté a podlé šmírování. Zatímco na louce se každý odhaluje s plným vědomím toho, že ho může vidět jiný návštěvník louky.“

„Asi mi uniklo, co se mi snažíš sdělit,“ řekl Garry líně a otočil kolečkem optiky, aby lépe viděl na čtvrťačky u břehu Pekla. „Možná bych toho pochytil víc, kdyby mě nerušilo tolik zrakových vjemů.“

Hormona se posunula blíž a natáhla ruku. „V tom případě bude nejlepší, když… když mi okamžitě dáš ten dalekohled! Pusť to! Pusť to, ti říkám!“

„Přestaň! To lechtá!“

„Au! Tys mě kousnul!“

„Co zase proboha provádíte?“ zamumlal Von. „Teď abych se bál otevřít oči.“

…

Australus G. Rape dál přejížděl zrakem louku. „Pořád mi vychází sto osm.“

„To není možné!“ trval na svém Lotkien. „Je jich tady jen sto sedm. Máš vlčí mlhu.“

„Já?“ uchechtl se G. Rape.

Profesor Zkrocený zkoumal pobavený výraz v G. Rapeově tváři, a když se ujistil, že jeho kolega už nehodlá nic dodat, rychle usrkl pár hltů džusu. „Tu záhadu vyřešit musíme rozřešit, pánové. Měli bychom mít přehled, konáme tady v podstatě něco jako pedagogický dozor!“

„Možná jste nezapočítali slečnu Dangerovou tady úplně dole,“ napadlo G. Rapea.

Naklonili se přes zábradlí.

„Ta zrzavá?“ zeptal se zmateně Krotitel Zkrocený. „Vedle těch dvou chlapců, co se perou o dalekohled?“

„Ta zrzavá je Von Vlezlej,“ ušklíbl se znechuceně profesor G. Rape. „Někdo mu dokonce pro ty méně chápavé napsal opalovacím krémem na záda ‚Jsem Vlezlej‘. Zjevně se namáhal zbytečně. “

„Tak kde vidíš Dangerovou?“ mžoural dolů Lotkien. „Tady je akorát Fňukal s kamerou, Šmikmilan a Pinč mladší s foťáky, Dlouhý Z. s dýchacími problémy, Vlezlej a ti dva, co se pořád přetahují o dalekohled.“

„Ti dva?! Jste slepí?“ zvedl G. Rape hlas. „Viděli jste někdy muže s košíčky 85 C?“ [1]

„Máš pravdu, je to ona,“ připustil Lotkien po podrobném prozkoumání, „ale sázku jsi stejně prohrál.“

„Jak to?“

„Sázka zněla, jestli se tu budou všechny opalovat,“ řekl Lotkien klidným hlasem, „a slečna Dangerová se neopaluje, ale kouká po ženských, protože právě kopla pana Pokera do holeně a sebrala mu dalekohled.“

Věštba profesorky Tříhlavňové

Do první poloviny května (konkrétně na 9. 5.) si Garry rozvrhnul jen zkoušky z volitelných předmětů, protože správně usoudil, že s nimi nebude žádná práce. Pak si naplánoval čtrnáctidenní odpočinek na dopadení Sirénuse Fleka a pro všechny ostatní testy si vybral termíny v posledním květnovém týdnu. Doufal totiž, že do té doby se ve sklepení vynoří nějaká obluda nebo na školu pro změnu zaútočí Doktor Vrdlmrsmrst a zkoušky budou zrušeny jako loni.

Protože chodil jen na dva nepovinné předměty – péči o obyčejné tvory a věštění z karet, užíval si nicnedělání a otravoval Hormonu, která se připravovala na zkoušku ze stylu hry, a Vona, který už týden zběsile hledal seznam svých zkouškových termínů a mezitím musel neustále odbíhat na všechny probíhající zkoušky a v seznamech přihlášených pátrat (stále marně) po svém jménu.

„Proč teď vlastně nejdeš aspoň na zítřejší zkoušku z pokeru?“ podivila se Hormona, které už jeho přítomnost lezla krkem. „Copak už v něm nejsi nejlepší z nejlepších nejlepších?“

„Poker?“ zadusil se Garry málem překvapením. „My přece ještě nemáme poker!“

„Garry, podíval ses aspoň jednou za celý školní rok na svůj rozvrh hodin?“

„Ne, proč?“ nechápal a zmateně si prohlížel papír s rozvrhem. „Každopádně, kdybychom měli hodiny pokeru, věděl bych o tom, poker je moje životní vášeň!“

Hormona zvedla překvapeně obočí. „Opravdu? V tom případě ti nemohla uniknout hodina pokeru s profesorem Reciakem v úterý od 10.00,“ zabořila do rozvrhu prst.

„S tím Slovákem?“ rozvzpomněl se Garry. „Nerozuměl jsem mu ani slovo! Teď už ale chápu, proč při hodinách pořád dokola opakoval moje jméno.“

Do klubovny vběhl Von, usmál se na ně, rozhlédl se a pelášil zase pryč. „Potřeboval by stroj času,“ zasmála se Hormona, „těžko může stihnout prší i pasiáns od desíti třiceti.“

„On tam stejně jen nakoukne a půjde zase zpátky,“ zašeptal Garry spiklenecky. „Naboural jsem se do školní databáze a ze všech termínů jsem ho odhlásil.“

„Řekneš mu to někdy?“

„Přihlásil jsem ho na stejné termíny, které mám zapsané já,“ mrkl, „dal jsem si totiž předsevzetí, že v žádném testu nebudu nejhorší.“

Hormona podtrhla pár řádků v rozložené učebnici. „Bylo by mi divné, kdybys to dělal proto, abys to od něj všechno opsal.“

„To samozřejmě ne, od toho jsem přehlásil tebe.“

„Jestli je to pravda, tak ti ten dalekohled už nikdy nevrátím,“ zúžily se Hormoně oči.

„Dělám si legraci, to bych nikdy neudělal,“ uklidnil ji Garry. „Hlavně se mi to nepovedlo, protože chodíš do jiného ročníku. Tak jsem ti přeházel aspoň pár nejdůležitějších předmětů.“

„Co tím chceš říct? Kromě toho, že sis právě podepsal rozsudek smrti?“

„Že bys měla odložit styl hry a začít se šprtat rozdávání a míchání.“

…

Druhý den po Dni Vítězství a především po velmi náročné oslavě narozenin Palmy a Pasty přišel čas na zkoušku z péče o obyčejné tvory.

Péče o obyčejné tvory měla tento školní rok docela zajímavou historii. Nový vyučující předmětu, nicneuměl Hybrid, pojal hodiny nejdřív jako adrenalinovou zábavu, po nešťastném incidentu s Crackem Malejfujem jako cvičení v jogínské trpělivosti a nakonec poté, co přestal pít, jako standardní vzdělávací proces, čímž oblíbenost předmětu klesla na nulu, tedy na průměrnou úroveň, které dosahovala většina předmětů. V únoru Hybrid odcestoval do Spojených Států, a výuka tak skončila, protože profesor Úhoř ústy své manželky (jelikož o vlastní již přišel) odmítl byť jen opravdu krátkodobý záskok.

Hybridova představa zkoušky spočívala v myšlence zavírat žáky jednoho po druhém do lfího výběhu. Ke splnění předmětu bylo třeba přežít dvacet minut. Hybrid ale nevěděl, že lfa po jeho odchodu umístili do zoologické zahrady, takže k získání známky stačily jen dvě podmínky: včas vstát a přijít (zkouška byla od tří hodin odpoledne). Vhodné bylo i vzít si s sebou výkaz o studiu, aby měl Hybrid kam otisknout svůj palec.

„Ahoj Garry,“ zaradoval se Hybrid, když se v půl páté přiřítil zchvácený Poker, „to sem rád, žes přišel na první termín! Chtěl sem se tě jenom zeptat, jak to vypadá s kasourama? Sou nějaký skleslý, hlavně Nafolk.“

„No, možná je to tím, že už dlouho nedostali najíst,“ odkašlal si Garry.

„To je nesmysl,“ ohradil se Hybrid, „jak sem přijel, tak se vo ně starám zase stejně poctivě jako dřív!“

„Aha,“ přikývl Garry a přemýšlel o významu slovního spojení ‚stejně poctivě‘ v Hybridově provedení. „Inspekce životního prostředí nám je chce sebrat,“ vzpomněl si na dopis, který mu v pátek dorazil. „Prý nedostatečně velký výběh, špatná a málo výživná strava, málo zkušený ošetřovatel… Nechápu, jak je to mohlo napadnout, vždyť tady ani žádného ošetřovatele nemáme!“

„Nemůžou nám sebrat kasoury!“ rozlítil se Hybrid. „Jestli se vo něco takovýho pokusej, tak za sebe neručim!“

„Přestaneš zase pít?“

…

Večer je čekala zkouška z věštění z karet. Profesorka Tříhlavňová vypsala jediný termín, protože, jak prohlásila, jí v kartách vyšlo, že tento den je jediný vhodný. Nikdo ze studentů nesebral odvahu zeptat se, k čemu vhodný.

„Dík, že jsi mi to připomněl,“ zašeptal Von Garrymu, když čekali v nejvyšší místnosti Severní věže, až přijdou na řadu, „jak jsi to uhodl, že mám tu zkoušku dneska?“

„Prozradily mi to karty,“ zaskuhral Garry.

Zpoza závěsu vyšla Brownie Levandulová se slzami na krajíčku. „Sto šedesát jedna. Sto šedesát jedna?! Řekni, Garry, není to příšerně málo?“

„Jestli je to věk, kterého se dožiješ, tak je to docela hodně,“ usmál se. „Ale pokud to má být třeba počet sexuálních partnerů, tak si dovedu představit i vyšší čísla.“

Bez varování ho objala a políbila na tvář. „Já věděla, že ty mi rozumíš!“

„Takže další v pořadí,“ vykoukly obří brýle. „Podle abecedy třeba… hm… Von Vlezlej.“

„Nemáte nějakou jinou abecedu než já?“ protestoval marně Garry a s ním se ozvala i dvojčata Patlalova.

„I já jsem v seznamu před ním!“ vypískla Támhleta Vlezlá.

„Cože?“ otočil se vyplašeně Garry. „Ty taky chodíš na věštění? Od kdy?“

„Od začátku roku,“ zamračila se Támhleta. „Neříkej, že sis mě celou tu dobu nevšimnul!“

Von byl se zkroušeným výrazem venku po pár minutách a v tříhlavňové abecedě přišel na řadu Garry.

„Dobrý den, milý chlapče,“ přivítala ho potichu profesorka.

„To jsem já, Garry Poker,“ vyvedl ji z omylu a posadil se naproti ní k chatrnému stolečku, na kterém ležel balíček karet.

„Sejmi tři karty a něco mi o nich pověz,“ vybídla ho. „Předpověz mi budoucnost.“

Garry namátkou vytáhl tři karty a otočil je. Křížový král, kárová sedmička a piková šestka. Zamyslel se.

„Křížový král – to znamená, že máte něco společného se mnou. Otázka je co. Ale kárová sedmička znamená důležitou věštbu, takže jste buď řekla, nebo řeknete nějakou velmi podstatnou předpověď týkající se mojí osoby,“ vymýšlel si Garry, co ho napadlo. „A piková šestka, to jsou problémy v pracovním životě. Někdo se vás pokusí vyhodit ze školy,“ zadoufal, „nejspíš příští rok.“

„Milý chlapče!“ zvedla se profesorka a v úžasu k němu natáhla ruce.

„Já jsem opravdu Garry Poker,“ pípl.

„Ty jsi neobyčejný talent!“ skřípala. „Nikdy bych neřekla, co v tobě je!“

Garry poodstoupil, aby se ho profesorka nemohla dotknout. Ona se rozhodla ho za každou cenu obejmout a vykročila proti němu. Cestu jí však zablokoval stolek a profesorka Tříhlavňová se s jekotem skácela k zemi. Karty se rozsypaly všude kolem jejího zmítajícího se těla.

„Jste v pořádku?“ zeptal se opatrně Garry a couval ke korálkovému závěsu.

Profesorce spadly z obličeje rozbité brýle. Otočila na Garryho nepřítomný pohled.

„STANE SE TO DNES VEČER.“

„O tom dost pochybuju,“ zavrtěl hlavou Garry, „stalo se to už 31. srpna loňského roku.“

„NEMYSLÍM TOHLE. NĚCO JINÉHO. PROČ SE VŠICHNI MUSÍTE PTÁT JEN NA TO JEDNO? NE VŠECHNY MOJE VĚŠTBY SE TÝKAJÍ POHLAVNÍHO ŽIVOTA MÝCH STUDENTŮ.“

„Kdyby přece jen, tak bych ocenil, kdybyste řekla číslo přes dvě stě,“ usmál se, ale ona jen nepřítomně hleděla skrz něj, „chci být lepší než Brownie.“

„NEBOJ. VYSPÍŠ SE S VÍCE MUŽI NEŽ SLEČNA LEVANDULOVÁ.“

„Tak to je fajn,“ přikývl Garry. „Ne! Počkat! Okamžitě to odvolejte!“

V panice popadl se skříně staré hodiny a praštil s nimi profesorku po hlavě. Ta párkrát zamrkala.

„STANE SE TO DNES VEČER.“

Garry si oddechl. Podařilo se mu Tříhlavňovou restartovat. „Co se stane dnes večer?“

„HRÁČ Z TEMNOT SE SKRÝVÁ O SAMOTĚ. VŠICHNI HO OPUSTILI A JEHO NEJVĚRNĚJŠÍ SLUŽEBNÍK STRÁVIL POSLEDNÍCH PATNÁCT LET ZAVŘENÝ V KLECI…“

„To mi jich má být líto?“ zarazil se Garry.

„NE! MÁŠ SE BÁT A STRACHOVAT, O ŽIVOT SE OBÁVAT, TRNOUT HRŮZOU V PŘEDTUŠI, ŽE TĚ ZKRÁTÍ O DUŠI.“

„Nebylo by lepší: ‚Míti hroznou obavu, že tě zkrátí o hlavu?‘,“ napadlo Garryho.

„TEDA, TOBĚ NĚCO VYVĚŠTIT, TO JE VÁŽNĚ O NERVY. MLČ, NEHODNÝ!“

„Aspoň jste mě konečně poznala,“ ulevilo se mu. „Můžete mi podepsat index?“

„PODEPIŠ SI HO SÁM! NIKDO TEN PODVOD NEODHALÍ!“

Garry se šibalsky usmál. „Konečně nějaká praktická věštba. Mohl bych si zapsat i rozdávání a míchání?“

„NE!“

„Škoda,“ posmutněl, zatímco do svého výkazu maloval kudrlinky představující podpis profesorky Tříhlavňové. „Máte pro mě ještě něco?“

„DNES VEČER! JEŠTĚ PŘED PŮLNOCÍ… NEBO MOŽNÁ TĚSNĚ PO, ALE JEN PÁR MINUT, SE SLUŽEBNÍK TEMNÉHO HRÁČE OSVOBODÍ, ABY VYHLEDAL SVÉHO PÁNA. S JEHO POMOCÍ PÁN FALEŠNÝCH KARET ZNOVU POVSTANE, JEŠTĚ PÁNOVITĚJŠÍ, JEŠTĚ FALEŠNĚJŠÍ A JEŠTĚ KARETNĚJŠÍ NEŽ KDY DŘÍV. PAMATUJ! PŘED PŮLNOCÍ… NEBO TĚSNĚ PO…“

„Už dneska? Nemohlo by to počkat do soboty?“

„DOBŘE, TAK AŽ V SOBOTU. ÚPLNĚK JE NA TO VHODNÝ DEN. ALE PŘED PŮLNOCÍ… MOŽNÁ PÁR MINUT PO NÍ…“

…

„Kdes byl?“ zeptal se Von, když Garry celý bledý dorazil do společenské místnosti. „Neříkej, že tě tam ta hrbatá čarodějnice držela tak dlouho.“

„Ona… věštila,“ vydechl Garry.

„Věru překvapivé,“ zašklebila se Hormona, „když učí věštění z karet.“

„Ale ona doopravdy věštila!“

„Tak to už je trochu překvapivé,“ pokývala Hormona hlavou. „Co říkala? Vytáhl sis Smrtrojku a ona ti předpověděla brzkou a bolestivou smrt?“

„Ne,“ řekl Garry. „Mluvila o tom, že služebník Temného pána se vrátí a ten pak znovu povstane. Dnes večer.“

„Už dnes večer?!“ vyděsil se Von.

„Vlastně v sobotu,“ uvědomil si Garry, „ukecal jsem to.“

„A JÁ ŘÍKÁM, ŽE TO VŠECHNO DOBŘE DOPADNE,“ zadeklamovala Hormona. „DÍKY POUTI PROTI PROUDU ČASU BUDOU VINNÍ USVĚDČENI A NEVINNÍ PROPUŠTĚNI. A TAKY BYCH NEMĚLA ZAPOMENOUT, ŽE UDĚLÁM VŠECHNY ZKOUŠKY A BUDU MÍT SAMÉ JEDNIČKY.“

Na zteč!

V sobotu za stmívání se sešli na střeše poblilvírské koleje. Garry si stáhl pletenou kuklu z obličeje a optimistickým gestem pozdravil své dva kamarády.

„Nevím jak vy dva,“ usmála se Hormona, která si na obličej právě natírala maskovací barvu, „ale já jsem si jako dítě vždycky chtěla hrát na vojáky.“

„My jsme si prostě hráli na vojáky,“ řekl Garry a zkontroloval pevnost ocelového lana, které si ukládal do ruksaku. „Nejvíc mě bavilo brát zajatce.“

„Já jsem byl většinou spíš ten zajatec,“ zabručel Von.

„Máme plán?“ zeptala se Hormona.

„Máme plán, pane?“ opravil ji Garry. „Rozdělili jsme si hodnosti.“

„Tys nám rozdělil hodnosti,“ protestovala Hormona. „Které vůbec neberou v úvahu zkušenosti, inteligenci, podíl na shánění materiálu a další přednosti. Jediné plus je držet hubu a krok.“

„Berou,“ opravil ji Garry. „Jako mínusy, desátníku Dangerová.“

„V tom případě by Von musel být přinejmenším polní maršál,“ řekla Hormona trucovitě.

„A co vlastně jsem?“ probral se Von, který mezitím trochu podřimoval.

„Kapitán Vlezlej!“ zaječela Hormona. „Nechutný řiťolezec, který si povalováním v posteli a pojídáním chipsů vysloužil vyšší hodnost než já!“

Garry postoupil k ní a strhl jí z uniformy označení hodnosti. „Ticho! A degraduju tě na svobodníka!“

„Degraduješ mě jenom proto, že mi přitom můžeš sahat na prsa!“ ohradila se. „Já chci zpátky svoji hodnost.“

„Máš pravdu,“ zamyslel se Garry a přimáčkl jí suchý zip s hodností zpátky na místo.

„Vrátils mi ji taky jenom proto, že mi přitom můžeš sahat na prsa!“ křikla.

Garry pokrčil rameny: „Chtěla sis přece hrát na vojáky.“ Zalovil v kapse. „Dočasně ti propůjčuji hodnost podpraporčíka.“

„Děkuju, umístím si ji sama,“ vytrhla mu hodnost z ruky, „a ty nám konečně řekni, jaký je plán!“

„Nemáme plán,“ řekl klidně Garry, „budeme improvizovat.“

„Improvizovat?“ zavrčela. „To se budeme procházet při měsíčku a čekat, až nám Sirénus Flek spadne do náruče z nejbližší jedle?“

„Proč jedle?“ nechápal Von.

„Protože prostě proto! A nemohli bychom se konečně někam pohnout? Začíná mi být zima.“

„Nechápu, jak ti může být zima, mně je v tom příšerné vedro,“ divil se Garry. „Navíc k uniformě jsi vyfasovala i teplé spodní prádlo.“

„Pánské,“ odsekla. „Nemůžeš po mně chtít, abych si oblíkla ty plesnivé podvlíkačky, cos mi dal!“

„Takže pod tou uniformou nic nemáš?“ zpozorněl Von.

„Mám pod ní svoje spodní prádlo, svoje tričko, svoji mikinu, ale stejně je mi zima, protože ty maskáče jsou aspoň o tři čísla větší, než bych potřebovala, a strašně profukujou!“ křičela.

„Musíš na mě ječet pokaždé, když promluvím?“ pípl Von.

„Tak drž hubu!“ zvedla Hormona hlas o další oktávu. „Bolí mě hlava, vy jste mě vytáhli na tuhle podělanou střechu a nemáte ani pořádný plán!“

„Jaký pořádný plán? Nemáme vůbec žádný plán,“ řekl hrdě Garry. Něco zasvištělo vzduchem. Z protější střechy přiletěla střela s gumovou přísavkou a připlácla se mu na hruď.

„Někdo nám ukradl kuši!“ vyděsil se Garry. „Vone! Máš naši kuši?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho a zvedl od pasu malý černý samostříl. Na Garryho prsou přistála druhá střela.

Garry vzal obě do rukou a porovnával je. „Jsou úplně stejné. Dokonce mají i to samé škrábnutí na boku,“ hlesl překvapeně. „Akorát na té první je obmotaný nějaký papír.“

„Já tam snad nic nepsal,“ řekl nejistě Von.

„Tak ho přečtěte, pane plukovníku,“ zafuněla Hormona. „Pokud to zvládnete.“

Garry rozmotal papír a posvítil si na něj baterkou. „Už máme plán,“ vydechl překvapeně.

„Ukaž,“ vytrhla mu Hormona pomuchlaný list z ruky. „To je papír z mého bloku! A je to napsané mým písmem! Co to má znamenat?“

„Zřejmě máš potřebu vnutit nám nějaký plán za každou cenu,“ zabručel Garry. „I když nemám ani potuchy, jak jsi to udělala.“

„Ale já jsem žádný plán nevymýšlela!“ bránila se Hormona. „Mám jiné starosti než vymýšlet detaily vašeho pitomého nočního dobrodružství!“

„Našeho pitomého nočního dobrodružství,“ opravil ji. „Takže to můžu zmačkat a budeme to ignorovat?“

Zadržela ho. „Možná bych se toho radši držela. Myslím, že nám to poslal někdo důvěryhodný. To se hned pozná – podle písma.“

„Co teda uděláme?“ zeptal se Garry.

Hormona zamířila k poklopu. „Já si jdu pro ibalgin. Počkejte na mě dole.“

„Já tady dávám rozkazy!“ vzpamatoval se Garry. „Desátníku, padej si pro ibalgin a přihlas se za pět minut dole u vrátnice! Budeme tam na tebe čekat.“

„Podpraporčíku,“ zabručela Hormona a zmizela v padacích dveřích.

---

[1] Profesor Grape (G. Rape, jak  je komu libo) zde projevuje obdivuhodnou znalost velikostních tabulek podprsenek. Pokud se vám 85 zdá málo, vězte, že toto číslo vyjadřuje obvod pod prsy, nikoli přes prsa. V centimetrech.

Pokud se vám zdá málo C, tak vězte, že céčka a trojky nejsou jedno a totéž. Trojky například Michal David nikdy nesbíral.

---

Seznam kapitol 3. dílu:

1: Záchranný trolejbus*2: Děravý hotel*3: Černý serif*4: X*X*X*5: Nehty a křížové trojky*6: O karbrcích a lidech*7: První prohrání do kapsy nahání *8: Húdlary*9: Před stromem, za stromem nikdo nesmí stát*10: Strach je nejlepší kuchař*11: Únor bílý, Flek sílí*12: Bubák v šatní skříni*13: Cesta dohlubin Pokerovy duše*14: Fotbalové finále*15: O sto sedm!*16: Pohádka začíná*17: O Měsíčníku, Slunečníku, Větrníku a Večernici*18: Služebník Doktora Vrdlmrsmrsta*19: Zpátky do přítomnosti