2-2: Brajgl a jiný bordel

Kapitola druhá, v které opět začíná zábava. Garry se za dramatických okolností ocitá ve stavení, kam se dosud rozumný člověk nevydal. A protože Garryho můžeme mezi rozumné lidi jen těžko počítat, platí to stále. Dny tam ale utíkají jako voda a před Garrym stojí obtížný úkol: překonat všechny nastražené překážky a dostat se pod sukně v místnosti B.

Brajgl a jiný bordel

Sbohem a díky… vlastně za nic

Jen co se Garry vzpamatoval, rychle otevřel okno a zamával na Vona. „Hlavně netrubte, ať se nevzbudí Drsoňovi!“ zahučel a doufal, že ho uslyší. To ale nebylo možné, motor Lady byl stále zapnutý a Ten nebo Onen Vlezlej, který seděl za volantem (ten nebo onen druhý seděl na sedadle spolujezdce), mu vůbec nevěnoval pozornost. A právě začal zkoušet na klakson hrát nějakou pitomou melodii.

Garry pochopil, že Drsoňovi se každou chvíli musí probudit, i když mají okno na druhou stranu. Rychle našel svůj batoh – vzhledem k tomu, že byl uprostřed stolu pod hromadou papírů, až překvapivě rychle – naházel do něj pár věcí, které mu přišly pod ruku, a otevřel dveře do chodby. Na jejím opačném konci se ale právě objevil rozespalý pan Drsoň v noční košili. Když Garryho spatřil, zamračil se a chystal se něco říct. Garry nečekal co, práskl dveřmi a přeběhl k oknu. Když do jeho pokoje strýc vkročil, stál už nohama na střeše verandy. Potměšile zamával a opatrně odcupital po střeše verandy nad vchodové dveře.

Jak strýc Mojmír uviděl Garryho mizícího oknem, měl v úmyslu se za ním hned rozběhnout a zarazit mu to. Neznal ale zkratku skrz pokoj, a proto než doběhl k oknu, byl už batoh v zavazadlovém prostoru žigulíku a Garry si právě sedal na zadní sedadlo.

„Šlápni na to!“ usmál se Garry na Toho (nebo Onoho). S mohutným řevem se rozjeli, Garry ještě zadním okénkem ukázal domu svých adoptivních rodičů prostředníček a po chvíli byli na hlavní silnici.

Cesta tam a rozhodně ne zpátky

„Je tady trochu těsno,“ postěžoval si Von.

„Nemohl jsem tam přece tu nebohou Bloody[1] nechat,“ mávl by rukama Garry, kdyby měl kam. Přešel tak raději k jinému tématu: „Kam jedeme?“

„Nech se překvapit,“ zachechtal se Ten, kterým byl oním, který řídil.

Garry se dál nevyptával. Když jen tak tak minuli protijedoucí mikrobus, vzápětí škrtli o svodidla a se skřípěním zastavili, usoudil ale, že je čas ještě na jednu hloupou otázku.

„Umíte vůbec řídit?“ zařval, když se vyvalil z auta do příkopu a vyplašená Bloody ho skokem následovala.

Přestože odpověď byla záporná, podařilo se nakonec bratrům Vlezlejm narvat Garryho i Bloody zpátky do auta. Představa, že cesta bude v podobném duchu pokračovat až do sídla Vlezlejch, se mu vůbec nezamlouvala. Když ale dostal na vybranou, zda s nimi pojede 50 km do lesů u Rakovníka, kde Vlezlý bydleli, nebo půjde čtyři kilometry pěšky zpátky domů, nerozhodoval se dlouho. Se zavřenýma očima absolvoval zbytek cesty a snažil se ignorovat troubení, skřípění brzd a další zvuky, které slyšel. Rozhlédnout se odvážil až v okamžiku, kdy podle toho, že se opakovaně praštil hlavou o střechu, usoudil, že sjeli na polní cestu. Opatrný pohled do krajiny jeho myšlenku potvrdil jen částečně, šlo o lesní cestu.

„Už tam budeme?“ zeptal se, byť z jeho hlasu bylo patrné, že je to spíš prosba než otázka.

„Klid, je to hned za zatáčkou,“ zazubil se Von.

„Za zatáčkou?“ Jízda do zatáčky se Garrymu vůbec nelíbila.

„Jo, támhle pod skalou zahneme a…“

„Pod skalou?!“

„Pod skalou. Když se vykloníš z okýnka, tak ji uvidíš,“ ukázal Von dopředu. Garry radši opět zavřel oči.

Zatáčku nicméně zvládli bez problémů, nebo alespoň bez problémů, kterých by si Garry se zavřenýma očima všiml. Žigulík vykroutil poslední piruetku a zastavil o oprýskaný sloupek. Ten vypnul motor a Garry si oddechl.

„Jak vás vlastně napadlo, že už to doma nemůžu vydržet?“ zeptal se, když vystoupili z auta.

„To nás vlastně ani nenapadlo,“ řekl Onen, „ale když jsme si doma půjčili auto, museli jsme ho vyzkoušet. A když už jsme byli v Praze, tak jsme si řekli, že se u tebe zastavíme. Chtěli jsme tě jenom pozdravit, ale ty ses nám najednou nacpal do auta i s batohem a kozou.“

„A já už jsem se bál, že vám budu muset poděkovat,“ usmál se Garry.

„Tak už pojďte dovnitř,“ pobídl je Ten, „a potichu, ať nikoho nevzbudíte.“

„Je to daleko?“ rozhlédl se Garry.

„Cože?“ nechápal Von. „Vždyť stojíme přímo před vchodem!“

„To není skládka?“ zamžoural Garry v ranním slunku na hromadu cihel, železných plátů, trámů a dalšího bordelu, která pomalu zarůstala kopřivami.

„Ne, to je náš dům,“ ukázal hrdě Onen. „Nikdo mu neřekne jinak, než Brajgl.“

„To chápu,“ ucedil Garry.

„A jdi jen po cestičce, ať nezakopneš o trpaslíka,“ dodal ještě Von, ale už bylo pozdě. Garry mezitím vykročil a tři bezcenné sádrové trpaslíky proměnil v bezcennou hromadu střepů.

„Pššt!“ sykl na něj Ten. Garry se na něj otočil a dalšímu trpaslíkovi ukopl hlavu.

„Sorry,“ houkl a společně se proplížili ke dveřím. Onen tichounce odemkl, zuli si boty a cupitali přes předsíň ke schodišti. Při každém vrznutí dřevěné podlahy Von vzýval všechna božstva, která znal a pár takových, která dokonce ani neznal, a úpěnlivě se modlil, ať je nikdo neuslyší.

Dostali se až k patě schodiště, když se ozval výstřel. Prkna přímo pod jejich nohama proměnila v oblaku třísek rána z kulovnice.

„Kde jste byli?“ zaječel hlas ze schodiště.

Garry, který na výchovné metody paní Vlezlý nebyl zvyklý, vyplašeně odskočil tři metry dozadu, narazil do stěny a na hlavu mu spadly nástěnné sluneční hodiny.[2] Ztratil vědomí, proto většinu nadávek, které paní Vlezlá spustila na hlavy svých synů, už neslyšel.

Když se opět probudil, pomyslel si, že ho zavřeli do nějaké temné studené kobky. Posadil se a zjistil, že je u Vona, Toho a Onoho v pokoji. Ti seděli na protější posteli a šklebili se na něj. Promasíroval si bouli na hlavě, což Von okomentoval, že má štěstí, že má bouli jen od hodin a jen na hlavě.

Ve dveřích se mihl zrzavý stín výrazně sympatičtějších tvarů, než jaké měl doteď v barabizně Vlezlejch možnost spatřit. Stín mu zamával, zachichotal se a zmizel. Támhleta, uvědomil si Garry a vyrazil za ní. Nevšiml si ale, že dveře pokoje mají značně snížený pohled, a praštil se do hlavy, v důsledku čehož znovu ztratil nedávno nabyté vědomí. Tentokrát ho ale Von s Tím a Oním rychle vzkřísili.

„Vstávej, musíme dotrpaslíkovat zahradu,“ vysvětlil mu Ten, když ho zvedal na nohy. Garry zauvažoval, co je to dotrpaslíkovat a jestli to vůbec chce vědět. To už ho ale vlezlí bratři táhli ven.

Překvapivě ho dotrpaslíkování zahrady docela bavilo. Tato činnost spočívalo v tom, vypravit se do nejbližší vesnice, jejíž jméno si Garry nezapamatoval, kde nenápadně obešli zahrádky a ukradli z nich všechny trpaslíky.

„Naši chtějí mít celou zahradu pokrytou jenom trpaslíky,“ objasnil mu Onen, když po úspěšném lupu seděli na skalním útvaru na okraji lesa a s uspokojením pozorovali vykradenou obec. Když z krajního stavení vyběhl vesničan s holí a nadávaje se rozběhl svahem k nim, odebrali se raději zpátky do Brajglu.

…

Večer dorazil z práce do Brajglu i pan Vlezlej. Chvíli překvapeně obhlížel auto, zabořené do sloupku plotu – dá-li se zamotanému rezavému drátu obrostlému bodláky a kopřivami říkat plot. Ani jemu se nepodařilo proplížit se do domu nepozorovaně, takže si musel vyslechnout výčitky na téma ‚Proč jsi to auto nezamknul?‘ Za nespokojeného bručení ‚Kde bych vzal od toho auta klíče, když jsem ho sám ukradl‘, se odebral do postele a celý Brajgl se ponořil do tmy a ticha. Ale ticho bylo jen zdánlivé.

První noc v Brajglu

Garry se převaloval na prkně, jehož momentální funkcí byla přistýlka v pokoji Vona, Toho a Onoho. S tímto komfortem ale rozhodně nebyl spokojen.

Než šli spát, podivil se, jak to, že v domě není více volných pokojů, když Vlezlý mají tolik dětí a většina (dokonce pohodlná ústavní většina) z nich dům již opustila, aby mohli začít živořit vlastním živořitem. Bylo mu vysvětleno, že ta část domu, kde se tyto pokoje nacházely, spadla, protože ji nikdo déle neudržoval.

Shodil ze sebe nepohodlnou chlupatou deku a vytáhl si z ramene třísku. Polkl kletbu, ale hned ji se zadostiučiněním hlasitě vyplivl. Když to nikoho v pokoji nevzbudilo, tiše se vyplížil ven. Někde tady přece musí být pohodlnější postel, zauvažoval a rozhlédl se po úzké chodbě. Možná za támhletěmi dveřmi, napadlo ho. A pak mu to došlo: za támhletěmi dveřmi musí určitě bydlet Támhleta. Aby si tuto geniální myšlenku ověřil, podíval se i na dveře, z kterých právě vyšel. Za těmi dveřmi bydlel mimo jiné Ten. Zavřel oči a zase je otevřel. Ony dveře tam stále byly a za nimi spal i Onen.

Není přece fér, aby Támhleta spala v pokoji sama, zatímco oni se musí zmáčknout do jedné místnosti ve čtyřech. Von sice říkal, že u Támhleté bude spát Hormona, ale ta tady není a přijede bůhví kdy. Takže zatím je tam volno. Povzbuzen svou nepřekonatelnou logikou, proplížil se k támhletěm dveřím a potichu je otevřel.

Udělal pár kroků k posteli. Když přemýšlel, jestli má Támhletu vzbudit nebo ne, zjistil, že se dívá dovnitř kulovnice, s kterou se již dneska setkal. A to tím koncem, kterým se do kulovnice dívají všichni (snad kromě sebevrahů) jen velmi neradi.

Na druhé straně pušky se zableskly oči. „Co tady chceš?“ zabručela paní Vlezlá.

„Hl-hledám záchod,“ vykoktal ze sebe Garry.

„Kadibudka je venku! Za zadním vchodem!“ houkla paní Vlezlá.

‚Cože, kadibudka? Já se snad poseru, to tady ještě neobjevili splachovací záchod?‘ děsil se v duchu Garry, když opatrně couval z ložnice ven. Když vyšel zpět na chodbu a paní Vlezlá konečně sklopila zbraň, ulevilo se mu. Jednak proto, že už mu nehrozilo zastřelení, jednak proto, že si uvědomil, že záchod ve skutečnosti nehledá.

Pokračoval chodbou dál, když za ním zavrzalo prkno. Ještě jeden takový šok a na ten záchod budu muset, pomyslel si.

„Schodiště je na druhou stranu!“ zakřičela paní Vlezlá. „Tady nemáš co pohledávat!“

Otočil se, co nejopatrněji se prosmýkl kolem paní domu a zamířil ke schodišti. Protože v zádech stále cítil její pohled, sešel dolů a zadním vchodem vylezl ven. Když nabyl jistoty, že ho již nemůže sledovat, demonstrativně se vymočil na hromadu suti za kadibudkou. Poté vlezl dovnitř, kde hned usnul.

…

Probralo ho lechtání na noze. Sice příjemně doplňovalo jeho erotický sen, ale nabylo již takové intenzity, že ho vzbudilo. Když uviděl lézt po své noze velkého hnědého pavouka, s jekotem vylétl z boudy. Vylomil dveře a upadl do nízkých kopřiv pokrytých ranní rosou. Za nadávek, které podtrhne každá alespoň trochu slušná automatická kontrola pravopisu, se odebral na snídani do domu.

…

Během dne dorazilo na návštěvu pár starších Vonových bratrů. Von se pokusil je Garrymu představit, ale ten si nedokázal jejich jména (nebo spíše zájmena) zapamatovat. Proto se raději všichni odebrali na nedalekou louku, kterou Vlezlý sice nevlastnili, ale tuze rádi tam hráli fotbal. Než je večer z louky vyhnal její majitel, který tam zavítal se svými psy, docela dobře si zahráli.

Druhá noc v Brajglu

Támhletu viděl ten den až při večeři. Přestože seděla naproti němu, nepodařilo se mu navázat s ní oční kontakt. Na navázání jiného kontaktu nesebral odvahu, protože ho celou dobu propaloval podezíravý pohled paní Vlezlý.

Jen co dojedla, vyrazila Támhleta pryč od stolu. Garry chtěl jít za ní, ale nepřinutil se zvednout od své porce. Támhleta se ještě na schodech zastavila, ohlédla se a zmizela.

Garry tedy pokračoval v jídle, když si všiml, že po Támhleté zůstal vedle talíře malý papírek. Rychle ho zvedl a přečetl:

„Co je to za papírek?“ vyrušil ho nepříjemně trylek paní Vlezlý.

Rychle strčil lístek do pusy. „To byl list salátu,“ polkl.

„Modrý?“

„Já ten salát nedělal,“ pokrčil Garry rameny a jen těsně sehnul hlavu před letící vidličkou. Vypařil se raději na zahradu, načež Von a Ten s Oním šli s ním (jako s Garrym, aby bylo jasno).

…

Možná jsem mu neměla psát ten lísteček, přemýšlela Támhleta, když večer ležela na posteli a marně čekala na Garryho. Třeba si teď o mně myslí, že jsem děvka. Kde je? Možná jsem ho měla nechat, ať můj pokoj najde sám. Proč nejde? Copak se mu nelíbím? Vždyť předtím po mně tak zálibně koukal… Tak kde sakra je? Asi nepřijde. Už mě nemá rád. Ale proč? Udělala jsem snad něco špatně?

Garry se převaloval na svém nehoblovaném prkně. Dnes si ho přikryl ručníkem, který měl náhodou s sebou, takže se mu leželo o něco líp. Dneska se musím dostat k Támhleté, uvažoval. Je třeba na to ale jít chytře! Musím vymyslet způsob, jak tam nenápadně proklouznout. Garry se z usilovného přemýšlení zpotil.

Bylo těžké přemýšlet, když se mu v hlavě pořád objevoval obraz dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, které se procházely po školním vlaku v plavkách. Garry spokojeně usnul spánkem nespravedlivých.

Třetí noc v Brajglu

Probudilo ho mečení kozy před domem. Většina Vlezlejch už byla vzhůru, tak vyběhli ven. Byla sobota, takže ve vleku své ženy se na dvorku objevil i pan Vlezlej. Také Garry se vyšoural z domu, a když mezi Vlezlejma nezahlédl Támhletu, začal se zajímat o došlou poštu, kterou právě držel v ruce Von. 

„Co to má proboha znamenat?“ vyděsil se Garry.

„To je pohlednice, hňupe,“ zaťukal si Von na čelo a otočil ji.

Už brzy? To bych se měl k Támhleté dostat co nejdřív. Nejlépe už dneska.

…

Je třeba na to jít chytře, uvažoval Garry, když večer opět ležel na svém oblíbeném prkně. Budu muset zapojit mozek, říkal si pak, když tiše sestupoval po schodech. Mířil do kadibudky, z které si vytvořil operační centrum svých plánů. Zapojit mozek… zavolám Hormoně, blesklo mu hlavou a v duchu se proklínal, když se po vrzajících schodech vracel zpátky pro mobil.

„Nechodíš na ten záchod nějak často?“ vyděsila ho na chodbě paní Vlezlá, když se plížil znovu do svého operačního centra. Neodvážil se otočit, takže neviděl, drží-li v ruce kulovnici. Zabručel něco o průjmu a rychle zmizel.

Teď před ním stál další nadlidský úkol. Zavolat Hormoně na roaming na účet volaného a přesvědčit ji, aby vymyslela, jak se nepozorovaně dostat k Támhleté do pokoje. Navíc v domě, který Hormona v životě neviděla. Povzdechl si. Proč je život tak složitý?

Málem v kadibudce opět usnul. Probralo ho, když narazil hlavou do stěny. V hlavě se mu rozsvítilo a dostal další z řady svých geniálních nápadů. Vrátil se do domu, nalezl nad schodištěm poklop a po krátkém boji ho otevřel. Vyškrábal se na půdu, odkud rozbitým okénkem proklouzl na střechu. Pak už šlo vše hladce. Pohled na dorůstající měsíc[3] ho naplnil optimismem. Rozeběhl se po kluzké hrbolaté střeše Brajglu, což se mu stalo osudným (ne definitivně, ještě musí přežít nějakých 200 stran a dalších pět dílů). Zřítil se na zadní dvorek a před zlomeninami ho zachránila jedině hromada hnoje.

„Do prdele!“

Čtvrtá noc v Brajglu

„Natáhla jsem na střechu ostnatý drát, myslím, že tam v noci chodily kuny,“ prohlásila u oběda paní Vlezlá, přičemž celou dobu sjížděla Garryho pohledem. Ten si jí nevšímal, celou dobu sledoval Támhletu. To mu značně znesnadňovalo život, dobrá polovina polévky skončila na jeho tričku. Támhleta si zase nevšímala jeho, za každou cenu se vyhýbala jeho pohledu a po celý oběd se jen se skloněnou hlavou mračila do svého talíře. Támhletin talíř si pak jako vždy nevšímal nikoho a ničeho. Budiž mu přičteno k dobru, že nechtěl komplikovat už tak dost komplikovanou situaci.

Odpoledne dostali za úkol přeházet hromadu hnoje na druhý konec zahrady. To Garry vzal jako další útok na svoji osobu. A to nikoli proto, že by nesnášel fyzickou práci s hnojem. To byla samozřejmě také pravda, ale nyní mu to bylo úplně jedno.

Dneska už to musí vyjít, rozhodl se a rázně zapíchl vidle do posledního naplněného kolečka. I kdybych měl všechny ostatní Vlezlý pozabíjet!

…

Z usilovné meditace v medibudce, za jejíž hloubku by se nemusel stydět ani buddhistický mnich, ho vyrušilo zvonění telefonu.

„Ahoj.“

„No ahoj. To je dost, snažím se už as půl hodiny dovolat Vonovi a on mi to pořád nezvedá.“

„A kde jsi?“

„Před chvíli jsem přejela hranice. Teď čekám v Bohumíně na přestup a expres ze Slovenska má čtyřicet minut sekeru, takže tady budu tvrdnout ještě minimálně…“

„A co mně je do toho? Potřebuješ něco?“

„Ty už jsi u Vona?“

„Jo, už pár dní.“

„To jsem si myslela. Chtěla jsem vědět, jak se tam dostat.“

„Ty vlastně přijedeš kdy?“

„Asi už zítra. Jak tam teda dojedu?“

„Sice tady jsem, ale kudy se sem dostat nemám absolutně představu. Přijel jsem autem a celou cestu se bál otevřít oči.“

„Proč, proboha?“

„Řídil Ten. Nebo možná Onen. To už jsem radši zapomněl. Byl jsem rád, že jsem přežil.“

„Koukám, že tam je veselo. No nic, tak já ještě zkusím tomu Vonovi zavolat.“

„Počkej, potřeboval jsem od tebe ještě jednu radu!“

„Jakou? Nemohlo by to počkat, až přijedu?“

„To teda nemohlo! Potřebuju to vědět právě dřív, než přijedeš!“

„Sice nechápu, proč to tak spěchá, ale povídej.“

„Je to v podstatě taková hádanka, něco jako logický úkol. Čistě hypoteticky: když bys potřebovala přejít z místnosti A do místnosti B za předpokladu, že v chodbě mezi místnostmi je past, přes kterou se v žádném případě nedá projít. Po střeše to taky nejde, protože tam je ostnatý drát. Kudy by ses tam mohla dostat?“

„Radši si ani nedomýšlím, na co to potřebuješ vědět. Má místnost B okno?“

„Má, jinak by tam přece Támhleta nic neviděla, když tady nemají ani elektřinu!“

„Neříkal jsi, že je to jenom hypotetická otázka?“

„Jasně, promiň. V místnosti okno je. Myslím, že i vím, které okno to je.“

„A v kolikátém patře by byla ta čistě teoretická, ve skutečnosti v žádném případě neexistující místnost B?“

„V prvním.“

„Zkus žebřík, milý Lojzo.“

„A kde ho vezmu, milá Lízo?“

„Co takhle nějaký posed v okolí? Teda aspoň za předpokladu, že se ten uvažovaný dům nachází v lese nebo v jeho blízkosti.“

…

Všichni Vlezlý opět ulehli do postelí a zdálo se, že v celém Brajglu je naprosto mrtvo. To byla v zásadě pravda, ale jeden pár očí zpoza nedalekého vršíku dům pozoroval. A čekal. Garry ze svého pokoje zmizel už před půlhodinou a stále vyhlížel vhodnou příležitost z nepohodlné pozice ve vlhkém jehličí. O nedaleký smrk se opíral chatrný žebřík, který si již před večerem přinesl od posedu. Garry si promnul bolavé rameno, když si vybavil, že nejbližší posed s žebříkem našel až dva kilometry odsud.

Zaslechl šramot a vyhlédl ze své skrýše. Pan Vlezlej právě zašel na záchod. Garry počkal, až se vrátí do domu. Ještě čtvrt hodiny se potom zdržel ve svém úkrytu, než vzal žebřík a vyrazil. Chtělo by se říci, že se plížil k domu za svitu úplňku, ale jak již víme z informací amerického námořnictva, měsíc tehdy dorůstal. A navíc bylo stejně pod mrakem. A zkuste se plížit s žebříkem na rameni.

Když opíral žebřík o drolící se stěnu, začalo pršet. Kapky zabubnovaly na střechu Brajglu a Garry se tiše usmál. S bohem deště nic domluveného neměl, ostatně viděl se s ním jen jednou[4], ale tahle přeháňka přišla jeho plánům dokonale vhod. Zaprvé, ulízl si mokrou rukou rozcuchané vlasy, zadruhé, nebude ho slyšet. Ujistil se, že je žebřík o dům dobře opřený a nespadne, a lať za latí lezl nahoru. Vystoupal k oknu a pokusil se nahlédnout dovnitř. Byla ale tma a okno bylo špinavé, takže neviděl zhola nic. Všiml si ale, že není úplně dovřené. Co nejopatrněji a nejtišeji na něj zatlačil. Se strašlivým skřípáním a lomozem se otevřelo.

Garry nakoukl dovnitř. „Je tady někdo?“

„To jsi ty, Garry?“ odpověděl mu slabý hlásek. Bylo to poprvé, co na něj Támhleta promluvila, takže se zapotácel, až málem spadl z žebříku.

„Jo,“ odpověděl jen a chytil se v parapetu, aby zabránil svému pádu. Parapet byl ale tak prolezlý rzí, že se mu rozpadl v rukou. Na poslední chvíli se chytil rámu okna a překulil se do místnosti B.[5]

„Můžu dovnitř?“ zeptal se poněkud opožděně.

„Hm,“ zazněla odpověď. Garry se ohlédl po hlase. Na posteli vytušil pod peřinou sedící postavu, byť nevytušil všechny její podrobnosti, které by vytušit chtěl. „Tak se posaď,“ vybídla ho Támhleta a ukázala na svoji postel. „Na kraj,“ dodala a sama se zatáhla do kouta.

Garry si přisedl těsně k ní. „A na který kraj?“ zeptal se suverénně.

„Na ten druhý,“ špitla Támhleta.

„Pak ale nechápu,“ brblal Garry, když si přesedal do noh postele, „proč jsi chtěla, abych přišel, když pak nechceš…“

„Chci si jenom povídat!“[6]

---

[1] V prvním díle se vyskytovalo to Bloody. Bloody nám ale trochu vyrostlo (sic bez odborných znalostí, předpokládám, že kozy pohlavně dospívají o něco rychleji než lidé), takže nyní máme tu Bloody.

[2] Důmyslný hodinový strojek interiérových slunečních hodin pohybuje svíčkou kolem tyče tak, aby stín tyče ukazoval na číselníku přesný čas. Fungují spolehlivě pouze tehdy, není-li v místnosti jiný zdroj světla. Protože do domu Vlezlejch elektřina zavedena nebyla a jejich četné pokusy o černý odběr byly distribuční společností vždy zaraženy, pracovaly tyto hodiny celkem spolehlivě.

 [3] Skutečně. 24. července 2004 měsíc opravdu dorůstal. Pokud nevěříte mně, můžete si to ověřit u US Navy:

http://aa.usno.navy.mil/cgi-bin/aa_moonphases.pl?year=2004&ZZZ=END

[4] Je to tak. Pokud o tom nevíte, přečtěte si první díl ještě jednou a pozorněji.

[5] Ano, nemuselo se to stát a Garry se mohl s rachotem zřítit na tvrdou zem a pořádně si ublížit (zlámat končetiny, vyrazit dech, poranit páteř, rozbít hlavu… vymyslet se toho dá spoustu). Hovoří proti tomu ale dva pádné důvody: zaprvé – jak už víme, Garry musí přežít až do sedmého dílu, zadruhé – ani autor této knihy není takový kazišuk.

[6] No dobře. Ten druhý důvod si v předchozí poznámce zase škrtněte.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna