6-6: Hormonina pomocná ruka

Dočká se Garry trestu s profesorem Grapem? Má profesor Trumpál rád kyselé bonbóny? Kdo byla Garryho babička? Kdo oběhne fotbalové hřiště rychleji než Garry? Komu zaclání puntíkovaný hroch? 

Kapitola šestá:

Hormonina pomocná ruka

První pomocná ruka

„Co to má sakra znamenat?“

„Co konkrétně? V dnešní pohnuté době se děje spousta věcí, které mohou něco znamenat.“

„Dnešní pohnutou dobu si strč… za klobouk! Dobře víš, co mám na mysli.“

„Nejsem profesorka Tříhlavňová, abych věděl všechno.“

„Tři věci. Zaprvé – bavil ses dobře, když jsi mi neřekl, že dostaneš místo učitele obrany proti švindlování?“

„Milostné vztahy na pracoviště nepatří.“

„Taky doufám, že vás s Crackem při ničem nenachytám. Zadruhé – opravdu jsi musel tak strašně nutně dát Garrymu na sobotu školní trest?“

„Řekl mi…“

„To mě nezajímá! On pořád říká nějaké pitomosti! Jediný volný večer v týdnu, kdy nemusím dávat dohromady písemky tam primitivní, aby je udělal i Von, nebo ještě hůř loupat avokáda, vypeckovávat jahody, krájet kudrlinky z limetek a… a tebe nenapadne nic lepšího, než si pozvat Garryho? Čím jsi proboha myslel?“

„Právě, že mozkem. A ta třetí věc?“

„Budeš tady jen tak sedět a necháš na sebe křičet, nebo s tím něco uděláš?“

Garry otevírá učebnici

„Co to děláš, pitomče?“ vylekal se Cracko Malejfuj, když se dokulhal do poblilvírské společenské místnosti a tam viděl Garryho, listujícího v nějaké knize.

„Co tu proboha děláš ty?“ lekl se Garry ještě víc a zaklapl učebnici, která mu ležela na kolenou.

„Mám pro tebe vzkaz od Grapea,“ řekl Malejfuj, zjevně znechucený svou rolí poslíčka.

„Profesora Grapea,“ ušklíbl se Garry.

„Mám ti vyřídit, že tvůj dnešní školní trest se odkládá na příští týden,“ zasyčel Malejfuj a belhal se bez rozloučení pryč. Ve dveřích ubytovny se srazil s Vonem.

„Co to děláš, pitomče?“ vylekal se Von Vlezlej, když přišel do společenské místnosti a tam viděl Garryho, listujícího v nějaké knize.

„Ale, to je učebnice Rozdávání a míchání pro pokročilé,“ vysvětlil Garry.

„To vidím, právě proto se ptám, co to sakra děláš?“

„Byla tady Hormona a pořád do mě hučela, že bych se měl učit, tak jsem si otevřel první učebnici, kterou jsem našel.“

Von si k němu přisedl. „Hormona už tady není. Co tady vlastně dělala, když tady nebydlí?“

„Hledala tě tady,“ zabručel Garry. „Chtěla se tě zeptat, jak to, že jsi celý týden nepřišel na ten školní trest.“

„S tím trestem si snad dělala srandu, ne? Určitě sem šla jen proto, že z učitelů se s ní nikdo nebaví. Vždyť je to nesnesitelná šprtka,“ zašklebil se Von.

„To by asi učitelům nemuselo zas tak vadit.“

„Už vlastně víme, kde Hormona bydlí?“ zajímal se Von. Když Garry neodpovídal, svou otázku zopakoval. Když neodpověděl ani potom, vytrhl mu Líbákovu učebnici z ruky.

Garry se jí obratem zmocnil zpátky.

„To tě ta učebnice zhypnotizovala?“

Garry mu prolistoval učebnicí před očima. „Jenom mě zaujalo, že její původní majitel si do ní dělal zápisky,“ ukazoval Vonovi hustě popsané stránky. „A vepředu má ex-libris: Hrabě dvojí barvy.“

„No a?“

„Kdo je ten hrabě dvojí barvy? Napadá tě někdo?“

„Proč by měl někdo napadnout mě?“ divil se Von. „Já s tím nemám nic společného!“

„Myslel jsem, že se vyznáš v čistokrevných a šlechtických karbanických rodech,“ uvažoval Garry. „Máte v rodině nějaká hrabata?“

„Jen barona von Plump-Vertraulisch.“

Další debatu přerušila Aneta Alzheimerová, která vešla do jejich společenské místnosti, rozhlédla se, přistoupila ke Garrymu, vytáhla z kapsy nějaký papírek, několikrát si ho přečetla, a pak konečně promluvila:

„Pan ředitel Trumpál ti vzkazuje, že máš příští sobotu v sedm večer přijít do ředitelny na první soukromou hodinu. Taky doufá, že si užíváš první týden nového školního roku. PS: Mám rád kyselé bonbóny.“

„Má rád kyselé bonbóny?“ žasl Von.

„To bude heslo, abych se dostal dovnitř,“ usoudil Garry.

Rodina Kauntů

Vzhledem k tomu, že si na další sobotu zamluvil Garryho sám ředitel, byl profesor Grape nucen odložit jeho školní trest ještě o jeden týden. Garry tedy ani druhý týden školního roku nezamířil do kabinetu označeného jmenovkou ‚Učitel obrany proti švindlování‘ (aby nebylo nutné cedule vyměňovat každý rok), ale vypravil se do nejhonosnější místnosti na hradě, do ředitelny.

Přistoupil ke skříňce s alarmem. „Kyselé bonbóny,“ řekl co nejzřetelněji.

„Chybné heslo, zbývají dva pokusy.“

„Mám rád kyselé bonbóny?“ zkusil to Garry.

„Chybné heslo, zbývá jeden pokus,“ oznámil alarm výhružným umělým hlasem.

„Do prdele,“ ulevil si Garry.

„Chybné heslo, zadejte správcovský kód! Zadejte správcovský kód!“

Garry začal v panice bušit do alarmu, ale docílil jen toho, že se rozblikal a rozhoukal. Dveře se ale přesto otevřely.

„Co tady vyvádíš, Garry?“ vyklonil se z nich profesor Trumpál a naťukal na klávesnici osmimístný kód.

„Heslo nefunguje,“ zašeptal vyplašený Garry.

„Nefunguje, protože ho neznáš,“ mrkl na něj Trumpál.

„Ale… copak heslo nebylo kyselé bonbóny?“ divil se Garry. „Proč jste mi teda vzkazoval, že je máte rád?“

„Abys mi nějaké přinesl,“ zachmuřil se Trumpál. „Žádné nemáš, co?“

Garry svěsil ramena.

„Měl jsi normálně zaklepat, proč bys potřeboval heslo, když jsem uvnitř?“ zeptal se ho Trumpál s neúprosnou logikou člověka, který sem tam používá šedobílou břečku mezi ušima. „Líbil se ti začátek školního roku? Určitě jsi nezahálel, když už sis stihl vysloužit školní trest, co?“

Garry mlčel.

„Řekneš taky něco, nebo budu muset obstarat celý rozhovor sám?“

„Všichni mi pořád říkají, že nemám odpovídat na řečnické otázky, tak jsem myslel…“

„Velmi správně, Garry,“ pochválil ho Trumpál. „Dával jsi pozor, co říkají ostatní, a navíc jsi dokonce i myslel. Děláš pokroky!“

Garry opět nedokázal rozlišit tenkou hranici mezi lichotkou a urážkou.

„Nepochybně jsi přemýšlel o tom, co s tebou na našich hodinách hodlám dělat.“

„Hm… radši ani ne,“ zhrozil se Garry.

„Dospěl jsem k závěru, že je načase, abych ti poskytl trochu víc informací,“ řekl Trumpál. „Musíš v tom mít hrozný zmatek. Věštby, Smrtikibicové, minulost karbanického světa, relikvie, moje smrt… ale abych nepředbíhal… je toho dost, co už víš, ale ještě víc je toho, co ještě nevíš.

Abychom Doktora Vrdlmrsmrsta porazili, musíme se mu dostat pod kůži. Musíme poznat, co je zač, jaké byly jeho kořeny, prostředí, které ho utvářelo, a tak dále. Posloucháš mě?“ zeptal se Trumpál a s bolestivou grimasou se chytil za pravou ruku.

Garry odtrhl pohled od misky s oříšky v čokoládě na zdobeném konferenčním stolku.

„Shrňme si fakta. Doktor Vrdlmrsmrst se narodil 25. prosince 1944 v Lounech, což znamená?“

„Že byl zloun z Loun,“ usoudil Garry.

Trumpál přikývl. „A protože otec je vždy nejistý a jeho matka pocházela původem z nedalekých Postoloprt, tak to znamená?“

„Jestli se mě budete za každou větou ptát, co to znamená, tak to znamená, že se tohle setkání pěkně protáhne,“ odtušil Garry.

„Mehroma Kauntová byla dcera Mehrwohla Kaunta a sestra Mehrfeina Kaunta. Mehrwohl Kaunt byl dost odporný parchant. Prochlastal zbytky kdysi rozsáhlého rodinného majetku, svému synovi zlomil obě ruce a nohy, aby nemusel narukovat do války, dceru držel doma jako služku…“

„A tohle mi říkáte proč?“ nechápal Garry.

„Promiň, zase trochu předbíhám,“ omluvil se Trumpál. „Mehroma Kauntová byla matka Doktora Vrdlmrsmrsta. Takže to znamená?“

„Že i Vrdlmrsmrst je člověk, když měl rodiče? Nebo aspoň matku,“ hádal Garry.

„To taky, Garry. Tvé postřehy jsou velice inovativní a osvobozující,“ vzdychl Trumpál. „Počkej, pustím ti video.“

Trumpál otevřel dřevěnou skříň, která byla podle všeho plná černých, neoznačených videokazet. Jednu vybral, vložil ji do videa připojeného k malému televizoru a pokynul Garrymu, ať dává pozor.

Na obrazovce se objevil muž v buřince. Kráčel k nějaké rozpadlé chalupě, kde několik minut marně bušil na všechna dostupná okna a dveře.

„To je úředník Bernhardt Ögtag, který přišel v roce 1943 prošetřit drobný prohřešek Mehrfeina Kaunta.“

„Video z roku 1943?“

Z budovy nakonec vylezl nějaký postarší zanedbaný muž s holí v ruce. S Bernhardtem Ögtagem na sebe začali něco hulákat.

„Nerozumím jim ani slovo,“ postěžoval si Garry.

„Protože?“ usmíval se Trumpál.

Garry se zaposlouchal. „Protože jsou to Němci?“

„Skvěle, Garry,“ radoval se Trumpál a záznam zastavil. „Rodina Kauntova patřila mezi sudetské Němce. Postoloprty se tehdy jmenovaly Postelberg a ležely pár kilometrů za hranicí protektorátu. Nebo před ní, záleží, z které strany se díváš.“

„A co to tedy znamená?“

„K tomu se hned dostaneme,“ pokračoval Trumpál. „Krátce poté, co byl pořízen tento záznam, vstoupil do života Mehromy Kauntové pohledný mladík, který se představil jako Tom Varrrle. Starší,“ dodal pro jistotu Trumpál. „Samozřejmě, on se nepředstavil jako Tom Varrle starší, protože tehdy ještě neexistoval žádný Tom Varrle mladší, ten se logicky mohl narodit až poté, co se Tom Smrdlot Varrrle starší a Mehroma Kauntová seznámili trochu lépe a blíže.“

„Cože?“

„Tom Varrrle starší pocházel z Loun, tedy přesněji z jedné malé vesničky nedaleko Loun, a na rozdíl od Kauntů nebyl Němec, ale Čech. Vždy o sobě hrdě prohlašoval, že je synem bohatého sedláka a karbaníka Smrdlota Varrrleho. O něm jsem ale nic nezjistil.“

„Takže?“ snažil se Garry chytit nit příběhu.

Trumpál zalistoval štosem papírů na stole. „Politické a společenské okolnosti jejich lásce příliš nepřály. Přesto Mehroma Kauntová s Varrrlem otěhotněla, utekla z domova a protloukala se v Lounech jako švadlena. S jistotou víme o těchto pohnutých dnech jen to, že v prosinci 1944 porodila Doktora Vrdlmrsmrsta, který samozřejmě tehdy ještě nebyl Doktor… a vlastně ani Vrdlmrsmrst, ale Tom Smrdlot Varrrle. Mladší. Další události jsou pak ještě nejasnější, s blížícím se koncem války jakékoli jisté a ověřené údaje chybí,“ zavřel Trumpál zažloutlou složku na stole a odmlčel se.

„Jak tohle všechno víte?“ divil se Garry.

„Stovky a stovky hodin práce v archivu a pátrání po očitých nebo aspoň ušitých svědcích,“ usmál se Trumpál.

„A co se stalo potom? Proč malého Vrdlmrsmrstíka neodsunuli do Německa?“

„V Postoloprtech došlo po válce k masakru,“ řekl dutě Trumpál. „Bylo tam povražděno přes tisíc sudetských Němců z města a okolí. Podle všeho,“ odmlčel se opět na chviličku, „Mehrwohl, Mehrfein i Mehroma Kauntovi byli mezi nimi. Malý Tom ale ne. Ten zůstal v lounském sirotčinci s padělaným rodným listem, kde stálo: otec Tomáš Varrrle, matka  neznámá. Tomovi bylo půl roku, takže tehdy nemluvil ani německy, ani česky, ani nijak jinak a po jeho původu nikdo zvlášť nepátral. Mimochodem, ten rodný list jsem viděl, není to špatná práce, ale mé zkušené oko to nemohlo oklamat.“ V koutcích ředitelových zkušených očí se objevily slzy.

„A co jeho otec?“

„Zmizel, což nás vede k závěru, že by snad mohl být potomkem Zilvara Uzla,“ pokusil se Trumpál o chabý úsměv. „Zůstal po něm jen opuštěný statek, kam se Tom Smrdlot Varrrle mladší, tehdy začínající Doktor Vrdlmrsmrst, po ukončení polenské školy nastěhoval.“

Trumpál znovu otevřel spis na svém stole a chvíli se v něm prohraboval. „Chceš fotku svojí babičky, Garry?“ zeptal se a podal mu malou pomačkanou černobílou fotografii.

„Mojí babičky?“ zarazil se Garry.

„Mehroma Kauntová byla matka Doktora Vrdlmrsmrsta, tvého otce,“ hlesl Trumpál.

Garry si dlouho zamyšleně prohlížel zašlou fotografii mladé ženy. „Musím říct,“ řekl nakonec po dlouhém mlčení, „že s tím, že Vy-tušíte-kdo je můj otec, jsem se asi vyrovnal líp, než s tímhle.“

Sir Garrex Pokerson

Zanechání předmětu péče o obyčejné tvory mělo kromě světlých stránek – tedy možnosti místo toho pod střechou míchat koktejly a konzumovat chlebíčky s Kvikuanem – i stinné. Dá-li se tak označit fakt, že s nimi Hybrid přestal mluvit a Garrymu s Vonem se vyhýbal, kdykoli je spatřil. Dokonce ho podezírali, že kvůli tomu i přestal chodit do školní jídelny, jen aby je náhodou nepotkal.

Druhou neděli, kterou trávili ve škole, se Garry rozhodl využít ke svolání prvního širšího tréninku týmu FC Poblilvír. Cílem tohoto setkání bylo protřídit zrno od plev a vytvořit sestavu pro podzimní kola školního fotbalového poháru.

Ještě předtím ale musel Garry a jeho kamarádi absolvovat snídani ve školní jídelně.

„Musíte za ním zajít a vysvětlit mu to,“ prohlásila Hormona, když si všimla, jak Garry s Vonem hledí na lavici u učitelského stolu.

„Nechceš za ním zajít ty?“ navrhl Von. „Od tebe to vezme líp, když jsi teď takyučitelka.“

„Nejsem žádná takyučitelka,“ ohradila se Hormona. „A vy byste si měli sníst, co jste si nadrobili… a ty to neber doslova, Vone, a okamžitě přestaň olizovat ten bordel ze stolu! Jestli za ním nezajdete, odečtu Poblilvíru padesát bodů. Za každého.“

„Propadnout byla chyba,“ zamračil se Von.

Hormona ho poplácala po zádech. „Je fajn, že jsi na to přišel aspoň po třech letech.“

„Ale dneska je fotbal,“ protestoval ještě Garry. „Výběr hráčů může trvat klidně celý den, přihlásila se hrozná spousta lidí. Nechápu, od kdy je náš tým tak populární!“

„Populární není fotbal, populární jsi ty, Garry,“ vzdychla Hormona.

„Já jsem taky populární,“ přihlásil se nesměle Von. „Cookie má nad postelí můj plakát. A teď už i podepsaný! A vede můj fanklub!“

Hormona ho zpražila pohrdlivým pohledem.

„Všichni už přece vědí, že jsi mluvil pravdu, ne? Celý karbanický svět si musel přiznat, že se Vrdlmrsmrst vrátil a že jsi s ním v posledním roce dvakrát bojoval… no, jednou jsi utekl a podruhé se tam v poslední chvíli záhadně objevil Trumpál, ale i tak, byl jsi u toho,“ chrlila Hormona.

„A všechny fascinuje, že i když jsi Vrdlmrsmrstův syn, rozhodl ses přidat se na stranu dobra a udělat všechno pro jeho porážku. Dobře, strana dobra je trochu relativní pojem, a občas to působí, že bys bez váhání přeběhl k taťkovi, kdybys měl tu příležitost… a pro jeho porážku jsi zatím taky fakticky nic neudělal…“

„Kdyby sis tak ještě odpustila ty pochybovačné dodatky,“ zamračil se Garry.

„A teď ti navíc říkají vyvolený,“ pokračovala Hormona. „Nebo vyholený, podle toho, jakému periodiku dáváš přednost. Netroufám si říct, co je blíž k pravdě.“

„A udělala jsi to zase!“ rozčiloval se Garry. „Nemůžeš prostě pokaždé, když chceš říct celý odstavec, po první větě zmlknout? A od kdy vlastně dáváš přednost Betlu před Kartářem?“

„V dnešních dobách je lepší číst oboje,“ usoudila Hormona.

„No jasně, podle tebe je asi nejlepší číst všechno, co?“ zabručel Von.

„Nebuď drzej, Vone,“ odsekla mu Hormona. „Stačí, že jsi nepřišel na svůj školní trest! Myslíš, že se ty karty vydrhnou samy?“

„Já jsem chtěl,“ bránil se Von, „ale pak jsme tě hledali ve tvém pokoji a tam jsi nebyla! Zato tam byla Cookie a… hm…“

„Nemůžeš kvůli sušenkám zanedbávat svoje povinnosti, Vone.“

Garry se naklonil k Hormoně. „O prázdninách říkal, že nechce mít s žádnou Levandulovou nic společného. Že ho máme radši zabít.“

„To jsem myslel Brownie,“ zašklebil se Von. „Tu už nechci v životě vidět.“

„Ahoj Brownie,“ zamával Garry na svou kamarádku takyrádku, která si právě nabrala u okýnka svoji porci snídaně. „Pojď k nám!“

Brownie se rozhlédla, jestli v jídelně není někdo zajímavější, ale nakonec k nim neochotně přicupitala. „Ahoj Hormono, ty se bavíš s plebsem?“ zvedla nos.

„Jenom jsem jim zadávala nějaké úkoly navíc, jsou strašně pozadu,“ ušklíbla se Hormona.

„Kdy vás to přestane bavit?“ složil Garry otráveně hlavu do dlaní.

„To je marná práce,“ napíchla si Brownie kousek knedlíků s vajíčkem na vidličku a výhružně s ní zamávala proti Garrymu a Vonovi. „V pátek na stylu hry zase nedávali pozor a hráli piškvorky.“

„Ale stylově!“ bránil se Garry.

„Když jsem jim zabavila čtverečkovaný papír, tak hráli s linkovaným země, město. Jsou to beznadějné případy,“ pohazovala Brownie vlasy sem a tam.

„Von si začal s tvou sestrou!“ pokusil se Garry změnit téma.

„Ta je taky beznadějný případ,“ pokračovala nevzrušeně Brownie. „Ve středu jsem ji nachytala, jak rýpe do lavice VV + CL = VSL. Tak jsem jí napařila školní trest, ale nepřišla, mrcha.“

„Von na trest taky nepřišel. Asi si myslí, že je to tady nějaký holubník,“ stěžovala si zaujatě Hormona. „Nevím, kde se to v nich bere, za nás by si to nikdo nedovolil.“

„Tak, tak,“ přikyvovala Brownie.

„Od kdy si vy dvě tak rozumíte?“ divil se Garry.

„To víš, máme teď podobné starosti,“ pokrčila rameny Hormona.

„S Malejfujem jste teď taky jedna ruka?“

„Skoro ho nevídáme, má asi svých problémů dost,“ odtušila Brownie.

„Grape se po něm dost vozí,“ přitakala Hormona. „Skoro to vypadá, že není nijak zvlášť nadšený, že vyfasoval zrovna Malejfuje.“

„Přitom by člověk řekl, že to bude jeho oblíbenec. Je přece ze Zmizeluzlu, můžou si spolu pokecat, jak oba nesnášejí Pokera… zvláštní.“

„Jste tak třeskutě vtipné, až z toho člověka bolí hlava,“ řekl Garry.

Von zabručel: „Jako studentky jsem je měl radši.“

„To jsem si všimla, že dřív jsi mě měl radši, chlupáčku,“ zaculila se Brownie. „A jako studentku máš teď zjevně radši moji sestru.“

„Nepodíváme se radši, co píšou v novinách?“ navrhl zoufale Garry, zatímco Von zachmuřeně hleděl do svého prázdného talíře.

Hormona rozložila na stůl Nedělní Betl. „Chtěli jsme ještě probrat vaše opakovací písemky z prvního týdne, ale je asi pravda, že se nesluší vytahovat tak nechutné věci při jídle.“

„Něco nového?“ štěkl Von.

„Došlo k nějakým útokům černých serifů,“ informovala je Hormona. „Napadení karetní hráči pak v omámení vtrhli do skladu firmy Piatnik a zapálili ho. A došlo taky k několika zatčením.“

„Zatkli ty černé serify?“ zadoufal Von.

„Ne, zatkli Ulfa Uličku,“ odpověděla Hormona.

„Cože?“ vyhrkl Garry.

„Ulf Ulička, oblíbený řidič ještě oblíbenějšího karbanického dopravního prostředku zvaného Záchranný trolejbus, byl zatčen pro podezření v účasti na průvodu Smrtikibiců. Ulička se bránil tím, že jen jel po své obvyklé trase. Průvod se za ním objevil bez varování, několikrát se marně pokoušel trolejbus předejít a nakonec ho Smrtikibicové tlačili, aby je nezdržoval. Zatím je jisté jen to, že průvod se ještě před příjezdem bystrokartského komanda rozprchl a zanechal Uličku na ulici samotného,“ přečetla Hormona.

„Je přece jasné, že je nevinný!“ rozhořčil se Garry. „Je to jen neškodný hlupák. Když jsme se poprvé potkali, nakecal jsem mu, že jsem Debil.“

„To ti muselo dát opravdu hodně práce,“ uchechtla se Hormona. „Ale bojím se, že dost čtenářů Betlu může v Uličkovu vinu klidně uvěřit. Lidé pořád čekají, kdy někoho chytnou a potrestají. A začínají být vyděšení. Někteří rodiče už si odsud svoje děti raději odvezli domů.“

„Po dvou týdnech?“ nechápal Von.

„V pátek se tady stavovali Patlalovi a hledali svoje dcery,“ zasmála se Brownie. „Zdá se, že holky doma vypustily nějaké dezinformace.“

„Stejně je to bláznovství,“ pokračoval Garry po tradiční odmlce spojené se zmínkou o Palmě a Pastě. „Střední škola karbanu a hazardu je přece nejbezpečnější místo v karbanickém světě. Kvikuan se taky jel schovat sem a ne někam ven. I kdyby tady nebyla všechna ta mimořádná bezpečnostní opatření, pořád je tu Trumpál!“

„Neřekla bych, že Trumpál tady bude pořád,“ šeptla potichu Brownie.

„Cože?“ vyhrkli zděšeně všichni ostatní.

„Chci tím říct, že tenhle rok bude dost cestovat,“ upřesnila. „Dneska je třeba v Pastvinách a hledá tam nějaký pohár utopený na dně přehrady.“

„Uf, to se mi ulevilo,“ oddechl si Garry. „Jak jsi řekla, že tu nebude pořád, tak to znělo skoro jako… no nic, musíme jít. Garsene Pokenger musí za deset minut zahájit svůj první trénink v roli hlavního kouče.“

„Kdo má být proboha zase Garsene Pokenger?“ zděsila se Hormona.

Garry se zamyslel. „To jméno ještě promyslím.“

…

Když se po snídani vypravili na fotbalové hřiště, Hormona s Brownie se k jejich překvapení vydaly s nimi. Společně se usadily na rozviklané lavičce vedle branky a pozorovaly dění na trávníku.

Garry mezitím postával uprostřed hřiště a pozoroval záplavu hlav různých barev a tvarů, která se rozhodla ucházet o prestižní místo v poblilvírském fotbalovém družstvu. Pohledem se zastavil u svalnatého mladíka, který ostatní uchazeče o hlavu převyšoval.

„Známe se od starouše Kvika,“ usmál se na něj mladík sebevědomě.

„Starouše Kvika?“ podivil se Garry.

„Jsem přece Kosmas Děkan, brankář.“

„Tak dobře, brankáře potřebujeme jako sůl!“

„Já jsem přece brankář!“ oponoval mu Von.

„Rozhodne férový souboj,“ uvolil se Garry, který pochyboval, že by někdo vyšší, silnější a rychlejší mohl být horší brankář než Von. „Můžete oba počkat u branky, já zatím vyřídím ostatní.“

Obrátil se čelem k hučícímu davu. „Držte huby, saláti!“ okřikl je. „Já jsem Garré Pokrinho a jsem váš nový trenér! Flákání skončilo, teď si místo u týmu musíte tvrdě vybojovat! Jisté ho mám jenom já a Támleta!“

„To není fér!“ ozval se Jiří Plíšek. „Já jsem taky hrál už loni!“

„Nemůžu ji vyhodit z týmu, když s ní chodím,“ vysvětloval Garry.

„Chodím s Danem Koumesem!“

„Ale to je idiot, a my dva se budeme brát,“ nenechal se vykolejit Garry. „A já nebudu padesát let poslouchat, proč jsem tě nevzal do týmu.“

Mezi účastníky prvního tréninku to začalo šumět.

Garry všechny rázně okřikl. „Jestli s tím má někdo problém, můžu ho klidně prodat uprostřed sezóny do Brzybolu. Místo každého z vás snadno najdu v Africe deset lepších, kteří mi utrhnou ruce, aby vůbec dostali šanci zahrát si v Evropě!“

„Tohle je amatérská školní liga, nemůžeš prodávat a kupovat hráče,“ protestoval znovu Plíšek.

„O tom rozhoduju já, co můžu a co ne,“ usadil ho Garry. „A teď si protřídíme zrno od plev. Dáme si tři kolečka kolem hřiště. Holky pomalejší než já a kluci pomalejší než Támhleta se můžou rovnou sebrat a vypadnout!“

„Snad obráceně, ne?“ znejistěla Támhleta.

„Obráceně bychom nevybrali žádné holky.“

„Takhle nevybereme žádné kluky!“ opáčila Támhleta sebevědomě.

Garry se samolibě usmíval. Vložil do úst píšťalku, mocně do ní foukl a ukázal směr. Houf poblilvírských studentů a studentek se váhavě rozběhl podle postranní čáry.

„Ty neběžíš?“ obrátil se Garry na Támhletu.

„Dávám jim náskok,“ odfrkla si Támhleta. „Ale ty bys měl přidat.“

…

„Běžící Garry!“ vykulila oči Hormona. „Tak to si musím zapálit!“

Brownie zívla. „Nic zvláštního. Přiběhl jak žíznivá čára pokaždé, když jsem mu zavolala, že…“

„Dáš si?“ zastavila ji Hormona.

…

Podle nastavených kritérií se podařilo vybrat dvacet děvčat a tři chlapce. V další fázi Garry s Támhletou testovali jejich šikovnost na jednotlivých postech, až se nakonec do týmu propracovali všichni tři hoši, tedy Jiří Plíšek a bratři Křiví, Kamil a Kenny. Mezi dívkami vybral Garry i přes slabší výkony v běhu i jiných testech skupinu v čele s Brunhildou Mlejnovou. Místo stopera, respektive stoperky mimo běžeckou soutěž obsadila Cookie Levandulová, která na místo ve vápně odmítla pustit kohokoli jiného. Garry zadoufal, že Cookie z týmu uteče poté, co jako brankáře vybere Kosmase Děkana.

Druhá pomocná ruka

„To už je třetí!“ divila se Brownie. „Vždyť tady pomalu není ani vidět!“

„Protože tady zaclání ten puntíkovaný hroch,“ ukázala Hormona před sebe. „Huš, běž pryč!“

…

Garry nechal konkurz brankářů schválně až na konec, protože byl přece jen Vonův kamarád a nechtěl ho zesměšnit před tak širokým publikem. Když dokráčel k oběma adeptům, překvapeně si všiml, že Kosmas Děkan se nepřítomně usmívá a trochu se potácí. Von byl zase zelený a klepal se jak osika, na tom ale nic zvláštního nebylo.

„Na každého z vás půjde pět střel z dvaceti metrů,“ oznámil oběma Garry. „Kdo jich chytí víc, bude brankář! První jde Von.“

Když se Von došoural doprostřed brány, zdálo se, že co nevidět omdlí.

„Zlom vaz!“ křikla na něj Brownie.

Von se na ni s úsměvem otočil. „Díky.“

„Myslela jsem to doslova, chlupáčku,“ zašklebila se Brownie. Její sestra, postávající na hranici šestnáctky na ni vrhla ošklivý pohled.

První střílel zepředu Garry a jeho ránu Von vyrazil nad břevno. V úžasu políbil svoje rukavice a vzápětí zabodoval i proti střelám Jiřího Plíška a Kamila Křivého z pravé strany. Z levé strany potom pálila Támhleta a její pumelice vymetla růžek branky. Poslední kopala Cookie.

„Chytej, Vonánku!“ poslala mu vzdušnou pusu a pomalý míč doprostřed brány. Von něco takového vůbec nečekal a míč mu prošel mezi nohama. Naštěstí se kutálel tak pomalu, že po něm Von ještě stihl skočit a vyrazit ho z brankové čáry.

„Jeden gól,“ konstatoval suše Garry. „Teď ty, Kosmasi,“ vyzval druhého zájemce o místo brankáře, který zatím vedl za brankou konverzaci se sadou rezervních míčů.

Kosmas Děkan se po čtyřech doplazil do branky. Garry opět střílel jako první a napálil míč přímo do Kosmase. Jiří Plíšek mířil k levé tyči, což bylo místo, kam se Kosmas zrovna skácel, takže ani druhá střela neskončila brankou. Kenny Křivý zkusil umístit svou ránu na druhou stranu, kde zel v bráně obrovský nehlídaný prostor, ale podcenil rotaci míče a trefil jen brankovou konstrukci. Támhleta poslala panenkovský oblouček doprostřed brány a ani podruhé se nemýlila. Skóre bylo srovnáno a rozhodnout mohla už jen Cookie Levandulová.

„Kopni to do autu a splním ti jakékoli přání,“ zasyčel na ni Garry.

Cookie si odplivla a sepnula si vlasy do culíku. Zamračila se na Kosmase Děkana, ale ten jí nevěnoval žádnou pozornost, protože se právě pokoušel vyšplhat po tyči nohama napřed. Rozeběhla se a vší silou nakopla míč. Ten trefil hlavu dezorientovaného Děkana a od ní se odrazil do brány.  Děkanova hlava se zas od míče odrazila do tyče a následně spadla i s celým Děkanem na zem.

…

Hormona típla poslední joint o trs trávy. „A máme to,“ usmála se.

…

„Jeho sestra nestřílela doopravdy!“ rozčiloval se Děkan, když se po pár minutách sebral ze země.

„Vždyť mu dala gól,“ uklidňoval ho Garry. „A tobě ostatně taky.“

„Ale ta malá holka, co má jeho dres, dala schválně jen lehkou ránu!“

„Zrovna tu málem nechytil,“ řekl Garry.

Kosmas Děkan k němu postoupil o krok blíž a výhružně na Garryho shlížel svrchu. „Nech mě to zkusit ještě jednou. Přísahal bych, že mě někdo omámil!“

„Říkali jsme deset střel?“ chopil se Garry míče.

„Svou šanci jsi dostal! Brankářem je Von!“ utrhla se na Kosmase Támhleta. „A ty, Garry, okamžitě polož ten míč!“

„Vonánek zvítězil čestně a spravedlivě!“ přisadila si Cookie.

„Vezmu tě do zálohy,“ navrhoval Kosmasovi ještě Garry. „Nebo do obrany! Možná i do útoku!“

„Já jsem chtěl být brankář,“ odsekl zlostně Kosmas Děkan, sundal si rukavice a mrskl je do trávy. Potom beze slova rozloučení odkráčel do hradu.

„Je to idiot,“ zakroutila hlavou Támhleta.

„Tak si s ním hlavně nezačni,“ zabručel Von.

„Byl jsi skvělý, Vone!“ šťouchla ho do zad Hormona, která spolu s Brownie přišla ze zámezí. Brownie zakoulela očima.

„Už jsem myslel, že tu poslední penaltu nechytím,“ brebentil šťastně Von. „Byla to od Cookie falšovaná rána, viděli jste sami, jak se točila trochu…“

„Musel bys být bezruký, beznohý a slepý jako mistr Wan, abys tu její střelu nechytil,“ štěkla Brownie.

„Každopádně jsem byl lepší než ten Děkan,“ mlel si dál Von tu svou. „Viděli jste ho, jak pořád padal? Vůbec se nekoukal, kam letí míč. A co to vyváděl při poslední střele, to jsem vůbec nepochopil. Proč lezl na branku?“ 

Hormona se zasmála. „A teď mazejte za Hybridem!“ ukázala jim.