Kapitola osmá je už třetí kapitolou v řadě, která měla ambici dovést děj až do Vánoc, kdy se konečně začnou dít zajímavé věci. V cestě nám ale stojí epizodní vyprávění o (zatím) nenaplněné lásce. Budou popřeny všechny zákony fyziky a dozvíme se, jak funguje přitažlivost mezi dvěma severními póly magnetu nebo mezi dvěma elektrony, zjistíme, že srážka hmoty a antihmoty nemusí nutně skončit katastrofou. Připravte si k ruce velké balení papírových kapesníčků a nalaďte se na romantický příběh o řasence, kakau a pruhovaných podkolenkách.
Blízké setkání několikátého druhu
Karty jsou rozdány
Možná bychom při hodině stihli probrat i celý odstavec,
kdyby tady nebyl velectěný pan Debil Dlouhý Z., král druhého ročníku, kam se
nějakým záhadným způsobem dostal. Je tak těžké míchat karty točením palcového
mlýnku? A teď už je zase rozsypal. A to jsem po něm už dávno přestal vrhat své
pověstné zlostné pohledy, aby nebyl pořád tolik nervózní a byl schopen se aspoň
trochu soustředit na výuku.
Ostatní studenti sice také chápou látku rychlostí slimáka
přejetého nákladní tatrovkou, ale přeci jen dokážou jejich mozečky vstřebat
aspoň něco. Někdy. Zběžně kontroluji výsledky jejich snažení, aniž bych je
nějak vnímal. Po pár letech se z toho stane automatika, studenti jsou
pořád stejní.
Ovšem, pak je tady ta průměrně snesitelná šprtka. Pohledem
zabrousím do první lavice. Co to má zase znamenat? Ona si tam snad vykládá
pasiáns… někdy mám pocit, že mě pořád jenom provokuje. Jako minulý týden, když
přišla v těch síťovaných punčochách a natáhla si nohy. To skutečně nebylo
jednoduché, zkoncentrovat se na výklad.
Léta praxe udělají svoje, takže několika neslyšnými kroky se
přesouvám k její lavici. Hm, obyčejný solitér. A evidentně se na něj vůbec
nesoustředí. Ostatně, od té doby, co jsem ji před začátkem školního roku potkal
na nádvoří, jsem ji při smyslech snad ještě neviděl. Ten nedávný výstup s lahví
v ruce, to se také moc nepředvedla. „Dejte tu křížovou šestku na srdcovou
sedmičku, jste slepá?“ říkám a přiznávám, že jedovatě.
Její pistáciové oči se poplašeně zvedly nahoru. Mám co
dělat, abych se nezačal smát. Vypadá, že se konečně probudila, protože obratně
sbírá karty do balíčku. To jí jde opravdu dobře, to se zase musí nechat.
Není to ode mě hezké, ale vyžívám se v tom, když na mě
takhle koukají a čekají, co bude dál. Mínus pět bodů? Mínus deset bodů? Mínus
dvacet bodů? „Škoda tak dobře rozehraného solitéru,“ rýpnu si jenom a zamračím
se.
Čekám nějakou vtipnou repliku, abych jí přeci jen mohl
odečíst nějaké body za drzost, ale ona jen zaraženě kouká a mračí se.
…
Možná bychom při hodině stihli probrat i celý odstavec,
kdyby Debil nebyl… debil. Je tak těžké míchat karty točením palcového mlýnku?
Otáčím se, zle se na něj zamračím a karty se mu opět sypou na podlahu.
No nic, povzdechnu si. Tohle není správné, znervózňovat ho,
když se chudák tak snaží. Mé škodolibé já si ale nemůže pomoct. Už jsem holt
taková. Možná bych občas mohla být milejší. Při té představě automaticky
pohledem přejíždím Brownie Levandulovou, která ve vedlejší lavici právě
zaplňuje desky svého sešitu srdíčky a přitom civí do prázdna… Ne, asi nemohla.
Brr!
Znuděně znovu pročítám dnešní lekci, ale to mě nemůže
zaměstnat na dlouho. Grape kontroluje žáky na druhém konci učebny, tak opatrně
vykládám na stole pasiáns. Stejně mu ale nedokážu věnovat žádnou pozornost.
Musím za ním dneska zajít. Nestačilo by požádat ho o ten podpis na konci
hodiny? Trojka na čtyřku, čtyřka na pětku. Prostě by mi to podepsal… nebo
nepodepsal… a bylo by. To by ale nebylo…? Co by to nebylo? Proč jsem si
zamanula, že za ním musím zajít? Desítka pod junáka. Jen si přiznej, proč sis
vzala od Garryho ten papír k podpisu. Chceš vidět Grapea? Kvůli tomu
nemusíš lézt do jeho kanceláře, stačí se otočit, někde vzadu teď brousí po
učebně. A tu dvojku můžu přece vyhodit. Chceš ho slyšet?
Najednou se nade mnou objeví grepový stín. „Dejte tu
křížovou šestku na srdcovou sedmičku, jste slepá?“ Kde se tady vzal tak rychle?
Vyděšeně zvednu hlavu a jediným pohybem ruky sbírám karty do úhledného balíčku.
„Škoda tak dobře rozehraného solitéru,“ mračí se na mě.
To si ze mě střílí nebo co? S chutí mu oplatím
nepříjemný pohled. Grrr. Proč je zase jako chodící márnice? Od té doby, co jsem
ho před začátkem školního roku potkala na nádvoří, se pořád chová takhle. Grrr.
Neustále nabroušený. Chce mi tím svým ustavičným mračením něco naznačit? Vím,
že dokáže být i docela příjemný, tak nevím, co se snaží mi dokázat. Nebo sobě?
Grrr.
Nerušte mé kruhy
Po hodině rozdávání a míchání s druhým ročníkem
jsem chtěl zmizet z učebny co nejrychleji. Ostatně jako studenti. Teda
kromě Dangerové, která nepřítomně hleděla z okna a tužku držela tak, že
jsem se opravdu bál, aby si nevypíchla oko. Asi stárnu a měknu, napadlo mě. Čím
více studentů na ošetřovně a méně v hodině, tím lépe.
Nikdy si neodpustím štiplavou poznámku. „Budete tady
vysedávat až do soudného dne?“ popoženu ji. Sbírá si své věci a se zvláštním,
jakoby smutným výrazem odchází. Ve dveřích se na chvilku zastavuje, myslím, že
mi chce něco říct, ale nakonec vystřelí na chodbu a skoro běží pryč. Uvědomuji
si, že na ni koukám, dokud nezmizí za rohem, konečně zamykám učebnu a odcházím.
Ještě, že si to oko nevypíchla, bez ní by ty hodiny snad
ztratily význam. Jediná, kdo si z hodiny odnese víc, než sešit pomalovaný
nevzhlednými srdíčky (jako Levandulová) nebo lebkami, rakvemi či krvavými
dýkami (jak víceméně všichni ostatní projevují na svých pomůckách své city
k mému předmětu nebo přímo ke mně).
Do kabinetu už se vracet nebudu, rozhodl jsem se. Teď už mě
nikdo shánět nebude, půjdu rovnou na ubytovnu.
Chyběla by mi, je to tak. Bez ní můžu rovnou přednášet před
prázdnou třídou, efekt bude stejný. A to nemluvím o těch punčochách. Na co to
proboha myslíš?, uvědomuji si s hrůzou. Takové myšlenky nemohou skončit dobře.
Ten, kdo vymyslel nevzhledné školní uniformy, dobře věděl, co dělá, i když mám
neodbytný pocit, že sukně jsou rok od roku kratší a život tím pádem těžší.
Zelená by jí slušela víc než ta odporně jásavá poblilvírská modř. Sakra,
vzpamatuj se.
Konečně se můžu v klidu posadit. Je pátek, půl páté,
takže nic hrozného mě snad už dneska nečeká. Rozhodně nic horšího. Po dopolední
dvouhodinovce s Pokerem a odpolední s Dlouhým Z. opravdu ne. Při té
vzpomínce se přistihuji, že bezmyšlenkovitě svírám v ruce hrnek tak silně, že
jsem ho málem rozmáčkl. Loni jsem si myslel, že nic víc ubíjejícího než hodina,
v které se vyskytuje najednou Poker a Dlouhý Z., mě potkat nemůže. To byl
bláhový omyl. Loni jsem je měl během dopoledne z krku, letos mám čas
strávený dohromady s těmito individui rozředěný do čtyř nesnesitelných
vyučovacích hodin, což je jako pomalá otrava. Pomalá a mučivá smrt. Když o tom
přemýšlím, ani se nedivím, že mě ředitel neustále žádá, abych mu pomohl odejít
z tohoto světa, kdyby jeho syfilis pokročila do konečného stádia. Snad ho ještě
pár let čeká, popřál jsem mu v duchu upřímně. Jinak by se ředitelkou stala
ta bláznivá čarodějnice McDonaldová…
Abych zaplašil čím dál nepříjemnější myšlenky, musím se
něčeho napít. A konečně se v klidu posadit do křesla u krbu a dočíst Na dvou židlích. Co si ale dám? Kávu
nebo čaj? Na něco ostřejšího je asi ještě brzy, musím si dávat pozor, abych
neskončil jako Urquell na protialkoholické léčebně. Hlavní chybu ale Urquell
udělal už před lety, když se oženil. To já v úmyslu rozhodně nemám.
Proč bych si vlastně nemohl udělat kakao, došlo mi najednou.
Už hrozně dlouho jsem neměl dobré kakao, naposledy před nějakými… hm…
pětadvaceti lety? Je to možné, že už jsem ho roky neměl? Čas neuvěřitelně
utíká. Ano, dám si kakao, když už mačkám v ruce ten hrnek.
Musím přiznat, že o čtvrt hodiny později jsem nebyl svému
vysněnému kakau ani o kousek blíže. Ze společné spižírny se mi sice podařilo
přinést všechny ingredience, ale tím úspěchy skončily. Při otevírání krabice se
mi podařilo vylít polovinu mléka, po celém stole byl rozsypaný hnědý prášek a
čertví, jak jsem zabodl tu lžíci do stolu. Možná bych měl říct Hybridovi, ale
nemůžu ho přece volat pokaždé, když dělám něco složitějšího než neslazený černý
čaj. Loni jsem přece dělal kakao pro školní jídelnu, jak to bylo? To už si
bohužel nepamatuju, v takovém množství jsem se tak nebál, že udělám chybu,
jako teď. Tehdy stačilo jen nasypat několik pytlíků kakaa do obrovské nádoby
s mlékem a trochu zamíchat. Ale co mám dělat teď, když mi zbývá materiál
na jeden hrnek kakaa. Možná na dva.
To je zoufalé, musel jsem připustit, když jsem pozoroval
podivné hnědé hrudky, plavající v hrnečku mléka. Proč se to nerozpouští?
Tak si říkám, jestli mi ve výrobním postupu neunikl nějaký důležitý bod.
V tom někdo ťuká. Jestli to bude nějaký student,
vlastnoručně ho v tom kakau utopím a Trumpálovi pak řeknu, že to byla
nešťastná náhoda. Sem studenti nemají co lézt. Třeba to vzdá, zadoufám, ale
v tom se ozve druhé zaťukání. Tady mám evidentně co dočinění s nějakým
vytrvalým zločineckým mozkem.
No co, otírám si zamazané ruce do košile a otevírám dveře,
připraven vraždit.
Chci! Nechci! Chci! Nechci!
Stačí, když se ho zeptám po hodině, než odejde
z učebny. Jenom ho zastavím a zkusím to. Podepíšeš, nepodepíšeš, kousavá
poznámka a nazdar, zmizni zpátky do své ulity. Ale… ale… To by vůči němu nebylo
fér, jen tak ho odbýt rozhovorem v učebně. Mohl by si myslet, že mi jde
jenom o ten pitomý podpis. Samozřejmě, že jde o ten podpis! Jdu za ním kvůli
tomu podpisu, tak je přece jedno, jestli ho o něj požádám tady, na chodbě,
v kabinetě nebo kdekoliv jinde. Co si to nalhávám? Chce si se mnou
promluvit? Ale přece se mnou nechce mluvit tady nebo na chodbě. Co si to zase nalhávám? To já chci mluvit
s ním, ne on se mnou. A chci s ním mluvit o samotě, ne před celou
zatracenou třídou!
Uklidni se a uvažuj chvíli logicky. Proč bych s ním
vůbec měla chtít mluvit? Jak jsem si mohla myslet, že by mi podepsal žádost o
půjčení Převléků nejmocnějších? Řekne
mi akorát: ‚Co v ní hledáte tak zajímavého? O konopí se tam nic zajímavého
nedozvíte, to vám mohu říct rovnou, slečno Dangerová,‘ nebo: ‚Potřebujete
převlek, aby vám v samoobsluze prodali alkohol, slečno Dangerová?‘
v horším případě: ‚Pan Poker si neumí přijít pro podpis sám, když
potřebuje nějakou knihu pro své nekalé rejdy, slečno Dangerová?‘ Co mu na to
řeknete, slečno Dangerová?
Nic. To nemá žádný význam. Ale stejně bych za ním měla
zajít.
Z myšlenek mě vyruší nepříjemný hlas: „Budete tady vysedávat
až do soudného dne?“ Nikdy si neodpustí štiplavou poznámku.
Bastard! Rozdrtím to slovo mezi zuby. Odtrhávám pohled od
okna a pokládám tužku…Au! Málem jsem si vypíchla oko! Vzpamatuj se! Když vidím
jeho nepříjemný pohled, balím si věci a zvedám se. O ten podpis si mu řeknu teď
a pak už ho nechci nikdy vidět.
Tak, stačí mu podat ten papír a říct jedinou kloudnou větu.
Zvládnete to, slečno Dangerová? Ještě loni bych se vysmála každému, kdo by o
tom pochyboval. Ale teď? Zastav se, dej mu ten papír. Stojí v těch dveřích
a tváří se, jako by mě chtěl uškrtit. Nechci s ním mluvit, nechci ho
vidět! Utíkám pryč, v ruce zmuchlanou žádost o půjčení Převléků nejmocnějších.
A já kvůli němu ještě konspiruju s tím idiotským
frackem Malejfujem, jenom aby ho Garry nepodezíral. Může mi někdo říct, proč se
namáhám?
Zastavuji se až za rohem. Opírám se o zeď a hlasitě smrkám.
„Přece bys nám tady neplakala, Dangerová?“ My o vlku a
Cracko Malejfuj za zadkem. Zrovna, když tak moc toužím ho vidět. „Snad ti někdo
nepošlapal kytičky?“
„Co tě to zajímá? Starej se raději o svoje kšeftíčky,“ a
zvýšíš tak pravděpodobnost, že se dožiješ dospělosti. Těžko, dospělost je stav,
kterého muži zřejmě nedosáhnou v žádném věku.
„Chceš mě zavraždit pohledem?“ šklebí se jako psychopat. „To
už zkoušelo tolik lidí, že jsem si proti tomu vytvořil protilátky. Neposadíme
se?“
Konsternovaně pozoruju sama sebe, jak si sedám vedle něj na
lavičku před učebnou výpočetní techniky.
„Hodná holčička.“
Tohle už je na mě moc. No tak, vytáhni ten pepřový sprej a
nastříkej mu ho celý do ksichtu. „Musím tě varovat, nikdo, kdo o mě řekl, že
jsem hodná holčička, to nepřežil.“ To nebyla špatná odpověď, ale sprej by byl
lepší. Chci být chvilku sama, potřebuju si srovnat myšlenky.
„Opravdu? Umlátila jsi vlastní rodiče i prarodiče barbínou?“
„Ne. Nikdy jsem barbínu neměla. A moji rodiče měli dost
rozumu, aby mi tak nikdy neříkali.“
„To moji ne. Ale ušetřil jsem jejich životy.“
„No, když jsou tak bohatí, tak se to asi vyplatí,“ šklebím
se zase já. „Opravdu ti tví rodiče říkali, že jsi hodná holčička?“
„Ne! Samozřejmě mi říkali hodný chlapeček!“
„Samozřejmě.“ Konečně něco, čemu se můžu dneska od srdce
zasmát. Kdo by řekl, že budu dneska brečet smíchy.
Rozhodně jsem si ale potřebovala pobrečet. Že smíchem, to vůbec nevadí.
„Nesměj se, Dangerová,“ zamračí se, „udusíš se.“
„Promiň,“ vypísknu nepřirozeným, smíchem změněným hlasem a
otírám si zaslzené oči, „hodný chlapečku.“
Sevře rty. Asi mu opravdu říkali ‚hodný chlapečku‘, místo
aby ho připravovali na setkání se všemi těmi zlými lidmi kolem. Třeba se mnou.
„Měla by ses jít přelíčit,“ říká nakonec, „takhle nemůžeš
mezi lidi.“
„Nevím, jestli chci dneska ještě nějaké lidi vidět.“
„Nerad ti to říkám,“ naklání se ke mně, „ale jsou všude
kolem nás. Nevyhneš se jim.“
Dej tu pracku pryč! To je moje rameno, a jestli se ho
dotkneš, tak vyrvu ze stěny támhle to topení a… ucuknul, škoda, potřebuju se
nějak odreagovat.
Trhnu sebou a zvedám se. „Asi bych měla jít.“
„Mezi lidi?“
„To rozhodně ne.“
„Tak se měj, drzá huličská šmejdko.“
„Trhni si, sladký hodný chlapečku. A díky.“ Provokativně mu
zamávám a odcházím.
„Za co?“
Za nic, hlupáku. Neotočím se, i když bych ráda viděla, jak
se tváří.
Mizím za další roh, kde snad už nikoho nepotkám. Bohové jsou
tentokrát naštěstí milosrdní. Opravdu bych ráda byla chvíli sama a přemýšlela.
Je jen jedno místo, kde si může člověk v klidu sednout a probrat svoje
myšlenky sám se sebou nebo, nemáte-li vlastní rozum, s Pastou Patlalovou či
jinou drbnou.[1]
Dívčí záchodky. Proto tam je vždycky fronta. V pátek odpoledne je ale na hradě
tak pusto, že ani tam nikdo není.
Je to jednoduché. Za prvé: musím za ním zajít do kabinetu.
Už se tam vůbec nějaký student dobrovolně odvážil? Ha. Za druhé: když tam
budeš, nezapomeň ho požádat o ten podpis. Ha ha. Za třetí: nech konverzaci na
něm, stejně si potřebuješ s někým hezky pomlčet. Ha ha ha. Za čtvrté: do
osmi doma. Ha ha ha ha. Za páté: jsem nebezpečná osoba, která mluví sama se
sebou a směje se vlastním myšlenkám. Ha ha ha ha ha.
Za šesté: mám takový pocit, že jsem na něco zapomněla. No nic,
jdeme na to.
Sakra! I když, co by tady ještě dělal? Mohlo mě napadnout,
že v pátek odpoledne se nebude zdržovat v kanceláři. Zoufale
zalomcuji zamčenými dveřmi. Ještě, že tady nikdo není a těch pár nadávek si
vyslechnou jen kamenné stěny.
Vyjdu ven a v průchodu potkávám Garryho a Vona. Koukají
na mě jako na idiota. Garry otevírá pusu, jako by chtěl něco říct. Přidávám do
kroku. Teď na tebe tak mám náladu. Občas mi připadá, že jsou oba úplně mimo.
Hm, to není přesné; občas mi připadá, že oba úplně mimo nejsou. Ale opravdu jen občas.
„Hormono, máš…“ slyším ještě za sebou.
Nemám ten podpis, blbečku, a asi ani nikdy mít nebudu. Ale
budu, už jen proto, abych ti ten papír mohla vmést do obličeje, tak ho prostě
získám. Jdu za ním hned. Svírám pěsti, měním směr a místo do Černého mířím do
Zlatého domku. Smí se tam vůbec?
Byt číslo třináct, to jsem si mohla myslet. Opatrně zaťukám
a stáhnu ruku zpátky, jako by dveře byly rozpálené. Vidíš, nic není slyšet,
nikdo neotvírá, není tady. Můžeš jít k sobě a konečně dočíst Na dvou židlích. Zaklepej ještě jednou.
Vetřelec
Otevírám dveře. Proboha! Co se jí stalo? Opláchla si obličej
v inkoustu? Samozřejmě, že ne…
„Můžu dál, pane profesore,“ řekne a usměje se, což vytváří
s tím rozteklým líčením a zarudlýma očima až hrůzostrašný kontrast.
Nevadí vám, jak vypadáte?… no to je dost hloupá otázka. Byla
jste se vybrečet, než jste za mnou přišla?… ta je asi ještě horší. Ráda
navštěvujete lidi s tváří umazanou od líčidel? Dá se to léčit?
„Tak můžu?“ ozve se znovu a slyším v jejím hlase trn
netrpělivosti. Takový, jaký by studentům rozhodně procházet neměl. A jak hází
těmi vlasy, tak… vyzývavě. Zároveň si ale uvědomuju, že bych ji v tomhle
stavu neměl nechávat stát na chodbě před svými dveřmi. Pokynem ruky jí
naznačuji, ať vstoupí.
Nevěděl jsem, že ten školní maškarní ples je už dneska.
Strašíte ráda děti, slečno Dangerová? A dost, Australusi. Studentky většinou
brečí, až když odcházejí ode mne, ne předtím, než za mnou přijdou. Muhehe. Já
to nevydržím, musím říct něco jízlivého, nebo se zblázním!
Prochází kolem mne a míří k mému stolu, jako by jí to
tady patřilo. Má hezký krok, takový ladný. A zvlášť vynikne v té krátké
sukni. Džíny by jí vůbec neslušely. Bohové! Soustřeď se na to podstatné – jak
ji odsud co nejrychleji vypakovat.
„Víte, že…“ začínám, ale zcela výjimečně nevím jak dál. …že
se vám rozpouští obličej? …že máte pěkné nohy? …že tady nemáte co dělat?
Pokládá si tašku na židli – proč, když hned půjde zase pryč?
– a otáčí se. „Chtěla jsem… potřebovala jsem…“ Rozhodila rukama, jako by to
bylo tak jasné.
Není. Přecházím za svůj stůl, snad pro ten iluzorní pocit
bezpečí. A neuvidím její nohy, což mi pomůže přetvořit toto nesouvislé
blábolení v něco, co by se dalo označit jako rozhovor. „Zkuste dát
dohromady nějakou jednoduchou větu. Podmět – přísudek – a jestli se odvážíte,
můžete to dále rozvinout,“ říkám. Já to pak taky zkusím.
Pistáciové blesky v jejích očích. Je to dobré nebo
špatné znamení? „Víte, je to asi trochu směšné, ale,“ začíná, a konečně tak
říká něco, s čím mohu bez výhrad souhlasit, „chtěla jsem po vás… ráda bych
vás poprosila, jestli byste mi nemohl…“ Loví něco z kapsy, co to je?
Papírový kapesník? „…nemohl pode… Do prdele! Já jsem ten posranej papír
zmačkala! Sakra… já se omlouvám, pane profesore,“ chytá se za pusu. Dost pozdě,
zavřít ji měla už před pár minutami.
Pevně doufám, že spojení ‚posranej papír‘ je jen přirovnání.
„Odečítám Poblilvíru dvacet bodů za váš vulgární jazyk,“ říkám ledově, ale mám
co dělat, abych se nerozesmál. „A teď,“ ignoruji další smršť blesků, nakláním
se dopředu a téměř šeptám, „mohl bych na vás mít otázku, která je – podle všech
dostupných měřítek – intimní a nevhodná?“
V jámě lvové
Už pomalu nakračuju, že odejdu, když se dveře jeho ubytovny
prudce otevřou. Zase se tak hrozně šklebí a… proboha, co to má na košili? Mám
co dělat, abych nevyprskla smíchy.
„Můžu dál, pane profesore?“ ptám se a nemůžu se přitom aspoň
neusmát. On ale jen stojí a zírá na mě, jako by viděl oživlou mrtvolu
s krvavou sekerou v ruce. Proč tak divně kouká, mám snad já něco na sobě? Prsa, ale to
nevysvětluje, proč tak zaraženě hledí na můj obličej. Zapomněl, kdo jsem?
To neslyšel ten otazník? „Tak můžu?“ zkusím se zeptat znovu
a pohodím hlavou, abych ho probudila z nepřítomnosti. Teatrálně se ukloní
a gestem ukazuje dovnitř. Služebníček. Kašpar!
Je to tady takové… temné není to správné slovo, rozhlížím
se. Nebrownieovské nelevandulovské to vystihuje asi nejlíp, napadá mě, když
přejdu ke stolu. Rukou pohladím jeho desku. Vkusné. Žádná růžová. Překvapivě
ani žádné lebky, pentagramy a vycpaní havrani, uchichtnu se. Trochu tmavé
odstíny, ale kdyby roztáhl ty závěsy… Chceš se sem snad nastěhovat? Slyším, že
něco zamumlal, ale nerozumím co. Zaprášené. Neuklizené. Prostě nebrownieovské
nelevandulovské.
K věci. Odkládám si tašku na židli – proč, když hned
půjdu zase pryč – a otáčím se k němu. „Chtěla jsem,“ abyste mi podepsal
žádost o půjčení Převléků nejmocnějších.
Musím to říct nahlas celé. „Potřebovala jsem“ vás vidět a popovídat si, ale vy
se pořád šklebíte, tak si trhněte, podepište mi to a já zase půjdu. To je
zoufalství! Jen rozhodím rukama.
Chce mě uškrtit, škobrtnu dozadu, když vyrazí proti mně.
Zatím asi ne, obchází mě a zastaví se za stolem.
„Zkuste dát dohromady nějakou jednoduchou větu. Podmět –
přísudek – a jestli se odvážíte, můžete to dále rozvinout,“ říká jedovatě. Proč
je pořád takový kousavý… zatímco ty jsi sladká a milá jako plyšový medvídek
namočený v jahodovém sirupu, ozve se mi v hlavě druhý hlas, kterého
se nikdo o nic neprosil.
Propálím Grapea pohledem. „Víte, je to asi trochu směšné,
ale,“ začínám opatrně, „chtěla jsem po vás… ráda bych vás poprosila, jestli
byste mi nemohl…“ Vytahuji z kapsy předmět doličný, papír od Garryho.
„…nemohl pode… Do prdele! Já jsem ten posranej papír zmačkala!“ Kurva, já jsem
to řekla nahlas!, chytám se za pusu. „Sakra…“ pokračuju opět skvělým způsobem
nahlas, „já se omlouvám, pane profesore.“ Do prčic, to je takový trapas! Já
tady nechci být! Nechci! Probuď se, tohle se ti jenom zdá!
Nezdá. „Odečítám Poblilvíru dvacet bodů za váš vulgární
jazyk,“ říká chladně. Jdi do hajzlu, nebo ti ještě předvedu vulgární jazyk.[2]
Kdyby pohled dokázal zabíjet, zbyla by po něm jen hromádka popela.
„A teď,“ říká potichu a naklání se ke mně – co je to
najednou za důvěrnosti? –,„mohl bych na vás mít otázku, která je – podle všech
dostupných měřítek – intimní a nevhodná?“
Nervózně se prohrábnu ve vlasech a překvapeně se na něj
podívám. Na co se chce hergot zeptat? „Klidně se ptejte,“ pokrčím rameny, ale
pochybuji, že mi uvěří mou předstíranou lhostejnost. Musí si všimnout, jak se
mi klepou ruce. „Víte, já bych se vás taky ráda na něco zeptala. Co to máte…“
„Vy se můžete ptát až potom,“ ucedí. „Jestli vám na to ještě
zbudou nějaké nervy.“ Ještě jedna takováhle poznámka a umřu smíchy. Nebo ho
zabiju. Každopádně, jeden z nás tenhle rozhovor nepřežije.
„Nechcete se na to raději posadit?“ navrhuje a pohledem
zkoumá strop, jako by se ho celý dialog vůbec netýkal. Nevím, jestli se nemám
začít bát. Na co se může zeptat? Intimní a nevhodná otázka? ‚Jakou máte velikost
podprsenky, smím-li se zeptat?‘ To by mohl umět odhadnout a k čemu by mu
to bylo? To už teď shání vánoční dárky? ‚Už jste se někdy milovala ve výtahu?‘
To by ho nemělo zajímat. ‚Používáte antikoncepci?‘ No a tohle už vůbec ne.
‚Smím vás políbit, slečno Dangerová?‘
„Ne. Teď ne.“ Teď
ne? Kdy?
„Potom už bude pozdě, slečno Dangerová. Vnímáte mě vůbec?“
probere mě jeho hlas. „Opravdu se nechcete posadit? Když dáte pryč ten svůj
batoh, rázem budete mít kam posadit tu svou…“ Cože? To snad…? „kam se posadit,“
opravuje se. Co to mělo znamenat? Vždyť on málem řekl…
Zúžím oči. „Zůstanu stát.“
„Dobře, tak poslouchejte, slečno Dangerová.“ Tak co
z tebe vypadne. „Možná jste si toho nevšimla, ale,“ kape slovo za slovem,
jako by čekal, které se pro mě ukáže být smrtelnou dávkou, „máte všude po celém
obličeji rozteklou řasenku… nebo co to je. Víte o tom?“
Cože? Cože? Cože? „Cože?“ podaří se mi napočtvrté vyhrknout
přes sevřené hrdlo. S hrůzou se chytám za obličej. Proč mi to sakra nemohl
říct hned? „Do prčic, máte tady někde zrcadlo?“ rozhlížím se marně.
„V koupelně snad nějaké je,“ mávne rukou znuděně. Na jeho
očích je ale vidět, jak se v duchu skvěle baví.
Poskočím na místě. „Snad?“ On neví, jestli tam má zrcadlo?
Vybavím si náš, přijde mi skoro pravěký, rozhovor na nádvoří. K čemu by mu
bylo, vždyť on…
„Víte přece, že se v zrcadle neodrážím,“ řekne. Hm,
zjevně si ho pamatuje taky. Tohle je teda zase situace. Můj vyučující se mi
snaží namluvit, že je nemrtvý, já vypadám jako vykoupaná emařka začátečnice a
nutně potřebuju jeho koupelnu. Opravdu nutně? Není to už jedno?
Hřbetem ruky si aspoň trochu otřu tváře a konečně se
posadím. „A ta intimní a nevhodná otázka?“ usměju se nevinně. A usilovně se
snažím nemyslet na to, jak vypadám.
„To byla ona,“ zasyčí, „a vy to dobře víte.“
„V tom případě,“ poposednu nejistě, „můžu teď něco říct já?“
„Na vlastní riziko,“ probodne mě očima, snad aby mě varoval
před tím, co chci říct. „Ale já se na to raději posadím,“ říká a svá slova hned
dokazuje činy. „Nevím, jestli to unesu ve stoje. Přeci jen, ubrečené drzé
šprtky za mnou nechodí každý den, aby… proč jste vlastně tady?“
„To už není důležité. A nejsem ubrečená.“ Přisednu si blíž
ke stolu a položím si na něj ruce. „Podívejte, co takhle, kdybyste si odpustil
svoje jedovaté poznámky, a já si odpustím svoje?“ usměju se sladce. V tom
nejhorším významu, který slovo ‚sladce‘ má. „Měla jsem dneska opravdu těžký
den,“ dodám, jako bych si myslela, že něco takového ho může obměkčit.
„To mohu jen těžko považovat za férovou nabídku,“ protáhne
se na své židli. A takhle to je férové, když vy mě pořád urážíte a já musím
držet jazyk za zuby? „To je to, co jste mi chtěla říct?“ sepne ruce. „Že máte
těžký den?“
„Ne.“ Neovládnu se a musím se zasmát. Ach jo, to je tak
trapné, říkám si a zakrývám si rukou obličej. Když se vysměju, rozevřu prsty a
podívám se mu do očí. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli víte, že máte celou
košili zamazanou od… já teda doufám, že… je to kakao, pane profesore?“
Predátor
Vyzývavě si prohrábne vlasy a koketně na mě zamrká. Na co si
hergot myslí, že se jí chci zeptat? „Klidně se ptejte,“ pohodí rameny. Každým
pohybem mě tady svádí a přitom se jí klepou ruce. Ona je tak… „Víte, já bych se
vás taky ráda na něco zeptala. Co to máte…“ drzá.
„Vy se můžete ptát až potom,“ zastavím ji. „Jestli vám na to
ještě zbudou nějaké nervy.“ A jestli zbudou nějaké nervy mě. Nevsadil bych si
na to.
„Nechcete se na to raději posadit?“ navrhuji raději a snažím
se dívat jinam. Stejně koutkem oka registruji, jak nepřítomně kouká skrz mě.
„Ne. Teď ne,“ řekne. Co? To se chce posadit až potom?
„Potom už bude pozdě, slečno Dangerová,“ podotknu. „Vnímáte
mě vůbec?“ dodám, když vidím její zasněný výraz. Prohlížím si ji, jak ani na
moment nedokáže vydržet v klidu stát a pořád sebou šije. Měla by si
sednout, sjíždím pohledem níž. „Opravdu se nechcete posadit? Když dáte pryč ten
svůj batoh, rázem budete mít kam posadit tu svou…“ brzdím na poslední chvíli a
rychle se opravuji, „kam se posadit.“
Australusi, Australusi, nepřemýšlej o tom, na co se díváš,
ale o tom, co říkáš. Radši vůbec nemluv, když přemýšlíš o tom, na co se díváš.
A když se díváš, na co se právě díváš, tak snad radši vůbec nepřemýšlej. Ale co
je vůbec nejdůležitější, okamžitě se tam přestaň dívat! Vracím se očima
k jejímu obličeji.
Snad si toho ne… všimla. A došlo jí to, to je vidět
z toho bojovného výrazu. Aspoň se ale přestala klepat a začala se
soustředit.
„Zůstanu stát.“ Jak jinak, má malá hrdopyško.
„Dobře, tak poslouchejte, slečno Dangerová.“ To neustojí.
„Možná jste si toho nevšimla, ale máte všude po celém obličeji rozteklou
řasenku… nebo co to je. Víte o tom?“
A teď se sesype. „Cože?“ zachrčí nepřirozeně a začíná si
ohmatávat obličej. To si myslí, že tu barvu najde po hmatu? Ale pořád se drží
na nohou, je lepší, než jsem si myslel. Sleduju, jak se zoufale rozhlíží. „Do
prčic, máte tady někde zrcadlo?“
Ne, chodím se holit naproti ke K. F. C. McDonaldové. Můžeme
tam teď spolu zajít, určitě to pochopí. „V koupelně snad nějaké je,“ mávnu
rukou tím směrem. Kde by tak jinde mohlo být? Jsou tam dvoje dveře – jedny se
sprchujícím se andělíčkem a druhé s čůrajícím ďáblíkem, snad pochopíte, co
je koupelna. Když si mimoděk připomenu tento odporný dárek, prokleju ředitelův
vkus. Kdyby aspoň netrval na tom, že to tady musím mít.
„Snad?“ kulí oči,
jako kdyby jí někdo ukradl barbínu. I když ona asi barbínu nikdy neměla.
„Víte přece, že se v zrcadle neodrážím,“ řeknu kousavě.
Vím, kdy je úplněk, neodrážím se v zrcadle, navštěvuji po nocích nevinné
panny… tedy, vlastně ony navštěvují mě.
Nevinná panna – nepřemýšlej nad tím, jestli je nebo není!
Neřeš to! – si zatím rozetřela své válečné líčení do všech stran, takže teď
vypadá – Nemysli na to! Proč tě to vůbec napadlo? – ještě strašidelněji než
předtím. Zapomeň na to! Není. Ne, určitě je, vždyť…
„A ta intimní a nevhodná otázka?“ usměje se, což
v kombinaci s tou rozteklou a rozmazanou řasenkou vypadá hrozně.
Intimní a nevhodná otázka mě napadá momentálně jedna. A na
tu se tedy nahlas rozhodně nezeptám. Ale ta nesnesitelná… průměrně snesitelná
šprtka není hloupá a muselo jí dojít, že intimní a nevhodná byla má poznámka
ohledně jejího líčení. Ona si ze mě střílí! „To byla ona a vy to dobře víte.“
„V tom případě, můžu teď něco říct já?“ Ona je nezničitelná.
„Na vlastní riziko,“ zahrozím jí, i když silně pochybuji, že
to bude mít nějaký účinek. „Ale já se na to raději posadím,“ dodávám, protože
ironie by na ni zabrat mohla. „Nevím, jestli to unesu ve stoje. Přeci jen,
ubrečené drzé šprtky za mnou nechodí každý den, aby… proč jste vlastně tady?“
No jo, vlastně, proč je vlastně tady?
„To už není důležité. A nejsem ubrečená,“ odporuje mi
zarputile. Ona si sem snad přišla jen tak poklábosit. Odvážná. Když rozumu se ti nedostává, jako beranidlo
dá se použít tvá hlava, nebo jak zní to praštěné poblilvírské heslo. Ale
ona přece jinak vůbec není typická Poblilvírka, jako třeba ten tupec Poker.
Navíc ta myšlenka, že by si za mnou někdo ze studentů přišel jen tak potlachat,
je naprosto utopická.
Přisedne si blíž ke stolu, nakloní se nad něj a položí na
něj ruce. Nejen ruce. Když si tak prohlížím její kolejní svetr, připadá mi
zvláštní čím dál víc, že je v Poblilvíru. Peklospár – určitě. Zmizeluzel –
proč ne, ale Poblilvír? Uvědomuju si, že na mě mluví. „…si odpustil svoje
jedovaté poznámky, a já si odpustím svoje?“ vyšle ke mně jeden ze svých úsměvů
indiána na válečné stezce. „Měla jsem dneska opravdu těžký den.“
Mám pocit, že nějak ztrácím iniciativu v téhle
konverzaci. Ona má dneska těžký den?
Aby teprve nepoznala, co je to opravdu těžký den. Myslí to vůbec vážně?
Poblilvír chce udělat nový rekord v záporném skóre? „To mohu jen těžko
považovat za férovou nabídku,“ říkám. Mínus padesát bodů pro Poblilvír, dělej,
řekni to. Mínus sedmdesát bodů pro Poblilvír za neskutečnou troufalost. „To je
to, co jste mi chtěla říct? Že máte těžký den?“ sepnu ruce. Neřekneš? Mínus sto
bodů pro Zmizeluzel za zbabělost před nepřítelem.
„Ne,“ odpoví mi sebevědomě a ještě se mi začne smát.
Schválně, co z ní vypadne, říkám si, když vidím, jak schovává obličej. A
jestli řekne nějakou další pitomost, tak odsud vyletí rychleji, než stihne říct
cannabis indica.
„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli víte, že máte celou
košili zamazanou od… já teda doufám, že… je to kakao, pane profesore?“
A dost! Vstávám a ona taky. Dívám se na svou košili a až teď
mi dochází, kam jsem si utřel ruce, než jsem jí šel otevřít. Zatímco si se
zoufalstvím prohlížím svoji košili, vypadá to, že pochopila, že ji chci
vyhodit, a sama odcupitala ke dveřím. Slyším nějaké cvaknutí, to ale neznělo
jako vstupní dveře… co dělá u mojí kuchyňské linky?!
Léta praxe udělají svoje, takže několika neslyšnými kroky se
přesouvám přímo za ní. „Co tady u všech čertů děláte?“
Nadskočí a pustí na zem lžičku. Rychle ji ale zvedne a otočí
se. „Nemůžete se pohybovat trochu hlučněji?“ řekne vyčítavě. „Takhle mě
z vás trefí šlak.“
„Zatímco mně z vás nic takového rozhodně nehrozí,“
řeknu sametovým tónem. „Přijdete si sem přestrojená za frontmanku Kiss, pak
tady nadáváte, koketujete, vysmíváte se mi, teď jste ještě vtrhla do mé…ho
kuchyňského koutu. A šlak z toho nakonec trefí vás! A já pak budu muset
vysvětlovat, jak se v mém bytě vzala mrtvola studentky.“ To ale budu muset
vysvětlovat zřejmě tak jako tak, jestli okamžitě nevypadnete.
„Jestli vám tady tak hrozně vadím,“ zvážní a vztekle mrskne
se lžičkou o pult, „tak řekněte a já odejdu.“ Tak dělej, řekni to, řekni
to a ona odejde. Celou dobu chceš, aby odešla, a teď, když už jde sama, ji tady
snad budeš ještě držet. Řekni to! Vadíte mi tady! Řekni to nahlas, ona zcela
evidentně neumí číst myšlenky.
„Ale jestli ne,“ loupne po mně těma pistáciovýma kukadlama,
„tak bychom mohli zkusit udělat to kakao.“ Pass. Pokládám karty. Nemůžete
vyhrát žádnou hru, pokud neznáte její pravidla (není-li vám pouhý jeden rok a
nejste jeden nejmenovaný černovlasý fracek).
Hned zítra složím funkci čestného předsedy Přátel ironie,
sarkasmu a suchého humoru.[3]
Vzdávám se, přejel mě parní válec marihuanového optimismu. Měl jsem sice
pravdu, že nabídka vzájemného příměří jedovatých poznámek by nebyla férová, ale
začínám si myslet, že já bych nebyl ten, kdo by na ní tratil. Ona by to
nevydržela, nejpozději do hodiny by praskla, kdyby nemohla upustit páru nějakou
kousavou větičkou. Chybí jí trochu vnitřního klidu a vyrovnanosti.
„Budete tady stát a koukat, nebo mi přinesete nějakou
utěrku?“ založí ruce v bok.
„Ano, madam,“ brouknu a mířím do prádelníku. To asi
nečekala, třeba ji odrovná tohle. Každou chvíli si musí uvědomit, že je
naprosto absurdní, aby jí profesor Grape podával utěrku, a v panice
zdrhne. Musí se probrat, potom jí to dojde, uteče odsud a zastaví se až
v Havlíčkově Brodě. Jak dlouho tak může účinkovat jedna marihuanová
cigareta?
„Děkuju,“ vytrhne mi utěrku z ruky, když se vrátím
zpátky a úslužně ji jí podávám. „To jste se pokoušel nechat to kakao nakynout?“
šťouchá lžičkou do nerozpustitelných hrudek plavajících v hrnku mléka.
„Kakao kyne?“ říkám překvapeně. Proto mi to asi nešlo, nemám
kypřící prášek.
„Samozřejmě, že ne,“ uchechtne se a rukou si odrhne vlasy
z čela, takže si teď po obličeji rozmaže ještě kakao. Sluší jí to. „Můžu
to vylít?“
„Nemáme dost mléka,“ vysvětluju. „Zbytek by na jeden hrnek
ještě vystačil, ale když už to kakao byl původně můj nápad, tak nějak jsem
doufal, že by mohlo vyjít i na mě.“
„Tak to sceďte,“ řekne trpitelsky a podává mi hrnek
s mým pokusem o kakao. No, spíš s pouhou přípravou. Když tak na něj
koukám, je to sotva nějaká nižší forma účastenství kakaa.
Opatrně hrnek přebírám. „Víte,“ snažím se o co nejklidnější
tón, „kdybych vám při hodině rozdávání a míchání řekl, ať si rozdáte samá esa
z balíčku, který vidíte poprvé v životě a nemáte možnost si ho
zamíchat, věděla byste jak na to?“
„Samozřejmě,“ otře si prsty od mléka o pravou tvář, „stačí
při rozdávání přece vždy lehce nadzdvihnout levý dolní roh a…“
Umlčím ji rázným mávnutím ruky a překvapivě to funguje. „Asi
jsem se špatně vyjádřil. Zapomněl jsem, že jste taková otravná šprtka, která
všechno ví, všechno zná a všude byla dvakrát.“ No, tady je naštěstí poprvé.
„Dám vám lepší příklad: kdybych Debilu Dlouhému Z. při hodině řekl, ať sejme
z balíčku kteroukoli kartu, věděl by jak na to?“ Kde máš ten revolver,
Australusi? Přirovnávat sám sebe k Debilovi Dlouhému Z., za to jediný
možný trest – zastřelení před nastoupenou jednotkou.
Lžička jí zase padá na zem. V nelíčeném šoku si obě
ruce přiložila na tváře. Její make-up nabyl opět nových podob. Pořád jí to
sluší. „Snažíte se mi naznačit,“ lapá po dechu, „že nevíte, jak scedit mléko?“
„Obdivuji váš brilantní úsudek,“ řeknu medově. Opět se shýbá
pro lžičku. To si nemůže dřepnout? Takhle to vypadá hrozně vyzývavě. „A když mi
napovíte, třeba se vám s mou skromnou pomocí podaří dodělat to kakao před
půlnocí. Je to jen kakao, to byste mohla se svými schopnostmi zvládnout i vy.“
Teatrálně spráskne ruce a nasadí tvář Brownie Levandulová 1
– mrkající nevinnost. Je ale vidět, že tenhle výraz rozhodně nacvičený nemá.
„Jak bych mohla dokázat něco tak těžkého, když jste si s tím neporadil ani
vy, takový schopný a statečný muž!“
„Tenhle výraz vám vůbec nejde,“ ušklíbám se. „A na mě stejně
neplatí.“
Řekl jsem si o propalující pistáciový pohled. „A co tenhle,
ten mi jde?“ zamračí se. „Přestože si to ani trochu nezasloužíte, tak vám to
kakao udělám, ale budete mlčet a dělat, co vám řeknu. Zvládnete to?“
Magdaléna Dobromila Dangerová
Energicky vstane, tak vyskočím taky. Nelíbí se mi, když se
na mě dívá svrchu. Prohlíží si s překvapeným výrazem svoji košili, copak si to
uvědomil až teď? Je snad možné mít upatlanou košili a nevšimnout si toho? A je
snad možné mít řasenku až na bradě a nevšimnout si toho? Brownie by ze mě
dostala infarkt, mozkovou mrtvici a těžký šok k tomu. Koukám, že si všímá
jen té košile, tak se jdu podívat, co v té kuchyni natropil. Vždyť loni
přece zvládl udělat kakao v jídelně, tak ohřát si jeden hrnek mléka je snad
jednodušší, ne? Hm, evidentně ne. Opatrně vysvobodím lžičku, kterou bůhvíjak
zapíchnul přímo do linky.
Zkoumám tu kakaovou spoušť a najednou někdo přímo za mnou
zašeptá: „Co tady u všech čertů děláte?“ Vyskočím snad metr vysoko a lžička mi
padá na zem. To nemůže chodit jako všichni ostatní lidi?
„Nemůžete se pohybovat trochu hlučněji?“ zahučím dotčeně,
když lžičku zvednu. „Takhle mě z vás trefí šlak.“
„Zatímco mně z vás nic takového rozhodně nehrozí,“
řekne nečekaně jemným hlasem. „Přijdete si sem přestrojená za frontmanku Kiss,
pak tady nadáváte, koketujete, vysmíváte se mi, teď jste ještě vtrhla do mé…ho
kuchyňského koutu. A šlak z toho nakonec trefí vás! A já pak budu muset
vysvětlovat, jak se v mém bytě vzala mrtvola studentky.“ V duchu
vrčím vzteky. Ať už těch jedovatostí nechá! Jak to mám vydržet?! Působím na
lidi taky tak? Určitě ne, já přece takhle hnusná nejsem. Nebo jo? Ne! Takže
koukej zmlknout, jinak jdu pryč. Přece doopravdy nechce, abych odešla? Nebo jo?
Ne!
Z rozčílení třísknu lžičkou o pult. „Jestli vám
tady tak hrozně vadím, tak řekněte a já odejdu.“ Hlas se mi trochu rozklepe,
ale on nic neříká. Přece nechce… neřekne… Stojí a jen mě sleduje. Mlč!
Neotvírej tu pusu! Jeho obličej je naprosto neprostupný. Jestli mě chce
vyhodit, tak to řekne do pěti vteřin. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Nechce.
„Ale jestli ne,“ pohodím hlavou, „tak bychom mohli zkusit
udělat to kakao.“
On zkameněl. Copak upíři můžou zkamenět? Myslela jsem, že
když je zasáhne sluneční paprsek, tak se rozpadnou na prach, ale zkamenět? Nebo
se mu porouchal generátor sarkasmů, což je v podstatě totéž, jako kdyby
přišel o řeč. Okamžitě něco řekni, běsním v duchu, nebo něco řeknu já a
toho budeš setsakramentsky litovat. A já potom asi taky. Takže budu asi radši
mlčet…
„Budete tady stát a
koukat, nebo mi přinesete nějakou utěrku?“ vyletí ze mě neplánovaně. To
nevydržíš chvilku držet jazyk za zuby?
„Ano, madam,“ zahučí zastřeně a někam odchází. On jde pryč?
Jde si pro pistoli a zastřelí mě? Ne, on jde snad opravdu pro tu utěrku… To je
přece naprosto absurdní, aby mi profesor Grape podával utěrku. Možná na ni
nakapal chloroform a teď mě uspí, zavraždí a zakope někde v lese.
Ale jestli to neudělal do teďka, tak už se na to asi
nezmůže. Není tak silný charakter, jak jsem si myslela. Už je tady a se špatně
hraným výrazem služebníčka mi ji podává. Je vidět, že tuto pózu rozhodně často
netrénuje. „Děkuju,“ vyškubnu utěrku z ruky.
Přehlížím ho a raději se zájmem zkoumám, jak dopadl jeho
experiment ‚vaříme kakao‘. „To jste se pokoušel nechat to kakao nakynout?“
rýpnu do něj a zároveň lžičkou do jedné z nerozpustitelných hnědých hrudek v
hrnku.
Zatváří se vyděšeně. „Kakao kyne?“ říká. On to snad myslí
vážně? To přece nemůže myslet vážně… ale tváří se tak.
„Samozřejmě, že ne,“ usměju se a odhodím si vlasy
z čela. Nemá tady nějakou sponku? Asi nemá. „Můžu to vylít?“ navrhuju.
„Nemáme dost mléka,“ ozve se nešťastně. „Zbytek by na jeden
hrnek ještě vystačil, ale když už to kakao byl původně můj nápad, tak nějak
jsem doufal, že by mohlo vyjít i na mě.“ Je vidět, že ho ta ironie ještě úplně
nepřešla.
„Tak to sceďte,“ podám mu to jeho nekakao.
Bere ode mě hrnek do ruky, jako by měl každou chvíli
explodovat. Pokud do toho nenadrobil semtex, tak to snad přežijeme. „Víte,
kdybych vám při hodině rozdávání a míchání řekl, ať si rozdáte samá esa
z balíčku, který vidíte poprvé v životě a nemáte možnost si ho
zamíchat, věděla byste jak na to?“ ptá se najednou.
Ach jo, trochu mléka mi vycáklo na ruku. A co on to blábolí?
Samá esa? Vybavím si příslušnou pasáž ze Zamíchej
a rozdávej. Copak si myslí, že o té knížce nevím, když ji nemáme jako
povinnou literaturu? „Samozřejmě, stačí při rozdávání přece vždy lehce
nadzdvihnout levý dolní roh a…“
Gestem ruky netrpělivě zastaví mé vysvětlování. Tak proč se
mě na to ptal? „Asi jsem se špatně vyjádřil,“ říká a mává při tom tím hrnkem
tak, že se bojím, aby ho nevylil na zem. „Zapomněl jsem, že jste taková otravná
šprtka, která všechno ví a všechno zná. Dám vám lepší příklad: kdybych Debilu
Dlouhému Z. při hodině řekl, ať sejme z balíčku kteroukoli kartu, věděl by
jak na to?“
To se mi pokoušel říct tohle? Lžička mi z toho šoku
opět padá na zem. Nevěřícně se plácnu dlaněmi do tváří. Hlavou mi prolétne, jak
teď musím vypadat hrozně. „Snažíte se mi naznačit, že nevíte, jak scedit
mléko?“ hlesnu, když se trochu vzpamatuju.
„Obdivuji váš brilantní úsudek,“ odpoví rádoby sladkým
hlasem, zatímco zvedám tu spadlou lžičku. „A když mi napovíte, třeba se vám
s mou skromnou pomocí podaří dodělat to kakao před půlnocí. Je to jen
kakao, to byste mohla se svými schopnostmi zvládnout i vy.“
Sám to nezvládne ani nalít do hrnku, aniž by zasvinil půlku
linky a sporák, ale hlavně, že mě tady bude komandovat. Sprásknu ruce a zamrkám
na něj jako nejnevinnější andílek pod sluncem. Nazvala bych ten pohled Brownie
Levandulová 1, ale po jejím vyprávění, co prováděla s Garrym, jsem si ji
nějak s nevinností přestala spojovat. „Jak bych mohla dokázat něco tak
těžkého, když jste si s tím neporadil ani vy, takový schopný a statečný
muž!“
„Tenhle výraz vám vůbec nejde,“ ušklíbne se. „A na mě stejně
neplatí.“
Tak to na tebe zkusím jinak, když po dobrém to na tebe
evidentně nezabírá. „A co tenhle, ten mi jde?“ mračím se. „Přestože si to ani
trochu nezasloužíte, tak vám to kakao udělám, ale budete mlčet a dělat, co vám
řeknu. Zvládnete to?“
Romantické posezení u hořícího krbu
„Docela ucházející, už jsem pil horší,“ ucedí. Když jde o to
něco ucedit, jde mu to rozhodně lépe než něco scedit.
Usrknu ze svého hrnku. „Nemusíte to pít, jestli vám
nechutná.“
„Těším se na hrnek něčeho teplého už tak dlouho,“ řekne
otráveným hlasem, „že bych teď vypil i kouřící lávu posypanou ocelovými
pilinami.“
„Vidím, že jste muž s nekonečnou zásobou komplimentů,“
oplatím mu nepříjemný pohled. „Po vás musí šílet každá žena.“ Tmavé oči se
zalesknou, ale neřekne na to nic.
„I přes vaši gurmánskou vybíravost si myslím,“ pokračuju
tedy v rozhovoru, „že kakao posypané skořicí je lepší než láva
s ocelovými pilinami.“
„Snad nečekáte, že připustím, že máte pravdu,“ zamračí se.
„A říkal jsem, že to chci skořicí jen jemně poprášit a vy tam nasypete snad
celý vagón. Protentokrát ale váš bídný život ušetřím.“
Koukám, že mu nějak otrnulo. Ale teď už se nenechám otrávit,
teď už ne. Je to jenom falešná mlha. To křeslo je divné, určitě se na něm dá
sednout si nějak pohodlněji.
Pokládám hrnek na stůl. „Nebude vám vadit, když si sundám
boty,“ začínám, „a zkřížím si…“
„Bude,“ sykne.
„Proč?“ zeptám se a s pobavením sleduju jeho vyděšený
výraz. „Mám čisté ponožky, co si myslíte? Co se vám nelíbí?“
„To by byl dlouhý seznam,“ cukne koutkem. „Ale teď a tady se
mi nelíbí hlavně dvě věci. Za prvé, že se na mě tak hloupě usmíváte. A za
druhé, že si chcete sednout do tureckého sedu. Nepletu se?“
„No a?“ skrčím jednu nohu pod zadek.
Dává si se špatně skrývaným úšklebkem ruku před obličej.
„Vždyť jste tak chytrá,“ řekne, „tak mi neříkejte, že vám nedochází, co se
stane, když si sednete do tureckého sedu v krátké sukni.“
„Vždyť mám kalhotky,“ bráním se, ale cítím, jak mi hoří
tváře. Podržte mě, sedím u Grapea v bytě a mluvím s ním o svých
kalhotkách.
„Nepochybuji, že je máte,“ napije se konečně pořádně svého
kakaa, „ale necítím potřebu ověřovat si to na vlastní oči.“ Podržte mě, sedím u
Grapea v bytě a on mluví o mých kalhotkách.
Chtěla sis s ním povídat, tak tady máš výsledek. Chce
mě vyhodit nebo znásilnit? „A nemůžete se tam prostě nedívat?“ Jsou všichni
chlapi opravdu stejní prasáci?!
Ještě má tu drzost obrátit oči v sloup. „Víte vůbec
něco o mužích?“ povzdechne si. „Myslel jsem, že když se přátelíte s dvěma
nejprimitivnějšími zástupci tohoto pohlaví, panem Pokerem a panem Vlezlym,
pochytíte alespoň základní reflexy ohledně toho, co by mělo a co by nemělo být
vidět.“
Chce mě poučovat, jak se mám oblékat? „Dobře, tak já si
sednu takhle na bok,“ zabručím a přehodím si nohy přes opěradlo. Tohle je… tak
nefér! Proč se nemůžu oblíkat, jak chci, sedat si, jak chci… „Ale nevím, proč
bych se měla přizpůsobovat já? To se nemůžou muži prostě ovládat? Copak je tak
těžké nekoukat se chvíli do výstřihu nebo pod sukně?“ rozlítím se a až teď si
uvědomuju, že to všechno s překvapeným výrazem poslouchá. „Proč se nemůže holka
oblíknout, jak se jí líbí, aniž by riskovala…“ Rozhořčení mi vžene slzy do
koutků očí.
„Možná proto,“ odpovídá klidným hlasem a podává mi kapesník,
„že nízkým pudům rozumem neporučíte. Rozvoj společnosti předběhl evoluci;
v hloubi duše jsme všichni pořád lovci mamutů.“
„Ale,“ suším si oči a na kapesníku zůstávají černé pruhy,
„to přece ještě není důvod pořídit si dalekohled a každý den očumovat holky
v brzybolských sprchách.“ Otírám si kapesníkem vzteky rozpálené čelo. „To
je přece tak nízké! Neříkejte mi, že není možné ovládnout se aspoň
v tomhle.“
„Cože?“ vyprskne kakao na stolek před sebou. „Snad si
nemyslíte, že…“ zabrousí pohledem k oknu. Následuju jeho zrak a všímám si
velkého dalekohledu na parapetu.
Ale ne! „Já jsem nemyslela vás,“ vysvětluju chvatně a
vyletím ze svého pohodlného sedu. „Já vím, že přece… to Garry a Von… oni mají
taky dalekohled a… Jéžiši…“ chytám se za hlavu.
Položí svůj hrnek. Jak dokáže tak nepříjemně ťuknout
porcelánem o sklo? „Mně je jasné, že nemyslíte mě,“ ušklíbne se, „mám okna na
druhou stranu. Odsud mohu sledovat leda Hybrida a ten se, pokud vím,
nesprchuje.“ Nerozčílil se. S úlevou se zase usazuju, nohy skládám
tentokrát pod sebe, to opěradlo hrozně tlačí do podkolenní jamky. „A vyřiďte
panu Pokerovi a panu Vlezlýmu, že společně připravili Poblilvír o sto bodů.“
„To nemůžete! Já vám to řekla off-record,“ rozhazuju rukama,
„a v emocionálním vypětí!“
„Proč se jich zastáváte?“ změří si mě pohledem. „Co
z toho máte?“
„Nic,“ pokrčím rameny. Co z toho máš? „Já vím, že jsem
pitomá. Ale jsou to moji kamarádi a nemůžu je přece… Sakra, nezradím je přece
jenom proto, že jsou to idioti.“ Kdyby Garry věděl, že o něm před Grapem
řekneš, že je idiot, možná by to jako zradu bral. A Von by jen otevřel pusu a
v lepším případě by řekl: ‚Co?‘. „Neměla jsem vám to vůbec říkat!“
Nezúčastněně se opět napije. „Pozdě. Ale nechápu, o co vám
tedy jde. Nejdřív se kvůli tomu rozčílíte, jak je to nechutné, a když za to
mohou být potrestáni, tak je najednou zase bráníte.“
„Jenže tím nepotrestáte je, ale celou kolej,“ vzdychnu, „a
oni tam budou čumět vesele dál. Jediné, co by je od toho mohlo odradit, by
bylo, kdybyste se v tom okně objevil vy a vyplázl na ně jazyk.“
„Doufám, že nečekáte, že něco takového udělám,“ ohradí se
s lehkým úsměvem. „I když připouštím, že ta myšlenka je docela lákavá. Ale
bojím se, že by mi ředitel neodpustil, že jsem přivedl Pokera do blázince.“
„Někdy by si to zasloužil,“ zašeptám. Založím ruce na prsou.
„A zamluvili jsme to hlavní. Že ženy mají mnohem těžší život než muži. Garry
běhá chvíli za Támhletou a pak zase za támhletou, a ještě se tomu směje. A já…“
sedím v křesle u svého profesora a vysvětluju mu svoje názory na
rovnoprávnost. A právě jsem mu málem řekla…
„Prosím vás, už mi neříkejte nic o panu Pokerovi,“ zastavuje
moje myšlenky roztaženou dlaní. „Už teď o něm vím více, než jsem si kdy přál. A
kromě toho, nemohu s vámi souhlasit v tom, že ženy mají obecně
komplikovanější život než muži.“
„Je to tak,“ zamračím se.
„Nedomnívám se,“ ušklíbne se, „že můj život je jednodušší a
prostší problémů než třeba život sester Patlalových.“
„Chcete říct, že si život komplikuju sama?“ zvednu obočí. A
kdo ti ho teda komplikuje? Karkulín ze střechy?
„Chci říct,“ opáčí chladně, „že jednodušší lidé mají
zpravidla jednodušší život bez ohledu na pohlaví. Čím víc přemýšlíte, tím víc
se vám život zkomplikuje. Zatímco vy všechno v duchu rozebíráte, prostí
tvorové, jako je vámi zmíněný pan Poker nebo mnou zmíněné sestry Patlalovy, ale
i trochu komplikovanější stvoření, třeba pavouci, neuvažují o následcích svých
činů a konají.“
Přesně takovýhle rozhovor jsem potřebovala. Jen nevím,
jestli věřím, že je skutečný. Marihuana přestane každou chvíli účinkovat a… Jak
dlouho jsem si vlastně už nezakouřila? Od začátku školního roku? Možná proto
jsem od té doby tak mimo. Ne, tím to nebude.
Vysmrkám se. „Viděla jsem pavouky, jak si tkali plachetnici
a hráli si na piráty.“
Po rtech mu lehce přeběhne úsměv. „Vidět jste to mohla. Ale
myslím, že když se na to místo půjdete podívat někdy střízlivá, uvidíte jen
obyčejné pavouky a obyčejnou pavučinu.“
„Co si to o mně myslíte?“ zavrtím hlavou a popotáhnu. Jen tě
provokuje, nenech se rozhodit. A oplať mu to. „Nebudete se zlobit, když si
sundám ty podkolenky, pane profesore? Koušou a navíc je tady od toho krbu dost
teplo.“ Nečekám, co odpoví, a stahuju si první ponožku.
„Jistě, jako doma,“ rozpřáhne ruce. „Nedělejte si násilí,
klidně si potom vyložte nohy na stůl. Jen mi prosím neskopněte můj hrnek.“
Inteligentní společnost má holt své temné stránky. Ale nebudu
si dělat násilí, když si to nepřeje. Natahuju si nohy na roh stolku. Je dost
vratký.
„Ne, to jsem nechtěla!“ vykřiknu zoufale a ucukávám nohama
zpátky, ale to už je stolek na zemi a všude kolem střepy z dvou tmavě
zelených hrnků v louži zbývajícího kakaa. „Já se hrozně omlouvám,“ zvedám
se, „já to hned…“
„Zůstaňte v tom křesle a ani se nehněte!“ zakřičí a já
ztuhnu. Co chce udělat? Vstává. „Přece si nechcete pořezat chodidla. Při tom,
v jaké jste formě, by to jinak nemohlo dopadnout.“
Sedím, svírám kolena rukama a bojím se jen špitnout.
Pozoruju, jak uklízí tu spoušť, a děkuju osudu, že skleněná deska stolku to
zázrakem přežila.
„Jste živelná pohroma, víte o tom? Příště, až vás budou
kousat ponožky, tak zkuste jinou aviváž,“ zabručí a odhazuje špinavý hadr do
kýblu. Slabě přikývnu a opřu si bradu o kolena. „Snad ani Dlouhý Z. by tady
nenapáchal tolik škody.“
Posadí se zpátky. „Tak, teď už vím, proč jste tady
doopravdy,“ seká slabiky jednu za druhou, „abyste mi rozbila mé nejoblíbenější
hrnky a zničila můj koberec. Ale pořád ještě nevím, pod jakou záminkou jste sem
vtrhla. Prozradíte mi to?“
A naopak: krbu hořícího u posezení romantické
„Docela ucházející, už jsem pil horší,“ přiznávám nerad.
Těch deset minut mlčení a přisluhování mi na náladě rozhodně nepřidalo.
Zato ona se tváří jako čerstvě zvolená imperátorka vesmíru.
„Nemusíte to pít, jestli vám nechutná,“ zakření se. Do nízkorozpočtového hororu
by ji vzali hned. Nechce si konečně umýt ten obličej? Nemudruj, vždyť je to…
sexy. A to je nebezpečné.
„Těším se na hrnek něčeho teplého už tak dlouho, že bych teď
vypil i kouřící lávu posypanou ocelovými pilinami.“ Snad nečekala, že jí budu
vděčností líbat… nepředstavuji si to! Snad nečekala, že jí budu vděčný?
„Vidím, že jste muž s nekonečnou zásobou komplimentů,“
předvede mi další ze zásoby svých šklebů. „Po vás musí šílet každá žena.“ Co se
mi tím snažíte říct, slečno Dangerová? Šílíte snad po mně? „I přes vaši
gurmánskou vybíravost si myslím,“ pokračuje mezitím a jsem rád, že sama
vybruslila z tenkého ledu, „že kakao posypané skořicí je lepší než láva
s ocelovými pilinami.“
Skořice je dobrá věc, pokud netvoří na hladině kakaa
souvislou půlcentimetrovou vrstvu. „Snad nečekáte, že připustím, že máte
pravdu. A říkal jsem, že to chci skořicí jen jemně poprášit a vy tam nasypete
snad celý vagón,“ podotýkám. „Protentokrát ale váš bídný život ušetřím.“
Pokládá hrnek na stůl. Připadá mi, že se tváří nějak
nejistě. „Nebude vám vadit,“ souká ze sebe, „když si sundám boty, a zkřížím
si…“
Kde ta holka nechala rozum? Ať mi nikdo neříká, že jí to
nedochází. „Bude,“ zasyčím dřív, než udělá to, co podle všeho udělat chce.
„Proč?“ směje se na mě, že bych ji nejraději uškrtil. „Mám
čisté ponožky, co si myslíte? Co se vám nelíbí?“
Tak opravdu si nemyslím, že máš špinavé ponožky. „To by byl
dlouhý seznam,“ říkám. „Ale teď a tady se mi nelíbí hlavně dvě věci. Za prvé,
že se na mě tak hloupě usmíváte. A za druhé, že si chcete sednout do tureckého
sedu. Nepletu se?“
„No a?“ řekne lhostejně a skrčí jednu nohu.
Zastavte ji někdo. Zakrývám si raději výhled rukou. „Vždyť
jste tak chytrá, tak mi neříkejte, že vám nedochází, co se stane, když si
sednete do tureckého sedu v krátké sukni,“ upozorňuji ji, když jí to
samotné nedocvakne.
„Vždyť mám kalhotky,“ ozve se ten její nemožně bezelstný hlas.
Skládám ruku dolů a pozoruji, jak jí červenají ty kousky tváří, které jsou
ještě vidět. Doufám, že jsem odhalil všechny Trumpálovy štěnice, protože jestli
poslouchá tohle, je tady policie do pěti minut.
To, že má kalhotky, je rozhodně pozitivní zpráva.
„Nepochybuji, že je máte, ale necítím potřebu ověřovat si to na vlastní oči,“
objasňuji jí svůj postoj k této informaci a upíjím své kakao. Spíš, ujídám
svou skořici. Tak teď si snad sedne nějak normálně a bude chvíli klid.
„A nemůžete se tam prostě nedívat?“ zaslechnu troufalou
otázku. V očích jí planou světle zelené plamínky a vypadá, jako by se
právě chystala bojovat proti všem nespravedlnostem světa.
Obrátím oči v sloup. Tady někdo akutně potřebuje
injekci krutého realismu. „Víte vůbec něco o mužích?“ vzdychnu. „Myslel jsem,
že když se přátelíte s dvěma nejprimitivnějšími zástupci tohoto pohlaví,
panem Pokerem a panem Vlezlym, pochytíte alespoň základní reflexy ohledně toho,
co by mělo a co by nemělo být vidět.“ Copak to není jasné? Je snad možné producírovat
se v tak krátké sukni a takovým výstřihem a čekat, že se jí budou všichni
dívat jenom do očí?
Pozoruji, jak jí to zuřivě šrotuje v hlavě. Chce se
hádat? „Dobře, tak já si sednu takhle na bok,“ odfrkne a přehodí si nohy přes
opěradlo. Nechce, pochopila. Chytrá holčička. „Ale nevím, proč bych se měla
přizpůsobovat já?“ začne najednou zase protestovat. Nepochopila. Hloupá a
zlobivá holčička. „To se nemůžou muži prostě ovládat? Copak je tak těžké
nekoukat se chvíli do výstřihu nebo pod sukně?“ skoro křičí a opatrně zvedá
hlavu, jako by se bála, co jí na to teď řeknu. Ale její hněv už asi nejde
zastavit. Vypadá to, že si prostě potřebuje postěžovat na muže. Chce snad
rozebírat nějakou svou nešťastnou lásku se
mnou? Australus Grape – školní psycholog a důvěrný rádce? Při té představě
se otřesu. „Proč se nemůže holka oblíknout, jak se jí líbí, aniž by riskovala…“
začíná natahovat.
Snažím se ji uklidnit a rychle jí podávám kapesník. Nechci,
aby plakala. Co se to se mnou děje? Měl bys ji zpražit a vyhodit, ať se rychle
vrátí do reality. „Možná proto, že nízkým pudům rozumem neporučíte. Rozvoj
společnosti předběhl evoluci; v hloubi duše jsme všichni pořád lovci
mamutů,“ poskytuji jí místo lekce praktického života teoretické vysvětlení.
Beru do ruky hrnek, abych se znovu napil. „Ale,“ osuší si
oči a zoufale se na mě podívá, „to přece ještě není důvod pořídit si dalekohled
a každý den očumovat holky v brzybolských sprchách. To je přece tak nízké!
Neříkejte mi, že není možné ovládnout se aspoň v tomhle.“
„Cože?“ vyprsknu a drobné kapky kakaa pokryjí stolek. Co tím
u všech křížových spodků myslí? Oči mi automaticky zabloudí k dalekohledu,
kterým pozoruji hvězdy. „Snad si nemyslíte, že…“ začínám a s hrůzou
sleduji, jak se její pohled zastavil na parapetu.
Vyskočí jako splašená. „Já jsem nemyslela vás,“ koktá a mává
rukama. „Já vím, že přece… to Garry a Von… oni mají taky dalekohled a… Jéžiši…“
Zoufale se chytá za hlavu a očima těká po místnosti.
Uklidni se, říkám jí v duchu a pokládám svůj hrnek.
Každopádně jsem rád, že se to vysvětlilo.
Byť za tu cenu, že jsem se dozvěděl některé podrobnosti o zvycích Pokera
a Vlezlýho, které jsem rozhodně znát nemusel. „Mě je jasné, že nemyslíte mě, mám
okna na druhou stranu. Odsud mohu sledovat leda Hybrida a ten se, pokud vím,
nesprchuje,“ říkám co nejklidněji, ale trochu mi cukají koutky vnitřním
smíchem. Vypadá, že se trochu uklidnila, protože si dřepla zpátky do křesla. „A
vyřiďte panu Pokerovi a panu Vlezlýmu, že společně připravili Poblilvír o sto
bodů,“ dodávám se zadostiučiněním. Jen nevím, jak to zformuluji do oficiálního
zápisu.
„To nemůžete! Já vám to řekla off-record a
v emocionálním vypětí!“ hází rukama.
„Proč se jich zastáváte?“ pohlédnu na ni zkoumavě. To by mě
opravdu zajímalo. „Co z toho máte?“
Pokrčí rameny a podává opravdu výborné vysvětlení. „Nic,“
špitne. „Já vím, že jsem pitomá,“ dodává. To tedy ano. „Ale jsou to moji
kamarádi a nemůžu je přece… Sakra, nezradím je přece jenom proto, že jsou to
idioti.“ Zarazí se, jako by mi to říct nechtěla. Proč, není to nic, co bych o
nich nevěděl. „Neměla jsem vám to vůbec říkat!“ zamračí se.
Raději se rychle napiju, když chvíli mlčí. „Pozdě,“ usměju
se na ni. Měla by si to holka trochu ujasnit. „Ale nechápu, o co vám tedy jde.
Nejdřív se kvůli tomu rozčílíte, jak je to nechutné, a když za to mohou být
potrestáni, tak je najednou zase bráníte.“
„Jenže tím nepotrestáte je, ale celou kolej, a oni tam budou
čumět vesele dál,“ vzdychne a já musím nerad připustit, že má asi pravdu. Na
druhou stranu, mohlo by jí být jasné, že na pocitu nespravedlnosti
v poblilvírských komnatách mi nijak zvlášť nezáleží. „Jediné, co by je od
toho mohlo odradit, by bylo, kdybyste se v tom okně objevil vy a vyplázl
na ně jazyk,“ předkládá mi další ze svých nemožných úvah. Musím ale připustit,
že by to nejspíš zabralo. Ta průměrně snesitelná šprtka má smysl pro humor, jen
nevím, jestli ho používá na bezpečných místech. Ale ano. Jen si přiznej, že už
bys jí nedokázal odečíst ani půl bodu, aniž bys potom proplakal celou noc. Jsi
sentimentální, měkkosrdcatý a máš pro toho drzého skřeta slabost. A ona moc
dobře ví, že teď už jí projde všechno.
„Doufám, že nečekáte, že něco takového udělám,“ ohradím se a
snažím se nerozesmát nahlas. „I když připouštím, že ta myšlenka je docela
lákavá. Ale bojím se, že by mi ředitel neodpustil, že jsem přivedl Pokera do
blázince.“
„Někdy by si to zasloužil,“ zašeptá potichoučku, snad abych
to neslyšel. Hlídání při písemkách mi ale procvičilo sluch dokonale. „A
zamluvili jsme to hlavní,“ ozývá se zase nakvašeně. To nemůže chvíli mlčet? „Že
ženy mají mnohem těžší život než muži. Garry běhá chvíli za Támhletou a pak
zase za támhletou, a ještě se tomu směje. A já…“ vzdychá mi tady.
Naznačuju jí, ať je raději zticha. „Prosím vás, už mi
neříkejte nic o panu Pokerovi,“ říkám. Další detaily z jeho života bych už
asi neunesl. Musí o tom spratkovi pořád mluvit. Kdybych nevěděl, že má mozek,
myslel bych si, že zdrojem jejího trápení je on. „Už teď o něm vím více, než
jsem si kdy přál,“ říkám nahlas. „A kromě toho, nemohu s vámi souhlasit
v tom, že ženy mají obecně komplikovanější život než muži.“ To jsem si
myslel, že vytasí něco lepšího než takovéhle banální feministické téma.
„Je to tak,“ nevzdává se a mračí se jak Medúza.
Ale není. Jestli jí její život přijde složitý proto, že ho
porovnává s Pokerovým… Dovedu si představit i přejetého ježka
s bohatším intelektuálním životem. Zkusím ti to vysvětlit na prostém
praktickém příkladu: „Nedomnívám se, že můj život je jednodušší a prostší
problémů než třeba život sester Patlalových.“ Je to jasné?
„Chcete říct, že si život komplikuju sama?“ svraští čelo.
Přemýšlením nebo vztekem?
Ještě dnes dopoledne bych na to řekl jen cynické ‚bingo‘ a
nechal ji, ať se v tom vykoupe sama. Není přece hloupá, nemusíš jí to dál
vysvětlovat. Přesto pokračuji: „Chci říct, že jednodušší lidé mají zpravidla
jednodušší život bez ohledu na pohlaví. Čím víc přemýšlíte, tím víc se vám
život zkomplikuje.“ Ona to přece nechce vysvětlit, ona to dobře chápe. Chce si
o tom jen s někým promluvit. A z nějakého záhadného důvodu si přišla popovídat
se mnou. „Zatímco vy všechno v duchu rozebíráte,“ a já také, dodávám si
pro sebe, „prostí tvorové, jako je vámi zmíněný pan Poker nebo mnou zmíněné
sestry Patlalovy, ale i trochu komplikovanější stvoření, třeba pavouci, neuvažují
o následcích svých činů a konají.“
Na tváři se jí konečně rozlije úsměv. Co bych neudělal pro
spokojenost svých studentů. Přece vždy, když nějaká studentka potřebuje rámě,
na kterém by se mohla vyplakat, neběží za nikým jiným než za mnou. Co ti ta
mrcha nasypala do toho kakaa? Kromě skořice nic. Bohužel, nemáš se na co
vymluvit.
Tiše smrkne do mého kapesníku. „Viděla jsem pavouky, jak si
tkali plachetnici a hráli si na piráty,“ povídá.
Zase si ze mě utahuje. I když, po dobrém jointu… „Vidět jste
to mohla,“ připouštím. „Ale myslím, že když se na to místo půjdete podívat
někdy střízlivá, uvidíte jen obyčejné pavouky a obyčejnou pavučinu.“
„Co si to o mně myslíte?“ popotáhne, ale nevypadá, že by
chtěla začít zase brečet. Proč se na mě tak zkoumavě dívá? Uteč, dokud je čas,
ona má zase něco za lubem.
„Nebudete se zlobit, když si sundám ty podkolenky, pane
profesore?“ říká suverénně a aniž by čekala, co řeknu, začíná si jednu pomalu
stahovat. Šlo by jí to rychleji, ale pořád se jí trochu klepou ruce. „Koušou a
navíc je tady od toho krbu dost teplo.“
Doufám, že až si bude chtít sundat něco dalšího, tak se taky
zeptá, abych ji stihl zastavit. „Jistě, jako doma,“ rozpřáhnu ruce
v ironickém gestu. „Nedělejte si násilí, klidně si potom vyložte nohy na
stůl. Jen mi prosím neshoďte můj hrnek.“ Přemýšlím o tom, že v pátek večer
jednou za čas přichází profesor Trumpál se svou praštěnou myšlenkou společných
drinků. No, jeden z těchto hloupých večírků pořádal minulý týden, tak snad
dnes nepřijde. Temně červené nehty na nohou?! Tohle by asi opravdu neměl vidět,
tohle by neměl nikdo vidět.
Z myšlenek mě probere hlasitá rána. To snad ne.
„Ne, to jsem nechtěla!“ křičí vyděšeně. Stolek převrhnutý,
mé nejoblíbenější hrnky na padrť a kakao na perském koberci. Ještě, že deska
stolu je z plexiskla. „Já se hrozně omlouvám,“ koktá a chce se zvednout,
„já to hned…“ Vždyť se ještě pořeže!
„Zůstaňte v tom křesle a ani se nehněte!“ okřiknu ji a
vidím, jak ji to vyděsilo. Hned skrčila nohy a sevřela je rukama. „Přece si
nechcete pořezat chodidla,“ vysvětluju ji s notnou dávkou jedu
v hlase. Ona by snad šlápla bosýma nohama do těch střepů. Kde se zase
toulají její myšlenky? „Při tom, v jaké jste formě, by to jinak nemohlo
dopadnout.“ Co ti na ní tak záleží? Proč tak panikaříš, když ona si málem
ublíží?
Naštěstí mlčí. Snad jí došlo, že úplně všechno by jí projít nemuselo. No, když už jí prošlo tohle…
Tomu by nikdo neuvěřil. Slečna Dangerová mi právě zničila hrnky a koberec a já
klečím u jejích nohou a uklízím to. Zasloužila by přehnout přes koleno a
seřezat. Kalhoty jsou mi v rozkroku hned těsnější; tohle je taky jedna
z myšlenek, které tě nikdy neměly napadnout. Ještě, že zítra je sobota,
protože mám pocit, že dneska opravdu neusnu.
„Jste živelná
pohroma, víte o tom?“ vrčím na ni přes rameno a snažím se vyhnat z hlavy
ty představy, které se tam nezvaně nahrnuly. „Příště, až vás budou kousat
ponožky, tak zkuste jinou aviváž,“ dodávám a mrsknu hadrem do kýblu. Ona jen
ustrašeně přikývne a schová bradu mezi kolena. Takhle se mi líbí. „Snad ani Dlouhý
Z. by tady nenapáchal tolik škody,“ dodávám ještě jednu zcela evidentní lež a
odnáším kýbl pod kuchyňskou linku.
Posadím se zpátky. „Tak, teď už vím, proč jste tady
doopravdy, abyste mi rozbila mé nejoblíbenější hrnky a zničila můj koberec,“
zaháním ji do defenzívy a sleduji, jak se bojácně krčí. „Ale pořád ještě nevím,
pod jakou záminkou jste sem vtrhla. Prozradíte mi to?“ usměju se na ni upřímně.
Převléky nejmocnější
Tak nějak jsem doufala, že se to zamluví. Zřejmě mu to ale
pořád vrtá hlavou. Tak jsem prostě tady, mohl by z toho mít radost a
nevrtat v tom. „Musíte to vědět?“ podrbu se na lýtku. „Je to takové hloupé
a… teď už je to stejně jedno, ne?“
„S čím jste přišla?“ prohlédne si mě. „Pochopte, pokud si
dovolíte vtrhnout sem, musíte mít
zatraceně přesvědčivý důvod. Tohle by si málokdo dovolil. I profesorka
McDonaldová raději nejdřív zavolá, když ode mě něco potřebuje.“
Ta představa mě rozesměje.
„Na tom není nic k smíchu,“ zamračí se. „Jak jste si
mohla myslet, že vám to projde?“
„Copak mi to neprošlo?“ pípnu. „Když vám to řeknu, můžu se
pak zase na něco zeptat já?“
Zamračí se ještě víc. „Tuhle hloupou hru už jsme jednou
hráli, slečno Dangerová,“ syčí. „Hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré
náladě, a možná odsud vyjdete živá a zdravá.“
Takhle vypadá, když je v dobré náladě? A co, když odsud
nechci nikam jít? Nevšímám si svého pudu sebezáchovy, který se mi snaží nacpat
do pusy roubík. „Já se stejně potom zeptám,“ hlesnu.
Trochu se usměje, což ale v jeho případě nemusí být
vůbec dobré znamení. „Vy odsud zřejmě nechcete odejít,“ – Ne! Ne! Ne! –,„živá a
zdravá, co? Jen uvažuji,“ kývne hlavou, „jestli vás zavraždím před tím, než se
zeptáte, nebo až potom.“
„Jestli můžu poprosit,“ osmělím se, „tak už předtím. Když
vás pak budu otravovat ze záhrobí, budete mě brát mnohem víc vážně než teď.“
„Dávejte si pozor na ten svůj drzý jazýček,“ zašklebí se na
mě. „Méně tolerantní a výbušnější vyučující by vám mohl ošklivě zatopit.“
Na tom křesle se nedá pořádně pohodlně sedět. Zkusím se
přetočit takhle na bok, opřít se hlavou o to ucho a skrčit nohy… „Nezničte mi
ještě křeslo, slečno Dangerová, snažně vás prosím,“ okomentuje moje snažení.
„Nicméně,“ navazuju na jeho předchozí větu, když se jakžtakž
poskládám, „měla jsem za to, že nejméně tolerantní a nejvýbušnější vyučující
jste vy, pane profesore. Všichni to říkají.“
Vypadá, že ho to trochu zaskočilo. „Když to říkají všichni chytří
a světem protřelí lidé, jako jsou vaši spolužáci, tak to bude bezesporu
pravda,“ zúží pohled, až to vypadá skoro nenávistně. „Tím spíš byste mi měla co
nejrychleji prozradit, pod jakou chabou záminkou jste si za mnou přišla
poklábosit.“
On to ví. Úplně od začátku ví, že jsem přišla jen a jen za
ním. A dělá si z toho legraci. A co je nejhorší, mně to nevadí a nechám si
to líbit. Zvednu se na kolena a vylovím ze zadní kapsy ten pitomý pomačkaný
papír, kvůli kterému jsem sem přišla. Nebo spíš: přinesla jsem ho kvůli tomu,
abych sem mohla přijít.
Se zájmem si ho vezme a pročítá si ho. „To je nějaký
nepovedený žert?“ sklopí ten zmučený list a podívá se na mě. „Přece jste
nemohla myslet vážně, že bych vám podepsal tohle?“
„Proč ne?“ nechápu.
Zvedne papír k očím a pobaveným hlasem mi ho předčítá:
„Dovoluji Garrymu Pokerovi, aby si
z oddělení s omezeným přístupem zapůjčil knihu Převléky nejmocnější za účelem studia.“
„Říkala jsem, že je to hloupé a…“ sednu si zase a sevřu rty.
Sakra! Proč to ten blbec napsal takhle? Nesnaž se, na něj to nehodíš, mohla sis
ten papír aspoň přečíst, než jsi sem s ním šla. Když už jsem tady jen
kvůli tomu. To musím být sarkastická sama na sebe? To mi nestačí, jak je na mě
hnusný on?
„…mohla jste si ten papír aspoň přečíst, než jste sem
s ním šla,“ baví se na můj účet. „Jak jste se mohla dopustit takového
amatérismu?“ Trhni si. Nemůžeš to zmačkat, zahodit a zapomenout na to?
„A proč ta žádost vypadá, jako by vám ji cestou rozžvýkal
pes?“ zamává papírem, který teď drží mezi palcem a ukazováčkem.
Chceš to opravdu vědět? „Protože jsem po hodině zuřila a
zmačkala jsem ho,“ vzdychnu. „Už jsem vám říkala, že jsem měla dneska těžký den.“
„A co vám bránilo,“ odhazuje štítivě papír na stůl, „požádat
mě o ten podpis hned po hodině? Měla jste na to spoustu času.“
Hlavně, že se výborně baví. Já vím, že tady nejsem kvůli
tomu papíru, on to ví taky, tak nechápu, co tady řešíme. Vezmu si ten papír
zpátky k sobě. „Zapomeňte na to,“ zavrčím a trhám ho na malé kousky. A
menší. A ještě menší. Na molekuly! Na atomy! „Já jsem… Přišla jsem sem… chtěla
jsem vás vidět. A chtěla jsem si s vámi popovídat. A vy to moc dobře víte,
tak přestaňte s těmi teatrálními přihlouplými otázkami!“ vyhrknu a
zavrtávám se co nejhlouběji do křesla, snad abych se schovala před následky
svých slov.
„Pokud jste si přišla popovídat,“ říká překvapivě klidným
hlasem, „tak proč se teď mračíte jako nějaký zapšklý starý bručoun?“
Nevěřícně otevřu pusu. Já se chovám jako zapšklý bručoun? To
mi říká nejzapšklejší a nejubručenější muž pod sluncem. „Jste na mě zlý,“
odfrknu si.
„To je něco s čím jste musela počítat,“ povídá, „a
skoro bych řekl, že se vám to líbí. Proč byste sem jinak chodila?“
Samozřejmě, že se mi to nelíbí! Mám vás ráda přesto, že jste tak jedovatý, protivný a
panovačný! Mám na vás ráda všechno to ostatní! Jako třeba… Kdybyste byl trochu
milejší a neměl pořád ty svoje poznámky… tak bych se s tebou do pěti minut
začala nudit. Okamžitě mi přestaň číst myšlenky, které jsem si zatím nestihla
přečíst ani já sama!
Pozoruju, jak se vítězoslavně usmívá, a hryznu se do rtu.
„Asi máte pravdu. Ale přiznejte,“ začínám další kolo, „že jste rád, že jsem za
vámi přišla.“
„Chcete to po mně písemně?“ ušklíbne se.
Nemůže někdy normálně odpovědět na položenou otázku? „Ne,“
zavrtím se a přesedávám si na druhý bok, „chci jen, abyste to přiznal. Řekněte
mi, jestli jste rád, že jsem tady. A nezkoušejte se z toho vykroutit. Ale
klidně mi to dejte i písemně, ale přijímám jen úpisy podepsané krví.“ Blýsknu
po něm nazlobený pohled. Brzdi, brzdi, brzdi! Rozjetou horskou dráhu
z kopce nezastavíte.
„Vlastní krví?“ předkloní se. „Nebo si mohu ve svém bytě
opatřit i nějakou jinou?“
„Vlastní!“ poposednu dopředu a rukou týrám potah opěradla.
Takové hloupé výhružky na mě neplatí. „A koukejte odpovědět.“ Brzdy selhaly a
vláček se neovladatelně řítí dolů.
„Nechápu, proč to tak nutně potřebujete slyšet,“ odvětí
nevrle.
Vozíky v zatáčce pod kopcem vylétávají z dráhy.
„Jste rozkošný, když jste v úzkých,“ usměju se. „Prostě jsem si usmyslela,
že to od vás chci slyšet. Takže pokud bych vás měla parafrázovat: hleďte mi to
říct, dokud jsem v dobré náladě.“
Koukám, že svírá opěradla stejně jako já. Pasažéři horské dráhy
dopadají na tvrdou betonovou dlažbu a jako by to nestačilo, padají na ně trosky
hořícího strašidelného domu. Každou vteřinou vypění, chytí mě pod krkem… přehne
si mě přes koleno a… při té představě se zajíknu. Strachem. Nebo… vzrušením?
Pouští opěradla a sevře ruce do sebe, snad jako by se
modlil. „Na základě zcela neakceptovatelného psychického násilí doznávám, že
jsem rád, že vás tady vidím,“ cedí skrz zaťaté zuby. „Spokojená? Víc ze mě
nedostanete, aniž bych si sám sebe přestal vážit.“
Tvář se mi rozjasní širokým úsměvem. Řekl to.
„A teď, když jsem vám namasíroval ego,“ zvedne tázavě obočí,
„na co jste se mě to chtěla předtím zeptat? Teď už snesu všechno.“
„Už jste mi odpověděl,“ zašeptám.
…
Je vidět, že se jí vůbec nechce odpovídat. Evidentně podcenila
dělostřeleckou přípravu a přišla sem s něčím dětinským, o čem sama musela
dobře vědět, že jí to nemůže projít. Teď tady sedí, ošívá se a nervózně si tře
lýtko. „Musíte to vědět? Je to takové hloupé a… teď už je to stejně jedno, ne?“
To je mi jasné, že je to hloupé. A má i pravdu, že teď už je
to jedno. Ale já chci, aby se mi ta malá mrška kajícně vyznala ze svých hříchů.
„S čím jste přišla?“ provrtávám ji. „Pochopte, pokud si dovolíte vtrhnout sem, musíte mít zatraceně přesvědčivý
důvod. Tohle by si málokdo dovolil. I profesorka McDonaldová raději nejdřív
zavolá, když ode mě něco potřebuje.“ Takže mi koukej obnažit svou duši. Kam
ksakru chodíš na tahle hloupá přirovnání, Australusi?
Čekám, co řekne. Místo, aby se pokorně přiznala, začíná se
smát.
„Na tom není nic k smíchu. Jak jste si mohla myslet, že
vám to projde?“ Proč to vlastně chci tolik vědět? Už jenom proto, že mi to ta
potvora nechce říct.
„Copak mi to neprošlo?“ hlesne potichu. Samozřejmě, že ne.
Jenom ti tady uvařila kakao, zula se, sundala si ponožky, rozbila ti hrnky a
polila koberec. Ale rozhodně se nestalo nic, co by jí prošlo. Ještě aby, jak
bych se pak vůbec mohl podívat sám sobě do očí. „Když vám to řeknu, můžu se pak
zase na něco zeptat já?“ obrací se na mě.
Ona se rozhodla mě zničit. „Tuhle hloupou hru už jsme jednou
hráli, slečno Dangerová,“ říkám naštvaně, aby se s tímhle pitomým nápadem
rychle rozloučila. „Hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě, a možná
odsud vyjdete živá a zdravá.“
„Já se stejně potom zeptám,“ nevzdává se. Je mi úplně jasné,
že se zeptá, ale proč by přitom měla mít pocit, že je to chytré, bezpečné a
dovolené. Je mi úplně jasné, že se zeptá; ani kdybych jí přiložil na krk nůž
šéfkuchaře z teleshoppingu zacákaný od krve, tak ji to nemůže zastavit.
Usmívám se, a kdo by tento úsměv označil jako vlídný, bude
na místě mrtev. „Vy odsud zřejmě nechcete odejít živá a zdravá, co?“ Rozhodně
se tváří, že odsud nechce odejít. Živá a zdravá. „Jen uvažuji, jestli vás
zavraždím před tím, než se zeptáte, nebo až potom.“
Drze pohodí záplavou středně kaštanových vlasů. „Jestli můžu
poprosit, tak už předtím. Když vás pak budu otravovat ze záhrobí, budete mě
brát mnohem víc vážně než teď.“
„Dávejte si pozor na ten svůj drzý jazýček,“ nebo o něj
přijdete, rýpnu si, ale obávám se, že to má stejný význam jako rýpat do
malinového želé. Vždycky se jen zatřese a vrátí se do původního tvaru. „Méně
tolerantní a výbušnější vyučující by vám mohl ošklivě zatopit.“
Vždyť to říkám, už sebou třese. „Nezničte mi ještě křeslo,
slečno Dangerová, snažně vás prosím,“ zahučím na ni.
„Nicméně,“ pokračuje, když se konečně zase usadí, „měla jsem
za to, že nejméně tolerantní a nejvýbušnější vyučující jste vy, pane profesore.
Všichni to říkají.“
Také jsem si to až do dneška myslel. Ale zřejmě nejsem a
ještě jsem se z toho šoku nevzpamatoval. „Když to říkají všichni chytří a
světem protřelí lidé, jako jsou vaši spolužáci,“ říkám jí kysele, „tak to bude
bezesporu pravda.“ Prohlížím si ji, jak se na mě sebevědomě usmívá a oči jí
září. Jak může být někdo tak neuvěřitelně drzý? Budu muset přitvrdit: „Tím spíš
byste mi měla co nejrychleji prozradit, pod jakou chabou záminkou jste si za
mnou přišla poklábosit.“
Konečně. Konečně to vzdá a vysype nějakou pitomou výmluvu.
Vytahuje z kapsy ten svůj bájný ‚posraný papír‘ a ostýchavě mi ho podává.
S lehkým škubnutím ho přebírám a začítám se. Dovoluji Garrymu Pokerovi… přece ani ta nejnaivnější duše pod sluncem by si
za mnou netroufla zajít s prosbou, abych něco dovolil Garrymu Pokerovi. Jediné,
co bych mu dovolil, je opustit tuhle školu a už v životě mi nechodit na
oči. Něco tak hloupého by na mě přece nezkusil ani přívěsek na klíče slečny
Patlalové (ať už kterékoli) ve tvaru růžového srdíčka… aby si z oddělení s omezeným přístupem zapůjčil knihu
Převléky nejmocnější… Garry Poker patří na oddělení s omezeným
přístupem, ale rozhodně v úplně jiném zařízení, než je knihovna… za účelem studia. A to nejlepší nakonec, za
tohle si určitě zaslouží bod. Lepší žert myslím dlouho neuslyším.
„To je nějaký nepovedený žert?“ probodnu ji laserovým
pohledem. „Přece jste nemohla myslet vážně, že bych vám podepsal tohle?“
„Proč ne?“ podívá se na mě s upřímným překvapením. Aha.
Ona ten papír ani nečetla. Pokerovi to samozřejmě nikdo s IQ pohybujícím
se v kladných hodnotách nemohl podepsat. A ona to zkusila místo něj. A šla
za tebou. Ani si to nepřečetla, ten papír zmačkala, pak si pobrečela, a stejně
šla za tebou. Nic ji nezastavilo.
Uvidíme, jak ji to pobaví. „Dovoluji Garrymu Pokerovi, aby si z oddělení s omezeným přístupem
zapůjčil knihu Převléky nejmocnější
za účelem studia,“ předčítám text z toho kusu zplihlého hadru, který byl
asi kdysi rovným papírem. Nic ji nezastavilo a přišla.
Posadila se. „Říkala jsem, že je to hloupé a…“ kouše se do
rtu.
„…mohla jste si ten papír aspoň přečíst, než jste sem
s ním šla,“ usmívám se. „Jak jste se mohla dopustit takového amatérismu?“
Nic ji nezastavilo a ty se v tom teď vyžíváš a mučíš ji. Proč?
Mé zlé já, tedy to víc zlé z mých dvou zlých já, se
nenechá odradit: „A proč ta žádost vypadá, jako by vám ji cestou rozžvýkal
pes?“ Nic ji nezastavilo a tohle má jako odměnu. A i kdyby věděla, že to takhle
dopadne, přijde tak jako tak.
Povzdechne si: „Protože jsem po hodině zuřila a zmačkala
jsem ho. Už jsem vám říkala, že jsem měla dneska těžký den.“
„A co vám bránilo,“ pokládám ten prokletý papír na stůl,
„požádat mě o ten podpis hned po hodině? Měla jste na to spoustu času.“ Přestaň
do ní rýt. Chceš, aby to řekla nahlas, aby se ti přiznala. Nic ji nezastavilo,
tak se přece nezastaví teď.
Bere si list ze stolu. „Zapomeňte na to,“ vrčí a ve zvláštní
kombinaci zuřivosti a pečlivosti ho škube na maličké kousíčky. „Přišla jsem
sem…“ Snad se konečně neuráčila prozradit mi své sladké ‚tajemství‘. „Chtěla
jsem vás vidět. A chtěla jsem si s vámi popovídat. A vy to moc dobře víte,
tak přestaňte s těmi teatrálními přihlouplými otázkami!“ vychrlí ze sebe.
No sláva. Vidíte, že to jde, že se umíte vyjádřit. „Pokud
jste si přišla popovídat,“ říkám vlídněji, ale ten, kdo by mě za vlídného
značil, by byl i teď na místě mrtev, „tak proč se teď mračíte jako nějaký
zapšklý starý bručoun?“ Máš ze sebe radost? Máš ze sebe radost?
„Jste na mě zlý,“ zamračí se. Zajisté, že jsem zlý. Každý
vám potvrdí, že jsem zlý, jsem prototypem zlého vyučujícího. Když někdo na
téhle škole řekne ‚zlý‘, všem ostatním bych se měl automaticky vybavit já. Tak
se netvař, že se ti to nelíbí. Jsi tady právě proto.
„To je něco s čím jste musela počítat, a skoro bych
řekl, že se vám to líbí. Proč byste sem jinak chodila?“ říkám jí nemilosrdně.
Vidím, jak jí v očích hoří plamínky. Bojuje s tou
představou, nechce si to sama přiznat, snaží se vysvětlit si to jinak, ale
prohrává. Prohrává a moc dobře to ví. A já jsem vyhrál.
„Asi máte pravdu,“ přiznává schovaná v hloubi křesla.
Vyhrál jsem. „Ale přiznejte,“ pokračuje zase v metání ohně, „že jste rád,
že jsem za vámi přišla.“ Prohrál jsi. Chvíli se budeš cukat, ale už teď jsi
poražený, mrtvý, zašlapaný v písku kolosea.
„Chcete to po mně písemně?“ ušklíbnu se.
„Ne, chci jen, abyste
to přiznal,“ tlačí na mě. „Řekněte mi, jestli jste rád, že jsem tady. A
nezkoušejte se z toho vykroutit. Ale klidně mi to dejte i písemně, ale
přijímám jen úpisy podepsané krví.“ V jejím výrazu je vidět, že se nevzdá.
Nic ji nezastavilo, nic ji nezastaví. Zaháněls ji tak dlouho do kouta, až se
v tom koutě najednou krčíš sám.
„Vlastní krví? Nebo si mohu ve svém bytě opatřit i nějakou
jinou?“ Proč to zkouším?
„Vlastní!“ zasyčí a nakloní se nad stůl. „A koukejte
odpovědět.“ Koukám, jak se z toho vyvléknout. Koukám, že se mi to
nepodaří.
„Nechápu, proč to tak nutně potřebujete slyšet,“ zavrčím a
zmáčknu opěradla křesla. Křeslo je ještě tak to jediné, nad čím tady máš
navrch.
„Jste rozkošný, když jste v úzkých,“ usmívá se. „Prostě
jsem si usmyslela, že to od vás chci slyšet. Takže pokud bych vás měla parafrázovat:
hleďte mi to říct, dokud jsem v dobré náladě.“
Nic ji nezastaví, zuřím v duchu. To ona by tě byla
schopná zavraždit, kdyby chtěla. Ty jí tím dokážeš jen vyhrožovat, a i to
povětšinou jen ve svých myšlenkách. Sepínám ruce a prosím všechna známá božstva
o milost.
„Na základě zcela neakceptovatelného psychického násilí
doznávám, že jsem rád, že vás tady vidím,“ drtím ta slova v ústech. Už jen
proto, aby mi bylo co nejméně rozumět. „Spokojená? Víc ze mě nedostanete, aniž
bych si sám sebe přestal vážit.“ Což jsem právě přestal. Ale hrdost jde
stranou, když musím bojovat o holý život.
Roztáhne ústa do upřímného úsměvu. Není tak zlá, jak jsem se
bál.
„A teď, když jsem vám namasíroval ego,“ zvednu zrak, „na co
jste se mě to chtěla předtím zeptat?“ Nesmí si myslet, že vyhrála tak lacino.
„Teď už snesu všechno,“ pobízím ji. Tahle psychologická hra může trvat ještě
hodně dlouho. A příští kolo je moje.
„Už jste mi odpověděl,“ špitne, spíš pro sebe než pro mě.
Proč se pořád hraje podle jejích pravidel?
Krátké črty z bytu č. 13
Už zase si přesedává sem a tam. To je tak těžké vydržet
chvíli sedět v klidu? Copak si neuvědomuje, jak se při tom vrtění pořád
vlní? Takhle mě neustále rozptyluje a já se nedokážu soustředit ani na tu
nejjednodušší myšlenku.
„No nemám pravdu?“ vyruší mě z přemýšlení její naléhavý
hlas.
Přikývnu. „Určitě.“
…
„Nezadavte se smíchy,“ okřikne mě a sám se pokouší se
mračit. Jeho pokus je ale k uzoufání marný.
To ale nemá smysl. Nemůže přece čekat, že se nebudu smát
něčemu takovému. Ach bože, otírám si slzy smíchu po tvářích sem a tam. Už se
těším, až sama sebe uvidím v zrcadle.
Můj řehot vybuchne nanovo.
„Není na tom nic k smíchu,“ říká s přehnanou
vážností.
Párkrát se zhluboka nadechnu a trochu se uklidním. Aspoň
tak, abych byla schopná vyslovit souvislou větu. „Ale… ale…“ snažím se najít
vhodná slova. „Tomu prostě nevěřím, že jste měl růžového plyšového králíčka se
jménem Hopsálek. To je prostě absurdní.“
Zmrazí mě tím svým vševědoucím pohledem. „Tomu, že mám na
předloktí vytetovanou lebku s hadem, jste taky nevěřila a musela jste se
přesvědčit. Mám snad zajet ke svým rodičům a toho pitomého králíka vyhrabat
někde na půdě a přivézt vám ho?“
Propukám v další vlnu smíchu.
…
Pobaveně sleduji, jak s vyplazenou špičkou jazyka
zamyšleně pozoruje situaci na šachovnici. Nakonec se rozhoduje a sahá po svém
bílém střelci.
„Myslíte si, že je to dobrý nápad?“
Sevře figurku v pěsti a opět soustředěně přejíždí
pohledem celý herní plán. „Jo,“ řekne nakonec sebejistě.
„Proč netáhnete raději koněm, abyste si bránila dámu?“
usměji se.
„Chci na to přijít sama,“ zavrčí. „Nepotřebuju, abyste mi
pořád radil.“
„Koneckonců, stejně je to jedno a prohrajete jako minule,“
posmívám se jí.
„Nějak vám narostl hřebínek,“ brání se srdnatě a vesele se
při tom šklebí. Už se ani nepozastavuji nad tím, co všechno si dovolí. „V
piškvorkách jste prohrál čtyři hry z pěti a vyhrál jste jen proto, že jste
si přimaloval kolečko, když jsem šla postavit na čaj. Nemyslete si, že jsem si
toho nevšimla.“
Drzá, drzá a ještě jednou drzá. A kolik toho nadělá kvůli
jednomu kolečku. Nahlas však odpovídám: „Na rozdíl od vás nemám čas trénovat
piškvorky šest hodin denně při vyučování.“
„Viděl jste mě někdy hrát při hodině piškvorky?“ čuří se.
„Ne,“ zašklebím se. „Ale dovedu si představit, čím se zaměstnáváte
při tak zábavných hodinách, jako jsou třeba dějiny karet.“
Znovu přeběhne pohledem po šachovnici a poklepává si
střelcem o nos. Působí to dost eroticky, ale mám takový pocit, že na mě začíná
eroticky působit vše, co udělá. „Dějiny mě náhodou baví.“
„A co takové pozemky?“ navrhuji další předmět.
„Tam nemám po ruce papír ani tužku,“ pokrčí rameny a vrátí
se zrakem k rozehrané partii. „Možná máte pravdu, asi radši potáhnu tím
koněm.“
„Pozdě,“ zamračím se. „Už jste se dotkla figurky.“
…
Pořádně si loknu a dívám se na dno dalšího hrnku čaje.
„Udělám ještě jednu konvici,“ vstávám. Zpomal, už máš čtvrtý hrnek, celou noc
nebudeš dělat nic jiného než pořád chodit na záchod.
„Možná,“ usrkne si pomalu ze svého hrnečku, a přestože sedí
a já stojím, dívá se na mě spatra, „kdybyste zkusila pít jako dáma a ne jako
velbloud, tak by vám ten čaj déle vydržel.“
Jednou ho zabiju. Ale ne teď, ne dneska.
Nekoukejte. Sedněte si. Pište
Narovnám se a opatrně spustím nohy na dávno uschlý koberec.
Je pozdě. Kolik vůbec může být? No, nedá se nic dělat. „Asi bych měla jít,“
vydechnu. „Nerada bych prošvihla večerku.“ To je dost hloupá výmluva, hrozně
ráda bych prošvihla večerku, ale… to je přece… nemůžu tady zůstat, to nejde.
Začínám se pomalu obouvat.
S klidem sleduje moje počínání. „Je půl desáté,“ podívá
se na hodinky, jako kdyby to říkalo vše. Co tím myslí? Že je ještě brzo nebo už
moc pozdě. Cože, půl desáté? To už je opravdu tolik? Musím… už opravdu musím
jít. Už je pozdě… proč je pozdě tak brzo?
Na třetí pokus se mi podaří roztřesenými prsty zavázat si
tkaničky. Který sadista vymyslel něco tak složitého? No tak, zvládla jsi to už
ve školce, tak proč ti to najednou jde tak pomalu, jako bys to dělala poprvé.
Naskočí mi husí kůže.
„Opravdu musím jít,“ podotknu s úsměvem. „Jinak po mně
vyhlásí pátrání.“
„Snad vás vaši přátelé nepostrádají,“ ušklíbne se. „Ale už
dobrých pár hodin čekám, kdy sem vtrhne policejní komando.“
„Budou se divit, kde jsem celou dobu byla.“ Živě si
představuju Brownie, jak zvědavostí hoří. Určitě ještě nebude spát, až přijdu.
„A slušná dívka by měla být v deset v posteli, to byste měl vědět,“
říkám rázně a vstávám. A já jsem slušná dívka?
Taky se zvedá ze svého křesla. „To si pletete,“ opravuje mě
škodolibě a zvláštně se usmívá. „Slušná dívka by měla být v posteli už
v osm. Aby stihla být v deset doma.“
Rozevřu oči. Co? Uch. Co se tímhle snaží naznačit? Co? Jen
si se mnou pohrává. Co čeká? Čeká, co mu na to řeknu. Pořád musí zkoušet
takovéhle psychologické hry. Nečeká přece, že mu po téhle větě skočím do postele.
Automaticky mrknu pohledem po zmiňovaném kusu nábytku ve vzdáleném rohu
místnosti. Nebo nečeká vůbec nic, prostě mě jen popadne za vlasy a do té
postele mě odvleče. Co?! Nekoukej tam! Přišla sis jenom popovídat. Je to tvůj
vyučující. Za vlasy? Kam chodíš na takové perverzní nápady? Tohle by prostě… to
nejde… zapomeň na to. Co? Jenom mě provokuje, zase oči zúžím, je zvědavý co mu
řeknu. Co si proboha myslí, že mu řeknu? Co? Proč za vlasy?
„Chcete pořád tu knihu?“ říká najednou. Co? O čem to mluví?
Koho ta pitomá kniha ještě zajímá? Jak může takhle změnit téma. Dívám se, jak
přechází k psacímu stolu a pokládá na něj čistý list.
„Co?“ řeknu konečně jedno ze svých ‚co‘ nahlas.
Opře se levou rukou o stůl. „Nekoukejte, jako kdybyste právě
spadla z Měsíce, tady se posaďte a pište,“ poťukává prsty po desce. Co?
Co? Co?
Proč se v tom tak vyžívá? Nekoukejte. Posaďte se.
Pište. Dělá mu dobře mě komandovat? A jak si může být tak jistý, že poslechnu a
udělám, co řekne? Nenech si to líbit, zuřím v duchu a sedám si za jeho
psací stůl. Hezká propiska, co je na ní napsáno?
„Tužky slouží k psaní, ne ke čtení,“ zahučí nade mnou.
„Neumíte snad psát?“
Ať nekouká tak protivně. „Ne,“ zavrčím zpupně. „Všechny
úkoly za mě vždycky psala Palma Patlalová,“ zvednu pohled k němu, „neříkejte,
že jste to nepoznal?“
„Chcete tu knihu?“ přestává se mračit. „Napište si tu žádost
znova a já vám to podepíšu.“
„Proč?“
„Chci vám udělat radost,“ zatne zuby. „Těší mě, když se
usmíváte.“
Dělá pro to teda opravdu všechno, bastard jeden. To by mě zajímalo,
kde vyčetl, že se člověk začne usmívat, když ho někdo mučí. Ráda bych si to
taky přečetla. „Co tam mám napsat?“ kouknu na něj hloupě a zahryznu se do
propisky.
„Dobrou chuť,“ sykne. „Pište: Dovoluji Hormoně Dangerové,“
píšu: Dovoluji slečně Hormoně
Dangerové. Ó, můj ty plameni ješitnosti. „Aby si vypůjčila knihu Převléky nejmocnější z oddělení
s omezeným přístupem.“ To můžu nechat. „Spokojená?“
Spokojená? Radujte se, projevil jsem vám milosrdenství.
„Žádná žena není nikdy úplně spokojená,“ zazubím se na něj. „Podepište mi to.“
Bere mi papír z ruky. „S radostí, slečno.“
„Tak já tedy půjdu,“ postavím se a překládám list se žádostí
na polovinu.
Váhavě se na mě podívá. „Než půjdete,“ řekne s úsměvem,
„tak si prosím umyjte obličej. Nebo si budou vaše inteligentní spolubydlící
myslet, že tady mučím studentky.“
„To si všechny myslí i tak,“ vyprsknu. „Ale nemají tu odvahu
přijít si to vyzkoušet na vlastní kůži.“
„A když jste si to vyzkoušela,“ řekne po krátké odmlce,
„cítíte se zmučená?“
„Ne.“
„Tak si padejte umýt ten obličej.“
Tak si padám umýt ten obličej. No výborně, má tady i
zrcadlo. Kristepane! To je hrůza. Bubetka v celé své kráse. Nejdřív jsem
se vyděsila, ale teď se musím začít smát. Jak se vůbec se mnou dokázal bavit
s vážnou tváří. Strkám obličej pod proud studené vody. Brr. To mi taky
udělá dobře.
„Co teď?“ ptám se svého odrazu, když jsem si opláchla to
krásné malování a utřela si obličej. A zničila mu ručník. Co je to za nápad,
používat bílé ručníky? Podívám se na sebe znovu. Co teď? Musíš jít, Hormono
Dangerová; jestli tady zůstaneš jen o minutu déle, tak neručíš za to, co se
stane.
Proč bys za sebe nemohla ručit? Co se bojíš, že by se stalo?
Copak to není uhozené, aby tě přitahoval někdo, kdo s tebou bude celý život
komunikovat stylem ‚Nekoukejte, sedněte si a pište‘? Proč? To se nemůžeš
zakoukat do nějakého ušlápnutého trouby, který ti všechno odkývá? Třeba… no, na
výběr by jich bylo opravdu dost. On má pravdu, jediný, kdo mi komplikuje můj
život, jsem já sama. A občas mám pocit, že si ho komplikuju ráda. Spíš pořád.
Ještě jednou si otřu obličej ručníkem a vycházím pomalým
krokem z koupelny. Zastavím se až téměř u něho. Nebezpečně blízko.
„Tak já půjdu,“ hlesnu. Musím. Já to vím, vy to víte. Beru
si školní tašku, zanechanou u psacího stolu.
„Jděte,“ kývne. Žádné ‚Ještě nechoďte‘, ‚Bylo mi potěšením
vás vidět‘, ‚Rád jsem strávil večer ve vaší společnosti‘ nebo něco podobného.
Ne. Jen jděte. Nekoukejte, sedněte si a pište. Proč neřekne ‚Přijďte zas‘, když
už tady musí rozkazovat?
Otevírá mi dveře. Vycházím na chodbu, jak nejpomaleji to
jde, a jen čekám, kdy se mi ozve za zády sarkastické ‚Pohněte!‘, ale nic
takového nepřichází. Chodba od odpoledne potemněla. Že by to bylo tím, že už je
noc?
Otáčím se. Stojí ve dveřích a pozoruje mě. „Já zase přijdu,“
řeknu potichu.
Usměje se. „Přijďte,“ kývne. „Ale příště si vezměte
nesmyvatelnou řasenku. Slečna Levandulová vám určitě nějakou ráda půjčí.“
„Snad si nemyslíte,“ kopnu lehce špičkou boty do prahu, „že
jestli k vám ještě někdy přijdu, tak se budu předtím malovat?“
„Budete,“ odpoví, jako by rozhodování o tom, co já udělám,
byla pro něj samozřejmost. Stejně si budu dělat, co chci. A… namaluju se.
„Dobrou noc, slečno Dangerová.“
„Dobrou noc, pane profesore,“ zamávám mu, ale to už zavírá
dveře.
A podepište
„Asi bych měla jít,“ ozve se, když se posadí rovně a dá si
nohy na zem. „Nerada bych prošvihla večerku.“
Do večerky je snad dost času, říkám si v duchu klidně,
ale pohled na hodinky mě vyvede z omylu. „Je půl desáté,“ připouštím se
značným překvapením. Trávím tady s tou přidrzlou šmudlou už pět hodin. Jenom pět hodin. Zavazuje si tkaničky.
Je vidět, jak je roztěkaná, vypadá, jako by to dělala poprvé. Ještě jedna
takováhle asociace a začnu koktat. Jako by si poprvé zavazovala tkaničky,
samozřejmě!
„Opravdu musím jít.
Jinak po mně vyhlásí pátrání,“ usměje se na mě, když se její předchozí věta
nedočkala žádné reakce.
„Snad vás vaši přátelé nepostrádají,“ rýpnu si. Kvůli nim
přece nikam nemusí. Ale bez ohledu na to, asi by jít měla. „Ale už dobrých pár
hodin čekám, kdy sem vtrhne policejní komando.“
„Budou se divit, kde jsem celou dobu byla,“ dodává. Pokud
jim to prozradíte, což se doufám nestane, tak se budou divit ještě víc. Zase se
ozývá: „A slušná dívka by měla být v deset v posteli, to byste měl
vědět.“ Zvedá se z křesla, tak vstávám taky.
Co se tímhle snaží naznačit? Co čeká, že jí na to řeknu? Na
to se snad nic říct nedá, kromě toho starého hloupého vtipu. „To si pletete.
Slušná dívka by měla být v posteli už v osm,“ usmívám se. „Aby stihla
být v deset doma.“
Vykulí oči, ty se rozsvítí jako dva reflektory z temně
pomalovaného obličeje. Kouká trochu zaraženě. Snad si nemyslí, že jsem tím
myslel… To by bylo absurdní, vždyť… Stejně by řekla ne. A já bych samozřejmě
také řekl ne. Co by si pomyslela, že ses s ní bavil jen proto, abys jí
zatáhl do postele. Všímám si, jak tam zabloudil její pohled.
To byl hloupý nápad, říct něco takového. Radši začínám o
něčem úplně jiném. „Chcete pořád tu knihu?“ ptám se. Přemísťuju se
k psacímu stolu a nacházím čistý papír. To je dobré. Přišla přece kvůli té
knize, ne? Nepřišla.
„Co?“ pípne zmateně.
Nemůže se chvíli soustředit? „Nekoukejte, jako kdybyste
právě spadla z Měsíce, tady se posaďte a pište,“ zaťukám na desku.
Probere se a usedá za stůl. Urovná si před sebou papír a
vybere si jednu z propisek na stole. Se zájmem si ji prohlíží. Musí být
tak nemožně zvědavá? Je to jen obyčejná propiska s nápisem Český svaz zahrádkářů. Nestojím o to jí vysvětlovat, že jsem ji
dostal od jejich ředitele, zatímco se mi tady bude chichotat.
„Tužky slouží k psaní, ne ke čtení,“ nakloním se nad
stůl. „Neumíte snad psát?“
„Ne,“ odsekne. Zvedne hlavu a drze si vymýšlí: „Všechny
úkoly za mě vždycky psala Palma Patlalová, neříkejte, že jste to nepoznal?“
Kdyby to tak bylo, tak bych to poznal podle prvního písmene.
Palma Patlalová dokáže udělat ozdobnou kudrlinku i v písmenku ‚i‘, zatímco
ona seká svá slova stručně a úhledně. Žádné zbytečné klikyháky kolem dokola.
„Chcete tu knihu? Napište si tu žádost znova a já vám to podepíšu.“
„Proč?“ zeptá se.
Proč vám to podepíšu? To bych také rád věděl. Protože… „Chci
vám udělat radost,“ přiznávám. „Těší mě, když se usmíváte.“
„Co tam mám napsat?“ dělá hloupou a kousne do konce
propisky. Proč mi tohle musí dělat? Musí tady předvádět taková erotická gesta?
Ne, to jenom já je musím ve všem vidět.
„Dobrou chuť,“ zaplaším je a diktuji jí: „Pište: Dovoluji
Hormoně Dangerové aby si vypůjčila knihu Převléky
nejmocnější z oddělení s omezeným přístupem.“ Jako kdyby na tak
jednoduchou větu nedokázala přijít sama. Zvládl to přece napsat i Poker. To mi
připomíná, že bych ji tam s chutí nechal připsat ještě: ‚A zakazuji, aby
se cokoli z této knihy dozvědělo nějaké pochybné individuum, například
Garry Poker‘, ale zeptám se jen: „Spokojená?“
Ušklíbne se na mě. „Žádná žena není nikdy úplně spokojená.“
Tak tohle sdělení se snad radši ani nebudu pokoušet dešifrovat. „Podepište mi
to,“ pokračuje.
Yes, madam, vaše přání je mi rozkazem. Vezmu jí žádost
z ruky. Dovoluji slečně Hormoně
Dangerové…? „S radostí, slečno.“
Slečna vstává. „Tak já tedy půjdu,“ řekne a přehne si papír
na polovinu.
Překvapeně zvednu obočí? Chce odejít takhle? „Než půjdete,
tak si prosím umyjte obličej,“ připomínám jí. „Nebo si budou vaše inteligentní
spolubydlící myslet, že tady mučím studentky.“
„To si všechny myslí i tak,“ uchechtne se. „Ale nemají tu
odvahu přijít si to vyzkoušet na vlastní kůži.“ To je možná dobře, jedinou
další studentku, která by mě sem přišla takhle mučit, bych asi nepřežil.
Myslím, že kteroukoli jinou bych ale dokázal zastrašit nebo přímo vyhodit, a
pevně doufám, že si to jen nenamlouvám.
„A když jste si to vyzkoušela,“ zajímá mě, „cítíte se
zmučená?“
„Ne,“ nakrčí směle nos. Chtěla by se snad tak cítit?
„Tak si padejte umýt ten obličej,“ zavrčím na ni a ona
poslušně jde. Pochybuji ale, že by mě ještě vnímala jako nějakou autoritu.
Prostě si dělá, co se jí zlíbí, a bůhvíproč se jí zlíbilo, že mě bude
poslouchat. Občas.
Vnímám zvuk tekoucí vody a v duchu si přehrávám těch
posledních pár prazvláštních hodin. Čím tě ta průměrně snesitelná šprtka tak fascinuje?
Jak to, že se s ní bavíš, jako bys ji znal odjakživa? Proč jí všechno
odpustíš? Proč tě elektrizuje každý pohyb, který udělá?
A proč ji komanduješ a pořád do ní rýpeš, i když bys ji
nejraději objal, přitiskl k sobě a hrál si s jejími vlasy?
A to nesmíš. Musíš vydržet, musíš odolat pokušení. Ale
dokážeš to?
Ne, něco takového svému svědomí slíbit nedokážu. Nevím,
jestli vydržím. Asi ne. Dveře koupelny cvaknou. Asi ne. Musím, aspoň dneska
vydržet musím. A dál děj se vůle boží. Respektive, v tomto případě spíš
ďáblova, zabořím zrak do podlahy.
„Tak já půjdu,“ špitne. Ano.
Kývnu. „Jděte.“ Jděte, bude to tak lepší. Přijďte zas.
Vykročím, abych jí mohl otevřít dveře. Pomalu míří ven,
šourá se tak, že kdyby šla ještě pomaleji, tak by už musela couvat. Projde
kolem mě a najednou se otočí. Konečky jejích vlasů mě šlehnou do tváře. Uch.
„Já zase přijdu,“ řekne a usměje se.
Oplatím jí úsměv a přikývnu. „Přijďte,“ řeknu s nadějí
v hlase. „Ale příště si vezměte nesmyvatelnou řasenku. Slečna Levandulová
vám určitě nějakou ráda půjčí.“
Poťukává si botou do okraje prahu. „Snad si nemyslíte, že
jestli k vám ještě někdy přijdu, tak se budu předtím malovat?“
Zase provokuješ? „Budete,“ odpovím sebejistě a vím, že mám
pravdu. „Dobrou noc, slečno Dangerová.“
„Dobrou noc, pane profesore,“ řekne a do zavírajících se
dveří mi zamává konečky prstů.
…
Nepřijde,
říkám si pro sebe a rozvážným krokem jdu uhasit krb. Nepřijde, byl to jen
nádherný sen, který se nebude opakovat. Už ji neuvidím, jak si rozpatlává kakao
po tváři, už ji neuvidím, jak se směje králíčku Hopsálkovi. Chci, aby přišla,
potřebuji, aby přišla.
Teď
potřebuji především studenou sprchu. Hodně dlouhou a hodně ledovou. Nebo bych
mohl strčit hlavu do mrazáku.
Ale
ona přijde, říkám si, když se zastavím u psacího stolu. Beru do ruky přeložený
list. Dovoluji slečně Hormoně Dangerové, aby si vypůjčila knihu Převléky nejmocnější z oddělení s omezeným
přístupem. Zapomněla tady ten papír, kvůli kterému sem nešla. Takže pro něj
bude muset jít znova.
Trhnu
sebou, když uslyším slabé zaťukání na dveře. Že by se vrátila tak brzo? Došlo
jí to už po cestě a hned vyrazila zpátky. S papírem v ruce a
s úsměvem na tváři otevírám dveře.
„Dobrý
den, Australusi. Vidím, že máš velkou radost, že mě vidíš. To je snad poprvé,
co tě vidím se takhle upřímně usmívat.“ Ve dveřích se na mě zubí Nigrus
Trumpál. Upřímný úsměv mi tuhne na rtech.
„Nečekal
jsem vás,“ zmůžu se po chvilce na odpověď. To tedy opravdu nečekal. „Co vás sem
přivádí?“ Která vaše špatná vlastnost? Která mocnost pekelná?
„Myslel
jsem, že bychom si mohli ještě připít,“ vytahuje zpoza zad ruku s lahví Tripple
Ace Whisky. „Doufám, že nejdu příliš pozdě nebo nevhod.“
Pozdě
ne, kdybys přišel dřív, bylo by to horší. Ale nevhod to je v každém
případě. „Ne, pojďte dál,“ zvu ho dovnitř s nechutí. „Zatím se posaďte, já
přinesu skleničky.“ Nějaké hodně malinké, ať máme ten přípitek rychle za sebou.
Sedá
si do jednoho z křesel u krbu, ale hned zase vstává a něco zpod sebe
vytahuje. „Co to tady máš?“ zamává na mě pruhovanou podkolenkou. Skleničky mi
málem vypadnou z ruky, sevřu prsty v poslední chvíli. Co si tady
všechno ještě zapomněla? Začínám se bát jít do koupelny, co tam najdu.
Pokládám
skleničky na stolek. Trumpál je snad neshodí a nerozbije. „Ale, to jsou moje
ponožky na doma,“ mávnu rukou. „Jsou příjemně teplé, tak je nosím za chladných
večerů. Jsou to dobré ponožky, jen trochu koušou.“ Jak mohla proboha jít bez
ponožek?! Ještě na nádvoří nastydne. A dobře jí tak, aspoň si to bude pro
příště pamatovat.
Pátravě
se na mě zadívá a několikrát přehodí ponožku v ruce. „Není nějaká malá?“
prohlíží si ji podezíravě. „Myslel jsem, že máš nejmíň desítky a tohle je
sedmička, možná osmička,“ říká. Ten chlap nosí v hlavě převodní tabulky
velikosti nohou?
Proč
tu ponožku tak zkoumá, co je na tom tak zvláštního, že tady leží
červeno-žluto-zeleno pruhovaná podkolenka? „Jsou elastické, dají se natáhnout,“
syknu. Nech už tu ponožku být.
Samozřejmě
to musí hned vyzkoušet. „Nepůsobí pružně,“ mrkne na mě spiklenecky. Brr.
„Mám
je už od dětství,“ zkouším další hloupý výstřel do tmy. „Nedokážu je vyhodit,
mám k nim citový vztah.“
Zvedne
tázavě obočí. „Vždyť vypadají úplně nové.“
Hergot!
Dědku, přestaň v tom vrtat. „Jestli chcete slyšet pravdu,“ zavrčím
nepřátelským tónem, „servala je tady ze sebe jedna nadržená studentka, když se
mi vrhala do postele. Spokojen?“
„Nechápu,
proč musíš být pořád tak sarkastický,“ usmívá se vesele. Tak vesele, že bych mu
teď nejradši vykopal všechny zbývající zuby. „Abys věděl,“ nakloní se ke mně a
ztiší hlas, „já ti rozumím. Ani nevíš jak. Rád si oblékáš dámské věci. Jsou to
sice zatím jen ponožky, ale každý nějak začíná.“ Se starostlivým výrazem mě
poklepe po koleni.
Okamžitě
strč tu ruku pryč! Nebude mě osahávat nějaký transvestita! Takový hezký den to
byl a skončí tím, že na mě šmatá můj ředitel, o kterém jsem se právě dozvěděl,
že se rád obléká do ženského prádla. Sakra, nepředstavuj si to! Proč si musíš
všechno tak živě představovat!
Kopnu
do sebe panáka whisky. „To je neuvěřitelné, jak vy vždycky všechny
prohlédnete,“ hlesnu. „Ale teď byste měl asi jít, mám ještě něco na práci.“
[1]
Třeba s Palmou Patlalovou.
[2]
Tohle vůbec není dvojsmysl!
[3]
Přátelé ironie, sarkasmu a suchého humoru (PISS) – sdružení otevřené všem
fanouškům humoru, založeného (překvapivě) na ironii a sarkasmu, kteří psychicky
přežijí vstupní rituál. Spolek se příliš často nesetkává, jeho členové spolu z
neznámých důvodů zrovna dvakrát dobře nevycházejí.
Seznam kapitol 2. dílu:
1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna
2 komentáře:
Je pátek půl šesté odpoledne, takže nic hrozného mě snad už dneska nečeká. Vychutnala jsem si grepový stín, síťované punčochy, kakao i všechno ostatní. Trumpálovo pochopení bylo nepřekonatelné!
Díky
denice
Tohle je neškodná kapitola, tady nic hrozného nečeká nikoho, ani žádný posun v ději se nekoná ;)
Zpětně nechápu, jak je možné, že se Grape dozvěděl o ředitelově zálibě až teď, když i Garry měl to (ne)štěstí odhalit ji už v prvním ročníku... :)
Okomentovat