2-1: Co jsem dělal o prázdninách

Kapitola první, aneb klasické školní slohové cvičení na téma:

Co jsem dělal o prázdninách

Narozeniny

Nebylo to poprvé, co se v domě číslo 4 v Úzké ulici strhla při snídani hádka. Jednotliví obyvatelé domu sice dělali všechno proto, aby se při snídani – a pokud možno ani při žádných jiných příležitostech – nepotkávali, ale o prázdninách často nebylo vyhnutí. Dům Drsoňovic rodiny byl totiž zařízen tak, že ať jste se chtěli přesunout odkudkoli kamkoli, museli jste téměř vždy projít velkou kuchyní spojenou s jídelnou. Garry sice vážně uvažoval o tom, že se bude ze svého pokoje v prvním patře lézt na záchod a do koupelny oknem přes střechu verandy, ale dosud se k tomu neodhodlal.

„To už je tenhle týden potřetí!“ rozčiloval se Garryho strýc Mojmír. „Jestli se to ta koza nedokáže naučit, musí z domu!“

„No tak se zase vysrala v kuchyni, to je toho,“ pokrčil rameny Garry. „Kdybyste ji pouštěli na zahradu, tak by se to nemohlo stát!“

„To ne!“ zbrunátněl strýc. „Určitě bys ji pořád někam posílal s dopisy a ještě by si o nás mohli myslet, že patříme k tomu spolku!“

Garry si povzdechl. „Jsem snad idiot? Proč bych posílal dopisy kozí poštou, když mám mobil,“ vysvětlil. A když železo rozpálil, kul ho, dokud bylo žhavé: „Ale když mi nezaplatíte kredit, tak asi budu muset začít tu kozí poštu používat!“

Strýc Mojmír potlačil myšlenku na vrtačku procházející skrz Garryho hlavu a s viditelnou nechutí vytáhl z peněženky dvě stě korun.

„Jenom dvě stě?“ šklebil se Garry. „To budu mít peníze sotva na esemesky. Pokud bych toho chtěl někomu vzkázat víc, tak bych musel poslat kozu, když nebudu mít peníze na volání.“

Strýc s již naprosto neskrývaným odporem přihodil na stůl ještě stokorunu. Garry peníze popadl a zmizel do svého pokoje.

„Zapomněl jsi na jedno kouzelné slůvko!“ zakřičela za ním teta Otýlie, která u kuchyňského stolu připravovala svačinu na rodinný výlet. Garry už ale neslyšel. Nebo slyšel, ale nerozuměl. Nebo slyšel a rozuměl, ale ignoroval. Garry Poker, student Střední školy karbanu a hazardu, byl totiž, jak jste si mohli všimnout již v prvním díle jeho příběhů, pěkný parchant. Jeho adoptivní rodina před více než rokem za více než příjemný finanční obnos dovolila, aby mohl karetní školu navštěvovat. Přes prázdniny byla ale škola zavřená, a Garry proto musel strávit tyto dva měsíce u Drsoňových. Občas měl doma takovou náladu, že se mu dokonce po škole stýskalo, i když něco takového by nepřipustil ani při nejkrutějším mučení.

Stručně a jednoduše, u Drsoňových to Garryho pekelně štvalo. A to už tam byl celé čtyři dny. Čtyři a půl! Navíc dneska bylo čtvrtého července, což znamenalo, že Garry měl narozeniny. Svému strýci a tetě hned při svém návratu ze školy naznačil, že v žádném případě nemá zájem s nimi své narozeniny oslavovat, takže teď se všichni tvářili, jako by žádné neměl. To Garrymu v zásadě vyhovovalo, a protože ze svého strýce právě vytáhl tři stovky, dosáhla jeho spokojenost téměř maximální možné míry.

Po krátkém pátrání našel ve svém pokoji postel – trvalo mu to jen pár minut, protože si nedávno uklidil – a natáhl se na ni. Zasyčel bolestí, zaklel a vytáhl zpod svých zad motorovou převodovku. Hodil ji na druhý konec pokoje, zběžně prohledal své lůžko, zda se tam nenacházejí i další nebezpečné předměty, opět ulehl a vrátil se v mysli do vzpomínek na školu.

Nikdy by ho nenapadlo, že by se mohl někdy těšit na osobu zvanou Von Vlezlej, což byl jeho kamarád a zároveň předseda jeho fanklubu, který loni ve škole založil. Stačil ale pouhý týden strávený u Drsoňů a nemohl se dočkat, až začátkem srpna z tohoto domu zmizí a přesune se na návštěvu k Vlezlejm. Strýc a teta s tím souhlasili pod podmínkou, že za tento měsíc nedostane žádné kapesné. S tím Garry neměl problém, protože v karbanické společnosti byl nechutně bohatý – a to od té doby co ve věku jednoho roku porazil v pokeru zlého Doktora Vrdlmrsmrsta. Nepovažoval ale za nutné se o tomto faktu před Drsoňovými zmiňovat.

Vzpomínka na Vona byla ale v jeho mysli brzy vytlačena obrazem dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházely po školním vlaku v plavkách.

Blaženě se usmál a vzpomínal dál. Víc, než byl sám ochoten připustit, se mu stýskalo i po Hormoně Dangerové. Byla to sice nesnesitelná šprtka – byť to sama vehementně popírala – a měla vůči Garrymu spoustu sžíravých poznámek, ale člověk se s ní dokázal aspoň zasmát. Tím člověkem, který se při té příležitosti zasmál, sice většinou nebyl sám Garry, ale i tak. Snad by raději uklízel její záchod jako loni, kdy ji vytopil Karkulín ze střechy, než zůstával tady u Drsoňových. Voda…

Vzpomínka na Hormonu byla v jeho mysli vytlačena obrazem dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházely po školním vlaku v plavkách.

Do prčic, ulevil si Garry, jestli to takhle půjde dál, začne se těšit i na Debila Dlouhého Z.; chlapce, který během školního roku strávil snad víc času na ošetřovně než ve školní lavici. Hrůzou se oklepal.

Naštěstí, vzpomínka na Debila byla v jeho mysli vytlačena obrazem dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházely po školním vlaku v plavkách.

…

Garry znuděně sekal trávník na zahradě a v duchu zuřil. Byla už druhá polovina července a tohle byla už druhá práce, kterou mu Drsoňovi uložili; ještě teď měl na paměti, jak musel minulou neděli natřít zahradní lavičku. Zprvu si krátil chvíli tím, že sekačkou vytvářel v trávníku sprosté piktogramy, ale na to už brzy neměl dostatek volné plochy, takže mu zbývalo jen monotónní sekání.

Otráveně vypnul sekačku a opřel se o roh krátké zahradní zídky. Drsoňovi nebyli doma, tak vylovil z kapsy plastovou krabičku od filmu a cigaretové papírky. Během balení jointu začínal pochybovat, zda mu zásoba, kterou mu Hormona dala na konci června, umožní přežít celé prázdniny, nebo mu dojde a on se u Drsoňových definitivně zblázní.

Zaplašil chmury a zapálil si. Spokojeně vydechl obláček kouře a upřel pohled do hustého angreštového keře. Něco bylo ale špatně – keř mu pohled oplatil a rozpustile na něj zamrkal.

Tahle odrůda je fakt síla, pomyslel si a zachechtal se, musím nějak sehnat Hormonu a doplnit zásoby. Podle toho, co věděl, bude ale Hormona celý červenec v Polsku a uvidí se až u Vona. Ještě pár týdnů mu musí vydržet.

Garry se zasnil.  Stále ho v mysli pronásledoval obraz dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházejí po školním vlaku v plavkách. Teď je viděl dokonce v ještě veselejších barvách a úspornějším střihu.

Otevřel oči. Ohnivá koule na obloze se nebezpečně přibližovala k obzoru. Uklidil a zamkl sekačku a odcoural se do domu.

Uhasil žízeň vodou z kohoutku a z tvrdých rohlíků a zbytků okoralého sýra v ledničce si připravil večeři. Posadil se k jídelnímu stolu a těšil se, že se v klidu nají. V tom cvakly vstupní dveře a do předsíně vtrhli Drsoňovi. Garry neměl nejmenší chuť se s nimi bavit, a tak přestože přinesli velký nákup čerstvých potravin, popadl talíř se svým jídlem a zmizel ve svém pokoji. Položil talíř na první rovnou plochu, kterou našel – složené čisté džíny – a rozvalil se na postel.

Přesněji řečeno, chtěl se rozvalit na postel, na které už někdo seděl. Náš starý známý, Karkulín ze střechy.

Karkulínovo varování

Garry se neovládl a vykřikl: „Co tady, kurva, děláš?“

„Tohle je nějaké slušné pozdravení?“ rozčílil se Karkulín. „To už nemůžu přijít ani na návštěvu?“

„Hmm… no tak teda nazdar,“ pozdravil Garry a posadil se vedle Karkulína na postel. „A co tady, kurva, děláš?“ nevzdal se své otázky.

„Ale, letěl jsem náhodou kolem,“ začal Karkulín rozvláčně, „a tak jsem si řekl, že se podívám za starým známým! A taky jsem ti chtěl vyřídit… vzkázat… Nemáš náhodou nějaké koláče?“

„Bohužel ne.“

„Škoda,“ povzdychl si Karkulín.

„Jediné, co ti můžu nabídnout, je, aby ses posadil,“ snažil se Garry a mávl rukou po pokoji, „ale to už jsi stejně udělal.“

„Posadit se?“ čertil se Karkulín. „Karkulínovi nebude nikdo říkat, kdy si má sednout a kam! Karkulín si bude sedat, kam chce, drzý kluku!“

„Tak hned nevyšiluj a neřvi tolik,“ uklidňoval ho Garry, „nebo sem přiběhnou Drsoňovi a to bych asi psychicky nevydržel. A oni asi taky ne, kdyby tady viděli tebe.“

Karkulínovi se rozsvítily oči. „Kdyby mě tady viděli, zavřeli by tě do pokoje na zámek, dali by ti na okno mříže a dávali by ti jídlo jenom otvorem ve dveřích?“

„Ne, takoví úchylové to zase nejsou,“ usoudil Garry.

„Škoda. A zakázali by ti aspoň odjet do školy v Polné?“

Garry se zamračil. „To asi taky ne,“ pokrčil pak rameny, „jsou rádi, že se mě na celý rok zbaví. Navíc já se do školy těším.“ Zamračil se ještě víc. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl vypustit z úst něco takového.

„Ale Garry Poker se nesmí vrátit do Polné!“ zašklebil se Karkulín.

„Co-cože?“ vyděsil se Garry. „Tak na to zapomeň, ty vrtulovej skřete! Budu rád, když to tady vydržím do konce července! A trávu mám sotva na čtrnáct dní! V září se prostě vrátím zpátky do školy!“

„To ne!“ křičel Karkulín. „V Polné číhá na Garryho Pokera strašlivé nebezpečí! Tady ti nic nehrozí!“

Garry už byl rudý vzteky. „Tady mi hrozí, že se každou chvíli zcvoknu! Proč bych se neměl vrátit do školy?“

„Může za to spiknutí, Garry Pokere. Spiknutí, při němž se na Střední škole karbanu a hazardu budou dít strašlivé věci! Tak jsem si myslel, když jsi tak slavný a důležitý, neměl bys riskovat!“

Kdyby už Garry nebyl rudý od vzteku, začervenal by se pýchou. „Ano, ale taky jsem velmi statečný. A musím se chrabře postavit každému nebezpečí, které škole hrozí!“ zalhal a v duchu přemýšlel, jak z téhle ošemetné situace ven.

„Navíc v Polné je přece ředitelem slavný Nigrus Trumpál, tam se nic nemůže stát,“ zavrčel, ale sám tomu moc nevěřil, když si vzpomenul, jak se profesor Trumpál naparuje před zrcadlem v dámském prádle. „A mám tam kamarády,“ pokračoval. Jeho mysl vyplnil obraz dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházejí po školním vlaku v plavkách.

„Kamarády, kteří Garrymu Pokerovi ani nepíšou?“ zachechtal se škodolibě Karkulín.

„No a co, já jim od narozenin taky ještě nenapsal,“ mávl rukou Garry. V duchu zalitoval, že peníze, které dostal na kredit do telefonu, utratil během jediného dne na automatech.

Přebrodil se pokojem k oknu a rozevřel okenice dokořán. „A teď už padej!“

„Ne!“ dupl Karkulín baculatou nožkou. „Neodejdu, dokud mi neslíbíš, že do Polné nepojedeš a zůstaneš tady!“

„A můžu lhát?“

„Ne!“

„Tak dobře,“ usmál se Garry škaredě, jak to uměl. „Zahrajeme si poker. Když vyhraju, odletíš a už mě s tím nebudeš otravovat. A když vyhraješ ty, do Polné teda nepojedu.“

Poté, co Karkulín ze střechy za hlasitých protestů a mumlání a lehčí o zásobu pětníků na celý měsíc odletěl, sešel Garry dolů do kuchyně. Nemohl totiž najít talíř se svačinou, který si v pokoji odložil, a tak ho trápil hlad.

„Co to bylo nahoře za hluk?“ osopil se na něj strýc Mojmír.

„Přiletěl za mnou Karkulín ze střechy,“ odtušil Garry a zamířil k ledničce.

„Co si to zase vymýšlíš,“ zabručel Mojmír Drsoň. „To vás v tom spolku teda učí pěkné věci.“

„Nezahrajeme si večer karty?“ nadhodil Garry s ústy plnými šunky. Když na něj místo odpovědi všichni Drsoňovi jen vztekle zamračili, zmizel opět do svého pokoje. Když vešel, položil talíř na jedinou volnou plochu, kterou našel – na talíř, na kterém si přinesl jídlo minule.

Trumpálovo varování

Garry se zakousl do housky, když se zespoda ozvalo zamečení. A pak zaječení. A v zápětí rozzuřený hlas strýce Mojmíra. Garry si povzdechl, vzal obě svačiny, aby je neztratil, a seběhl dolů. V kuchyni nikdo nebyl a ječení tety Otýlie se ozývalo od domovních dveří. Neochotně tam zamířil a v předsíni se málem srazil s funícím strýcem Mojmírem.

„Co to má znamenat?“ soptil.

„A co jako?“ nechápal Garry.

„Co sakra dělá ta koza na verandě?!“

„Ječí,“ zahučel Garry, „a ta čtyřnohá přinesla poštu.“

…

O dvě hodiny později otráveně seděl ve svém pokoji – po té poznámce, kterou si nedokázal odpustit, mu strýc dal najevo, ať mu nechodí na oči. To by ho ani tak netrápilo, stejně to neměl v úmyslu, trápil ho ale dopis, který přinesla koza ze Střední školy karbanu a hazardu. Narovnal zmuchlaný papír a přečetl si ho. Četl ho už popáté, ale ani nyní mu radost neudělal. Zahodil ho a přemýšlel.

Musím nějak zmanipulovat Vona, abych k němu mohl přijet už teď, uvažoval. Jinak se tady definitivně zblázním. Kdybych si nabarvil vlasy na zrzavo, tak si mě Vonovi rodiče třeba ani nevšimnou, napadlo ho. Budu tvrdit, že se jmenuji třeba Tadytenhle. A potkal by zase Támhletu.

Dál už nebyl přemýšlení schopen. A vzápětí Támhletu v mozku nahradil obraz dvojčat Palmy a Pasty Patlalových, jak se procházejí po školním vlaku v plavkách.

Aby zaplašil příjemné představy, zvedl dopis ze školy a začal ho číst pošesté:

Garry úplně zapomněl, že Trumpál jejich dům již dlouho odposlouchává. Ušklíbl se, když si představil, co by asi dělali Drsoňovi, kdyby se o tom dozvěděli.

Ze škodolibých myšlenek zmizela škoda a staly se jen libými. Vybavila se mu dvojčata Palma a Pasta Patlalovy, jak se procházejí po školním vlaku v plavkách.

Spokojeně usnul. Když se probudil, svítalo. S překvapením si uvědomil, že usnul v oblečení. Postavil se na posteli, aby se přes hromadu prádla uprostřed pokoje podíval na hodiny na protější skříni. To co zahlédl oknem, ho ale zase donutilo posadit se na zadek. Do Úzké ulice se přiřítil oprýskaný béžový žigulík a z něj mu mával Von Vlezlej.

---

Seznam kapitol 2. dílu:

1: Co jsem dělal o prázdninách*2: Brajgl a jiný bordel*3: Odjezd*4: Příjezd*5: Slávoslav Pop-Art*6: Vítkovy nejhorší narozeniny*7: Hajzlíky Hrozné Hroznaty*8: Blízké setkání několikátého druhu*9: Že-by se konečně blížily Vánoce?*10: V převleku snad nejmocnějším*11: Šílené jaro*12: Paragog*13: Chaňa s Rylou*14: Karkulínova odměna