6-4: Kvikuan ve vuaku

V jaké barvě budou mít Garry s Támhletou sobáš? A co to vlastně je sobáš? Opravdu se v Brajglu nachází nová koupelna? Odkdy je v polenském vlaku řazen jídelní vůz? A velkoprostorový vůz? A kdo dostane za vyučenou?

Kapitola čtvrtá:

Kvikuan ve vuaku

Ještě naposled na chvíli do Brajglu

Značnou část posledního prázdninového týdne hloubal Garry nad tím, co mělo znamenat Malejfujovo chování v Oblblé ulici. Nejvíc ze všeho mu vrtal hlavou uspokojený výraz, s nímž Malejfuj vyšel z krámu. Ať už ho potěšilo cokoli, rozhodně to nemohlo být nic dobrého. Garryho navíc popouzelo, že ve Vonovi ani v Hormoně Malejfujovo počínání nevzbuzovalo takovou zvědavost jako v něm; zdálo se, že po několika dnech je už nebavilo věčně se o něm bavit.[1]
„No ano, vždyť pořád říkám, že to vypadalo divně,“ prohlásila poněkud netrpělivě Hormona. Seděla na okenním parapetu v pokoji Vona, Toho a Onoho, respektive aktuálně Vona a Garryho, nohy měla položené na lepenkové krabici, která hrála roli Garryho skříně s oblečením, a jen neochotně odtrhla oči od učebnice Rozdávání a míchání pro pokročilé. „Má to ale spoustu různých vysvětlení.“
„A co ta fotka nějaké kamarádky, kterou Bordellinovi ukazoval? Co to mělo znamenat?“
„Třeba Malejfuj někoho má,“ poznamenal bez valného zájmu Von. „Chudák holka. Nebo kluk, viděli jste přece ty kalhoty.“
„A co teda podle vás chtěl vyrobit?“ nevzdával se Garry, jako včera, předevčírem a několik předešlých dní. „Byl v sexshopu, ne v továrně!“
„Asi něco na míru,“ zauvažovala Hormona.
„Jenže co potom mělo znamenat to jeho: A nezapomeňte mi tohle pořádně schovat, budu to potřebovat. Co bude potřebovat?“
Hormona zasténala. „Už jsme to probírali stokrát, Pokrmesi! Malejfuj si koupil koženou masku. Malejfuj chtěl, aby mu ji u sebe Bordellin schoval. Malejfuj nechtěl chodit v té masce mezi lidi. Malejfuj je idiot, protože mu nedošlo, že tu masku může nést i v tašce!“ podívala se na Garryho pohledem, který naznačoval, že Malejfuj není jediný idiot, který byl u pana Bordellina v obchodě.
„Doufám, že si Támhleta s Malejfujem něco nezačne,“ zauvažoval Von, „když je to takový idiot.“
Hormona loupla očima po Vonovi, aby pochopil, že Malejfuj s Garrym nebyli jediní idoti u pana Bordellina.
„Klid, Malejfuj už přece dostudoval, vůbec už se s Támhletou neuvidí.“
„Celé léto chodí s Danem Koumesem a taky se viděli jednou,“ bránil Von svou myšlenku, což bylo v zásadě správně, protože vzácné věci je potřeba chránit.
„Snad bychom to téma mohli opustit,“ řekla Hormona. „Řešíme to týden a nikam jsme se nedostali. A i kdyby tu masku kupoval pro nafukovací pannu, nic nám do toho není.“
„Nemělo by nás spíš znepokojovat, že je Malejfuj Smrtikibic, než co si kupuje v sexshopu?“ osvítilo Vona.
Garry se zachechtal. „Jenom dělal machry. Myslíš, že by ho Doktor Vrdlmrsmrst přijal mezi skutečné Smrtikibice? Takového šaška?“
„Ty to musíš vědět nejlíp, je to tvůj otec,“ hlesla Hormona, zatímco něco hledala v rejstříku učebnice Brutaliuse Líbáka.
„On nechce Malejfuje, potřebuje získat mě,“ rozvíjel svou úvahu Garry. „Jeden nemůže zvítězit, pokud ten druhý prohrál.“
Hormona dala neverbálně najevo, co si myslí o věštbách profesorky Tříhlavňové. „S tebou by si teda pomohl,“ ušklíbla se. „Každý padouch, který by byl co k čemu, by se snažil získat na svou stranu mě.“
„To taky leccos vysvětluje,“ utrousil Garry.
„Co?“ zvedla Hormona oči od Rozdávání a míchání pro pokročilé.
„Nic,“ usmíval se Garry. „Hlavní je, že Malejfuj je Tomu-jehož-jméno-neumíme-vyslovit při ovládnutí karbanického světa k ničemu. Jsem jeho syn, takže kdyby s někým prohrál, mám právo na odvetu… nebo něco takového Trumpál říkal.“
„A Cracko je zase Malejfujův syn.“
„Nekecej, Vone!“ vykulila Hormona oči snad až příliš teatrálně.
„Co když se Vy-tušíte-kdo chce pomstít za to, že Mufius Malejfuj zpackal tu akci na ministerstvu. U madam Ovečkinové říkal, že má letos něco udělat!“
Hormona chvíli gestikulovala, jak přemýšlela o tom, co Von řekl. „Chceš naznačit, že za to, že starý Malejfuj podělal akci na ministerstvu, dostane mladý Malejfuj příležitost podělat nějakou další?“
„Hm,“ přikývl Von.
„To zní jako dost uhozený plán,“ řekla Hormona. „Ale Vrdlmrsmrst je Garryho otec, takže by nás u něj záliba v uhozených plánech neměla překvapovat.“
„Takže si myslíš, že mám pravdu?“ vyhrkl šokovaně Von.
„Je to možné,“ přikývla Hormona a udělala si do učebnice nějakou poznámku. Von zrudnul.
„Malejfuj je Smrtikibic na baterky,“ trval na svém Garry. „Bojím se spíš toho, co si tam objednal.“
„Pokud nemáš v plánu si s Malejfujem začít, tak se toho asi bát nemusíš,“ usoudila Hormona.
Garry uraženě odešel. Nad schodištěm narazil na Támhletu, která se právě vracela do svého pokoje s plnou náručí vypraného a složeného prádla.
„To není moje,“ špitla, když viděla, jak si Garry prohlíží titěrné růžové a černé krajkové kousky. „Som iba taká zlatá, že to odnesiem hore. Dole se to totiž nedá vydržet!“
A skutečně, když vešel do kuchyně, zjistil, že u stolu sedí Floriana a barvitě líčí všechny detaily přípravy své a Tadytohohle svatby. Paní Vlezlá seděla proti ní a mračila se na hromadu růžičkové kapusty, kterou loupala na dnešní palačinky.
„Už sme sa s Tadytímhle takmer rozhodli, že budeme mať len dve družičky, Támhleta a Tymiána budú spolu vyzerať jednoducho úžasne! Hovorila som si, že by sme ich mohli obliecť do svetlo zlatej, ružová by sa samozrejme s Támhletej vlasmi príšerne tĺkla...“
„Támhleta ti těžko může dělat družičku, když je to i její svatba… hlavně její svatba,“ přerušila ji paní Vlezlá.
„Veď predsa by sa mohla po svojom obrade prezliecť, nie?“
Garry si nalil kakao a posadil se, protože si rozhodně nechtěl nechat ujít pokračování.
„Co, prosím?“ zeptala se paní Vlezlá, zatímco vztekle krouhala kapustu na malinkaté kousíčky.
„Že by se Támhleta mohla prezliecť,“ drmolila dál Floriana. „Koniec koncov nevesta bude ten deň len raz, ale družička môže byť sedemkrát či koľkokrát. Neviem, koľko ma byť tých sobášov.“
„Tak to ne,“ protestoval Garry. „Žádné slety čarodějnic nebudou!“
„Ty si naozaj šibnutý, Garry,“ zamračila se na něj Floriana Drevokocúrová. „Aké čarodejničky?“
„Nahé, tančící kolem kotle… o úplňku,“ blábolil Garry. „Prostě sobáš.“
Floriana přemýšlela dál nahlas: „Ako to chcete urobiť s farbami? My by sme chceli zlatú a fialovú.“
„Mně se líbí černá,“ napil se Garry kakaa. „A já to budu platit, takže…“
„Mně se líbí modrá,“ zavrčela paní Vlezlá.

„…takže modrá,“ dokončil Garry.

„A čo svadobná torta?“
„Svatební tortilly bych bral,“ souhlasil Garry.
„Vy byste se teď měli radši chystat na zítřejší cestu do Polné,“ změnila raději téma paní Vlezlá. „Dostaneme zas auto od ministerstva a na nádraží budou hlídat bystrokartové.“
„Bude tam Toníková?“ zeptal se Garry.
„Nepríde vám ta Toníková akási zvláštna?“ zamyslela se Floriana. „Ako by nám chcela za každú cenu dokázať, že je naozaj baba. Má strašne výrazné líčenie a tá jej rúž je tiež hrozne krikľavá. Nepristane jej to, je skôr taký chlapčenský typ.“
„Růže jsem si u ní nikdy nevšiml,“ procedil Garry přes cukající rty. „Musím do koupelny,“ ukazoval rychle za sebe.
„Ale nesiahaj na moju kozmetiku!“
Garry si po měsíci pobytu v Brajglu alespoň prohlédl nově vybudovanou koupelnu. Když skončil svou potřebu (což naštěstí byla jen nutnost smát se chvíli na celé kolo), otevřely se dveře.
„Promiň,“ zakryla si Támhleta oči, „nevěděla jsem, že jsi tady.“
„A já jsem zase nevěděla, že jste tu oba,“ vklouzla dovnitř ještě Hormona. „Potřebuju si zapálit! Nechals mě tam samotnou s Vonem!“
„Jak se ti líbí naše nová kúpeľňa, Garry?“ vyzvídala Támhleta.
„Ta koupelna je… nehodí se sem,“ rozhlédl se po bíle vykachličkované koupelně s moderní nerezovou sanitou. V rohu stál velký bojler na dřevoplyn, který ohříval vodu a zajišťoval také podlahové topení.
„Proč jste ji nechali udělat?“ ptala se Hormona, zatímco se posadila s jointem na okraj vany.
„Nechal ji udělat Tadytenhle,“ vysvětlovala Támhleta. „Nevím, kde na to vzal.“
„Já vím,“ zabručel Garry.
„Ale proč jste ji nechali udělat?“
„Protože slečna Nefajči-tu-umývam-si-tu-vlasy by sem jinak nebyla ochotná přijet.“
„Ale proč jste ji nechali udělat?“
„Nevydržela by bez koupelny ani dvě hodiny. A naposledy tady byla před hodinou a padesáti…“
„Čo vy tu všeci robíte?“ otevřely se znovu dveře. „A nefajči tu, umývam si tu vlasy.“

A konefně ten Kvikuan ve vuaku

„Maj sa,“ pobozkala Floriana Garryho, když vynesli svá zavazadla před Brajgl a naložili je do auta nerudného pana Nezdvořáčka. Von s nadějí ve tváři okamžitě vyrazil k ní, Támhleta mu ale nastavila nohu, takže zakopl a letěl na zem. Hormona měla k jeho smůle úplně stejný nápad, takže přistál pusou přímo na její botě. Navztekaný, zrudlý a ušpiněný se zvedl a bez rozloučení utíkal k autu.
Tentokrát je nečekal Hybrid, ostatně nejeli před Eso herna-bar, kde pravděpodobně byl. Na hlavním nádraží čekali dva zachmuření vousatí bystrokartové, kteří je odvedli na sedmé nástupiště, odkud už viděli stát špinavě zelený polenský rychlík. Nevyčkávali na pokyny bystrokartů a okamžitě přeskákali přes koleje k odpudivé soupravě.
Nastoupili do nejbližšího vagónu a Garry je táhnul dál, aby našli volné kupé.
„Já nemůžu s vámi,“ pohlédla na něj omluvně Hormona. „Musím do učitelského vagónu, víš přece… nebo vlastně nevíš,“ zamávala jim a zmizela.
„Nad čím přemýšlíš?“ strčil Garry do Vona, když ten stále hleděl za odcházející Hormonou.
„Ale, vždyť přece… Hormona,“ přemýšlel Von. „Ale to je jedno, pojď si sednout.“
„Máš pravdu, něco na tom nehraje,“ přidal se i Garry, když se posadili. „Jak to, že šla do učitelského vagónu jenom ona? Ty jsi přece taky vedoucí ročníku!“
„Ona mi to pak řekne,“ mávl rukou Von. „Stejně tam budou jen opakovat, že se máme zabavovat na chodbách a hlídat nebezpečné předměty. Nebo něco takového.“
Kolem kupé procházela Támhleta. Garry otevřel dveře. „Nesedneš si k nám?“
„Já nemůžu, Garry, slíbila jsem Danovi, že pojedeme spolu,“ usmála se rozpustile Támhleta. „Tak zatím!“
„Jasně,“ zabručel nepřítomně. Cítil se dotčeně. Přes léto si tolik zvykl na její přítomnost, že neustále zapomínal, že Támhleta chodí s Danem Koumesem a ve škole zpravidla nemá ve zvyku trávit s ním čas mimo hodiny. Vyhlédl do chodbičky. Před vedlejším kupé se mačkala skupinka mladičkých děvčat, která na něj zírala jako uhranutá.
Mezi nimi se právě protlačil mladík s kulatým obličejem.
„Debile,“ povzdechl si Garry. „Stojíš mi ve výhledu. Zapadni do kupé.“
„A mě sis ani nevšiml,“ zafňukala dívka, která kráčela Debilovi v patách. „Nikdo si mě nevšímá!“
„Ahoj, Hanko, jak se máš?“
„Nepředstírej, že tě to zajímá,“ skryla si Hanka Hatebadová zbytky obličeje, které byly vidět přes dlouhou černou ofinu, do dlaní.
„EmOTaY si vede pořád dobře, co?“ poznamenal Garry.
„Náklad pořád stoupá,“ vzlykala Hanka. „Nevím, co dělám špatně!“
„Koukají dokonce i po mně,“ poznamenal nadšeně Debil a ukázal na houf chichotajících se děvčátek. „Jen proto, že jsem s tebou!“
„Jen proto, že tady zacláníš,“ štěkl Garry a ukázal Debilovi Dlouhému Z. místo v kupé.
„Toho dobrodružství na ministerstvu byly celé prázdniny plné noviny,“ usmíval se Debil, když se posadil. „Nejdřív jsem myslel, že se babička bude zlobit, ale náramně ji to potěšilo. Říkala, že se začínám aspoň trochu vybarvovat po tátovi.“
„Celé jsi to prospal,“ namítl Von.
„Jsme slavní!“ nedal se odradit Debil a vsoukal se pod sedadlo, aby chytil svého žabáka (za celé studium už třicátého devátého).
„Budeme letos zase dělat schůzky TA, Garry?“ zeptala se Hanka a vytáhla brýle bez dioptrií se silnými černými obroučkami, které dostal jako dárek k poslednímu číslu každý předplatitel EmOTaYe.
„Mně se TA líbila. Naučil jsem se tam spoustu věcí!“
„To je pravda, už neoněmíš na půl hodiny pokaždé, když vidíš holku v plavkách,“ přikývl Garry.
Někdo otevřel dveře kupé. „Ahoj hlupáčku, ahoj chlupáčku, ahoj blbečku, ahoj netopýre,“ zaševelila Brownie. V plavkách. „Ráda vás vidím, ještě se uvidíme,“ zamávala a zmizela.
Garry se obrátil na své spolucestující a pochopil, že jediný člověk, který je schopen pokračovat v rozhovoru, je Hanka. Vykoukl proto radši na chodbu, ale Brownie zatím někam zmizela.

Dívky před sousedním kupé se na něj znovu podívaly a rozhihňaly se.

„Tak se ho zeptej!“
„Já ne, ty!“
„Tak jo!“
Jedna z nich, kurážně působící dívka s černýma očima, výraznou bradou a kudrnatými tmavými vlasy se protlačila k němu.
„Ahoj Garry, já jsem Brunhilda. Brunhilda Mlejnová,“ zahalasila sebevědomě.
„Ahoj Brunhildo, já jsem Garry. Garry Poker,“ odpověděl celkem zbytečně Garry, ale Brunhildu to zjevně pobavilo, protože se zvonivě zasmála.

„Co kdyby sis přesedl k nám, do našeho kupé? Nemusíš přece sedět s nimi,“ naklonila se k němu a šeptala mu do ucha. Garry se otočil ke svým kamarádům. Von nepřítomně hleděl na protější sedadlo, z Debila byl vidět jen zadek, jak znovu honil žabáka pod sedadlem, a Hanka se pokoušela uškrtit záclonkou.

„Patnáct ti už bylo?“ zeptal se pro jistotu Garry a zvedl se.
„Už aby tu byl vozík s jídlem, padám hlady,“ začal se zjevně vzpamatovávat Von.
Než se Garry stačil přesunout do kupé k roztouženým prvačkám, přiběhl k nim udýchaný Dan Koumes se dvěma obálkami v ruce. 

„Mám tohle doručit tobě a Debilovi,“ podal mu obálky. Garry hodil Debilovu obálku pod sedadlo za žabákem a sám rozlepil tu svoji.

„Dostal jsem pozvánku na oběd s Kvikuanem. V jídelním voze,“ podivoval se Garry. „Co přišlo tobě, Debile?“

„To samé,“ hlesl užasle Debil.

„Tenhle vlak má jídelní vůz?“ hlesl ještě užasleji Von.

Garry s Debilem tedy vyrazili směrem, kterým tušili jídelní vůz, protože v opačném směru už byla jen lokomotiva. Cesta byla poměrně náročná, protože chodbičky byly plné studentů, kteří vyhlíželi vozík s občerstvením. Hodně zvědavých krků vykouklo z kupé také proto, aby si ho prohlédlo zblízka. Jedinou výjimkou byla Nora Nguyenová, která když ho spatřila, tak okamžitě zmizela dovnitř, kupé zamkla a zatáhla záclonky.

Když konečně došli do jídelního vozu, okamžitě viděli, že nejsou jedinými pozvanými. Podle bodrého uvítání to ale vypadalo, že z Garryho příchodu má profesor Kvikuan rozhodně největší radost.

„Gavvy, chuapfe dvahý!“ rozzářil se a hrnul se k němu, takže buclatého mladíka, který seděl vedle něj, shodil z místa. Jak se k němu Kvikuan prodral, měl Garry pocit, že oslepne. Kvikuan se vyparádil do zlatého obleku, který se ve slunečním svitu třpytil a házel skoro stejná prasátka jako Kvikuanova lesklá pleš. „Vád vás zase vidím, moc vád vás vidím. A vy musíte být pan Duouhý Z., není-uif pvavda?“

Debil vyplašeně přikývl. Na Kvikuanův pokyn se posadili, Garry na místo vedle profesora. Debil se posadil naproti němu. Garry se rozhlédl po dalších pozvaných. Poznal jednoho studenta Zmizeluzlu ze svého ročníku, vysokého snědého chlapce s vystouplými lícními kostmi, který seděl u jejich stolku. Na druhé čtyřsedačce naproti byli dva třeťáci, které Garry neznal a naproti nim se vedle buclatého chlapce, kterého tam Kvikuan odsunul, krčila Támhleta. Nejistě se rozhlížela, jako by nechápala, jak se tam dostala. Podobně se ale tvářili i všichni ostatní.

„Od kdy vozí školní vlak jídelní vůz?“ rozhodl se Garry prolomit ledy.

„Od té doby, co jsem se vvátiu do suufby,“ pohladil si Kvikuan objemný břich. „Mám známého u Jídeuních a uůfkových vozů, suovo dauo suovo a… Vfechno se dá zavídit, kdyf je vůue a chuť. A chuť teda vozhodně mám!“ zasmál se vlastnímu žertu.

„Jestuipak se znáte se vfemi?“ zeptal se Kvikuan Garryho a Debila.

„Nemám dobrou paměť na jména,“ zabručel Garry. „Ani na obličeje.“

„Zato já výtefnou,“ pochválil se profesor. „Zase si nepamatuju skouo nic daufího. Kdybyste mě zabiui, tak vám nefeknu, co mám vuastně ufit za pvedmět,“ culil se.

„To je jasné, že kdybychom vás zabili, tak nám to neřeknete,“ řekl Garry. „Mrtví nemluví. Kromě Igora, to je strašná osina v zadku.“

„Ty jsi aue vtipáuek, Gavvy Pokeve,“ chechtal se dál Kvikuan. „Aue k věci,“ ukázal na tmavého chlapce ze Zmizeluzlu, „tohue je Pvejt Zabitý, samozvejmě z vafeho vofníku. A pvestofe je zabitý, tak muuví. Ha ha ha.“

Zabitý se slabounce usmál Kvikuanovu vtipu a na Garryho s Debilem se místo pozdravu jen ušklíbl, takže svou schopnost mluvit zatím nepotvrdil. Garry s Debilem si počínali stejně. Mezi studenty Poblilvíru a Zmizeluzlu už ze zásady panovala vzájemná nevraživost.[2]

„Tohue je Kosmas Děkan, mofná uf jste se někdy potkaui… ne?“

Děkan, urostlý mladík z třetího poblilvírského ročníku, přikývl. Garry zavrtěl hlavou.

„Tady je Mavek Bubý, nevím, jestui se znáte, je z Bvzybouu.“

Bubý (nebo Blbý, o tom budou ještě dohady) se na ně usmál.

„A támhueta okouzuující muadá dáma víkaua, fe vás zná!“ ukončil představování Kvikuan.

Rozbíhající se konverzaci přerušila stevardka, která přinesla každému misku vývaru, řízek s bramborovou kaší a nealkoholické pivo.

„Doufám, fe vám nevadí, fe pvídete o bauífek z minibavu,“ otřásly se Kvikuanovy všechny brady při té hrozné představě. „Aue snad místo toho oceníte tohue pvíjemné setkání. Dáte si moufník, Bubý?“ zeptal se, když si všiml, že Marek mezitím už stihl dojíst svoji porci a sápe se Támhleté do talíře.

Ta však byla vytrénovaná od Vona a nenápadně ho odstrčila loktem mířeným mezi oči. Před Bubým (Blbým) se naštěstí odnikud zjevila čerstvě upečená bábovka.

„Pvávě jsem tady Mavkovi vykuádau, fe jsem měu tu fest ufit jeho stvýce Matoufe,“ sděloval Kvikuan Garrymu a Debilovi, zatímco mezi slovy zvládal zkušeně konzumovat polévku, „nebo to byu Uukáf?“

„Jan,“ zamumlal Marek přes bábovku.

„Ach ano!“ vzpomněl si Kvikuan. „Vynikající kavbaník. Tvumfový vád dostau víc nef zasuoufeně. Samozvejmě jen tvetí tvídy, aue pvvní a dvuhou nedávají jen tak kafdému. Pvvní tvídu má z fijících kavbaníků vuastně jen Tvumpáu a nás s dvuhou tvídou je taky jen páv,“ oklepal neexistující smítko ze stříbrné medaile na levé klopě.

„Vídáte se s ním?“ vyzvídal Kvikuan po Markovi.

„Moc ne,“ odpověděl Marek po chvíli, když dojedl bábovku.

„Chápu, má asi dost pváce. Bez pváce nejsou kouáfe, cof mi pvipomíná,“ otočil se a luskl na obsluhu. Za okamžik stály na obou stolech obrovské mísy plné koláčů.

Marek Bubý si bez práce vzal hned tři a Kvikuan mu za to věnoval chladný pohled.

„A co vy, Kosmasi,“ oslovil tedy raději Děkana. „Suyfeu jsem, fe vy a váf stvýfek Dauimiu se vídáváte pvavideuně. Viděu jsem nějakou vafi fotku z honu.“

„U našeho zámečku v Libočanech máme soukromou oboru,“ usmál se Kosmas Děkan. „Někdy přijeďte. Máme tam i bílé jeleny. Minulý týden jsme se tam sešli i s Robertem Hyksem a Bubusem Vroubkem.“

„Suefno!“ vykřikl Kvikuan. „Odneste tady muadému mufi to zvětvaué pivo a dejte mu něco uepšího. Máte ten výbovný vyzuink?“

Slečna chvíli přemýšlela, jestli vyzuink je ryzlink nebo vizovická, tak raději přinesla obojí.

Dál to probíhalo, jak Garry předpokládal. Všichni přítomní byli zjevně pozváni proto, že byli příbuzní nebo se znali s někým známým či vlivným – všichni kromě Támhleté, když odhlédl od toho, že je to jeho nastávající, a od toho, že všechny čistokrevné karbanické rody jsou více či méně příbuzné.

Jak se ukázalo, matkou Zabitého byla černokarbanice Jitrnice Ovarová s pověstí proslulé krasavice. Garry pochytil, že byla sedmkrát vdaná, z toho několikrát i za více mužů najednou, a všichni její manželé zemřeli za podivných okolností a zanechali Jitrnici obrovské dědictví.[3]

Jako dalšího prolustroval Kvikuan Debila. Profesor Kvikuan byl zjevně kdysi v Polné spolužákem Debilovy babičky. Z Kvikuanovy nešťastné tváře bylo patrné, že sem Debila přizval jen ze staré známosti a nyní přemýšlí, jak mu nenápadně naznačit, že na dalších podobných setkáních už vítán nebude.

„A teď,“ pozvedl Kvikuan příbor a chvíli dramaticky bubnoval do prázdného talíře, „Gavvy Pokev! Kde zafít? Vyvouený, tak vám teď víkají, co?“

„Vyholený,“ zachrochtal Marek Bubý, který mezitím odněkud získal svíčkovou, čímž si vysloužil další mrazivý pohled profesora Kvikuana.

„Samozvejmě, vůzné pověsti kouují uf uéta,“ povídal Kvikuan. „Vzpomínám si na to, jako by to byuo vfeva. Uívie, Johnnie… no, na něm vuastně ani tak nesejde, kdyf to není váf skutefný otec,“ hleděl zamyšleně na Garryho. „Fímf se dostáváme k tomu nejzajímavějfímu. Jak je mofné, fe syn nejzuejfího feunokavbaníka vfech dob stojí tak neochvějně na stvaně dobva? Hvdina kavbanického světa…“ rozplýval se Kvikuan. „V pouhém voce povaziu Toho-jehof-jméno-neumíme-vysuovit a zdá se, fe je pvipvaven uděuat to znovu.“

Zabitý si odkašlal, tak nenápadně a nesouhlasně, jak to jen šlo.

„Zato ty bys neporazil ani chcíplou kozu v přebíjené, Zabitej!“

„Ach bofe,“ zachechtal se pobaveně Kvikuan a otočil se na Támhletu, která napříč vagónem probodávala Zabitého pohledem. „Měu byste se mít na pozovu, Pvejte! Viděu jsem, jak tahue muadá dáma nakopua kohosi do vozkvoku, kdyf jsem feu kouem jejího kupé! Nechtěu bych si to s ní vozházet.“

Zabitý se jen pohrdavě ušklíbl.

„Touik se toho uetos v uétě udáuo,“rozpovídal se zase Kvikuan. „Fuověk sice neví, femu má věvit, aue to, jak jsi zaváueu na ministeustvu, Gavvy, to uf ti nikdo neodpáve.“

„Já a Támhleta jsme tam byli taky,“ vzmužil se Debil a odhodlal se promluvit.

„Váfně?“ užasl Kvikuan a pohlédl na Debila a Támhletu zkoumavěji, než předtím. Když Debila ani Támhleta svou roli na ministerstvu dál nijak nerozváděli, pustil se do vyprávění nějaké veselé historky z natáčení. Přestože se historka týkala Karolíny Křesadlové, kapitánky Teplických tygřic, Garry nedokázal s Kvikuanovým přednesem udržet krok a raději zavřel oči a vybavoval si Karolínu Křesadlovou barvitěji.

„Aue copak?“ podivil se najednou Kvikuan, čímž vytrhl Garryho z příjemného polospánku. „Vypadá to, fe uf jsme v Goufově Jeníkově! Tak pvo dnefek uf to vozpustíme, ať máte fas i na své kamavády! Vy se u mě někdy uvfitě stavte, Kosmasi, mám pvo vás pozvánku na jeden hon, ktevý budeme povádát s pváteui u Fďávu. Gavvy, Pvejte – taky se stavte, kdyf budete mít cestu kouem. A totéf puatí i pvo vás, suefno,“ mrkl na Támhletu. „Bubý, Duouhý Z., sbohem!“

Grizzly Zlý

„To jsem rád, že to máme za sebou,“ zabručel Debil, když se vraceli zpět do svého kupé. „Zvláštní chlap, co?“

„Trošku,“ přitakal Garry. „Jak ses tam vlastně dostala ty, Támhleto?“

„To si myslíš, že když jsem Vlezlá, tak nemůžu dostat pozvánku do lepší společnosti?“ odsekla mu Támhleta.

„No…“

„Viděl, jak jsem nakopla Zachariáše Smila,“ vysvětlovala Támhleta. „Pamatuješ toho pitomce z Brzybolu, co byl v TA?“

„Samozřejmě, ten se nedá zapomenout,“ zaskučel Garry.

„V jednom kuse otravoval, jak to bylo na ministerstvu, a že si myslí, že jsme tam ve skutečnosti ani nebyli, že si to Kartář celé vymyslel. A že nevěří, že bychom se my dokázali ubránit i jen polovině jednoho Smrtikibice, že kdyby tam byla doopravdy Barbecue Le-Branžová, tak už musíme být mrtví… Pak zas otočil, proč jsme ho nevzali s sebou, když byl taky v TA, a že kdyby tam byl, mohl být Sirénus Flek ještě naživu… zabít je málo!“ ulevila si Támhleta. „A pak se tam objevil Kvikuan. A místo trestu mě pozval na ten oběd.“

„Místo trestu? Nebo jako trest?“ zauvažoval Debil. Támhleta se zasmála.

„Pořád lepší důvod než…“

Garry se zastavil, protože Zabitý, který šel kousek před nimi, se ve velkoprostorovém vagónu (který Garry viděl ve vlaku také poprvé) posadil ke Cracku Malejfujovi a Anetě Alzheimerové.

„Nemáte EmOTay?“ zeptal se jich.

Támhleta se na něj nechápavě podívala, ale vylovila z kabelky smutný časopis. Garry si z něj vzal brýle a zbytek vrátil.

„A nějakou paruku?“ zkusil to.

„Mám jen balakryl,“ nabídla Támhleta. „Červený.“

„To je ideální,“ vzal si od ní Garry plechovku a vmasíroval si barvu do vlasů. Skupinka peklospárských druháků ho nechápavě pozorovala. „A teď zmizte,“ pokynul kamarádům.

Počkal, až odejdou, přikrčil se, aby vypadal o hlavu menší a nakráčel k místům, kde seděli Malejfuj, Zabitý a Alzheimerová.

„Ahoj,“ pozdravil pisklavým hláskem. „Já jsem G…rizzly Zlý. Jsem nový zmizeluzelský prvák! Můžu se s vámi kamarádit?“

„Odprejskni, smrade,“ zavrčel na něj Zabitý.

„Počkej,“ zastavil ho Malejfuj. „Nemůžeme přece odmítat nové… kamarády. Posaď se, Grizzly. Zabitý, uhni mu. Já jsem Cracko Malejfuj, tohle je Zabitý a tohle Alzheimerová, ale něco mi říká, že už nás znáš.“

„Jak víš, že budeš chodit do Zmizeluzlu, když rozřazování teprve bude?“ mračil se na něj Prejt Zabitý.

„Všichni u nás doma jsou hrozně zlí,“ pištěl Garry v Grizzlyho podobě. „Jestli nepřijdu do Zmizeluzlu, spáchám harakiri! O čem se bavíte? Plánujete nějakou špatnost?“

„Tady Zabitý nám právě vyprávěl, jak to vypadalo na obědě s profesorem Kvikuanem,“ řekl líně Malejfuj a položil si hlavu do klína Anety Alzheimerové, která seděla u okna. Ta z toho byla tak překvapená, že leknutím zavýskala, ale pak mu začala vískat vlasy.

„Jenom se snažil vlichotit do přízně lidem s dobrými kontakty,“ rozvedl to Zabitý. „Ne, že by jich našel nějak moc.“

„Kdo tam byl?“ vyzvídal Malejfuj, ale tvářil se přitom tak, že ho to vůbec nezajímá.

„Děkan z Poblilvíru,“ odpověděl Zabitý.

„No jasně, jeho strejda je ředitel karbanického archivu,“ pokyvoval Malejfuj.

„Nějaký Bubý… nebo Blbý z Brzybolu,“ pokračoval Prejt Zabitý.

„Ten je přece úplně blbý,“ divila se Aneta.

„Dokonce tak blbý, že si to pamatuje i Aneta,“ podivil se Cracko. „To musí být případ…“

„Pokera, Dlouhého Z. a tu Vlezlou holku,“ dokončil svůj výčet Zabitý.

Malejfuj se šokovaně posadil a odstrčil od sebe Anetinu ruku.

„On pozval Dlouhého Z.? Debila Dlouhého Z.? Debila? D-E-B-I-L-A D-L-O-U-H-É-H-O Z-E-T?“ hláskoval nevěřícně Malejfuj.

„Chodil do školy s jeho babičkou,“ vysvětlil Garry.

„Jak ty to víš?“ podíval se na něj Zabitý podezíravě.

„Četl jsem to… v… EmOTaYi,“ zahuhlal Garry.

„Jasně, že pozval Pokera, to je jasné, Poker je přece vyvolený,“ brblal si Malejfuj spíš pro sebe.

„A vyholený,“ dodala Aneta.

„A co ta malá Vlezlá?“ divil se ještě Malejfuj. „Co je na ní tak zvláštního?“

„Spoustě kluků se líbí,“ poznamenala Aneta Alzheimerová a koutkem oka sledovala Malejfujovu reakci. „Ty si přece taky myslíš, že je hezká, Prejte, a všichni víme, jak vysoké máš nároky.“

„Chodil jsem s ní jenom týden,“ zrudly Zabitému tváře. „A vůbec mi to nepřipomínej! Zničehonic mi řekla, že jsem idiot a od té doby se mnou nemluvila! Kravka!“

„Cože?“ rozčílil se Garry a vyskočil ze svého místa. „Ty jsi taky chodil s Támhletou? To nestačí, že s ní chodila půlka Peklospáru a celý Poblilvír? Ještě ty řekni, že jsi s ní taky něco měl!“ obořil se na Malejfuje.

„Proč tě to tak žere?“ divil se Malejfuj. „Jsi přece prvák a nic o tom nevíš.“

„To je vlastně pravda,“ kníkl Grizzly Zlý.

„Ale mě by to celkem zajímalo,“ zajela Aneta rukou do Crackových vlasů. „Líbí se ti Támhleta?“

Cracko si povzdechl. „Mně se líbí blondýnky. Genetiku neošálíš.“

Aneta Alzheimerová zklamaně stáhla své ruce pryč z jeho hlavy. Kolem prošla Brownie Levandulová v plavkách a se zájmem si celou scénu prohlížela. Pak se zamračila a odběhla na nejbližší představek.

„No,“ utrousil Malejfuj po chvilce, „Kvikuan má politováníhodný vkus. Možná taky už trochu senilní, vždyť je jen o tři měsíce mladší než Trumpál. Můj otec býval jeho oblíbenec. Nejspíš Kvikuanovi nikdo neřekl, že jsem ve vlaku i já, protože…“

„Na tvém místě bych pozvání nečekal,“ zavrtěl hlavou Zabitý. „Kvikuanovi jde o kontakty a známosti. A známost v Az-Karbanu je mu platná jako mrtvému žolík.“

„Navíc Kvikuan se už skoro rok schovával před Smrtikibici! Přijal místo v Polné jen proto, že se jich bojí!“ připojil se Garry. „To jsem taky četl v EmOTaYi,“ dodal spěšně.

Malejfuj se zatvářil dotčeně, ale nakonec se neupřímně usmál.

„No a? Je mi úplně jedno, s kým chce mít Kvikuan něco společného,“ mračil se. „Je to jen další pitomý učitel. Proč by mě mělo zajímat, co si o mně myslí nějaký starý pomatenec? Ostatně, příští rok možná už v Polné vůbec nebudu…“

„Příští rok?“ zamyslela se Aneta. „Vždyť… co tady vlastně…“

„Budu mít něco důležitějšího na práci,“ zatvářil se Malejfuj samolibě. „Něco lepšího, zajímavějšího…“

Garrymu, schovanému uvnitř Grizzlyho Zlého, se napětím rozbušilo srdce. Co se tím Malejfuj snaží říct? Chce své kamarády zatáhnout do svých černokarbanických plánů? Nebo má jen potřebu se před nimi chlubit a honit si ego? Rozhovor Malejfuje, Zabitého a Alzheimerové ještě pokračoval, ale Garry už se nedokázal soustředit a jen si v hlavě promítal různé možné i nemožné scénáře toho, co Malejfuj chystá.

„Už bude Polná,“ probral ho Malejfujův hlas. „Měli byste vystupovat,“ pobídl Anetu a Prejta. Garryho, který se chystal proklouznout, ještě zadržel.

„Tobě jsem chtěl ještě něco ukázat,“ sklonil se ke stolku pod oknem. „Podívej se.“

Garry se zvědavě naklonil nad sklápěcí stolek. Malejfuj ho vší silou praštil zezadu do hlavy a Garry si rozrazil nos o hranu stolku. Emobrýle se roztříštily.

„To sis myslel, že jsem takový kretén?“ křičel Malejfuj.

Stolek se pod vahou Garryho hlavy sklopil a Garry spadl pod něj. Malejfuj stolek zase hbitě zaaretoval do vodorovné polohy.

„Nic moc ses nedozvěděl, ale špehovat se nemá, Pokere,“ vrčel Malejfuj a škubnutím zvedl Garryho hlavu proti spodní desce.

„Pozdravuj v Praze!“

Garry zachroptěl a zhroutil se na špinavou podlahu vagónu. Kopance do žeber, které ještě obdržel, už necítil.

…

Malejfuj spěšně popadl své zavazadlo a pospíchal ven z vlaku. Když prošel na plošinu u dveří, zčistajasna se otevřely dveře záchodu a někdo ho vtáhl dovnitř.

„Co to mělo znamenat?“ zavrčel mu do ucha nepříjemně rozladěný hlas. „Co si jako myslíš, že děláš?“

„Po-Po-Po-Poker nás špehoval,“ koktal Malejfuj. „Musel dostat za vyučenou!“

„To mě nezajímá, s Garrym si můžeš dělat, cokoli chceš,“ syčela mu do obličeje zpod záplavy žlutých vlasů rozzlobená dívka. „Když mě necháte se dívat.“

Malejfuj se zašklebil odporem.

„Dobře víš, o čem mluvím,“ pokračovala a přes košili mu zakroutila bradavkami. „Kdo ti dovolil nechat se osahávat od Anety, co?“

„Nikdo,“ zasténal.

Čapla ho za vlasy a silně zatáhla. „Mám ti ty vlasy ostříhat, aby tě takové nápady přešly?“

„Ne, prosím…“

„Ne, prosím, paní,“ opravila ho. „Garry dneska nebude jediný, kdo dostane za vyučenou. Tu masku sis aspoň koupil, nebo jsi takový neschopný kretén, že jsi nezvládl ani to?“

---

[1] Pasáže, které se dají opsat slovo od slova, jsou nejlepší.

[2] Pokud někdo nečetl ani jeden z předchozích pěti dílů, teď už to ví. Garry tedy nesnáší Malejfuje, Svraba, Hnoje, Grapea z principu, nikoli jen tak.

[3] Prejt Zabitý měl tedy příjmení po otci, byť nevěděl, který z matčiných manželů to byl. Něco by snad mohl napovědět jeho tmavá pleť, ale žádný z manželů Jitrnice Ovarové černoch nebyl.